Galathians - Chapter 2

1 Then after fourteen years I went up again to Jerusalem with Barnabas, taking Titus along with me.

note: some identify this event with Acts 11:30, others with Acts 15:nn and Acts 4:36:
Acts 11:22 The report of this came to the ears of the church in Jerusalem, and they sent Barnabas to Antioch. 23 When he came and saw the grace of God, he was glad, and he exhorted them all to remain faithful to the Lord with steadfast purpose, 24 for he was a good man, full of the Holy Spirit and of faith. And a great many people were added to the Lord. 25 So Barnabas went to Tarsus to look for Saul, 26 and when he had found him, he brought him to Antioch. For a whole year they met with the church and taught a great many people. And in Antioch the disciples were first called Christians. 27 Now in these days prophets came down from Jerusalem to Antioch. 28 And one of them named Agabus stood up and foretold by the Spirit that there would be a great famine over all the world (this took place in the days of Claudius). 29 So the disciples determined, every one according to his ability, to send relief to the brothers[d] living in Judea. 30 And they did so, sending it to the elders by the hand of Barnabas and Saul.
Acts 15:1 But some men came down from Judea and were teaching the brothers, “Unless you are circumcised according to the custom of Moses, you cannot be saved.” 2 And after Paul and Barnabas had no small dissension and debate with them, Paul and Barnabas and some of the others were appointed to go up to Jerusalem to the apostles and the elders about this question. 3 So, being sent on their way by the church, they passed through both Phoenicia and Samaria, describing in detail the conversion of the Gentiles, and brought great joy to all the brothers.[a] 4 When they came to Jerusalem, they were welcomed by the church and the apostles and the elders, and they declared all that God had done with them.
Acts 4:36 Thus Joseph, who was also called by the apostles Barnabas (which means son of encouragement), a Levite, a native of Cyprus, 37 sold a field that belonged to him and brought the money and laid it at the apostles' feet. - what would that have to do with it?
what did Paul do for those 14 years? He went on mission trips and gained a lot of experience. First he was "off" for three years, but now he comes here as a seasoned missionary.
with Barnabas and took Titus with him. Barnabas, then, was probably a partner, whereas Titus was a disciple or occasional partner

2 I went up because of a revelation and set before them (though privately before those who seemed influential) the gospel that I proclaim among the Gentiles, in order to make sure I was not running or had not run in vain

jaké zjevení? Dostal zjevení, že má navštívit apoštoly? Někdo mu řekl, že přijal od Boha, že by se za nimi vypravil? Nebo jim šel říct, jaké měl zjevení, a že na jeho základě dělá, co dělá?
šel se s nimi setkat až po letech služby. Až nyní jim chce vylíčit, kolik sborů už založil a vše ostatní, co známe ze Skutků. Vysvětlit, „co těm lidem vlastně vykládá“, s jakou zvěstí cestuje. A zdůraznit samozřejmě, že tu zvěst „o „vykládá“ pohanům
Pavel mel bezesporu „svůj způsob“, svoji teologii, ke které během let dospěl (uvažováním i praxí). Jak věci vidí, zachytil písemně a zakotvil hlavně ve „svých“ sborech. Ale postupně se jeho pohled na věc začala šířit do církví obecně, Pavlova teologie se stala oficiální teologií celé církve
Pavel si chtěl potvrdit, že to, co dělá, není „mimo“. Nemohl úplně vyloučit, že by mu bratři mohli říct, že jeho názory a způsoby služby jsou úplně „špatně“. Po těch letech a po těch výsledcích, to nebylo moc pravděpodobné, ale vyloučit to nešlo.
máme to tak asi všichni: postupně si vytváříme svou teologii. Snažíme se ji průběžně „dorovnávat“ s oficiální teologií církve a s našimi životními zkušenostmi a s názory spoluvěřících
byl to vzájemný vztah, Pavel jistě ovlivňoval, ovlivnil i jeruzalémskou církev, na druhé straně jistě sledoval, co se v v jeruzalémské církvi děje. Vyvíjeli se poměrně dlouho nezávisle (14 let je dost), ale kupodivu nějak zásadně se teologicky nevzdálili. Z toho je vidět jednak, že základní pravdy jsou poměrně elementární, jednak, že obě strany byly vedeny a průběžně korigovány Duchem Svatým
Pavel se zjevně považoval za „plnohodnotného“ rovnocenného apoštola, byť nepatřil mezi dvanáct. Byl tedy ohledně svých názorů a postojů sebevědomý, jistý si svými závěry a svým posláním mezi pohany
Pavel si do Jeruzaléma šel pro „razítko“, pro potvrzení, ale nedělal kolem toho „vlny“. Přišel v určité tichosti, jen se individuálně setkal se dvěma vedoucími. Vyžádal, možná až vynutil si pozornost, to ano. Ale pak nechtěl nějaké veřejné slyšení, koncil, ani „schůzi staršovstva“ ve smyslu: teď se bude řešit problematika služby mezi pohany
měl obavy, že mu jeho postoje a postupy „neodkývnou“? Asi ano, jak uvidíme dále (A co by v takovém případě udělal? Je možné, že by v misii pokračoval, ale asi by došlo ke štěpení církve aj. problémům.)
obě strany ale byly otevřené k diskuzi, k argumentům. Koneckonců byli všichni zvyklí na nečekané korekce od Ducha Svatého. (Petr rozdýchal i onu „plachtu s nečistými zvířaty“, tedy ukončení dietních omezení nebo společné jídlo s pohany)
pokud to takto funguje třeba na staršovstvu, je to dobrý základ pro jednání: kombinace ochoty nechat se přesvědčit a sebejistoty pramenící z osobního vedení Duchem a znalosti Písma. Pokud jedno z toho chybí, je zaděláno na problém
abych snad neběžel nebo nebyl běžel nadarmo – je jasné, že Pavel se opravdu obával, že by mu to „odkývnout“ nemuseli.
nicméně do konfrontace šel: zřejmě si říkal, že je lépe si věci vyjasnit po čtrnácti letech než vůbec
o co se vlastně „hrálo“? O to, zda Bůh má v úmyslu „zabývat se“ pohany, A pokud ano, zda je chce „požidovštit“
je těžké se vmyslet do jejich situace: církev začínala opravdu na zcela „zelené louce“. Ježíš odešel do nebe a nenechal učedníkům jasnou „cestovní mapu“, jak mají dále postupovat. Zanechal „pouze“ známost sebe: takový jsem byl, takového jste mě znali, viděli jste, jak přistupuji k věcem. A samozřejmě zanechal Ducha svatého. Jinak vše vznikalo za pochodu, možná by se dalo říci metodou pokusu a omylu

3 Ale ani Titus, který byl se mnou a je Řek, nebyl přinucen dát se obřezat, 4 (jak to chtěli ti) falešní bratři, vetřelci, kteří se tam vloudili, aby vyšpehovali naši svobodu, kterou máme v Kristu Ježíši, a aby nás zotročili.

ř.: totiž kvůli těm
srv. Dobrovolné užití výrazu v 2S 10:3 (LXX) knížata synů Amónových řekla svému pánu Chanúnovi: Připadá ti, že David chce uctít svého otce, když ti poslal utěšitele? Což k tobě David neposlal své otroky, jen aby (důkladně prohlédl) město, aby ho prozkoumal/proslídil a vyvrátil
okamžitě jde k hlavnímu problému: jestli je třeba evangelium „roubovat“ na židovství. Tam narážel nejvíc a tam si šel pro podporu ke dvanácti. Nevěděl jistě, jestli se mu nedostane i nějaké „korekce“ – to kdyby ho v Jeruzalémě přesvědčili, že ty židovské „věci“ jsou ke spáse opravdu nutné
konkrétní příklad jeho spolupracovníka Tita Pavel uvádí jako výmluvný: Titus je opravdový a horlivý křesťan, všichni to o něm víte. Opravdu po něm chcete žádat, aby se nechal obřezat? Opravdu to takhle vidíte? To přece nedává smysl – je to „regrese„, tedy krok zpět, návrat „o úroveň níž“¹²
je zjevné, že takové takové „tlaky“ v církvi byly. Nicméně v tomto ohledu si byl Pavel hodně jistý: nedal se zviklat, pomýlit, ovlivnit a argumentoval poměrně tvrdě
jeho terminologie je hodně drsná: falešní bratři, to je tvrdé nařčení. Vypadají, tváří se jako bratři, ale nejsou. Jsou pouze škůdci, kteří se za bratry vydávají
vetřelci: tedy někdo, kdo se vetře někam, kam nepatří, kde nemá co dělat. A samozřejmě s nějakým negativním záměrem
kteří se tam vloudili: aby se dostali dovnitř, museli se o to snažit, přetvařovat, být konformní, dávat najevo, že jim se „dovnitř“ chtějí dostat.
abv yyšpehovali naši svobodu: další a další tvrdé charakteristiky. Nikdo nechce být označen jako falešný bratr, vetřelec, špeh, atd. Zde Pavel pojmenovává to negativní, o co „jim“ jde, kvůli čemu to všechno dělají: to je to, co je „štve“, irituje, co chtějí zničit především, co nemůžou snést, je svoboda. To, že máme svobodu, jakou svobodu?
o jaké svobodě se mluví? O svobodě od Zákona jako prostředku záchrany.
představa, že by někdo mohl získat spásu jinak než dodržováním Zákona, je pro ně nepřijatelná a rozčilující
kterou máme v Kristu Ježíši: ano, tak jsme tu svobodu získali – „skrze naši víru v Krista Ježíše“. Jinak a jinde jsme ji získat nemohli, jinde svobodu od Zákona nalézt nelze. Pokud ne „přes Ježíše“, tak Zákon stále platí
aby nás zotročili: opakem svobody je otroctví. O nic jiného nejde, než o zpětné zotročení: dostat nás zpět, tam, kde jsme byli (v židovství) – abychom se znovu začali snažit získat spásu dodržováním Zákona.
proč jim na tom záleží? Proč jim není jedno, co děláme a jak získáváme spásu? Protože je to nesmírně iritující – vidět, že někdo nachází záchranu, o kterou oni tak klopotně a namáhavě teprve usilují. Navíc, když ta „jejich“ cesta záchrany až urážlivě primitivní a trochu bláznivá. To opravdu nikoho nemůže nechat klidným³.
pokud člověk spásu nehledá, pokud ho Boží věci spásy nezajímají, problémy, které Pavel tak dramaticky řeší, ho vůbec nevzrušují. Být takto „nad věcí“ může vypadat atraktivně⁴. Ale není to tak: lhostejnost k „Božím“ věcem je opravdovým problémem⁵. Bohu se lépe „pracuje“ s lidmi horlivými, zapálenými, kterým na „Jeho“ věcech záleží (byť se třeba mýlí), než s těmi, kdo jsou „nad věcí“. Jsi-li lhostejný, není ti pomoci. Ani všemohoucí Bůh s tebou nic neudělá. Jsi-li horlivý, byť by ses mýlil, jsi oslovitelný

5 Ale těm jsme ani na chvíli neustoupili a nepodřídili jsme se jim, aby vám zůstala pravda evangelia

Pavel má zcela jasno: jde o zásadní problém, ve které není možno ustoupit ani přistoupit na kompromis
někdy se někomu sice disputace o takových problémech můžou zdát nevýznamné (co si například nějaký Řek nebo Říman mohl myslet o disputaci, zda se nechat obřezat, nebo ne). Ale jestli obřízka a dodržování Zákona jsou podmínkou „křesťanství“ je problém opravdu zásadní
když se podívám na problémy, které křesťané řeší, mohou mi někdy jevit jako „žabomyší“. Někdy pravděpodobně i jsou – ale pro pozorovatele zvenčí je těžké to rozlišit
za hříchy, kterých se při těchto sporech křesťané někdy dopouštěli a dopouštějí, je bude soudit Bůh (za nejrůznější urážky, ale i různé „svaté války“ ve fyzické rovině). Otázkou je, jaký ten soud bude. Nechat se zabít kvůli nějakému „přijímání podobojí⁶“ může nezúčastněnému pozorovateli připadat jako trapné nebo zbytečné nebo historicky podmíněné. Je ale dost možné, že Bohu se to tak jevit nebude⁷.
kdyby Pavel a jeho „křídlo“ „nevyhráli“, byla by to katastrofa pro celou církev včetně nás. Všichni bychom se dodneška marně hnali za „chimérou“ spásy, nechávali se obřezat a nejedli vepřové⁸
v lepším případě bychom si život zbytečně komplikovali, v horším bychom spásu úplně minuli
Pavel tedy bojoval nejen za Galaťany, ale za všechny budoucí křesťany
objektivní pravda existuje, a když ji poznáme, je nutné za ni bojovat

6 Od těch, kteří něco znamenají – na tom, jací kdysi byli, mi nezáleží, protože Bůh nepřijímá (člověka podle významu jeho osoby) – ti uznávaní mně tedy nic dalšího neuložili

h: osobu člověka
takže v církvi zjevně byli někteří, kteří „něco znamenali“. Co si pod tím představit, Měli postavení uznávaných autorit, na jejich mínění záleželo (a není na tom nic negativního)
Pavel pouze upozorňuje, že se jejich postavením nedal ovlivnit, že se z nich „neposadil na zadek“ a nepřijal jejich názory jen kvůli jejich postavení
je to trochu rozporné: Pavel na jedné straně jejich autority využívá, přichází si pro jejich „přikrytí;, na druhé straně říká, že pro něho nebyly zásadní
otázkou samozřejmě je, co by se stalo, kdyby výnos jeruzalémských autorit byl jiný, kdyby se Pavlovi nelíbil
už tehdy, tedy v začátcích církve, to „zavánělo“ rozštěpením; kdyby na obřízce trvali, podřídil by se Pavel? Jak by se pak měl správně zachovat? Kdo ví, je to alternativní historie, která nemá řešení.
v historii k nejednomu rozštěpení došlo. Někdy se to zvládlo bez rozštěpení, ale ne zdaleka vždy
a těch rozštěpení bylo hodně a kvůli různým tématům: některé větve prostě brzy zahynuly, vymizely, jiné se udržely: např. pravoslaví existuje dodneška, protestanté také
wiki: ke konci prvního tisíciletí postupně narůstalo napětí mezi východní a západní církví, které vedlo až k velkému schizmatu (1054), které dodnes nebylo překonáno. Definitivní rozkol církví však nastal teprve po čtvrté křížové výpravě, přesto je nauka pravoslavné církve v některých ohledech relativně blízká nauce římskokatolické a mezi oběma církvemi pokračuje dialog – velký rozkol byl však fixován vývojem věrouky římskokatolické církve v průběhu druhého tisíciletí – všechna tato nová dogmata přijatá na západě po roce 1054 jsou neslučitelná s pravoslavnou věroukou a spolu s římskokatolickou spiritualitou znemožňují obnovení jednoty římské církve (a protestantských církví) s pravoslavnou církví
je např. jako důležitý zmiňován tzv. spor o filioque⁹, který byl pro tehdejší účastníky naprosto zásadní. Já už nyní ani nejsem schopen jeho důležitost dostatečně ocenit, ani ohodnotit, kdo má pravdu. Přesto by bylo chybou se na jejich spor dívat povýšeně jako na něco nevýznamného. Bůh posoudí, zda zbytečně rozštěpili církve kvůli „hlouposti“ nebo řešili opravdový závažný problém, který za rozštěpení stál
tohle je pro ilustraci jedno z mnoha schémat vývoje křesťanských církví (History of Christianity – CreationWiki, the encyclopedia of creation science)

každé z těchto „štěpení“ bude jednou hodnotit Bůh, zda bylo oprávněné , zda užitečné nebo škodlivé, a kdo měl pravdu. Pravděpodobně některá správná byla, některé ne¹⁰.
ta „pravá“ Kristova církev se téměř jistě nekryje s některou z denominací. Jde o „množinu“ všech Kristu patřících („vyzobaných“ ze všech církví všech dob a míst)¹¹
*my jsme zvyklí sledovat vývoj západní církve a brát ho jako ústřední větev, kolem které se všechno točí. Částečně je to oprávněné – spása je „ze Židů“ a západní civilizace stojí na židovských kořenech. Ale dávat si pozor na přehnaný „západocentrismus“, je na místě

7 Naopak když uviděli, že mi bylo svěřeno evangelium (pro neobřezané) jako Petrovi (pro obřezané)

n. neobřízky, ř. obřízky
zajímavá by byla otázka, jak by se k Pavlovi stavěli, kdyby za sebou neměl „výsledky“
kdyby přišel do Jeruzaléma jako jakýsi „no name“, pouze k teologické disputaci. Těžko by mu věnovali seriózní pozornost
ale on výsledky měl: a nadpřirozeně Bohem potvrzované. To se počítá. Jak jinak by uviděli, že mu evangelium pro neobřezané „bylo svěřeno“, než podle toho, že ti neobřezaní na to reagovali a obraceli se?¹²

8 neboť ten, který působil u Petra k apoštolství (pro obřezané), působil i u mne k apoštolství pro pohany

gr.: obřízky
n. národy
(Bůh) u mne působil: je jasně vidět ten vliv toho, že Pavel měl „výsledky“
při čistě teoretické disputaci – měli by se o co opřít? Našlo by se: Ježíš o tom, že jeho služba nebude pouze pro Židy mluvil¹³ a i v SZ se taková místa najdou¹⁴
ale jestli by na to stačila jejich fantazie, aby to začali realizovat, to je otázka.
je zajímavé, že Pavlovi (ačkoliv byl také horlivým zbožným Židem) to bylo tak průzračně jasné. Ale také to nebylo hned, toto jeho přesvědčení se postupně vyvinulo. Kdyby Židé nebyli tak zatvrzelí, možná by pokračoval v zakládání sborů v židovských diasporách¹⁵
to, že apoštolové byli „flexibilní“, bylo velmi důležité. Možná to byla jedna z hlavních věcí, kterou si z pobytu s Ježíšem odnesli (a z dalšího působení Ducha svatého¹⁶): že věci často bývají jinak, než se oni domnívají; že řešení bývají nečekaná
některé věci, které jsou od Boha, mají zvláštní příchuť určité „divnosti“, jsou nějak zvláštní. Člověka někdy napadá: Tohle je tak zvláštní, že by to mohlo být od Boha
Pavel se znovu hlásí o plnohodnotné rovnocenné apoštolství. Chce být „třináctkou“ bez jakéhokoli kompromisu
kdybych chtěl ne moc hezky psychologizovat, napadlo by mě, že Pavlova horlivost mohla být pro ostatní až obtěžující. A tak se ho „zbavili povýšením“: uznáme ho jako apoštola pohanů, on někam vyrazí a budeme mít od něho klid. Téměř jistě to tak ale nebylo, ostatní apoštolové velmi rychle pochopili, že evangelium opravdu je i pro pohany¹⁷
proč Pavlovi na tom „apoštolství“ tak záleželo? Chtěl mít oficiálně potvrzeno, že to, co dělá, je v pořádku
ale může v tom být i určitá prestiž: když člověk Boží věci považuje za důležité, má v této oblasti ambice¹⁸

9 když tedy poznali tu milost, která mi byla dána, podali Jakub a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy církve, mně Barnabášovi pravici na důkaz společenství, abychom my šli za pohany a oni mezi obřezané

takže oficiální církev Pavlovu žádost „vyhodnotila kladně“
(a Pavel uznává Jakuba a Jana jako autority a odvolává se na jejich dobrozdání)
když poznali tu milost ukazuje na to, že jedním z hlavních argumentů, proč „to Pavlovi schválili“ bylo, že „měl výsledky“, tedy že ho Duch Svatý nadpřirozeně potvrzoval.
potřesení rukou bylo už tehdy známkou dohody, úmluvy. Mezi přímými muži není třeba složitých písemných smluv (alespoň u jednodušších jasných věcí
a že je třeba evangelium šířit, to bylo jasné všem – jen si rozdělili oblasti

10 jen žádali, abychom pamatovali na (jejich chudé), což jsem i já sám pilně činil

gr.: ty chudé; prav. jeruzalémské
tohle ukazuje až dojemným způsobem, že nešlo o mocenské nebo kompetenční boje. Šlo jim o věc samu
a také: měli asi v Jeruzalémském sboru starostí „nad hlavu“ – dynamicky rostoucí mnohasethlavý (nebo několikatisícový) sbor složený převážně z lidí nižších sociálních vrstev to není maličkost¹⁹–
možná byl Jeruzalém „malým židovským rybníkem“ ve velkém oceánu světa. Něco ve smyslu: Náš sboreček v Africe v Horní dolní vás nyní vysílá jako misionáře do USA. Až tam založíte ty desetitisícové „megasbory“, kam budou chodit samí boháči, vzpomeňte si tady na nás – že je tady na nás závislých dvacet sirotků a dvacet vdov a taktak je zvládáme uživit
ale Pavel byl v tomto pozorný a zodpovědný. A podníkal praktické kroky, jak víme ze Skutků a Epištol.

11 Ale když přišel Kéfas do Antiochie, postavil jsem se proti němu tváří v tvář, neboť (si zasloužil odsouzení)

var.: Petr
ř: byl odsouzený (protože podlehl tlaku a nejednal podle svého poznání a přesvědčení)
Pavel šel do konfliktu, nezalekl se toho, přestože před chvílí jasně deklaroval, že apoštoly jako autority uznával. Ale i uznávané církevní autority se mohou mýlit²⁰. Cenné je, když jsou korigovatelné. Petr mohl Pavla „okřiknout“, ale neudělal to
Petr totiž zřejmě neměl nějaké silné přesvědčení, jak to má ohledně pohanů být, ale ustupoval tlaku okolí; jednal ne podle toho, jak co si myslel, že je správné, ale podle toho, co si mysleli lidé v okolí. Možná nad tím ani nějak moc nepřemýšlel, jen nechal věci plynout. To není nutně špatně. Určitě měl hodně věcí k řešení a tento problém možná nevnímal jako zásadní (dokud na něj Pavel neupozornil a nezačal na něj tlačit)
někdy takový přístup nemusí být špatný nebo škodlivý, ale tady šlo o zásadní věc – mj. proto, že se „nastavovaly standardy„: pravidla, jak to má v církvi nyní i do budoucna být, jak je to správné.
a nastolit hned od počátku rovnoprávnost mezi Židy a pohany bylo zásadní. Stejně jako udržet pro nové křesťany z pohanů svobodu od Zákona: neustále „hrozilo“, že křesťanství se stane jen „odnoží“ židovství. Ale křesťanství pouhou odnoží židovství zkrátka není.

12 Než totiž přišli někteří od Jakuba, jídával společně s pohany. Když však přišli, začal couvat a oddělovat se, protože se bál těch, kteří byli z obřezaných

když zvážíme, že kromě teologických pravd šlo o vztahy s konkrétními lidmi, opravdu to od Petra „nebylo hezké“. O co šlo?: Nějací křesťané nežidovského původu ho pozvali na oběd – nejprve k nim chodil a neměl s tím problém. Pak se ale ve sboru objevili nějací křesťané z židovských kruhů, kteří tvrdili, že křesťané z pohanů jsou nějakým způsobem méněcenní, nečistí. Že jídat s nimi je nepřijatelné.²¹ A Petr jim ustoupil: když byl pozván, odmítl. Možná se na něco vymluvil. Nebo to začal teologicky zdůvodňovat.
byli to lidé „od Jakuba“ – tedy nějaká „konzervativnější skupina“. Různé názorové proudy²² jsou v církvi přirozené, do určité míry nutné a užitečné – pokud to tedy nevede k rozvratům a bratrovražedným válkám
couvat: zajímavý pojem, ale velmi vystihující – ustupovat z pozic. Máš správný postoj, ale vlivem něčeho (okolností, okolí) z něho postupně ustupuješ, opouštíš ho.
snad pro nás něco ve smyslu: máš přítele bezdomovce, ale když s ním jdeš a potkáte kolegu z práce, tváříš se, že k tobě nepatří
čeho se Petr bál? Co si „jakubovci“ pomyslí? Že ho z něčeho „nařknou“? Z nějaké nepravověrnosti? Z hereze? Určitě se neměl, „čeho bát“, ve smyslu nějakých následků. Na to bylo jeho postavení příliš pevné. Možná se chtěl jen vyhnout sporům a z nich plynoucímu napětí – což samozřejmě chápu. Nikdo nemá rád konflikty.
mohlo se Petrovi stát, že by tehdy se svými názory tak „ujel“, že by ohrozil samu podstatu křesťanství?²³ Těžko říci. Je to složitá otázka. V knize Skutků vidíme, že v počátcích církve si Bůh „zvláště pečlivě hlídal“ základy, na kterých bude postavena. Na druhé straně různé hereze se začaly objevovat velmi záhy.
nicméně od chyb a „úletů“ nejsme nikdo definitivně uchráněni, nikdo není imunní. Každý se musí mít na pozoru. I za můj historicky krátký život jsem viděl tolik tragických „vyšinutí“, že mám velký respekt
existují mechanismy, které mohou alespoň do určité míry pravděpodobnost našeho „úletu“ snížit (nikoliv však eliminovat). Zásadní je, aby člověk byl korigovatelný.
většina (nebo spíše všechny) tragických pomýlení, kterých jsem byl svědkem, začala, když si někdo začal být příliš jistý svými názory a odmítl věnovat pozornost okolí. Když vidím, že více lidí kolem mě má odlišný názor, musím zpozornět²⁴
Petrovi nesmírně slouží ke cti, že se Pavlem korigovat nechal. Jeho klíčová úloha zjevně nespočívala v neomylnosti, ale v ochotě stát v čele. Není „ostuda“ se nechat korigovat, dát si poradit. Stát v čele neznamená, že mám vždycky pravdu – naopak dobrý vedoucí se obklopuje schopnými lidmi a nechává si radit, drží se v pozadí. To nijak neumenšuje jeho čelné postavení, ba právě naopak.
navíc tohle opravdu bylo pokrytectví – protože Petrovi samotnému to nevadilo, ale dělal to kvůli druhým. Resp. choval se jinak, když „ho nikdo neviděl“ a když byl mezi ostatními
navíc, jak už jsem říkal, zde nešlo o teoretickou teologickou otázku, ale problém se týkal konkrétních lidí. To není maličkost, když se od vás někdo začne odtahovat. Lidé tohle okamžitě vycítí, sebemenší náznak takového chování.
Ježíš tohle nikdy nedělal: ve svém „kamarádění se“ s odmítanými „problematickými“ skupinami byl naprosto konzistentní. Problémy, které mu to působilo u farizeů, jej v tom naprosto neovlivňovaly. (Možná naopak – možná je až rád tímto provokoval.)²⁵

14 Když jsem však viděl, že nejdou rovně podle pravdy evangelia, řekl jsem Kéfovi přede všemi: Jestliže ty, ač jsi Žid, žiješ s pohany, a ne židovsky, jak to, že nutíš pohany, aby žili jako Židé?

ř: k pravdě
var. Petrovi
ř: národy
Pavel volil cestu veřejné konfrontace a okamžitě poukázal na největší Petrovu slabinu, nekonzistentnost v této věci: ta spočívala v tom, že Petr už sám nebyl přesvědčen²⁶, že by ten židovský způsob života byl nutný. Mj. proto, že viděl, že Bůh zjevně mezi pohany nadpřirozeně jedná, že evangelium si mezi nimi velmi úspěšně razí cestu. Bylo už v tu dobu zjevné, že pro spásu je klíčové uvěřit Kristu, a ne stát se židem
kdyby Petr byl Petr skálopevně přesvědčen, „žít po židovsku“ je pro spásu nutné, nebylo by to od něho pokrytectví a ohlížení se na lidi. (Byl by to „střet dvou teologií“). On tomu ale už zjevně nevěřil a vracel se k židovskému chování pouze, když byl mezi židovskými křesťany (nebo křesťanskými Židy, to je jedno)
jak moc už tehdy žil Petr „pohansky“? Jedl vepřové? Nedodržoval šabat? Oblékal se jinak? Těžko – židovství bylo také jeho kulturním pozadím; a to není třeba měnit za každou cenu²⁷. Odhadl bych, že se již jen tak důsledně „neseparoval“, příležitostně s pohany stoloval, apod.
znovu: Petr již věděl, že nutit pohany k židovskému způsobu života je nesmysl. Tlačil je tedy tam, kde sám nebyl, „kázal vodu a pil víno“²⁸
proč se vlastně Petr tak nekonzistentně choval? Možná věci neřešil tak „teologicky“ jako Pavel. Neměl taky tak širokou zkušenost s pohany, pohyboval se hlavně v jeruzalémském židovském sboru. Možná jednal více „intuitivně“. Možná se chtěl vyhnout konfliktům. Možností je mnoho
Pavel to formuluje pěkně, zopakujme si to : Jestliže ty, ač jsi Žid, žiješ s pohany, a ne židovsky, jak to, že nutíš pohany, aby žili jako Židé?

15 My jsme rodem Židé, a ne hříšníci z pohanů/národů

tahle věta jakoby nezapadá. Ale Pavel to vysvětlí dále. Nepíše ji kvůli tomu, že by si na tom zakládal nebo že být Židem by dávalo nějakou výhodu při úsilí o spásu
je to možná až ironie: My jsme Židé, my jsme „někdo“, my jsme elita, ne jako ti hříšní nešťastníci, kteří se jako Židé nenarodili.
ale, jak ukážu dále, je nám to stejně k ničemu. V posledku jsme stejní nešťastníci jako ti „ubozí“ pohané
(z dnešního pohledu je termín „hříšníci z pohanů“ dosti „nekorektní“. Při dnešní všeobecné pseudoohleduplnosti by těžko šlo o někom napsat, že je „pohanský hříšník“)²⁹
myšlenka, že Židé jsou pravověrní a my ostatní jsme „pouze“ nevěřící pohané je pro nás nezvyklá³⁰
ale z hlediska věřícího Žida je opravdu pohled na život pohana zdrcující. Není divu, že si připadají mnohem zbožnější, než ostatní národy, které Zákon nedodržují
my víme, že i život zbožného Žida je také nekonečně vzdálen Božím standardům (o tom budeme mluvit dále, až se dostaneme k podobenství o atletice)³¹.

16 když (však) víme, že člověk není ospravedlňován ze skutků Zákona, nýbrž skrze víru v Ježíše Krista, i my jsme v Ježíše Krista uvěřili, abychom byli ospravedlněni z víry Kristovy, a ne ze skutků Zákona, protože ze skutků Zákona nebude ospravedlněn žádný člověk

existuje jakési ospravedlnění, to je to, o co usilujeme, o co stojíme. Prožít na této zemi život a nedosáhnout ospravedlnění, znamená totální „prohru“, ztracený život prožitý nadarmo
co je oním ospravedlněním? – Bůh se na tebe „podívá“ a konstatuje, že jsi spravedlivý, že na tobě nenalézá nic špatného. Uzná tě spravedlivým, nevinným. To je to, o co se „hraje“
získat ono ospravedlnění je možné. Není to neřešitelný úkol, není to „kvadratura kruhu“. Existuje cesta, která k němu vede. Ale existují i cesty, kterými ho dosáhnout nelze
jak se dozvídáme (a budeme to rozebírat široce dále), tím, že dodržuješ Zákon (a nemusí to být jen Zákon s velkým „Z“, ale jakýkoliv morální nebo náboženský soubor předpisů) ospravedlnění nedosáhneš. Tahle cesta je slepá
Pavel zde používá absolutní kvantifikátor „ŽÁDNÝ“: tedy neexistuje ani jediný člověk, který by dodržováním jakéhokoliv Zákona nebo zákona dosáhl ospravedlnění
cesta, která naopak ospravedlnění dosáhne, vede „skrze víru v Ježíše Krista“
jinak řečeno: když uvěříš, že Kristus zemřel za tvoje hříchy a byl vzkříšen, Bůh na tebe bude pohlížet jako na ospravdlněného

17 Jestliže však i my, kteří hledáme ospravedlnění v Kristu, jsme byli shledáni hříšnými, je snad Kristus služebníkem hříchu? Naprosto ne!

to je složitá myšlenka. Rozhodně ji nechápu na „první dobrou“
hledáme ospravedlnění v Kristu: protože předpokládáme, že ho „tam“, tedy u Krista, lze nalézt.
hledáme to ospravedlnění v Kristu: v Něm vidíme řešení svého problému. Nejen „u Něho“, ale „v Něm“: tam je jemný rozdíl. Řešení je v tom, že On, Kristus existuje.³² Jedině díky jeho „zásahu“ je vůbec možné o ospravedlnění uvažovat. Takže hledáme řešení svého problémy u toho pravého
pojďme v „rozplétání“³³ tohoto verše dále: byli jsme shledáni hříšnými. Kým a kdy? Bohem, kým jiným? Když se na nás Bůh podíval, shledal, že jsme hříšní: to není překvapivé. Otázka, kterou Pavel zřejmě klade zní: Jak je vůbec principiálně možné, že nás hříšníky Bůh může ospravedlnit? Jak to, že to vůbec jde? Jestliže Bůh odpouští hříchy, ospravedlňuje hříšníky, nejde jim vlastně „na ruku“?
jinak řečeno: Kristus tím, co na zemi udělal (že svou smrtí a vzkříšením otevřel pro hříšníky možnost ospravedlnění) zřídil vlastně pro hříšníky jakýsi „servis“, kam si mohou pro ospravedlnění přicházet. Jeho „džobem“ se opravdu stala služba hříchu. Jako existují charitativní služby, kam si mohou bezdomovci přicházet pro čisté oblečení nebo narkomani pro čisté stříkačky a jehly, otevřel Kristus „službu“, kam si přicházejí hříšníci po ospravedlnění.
a Pavel se ptá: Je tohle v pořádku? Když Ježíš „poskytuje takovéto služby“, nestává se tím vlastně někým, kdo hřích podporuje? (Zřejmě by zde nadále mohlo fungovat ono podobenství o čistých jehlách pro narkomany: můžeme se oprávněně ptát: Nepodporujeme narkomany vydáváním čistých jehel v jejich narkomanství? Nestáváme se tak my sami „služebníky narkomanů“? To je oprávněná otázka. Do určité míry totiž ano. Narkomané si za svou závislost mohou sami a spravedlivé by bylo, kdyby za ni také přiměřeně „zaplatili“ – tedy zemřeli na žloutenku typu C nebo AIDS. Rozdávači jehel v určitém smyslu skutečně podporují narkomanii ve městě – narkomani vědí, že si mohou více beztrestně dovolit, že nemusejí být tak opatrní, že jejich hřích není tak nebezpečný)
a Pavel se ptá: když hříšník ví, že existuje pro jeho hřích možnosti řešení, nebude si více „dovolovat“? Nebudou toho zneužívat a hřešit o to více a s větší lehkostí? Když má po ruce někoho (služebníka hříchu), kdo je ochoten kdykoliv mu podat pomocnou ruku a jeho problém vyřešit?
jiné podobenství: kdybych věděl, že v případě zranění zůstanu bez pomoci, že žádná sanitka nepřijede a žádná nemocnice mě nepřijme, že vykrvácím zaklíněný v autě „jako pes“, jezdil bych v autě opatrněji. Není potom ten, kdo zřizuje pro neopatrné řidiče záchranou síť služebníkem nezodpovědných řidičů?
Naprosto ne! odpovídá si na svou otázku Pavel hned vzápětí. Šlo tedy o řečnickou otázku. Pavel vlastně říká: někoho by mohlo napadnout že Kristus svou nabídkou řešení těm hříšníkům vlastně jde na ruku. Ale tato úvaha je zcela mylná.
jsem zvědav, proč tuto možnost tak kategoricky vylučuje. Ale je jasné, že ta argumentace nebude “ už teď je jasné, že to nebude „nic jednoduchého.

18 Neboť jestliže znovu buduji to, co jsem zbořil, představuji/prokazuji sebe jako přestupníka.

snad: přišel jsem ke Kristu, byl jsem „diagnostikován“ jako hříšník. Hříšník je ztracený, není pro něj řešení, je bez šance svou situaci nějak vyřešit (jako když jdeš na CT vyšetření, kde je ti diagnostikována rozsáhlá rakovina: je to tvůj konec, nemáš východisko ani naději)
ale následně navštívíš ordinaci, kde je ti nabídnuta léčba. (Musíš si přiznat problém a ordinaci navštívit)
zbořil se ti život, ale máš naději.
podobně: tím, že ve své nouzi vyhledáš Krista , je celý tvůj život zbořen, nic ti nezůstává, není nic, na čem bys mohl stavět. Všechno je zbořeno a přibito na kříž
teprve poté, co je všechno v tvém životě zbořeno (všechny jistoty, všechno, na cos spoléhal), teprve pak můžeš začít znovu něco budovat, stavět (ale na zcela nových základech a postupně)
*pokud na tohle „přistoupím“ (vstoupím do ordinace a akceptuji nabízenou léčbu, která obnáší zboření mého života), uznávám, že tím hříšníkem skutečně jsem a léčbu potřebuji
představuji sám sebe jako toho, kdo tohle potřeboval, kdo tohle musel absolvovat, aby mu mohlo být pomoženo (přijímám pro sebe statut onkologického pacienta)³⁴

19 Vždyť já jsem skrze Zákon umřel Zákonu, abych žil Bohu. S Kristem jsem ukřižován:

skrze Zákon umřel Zákonu: zřejmě je tím myšleno, že Zákon má za následek, že jsi usvědčen z hříchu. Zákonu nikdy nedostojíš, Zákon každého zničí, každého usvědčí z přestoupení. Každého „dostane“. To je ostatně jeho „funkce“
tedy: když Zákonu „dovolíš“, aby ti tohle udělal (aby tě usvědčil), jsi odsouzen k smrti. Jsi mrtvý
(naštěstí pro náš toto probíhá v křesťanství zástupně)
výsledek ale je paradoxní: svou smrtí ses Zákonu „vymkl“, dostal ses z jeho dosahu. Jako nad mrtvým už nad tebou Zákon nemá moc, protože mrtví zkrátka pod žádné zákony nespadají, nevztahují se na ně (včetně Zákona s velkým Z)
takže sám Zákon způsobil, že jeden jeho poddaný unikl z jeho dosahu
Zákon se na jedné straně snaží dostat každého do oblasti své působnosti. Na druhé straně každého, kdo se tam opravdu dostane, zabije. Zákon je „zbraní hromadného ničení“, která zabije každého, kdo se dostane do jeho dosahu. čímž ale zároveň ztratí jednoho ze svých poddaných
abych žil Bohu: Božím cílem ale není mě skrze Zákon trvale vyřadit z říše živých. Cílem je, abych se poté, co mě Zákon „zlikviduje“, probudil, „otřepal“ a začal znovu a lépe
a začal nově – neopakoval stejné chyby, nežil „po staru“, ale nově, novým způsobem
poté, co jsi umřel (byl popraven, utopen³⁵, se už na tebe Zákon nevztahuje³⁶.
„vynořuješ se“ v nové realitě – už nepatříš mezi ty, kdo jsou poddání Zákonu, ale mezi ty, kdo jsou poddáni Bohu. A mezi Božími poddanými fungují jiná pravidla, než Zákon – jaká, tím se budeme ještě rozsáhle zabývat³⁷
ukřižování s Kristem: opakujeme si, jak tohle všechno, o čem jsme doposud mluvili (smrt skrze Zákon, výměna pána), proběhlo – stalo se to skrze (díky) ukřižování Božího Syna.

20 Nežiju už já, ale žije ve mně Kristus, život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v (syna Božího), který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne

toto je známý verš, pojďme ho rozebrat
že už nás Zákon zahubil, to už víme – proto „nežiju už já“ starý člověk, starý Vít
jsem mrtvý a zároveň znovu živý – jak tohle funguje?
Bůh některé věci zkrátka „definuje„: řekne, jak tomu je. A když Bůh řekne, jak věci jsou, tak ony tak skutečně jsou³⁸
když Bůh řekne, že jsem zemřel a nyní žiji jinak a nově, nejde jen o „redefinici“ mého stavu, „přeřazení z jedné kartotéky do druhé“ (z kartotéky poddaných Zákonu do kartotéky Božích dětí)
stane se něco reálného. Stane se to „doopravdy“. To, že něco není na první pohled viditelné, neznamená, že to není reálné
tahle změna stavu se „uděje“ při křtu: Bůh vymaže křtěncovy hříchy, vystřihne je z „nahrávky jeho života“, resp. odstraní je ze „spisu svědčícího proti nám³⁹„. Zruší jeho soudní kauzu, „stáhne žalobu“, přiřadí nám čistý trestní rejstřík
a zároveň křtěnce zařadí do kartotéky „“Moje dítě“, případně „Moje nevěsta“
proběhne to podobně jako u soudu, když je stažena obžaloba; a zároveň jako při svatbě, kdy jsi přeřazen ze stavu „svobodný“ do stavu „ženatý“
jsi to pořád stejný ty, stejný Vít – ale už nejsi „obžalovaný“ a už jsi „ženáč“. Tvůj status⁴⁰ se mění – získáváš, ale zároveň hned ztrácíš svobodu. Křest je jeden akt s dvojím dopadem
a po této „dvojí změně stavu“ (oproštěný od žalob a nově ženatý) pak platí: nežiju už já, ale žije ve mně Kristus. Nemění se jen můj status, ale byla zázračným způsobem byla změněna moje podstata
jako nový „ženáč“ už žiji a uvažuji úplně jinak, „manželko-centricky“. Středem mého života už nejsem já sám, naplňování mé vlastní agendy, ale naplňování agendy mé nové manželky, mého manželství⁴¹
otázkou je, zda se zároveň děje něco nadpřirozeného v mém nitru – domnívám se, že s velkou pravděpodobností ano. I když někdy mě překvapuje či zahanbuje, jak moc jsem i mnoho let po „obrácení“ stále stejný. Pořád jsem to stejný já.
nicméně přinejmenším působení Ducha Svatého v mém nitru se určitě odehrává. Jakýsi „skrytý support“. Někdy bych si sice přál, aby toto Boží působení ve mně bylo výraznější či aby změny mého charakteru byly patrnější. Ale uklidňuji se tím, že Nejvyšší snad „ví, co dělá“
důležité je slovo „nyní“: ukazuje, že nějaká změna určitě nastalo, odehrál se nějaký „přelom“. Bylo „předtím“ a je „nyní“. Tedy před uvěřením, před křtem a nyní po nich.
žít ve víře (v Syna Božího): co si pod tím představit? Co znamená „žít ve víře“? Žít s povědomím, že můj status už je jiný, že jsem „ženáč“? Žít s vědomím, že pro veškeré vztahy se ženami jsou už pro mě tabu, že nemůžu myslet jen na sebe, ale ve všem zohledňovat svou manželku? Ještě něco více?
zřejmě ano: zůstaneme-li v našem obraze o oženění se – v okamžiku svatby jsem dostal k dispozici „osobního asistenta“. Ten mi stojí po boku a radí mi a pomáhá. Radí mi a pomáhá, . Možná jako královský syn, který, když se žení mladý a nezkušený, dostává „k ruce“ svého kouče, který mu radí, jak to manželství zvládnout⁴²
který si mě zamiloval a vydal sebe samého za mne: dostáváme se oklikou zpět k našemu podobenství o svatbě. Cílem je získat vztah s Kristem. A ten vztah je či má být nanejvýš přátelský či láskyplná
vždyť to bylo jeho oběť, která mi toto vše umožnila. A nemusel jsem tím vším procházet sám, nemusel jsem být sám ukřižován.

21 Neodmítám milost Boží, neboť jestliže spravedlnost je ze Zákona, potom Kristus zamřel nadarmo

gr.: skrze Zákon
Pavel znovu říká: uvědomme si, že jestliže by bylo možno Zákonu dostát a dosáhnout tak spravedlnosti vlastním úsilím, nebyla by Kristova smrt nutná. Byla by zbytečná (nadarmo), marná, nesmyslná
nadarmo: rovná se zbytečně. Uděláš něco, možná tě to i hodně stojí, a nemá to žádný význam, nic to nepřinese
my jsme zvyklí, že něco může být nadarmo tady, na zemi, ale přesto to nějaký vyšší smysl má: v Božích očích to zbytečné není. Když dáš někomu svou poslední kapku vody, jeho to stejně nezachrání a oba zemřete žízní. Ale všichni cítíme, že nadarmo to vlastně nebylo, že „někdo“ to ocení, že nějaký význam to mělo⁴³
nicméně, pokud by existovala možnost, jak dostát Zákonu a dosáhnout spravedlnosti, Kristova oběť by opravdu byla zcela zbytečná. Byla by jen „plácnutím do vody“, nesmyslným gestem. (Opravdu nesmyslným, nejen „pozemsky“ nesmyslným). Čin blouznivce z psychiatrické léčebny, který je přesvědčen, že když se mu podaří „nešlápnout na černou kachličku“, zachrání Zeměkouli před výbuchem⁴⁴,⁴⁵
Bůh ale Krista vzkřísil a tím potvrdil mimořádnost jeho oběti: otevřela cestu záchrany, možnost „vymknout se“ „zabijáckému“ působení Zákona, atd.
neodmítám milost Boží: pokud totiž připustíme možnost spasení dodržováním Zákona, milost Boží opravdu odmítáme. Je to drtivě logické: existují dvě cesty – cesta Zákona⁴⁶ a cesta milosti. Když volíme jednu, odmítáme druhou

regrese nemusí být úplně zbloudění nebo odpadnutí. Když se křesťan stane buddhistou, není to regrese - je to opuštění pravdy, zbloudění. Když se křesťan stane částečně či zcela "židem" (tedy začne víceméně hledat spásu v židovském Zákonu), je to regrese či krok zpět. Nicméně z toho jak ostrá slova používá, jak horlivě zde Pavel "bojuje", je velmi otazné, zda to také není již odpadnutí od pravdy nebo cesta k němu. ↩︎
našel bych i další příklady, byly by ale příliš kontroverzní pro veřejnou platformu ↩︎
tím se ještě budeme spolu s Pavlem extenzivně zabývat ↩︎
takový ten běžný přístup: Ať se ti blázniví křesťané klidně přou o ty svoje věci, mě to nezajímá. ↩︎
srv. Zj 3,15-16, kde je lhostejnost pro Boha nesnesitelná: Kéž bys byl studený nebo horký! Takto však, že jsi vlažný, a nejsi studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst. ↩︎
Komenský v Historii o těžkých protivenstvích církve české, myslím (jen jsem ji poslouchal v čtení na pokračování), popisuje případ člověka, který během ŘK mše pochopil, že s přijímáním se věci mají jinak, než je prezentováno. Hned to řekl a hned byl odveden k upálení. Nabízeli mu, ať si věci v klidu ještě rozmyslí, ale on nechtěl. Pro pravdu, kterou pochopil či přijal, se nechal upálit ihned. (Z našeho dnešního, byť i křesťanského pohledu se nám to může jevit přehnané a pravda, za kterou se nechal zabít, jako ne zcela zásadní) ↩︎
poznáme-li nějakou pravdu, je-li nám dáno ji poznat, jsme povinni za ní stát. A to bez ohledu na to, že není dokonalá nebo úplná. ↩︎
spíše by samozřejmě křesťanství dávno zaniklo nebo se stalo jedním z "běžných" náboženství ↩︎
pro zajímavost, o co jde ve sporu o filologue: v Jan 15,26 Ježíš řekl učedníkům: “Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází os Otce, ten vydá o mně svědectví“. Tento verš (a některé další) dává prostor pro dva výklady, kdo vlastně Ducha Svatého posílá: Otec nebo Ježíš (ale od Otce). Moc to nechápu a přijde mi to malicherné. Ale kdo ví.
Nebo staro-katolická církev se odštěpila poté, co část římských katolíků "nezkousla" v druhé polovině 19, století po Prvním vatikánském koncilu (kolem 1870) dogma o papežské neomylnosti a o papežově primátu nad celou církvi ↩︎
já např. vnímám odštěpení protestantismu jako nanejvýš správné a nutné ↩︎
někdy dějiny křesťanské církve chápu jako postup améby (měňavky) dějinami: postupně se přelévá, Postupuje kupředu. Občas se nějaká pseudopodie (panožka) odštěpí a zahyne, občas je něco zvenčí fagocytováno. Někdy se jedna pseudopodie na přechodnou dobu stane dominantní, pak se zase zasune, atd. Důležité je, že přes všechny změny, měňavka postupuje kupředu ↩︎
jeden bratr měl po obrácení pocit, že ho Bůh povolal k misii. Tak obešel různé církve a misijní organizace se žádostí, aby ho "zastřešili" a materiálně podpořili. Nikde neuspěl, což ho naštvalo (podle mě neprávem). Nicméně frustraci překonal, misii začal dělat a pokračuje v ní - a nyní už je v církvích i misijních kruzích respektován. (Nicméně úspěšnost misijní služby se v dnešní době špatně měří. Sbory nevznikají. To by ale bylo na samostatný rozbor) ↩︎
Mt 28,19 (Velké poslání), J3,16 Bůh tak miloval the world,, aj. ↩︎
např. Is 49,6 a řekl: Nestačí, abys byl mým otrokem k pozdvižení kmenů Jákobových a k navrácení zachovaných z Izraele, nýbrž dám tě za světlo národům, abys byl mou záchranou až na konec země., Ž 67,3 aby byla na zemi známa tvá cesta a mezi všemi národy tvá spása. ↩︎
Sk 13,46 Pavel a Barnabáš směle řekli: „Vám mělo být hlásáno Boží slovo nejprve. Protože je odmítáte a nepovažujete se za hodné věčného života, hle, obracíme se k pohanům. ↩︎
srv. Petrova plachta s nečistými živočichy ↩︎
ale i kdyby to tak bylo a apoštolové měli nějaké boční motivy (Chtěli se toho horlivce zbavit tím, že ho "povýší na místodržícího na Madagaskaru"), nakonec se to obrátilo k dobrému. Bůh někdy používá i našich slabostí a charakterových slabin.
My své motivy vždy považujeme za čisté, ale jak je to ve skutečnosti, ví jen Bůh ↩︎
podobně, jako když máš své životní ambice v medicíně, usiluješ o primariát či profesuru. Není na tom nic špatného ↩︎
obdobně to mají vedoucí církve v Jižním Súdánu: obrovské sbory, obrovské potřeby (církev zde supluje nefunkční stát v oblasti zdravotnictví, vzdělávání, péče o vdovy a sirotky, aj., aj.). Viz náš projekt ve Spolku pro Jižní Súdán (https://spolekjiznisudan.cz/) ↩︎
v tomto kontextu je zjevné, že dogma o papežově neomylnosti je chybné. Když se v dílčí věci mýlil "sám Petr", od něhož papežové odvozují svoji posloupnost, proč by nemohli oni? ↩︎
pro Žida bylo naprosto nepřijatelné sedět u společného stolu s nežidem ↩︎
1 Kor 11,19 Neboť musí být mezi vámi i různé skupiny, aby se ti osvědčení stali mezi vámi známými. Tříbení názorů v církvi je nutné - jinak se nemá šanci prokázat, kdo se osvědčil. ↩︎
byl ustanoven samotným Ježíšem ↩︎
neznamená to, že přesto nemůžu mít pravdu, ale musí velmi velmi zpozornět ↩︎
je vidět, že na vztahu k „menšinám“ záleží, a že existuje i subtilní formy diskriminace (Petr těm nežidovským věřícím nedělal nic "hrozného", "pouze" se od nich odtahoval. A byl to velký problém. V tom tedy mají např. černoši nebo homosexuálové pravdu ↩︎
Bůh ho postupně vedl: ukázal mu, že nejsou nutná dietní omezení, poslal ho ke Korneliovi ↩︎
to běžně řeší misionáři v cizích kulturách - např. co je ještě běžné kulturní pozadí a co třeba už modloslužba ↩︎
přičemž, zůstaneme-li u tohoto obrazu, věděl, že víno neškodí ↩︎
je to z dnešního pohledu přímo zraňující ↩︎
podobný pohled na nás mají i muslimové. Ti námi jako "nevěřícími" pohrdají ještě více než pravověrní Židé ↩︎
navíc, jak víme z NZ, může být zatížen pýchou a pokrytectvím ↩︎
nějaký příklad ze života, kdy hledáme řešení "v někom"? Co třeba: politická situace v nějaké zemi je naprosto komplikovaná, neřešitelná. Pak se objeví člověk, který má schopnosti a předpoklady, že by mohl řešení nalézt, nabídnout. ↩︎
to slovo přesně vyjadřuje to, co je někdy třeba s Pavlovými větami dělat: rozplétat je kousek po kousku jako zamotaný provázek ↩︎
"léčba", která je nám Kristem nabízena, je zvláštním způsobem zázračná. Musíš zemřít, abys mohl být vzkříšen živý a zdravý. Je to jako mrtvá a živá voda v pohádce. Nejprve musíš vypít tu mrtvou, zemřít. Abys pak mohl být pokropen tou živou a znovu ožít, ale už neb nemoci v tvém těle ↩︎
křest je mj. trestem smrti utopením za přestoupení Zákona. Naštěstí pro nás (a díky Ježíši Kristu) Bůh přistoupil pouze na symbolické provedení ↩︎
souvisí to i s tím, že nelze za jedno provinění být potrestán vícekráte. ↩︎
všimněme si, že nejsme vzkříšeni k novému životu pro to, abychom si dělali, co chceme. Nejde o výměnu otroctví Zákonu za bezbřehou svobodu. Jde o výměnu pána: měníme zlého a přísného pána (Zákon) za dobrého a milujícího. Tomu pak sloužíme dobrovolně a ochotně. V jeho říši "to chodí" zcela odlišně ↩︎
my lidé můžeme říkat, definovat leccos, ale velkou váhu to nemá. Boží slovo je na zcela jiné úrovni ↩︎
Kol 2,14 ↩︎
jako status na Facebooku ↩︎
jsme nevěsta Kristova ↩︎
nikoliv regenta, který by přijímal rozhodnutí za mě, ani páže (Ducha Svatého těžko přirovnávat k nějakému sluhovi). Možná jakéhosi staršího zkušeného přítele, který jsa zkušenější, je schopen tě provést úskalím manželského stavu ↩︎
i ateisté to takhle cítí, přestože čistě logicky vzato, to v jejich pojetí světa nedává smysl ↩︎
pro toho, kdo si není jist, zda Kristova oběť byla takovým nesmyslným činem nebo ne, poskytl Bůh důkaz pravosti Ježíšovým vzkříšením. Kdyby Ježíš vzkříšen nebyl, šlo by opravdu o naprostou zbytečnost ↩︎
lidé se mohou obětovat nesmyslně nebo i ze špatných důvodů: terorista se vyhodí do povětří na trhu. Komunismus je čiré zlo, přesto komunisté své životy za obětovali poměrně často. ↩︎
legitimní odměna za vykonanou práci, ospravedlnění za dodržování Zákona ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz