Galatským – kapitola 5

1 (K té svobodě nás Kristus osvobodil. Stůjte tedy pevně) a nenechte se opět podrobit pod jho otroctví.

var.: Ve svobodě, k níž vás Kristus osvobodil, stůjte
tak znovu, milí Galatští: už nejste otroci, jste legitimními dětmi
a není to kvůli vaším kvalitám, ale protože vám to „obstaral a zajistil“ Kristus. Osvobodil znamená, že vás vysvobodil z otročení
s vykoupením otroků je ten princip jasný: „na trh“ přijde vykupitel¹, zaplatí za tebe a pak tě propustí na svobodu. A ty nepochopitelně, místo aby ses začal chovat jako svobodný člověk, vlezeš zpátky „do klece“ k původnímu otrokáři
to, že je člověk po osvobození svobodný, neznamená, že to na něho otrokáři „nebudou zkoušet“ – naopak: jistě budou přicházet „přemlouvači“ a lákat osvobozeného, aby se vrátil. Přesvědčovat, že v otroctví to zase „nebylo tak špatné“, apod. Raději „smrádek“, ale jistota.
touha Izraelců vrátit se z pouště do Egypta je typickým příkladem.
stát pevně znamená nenechat se zviklat nebo znejistit. Nenechat si vnutit pochybnost, že „propouštěcí papíry“ přestaly platit. Že svobody nejsi hoden, že si ji nezasloužíš.
můžeme „propouštěcí papíry“ opakovaně „vytahovat z kapsy“ a „kochat se jimi“ znovu a znovu. Připomínat si tu neuvěřitelnou skutečnost, že se našel vykupitel, který si pro nás přišel. Můžeme těmi papíry „mávat těm přemlouvačům před nosem“. Ale nesmíme se za žádnou cenu nechat přesvědčit k návratu.

2 Hle, já, Pavel, vám pravím, že dáváte-li se obřezávat, Kristus vám nic neprospěje.

Pavel to staví naprosto nekompromisně, nepřipouští ani náznak kompromisu. Nemíní o tom diskutovat. Jakékoliv, byť sebemenší zpochybnění spasení z pouhé víry má zcela destruktivní vliv na vše. Pokud se domníváš, že jsi spasen z 99% z víry a z 1% ze svých skutků, nejsi spasen vůbec
můžeme pro jejich postoj mít jakkoliv velké pochopení: byli v tomto přístupu celý život vychováváni. Pavlův přístup byl příliš radikální: anuloval, odmítal všechno, v čem vyrostli, na čem stavěli svou identitu. Možná chtěli mít aspoň nějakou maličkost „pojistku“. Mysleli si, co takovou drobností jako je obřízka můžu pokazit? Co když to Pavel přehání, příliš to vyhrocuje; co když se mýlí? Co se může stát, když se maličko pojistím? Vždyť obřízka je zdravá², nikomu tím neuškodím. Obřízku přece přikázal Bůh, nemůže to přece být nic špatného. Atd.,atp.
můžeme hledat a nalézat desítky „polehčujících okolnosti“, faktem ale je, že Pavel je absolutně radikální. Proč? Proč to Pavlovi (a hlavně Bohu) vlastně tak vadí? Proč je takový problém? Protože Nebeský Otec tyhle věci nesnáší, urážejí ho. Naše vykoupení ho stálo život Jeho Syna. My jsme se váleli jako vepři ve fekáliích našich hříchů a Jeho Syn na kříži za nás „cedil svou krev“. S tou krví přistupujeme k Bohu, jen dík této krvi nás Bůh je ochoten přijmout. Přidávat ke krvi Syna cokoliv, je urážka, drzost.
Bůh očekává, že krev Jeho Syna, kterou za nás prolil, bude pro nás dostatečná, tedy že nebudeme mít potřebu k ní něco přidávat.
dalo by se parafrázovat: Milí Galatští, v tomto žádné kompromisy nepřipadají v úvahu. Musíte si vybrat, s jakou krví se chcete před objevit, jakou krví se chcete před Nejvyšším Soudcem vykazovat: jestli krví Jeho Syna nebo krví svojí předkožky (anebo potem svých zásluh)
Já, praví Hospodin, jsem opakovaně a jasně deklaroval, že existuje jen jedna karta, která otvírá dveře do Mé přítomnosti: ta karta musí obsahovat pouze a jen krev Mého Syna. Nic jiného

3 A znova dosvědčuji každému člověku, který se dává obřezat, že je povinen zachovat celý Zákon.

n.: naplnit; ř.: učinit
zde je další důvod, proč Pavel tuto „kauzu“ staví tak vyhroceně: ze Zákona nelze „vyzobnout“ jen něco. Připustíš-li že něco ze Zákona je nutné ke spasení, „vypouštíš tím džina z láhve“, „klubko hadů z pytle“ – už je tam zpátky nedostaneš.
když obřízka, jak bys mohl jíst vepřové? A když nejíš vepřové, proč nepřinášíš zvířecí oběti? A tak dále, donekonečna, resp. až do celého Zákona³
to mi připadá logické: jaký je důvod „vyzobnout“ si z šesti set třinácti zrovna a pouze obřízku?⁴

4 Zbavili jste se Krista, vy, kteří shledáte ospravedlnění v Zákoně; vypadli jste z milosti.

Pavel hromadí působivé obrazy⁵. Z různých úhlů nasvěcuje stále dokola stejný problém
zbavit se Krista: zbavujeme se věcí, které nepovažujeme za důležité nebo nám dokonce překážejí nebo nás obtěžují
Kristus svou přítomností vždy dráždí. Není příjemné mít Ho „na očích“. Znepokojuje, připomíná s, narušuje poklid, rozbíjí systém
když se chvíli vrátíme to atletiky: trenéři snaží ze svých svěřenců dostat to nejlepší, dřou je ve dvoufázovém tréninku – a poblíž se „poflakuje“ někdo, kdo nabízí „volňásky“ To je to zajisté demotivující a rozčilující. Někoho takového nechcete mít na očích, toho je opravdu třeba se zbavit
vypadnout z milosti je taky zajímavý obrat: vypadnout se dá z okna, z místnosti, ze skupiny. Už jsi tam byl, ale ztratils to. Najednou jsi venku.
jakpak to, že z milosti lze vypadnout? Jak k tomu dojde, že se na tebe najednou nevztahuje? Že najednou nepatříš do skupiny „přijatých z milosti“? Jak se ti to stalo? Nedal sis pozor, nebyl jsi obezřetný. Už jsi tam byl, ale nehlídal sis to. Nechal ses zlákat a najednou už nejsi uvnitř, jsi venku.
stává se to skrze nějakou maličkost, drobný spouštěč. „Náboráři“ Zákona, tedy démoni, kteří kolem křesťanů krouží, neútočí přímo. Nezpochybňují Krista. Pouze podsouvají nějakou zdánlivou drobnost, kterou bys mohl ke svému spasení přidat.
ostražitost je důležitá: jsme jako horolezci. Ani při sestupu nesmíš ztratit obezřetnost⁶. Zřítit se je možné (a snadné) i poté, cos už dosáhl vrcholu. Jen na chvíli se odpojíš od lana⁷ … a jsi v maléru. Podklouzne ti noha a jsi mrtvý. A nejhorší na tom je, že zbytečně. To, co tě zabilo, nebyla obtížnost terénu, ale tvoje pýcha. Proto je v pekle pláč a skřípění zubů – tohle pomyšlení je opravdu nesnesitelné. Mohl jsi, nic ti nebránilo. Ale nechtěls.
chtěl jsi dokázat, že na dosažení vrcholu máš svůj podíl – a teď jsi mrtvý a nemůžeš to vyčítat nikomu, než sobě. Nebyl k tomu žádný důvod, stačilo se držet lana.
zbavit se Krista je aktivní, vypadnout může být pasivní. Zbavit se Jej musíš cíleně, vypadnout můžeš i z nepozornosti, podcenění apod.

5 Neboť my v Duchu (na základě) víry očekáváme naději spravedlnosti.

my: myslí se ti, kteří jsme ze Krista nezbavili, ani jsme nevypadli z milosti
my očekáváme naději spravedlnosti: naděje se vztahuje do budoucnosti⁸. Máme tedy naději, že v budoucnosti budeme uznání spravedlivými. Máme naději, že to s námi dobře dopadne, že o nás bude rozhodnuto kladně
a to očekávání dobrého konce vychází z naší víry – nespoléháme na nic pocházejícího z nás, na nižádný skutek. Doufáme (doufání = naděje) že víra v Ježíše Krista je to, co náš dobrý konec „zařídí“
mimochodem: toto je jeden z veršů, kde se vyskytuje víra i naděje současně (viz pozn. 8). Že tyto dvě věci spolu souvisejí, víme např. z definice víry v Žd 11,1: Víra jest podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, které nevidíme.
v Duchu, děláme to v Duchu: co to znamená? Opakem Ducha je tělo – děláme-li to v Duchu, neděláme to v těle. Jak to jednoduše vysvětlit?
v našem podobenství by „v těle“ znamenalo pohybovat se v mantinelech atletického myšlení (budu více trénovat, abych se dostal přes laťku). Pokud ale mentálně neopustíme tento rámec, nikam se nedostaneme. Jsou to jen dílčí „vylepšení“, stále zůstáváme „v těle, překonání desetimetrové laťky stále nekonečně vzdáleni
v Duchu znamená: vzdávám svůj trénink, končím s atletikou. Nedávám to. Pochopil jsem, že takhle se za laťku nedostanu. Vyhledám muže u stolku a nechám se tam „převést“. Je to totální změna přístupu, paradigmatu

6 Neboť v Kristu Ježíši nic neznamená obřízka ani neobřízka, ale víra působící skrze lásku.

je vcelku jedno, do jaké „skupiny atletů“ patříš, resp. jsi patřil. Jakou tréninkovou metodu vyznáváš (tradiční, staletími prověřenou nebo nějakou progresivní). V okamžiku, kdy se obrátíš na muže u stolku (na Syna), stává se to nepodstatným. K němu se obracejí atleti ze všech atletických oddílů, tréninkových středisek, ze všech reprezentací i ze všech zemí⁹
všichni ti atleti mají jedno společné: k tomu „prozření“ (že atletickým úsilím se k překonání laťky nikdy nedopracují, že potřebují být převedení synem) je přivede láska. Oni totiž jednoho dne Syna (muže u stolku) potkají či zahlédnou na stadioně. Zaujme je. zamilují si ho. To je přivede k prozření, k pochopení situace a ke změně přístupu
cesta k prozření je u každého jiná: někteří atleti jsou zničení a znechucení věčným tréninkem bez výsledků; jiní se naopak nemůžou k tréninku přinutit a jsou znechuceni svou slabostí; jiní nemohou zvítězit nad svou „nadváhou“, atd., atd. Kolik lidí, tolik příběhů. Co ale mají společné, je jejich zaujetí synem.
takhle „to měli“ a mají všichni křesťané na planetě – odlišné osudy, ale společná zkušenost setkání s Ježíšem

7 Běželi jste dobře. Kdo vám zabránil poslouchat pravdu?

co dělali dobře? Vyhledali Syna, byli dávno za laťkou. Užívali si Božího přijetí a pobývání v jeho přítomnosti
co se to s vámi, proboha stalo? Co vás to napadlo vracet se k atletice?
todo vám zabránil: kdo vám co „nakukal“? Komu jste to skočili „na špek“
zabránit v následování Krista vírou ve skutečnosti Galaťanům nikdo nemohl. Ta otázka je řečnická. Pavel tak vyjadřuje svůj údiv, že se jim to stalo.
museli k tomu totiž sami svolit, přistoupit na to. Někomu/něčemu začít naslouchat, věnovat pozornost, a měnit názory. A tak začali postupně od Syna odpadat, trávit s ním méně a méně času a obracet svou pozornost k „atletům“. Nikdo nás nemůže odloučit od Boží lásky¹⁰, pokud my sami k tomu nesvolíme

8 To přemlouvání není od toho, který vás povolává.

.Czech Study Translation [ze strany judaistů]
někdo je tedy přemlouval: aby se od víry vrátili k Zákonu
přemlouval je ďábel¹¹, ale ten působí skrze lidi.
je jedno, jaký atletický oddíl si vybereš (jakékoliv náboženství) – ďábel ti jej rád „odkýve“, bude tě v „tréninku“ rád podporovat. Chceš být žid, muslim, buddhista? Skvělé! Chceš spát v rakvi? Žít v jeskyni? Nebo na sloupu? Všechno jsou to skvělé nápady, dělej to. Plně se tomu věnuj. Jen se drž dále od Krista (muže u stolku).¹²
taková je podstata toho přemlouvání: dělej si, co chceš, jen se „netahej“ se Synem.

9 Trocha kvasu prokvasí celé těsto.

moji Galatští, to, co řešíte, není okrajová věc ani maličkost
možná vám připadá, že ti, co vás přemlouvají, toho zas až tak moc nechtějí. Že jde o okrajové nepodstatné maličkosti, ze kterých jen já, Pavel dělám velký problém. Myslíte si: No tak se obřežeme – co se stane hrozného? Věřit jsme přece nepřestali.
i když vám to tak připadá, velmi se mýlíte: ten problém je mnohem větší, než se jeví na začátku. Obřízkou to totiž neskončí. Jde o to již jmenované klubko hadů, které jste vypustili z pytle. Je to podobné kvasu, jehož účinek je zcela nepřiměřený vůči jeho původnímu množství. Malé množství kvasu = velký účinek na velký objem těsta
analogicky k těstu nutně dojde k tomu, že ona „záležitost s obřízkou“ bude nabobtnávat. Nezůstane u obřízky nebo jakékoliv jiné jednotlivé věci. Těch požadavků Zákona bude přibývat¹³
a je zde ještě jedna věc: ta záležitost nezůstane vaší soukromou věci, ale bude se šířit do církve. Zatím jde o „problém několika znejištěných jedinců“, ale postupně prostoupí (nakazí) celou církev

10 Jsem o vás přesvědčen v Pánu, že nebudete smýšlet jinak. A ten, kdo vás mate, ponese odsouzení, ať je to kdokoliv.

ř.: nic jiného
ř.: soud
jsem si jist, že to pochopíte, že mi dáte za pravdu
(mluví-i o tobě někdo jako o někom, kdo je maten, kdo se nechal zmást, není to příjemné. Připadáš si jako nesvéprávný hlupák, který se naivně nechal oklamat. Něco ve smyslu: Ty chudinko, oni tě zmátli? Tys těm jejich řečem uvěřil? No to je mi tě líto.
vyžaduje tedy pokoru přijmout fakt, žes byl oklamán, odveden od pravdy
odsouzení je vážná věc. Slova mají důsledky, zasévat nesmysly do srdcí lidí je velmi rizikové. Běda tomu, skrze koho přichází pokušení, tomu, kdo by svedl jednoho z mých maličkých¹⁴
proč to tak vadí? Protože důsledkem opravdu může být odvedení člověka od spásy
je to hrozivé: uvěříš v Krista, chodíš do církve. Pak se necháš obřezat nebo jakýmkoliv jiným způsobem začneš spoléhat na zákon – a důsledkem opravdu je totální „vypadnutí z milosti“, tedy ze spásy. Bůh takovému člověka opravdu může na závěr říct: Když tedy spoléháš na svou obřízku, nespoléháš na oběť mého Syna. Takže Tvůj případ přendávám ze složky „Přijat milostí“ do složky „Souzen podle skutků“. A tohle je samozřejmě katastrofa, protože ze skutků nebude ospravedlněn nikdo (to už víme z druhé kapitoly Ga, šestnáctého verše)
„ať je to kdokoliv“ ukazuje na to, že za vnášením Zákona stáli významní členové galatského sboru nebo významní „externisté“. Toby zřejmě další důvod, proč celá záležitost byla pro církev tak nebezpečná. Kdyby s myšlenkami na návrat k zákonictví přicházeli nevýznamné či problémové osoby, bylo by snadné je rozpoznat a odmítnout.
pro nás z toho vyplývá, že někdy jsou konflikty nezbytné nebo nevyhnutelné

11 Bratři, jestliže dosud hlásám obřízku, proč jsem ještě pronásledován? Pak by se ztratilo pohoršení kříže.

ř.: pozbylo účinnost
ř. skandalon;
nový Pavlův argument, zase z jiného směru: uvědomuji si (a vy si taky uvědomte), že kdybych přistoupil na to, že obřízka má nějaký význam, velmi věci „usnadním“. Křesťanství se stane mnohem přijatelnějším a méně kontroverzním
přestane být extrémním výlučným provokativním, naprosto odlišným náboženstvím. Bude jedním z mnoha, jedním z tisíce náboženství., která shodně tvrdí: když uděláš tohle a tohle, „dostane tě to“ k Bohu. Ale křesťanství není náboženství tohoto typu, vlastně není náboženstvím vůbec
tímhle právě Pavel u židů nejvíce „narážel“. Proto po „něm šli“. Tohle bylo netolerovatelné. Tohle nebyla jedna z tisíců „nevinných“ odnoží židovství, tohle byl skandál!
odstraněním Pavla by byl odstraněn onen skandál a byl by klid.
to je pohoršení kříže: jak to vlastně problém Galatských souvisí s křížem? Jednoduše: jsme spaseni pouhou (ze sta procent) vírou a milostí a to na základě Kristova ukřižování. Kristus udělal sto procent. Zbývá nula procent pro naše skutky. A to je ten skandál.
Kristův kříž pohoršuje lidi dodneška a to mnoha způsoby: je krvavý, odpudivý, nepochopitelný. A jeho důsledky, tedy to, ze přinesl lidem spádu, pohoršuje ještě více

12 Ti, kdo vás znepokojují obřízkou, ať (se třeba i vyklestí).

ř.: se (/ si to) třeba i odseknou
jestliže otevřeš sebemenší skulinu pro skutky (jako prostředek spásy), není cesty zpět. Je to již zmíněné klubko hadů, vypuštění džina z láhve. Je to jako otevření dveří jezinkám (nikdy nezůstane u jen u „dvou strčených prstíčků“¹⁵)
vpuštěný zákon bude expandovat. Když připustíš skutky, kde stanovíš hranici?
když je ke spáse nutná obřízka, proč ne něco dalšího? Odstraníš si předkožku, aby tě Bůh přijal? Ale co tvůj sexuální pud, co tvá sexuální hříšnost? Ty předkožka nevyřeší. Co uděláš s nimi? Když už jsi v tom odřezávání těla, proč si neodstraníš celý penis, proč ne varlata? Bylo by to spolehlivější, pak už by tě sexuální pud nepokoušel a Bůh by tě jistě přijal.
Pavel říká: Když chcete jít tímto směrem, buďte tedy důslední. Odstraňte ze svého těla všechno, co by mohlo být potenciálním problémem pro ospravedlnění
(kdybychom přeskočili ke kázání na hoře, mohli bychom hned pokračovat usekáváním rukou a vylupování očí)
mimochodem – tenhle způsob argumentace je celkem běžný, příležitostně jej také používán, když vedu lidi k tomu, aby domýšleli své názory a postoje.¹⁶ Typický byl rozhovor s jedním zapáleným buddhistou, který tvrdil, že neexistuje objektivní dobro a zlo, že každý je sám sobě arbitrem. Zeptal jsem se ho, zda kdyby mu znásilnili manželku nebo dceru, stále by trval na tom, že to nebylo objektivně zlé¹⁷
mimochodem vykleštění (na rozdíl od obřízky) opravdu funguje: sexuální pud i veškerá s ním spojená pokušení opravdu vyhasnou

13 Byli jste přece povoláni do svobody, bratři. Jen aby se vám ta svoboda nestala záminkou pro tělo. Vy však skrze lásku služte jedni druhým.

ř.: otročte;
to je volný tok myšlenek: kam Pavla úvahy vedou, tam je následuje. Navíc předjímá myšlenky svých čtenářů
až doposud jsem vám ve svém dopise přesvědčivě dokázal, že spasení je stoprocentně z milosti a víry, nula procent ze skutků. Že nelze připustit ani sebemenší podíl skutků
jak to souvisí s „povoláním do svobody“? Když jsi byl spasen (z víry, ne na základě skutků), byl jsi osvobozen. Osvobozen z otroctví Zákona. Už nad tebou Zákon (ani žádný zákon¹⁸) nemá moc. Nespadáš pod něj. Nejsi spasen „do oblasti“, kde budeš muset dodržovat zase nějaký další soubor pravidel. Jinak řečeno: nefunguje to tak, že poté, co jsi byl spasen vírou, tedy přijat do Boží rodiny, bys zjistil, že v té rodině platí další soubor pravidel, která se musejí dodržovat. Ne již sice kvůli tomu, abys byl do rodiny přijat, ale proto, že je to tak v té rodině nastaveno
když jsi Synem přiveden „z kanálů“ a přijat do dobré Boží rodiny není to proto, abys nadále dodržoval soubor pravidel. Cílem je, abys byl členem rodiny, dítětem. A děti jsou svobodné, děti nejsou otroci.
a teď to klíčové, ale také nejhůře pochopitelné: v rodině pravidla existují, žije se tam nějakým způsobem¹⁹, ale děti je dodržují na základě svobodného rozhodnutí, na základě lásky k otci a sourozencům. Dodržují je, protože chtějí. To je ten klíčový rozdíl.
tohle je těžké pochopit zvláště pro ty, kdo dobrou rodinu, kde by to takto přirozeně fungovalo, nezažili. Pro ty, kdo např. měli rodiče, kteří jim projevovali pouze podmíněnou lásku (dodržuješ pravidla, jsi „hodný“, máme tě rádi. Nedodržuješ, nemáme) ²⁰
i když to není patrné na první pohled (pozorovateli se může zdát, že jsi pouze vyměnil soubor pravidel, která dodržuješ), jde o úplně odlišnou realitu. Být synem (dcerou) je něco naprosto odlišného.
doposud jsme stále řešili, jak být spasen, ospravedlněn. Dozvěděli jsme se nade vší pochybnost, že ze sta procent to musí být z víry. Nyní nás Pavel posouvá do oblasti „po uvěření“. Dozvídáme se, že uvěřením a Božím přijetím se dostáváme do oblasti svobody
co to ale znamená? Znamená to, že si mohu dělat, co chci? (tak je svoboda obvykle chápána: být svobodný znamená možnost dělat si, co chci)
zde se dostáváme do poněkud tajemné oblasti: svoboda ve smyslu, jak ji chápe křesťanství, neznamená že si dělám, co chci. Protože dělat si, co chci, tedy dělat si svou vůli (svévole) znamená poslouchat satana. Satanovou vůlí totiž je, abychom si dělali to, co chceme. Abychom se sami stali arbitry dobra a zla a sami rozhodovali, co chceme dělat²¹
svoboda v křesťanském slova smyslu znamená mít svobodu poslouchat vůli Otce
nyní Pavel poukazuje na problém, který může poměrně snadno nastat: poté, co jsem přijat do nové Boží rodiny, poté, co se nebeský Otec stal mým otcem; poté, co se svobodně nadechnu; poté, co vydechnu po nekonečném úsilí dosáhnout svými skutky spásy.
právě nyní se může stát, že to s tou nově nabytou svobodou „přeženu“
může se stát, že si řekneme: když to tady v nové rodině není o dodržování nějakých pravidel, nebudu pravidla dodržovat žádná. Případně nebudu dodržovat ta pravidla, která mi jsou nepohodlná.
pro příklad se se vrátíme do našeho podobenství o adopci do dobré rodiny: když např. nesnáším ranní vstávání (ve starém životě, v kanálech jsem byl zvyklý prospat celé dopoledne), rozhodnu se, že se nebudu účastnit ranních setkání rodiny nebo že nebudu ráno chodit do školy nebo do práce. Mám přece svobodu, nejsem tady přece na základě toho, že bych do práce vstával. Takže nemusím. Však mě kvůli tomu zpátky do kanálů otec „nevykopne“
taková úvaha je i není pravdivá zároveň. Je to dvojsečné: to, že nebudu vstávat ráno do práce, mě opravdu samo o sobě ven do kanálů nevyžene a „roztrhání adopčního listu“ to nezpůsobí. Na druhé straně je to známka mého problému, mé lenosti, slabé vůle a nedostatečné výchovy. Povede to postupně k mému „zvlčení“, vzdalování se od otce a ostatních členů rodiny. A dobrý otec to tak nenechá. Bude se mě k chození do práce snažit přimět. Pokud budu urputně trvat na svém, může se postupně stát, že opravdu z rodiny vypadnu, přestane mě to tam bavit. Vrátím se do kanálu
připomeňme si geniální bonmot, který to dobře vystihuje: BŮH NÁS MILUJE A PŘIJÍMÁ TAKOVÉ, JACÍ JSME. ALE MILUJE NÁS PŘÍLIŠ NA TO, ABY DOVOLIL, ABYCHOM TAKOVÝMI ZŮSTALI
záminka pro tělo je pěkný obrat. Záminka znamená, že se na něco vymlouváš. Hledáš zástupný důvod, proč něco dělat nebo nedělat. Tělu se něco nechce nebo chce dělat (tělo nechce vstávat, tělo chce spát). A hledá způsob, jak si to nevstávání zdůvodnit. A zdůvodní si to svobodou: Jsem nyní svobodný od ranního vstávání.
ale tato argumentace, kterou ve prospěch těla používáme, je nefér. Je to faul, je to chybná argumentace: ve skutečnosti je to tak, že se nám nechce a hledáme si omluvu, záminku, abychom nemuseli. A svoboda je „po ruce“²²
ale znovu si zdůrazněme, že jde o naprosté nepochopení svobody, o překroucení, o dysinterpretaci toho, co to svoboda znamená: cílem svobody, které se nám dostalo, je, abychom se milovali a sloužili Otci i sobě navzájem. A to i za cenu toho, že se to tělu (nebo duši²³) nebude líbit
vy však skrze lásku služte jedni druhým: tedy svobodu máte k tomu, abyste ji využili ke vzájemné službě

14 Neboť celý Zákon je naplněn v jednom slovu: ‚Budeš milovat svého bližního jako sebe samého.

(Pavlovo používání slova neboť je obecně poněkud „volné“: zde verš s předcházejícím veršem souvisí, ale často u Pavla „neboť“ implikaci vůbec neznamená)
máme sloužit jedni druhým, což vyplývá z příkazu milovat bližního svého. To je pravda.
zlaté pravidlo lásky Budeš milovat svého bližního jako sebe samého opravdu v geniální zkratce vyjadřuje vše, co je obsahem Desatera²⁴ či kterémkoliv dalšího z 613 židovských přikázání. Kdyby lidé dokázali dodržovat zlaté pravidlo, opravdu by všechny ostatní Zákony i zákony bylo možno zrušit.
k sobě se vždycky chováme ohleduplně, pro sebe vždycky máme polehčující okolnosti, sobě neubližujeme. Život je složitý, ale toto jednoduché pravidlo opravdu funguje prakticky univerzálně
často se v této souvislosti mluví o tom, že aby toto pravidlo mělo smysl, musí člověk nejprve sám sebe skutečně milovat. Je poukazováno na to, že někteří lidé sami sebe nemilují.
logiku to má, ale nejsem si jist, jedná-li se o reálný problém. Někteří lidé si ubližují či nenávidějí sami sebe nebo své tělo (anorektičky se chtějí zabít hlady, teenageři se „řežou“, aj.). Jde ale o patologické výjimky, nemocné lidi nebo o vliv démonů – obecně to, že že každý člověk sám sebe má „na prvním místě“ jistě platí
obecně platí, že se „uzákoňují“ pouze věci, které je třeba „ošetřit“, ochránit proti zlé lidské přirozenosti. Není třeba dělat zákony o tom, že lidé mají povinnost jíst nebo spát, že je zakázáno rozdávat své peníze na ulici nebo že je zakázáno uřezat si nohu
to „the word about“ (jak Pavel zlaté pravidlo nazývá) je opravdu geniální – vykrývá opravdu všechny případy komplikovaného lidského života

25 Jestliže se však navzájem koušete a požíráte, dávejte si pozor, abyste nebyli jeden druhým pohlceni.

vidíme, že Galaští se k sobě ve sboru nechovali hezky. Nemilovali druhé jako sebe sama, naopak útočili na sebe „jako psi“. Ubližovali si, zraňovali se, dokonce měli tendenci se likvidovat
Pavel z toho je znechucený a varuje je, že tento přístup může mít snadno za výsledek destrukci, tedy vzájemné zničení.
když pustíme nenávist ze řetězu, nevíme, kde se zastaví
platí to bohužel i v církvi²⁵, i když ve světe je to asi běžnější

16 Říkám však: Duchem choďte a žádost těla nedokonáte.

n~: Žijte podle Ducha;
rozebereme verš odzadu: žádost těla – proč mluví najednou Pavel o žádosti těla? Protože jde o opak milování bližního? Protože se navzájem kousali, jak jim velelo tělo?
tělo má svoje žádosti, má věci, které chce, po kterých touží. Jde o tzv. tělesné potřeby: jídlo, pití, spánek, teplo, sex, …. Ty samy o sobě nejsou špatné či hříšné²⁶. My křesťané víme, že k tělu se máme chovat přiměřeně, jako moudří správcové k něčemu svěřenému. Není správné tělu ve všem vyhovovat, rozmazlovat, ale ani ho ničit odbýváním, škodlivým chováním nebo přehnanou askezí.
Pavel zde ale mluví o něčem jiném: nemluví o těle ve smyslu tělesné schránky a o jeho žádostech ve smyslu tělesných potřeb²⁷. Žádostmi těla Pavel myslí situaci, kdy se člověk rozhoduje podle sebe a ne podle Boha (Bůh k nám mluví, působí na nás skrze Ducha Svatého). Postoj: Já chci a Bůh chce jsou proti sobě v rozporu.
typickým příkladem je Ježíšův boj v Getsemane, kdy se Ježíšovo „já“ chtělo vyhnout kříži. Žádostí Ježíšova těla bylo vyhnutí se kalichu utrpení a smrti, ale Ježíš se nakonec rozhoduje „jít Duchem“ a poddává svou vůli Otcově (a jde na kříž)
z verše je zjevné, že lidské „tělo“ své žádosti má a mít bude – s tím se nedá nic dělat . Našim úkolem ale je, abychom jeho žádosti nedokonali, tedy nerealizovali. Ježíše možnost, že by na kříž nešel, napadla, ví o ní, zvažuje ji, dokonce se za ni modlí. Žádost těla se tedy „dostavila“. Protože se ale rozhodl chodit Duchem, žádost těla odmítl a nerealizoval
zdá se, že žádostem těla nelze zabránit, aby se objevovaly, ale lze zabránit tomu, abychom je dokonávali
do určité míry lze žádost těla ztotožnit s pokušením. Pěkně to vystihuje citát Martina Luthera: „Nemůžeme zabránit ptákům, aby létali nad našimi hlavami. Můžeme jim však zabránit v tom, aby si udělali na naší hlavě hnízdo.“
Ježíše možnost, že by na kříž nešel, napadla – a nešlo o hřích. Dokonce ji zvažoval modlil se za ni. (Stále žádný hřích). Ale, když rozpoznal, že tato žádost těle je v rozporu s Boží vůlí, nerealizoval ji
podobně si máme počínat i my

17 Tělo žádá proti Duchu a Duch proti tělu, neboť stojí navzájem proti sobě, abyste nečinili to, co byste chtěli.

znovu je zde uvedeno, že tělo si žádá, má žádosti. Něco by chtělo, něco by se mu líbilo, nějak by „to vidělo“. A tělo, to jsme my, naše „stará přirozenost“. To je jsem já, Vít.
je naprostá pravda, že to, co chci já, mé neobrácené já, je velmi často, ne-li vždy v rozporu s tím, co chce Duch²⁸
a naopak – to, co chce Duch (duch) jde velmi často, ne-li vždy proti tomu, co chci já
proč tomu tak je? Proč si nemohou tělo a Duch „notovat“, harmonicky se sebou souhlasit? Je to důsledek lidského pádu v ráji – o to šlo, když se bavil had s Evou o ovoci ze stromu poznání dobrého a zlého: ďábel Evě navrhoval, aby přestala poslouchat žádosti Ducha/ducha (nejez to jabko) a poslouchala sebe (na to jabko mám chuť)²⁹
ohledně lidského pádu to ale není (pouze) tak, že my „trpíme“ za špatné rozhodnutí prvních lidí- ve skutečnosti každý z nás se sám za sebe rozhodl a rozhoduje poslouchat tělo a neposlouchat D/ducha. Každý z nás si sám za sebe ochutnání jablka volil a volí
„naštěstí“ Kristova oběť nám umožnila jablko „vrátit na strom“, vrátit je Bohu. Jinak řečeno: když uvěříme v Krista, říkáme tím Bohu: Již už nechci to jablko, já už nechci chodit (rozhodovat se) podle těla (podle sebe), ale chci chodit podle D/ducha (podle Tebe). Nechci rozhodovat, co je dobré a co je zlé – chci Tebe poslouchat.
takovéto vrácení jablka se odehraje jednorázově při „uvěření“. Tím to ale nekončí – stejným způsobem pak „pokračujeme“ ve způsobu života i dále v našem křesťanském životě po obrácení
abyste nečinili, co byste chtěli: činit, co bychom chtěli znamená, jak jsme již řekli, chození podle těla, tedy podle sebe³⁰
chodit podle d/Ducha pro nás není ani po obrácení jednoduché ani přirozené. To je jeden z hlavních důvodů, proč je křesťanství úzkou stezku a těsnou branou³¹.

18 Jste-li vedeni Duchem, nejste pod Zákonem.

vcelku překvapující nová informace. Resp. již známá informace (že nejsme pod Zákonem), je postavena do souvislosti s tím, že chodíme Duchem. Proč?
protože chodit Duchem, tedy dělat to, co On chce, je mnohem více, než dodržovat Zákon.
Zákon je litera, chození Duchem je vztah.
je to podobný rozdíl jako mezi psaním si dopisů a osobním přítomností. Zákon je náhražkou, prozatímní nouzovou substitucí po dobu nepřítomnosti živého Ducha. Chození Duchem je vztah a život sám
proč se vracet k dopisům, když mám ženu vedle sebe?
víme, že autorem Zákona je Bůh, tedy i Duch Svatý. Takže, když jsme vedeni Duchem, chodíme podle Jeho pokynů, dodržování Zákona je v tom automaticky obsaženo. Duch nás nebude nikdy nabádat k ničemu, co by šlo proti Zákonu
jaký je vztah chození Duchem a dodržování Zákona vidíme nejlépe na Ježíšově životě. Ježíš byl vždy dokonale veden Duchem, dělal vždy dokonale Boží vůli³². Přesto mu farizeové vytýkali, že Zákon porušuje (jejich typickou třecí plochou byla práce v sobotu). My víme, že On dokonale naplňoval, „dodržoval“ smysl Zákona, „litera“ ho zajímala méně
stejně je tomu s námi: když budeme vedeni Duchem, je přirozené, že budeme zároveň naplňovat smysl Zákona

19 Skutky těla jsou zřejmé, jsou to [cizoložstvo,] smilstvo, nečistota, bezuzdnost,

takže toto jsou věci, které rádo dělá tělo, tedy my, lidé; to je to, co žádá/me. Tohle D/duch tohle nežádá nikdy.
Následuje známý seznam:
cizoložstvo: týká se ženatých a vdaných, jde o nevěru.
smilstvo: tzn. sex, veškerý nelegitimní sex. Je to pravda, že tělo/my chceme sex? Bezpochyby.
nečistota: myslí se zřejmě sexuální, nenapadá mě žádná jiná. Co třeba násilí? Násilné představy nebo videa? To také znečišťuje. Seznam, čím se znečišťujeme, by byl dlouhý. Může jít i o jen myšlenky. Dále aktuální pornografie nebo všudypřítomná nahota³³
bezuzdnost: chybí ti uzda, nejsi nijak „krocený“. Chybí ti hranice, nejsi omezován. Není nic, co by tě zastavilo v tvých chtěních. Vyplývá z toho, že tělo(my) má být kroceno, má být pod kontrolou, má být ovládáno. Kým? Duchem/duchem. Možná i námi samotnými. Máme se být schopni krotit. Kdyby našim tělům či lidem obecně nebyly dávány hranice, byl by život nesnesitelný. Typicky ve válce se stává, že jsou odstraněny všechny uzdy – pro vojáky přestávají platit běžná omezení: mohou zabíjet či ubližovat bez omezení. Což často znamená katastrofu. Naše lidská přirozenost potřebuje být krocena: buď námi samými nebo alespoň zákony. Zralost člověka spočívá mj. ve schopnosti krotit sám sebe³⁴

20 modloslužba, čarování, nepřátelství, svár, žárlivost, hněvy, soupeření, rozdělení, sekty,

var.: sváry, žárlivosti
n.: sobectví / ctižádosti (pl. – zde i dále);
gr.: hereze;
pokračujeme ve výčtu skutků těla, v tomto verši je uveden pátý až čtrnáctý
modloslužba: opravdu je pro tělo/pro nás přirozené, že se chce/me věnovat modloslužbě? Co vlastně modloslužba znamená? Prvoplánově si představíme sloužení soškám, obrazům či podobným artefaktům. Znamená to chovat se k nim způsobem, jako by šlo o božstvo, o boha, tedy o bytost, která může nějakým způsobem ovlivňovat náš život. To v naší společnosti není příliš běžné (i když i to je sporné)³⁵.
pokud bychom ale modlu definovali jako cokoliv, co si stavíme na místo Boží, čemu dáváme před Bohem přednost, nastává pro mnoho lidí³⁶ opravdový problém: modlou se totiž stávají i věci jinak dobré nebo neutrální jako jsou práce, peníze, jídlo, majetek, koníčky, zábava, sex, sport, cestování, dovolené, auta, atd. (do nekonečna)
Hospodin je žárlivým Bohem a netoleruje aby se cokoliv kromě Jeho samotného pro nás stalo prioritou³⁷
v tomto kontextu lze lépe pochopit, že nejde o dobou nebo kulturou podmíněnou, pro nás neaktuální „vložku“³⁸, ale že modloslužba je i dnes běžným skutkem těla čili lidské svévole
čarování je z „podobného soudku“ – na první pohled se nás, obyvatel ČR příliš netýká. Není to ale pravda: jednak čarodějnická „živnost³⁹“ je poměrně běžně rozšířená a využívaná. Jednak čarování je poměrně široký pojem označující veškeré úsilí lidí použít ve svůj prospěch nadpřirozené síly. (Částečně se čarování může prolínat s modloslužbou)
nepřátelství: „běžná věc“, stavět se k ostatní jako k nepřátelům je pro nás lidi naprosto přirozené. (A nemusíme si kvůli tomu ani sedat za volant 🙂 ). Proč tomu tak vlastně je, je těžké určit: je to nepřirozené, často nelogické. Něco „v nás“ je zkrátka „špatně“ nastaveno⁴⁰. Ježíš takto k lidem nepřistupoval, Duch Svatý takto k lidem nepřistupuje
svár: spor, nedohoda, hádka, různé názory. Je to vždycky špatné? Jistěže ne, koneckonců Pavel se zde také sváří se zákonickými oponenty. Myslí se ale lidská tendence se hádat, prosazovat se bez smysluplné příčiny. Chce se moje tělo či moje já svářit? Někdy ano
žárlivost: existuje i žárlivost, která je v pořádku. Bůh je také žárlivě milující, aj. Myslí se tedy žárlivost na úspěchy druhých. Hlídám si, aby se druhý neměl lépe, nebyl úspěšnější. Platí to i pro oblast duchovní služby, kdy jeden pastor žárlí na „rostoucí sbor“ druhého. Ale jistě sem patří i patologická žárlivost manželů a manželek, která je vlastně otrokářstvím, snahou svého partnera vlastnit
hněvy: existuje svatý hněv i oprávněný hněv. Hněvat se na násilníka je v pořádku. Mnoho „hněvů“ je v pořádku. Ale rozhodně jsou i patologické „hněvy“, který jsou nespravedlivé, destruktivní a jinak negativní. Rozhodně je nutné mít hněv pod kontrolou – nekontrolovaný hněv, resp. hněv který se kontrole vymkl je nebezpečný. A hněv, jak víme nesmí být přenášen do dalšího dne⁴¹
soupeření: jistě Pavel opět myslí patologická soupeření. Existují i soupeření zdravá a žádoucí, motivující, např. ve sportu. Co je opakem soupeření? Nezájem? Pasivita? Lenost? Nedostatek ambicí? Lhostejnost? To všechno jsou negativní věci. Ale jsou i pozitivní opaky k soupeření: např. přejícnost, ochota dopřát místo druhým, vyrovnanost, skromnost. Pavel má zřejmě na myslí přehnaně ambiciózní jedince hnané nepřetržitou potřebou porovnávat se a vítězit. Duch tak nejedná, tělo s oblibou
alternativními překlady jsou sobectví . ctižádosti, kde je jejich negativní vyznění zřejmější. Sobectví je myšlení pouze na sebe. Ctižádost může být i kladná (Pavel jistě byl ctižádostivý), ale často bývá patologická. Ctižádost i soupeření mohou být kladné do chvíle, kdy se dějí na úkor druhých nebo za každou cenu⁴²
rozdělení: je žádoucí usilovat o jednotu. Jistě ne za každou cenu a s každým. Pavel tedy myslí nebýt rozvratníkem, tím, kdo se snaží štěpit a rozdělovat lidi. Těl se nebude rozpakovat lidi dělit, Duch bude usilovat o zachování jednoty
sekty (hereze): definici a znaky sekty si lze nalézt. Pavel má na mysli vytváření skupin v církvi na základě věroučných odlišností. Diskuze na toto téma by byla složitá⁴³ – v průběhu dějin se průběžně upravovala „pravověrnost“ a četné odnože učení tím „vypadávaly“ do kategorie sekt. Nicméně opět platí, že tělo i ďábel mají tendenci vytvářet sekty, Duch Svatý se sektářstvím bojuje

21 závisti, [vraždy,] opilství, hýření a podobné věci. To vám předpovídám, jak jsem již dříve řekl, že ti, kdo takové věci dělají, neobdrží dědičně Boží království.

seznam pokračuje dalšími čtyřmi skutky těla:
závist: nezávidění je uvedeno již v Desateru, jde tedy o jeden ze základních lidských problémů. Opakem je přejícnost a nesrovnávání se. Závidění nemá logiku⁴⁴, přesto jde o obecnou lidskou vlastnost; neexistuje možná nikdo, kdo by s ní nebojoval. Nicméně d/Ducha závidět ani nenapadne.
vraždy: to je asi jasné. Že by bylo lépe, kdyby někdo druhý neexistoval, to snad také přirozeně někdy napadne každého. My navíc víme od Ježíše, že nenávist se může rovnat vraždě
opilství: seznam je nesourodý a na první pohled nevyrovnaný. Srovnávat vraždu s opilstvím se jeví neadekvátní. Nicméně určitě platí, že tělo má opilství rádo, d/Duch nikoliv⁴⁵
hýření: na co myslel Pavel, když toto slovo použil? Chození na mejdany? Chození do hospod? Na diskotéky? Jak se tenkrát hýřilo? Zřejmě je to stále podobné: udržování se v euforii pomocí alkohol, jídla a zábavy, tak by se snad dalo definovat hýření.
čím se liší hýření od legitimní oslavy, třeba na svatbě? Jak to dělal Ježíš, který na oslavy chodíval? Třeba v Káni Galilejské? (Určitě zapškle neseděl v koutě a neusrkával limonádu). Kdy se legitimní oslava stává hýřením? Ďábel Boží dary ničí třemi způsoby: tím, že je přežene, podcení nebo překroutí. Takhle to funguje skoro u všech Božích legitimních darů, např. u jídla (obžerství, přehnaná askeze, překroucená dietní omezení), sexu, péče o tělo, spánku, zábavě, aj. Hýření je potom běžná oslava s přáteli přehnaná co do kvality a/nebo co do kvantity.
podobné věci: co myslí Pavel podobnými věcmi? Co si má čtenář „dosadit“? Zřejmě každému naskočí jeho vlastní konkrétní oblasti, ve kterých má problémy. Fantazii se meze nekladou. Skoro vše se v našem lidském podání může stát problémem. Skoro vše dobré jsme schopni přehnat, podcenit nebo překroutit
předpovídám, jak jsem již dříve řekl, že ti, kdo takové věci dělají, neobdrží dědičně Boží království: Pavel už o tom s Galatskými mluvil, varoval je. Možná byl ve sboru nějaký nevěrník nebo chronický závistivec a Pavel mu řekl: Jestli s tím nepřestaneš, „do nebe“ se nedostaneš, Bůh tě nepřijme.
a teď to shrnuje a opakuje
připomeňme si, že ještě před chvílí jsme řešili otázku, zda k tomu, abychom dosáhli spasení, musíme k víře přidávat nějaké vlastní skutky – a víme, že Pavel radikálně bojoval za to, že skutky jsou ze spásy zcela vyloučeny, že jejich podíl na spáse je nulový. Radikálně postuloval, že kdo na své skutky sebeméně spoléhá, spasen nebude. A nyní, o pár veršů dále Pavel prohlašuje další radikální pravdu o tom, že nás některé naše skutky mohou o spásu připravit.
jak jdou tyto dvě pravdy navzájem „dohromady“? Odpověď by se dala vyjádřit „bonmotem“ apoštola Petra.: Pokud se „umytá svině znovu válí v bahně“⁴⁶, nedopadne dobře
můžeme si povzdechnout, že Pán Ježíš nelhal, když nás varoval, že následovat ho je věru úzkou cestou
křesťan, který tedy jedná podle svého já (svého těla) a ne podle Ducha svatého (a svého ducha v sobě), bude Bohem odmítnut

22 OvocemDucha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost/víra,

nyní se dostáváme k druhé straně mince – k tomu, co se stane, když budeme chodit/žít ne podle těle/sebe, ale podle d/Ducha
jaké to přinese ovoce. Proč ovoce? Strom rodí ovoce podle svého druhu. Na růst a zrání ovoce je zapotřebí času a podmínek. Když obojí poskytneme, ovoce se nakonec dočkáme. Podobně tedy, když budeme vytrvale dělat to, co chce Duch a ne, co chceme my, dostaví se nějaký výsledek
tím výsledkem bude například láska: Duch vždy vede člověka k tomu, aby měl rád Boha a lidi a podle své lásky jednal
člověk snadno sklouzne k nenávisti, Duch nikdy. Láska, jak víme, je úběžníkem všeho jednání. Řídě se láskou, nemusíme „nic dalšího řešit“.
The joy: z čeho? Jaká radost? Co je radostného na tom, že dělám věci podle Ducha? Dělat Boží vůli je totiž největší radostí, jakou může člověk zakusit. Pokud člověk zakusí, že dělá to, co po něm Bůh chce, že si ho Bůh používá, je to pocit naprosté euforie. Věci do sebe najednou zapadnou, my děláme to, k čemu jsme byli stvořeni. Klíč konečně zapadne do zámku.
když Ježíš hovořil se samařskou ženou u studny, když viděl, jak mu Duch svatý „připravil terén“, jak snadno žena přijala jeho mesiášství, muselo ho to naplnit naprostým štěstím. Zapomněl na hlad, žízeň i vedro. Když se učedníci divili, řekl jim, že má chléb, který oni neznají a tím je činění Boží vůle. Zde právě mluvil o onom vědomí, že jsme byli použiti Bohem, že jsme se vyskytli přesně v linii Boží vůle. Toto je největším štěstím a radostí, kterou může člověk zažít
je to chvíle, kdy věci „do sebe zapadnou“. Chvíle, kdy se tulák po letech bloudění vrací domů.
peace: pokoj je biblický termín označující situaci, kdy věci jsou v pořádku. Nejlepším příkladem naprostého pokoje je stav nakojeného dítěte v náručí své matky⁴⁷. Tohoto stavu v tomto světě nelze dosíci nijak jinak, než snahou o chození podle vůle Ducha svatého. Je to podobné výše zmíněné radosti: když dělám to, k čemu jsem byl stvořen, je všechno v pořádku. Vše do sebe zapadá. Okolnosti již nerozhodují, já jsem v linii Boží vůle. Nikdo a nic mě nemůže vytrhnout z Boží přítomnosti. Zažívám dokonalý pokoj
trpělivost: ovocem Ducha je trpělivost? Jakým mechanismem? Zřejmě chodíce podle Ducha se postupně zvykáme, že věci trvají dlouho. Nespěcháme, nechceme odpovědi a řešení ihned. To bych ani nečekal. Spíše bych očekával, že chodíc v linii s Duchem se věci budou řešit ihned.
trpělivost je totiž rozporuplná věc: modlíc se za trpělivost, modlím se vlastně za to, že věci budou trvat dlouho, řešení budou v nedohlednu, zkoušky a problémy budou dlouhé. Také mě nenapadlo, že Duch potřebuje trpělivost, resp. že je trpělivý. Myslel jsem, že On má jiné pojetí času a že ho tedy odklady tak „neberou“. Jeden den tisíc let, vždyť pro Boha je to jedno. To my tady odpočítáváme hodiny, On je v klidu. Vypadá to ale, že tomu tak není. Také Bůh potřebuje trpělivost. Věci někdy zkrátka nejdou vyřešit ihned, vyžadují čas. Ani Bůh je nedokáže vyřešit ihned, i když by vlastně chtěl. To je zajímavé a uklidňující – „On je s námi na jedné lodi“
ani dějiny nelze uspěchat – než všechno stvoření bude v Kristu sjednoceno u Otcových nohou, nějakou dobu to zabere. Jako rostlinka potřebuje čas a nelze její růst urychlit (povytahováním jí spíše škodíme), tak i věci tohoto světa
laskavost: to je nečekaná vlastnost. Upřímně řečeno s laskavostí se v Písmu nesetkáváme nijak hojně. Lidé jsou k sobě většinou tvrdí, a to i ti navzájem blízcí. Nečteme o tom, že by Abrahám pohladil Sáru po vlasech a řekl jí, ať není smutná⁴⁸. Nebo že by si Sára poseděla s Hagar a snažily se si navzájem vyjít vstříc. Laskavá byla Rút i Noemi. Bylo by zajímavé „najít „vyzobat“ příklady laskavosti s Písmu.
laskavý býval často Ježíš, někdy byl ale také dost tvrdý. Laskavý je Jan ve svých dopisech
v našich životech laskavost nefunguje vždy. Někdy prorazí, někdy nepomůže. Když byl David laskavý k Saulovi, pomohlo to jen na chvíli.
pomyšlení na to, že Bůh je laskavý a vede k laskavosti i nás, je povzbuzující. Neděláme chybu, když se snažíme být laskaví, když jsme laskaví. Člověk se někdy s laskavostí v tomto světě cítí ztraceně, ale to nevadí, děláme to správně. Duch nás vede k laskavosti.
dobrota: být dobrý. Toto slovo se příliš nepoužívá, nicméně je jasné, o co jde
Strongovo číslo G19, ἀγαθουργέω [agathúrgeó] (sr. ἀγαθοεργέω) prokazovat / konat dobro, ἀγαθωσύνη, ης ἡ [agathósyné] dobrota, poctivost, 4 výskyty
dobro prokazuje Bůh, konáním dobra dosvědčuje sám sebe. Sk 14,16 Ten v minulých pokoleních nechal všechny národy chodit po jejich cestách, ačkoliv nepřestal sám sebe dosvědčovat tím, že činil dobro: dával vám z nebe déšť i úrodná období, vaše srdce sytil pokrmem a radostí.
je jasné, že k témuž vede Duch i lidi, Nikdy nás nepovede ke konání zla.
určitá diskuze může nastav ohledně otázky, co je dobro. V zásadě platí, že dobro je to, co chce Bůh. On dobro definuje. Mimo Něj dobro neexistuje. Kdyby Bůh neexistoval, o dobru by nemělo smysl hovořit
věrnost/víra: v češtině jsou tato dvě slova dosti odlišná. Nicméně v našem kontextu je to vcelku jedno – oba významy odpovídají výsledku chození v Duchu: zůstáváme věrni svým závazkům a stále věříme Ježíši a v Ježíše, Duch nás nikdy nepovede k tomu, abychom byli nevěrní čemukoliv a komukoliv. Nepovede nás také k tomu, abychom přestali jednat přesvědčeni o existenci neviditelného Boha. Naopak tělo nás bude tlačit k opuštění věrnosti a víry.

23 mírnost, sebeovládání. Proti takovým není we deceive zákon.

mírnost: podle výskytů je mírností mírněno opravdu to, co běžně mírností chápeme. Mírný člověk není agresor, řvoun, neprosazuje se, nevyhledává konflikty. Sám Kristus byl takový: 2K 10,1 Já sám, Pavel, vás napomínám skrze tichost a mírnost Kristovu. (Navíc Ježíš byl tichý). Jak vidíme na Kristu i na Pavlovi mírnost neznamená, že jsme pasivní nebo lhostejní, že neumíme prosazovat to, co považujeme za správné, že se bojíme konfliktů
rozlišení asi nemusí být vždycky jednoduché – Ježíš zpřevracel stoly penězoměnců a Pavel také neměl konfliktů zrovna málo (pár řádku výše zrovna jeden řešil s adresáty dopisu).Ale i v konflitktech lze postupovat mírně.
sebeovládání: kontrola nad sebou samým. Můj duch (případně Duch)
mám kontrolu nad tím, co dělám, nad všemi složkami mé bytosti, nad tělem i duší. Mám pod kontrolou žádosti duše i těla. Nemusím jim vyhovět. Nevadí mi, že to působí nepohodlí.
mohu se postit, když je to třeba. Ovládnu vztek, když je to třeba. Neotročím sexu. Vydržím depresi či smutek, nemusím být stále oblíbený a v centru pozornosti. Atd. donekonečna.
proti takovým není žádný Zákon: to už jsme říkali v souvislosti s láskou. Když člověk žije podle d/Ducha, Zákon ztrácí význam. Neboť vše, co Zákon vyžaduje, sám jeho smysl naplňuji z principu věci, svým chozením D/duchem
z tohoto principu vlastně vycházel Ježíš, když se Zákonem zacházel jen „volně“ – tím, že vždy dokonale chodil D/duchem, dokonale také naplňoval smysl Zákon

24 Ti, kdo patří Kristu ^[Ježíši^], ukřižovalitělo s of the glory vášněmi a žádostmi.

chození v d/Duchu souvisí s tím, že patříme Pánu Ježíši. Kvůli tomu, „na to konto“ to děláme. Ježíš duchem chodil a totéž vyžaduje od svých následovníků
nicméně tělo (naše já) se nevzdává své pozice lídra (toho, kdo rozhoduje) snadno. Brání se poměrně urputně, chce dělat to, na co bylo zvyklé . Je třeba ho radikálně omezit, uvést na pravou míru, dostat pod kontrolu. uvést do nové reality. A to nejde udělat jinak, než radikálním krokem – jeho likvidací.
ukřižování je použito jako nejzazší příklad takového porobení těla. Ježíšovo já na kříž nechtělo, nicméně Ježíš se rozhodl poslechnout Ducha a podrobil se Otcově vůli. Výsledkem byla smrt těla. V okamžiku smrti tělo definitivně ztratilo možnost do věcí mluvit. Bylo definitivně pokořeno a porobeno. Ježíš tím završil celoživotní chození D/duchem, definitivně zvítězil nad tělem i nad satanem a završil svou misi
pro Jeho následovníky je takovým generálním pokořením těla „jeho“ křest, kdy naše hříšné, do té doby vládnoucí já „utopíme“ ve vodě. To je naším ukřižováním.
dále pak následuje učednický křesťanský život, kdy průběžně chodíme D/duchem a tělo průběžně vykazujeme do patřičných mezí⁴⁹. Po křtu již to pro nás není nemožné (pro nevěřící to nemožné je, nejsou toho schopni), to ale neznamená, že je to snadné nebo samozřejmé. Každé rozhodnutí chodit podle ducha a ne podle těla, každé odmítnutí požadavků našeho já je bolestivé a nepohodlné. Tělo je třeba průběžně „ukřižovávat“,tedy vykazovat do patřičných mezí.
chození tělem vs. chození d/Duchem je kruciálním problémem lidstva od počátku. Toto dilema bylo u prvního konfliktu v ráji (chodit duchem a poslechnout Boha nebo poslechnout satana a své já a pojíst zakázané ovoce?) a táhne se přes Kaina a Ábela, Noeho, Abrahama (chození duchem = vyjít, tělem = zůstat doma) až do dneška, do života každého z nás. Tento konflikt prožívají všichni křesťané každodenně. Díky Kristu již máme šanci se rozhodovat správně, což ale neznamená, že to vždy činíme⁵⁰

15 ⁽Jsme-li Duchem živi⁾, Ducha také následujme.

n.: Žijeme-li Duchu
ř.: jděme v řadě
nyní, když už chápeme, co to žít, chodit Duchem znamená, co to obnáší a jaké to přináší výsledky, vás i sebe vyzývám, abychom to také dělali
jsme Duchem živi: uvěřili jsme a díky tomu jsme „přešli ze smrti do života“. Už se nemusíme zabývat smrtí, už to pro nás není hrozba. Jsme živi v nejhlubším smyslu toho slova, takže máme prostor na to, abychom se zabývali tím, jak svůj život dobře prožít.
sledujme, co Duch chce a dělejme to. On je vždycky krok vpředu, na nás je, abychom ho neztratili ze zřetele (jako Izraelci oblakový sloup)

26 ⁽Nehledejme marnou slávu⁾, navzájem se neprovokujme . jedni druhým nezáviďme.

ř.: Nebuďme plni prázdnéchlouby;
proč to zde Pavel nyní zmiňuje? Mluvil dlouho o chození d/Duchem či tělem a nyní mluví o slávě. Proč? Protože sláva je další věc, která nás může od chození Duchem odvádět. Chceme-li být v tomto světě slavní a úspěšní, chození Duchem nám v tom totiž moc nepomůže. Ti, kdo opravdu Duchem chodí, většinou slavní nejsou; jsou to spíše nenápadní lidé na periferii zájmu tohoto světa.
Pavel upozorňuje na to, že tato sláva, ale je vcelku k ničemu. To, že jsme slavní v tomto světě, nám nepřinese žádné ocenění z Boží strany, žádnou trvalou hodnotu viděno Božíma očima. Podíváme-li se na slavné lidi, musíme dát Pavlovi za pravdu: ti, o nichž se mluví a píše v médiích, opravdu v Božích očích zřejmě valnou hodnotu nemají⁵¹
musíme tedy volit mezi slávou zde ve světě a slávou v Božích očích. Chození Duchem nám světskou slávu nepřinese a naopak chození tělem nám nepřinese slávu věčnou
neprovokujme se a nezáviďme si: znovu, proč o tom Pavel nyní mluví? Opět zřejmě proto, že vzájemné provokování a závist mohou být příčinou toho, že přestaneme chodit Duchem. Potažmo, že pokud se provokujeme (nebo na provokace reagujeme) nebo závidíme, znamená to, že chodíme tělem.
zjevně existují věci, které nás mohou poměrně snadno „vyhodit“ ze správné cesty, tedy z chození Duchem: patří k ním hledání světské slávy, provokování se a reakce na ně a závidění
zůstaňme ještě u provokování: co měl Pavel na mysli? Určitě se mu vybavily konkrétní situace ze sborů, které „věříci „vykolejily“ z dobré cesty. Jak si takovou situaci představit? Zbožný věřící usiluje o chození v Duchu, což se druhému stane trnem v oku. Připraví proto léčku, něco, co jeho bratra vyprovokuje k nějaké nepřiměřené reakci, k nějakému skutku těla. Např. se na někoho naštve, bude žárlit, začne soupeřit, rozdělovat sbor apod. (nezapomeňme: skutky chození tělem jsou mj. nepřátelství, svár, žárlivost, hněvy, soupeření, rozdělení, sekty).

takové organizace opravdu existují ↩︎
obřízka je opravdu zdravá: významně snižuje riziko přenosu nakažlivých pohlavních nemocí včetně AIDS, snižuje riziko rakoviny penisu, aj. Odkazy na literaturu lze snadno dohledat ↩︎
mimochodem: (dle GPT) Halacha, čili židovský systém system pravidel a „guidelines“ obsahuje mnoho tisíc pravidel a příkazů pokrývajících široké oblasti témat náboženských, morálních, mezilidských a jiných. Většinou se v talmudické literatuře uvádí, že jejich počet 613 (mitzvot) ↩︎
takový přístup je lidem blízký ve všech oblastech. to, co se mi líbí, si vyberu, ostatní pominu, zanedbám. Třeba u Desatera: Nezabíjím a nejsem nevěrný ženě, takže jsem s Bohem „v pohodě“. Že nemám v úctě rodiče, to přehlédnu. ↩︎
to je mi blízké, má to tahle rád. Podle mě je Pavlova argumentace drtivě přesvědčivá ↩︎
kolik horolezců zahynulo při sestupu! ↩︎
lano zde může být obrazem Krista, Ducha Svatého, milosti, obecenství, Písma, aj. ↩︎
existují dvě oblasti, které jsou pro nás neviditelné: duchovní svět (tam se vztahujeme vírou) a budoucnost (tam se vztahujeme nadějí) ↩︎
nadále platí, že pokud se pohybujeme v oblasti atletického podobenství, je text modře ↩︎
Ř 8,35 ↩︎
spasení z víry je totiž jediná věc, která Ďáblu opravu vadí, na kterou nemá žádnou zbraň, žádnou odpověď. Když se snažíš hůře nebo lépe dodržovat Zákon, nechává ho to naprosto klidným, naopak tě v tom podporuje – protože ví, že jsi ve slepé uličce, která tě nedovede ke spáse, ale nakonec vždy jen do jeho „náruče“. Ďábel je spokojený, když „chodíš do kostela“, ale děsí se toho, že opravdu uvěříš ↩︎
nebo se na celou atletiku úplně vykašli. Pryč od ní. Bav se a nic neřeš ↩︎
Zkrátka vždycky bude platit: když obřízka, proč ne zákaz vepřového? ↩︎
Mt 18,6 Kdo by však svedl k hříchu jednoho z těchto maličkých, kteří věří ve mne, pro toho by bylo lépe, aby mu na krk pověsili velký mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny. Běda světu pro svody! Svody sice musí přijít, avšak běda tomu člověku, skrze kterého svod přichází! ↩︎
pohádka o Budulínkovi: Jen dva prstíčky tram strčíme jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme ↩︎
může pomoci jejich domyšlení do extrému nebo do absurdity, jako to zde dělá Pavel ↩︎
jen pro zajímavost: v tomto případě to „nezafungovalo: – ten muž byl konzistentní a řekl mi, že by svůj postoj nezměnil, tedy že by to za objektivní zlo nepovažoval ↩︎
s velkým Z je myšlen židovský Zákon, s malým z jiné soubory náboženských a jiných pravidel ↩︎
hlavním pravidlem, které v rodině rozhoduje, je láska ↩︎
v SZ, např. při vyvedení Izraelců z Egypta to takto ještě naplno nefungovalo. Byli zachráněni z Egypta, kde vládl zlý pán, do oblasti, kde vládl dobrý Pán Hospodin. Vyměnili otroctví u špatného pána za otroctví u dobrého Pána.
Otázka otroctví je ale složitější. Vztahuje se do určité míry i na NZ křesťany – i my jsme v určitém pohledu dobrovolnými otroky Ježíše, atd. Budeme to postupně rozkrývat ↩︎
lidé se často domnívají, že satanismus znamená nějaké oběti dětí či něco podobného. Okrajově možná taky, ale hlavním nejdůležitějším principem satanismu je egoismus. Čistý egoismus dotažený do extrému, do důsledků. ↩︎
znám odstrašující příklad tohoto přístupu: jeden křesťan po uvěření odmítl s argumentací svobodou dělat úplně cokoliv včetně třeba prostého vynesení smetí. Dnes po letech je z něho nesvéprávná troska. To je samozřejmě netypický extrém. Ale do určité menší míry je tento přístup běžný ↩︎
duše je v tomto tělu velmi podobná: také se chce mít dobře a brání se nepohodlí a námaze ↩︎
vyzkoušejme to: samozřejmě, že nezabiješ, nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, atd., když budeš druhého milovat jako sebe ↩︎
v Jižním Súdánu jsme zažili při rozbrojích v církvi i vzájemné věznění nebo snahy o fyzickou likvidaci. V naších poměrech naštěstí jde většinou „pouze“ slovní útoky nebo snaha o znemožnění ↩︎
podobně má svoje potřeby i duše, srv. např. Maslowova pyramida potřeb: https://cs.wikipedia.org/wiki/Maslowova_pyramida ↩︎
i když částečně to platí i pro tento případ: u Jákobovy studny měl Ježíš hlad a žízeň, tedy jeho tělo si žádalo jídlo a vodu. Ale daleko více, než uspokojení žádostí těla Ježíše naplňovalo to, že konal Boží vůli, tedy chodil Duchem. Vyjádřil to větou: Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mne poslal, a dokonal jeho dílo.
Nebo jiný přiklad: když budu chodit Duchem, tedy přemýšlet nad Božími věcmi, číst si Písmo, modlit se, je menší pravděpodobnost, že vyhovím svému tělu, když se mu zachce se opít nebo si pustit pornografii ↩︎
myslí se zde Duch svatý, který přebývá ve mně, se mnou komunikuje. Ale stejně dobře by mohl být myšlen duch s malým „d“ – což je jedna ze částí mé bytosti (tělo, duše, duch). Je to část poněkud záhadná, o co přesně ve mně jde, mi není úplně jasné ↩︎
a jeho, ďábla. Ďábel totiž s naším tělem spolupracuje, využívá ho ↩︎
lidé často na tento „koncept“ útočí s tím, že chození podle d/Ducha není trvale možné; případně že ne všechno, co chce tělo, je nutně špatně a v rozporu s chtěním d/Ducha. Obsáhle jsem se tím zabýval na počátku svého křesťanského života pod vlivem knihy Mé ovce slyší můj hlas od Josepha Hedgecocka. Dospěl jsem mj. k názoru, že chození podle d/Ducha možné je, ale že nespočívá v řešení každého detailu našeho běžného života. Budeme se tím ještě porůznu zabývat (Jen okrajově: Když dostanu hlad a rozhodnu se jít pojíst, je to v pořádku, a Duch svatý proti tomu v naprosté většině „nic nemá“, „nejde proti“ této žádosti těla. Když někdy Duch chce, abych v této chvíli nejedl (postil se), řekne mi to způsobem, který s větší nebo menší jistotou rozpoznám. Toto rozpoznávání je podstatou slyšení Božího hlasu a učíme se mu celý život) ↩︎
Ježíš nikdy nedal přednost chození podle těla před chozením podle d/Ducha. Nechal se vyvést Duchem na poušť i na kříž ↩︎
byl ostatně plně Bohem (ale zároveň plně člověkem) ↩︎
co nabízí např. TikTok? Kromě násilí a hezkých málo oblečených dívek je dosti videí „něškodných“, jen „nějak“ zajímavých. ↩︎
s neschopností mít elementárně pod kontrolou své tělo jsem se setkával u duševně nemocných, u narkomanů nebo zcela nevychovaných lidí. Chce-li se jim spát, usnou. Dostanou-li hlad, musí hned pojíst. Atd. ↩︎
pokud bychom mezi modly zahrnuli všechny předměty, které mají lidé doma „pro štěstí“, např. andílky, slony, magické obrázky, kameny, krystaly, aj., aj., asi bychom se dopracovali k poměrně významným „číslům“. Kdybychom přidali vyloženě náboženské předměty jako sošky Panny Marie, Jezulátka, svaté obrázky, sošky Buddhy či hinduistických božstev nebo významných guru, byly by výsledky ještě „tragičtější“, ↩︎
vlastně pro všechny ↩︎
ne proto, že by nám to nepřál, ale protože to pro nás má zničující důsledky ↩︎
vztahující se pouze na cizí národy ↩︎
patří sem mj. všichni léčitelé a kartářky, astrologie a horoskopy a mnoho dalšího ↩︎
víme že to něco je „dědičný hřích“, naše lidská hříšná přirozenost ↩︎
Ef 4, 26 Hněvejte se, a nehřešte;‘ slunce ať nezapadá nad vaším hněvem. Nedávejte místo Ďáblu. ↩︎
nicméně soupeření ani ctižádost nemají bez kontextu druhých lidí význam. Můžeme soupeřit sami se sebou a můžeme mít ctižádost prokázat něco vůči Bohu, nicméně běžné to není ↩︎
např. jaké články učení a znaky jsou ještě akceptovatelné, aby skupina zůstala církví, a jaké již určují sektu ↩︎
typicky: člověk je spokojený se svou situací, dokud se nesetká s někým, kdo je na tom lépe. Až tehdy začne být nespokojen. Logicky vzato to nedává smysl, ale hluboce lidské to je ↩︎
určitá euforizace alkoholem je legitimní. Opilectví je ale jiná kategorie ↩︎
2 P 2,20 nn Jestliže totiž ti, kteří unikli poskvrnám světa poznáním našeho Pána a Zachránce Ježíše Krista, se znovu do nich zapletou a podlehnou jim, jsou jejich poslední věci horší než první. Bylo by pro ně lépe, kdyby nepoznali cestu spravedlnosti, než když ji poznali, a odvrátili se od svatého přikázání, které jim bylo předáno. Přihodilo se jim to, co říká toto pravdivé přísloví: ‚Pes se vrátil k vlastnímu vývratku‘ a umytá svině se opět válí v bahně ↩︎
Žalm 131 Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše. ↩︎
Elkána svou nešťastnou ženu laskavě utěšoval: Cožpak nejsem pro tebe lepší nežli deset synů? (1 Sam) ↩︎
požadavky těla (jídlo, pití, pohodlí, odpočinek, sex, atd.) ani duše (viz Maslowova pyramida výše) nejsou vždy nelegitimní: je možno jim vyhovět. Ale řízeně, pod kontrolou. Tělo si nesmí „diktovat“ ↩︎
díky Kristově oběti se nám otevřela možnost svobodné volby „pro ducha nebo pro tělo“. Tu jsme jako nevěřící neměli. Více viz v rubrice Biblické studie – Farao a svobodná vůle ↩︎
mají samozřejmě velkou hodnotu jako všichni lidé, ale to, čím jsou slavní, pravděpodobně není nic, co by na Boha dělalo valný dojem ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz