Galatským – kapitola 3

1 Ó, nerozumní Galaťané, kdo vás očaroval, vás, kterým byl před očima vykreslen Ježíš Kristus ukřižovaný

var.: + abyste nedůvěřovali pravdě
očaroval: zvláštní slovo. Čarování je magický nadpřirozený způsob, jak ovlivnit realitu. Pavel to asi nemyslí doslova, asi nepředpokládá, že by nějaký okultista, šaman takto na galatský sbor působil¹. Zřejmě se podivuje, jak se něco takového mohlo stát: Jak je to možné, že se stalo něco tak divného, nepravděpodobného?², ³
když se někdo začne chovat divně, iracionálně, uvěří divnému bludu, je možné, že zatím je něco podobného – nějaký duchovní vliv
nicméně: myslí to tedy Pavel doslova nebo je to slovní obrat, který má vyjádřit nepochopitelnost jejich jednání? Opravdu chtěl Galatany někdo zničit za použití magie? Nevíme: k chybným závěrům mohli dojít sami; my lidé ani vnější vlivy nepotřebujeme, abychom se dopracovali k různým nesmyslům.
někdy jde o směs obojího: duchovní útok potřebuje padnout na úrodnou půdu, např. na nějaké osobnostní založení
Pavel byl jejich chováním a názory tak „šokován“ proto, že právě jejich „půda“ (mysli) by na přijetí takových „úletů“ připravená být neměla. Byl jim totiž „před oči vykreslen Ježíš Kristus ukřižovaný“What does it mean?
Pavel jim při svých návštěvách, při svém prvním i dalších setkáních naprosto zřetelně a jasně vysvětlil, že Ježíš Kristus, Boží Syn se stal člověkem a jako člověk byl brutálně umučen. V celé šíři té bídy a ubohosti, syrovosti. kterou to obnáší. A toto vědomí, tato znalost by je podle Pavlovy představy „přece“ mělo před takovýmto bludem ochránit.
Kristovo ukřižování v těle by je mělo proti tomuto bludu „imunizovat“
proč mluvíme o „bludu„? Nazývá se tak omyl, chybný názor, který se týká duchovních věcí. V širším pojetí jde o nesmyslný iracionální názor, který je ale pevný až nevyvratitelný
protože my se zde pohybujeme v duchovní oblasti, diskutujeme teologické pravdy, je zde bludem myšlen názor na duchovní věci, který je v rozporu s duchovní realitou. Tedy s tím, jak to s Kristem bylo a jak se to má s ospravedlněním. S tím, jak to v duchovním světě reálně funguje⁴
co tedy Galaťané tak „blbě“ pochopili, že to Pavla úplně šokovalo? Že to bylo v tak příkrém rozporu s Ježíšovým ukřižováním v těle?
jde o tom, o čem Pavel psal ve druhé kapitole, co „řešil“ s ostatními apoštoly: jestli je správné evangelium, jak ho předkládá on, Pavel nebo jestli je pro spásu nutné dodržování Zákona. Jestli se po nově uvěřivších má vyžadovat dodržování alespoň některých pravidel ze Zákona, atd.

2 Toto jediné se chci od vás dovědět: Přijali jste Ducha (na základě) skutků Zákona, nebo (na základě) slyšení víry?

Pavel svou argumentaci zkouší „jinudy“, bere to „oklikou“: vy všichni, kdo to čtete, máte Ducha Svatého; zažili jste onu zkušenost (jako většina nebo všichni křesťané), kdy na vás sestoupil, začali jste mluvit jazyky. Prožili jste to a i nyní víte, že Duch Svatý je ve vás⁵
je vcelku zajímavé, že to Pavel všeobecné naplnění Duchem předpokládá tak „automaticky“. Buď letniční zkušenost byla v tu dobu všeobecná nebo alespoň bylo všeobecné povědomí o tom, že Duch svatý v křesťanech přebývá⁶
spíše mi připadá, že všichni věřící v galatském sboru měli nějakou letniční zkušenost a ne pouze více či méně vágní pocit, že Ducha svatého přijali. Jinak by Pavlův argument nebyl dostatečně pádný. Tento verš lze zřejmě chápat jako poměrně pádný argument pro to, že charismatický přístup (učení) o křtu v Duchu Svatém je správné.
nemusíme se tedy ostýchat razantněji „dělat rovnítko“ mezi uvěření a přijetí Ducha svatého
Pavlův list a jeho argumentace nejsou časově podmíněné: jestliže tehdy křesťané přijímali Ducha svatého, přijímají ho i dnes.
co tedy Pavel dokládá? Že Ducha svatého křesťané dostávali a dostávají ne na základě toho, že by „něco⁷“ dodržovali, ale na základě toho, že uvěřili
a jestliže tak běžně přijímali Ducha svatého po uvěření, proč tedy najednou předpokládat, že se spásou je tomu jinak? Že k jejímu obdržení víra nestačí?
nevím, jak moc je pro věřící, kteří s tímhle mají problém, tato argumentace přesvědčivá: pokud někdo má dojem, že byl „přijat za křesťana“ na základě nějakých skutků, bude si to myslet i o přijetí Ducha svatého. Ale to tak ale není: zřejmě přijetí Ducha bylo natolik do očí bijícím způsobem „bezzásluhové“, že dávalo smysl se na ně odvolávat

3 To jste tak nerozumní? Začali jste Duchem, a nyní dokončujete tělem?

uvažujte logicky! Váš přístup opravdu racionální; je přímo bláznovský.
vy jste na počátku uvěřili tomu, co jsem vám říkal. A přijali jste vše, co s mou zvěstí souviselo. Ale nyní, po nějaké době se začínáte „ohlížet zpět“ a začínáte řešit hlouposti či nepodstatné věci⁸
dobrý začátek a pak špatné pokračování, to je problém. Je to horší, než když je tomu naopak
kontrast tělem vs. Duchem je častý. Tělem, tedy tělesně, z vlastních sil vs. nadpřirozeným působením Svatého Ducha. Nelze to kombinovat. Ospravedlnění nelze dosáhnout zčásti tak a zčásti onak

4 Tolik jste vytrpěli / prožili nadarmo? Jestliže to skutečně bylo nadarmo!

co Galaťané vytrpěli, co prožili? Zřejmě toho bylo více. Jejich cesta k víře, do sboru nebyla jednoduchá: nějak se s Pavlem seznámili, když do jejich oblasti přijel. Uvěřili tomu, co říkal. Začali žít jako křesťané, nechali se pokřtít, začali chodit do církve. Nic z toho nebylo snadné ani automatické. To nejsou jednoduchá rozhodnutí, zvláště na nějakém pohanském kulturním a náboženském pozadí. Cesta k víře skoro nikdy není jednoduchá, snadná – to je univerzální pravidlo pro všechna místa a všechny časy
a po nějaké době pak došli k názoru (někdo jim to musel „poradit“), že to nestačí, že se ještě musejí nechat obřezat (nebo dodržovat něco jiného ze Zákona). Že pokud chtějí nadále být křesťany, bez toho to nepůjde⁹.
pro ty, kdo se doposud těm lidem „věnovali“, je to velká frustrace: po tolika letech taková „regrese“. Tolik promarněných let, vše bylo nadarmo
co přesně znamená ono nadarmo? Že tato „drobná modifikace“ zcela zrušila celé jejich křesťanství? Opravdu platí, že když se jako křesťan necháš obřezat (nebo něco podobného), přicházíš tím kompletně o spásu? Že když začneš spoléhat (byť jen „částečně“, doplňkově ) na dodržování něčeho, je to takový „malér“, že se tím vše cos doposud prožil, ruší?
zdá se, že to tak opravdu je: že nejde o nevýznamnou modifikaci, úpravu (pořád jsem křesťan spasený z víry v Ježíše, jen jsem se nechal ještě obřezat), ale o zcela zásadní věc.
až budeme stát před Bohem a On se nás zeptá něco ve smyslu: Proč bych si tě tady, Víte, měl nechat? Nastane problém: když se totiž budu odvolávat na cokoliv jiného kromě Kristovy oběti, Jeho oběť znevážím. Tvůj Syn za mě sice vykrvácel přibitý na kříži, ale pro jistotu, kdyby to nestačilo, jsem ti ještě přinesl „svou předkožku“.
to je až jakési plivnutí do Boží tváře. Představme si, že jsem byl v armádě se svým přítelem. Ten se v boji za mě obětoval a zachránil mi tím život (takové věci se stávají). Přicházím pak po válce k jeho rodičům a říkám jim: váš syn mi svou smrtí zachránil život. Chci vám za to poděkovat a přinesl jsem vám proto jako výraz vděčnosti dvacet korun. To je urážka toho, co udělal, plivnutí na přítelův hrob,
budeš se u „vstupu“ prokazovat neplatným pasem – jaképak pak diskuze?¹⁰

5 Tedy ten, který vás vystrojuje Duchem a působí (mezi vámi) mocné věci, činí tak (na základě) skutků Zákona, nebo (na základě) slyšení víry?

ř.: ve vás
n.: činy
kromě přijetí Svatého Ducha (zde to Pavel nazývá vystrojení Duchem), o kterém jsme mluvili doposud (a které Pavel používal pro ilustraci něčeho, co je přijímáno pouze vírou), nyní Pavel používá jiný příklad (něčeho, co je přijímáno výhradně vírou) – působení mocných věcí, činů
ještě se krátce zastavme u vystrojení Duchem: jistě toto slovo má asociovat vystrojení vojáka do války. Voják při nástupu do služby dostane výstroj, tedy oblečení / uniformu, boty, lékárničku, neprůstřelnou vestu, helmu, rukavice, batoh (a výzbroj); vše, co pro svou činnost potřebuje.
Duch Svatý dělá něco podobného: tím, že jsme zařazeni do Boží armády, dostane se nám potřebné výbavy¹¹, abychom se v prostředí konfliktu¹² mohli dobře uplatnit.
a my se uplatňujeme mj. tím, že na této zemi konáme mocné (nadpřirozené) činy
a Pavel se ptá: vzpomeň si, když jsi obdržel tu výstroj a byl jsi zařazen do armády. Když se tvýma rukama začaly dít ty nadpřirozené věci. Stalo se to na základě něčeho, co jsi předtím udělal (něčeho, cos dodržoval?) nebo na základě toho, žes uvěřil? Samozřejmě, že to bylo skrze víru¹³ (díky víře, na základě víry, kvůli víře)

6 Je tomu jako s Abrahamem: uvěřil Bohu a bylo mu to počteno za spravedlnost.

vezměme to ještě z další strany, říká Pavel: všichni se odkazujeme k Abrahamovi – Židé i křesťané. Ale i Židé (kteří jinak s vírou moc „nepracují“) musejí uznat, že Abrahám nebyl Bohem ospravedlněn (zde se to nazývá: počítán jako spravedlivý) kvůli něčemu, co dělal. Např. kvůli tomu, že dodržoval Zákon
Zákon za Abraháma nebyl ještě zdaleka Bohem dán¹⁴, ten ještě dodržovat nemohl. Ale Abrahám nebyl ospravedlněn ani za dodržování nějakého zákona „s malým zet“: že by např. byl „slušným člověkem¹⁵„, dodržoval nějaké morální zásady. (Nebo že by jaksi mimochodem, nevědomky, dodržoval Zákon (s velkým Z) jaksi „dopředu¹⁶„.)
nikoliv: Bůh Abraháma ospravedlnil kvůli jeho víře
zastavme se chvíli u víry: když tedy mluvíme o Abrahámově víře: v čem spočívala? Co to vlastně je? Co Abrahám tak převratného¹⁷ udělal? Když se podíváme do První knihy Mojžíšovy, vidíme, že to nebylo nic (na první pohled) tak mimořádného: Bůh k němu promluvil, řekl mu, co má udělat (opustit rodinu a vyjít). Abrahám tomu uvěřil a udělal to. Tohle je víra.
vírou se to nazývá proto, že Abrahám (stejně jako všichni jeho následovníci ve víře, všichni věřící) Boha neviděl. Pouze byl přesvědčen o Jeho existenci. (Dokonale je tento princip víry popsán v Žd 11,27 Vírou (Mojžíš) opustil Egypt a nebál se králova hněvu; odolal, jako by viděl Neviditelného)
pokud bychom chtěli jít „hlouběji“, nabízí se otázka, co vlastně Abrahám udělal tak speciálního. Víru přece vyžaduje i dodržování Zákona (asi ne u těch, kdo jej na Sinaji pod nadpřirozeně kouřící a třesoucí se horou přijali, ale už od každé další generace). Každý, kdo dodržuje Zákon musí přece věřit, že Zákon je Božím promluveným slovem (jako Abrahám musel uvěřit, že Bůh k němu promluvil, když mu řekl, ať vyjde). Jinak řečeno: jestli Abrahámovi Bůh nedal jeho vlastní zákon (vyjít)
to je oprávněná poznámka: odpověď zřejmě bude ve „vztahovosti“. Když Abrahám uvěřil, nepřijal pravidla k dodržování, ale navázal s Nejvyšším vztah
nejde totiž o pravidla, ale o vztah. Ten rozdíl intuitivně chápeme všichni: např. dobré manželství není o dodržování pravidel, ale o vztahu¹⁸. Vztah je interakce.
onou pravou, spasitelnou, abrahamovskou, křesťanskou vírou se tedy myslí navázání vztahu s Neviditelným (Hospodinem). ¹⁹
jak moc souvisí víra s tím, jakým způsobem Boha slyšíme? Je zjevené, že čím zřetelněji, tím méně víry k tomu „potřebujeme“. Kdybychom Boha viděli, víru bychom nepotřebovali vůbec²⁰. Izraelci pod horou Sinaj víru „skoro“ nepotřebovali – Hospodina přímo akusticky slyšeli nebo přinejmenším viděli hořící a třesoucí se horu, ze které jim Mojžíš Zákon přinesl.
.jak slyšel Boha Abrahám? Pokud akusticky, šlo vůbec o víru? Když neviditelný Bůh akusticky promluví, „nezviditelňuje“ se tím? Pravděpodobně ano. Takže akusticky to být nemohlo.
takže tohle všechno se odehrávalo v Abrahamově hlavě? Měl to tak jako my²¹? Jak to vlastně máme my, věřící křesťané? Něco nás napadne (v Abrahámově případě, že by bylo dobré opustit rodný Ur) a tak to uděláme? Ano, tak nějak to funguje. Je v tom nějaké tajemství.
není to ale „blesk z čistého nebe“: Abrahám musel o Bohu nejprve přemýšlel, „hledat ho“. Uvažovat, jaký Bůh je, a chtít s Ním navázat vztah. Na takovouto touhu pak Bůh nadpřirozeně reaguje a „odpovídá“. Toto je univerzální zkušenost všech křesťanů²².
shrnuto: Abrahám přemýšlel o Bohu. Jaký je, co chce, jak se k Němu přiblížit. Uvažoval, že by ho chtěl poznat. Bůh na to reagoval a Abraháma začaly „napadat“ myšlenky, které byly nějakým způsobem „jiné“, „externí“. Např. myšlenka, že by měl odejít z Uru. Ta myšlenka nešla zaplašit²³. Abrahám věděl, že když ji bude ignorovat, když jí násilím zaplaší²⁴, už nikdy nebude šťastný. Věděl že tohle je hlas Boží.
tak to „zkusil“ a vyrazil. Další vedení se mu dostávalo postupně, krok za krokem²⁵. Boží myšlenky se mu „dostávaly“ i nadále. Učil se Boha slyšet lépe a lépe. Poznával a rozlišoval lépe a lépe Jeho hlas.
z toho ale vyvstává otázka: co Izák? Je možné, aby nápad obětovat vlastního syna přišel také pouze jako „myšlenka v hlavě“? Je možné, aby Abrahám slyšel „ve své hlavě“ Boha tak dobře, že by udělal na jeho pokyn něco tak šíleného a zvráceného? To se mi zdá téměř nemožné. Musel by mít nepředstavitelně silné „rozeznání“, které myšlenky jsou Boží a které jeho. Není možné, že alespoň tento extrémní příkaz slyšel akusticky? Nevím.
ani Ježíš neslyšel Boží hlas jinak, než „ve své hlavě“ – to by bylo na dlouhý rozbor, ale velmi pravděpodobně tomu tak bylo (s několika výjimkami: při křtu, na hoře proměnění, v Getsemane)
je jisté, že jistota slyšení Božího hlasu může být velmi silná: vždyť křesťané jsou ochotni obětovat životy. Například nechat upálit kvůli tak „okrajové“ a „dílčí“ pravdě jako přijímání podobojí (a bylo to naprosto správné, byla to opravdu Boží vůle, aby to udělali). Když jsi ochoten nechat se kvůli myšlence zabít, je to potvrzení její extrémní síly²⁶.
koneckonců, co je na tom divného? Myšlenky přece vždy určují náš život. Na základě myšlenek se konkrétně rozhodujeme a jednáme ve všem. Nejsme jen roboti, kteří jednají vždy utilitárně.
lidé (i bez Boha) jsou ochotni jednat např. riskantně nebo ke své škodě. Není to nic, co bychom neznali²⁷.
ostatně určitým způsobem (naštěstí „virtuálně²⁸„) my křesťané „obětujeme“ své děti Bohu běžně: odevzdáváme Mu je do rukou, předáváme Mu jejich život a budoucnost. Víme, že je to to nejlepší, co pro ně můžeme udělat. Když si naše děti necháme, nikterak jim neprospějeme.
a když ještě zůstaneme u Abraháma: i svědkové Jehovovi jsou ochotni kvůli své víře (a to je ta víra chybná!) sami zemřít nebo i nechat umřít své děti (odmítnutím transfuze). Já bych své dítě také nevzal k léčiteli, ani kdyby mu to mělo „zachránit“ život

7 Vězte tedy, že ti, kdo jsou z víry, jsou synové Abrahamovi.

n.: Uznejte: pochopte a uznejte, akceptujte. Prostou úvahou byste měli dojít k tomu, že říkám pravdu
jsou z víry: zajímavý obrat. Myslí se zřejmě: stali se křesťany, věřícími, následovníky Ježíše Krista na základě toho, že něčemu uvěřili. Tak se snad opravdu dá mluvit o tom, že „jsou“, existují jako křesťané“ z víry“
Židé se běžně považovali za Abrahámovy potomky, syny. Proč ne. Geneticky nebo dodržováním Zákona jimi jsou. Pavel ale dokládá, že toto synovství není jen otázka genetiky nebo dodržování
to ale není dostačující, to není ta cesta, jak se stát Abrahamovým potomkem, následovníkem. Ta cesta nespočívá v tom, že se narodíš do správné rodiny nebo dodržuješ správná pravidla.
ta správná cesta je uvěřit Ježíši Kristu

8 Písmo předvídalo, že Bůh ospravedlní pohany (na základě) víry; dopředu oznámilo Abrahamovi: ‚V tobě budou požehnány všechny národy.‘

ř.: vidělo dopředu;
ř.: ospravedlňuje
n.: národy
ř.: dopředu ohlásilo jako evangelium
to je dobrý a silný argument (samozřejmě pro ty, kdo Bibli chápou jako autoritu). Víme, že tohle Bůh Abrahamovi opravdu řekl. Co tím tedy chtěl říci?
v tobě znamená, že Abrahám bude hrát v ospravedlnění pohanů klíčovou roli. Jeho „model“ navázání vztahu s Bohem se stane univerzálním
národy budou požehnány: tedy Bůh k nim bude mít kladný vztah, bude jim přát dobré, bude nad nimi „bdít“ k dobrému²⁹
(okrajově je v tom obsažen i princip: požehnám těm, kdo se k Izraeli chovají hezky, který je Bohem uveden jinde³⁰)
Bůh tedy ustanovuje princip: cesta k tomu, jak s Ním navázat vztah, je následovat Abrahama ve víře. Tedy věřit tomu (a dělat to), co k tobě Bůh promluví.
je zjevné, že my křesťané těmito Abrahamovými dětmi jsme: takto to totiž děláme. V okamžiku, kdy k nám Bůh promluví o tom, že Ježíš je Jeho Syn, že se nechal za nás ukřižovat a že Jej Vzkřísil z mrtvých, my tomu uvěříme a začneme na tom podkladě jednat
pro židy je jistě překvapující ta univerzálnost toho modelu – tedy, že se vztahuje i na ne-židy, na pohany
zajímavé je také to „oznámení dopředu„: dotýkáme se zde opět tajemství Božího panování nad dějinami a nad časem. Je zde vidět jeho suverenita a jeho dlouhodobý plán spásy lidstva. Je zjevné, že Bůh nebyl zaskočen lidským pádem ani ničím jiným, co se událo a uděje. Vše má zakomponováno do svého plánu

9 Takže ti, kdo jsou z víry, (docházejí požehnání) s věřícím Abrahamem.

ř.: jsou žehnáni
n.: věrným (věřícím je lepší. Nicméně toto dvojí chápání slova „pistis“ jako víra nebo věrnost je někdy užitečné, někdy matoucí. V češtině není víra totéž, co věrnost
opět zde Pavel používá obrat „být z víry“. Opravdu tedy „jsme z víry“. Ale znovu se zamysleme, co to vlastně znamená. Existujeme? To ne – my jsme, existujeme bez ohledu na to, jestli věříme nebo ne. Možná tedy jde o jiný druh či způsob existence: kdo svou existenci položili na ten základ, že věří Bohu, Kristu, ti už pak dále existují jiným novým způsobem. Jejich existence se nějak liší od existence ostatních, tedy nevěřících lidí. Je jinak zakotvena ve vesmíru, v duchovním světě . Nevíme přesně, jak, protože jejich životy vypadají v našem viditelném fyzickém světě stejně, v duchovním ale stejné nejsou. Existence věřících je nějakým způsobem v realitě ukotvena jinak. To je dost možné a pravděpodobné. Znovuzrození člověka je mimořádná věc s velkými dosahy, při obrácení či znovuzrození člověka se „něco reálného stane“.
Pavel vlastně v tomto verši jednu věc, kterou se existence věřících a nevěřících liší, explicitně zmiňuje: věřící mají požehnání (už víme, že to znamená, že Bůh nad nimi „bdí“ k dobrému, přeje jim dobré, intervenuje v jejich prospěch). To sice není na první pohled „očima“ patrné, ale přece jen je to už určitým způsobem „měřitelné“. Už se to reálně projevuje.
toto požehnání je podílem na tom požehnání, které Bůh slíbil Abrahamovi a pak všem jeho potomkům ve víře

10 Neboť všichni ti, kteří jsou ze skutků Zákona, jsou pod prokletím, neboť je napsáno: ‚Proklet je každý, kdo nezůstává ve všem tom, co je napsáno v knize Zákona, aby to činil.

ř.: svitku;
opravdu je to napsáno v 5M 27,26: Proklet buď ten, kdo nenaplní slova tohoto zákona a nesplní je. A všechen lid ať řekne: Amen.
je použita stejná formulace s „být“ – jen ne „být z víry“, ale „být ze skutků Zákona“
tedy, jak už jsme říkali: bytí ze Zákona je v něčem odlišné od bytí z víry
jsou pod prokletím: je to logický kontrast k tomu „být pod požehnáním“. Nicméně je to překvapující svou brutalitou. Člověk by čekal nějakou „neutrální zónu. Nejsou z víry, tak nemají požehnání – budiž. Ale že musejí „dodržovatelé Zákona“ spadnout hned do kolonky prokletých to mi přijde nečekané ³¹.
celá Bible konzistentně ukazuje, že žádná neutrální zóna neexistuje. Bůh pracuje v „binárním módu“³²
spíše bychom očekávali, že ti, kdo nad sebou uznávají Zákon jako autoritu³³, jsou hodni Boží pochvaly. Jsou to hodní dobří lidé. A tady najednou taková „pecka“: místo očekávané pochvaly se jim dostává informace, že spadají pod prokletí. Tedy, že Bůh jim nepřeje dobré, ale zlé. Že nepůsobí v jejich prospěch, ale proti nim To je opravdu nečekané, brutální, provokující, vlastně „nespravedlivé“. Tohle by žádný člověk nevymyslel.
běžné lidské pojetí světa totiž je, že lidé se dělí na dvě skupiny podle toho, jestli Zákon (nebo zákon) uznávají a snaží se jej plnit (to jsou ti „dobří“) nebo jej neuznávají nebo neplní (to jsou ti zlí). Dá se říci, že takto svět chápe většina lidí na této planetě. Určitě to tak vidí všechna mimokřesťanská náboženství³⁴ – ta navíc přidávají závěr, že ti dobří půjdou do nebe, ti zlí do pekla.
problém je, že tohle je fatální omyl: dělící linie mezi lidmi („přijatými a zavrženými“, ať už to znamená cokoliv) vede jinudy.
jak je možné, že takové množství lidí (a náboženství) žije v tomto omylu? Zdá se, že jednou z hlavních příčin je, že Židé (vracíme se k židovskému náboženství) nevědí, že u dodržování Zákona platí zásada „všechno nebo nic“. Zákon totiž nestačí uznávat a dodržovat částečně – jeho dodržování musí být stoprocentní, dokonalé. Jakmile si toto uvědomíme, je okamžitě jasné, že tato snaha nemůže být efektivní, nemůže fungovat. Že výsledkem může být pouze a jedině selhání a hodnocení „neuspěl“
pro potřeby našeho uvažování vytvořme obraz atletického stadionu. Každý člověk je během svého života povinen projít hodnocením svých atletických schopností, např. skoku do výšky. Existuje kritérium pro „úspěšné absolvování“: tvůj život byl úspěšný, nežil jsi nadarmo, když splníš toto kritérium. Klíčem k pochopení je, že laťka pro přeskok je umístěna nesmyslně vysoko, např. v deseti metrech. Kdo nepřeskočí, neuspěl. Jenomže přeskočit deset metrů nedokáže nikdo. A je v posledku jedno, jestli na skok do výšky celoživotně naprosto „kašleš, nikdy to ani nezkusíš nebo celý život intenzivně trojfázově trénuješ. Výsledek je nutně týž: totální fiasko, absolutní nula. Neprošel, nepřijat. Promarněný život.
v okamžiku, kdy ti toto dojde, začneš uvažovat jinak, začneš se ptát: Proč je ta laťka umístěna tak nesmyslně vysoko? (Jaký je smysl Zákona?) To přece nemůže být myšleno tak, že budu trénovat tak intenzivně „až to dám“.
v našem obraze jsou židé skvěle trénovanými atlety: na stadionech tráví celý svůj život³⁵. Skoku do výšky podřizují všechno, životní styl, dietní režim. Mají vytrénované atletické postavy, ve skoku do výšky jsou opravdu dobří, nejlepší na světě. To je vede k určité pýše: domnívají se, že oproti ostatním ne-atletům mají velkou výhodu. (A i mezi nimi existují elitní skupiny nejlepších z nejlepších, které se zase dívají „shora“ na ty obyčejné³⁶). Jde samozřejmě o omyl: v zásadě je totiž úplně jedno, jestli zvládneš přeskočit třicet centimetrů nebo dva půl metru. Oproti desetimetrové laťce je to obojí stejně nedostatečný výsledek. Žijí tedy celý život v iluzi.
ve srovnání s tím ne-židé³⁷, tedy ne-atletické národy alespoň dopředu dobře vědí, že jsou proti laťce ztracené a bez šance
na první pohled toto působí hrozně nespravedlivě, jako typická šikana: nastavit nesplnitelné kritérium a pak trestat za jeho nesplnění je krutost
princip je ale evidentní: to kritérium je schválně nastaveno do očí bijícím způsobem jako nesplnitelné. Důvodem je, aby každému okamžitě došlo, že tohle prostě „nedá“, že tomuhle dostát nelze.
a začal se ptát: jaký má tento evidentní nesmysl význam? Na co ukazuje? Vždyť nás všechny staví do neřešitelné situace. Žid stejně jako ne-žid, každý člověk musí chtě nechtě začít hledat cestu, jak se z této očividné pasti dostat. Přestat se soustředit na trénink techniky skoku a rozhlédnout se kolem.
a co uvidí?: nenápadného muže, který celou dobu posedává za nenápadným stolkem poblíž nepřekonatelné desetimetrové laťky. Sedí tam proto, aby zájemcům nabídl onen vytoužený „certifikát“ a překonání desetimetrové laťky. Nabízí ho darem, pouze „za to“, že si o něj lidé přijdou požádat. Kdo projeví zájem, nemusí už překonání laťky usilovat. Nabízí na to konto, že on sám tu laťku jako jediný atlet na planetě přeskočil. A svým výkonem (to přeskočení ho stálo mimochodem život) zajistil certifikát i pro všechny své následovatele a příznivce³⁸.
takže usilování o získání certifikátu o překonání laťky je dvojího druhu: trénovat, snažit se (být v Zákoně) nebo uvěřit nenápadnému muži a přijmou certifikát darem (být ve víře). Jde o naprosto odlišné „životní styly“. Který styl volíme má zásadní konsekvence pro náš další život³⁹
(ty konsekvence jsou: prokletí nebo požehnání)
takovýto koncept je pro naši mysl zcela nepřijatelný, rozčilující, divný. Přirozeně bychom očekávali, že kritéria budou nastavena nějak takto: když přeskočíš svou tělesnou výšku, dostaneš certifikát. Případně: budeš přijat, když se budeš snažit přiměřeně svým schopnostem a možnostem (pro Hospodina přece není problém vymyslet nějakou spravedlivou rovnici, do které zahrne tvou výšku, váhu, gravitační konstantu, rodinné zázemí, psychické a tělesné předpoklady. A té rovnice „vyleze“ přiměřená úroveň tvojí laťky. Pro někoho to bude přeskočit dva a půl metru, pro ochrnutého, když se sám dokáže najíst.
takto nějak to mají nastavená ostatní náboženství, byť „sportovní disciplíny“ má každé náboženství jiné. Existuje islámská laťka (při hodně zjednodušující zkratce, bez urážky: nejíst vepřové, nepít víno, modlit se pětkrát denně, …), římsko-katolická laťka⁴⁰ (křest v dětství, dvakrát za rok ke zpovědi a k přijímání, …), židovská laťka (šabat, košer strava, ….), buddhistická laťka (meditace, nirvána, úcta k životu….). Jsou různé, obtížné, ale zvládnutelné.
jen ta laťka Božího Zákona je nastavena do očí bijícím způsobem divně, nesplnitelně, paradoxně⁴¹.
(muslimové tvrdí, že křesťanství je komplikované; ale s tou komplikovaností to není tak jednoznačné: princip spasení z milosti je naopak průzračně jednoduchý. Jen je nepohodlný lidskému myšlení.
vraťme se ještě do našeho podobenství: co se stane poté, co od muže u stolku přijmeš „zadarmo“ certifikát o překonání desetimetrové laťky? „Spřátelíš se“ s ním, z vděčnosti se ho „držíš“, děláš, co ti řekne (a to nejsou snadné věci). Rozhodně se (na rozdíl od galatských křesťanů) nevracíš k „atletice“. K tomu nemáš důvod, čas a ani pomyšlení.

11 Je jasné, že Zákonem není nikdo před Bohem ospravedlňován, neboť ‚spravedlivý bude živ z víry‘.

Pavel říká: teď, když jsem vám to tak názorně a ze všech stran vysvětlil, už o tom nemůže být pochyb
desetimetrovou nikdo neskočí, tímhle způsobem nikdo přijat nebude. Tudy cesta nevede, je to slepá ulička
ta cesta vede jinudy: musíš rezignovat na své úsilí a nechat se ospravedlnit jinak. To je to, co znamená „z víry“, to je „uvěření“
jeden aspekt, který jsme zde ještě nezmínili, je, že přistoupit na tento koncept ospravedlnění z víry je pro každého pokořující. Uznat, že „to nedám“ a přijmout pomoc od druhého je pro lidi nesmírně těžké. Tohle je možná největší překážka, největší kámen úrazu, které křesťanství před lidi klade
další aspekt je, že je to urážlivě jednoduché (ale paradoxně zároveň to nejtěžší v životě)
jeden z klíčových aspektů je, že spasením z víry je vyloučena veškerá chlouba⁴²
právě vzhledem k těmto okolnostem je tato cesta spásy Ježíšem nazývána úzkou cestou⁴³. Je to zajímavé a paradoxní: ve srovnání s „nekonečným atletickým tréninkem“ by člověk očekával, že bude považována za snadnější.
živ z víry: v jakém smyslu živ? Živi jsou věřící i nevěřící. Ale zde se mluví o věčném životě s Bohem. A snad je myšleno i to, že jedině život s Bohem na této zemi je opravdovým životem. Život bez Boha je promarněný

12 Zákon však není z víry, nýbrž: ‚Kdo (ty věci) bude činit, bude v nich živ.

Pavel znovu připomíná, co „ten“ Zákon vlastně říká: jde o výkon. Kdo splní kritéria, ten projde. Nikdo jiný. Žádné smlouvání, žádné kompromisy, žádné „snažil jsem se“
„nemotej“ do toho víru nebo nějaké podobné neuchopitelné věci. Jakápak víra, to jsou prázdné řeči: tady máš laťku, tak se ukaž. Snaž se
mluvit v souvislosti se Zákonem, se „skákáním“ o jakékoliv víře je irelevantní
ještě o víře: když vidíme tu nesplnitelnou laťku, můžeme začít uvažovat o možnosti, jak se skákání vyhnout, nějak „vykličkovat“. Můžeme i věřit, že existuje cesty, jak laťku „obejít“. Neurčitá víra ale nestačí – potřebujeme konkrétní viru, že „muž u stolku“ je tím, kdo nám skutečně může pomoci. Pouze tato konkrétní víra pak vede k tomu, že za tím mužem skutečně jdeme a certifikát od něj skutečně obdržíme.

13 Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona tím, že se stal za nás prokletím, neboť je napsáno: ‚Proklet je každý, kdo je pověšen na dřevě.‘

a s tím „přeskakováním laťky“ je to ještě horší, než se doposud zdálo: nejen, že nedostaneš certifikát, že nejsi přijat, vpuštěn – ale když ji nepřeskočíš, když patříš do skupiny „atletů“, stáváš se prokletým⁴⁴.
prokletí je hodně silný „nástroj“ Boží nelibosti vůči nám. Pro člověka je katastrofou, když je Bůh proti němu.
celkově se mi tento princip jeví jako nastavený hodně „tvrdě“. Jde to opravdu proti přirozenému lidskému myšlení. Ale, jak jsme říkali, vše má jeden cíl – abychom se zamysleli a začali hledat východisko
a to východisko je nasnadě: Bůh kritéria takto nastavil, ale vzápětí poslal Syna, geniálního atleta, aby za všechny „neplniče norem“ zaplatil. Aby se všem selhávajícím postavil „do čela“ a nechal na sebe dopadnou veškerý Boží hněv
to je obsaženo v tom ‚Proklet je každý, kdo je pověšen na dřevě‘: je to odkaz na 5M 21,22nn Jestliže ⁽někdo spáchá hřích, za který je hoden rozsudku smrti, ať je usmrcen; pověs ho na strom^/ dřevo; Nenech jeho mrtvolu na stromě přes noc, ale jistě ho pohřbi v ten den, neboť at pověšeném it Boží kletba.⁴⁵ Neznečisti svou zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává into dědictví.
zde je dobře vidět onen děsivý paradox vztahu Zákona a Božího plánu: Když Hospodin tento příkaz Mojžíšovi a svému lidu vydával, myslel jistě především na potrestání zločinců „nejhoršího zrna“ (např. úkladných vrahů) a na ochranu před nimi. Nicméně musel již tehdy vědět, že tento „paragraf“ zamýšlený pro nejhorší z nejhorších, bude aplikován na Jeho vlastního nevinného Syna
nám to ukazuje, že ve chvíli, kdy Hospodin pronáší tyto temné kletby proti všem, kdo dokonale nenaplní Jeho Zákon, myslí již na to, že každému bude nabídnuta možnost se tomuto hroznému trestu vyhnout
dá se říci, že pro každého k smrti odsouzeného je již dopředu připravena Nejvyšším soudcem podepsaná milost. Stačí, aby si o ni zažádal a osobně si ji převzal. Hroznou smrtí zemřou pouze ti, kdo z vlastní pýchy přijmout milosti odmítnou

14 To proto, aby k pohanům přišlo to Abrahamovo požehnání v Kristu Ježíši a abychom skrze víru přijali zaslíbení Ducha.

jedním z důvodů, proč Hospodin pro spásu lidstva zvolil tento nečekaný „postup“ (nesplnitelný Zákon, trest smrti za jeho nesplnění a milost pro každého, kdo o ni požádá), je, že se tím možnost záchrany otevřela pro všechny lidi. V tomto nastavení je ospravedlnění dostupné opravdu každému. Všechna složitá kritéria Zákona se redukují na pouhé jedno: Chceš přijmout milost nebo nechceš⁴⁶
už před Kristem se našli mezi Židy jedinci, kteří tenhle Boží princip pochopili – typicky „otec víry“ Abrahám, ale i mnozí další⁴⁷
abychom skrze víru přijali zaslíbení Ducha: tím, že uvěříme, dostane se nám ospravedlnění, přijetí a dostaneme Ducha Svatého. Co to znamená přijmout Svatého Ducha je nad rámec rozboru listu Galatským . Jen stručně si řekněme, že Duch Svatý je jednou osobou z Boží Trojice, která je přítomná a činná na zemi po Ježíšově nanebevzetí. Duch Svatý mj. přebývá (bydlí) v křesťanech.
to, že Abrahamovo požehnání má přijít k pohanům je pro židy téměř „nezkousnutelné“. Příčinou je něco ve smyslu: My se tak snažíme, po tisíciletí zdokonalujeme své atletické schopnosti a teď s námi mají slíznout smetanu ti povaleči, kteří v životě nebyli na tréninku?
snaha o dodržování Zákona vede, jak už jsme řekli, k pýše. A pýcha je obrovský problém. Je to „prahřích“, „protohřích“ všech hříchů, nejhorší z hříchů. Možná větší problém, než samo „nepřekonání laťky“.
mimochodem: i Abrahám sám byl jen předzvěstí, prvotinou, předobrazem, „ochutnávkou“. Po něm přišel Někdo „opravdový“
ještě poznámka: když se obrátíš od snahy o dodržování Zákona k Ježíši, poskytovateli milost, tvé prokletí se rázem změní v požehnání. Dojde k okamžitému „překlopení“ o sto osmdesát stupňů. Bůh, který „pracoval“ proti tobě, byl tvým nepřítelem se stává tvým přítelem a podporovatelem. Šel jsi proti proudu a najednou jdeš po proudu.⁴⁸
„dodržovatelé Zákona“ se zaslíbeného Ducha Svatého nikdy nedoberou, Nikdy ho nezískají. Touto cestou cesta k jeho přijetí nevede

15 Bratři, (po lidsku) pravím: Už potvrzenou závěť člověka nikdo neruší ani k ní nic nepřipojuje.

ř.: podle člověka;
n.: smlouvu
Pavel zkouší problém vysvětlit zase novým způsobem. Vymýšlí nová a nová podobenství, na kterých se snaží osvětlit různé aspekty řešeného problému
závěť: jednou podepsaný dokument závěti je platný a nikdo z pozůstalých nemá možnost do ní zasahovat

16 Zaslíbení byla řečena Abrahamovi a jeho potomku. Písmo neříká: ‚potomkům‘, jako by jich bylo mnoho, ale jedná se jen o jednoho: ‚a tvému potomku,‘ a tím potomkem je Kristus.

ř.: semeno
Pavel zde zcela nečekaně začíná odvíjet svou argumentaci od „jednotného čísla“ – od drobného gramatického rozdílu, kterého bych si normálně vůbec nevšiml. ⁴⁹
co vlastě Pavel cituje? Více míst, kde všude je singulár potomka:
Gn 12,7 I ukázala se Abramovi Hospodin a řekl: Tuto zemi dám tvému semeni. tzn.: potomstvu / potomku (h. sg.tedy hebrejsky singulár, srv. (h. pl. se vyskytuje snad jen v 1S 8:15)
Gn 13,15 protože celou tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu až navěky.
Gn 17,7 Ustanovím svou smlouvu mezi sebou a tebou a tvým potomstvem po tobě (z generace na generaci) za smlouvu věčnou, abych byl Bohem tvým i tvého potomstva po tobě.
Gn 24,7(Hospodin, Bůh nebes,) který mne vzal z domu mého otce a z (mé rodné země) a který ke mně promluvil a přísahal mi: Tvému potomstvu dám tuto zemi, on před tebou pošle svého anděla, a tak odtamtud vezmeš ženu pro mého syna.
(v češtině, kdyby se mluvilo o semenu, bychom si ničeho nevšimli, protože v tomto smyslu je semeno pomnožné)
takže Pavel opravdu staví svou argumentaci na jednom pět tisíc let starém slibu, kde Bůh použil singulár místo očekávaného plurálu
již tehdy tím Bůh říkal: Tuto zemi dám, Abrahame, tvému (jednomu) potomku; a tím potomkem bude Ježíš Kristus
a opravdu se to naplnilo či naplní: Ježíš opravdu byl Abrahamovým praprapra-vnukem. A Ježíš Kristus opravdu jednou dostane celou zemi do svého kralování
je to zvláštní a tajemná argumentace. Tolik do sebe zapadajících faktorů a v jak dlouhém časovém období je ve hře. Tohle nevymyslíš

17 Říkám tedy toto: Zákon, jenž byl dán po čtyřech stech třiceti letech, nemůže zrušit smlouvu již předtím právoplatně potvrzenou od Boha, a tak zmařit to zaslíbení.

v době, kdy Abrahám uzavíral smlouvu s Bohem, nebylo ještě o Zákoně „ani vidu ani slechu“. Trvalo to ještě „nějakých“ 430 let , než Hospodin dal Zákon Mojžíšovi na hoře Sinaj. Mezitím se „odehrál“ Izák, Jákob, exil v Egyptě a přechod přes Rudé moře.
názory na dobu trvání exilu v Egyptě se různí, nicméně 1M 15,13 stojí: A Hospodin Abramovi řekl: S jistotou věz, že tvé potomstvo bude cizincem v zemi, která nebude jejich, a budou tam otročit a budou pokořováni čtyři sta let. .. Až čtvrtá generace se sem navrátí, protože až potud nebude dovršena vina Emorejců.⁵⁰
o spory o délku exilu uvedené v poznámce padesát ale nejde. Z hlediska Pavlovy argumentace je to jedno. Ať je to tak nebo tak, od Abrahama po Mojžíše uplynula dlouhá doba.
když Mojžíš přijal z Božích rukou Zákon, mohlo by se zdát, že původní smlouva s Abrahamem přestane platit, resp. že byla upgradeována, že byla přijata nová verze.
tak tomu ale není: krevní smlouva s Abrahamem je věčná⁵¹. Bůh si .nikdy neprotiřečí. nepopírá sám sebe.
slib a smlouva jsou u Boha platné navždy. Zákon je „dílčím ustanovením“, je „na přechodnou dobu“. Zákon nemá takovou váhu, aby zrušil něco tak významného, jako je osobní smlouva a slib mezi dvěma „přáteli“⁵²
to, že máme s lidmi smlouvy a sliby je pro náš život zásadní. Typicky v manželství. Životní okolnosti na těchto smlouvách a slibech nemohou nic změnit
možná by se dalo připodobnit: : s manželkou máme smlouvu a slib, které mimo jiné říkají, že budeme usilovat o dobro našich dětí (asi ani nejsou nějak formalizovány, ani nevím, jestli jsme při svatbě něco takového slibovali – ale to nehraje roli, oba to nějak víme). Jejich životy nutně budou jistě přinášet různé peripetie a složité situace. (Kdyby se třeba daly na drogy, budeme na to muset nějak reagovat – zpřísnit nějaká pravidla vzít jim klíče od bytu, poslat je do „pasťáku“ nebo něco podobného). Nic z toho ale nezmění onu zásadní linii, že je máme rádi a chceme jejich dobro
nemůže zmařit zaslíbení⁵³: neexistuje způsob, jak zrušit jednou Bohem daný slib
židé se zjevně domnívali, že Zákon je něco natolik zásadního, přelomového, že to zcela mění způsob, jak získat vztah s Bohem. Buď si nevšimli nebo ignorovali, že „stojí na Abrahamových ramenou“ a na slibech jemu daných
pokud můj potomek bude narkoman, bude si zřejmě myslet, je můj vztah k němu závisí na tom, jak se bude chovat – jestli bude abstinovat apod. Tak to ale není: můj zájem o něho, můj vztah k němu je definován něčím jiným – tím, že je mým potomkem a mým slibem, který jsme si s manželkou ohledně něho dali.
kdyby se skutečně vydáním Zákona předefinovala pravidla (že od nynějška se Boží přízeň získává jeho dodržováním), opravdu by to zmařilo Abrahamovu smlouvu s Bohem.

18 Neboť jestliže je to dědictví ze Zákona, není již ze zaslíbení; Abrahamovi je však Bůh daroval skrze zaslíbení.

kdyby to bylo možno „dostat do Boží rodiny“ (mít podíl na inheritance znamená patřit do rodiny), byla to úplná změna paradigmatu, pravidel. Sliby by potom už nehrály roli.
my ale víme, že slib daný Abrahamovi stále platí – že on se do rodiny na základě slibu dostal (dostal dědictví)
pokud se vrátíme k podobenství o atletice a k pětimetrové laťce: na začátku se „nehrálo“ na laťky, ale na vztahy a na sliby. Pak byla vnesena otázka skoku do výšky a byly nastaveny limity (absurdně vysoké). To napomohlo tomu, že mnohým začalo docházet, že zvýšeným tréninkovým úsilím cíle nedosáhnou a začali se poohlížet zpět, tedy po vztazích a slibech.
a k tomu se my věřící nyní vracíme. Vlastně si to jen připomínáme, oprašujeme staré smlouvy. Objevujeme, že se na nás vztahují starobylé dávno zapomenuté smlouvy a způsoby komunikace s Bohem.
je to, jako když „na půdě vyhrabeš“ starý pergamen, ze kterého zjistíš, že jsi dědicem krále. Že jsi jeho potomkem a vztahují se na tebe jeho dávné smlouvy a sliby. Že král kdysi uzavřel krevní smlouvu s tvým pradědečkem a ta se nyní vztahuje i na tebe

19 K čemu tedy Zákon? Byl přidán kvůli přestoupením, dokud by nepřišel potomek, kterému bylo dáno zaslíbení. Byl ustanoven skrze anděly rukou prostředníka.

logická otázka: při tom všem, co jsme o Zákoně slyšeli – jak je nesplnitelný, jak se musí dodržovat na sto procent, jak uvádí ty, kdo se ho snaží dodržovat, pod prokletí. Přinesl jen zmatky. Zakryl původní sliby. Zmátl mnoho lidí, kteří snahou o jeho dodržování promarnili celý život.
byl přidán kvůli přestoupením: co to znamená? Že upozorňoval na to, jací jsme. Na naši tendenci hřešit, přestupovat (my okamžitě začneme přestupovat jakékoliv pravidlo, které se objeví)⁵⁴
také naši tendenci konat zlo „držel na uzdě“: i když my lidé máme tendenci všechna pravidla porušovat, určitý pořádek Zákon přece jen nastolil. To, že zabíjet druhé je špatné, nebo respektování soukromého majetku jsou víceméně univerzální pravidla, která dodržují všechny kultury světa („čest výjimkám“). Některé excesy zla jsou Zákonem eliminovány.
dalo by možná říci, že intenzivní „trénink atletiky“ (snaha o dodržování Zákona) zabíral židům tolik času, že už neměli tolik času na „hlouposti“, na zlo
děti, které trénují atletiku, aktivní sportovci většinou žijí „lepší životy“, než ti, kdo se jen „poflakují po městě“
dveře k Bohu ti dodržování Zákona sice neotevře, ale alespoň tě „zabaví“, než objevíš cestu k tomu opravdu důležitému (tedy odkrytí dávných smluv a slibů o navázání vztahu s Tvůrcem)
poté, po nějaké době přišel „potomek se slibem„: na atletický stadión dorazil sám syn „Zakladatele atletiky“
o jeho příchodu se „šuškalo“ už dlouho. V atletických kruzích se proslýchalo, že jednou se na stadionu objeví sám Zakladatelův syn
když pak opravdu přišel, atletičtí trenéři, kteří strávili atletikou celý život (a kteří ho proto samozřejmě měli identifikovat jako první), ho nerozpoznali. Zdál se jim málo „vysportovaný“, nevypadal jako očekávaný „atlet všech atletů“. Měl nečekané představy o tréninku, porušoval životosprávu, choval se nestandardně. Proto usoudili, že tohle On být nemůže a posléze ho odstranili
Byl ustanoven skrze anděly rukou prostředníka: kdo byl ustanoven? Asi Zákon, ne Potomek. V češtině je možné obojí, věta o potomkovi je vložená. Dle poznámek ČSP i dle Carsona⁵⁵ jde o to, že Zákon byl ustanoven přes prostředníky (anděl na Sinaji, Mojžíš), kdežto sliby byly Abrahamovi byly dány osobně a „napřímo“
(a o tom, že by Ježíš byl někdy ustanoven nějakými anděli, nevím)

20 Prostředník (však není jen pro jednu stranu), Bůh však je jeden.

ř.: však není jednoho
v předchozím verši byla zmínka o prostředníku: prostředník, mediátor stojí mezi dvěma stranami. Neměl by „kopat“ ani za jednu z nich, měl by být neutrální. Co je snahou prostředníka? Zřejmě dohoda obou stran, případně smíření, pokud jsou v konfliktu. Možná kompromis.
jako o prostředníku se mluvilo zřejmě o Mojžíšovi, kterého si Izraelci vybrali, aby stál mezi nimi a Hospodinem. (Přímou komunikaci nechtěli, byla na ně příliš „silná“). Mojžíš svou roli dělal velmi dobře – projevoval maximální snahu, zohledňoval „zájmy“ obou stran. Dělal více, než to – osobně se nasazoval; nebyl nezaujatým pozorovatelem, chladným prostředníkem, za „dohodu“ byl ochoten se osobně obětovat. Jako prostředník se tedy velmi osvědčil.
slovo prostředník se v ČSP vyskytuje devětkrát⁵⁶:
dvakrát zde v listu galatským a dvakrát u Jóba, kde Jób oceňuje roli prostředníků ve jeho sporu s Nejvyšším: 16,20 (Mí přátelé jsou mi prostředníky; mé oko prolévá slzy před Bohem) a 33,23: (Kdyby s ním byl posel, prostředník, jeden z tisíce, aby člověku oznámil, v čem spočívá jeho přímost).
ve Sk 7,38, kde je jasně prostředníkem nazýván Mojžíš (To je ten, který byl ve shromáždění v pustině prostředníkem mezi andělem, který k němu mluvil na hoře Sinaj, a našimi otci. On přijal živá slova, aby nám je dal.)
dále čtyřikrát je jako prostředník mezi Bohem a lidmi, resp. prostředníkem nové smlouvy jmenován Ježíš Kristus: v 1Tm 2,5 Je totiž jeden Bůh, jeden je také prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, v Žd 8,6: Nyní však dosáhl význačnější služby, tak jako je i prostředníkem lepší smlouvy, která je založena na lepších zaslíbeních, Žd 9,15: Proto je prostředníkem nové smlouvy, aby po jeho smrti, která nastala pro vykoupení z přestoupení spáchaných za první smlouvy, přijali zaslíbení věčného dědictví ti, kdo jsou povoláni a Žd 12,24: a k prostředníku nové smlouvy Ježíšovi, a ke krvi pokropení, která mluví lépe než Ábel.
co znamená, že Bůh je jen jeden? Je to řečenu do kontrastu toho, že prostředník není jen pro jednu stranu, (ale pro všechny zúčastněné). Nevím. Že Bůh je jednou z těch účastnických stran?

21 Staví se tedy Zákon proti [Božím] zaslíbením? Rozhodně ne! Neboť kdyby byl dán Zákon, který by byl mocen obživit, byla by spravedlnost vskutku ze Zákona.

Pavel nadále klade otázky, které se logicky nabízejí⁵⁷
takže: staví se Zákon proti Božím slibům? Jde to proti sobě? Co vlastně Bůh slíbil? Že jeho potomek „provede lidi za laťku“, dá jim řešení v jejich snaze o přeskočení nepřeskočitelného. Že jim otevře cestu k sobě skrze víru, skrze vztah
pak ale přišel Zákon, který naopak začal tvrdit, že pro získání vztahu s Bohem je třeba desetimetrovou laťku překonat. To jde proti sobě. Co tedy platí?
Pavel tvrdí, že to proti sobě rozhodně nestojí. Nebo přesněji: Pavel tvrdí, že Zákon se proti slibům nestaví. To zřejmě není totéž. Pavel chce říct, že dání Zákona nezpůsobilo, že by sliby přestaly platit
jaké je zdůvodnění toho „rozhodně ne“?
zdůvodňuje to tím, že Zákon je v tomto nedostatečný. Nedokáže nás „dostat za laťku“. Když to sám nedokáže, jak by mohl rušit něco, co tady bylo dříve a co to dokáže? Skrze sliby vztahu s Bohem dosáhnout lze. Skrze dodržování Zákona nikoliv.
kdyby byl Zákon nastaven tak, že by splnitelný byl, bylo by možno jej brát jako jakýsi „upgrade“ slibů: dříve se spravedlnosti, vztahu s Bohem dosahovalo skrze sliby. Od teď je tomu už jinak: dosahuje se toho skrze dodržování Zákona.

22 Avšak Písmo uzavřelo všechno pod hřích, aby bylo dáno zaslíbení z víry Ježíše Krista těm, kdo věří.

proč Písmo? Protože v Písmu se dočítáme o vydání Zákona na Sinaji. Takže myslí se Písmo, tedy Zákon. Zákon uzavřel všechno pod hřích
zapsáním Zákona do Písma se stal pro všechny⁵⁸ závazným
v okamžiku, kdy se to stalo (Zákon byl oficiálně vyhlášen jako závazný), byl celý Izrael, všichni, koho Zákon zahrnoval uzavřen pod jakýsi „poklop“; začali mít problém. Dokud Z/zákon není, není ani přestoupení. Dokud není řečeno „nezcizoložíš“, je sex beztrestně „volně dostupný“.
v okamžiku vyhlášení Zákona (mimochodem Izraelci s jeho nastolením pod Sinajem souhlasili, „odhlasovali si ho“) celý národ najednou „spadl“ pod Zákon … a tím spadli do velkého „maléru“
najednou se stali skokany do výšky s povinností překonat desetimetrovou laťku. Pod trestem smrti. To je opravdový problém pro každého
jak na to reagovali? Někteří začali trénovat, někteří rezignovali. Někteří se ale zamysleli a začali hledat řešení – začali vyhlížet někoho, kdo jim z toho „srabu“, ve kterém se ocitli, pomůže
ve stejné chvíli, kdy na ně „spadl“ Zákon, zároveň přišel od Zákonodárce slib: pošlu svého syna, aby vám pomohl (vírou laťku překonat)

23 Dokud nepřišla víra, byli jsme hlídáni pod Zákonem, uzavíráni pro víru, která měla být zjevena,

var.: uzavřeni
n.: až do příchodu víry; ř.: k víře
Zákon byl dočasným opatřením platným do chvíle, kdy Syn otevře slíbenou možnost „vejít vírou“
byli jsme hlídáni pod Zákonem: zajímavý obrat. Zákon je zde jakýmsi dozorcem, který nad námi „stojí s knutou“. Dozoruje nás.
na co dohlíží? Hlavní funkce Zákona jsou trojí:
za prvé pod hrozbou trestu drží na uzdě nejhorší lidské zlo; brání všeobecnému rozkladu společnosti; činí život na zemi elementárně snesitelný. Zajišťuje ochranu života, majetku, rodiny – tedy základních věcí nutných k alespoň nějakému fungování společnosti⁵⁹
za druhé kultivuje lidské myšlení: tím, že dává nahlédnout, jak věci vidí Bůh, tím, že definuje, co je správné
za třetí (a to je zřejmě jeho hlavní úkol) nastoluje, přináší myšlenku Zachránce. Jsi-li v neřešitelné situaci a v cele smrti čekáš na popravu⁶⁰, myšlenka Zachránce se pro tebe stane vysoce aktuální
víra měla být zjevena (význam slova zjevit je ukázat něco doposud skrytého): od začátku nebylo zcela zjevné, jak to s tou lidskou snahou dosáhnout vztahu s Bohem, vlastně je. Ale postupně se odkrývalo, že „to bude probíhat“ vírou

24 takže se Zákon stal naším vychovatelem ke Kristu, abychom byli ospravedlněni z víry.

ř. paidagogos; poukaz na osobního otroka, který doprovázel chlapce a vykonával nad ním jistou míru autority, něco jako dnešní au-pair;
n.: do příchodu Krista
takže další funkce Zákona, jak už jsme zmínili: Zákon je pedagogem (učitelem, vychovatelem), který na tebe dohlíží a vychovává tě. Jak tě vychovává? Vede tě k tréninku. cvičí tě „ve skoku vysokém“.
není to ale všechno: v ideálním případě tě zároveň přivádí na myšlenku, že musí existovat ještě jiné řešení tvého problémy s laťkou, než intenzivní trénink. Vede nás ke Kristu.
hlavním cílem pedagoga (Zákona) tedy je přivést tě k tomu, že pochopíš, že cesta „za laťku“ vede přes Syna

25 Když však přišla víra, nejsme již podřízeni vychovateli.

v okamžiku, kdy ti dojde, že potřebuješ Syna⁶¹. Kdy za ním přijdeš a navážeš s ním vztah, dosáhl jsi cíle své výchovy. Pedagog zakončil úspěšně svou práci. Jsi vypuštěn z područí dohlížitele/vychovatele. Už ho nepotřebuješ. Nyní máš Syna.
pedagog/vychovatel už ti nemá, co dát. Dospěl jsi k cíli každé výchovy: našel jsi Syna, naše jsi Otce, našel jsi domov. Jsi dospělý, vyjdi…
blaze Zákonu, pokud splní tento svůj úkol. Běda mu, pokud tě ke Kristu nedovede

26 Neboť všichni jste synové Boží skrze víru v Kristu Ježíši.

vy Galaťané, jste tohle přece absolvovali. Vy jste se přece se Synem setkali.
a nejvyšší cílem lidské víry je poznat Otce. Ježíš nás přivádí k Otci
kdo najde Syna, je přiveden k Otci. Stává se synem a dcerou Boží

27 Vždyť vy všichni, kteří jste byli v Krista pokřtěni, Krista jste oblékli.

Pavel přináší nový koncept, rozvíjí dále své uvažování.
mluví o obléknutí Krista – co má na mysli? Oblečení nějak odráží, možná až definuje naši osobnost. Např. uniforma. Byl jsem mafián, oblékal jsem se jako mafián. Nyní jsem se stal policistou, nosím policejní uniformu. Změnil jsem dres.
obléknutí se je navíc poměrně jednoduchou záležitostí: shodíš jeden dres a oblékneš si nový. A je to – není to nic složitého, není to dlouhodobý proces, ale jednorázová záležitost
člověk se při uvěření Synu stává novou osobností. Patří najednou do nové rodiny/skupiny, změnilo se mu myšlení i jednání.
často, když se ožení nebo vdá člověk z nepříliš funkční rodiny, „vklouzne“ do rodiny svého partnera. Přijme za svou její způsoby, stane se její přirozenou součástí.
je zde zmíněn křest jako způsob, jak si Krista obléci.

28 Již není Žid ani Řek, již není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.

tím obléknutím si Krista, převlečením dresu, přichýlením do nové rodiny se smazávají staré rozdíly
ony nezmizí, ale přestávají být důležité, ne že by zmizely
jsi Čech nebo Němec, zaměstnavatel nebo zaměstnanec, běloch nebo černoch – „no a co“? Dokonce ani pohlaví nehraje zásadní roli. Nová identita Božího dítěte, příslušnost do Boží rodiny všechno „přebíjí“
nejde přitom o unifikaci – u Boha se z nás nestávají šedé bezpohlavní nenápadné myši v šedých uniformách.
tvoje vlastností (vyplývající třeba z tvého pohlaví, národnosti, rasy nebo povolání) ti zůstávají. Pouze už primárně nedefinují tvou identitu. Tou je identita Boží rodiny
naše identity se „nemažou“ v tom smyslu, že bychom je popírali, ale již nejsou určující a rozdělující
toto vědomí by mohlo být osvobozující pro různé utlačované skupiny (ať už reálně nebo domněle) – pokud jsi (nebo se cítíš) být utiskován nebo diskriminován kvůli nějaké své identitě ta teď už nemusíš. V Boží rodině to není tak důležité či určující
jsi přijat takový, jaký jsi
křesťanství nedává žádný prostor pro útisk kohokoliv. Ve sborech jsou spolu „otrokáři i otroci“.
koneckonců vrácení důstojnosti různým utiskovaným menšinám, chudým či ženám – to vše je primárně agenda křesťanů. Oni s tím začali. Západní společnost těží z tohoto dědictví
jako vše, i tento zdravý přístup k identitě lze pokroutit. Ďábel používá „stále dokola“ tři způsoby, jak jakoukoliv dobrou věc zdiskreditovat či pokazit: MOC, MÁLO A DEFORMACE
usilování o zdravý přístup k identitě, „boj za práv menšin⁶²“ je toho dobrým příkladem: v dějinách býval buď podceňován, přeháněn nebo pokroucen.

29 A jestliže jste Kristovi, jste símě Abrahamovo, dědicové podle zaslíbení.

n.: potomek (sg.) – že jde o jednotné číslo, to už víme
nejenže přestaly být určující a důležité naše „předcházející“ identity. Ale přijetím nové identity Boží rodiny jsme zároveň přijali identitu „abrahamovskou„. Patříme nyní do rodiny „věřících“.
. na věřící se vztahují četné sliby. Hodně toho obdrží, zdědí

nebo ano? Takové věci se dějí. Duchovní boj a duchovní svět existuje. Čarodějky, kartářky, věštkyně mezi námi mají „plné diáře“: zařiďˇ aby mě miloval, abych byl zdravý, abych měla dítě. Funguje to poměrně hojně v naší kultuře, natož pak někde v Africe nebo na Haiti. ↩︎
někdy to opravdu jako nějaké čáry vypadá, když někdo např. náhle uvěří nějaké bizarní konspiraci. Dojde k nějakému „přesmyku“ v myšlení a člověk se ocitne mimo oblast „zdravého rozumu“. Argumenty přestanou hrát roli. ↩︎
znám také případ, kdy se manželka křesťana „očarovaně“ zamilovala do jiného muže. Podobné případy znám dobře i z ordinace od dívek s mentální anorexií: dívka si „zahrává s dietami“ (což je cekem běžné). V určité chvíli dojde k zvláštnímu přesmyku v mysli a děvče „přepadne“ mimo oblast normálního myšlení. Už není „oslovitelná“, je „jinde“, je jakoby očarovaná. Domnívám se, že se ve chvíli přesmyku se něco odehrálo v duchovní oblasti ↩︎
tím, že mluvíme o věcech neviditelných, duchovních, běžnými „fyzikálními“ metodami neprokazatelných, mohou se křesťané z bludů navzájem obviňovat donekonečna. Ale to nic nemění na tom, že objektivní realita existuje i v duchovní oblasti (že je duchovní svět neviditelný, neznamená, že není reálný a že není poznatelný). Nic to nemění na tom, že někdo pravdu má a někdo se mýlí. V tomto případě na tom, že pravdu má Pavel a ne Galaťané ↩︎
Duch Svatý přebývá v každém křesťanu. Jsme chrámem Ducha Svatého. Víme o tom. Je asi vcelku jedno, jestli je křesťan „letniční“ nebo ne, jestli tedy prožil nějaký nadpřirozený zážitek. Zjevně se nepředpokládalo že by někdo v galatské církvi dopis četl a nevěděl by, o čem Pavel mluví. Že by někdo vystoupil a řekl, že on je věřící a Ducha Svatého nemá ↩︎
našel by se dneska nějaký křesťan, který by řekl, že Ducha svatého nepřijal? Těžko. I ty nejvíce proti-charismatické sbory s tímhle nějak počítají, jen nevyžadují nebo odmítají zvláštní letniční zkušenost ↩︎
židovský Zákon nebo jakýkoliv jiný zákon ↩︎
Zákon není nepodstatný, má řadu funkcí. Rozhodně ale není cestou ke spáse. K tomu se použít nedá. Pokud chcete dodržováním Zákona dosáhnout spásy, používáte dobrý nástroj ke špatným účelům. ↩︎
podobný model je v církvích poměrně běžný: někdo uvěří, přijde do sboru. Věnujete se mu, ujdete společně kus cesty. Po nějaké době ten člověk uvěří něčemu nepravdivému (zažil jsem buď ultra-konspiraci nebo nějakou formu evangelia prosperity). Většinou časem z církve odejde a nezřídka s sebou odvede část věřících ↩︎
Kristus nám svou smrtí opatřil ty platné pasy, které nám otevřou vstup do Božího království. Mají kód s kapkou Jeho krve. Jakékoliv jiné pasy, jakkoliv těžce vydřené, nám Boží bránu neotevřou ↩︎
a uniforma nás zařadí na správnou stranu. Naše duchovní uniforma je sice pro nás neviditelná, ale Bůh, ďábel, andělé a démoni ji rozeznávají dobře ↩︎
stát se křesťanem nás automaticky staví do prostředí duchovního válečného konfliktu. Křesťanství není cesta výletní lodí, ale cesta vojenským křížníkem ↩︎
skrze je ryze biblické náboženské slovo, je ale těžko se bez něj obejít, zvláště, když si na ně člověk zvykne ↩︎
stalo se to až za Mojžíše, o nějakých pět set let později ↩︎
v podstatě každý člověk na planetě sám sebe považuje za „slušného člověka“. Problémem je, že každý si volí kritéria „slušnosti“ podle sebe nebo své komunity. Mají to tak „lovci lebek“, teroristé Hamásu i Rudolf Höss ↩︎
s takovým konceptem někdy Bůh také „pracuje“ ↩︎
Abrahám je nazývám „otcem víry„, kdo jsme ospravedlnění vírou, tedy my všichni křesťané, na něho navazujeme ↩︎
pokud by by manželství bylo založeno na nějakém „manželském zákoně“, bylo by nejlepší manželství to, kde by manželé dokonale dodržovali nějaký soubor pravidel. Tak tomu ale samozřejmě není. Takové manželství je bezcenné ↩︎
je to stejné jako, když se seznámíš, navážeš vztah s „viditelným“ člověkem, třeba se svým budoucím životním partnerem. Rozdíl je pouze v tom, že k tomu nepotřebuješ víru, protože ho vidíš ↩︎
to je důvod, proč nás Bůh „musel“ vyhnat z ráje: kdybychom zůstali v Jeho přítomnosti, viděli ho, byl by náš hřích neodpustitelný. Skončili bychom jako démoni ve věčném odsouzení ↩︎
křesťané prakticky nikdy neslyší Boha akusticky. Asi se to stává, ale jsou to naprosté výjimky ↩︎
univerzalita této zkušenosti u křesťanů na celém světě a všech dob je podle mého názoru jedním z důkazů Boží existence (ať člověk čte zápisky křesťanů stovky let zpátky nebo mluví s křesťany z naprosto odlišných zemí, všichni mají stejnou zkušenost, zažívají „to samé“) ↩︎
domnívám se, že tohle se během života nějakou formou stane každému člověku. ↩︎
tyto myšlenky od Boha zaplašit lze. Možná spíše „přerazit“ něčím výrazným (prací, zábavou, televizí, adrenalinem, aj., aj.). Ale ten pocit, že člověk minul něco zásadního zůstává navždy (bohatý mládenec, který smuten odešel, už nikdy nebyl opravdu šťastný (Mk 10) ↩︎
víra se vždycky rozvíjí „step by step“. Křesťané jdou životem se svíčkou, ne s baterkou. Vidí vždy jen krok před sebe, ne daleko do budoucnosti. Když ten krok víry v poslušnosti udělají, je jim ukázán další ↩︎
obětovat syna je ale ještě o „level“ jinde – je totiž mnohem „snazší“ se nechat zabít než obětovat vlastní dítě ↩︎
lidé např. běžně škodí svým dětem, jejich „chybné“ hříšné myšlenky je vedou třeba k tomu, že nechají své děti celé dny sedět u počítače a cpát se brambůrky a kolou. Tím se jim „postarají“ o krátký a špatný život. Proč by Abrahamův nápad obětovat dítě Bohu měl být v tomto kontextu tak šokující? ↩︎
Bůh „naštěstí“ akceptuje některé věci virtuálně: nemusíme při uvěření jít skutečně utopit starého člověka, stačí křest ponořením, atd. ↩︎
to smysl požehnání: přejeme někomu dobré. Bůh navíc to dobré může nejen přát, ale i prosazovat ↩︎
Gn 12,3 ↩︎
neplatí „Tady je Boží“, „Tady je Krakonošovo/Satanovo“ a mezi nimi je oblast nikoho. Nikoliv. Ve skutečnosti platí: Plot patří Ďáblu. ↩︎
typickými příklady lidí, kteří se pokoušeli „žít v neutrální zóně“ byli Ezau a soudce Samson. U obou se jasně prokázalo, že to nejde: Ezau svůj život promarnil, Samson jej neprohrál jen „taktak“ ↩︎
koneckonců Zákon dal Hospodin, ne Ďábel. Ale, jak už jsme si řekli, ke zcela jinému účelu, než k dosažení ospravedlnění. Takže platí, že špatné používání byť i dobré věci vede do prokletí ↩︎
každé z nich samozřejmě „svůj zákon“ má nastavený zcela jinak ↩︎
možná proto dokážou více než ostatní pochopit tu nedosažitelnost té desetimetrové mety. Nějakému amatérovi, který v životě skok do výšky nezkusil, to zase až tak nepřekonatelné připadat nemusí ↩︎
myslím samozřejmě farizee a podobné skupiny ↩︎
asi by se mělo psát malé „žet“ – myslíme židy ne jako příslušníky národa, ale jako příslušníky židovského náboženství ↩︎
ten obraz lze libovolně rozšiřovat. A ten nenápadný muž je samozřejmě Ježíš, který jediný Zákonu dostál (a jeho poprava byla proto nelegitimní). ↩︎
každému okamžitě „naskakují“ četné námitky, postupně si ukážeme, že nepravdivé. Namátkou: to, co certifikát přijmou darem, jsou flákači. Nejsou, jen jejich trénink neslouží ke získání certifikátu, ale ke službě tomu muži u stolku. Atd., atp. ↩︎
zde myslím římský katolicismus v náboženském nekřesťanském smyslu ↩︎
v tom mají muslimové pravdu, když tvrdí, že křesťanství je divné komplikované náboženství. Islám je pochopitelný, atraktivní. Vychází vstříc lidskému myšlení ↩︎
Ř 3,27 Kde je tedy chlouba? Byla vyloučena! Jakým zákonem? Zákonem skutků? Nikoli, nýbrž zákonem víry
Ef 2,8 Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás — je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil.. ↩︎
Mt 7,13n „Vejděte těsnou branou, protože široká je brána a prostorná cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kteří jí vcházejí. Jak těsná je brána a zúžená cesta, která vede do života, a málo je těch, kdo ji nalézají!“ ↩︎
už víme, že prokletí znamená, že Bůh nejedná vůči nám k dobrému, ale ke zlému. ↩︎
popravený byl tak zlý, že dokonce ještě sama jeho mrtvola znečišťovala svým zlem celé okolí ↩︎
v intencích našeho atletického podobenství jsou pohané těmi, kdo o „příkazu desetimetrové laťky“ vůbec nevědí, kdo ani „netuší“, že existuje nějaká atletika, Žijí si podle svých pravidel a mají svoje „sporty“
Naopak židé jsou těmi, kdo se po generace atletice zapáleně věnují. Vědí o ní úplně všechno (kromě toho, jak přeskočit deset metrů) ↩︎
Abrahám intuitivně vírou zamířil přímo k „muži u stolku“ ↩︎
trávil jsem čas s nevěřícím mužem v poslední fázi života. Četl jsem mu z Bible – a každý verš důrazně svědčil proti němu, usvědčoval a odsuzoval ho. Pak mu Bůh dal milost a on přijal odpuštění a odevzdal Bohu svůj život. Došlo k okamžitému úplnému „přepólování“ – najednou každý verš z téhož Písma přímo křičel v jeho prospěch. ↩︎
ukazuje to inspirovanost Písma do nejmenších detailů. Ježíš měl pravdu, když říkal, že nelze ignorovat („nepomine“) ani nejmenší písmenko z Písma ↩︎
např. někteří se domnívají, že odpočet čtyř set let začal už Izákovým narozením. (Protože může znamenat též „země, kterou nevlastníš“. A v okamžiku, kdy se Abrahamovi narodil syn, už platilo, že Kenaan Abrahamovi nepatří. Žil tam jako host.)
Izákovi bylo při narození Jákoba šedesát a Jákobovi bylo při odchodu do Egypta sto třicet let. V tom případě by při odchod do Egypta už ze čtyř set let sto devadesát let uplynulo. V tom případě by Izraelci v Egyptě pobývali 210 let.
Proti tomu stojí jiné názory o čtyři sta třicetiletém trvání exilu. Podle GPT: The primary reasons for holding to a 430-year Egyptian sojourn can be summarized as (a) a literal reading of Exodus 12:40 and Genesis 15:13, 14; (b) the reliability of the MT reading underlying these texts; and (c) the unlikelihood of the Israelite multiplication taking place in only 215 years. The main reasons for maintaining a 215-year sojourn in Egypt are (a) an equally literal reading of Genesis 15:16 and the genealogy of Moses; (b) the testimony of Paul the Apostle (and for Seventh-day Adventists, of Ellen G. White); and (c) the testimony of LXX and SP manuscripts and other early Jewish sources. Although the 430-year theory is ostensibly far more realistic, both the 430- and 215-year theories are technically possible, and both ought to be considered viable positions in the greater study of biblical chronology. Perhaps it was stated best by Thiele when he wrote, “On the basis of the Old Testament data it is impossible to give a categorical answer as to exactly what was involved in the 430-year sojourn, nor is it possible to give an absolute date for Abraham’s entry into Canaan.” Ultimately, unless new or more conclusive data can be obtained, all that can be offered is a presentation of all the evidence and arguments involved, and the final conclusions will have to be determined by the readers, as they deem most probable. ↩︎
vážnost, s jakou Nejvyšší bere smlouvy, je neuvěřitelná: je to hrozivé (jak Jej musí zlobit, když porušíme např. krevní manželskou smlouvu, pečetěnou krví o svatební noci), ale i uklidňující – když si uvědomíme, že i my s Ním stojíme v krevní smlouvě, pečetěnou krví Jeho Syna) ↩︎
a že to bylo přátelství! Vždyť Abraham neodepřel Bohu svého jediného Syna ↩︎
zaslíbení je archaičtějí pojem pro slib ↩︎
dokud se nedozvíš, že vstupovat do sousední místnosti je zakázané, nemáš o ni nejmenší zájem. Jakmile je ti vstup zakázán, začne pro tebe být nejatraktivnější místností v domě. ↩︎
Jon Courson´s Applicaton Commentary ↩︎
znovu připomínám, že analýza z originálních jazyků je nad laťku těchto komentářů ↩︎
To je mi blízké: když někdo přednáší, rád bych se ihned doptával, na co mě zrovna napadne. Bohužel to většinou nejde, nemůžeš se pořád doptávat a už vůbec nemůžeš přednášejícímu skákat do řeči ↩︎
stal se závazným pro židy. My ale hledáme univerzální řešení pro lidstvo. Ono to ale opravdu platí univerzálně: chceme-li jako ne-židé dosáhnout ospravedlnění, musíme se v prvním kroku pod Zákon přihlásit, abychom v druhém kroku byli vírou ospravedlněni. Nemusí to být nutně židovský Zákon – musíme zkrátka uznat, že nedostojíme Božím kritériím ↩︎
když je dítě plně zaměstnáno sportem, nemá čas zlobit ↩︎
viz „Cela smrti“ v rubrice Články ↩︎
v našem atletickém podobenství je Syn tím mužem u stolku, který nabízí zdarma certifikáty „o přeskočení“. Sám kritérium splnil. Stálo ho to život atd. ↩︎
i když tento termín nemám rád ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz