Izajáš – kapitola 6

1 (V roce, kdy zemřel král Uzijáš,) jsem viděl Panovníka sedícího na trůnu vysokém a vyvýšeném a lem jeho roucha naplňoval chrám.

[tj. asi 740 př. Kr.]
h.: V roce smrti krále Uziáše
h.: sukně (v h. vždy pl.) … naplňovaly
jde o výraznou změnu tématu – od nejhorších hříchů a odplaty se přesouváme k monumentálnímu vidění
Panovník: je ten, kdo panuje, tedy vládne. Buď tam sedí Hospodin nebo Ježíš. Obojí je možné.¹ ²
sedí na trůnu: tyto atributy se dnes již používají málo. Premiér ani prezident na trůnu nesedávají. Nicméně trůn je speciální křeslo určené pouze pro vladaře, pro panovníka. Je to symbol, ale i místo moci.
vladaři sedí: nestojí ani neleží. Stát mají ostatní
trůn je vysoký³ a vyvýšený. Tedy oddělený od okolí, od ostatních přítomných. Na jiné úrovni. Každý v místnosti tu oddělenost, vyvýšenost vidí a musí ji respektovat. Zde jsme ale v prostředí, kde s respektováním Panovníka nikdo problém nemá, není třeba respekt vynucovat. Přestože Boží velikost je podložena reálnou mocí, zde pravděpodobně jsou pouze ti, kdo zde být chtějí (Před Bohem budou jednou shromážděni všichni, kdo „chtějí“, kdo se nechali pozvat).
je možné, že jde o místo „obvyklého“ shromažďování nebeských bytosti. Možná zde se odehrávala setkání, o kterých čteme v knize Jób⁴?
lem jeho roucha naplňoval chrám: Izajáš popisuje, co vidí. Co ho zaujme, to napíše. Tohle ho zaujmout muselo. Když jenom okraj nějakého pláště vyplní prostor chrámu, je to zvláštní, téměř nepředstavitelné. Musí jít o o nějaký obrovský trůn a postava Panovníka je nepředstavitelně veliká
o jakém chrámu to vlastně mluvíme? Kam se to Izajáš dostal? Jde o nějakou megabudovu v nebesích, kde se nachází ten megatrůn? Nějako místo uctívání a setkávání pro nebeské bytosti?
mohlo by to být tak, že ten lem „přetéká“ z nebes na zem a naplňuje chrám v Jeruzalémě? (Tam není napsáno, že ten trůn se nachází v nějakém chrámě, to člověka jen automaticky napadne). Tedy: Panovník sedí v nebi na trůnu a nějaká část jeho bytosti, jeho roucha, nějaký odlesk jeho slávy přetéká na zem a naplňuje jeruzalémský chrám. Jeho přítomnost přetéká z nebe na zemi⁵. Jen „promile z promile“ jeho osobnosti proniká do chrámu – a už to stačí na to, aby v chrámu byla výrazná Boží přítomnost (vyvstává otázka, jak tohle mohl Izajáš vidět)
pokud to takhle „funguje“, můžeme očekávat odlesk Boží slávy a Jeho přítomnosti i v našich sborech. Ve všech církvích, na všech místech, kde se scházejí „dva neb tři v Jeho jménu“.
kdy se to setkání odehrává? Jde o setkání, které probíhá v Izajášově současnosti, pouze v „jiné dimenzi“

2 Nad ním stáli serafové, každý měl po šesti křídlech: Dvěma si zakrývali tvář, dvěma si zakrývali nohy a dvěma létali,

pozn: stát ve významu sloužit / stát k službě
tj. planoucí / spalující; výraz všude jinde v StS použitý pro ohnivé jedovaté hady;
Izajáš pokračuje v popisu scény: byli tam serafové. „Angelologie“ nauka o andělech je poměrně složitá a málo podložená (v Bibli zase tolik informací o andělech nemáme). Třeba o serafech se nikde jinde v Bibli než v Iz nepíše⁶,⁷
stáli nad Ním, tedy nad panovníkem. Vzhledem k tomu, že nestáli, ale létali, je asi oprávněná poznámka ČSP, že stát zde znamená „stát ke službě“. Byli ve službě na svých místech
možná jako bodyguardi obklopující významného pozemského vládce? Ale Bůh bodyguardy nepotřebuje
možná jako ohlašovatelé Boží přítomnosti? Ti, kdo volají: Nejvyšší je přítomen!, ohlašují jeho přítomnost? Ale přítomnost Panovníka byla sama natolik impresivní, že nebylo třeba ji ohlašovat
jejich služba spočívala v tom, co se dočteme dále, tedy v ohlašování Boží svatosti
k tomu měli uzpůsobená těla. Nebo svoje těla k tomu „kreativně“ používali ⁸
šest křídel, tedy tři páry – to je dost nepředstavitelné. Pokud vím, žádný živočich nemá tři páry křídel ⁹
serafové měli „humanoidní“ vzhled (tváře, nohy). Křídla zřejmě vyrůstala z trupu, jak jinak by to mohlo být?¹⁰
ta křídla sloužila k letu¹¹ Prostřední pár byl schopný serafy „unést“¹² To není „maličkost“: pokud by mělo jít o běžné „létání“ ve smyslu, jak ho známe (opírání se křídly o vzduch), musela křídla být ohromná. Kdyby např. člověk měl mít „funkční“ křídla, musela by být obrovská, rozmachy mohutné působící ohromné turbulence, hukot atd.
na první přečtení si člověk představí spíše jakési kolibříčí setrvávání na místě než mohutné rozmachy obrovských křídel. Ale kdo ví.
kolik serafů tam vlastně bylo? Není specifikováno. Nejméně dva. Možná deset? Stovka?
a proč si serafové zakrývali obličeje? Tváři si zakrývám, např. když se stydím, např. se za to, jaký jsem nebo, co jsem udělal. Když se necítím hoden na Něho pohledět nebo nechci, aby On viděl mě. Pocit zahanbení, vlastní nečistoty asi známe všichni
nebo když majestátnost Jeho přítomnosti, Jeho vzhledu je příliš silná. (Když vyzařování Boží přítomnosti je tak silné, že si člověk před ním zakryje obličej jako před žárem ohně)¹³
může být něco nečistého na andělech? Stydí se před Hospodinem? Spíše ne – přes svou velikost a sílu mají zřejmě k Bohu důvěřivý „dětský“ přístup. Jako nevinné malé děti ke svým rodičům¹⁴
ale možná mají andělé k Bohu přístup služebníků v královském paláci – služebník, který je zde doma, ale slouží. Nepovaluje se po pohovkách a neujídá ovoce na mísách. To si může dovolit králův syn, ale ne služebníci
proč ale zakrývat nohy? Nevím¹⁵. Snad je to nějaký postoj uctívání. My máme také určité postoje, pozice těla, kterými vyjadřujeme postoj uctívání – zvednuté ruce, klečení, tvář skloněná k zemi, ležení na břiše. My lidé také nemáme nějaké speciální orgány k uctívání, ale používáme k němu to, co máme, tedy hlavu, ruce, nohy
uctívání je mimochodem jeden z hlavních účelů, ke kterým bylo naše tělo stvořeno. Stejně jako ústa máme stvořena k tomu, aby chválila Boha, žehnala, potěšovala, (ne k tomu, aby proklínala či ubližovala)¹⁶, je nám tělo dáno k tomu, aby sloužilo Bohu – 1K 6, 19n Nebo nevíte, že vaše tělo je svatyní svatého Ducha, který je ve vás a kterého máte od Boha? Nevíte, že nejste sami svoji? Byli jste přece koupeni za velikou cenu; oslavte tedy svým tělem Boha.

3 a jeden na druhého volal: Svatý, svatý, svatý it Hospodin zástupů; celá země je plná jeho slávy!

volali: mohli to být „profesionálové“ určení k tomuto úkolu – vyvolávat Boží svatost. Ale spíše to dělali spontánně: byli ohromeni, unešeni Boží velikostí a silou, majestátností Jeho přítomnosti. Nevydrželi stát v klidu, nemohli jen tak „sedět“. Byli vtaženi – dívali se jeden na druhého: Vidíš to? Cítíš to? Uvědomuješ si, kam jsme se to dostali? Jak velké věci jsme účastni?
jako učedníci v Chosen, když vidí Ježíše dělat něco nadpřirozeného (nebo když se děje něco nadpřirozeného jejich rukama a Ježíšovou moci) – „pokukují“ po sobě, usmívají se nevěřícně: Je to tady, opravdu to přišlo, tohle se opravdu děje. A my jsme u toho. Nevěří vlastním očím v nejvlastnějším smyslu toho slova.
stejně ti serafové: Cítíš to? Vidíš to? Je to tak silné! Tak přemáhající!
miluji tyhle věci. Zažil jsem jich málo, ale zažil
a určitě je to pro nás určité upozornění, že na postoji těla záleží. Kdo při chvalách na bohoslužbách popíjí kávu, asi přesně nechápe kontext, ve které se nachází
volali třikrát „Svatý“. To je to, co prožívali, cítili, to, co intenzivně chtěli vyjádřit, čeho byli plní. Opět si myslím, že to nebyl „jejich džob“ tohle volat.
co tím chtěli říci? Svatost je v zásadě oddělenost od všeho profánního, obyčejného, nečistého. V našem lidském případě neznamená svatost dokonalost. Funguje to takto: z řady obyčejných „hrníčků“ si Bůh jeden vybere k tomu, aby Mu sloužil. Vyčlení ho od ostatních „profánních“ hrnků, očistí ho a používá ke svým účelům. Takový hrnek je svatý, přestože předtím sloužil třeba k nabírání splašků a ani nyní není dokonalý ani krásný. Je pouze očištěn a oddělen od ostatních ke službě Bohu.
v tomto případě ale svatost znamená více: dokonalou čistotu a dokonalost. Naprostou absenci jakéhokoliv zla a nečistoty. Je to pro nás nepředstavitelné, ale setkat se s něčím takovým je jistě přemáhající zážitek. A byl to přemáhající zážitek i pro anděly
Hospodin zástupů – rozumí se vojenských zástupů. Je to Boží titul, který pochází z vojenství. Hospodin je titulován jako nejvyšší velitel nebeských vojsk. Bůh má mnoho titulů, které dle situace různě používá¹⁷
celá země je plná jeho slávy: serafové byli „bez sebe“ z Boží svatosti, ale také z velikostí Boží slávy. Bůh je slavný (definice slávy: slavný je ten, o kom se ví. Kdo je známý pro své význačné vlastnosti či skutky). Je nejslavnější bytostí ve vesmíru. Jak pro to, jaký je, tak pro to, co dělá. Nikdo ani zdaleka není takový jako On a nikdo ani zdaleka nedělá tak pozoruhodné věci. Jeho sláva je s ničím neporovnatelná.
je země plná Boží slávy? Zřejmě ano, když to na anděly tak zapůsobilo, že si to měli potřebu tak spektakulárně sdělovat. Je pravda, že nikdo nikdy neudělal nic podobného jako On: nikdo nestvořil vesmír, člověka a nikdo neobětoval svého syna. Všichni, kdo jsou s tímto seznámeni, jsou z toho „v šoku“ a oslavují to.
(domnívám se, že zvláště oběť Syna je v ponebesí¹⁸ nesmírně „propírána“ a obdivována. Andělé (kteří důvěrně znají Boží moc a velikost a také lidskou ubohost) jsou šokování Božím rozhodnutím se vtělit jako obyčejný člověk a dokonce zemřít na kříži. To je něco mimo jejich chápání)
když si ale vezmeme naši republiku, asi nelze říci, že by byla plná Boží slávy. O slávě Boží velikosti a Kristovy oběti málokdo ví a ještě méně je těch, kdo ji obdivují a oslavují. Zřejmě to je jeden z důvodů, jsou významné církve, jako ostrůvky „pozitivní deviace“, kde Bohu sláva vzdávána je

4 A čepy prahu se otřásaly od hlasu toho, který volal, a dům byl plný kouře.

n.: sloupy (kolem nichž se otáčí křídla dveří)
n.: se stále plnil kouřem
to volání andělů (ale je tady použit singulár, přestože výše bylo zmíněno, že jich volalo více. Možná tedy volání jednoho z nich výrazně dominovalo) bylo tak hlasitě, že se otřásaly dveře „v pantech“. (Možná podobně, jako se třesou dveře domu, když venku řádí tornádo)¹⁹
kouř pocházel nevíme, odkud. Nicméně je zjevné, že nešlo o kouřové efekty Božího „pódiového show“. Ale že Hospodinova přítomnost v kombinaci s voláním doprovázejících andělů je událostí naprosto mimořádné hlasitosti a mohutnosti
možná kouř zajišťuje určitou skrytost. Jako si v Jeho přítomnosti zakrýváme obličej, jako se na Něho neodvažujeme pohlédnout. Kouř přítomné částečně chrání před silou Jeho přítomnosti

5 I řekl jsem: Běda mi, jsem zničen, protože jsem člověk nečistých rtů a bydlím uprostřed lidu nečistých rtů, a mé oči viděly Krále, Hospodina zástupů!

tzn. mluvím bezbožně
pěkný je odkaz Sf 3,9 Tehdy změním národům rty in čisté, všichni budou vzývat Hospodinovo jméno a budou mu svorně sloužit. Takže naše nečistota má řešení – ne však v tom smyslu, že my se polepšíme, ale že Bůh zasáhne. To ještě uvidíme dále
Běda mi! je krásné i hrozivé. Když je člověk konfrontován s Jeho svatostí,²⁰je zděšen. Zděšen svou nesvatostí, nečistotou. Ta nám totiž obvykle ani nedochází, jsme na ni adaptováni, nepřijde nám.
když žijeme dlouho v nějakém prostředí, zvykneme si – když žijeme vedle papíren, přestaneme zápach vnímat. Teprve, když se po víkendu vrátíme domů z pobytu na horách, dojde nám, v jakém zápachu²¹ žijeme²²
podobných příkladů je mnoho. Když se týden nemyju někde při pobytu v přírodě, přijdu sám sobě „v pořádku“²³. Teprve, když se vrátím do našeho „voňavého bytečku“, uvědomím si, v jakém jsem vlastně stavu²⁴.
podobně to funguje u mě např. s hrubým mluvením: občasné použití jadrného slova mi většinou přijde případné či vtipné (ostatně jsem z Ostravy). Když se ale dostanu do Boží blízkosti, zděsím se sám sebe
zničen: Izajáš si jasně uvědomuje, že odpovědí na jeho nečistotu a nesvatost nemůže být nic jiného než jeho zničení, anihilace. Není zkrátka možné, aby něco tak „odporného“, „smradlavého hříchem“ jako lidská bytost byla v Boží blízkosti. Jinak to být nemůže – je to nutné a správné.
pro člověka je krajně důležité, aby se v životě alespoň jednou dostal do situace, kdy mu jeho stav nesvatosti dojde. Kdy se uvidí Božíma očima. Šok z toho, zděšení z pohledu na sebe sama je otřesný zážitek. Ale je to zároveň velká milost, protože situace je řešitelná. Pokud se člověk poprvé zděsí sebe sama až při posledním soudu, je to již neřešitelné a naprostá katastrofa prohraného života
je velký rozdíl mezi Boží a lidskou svatostí. Boží svatost je „agresivní“ ofenzivní, spalující. Naše svatost je křehká, zranitelná. Jsme snadno „znečistitelní“. Potřebujeme se očišťovat a posvěcovat stále znovu.
zajímavé je, že Izajášovi nevytanula primárně nečistota těla nebo mysli, ale nečistota jeho rtů. Tedy mluvení, toho, co říká.
a nejen nečistota jeho mluvení, ale i lidí okolo něho
nepředpokládám, že by mluvil sprostě²⁵, takže co měl vlastně na mysli, když mluvil o nečistých rtech? Víme z Jakubova listu, že jazyk je náš největší problém. Že slova dokáží v kladném i záporném smyslu velké věci
možná měl Hospodin na mysli obecně mluvení prázdné, hloupé, pomlouvačné²⁶. Ale celá předcházející kapitola je věnována konkrétním věcem, které Hospodin svému lidu vyčítá – a je toho více než dost. Dvakrát je zmíněn alkohol, dále převracení pravdy a mnoho jiného, čím na sebe Boží lid přiváděl soudy.
a mé oči viděly Krále, Hospodina zástupů: Izajášův otřes pochází z kontrastu mezi vlastní hříšností a Bohem. Bůh se mu jevil jako nekonečně svatý, jako Král (tedy vládce) a jako Hospodin zástupů, tedy velitel nebeských vojsk. Ani král ani nejvyšší vojenský velitel nejsou osobami, se kterými by bylo možno si jakkoliv „zahrávat“.
když Izajáš uviděl, kde se to ocitl, na koho se dívá, jak velkých věcí je to svědkem, povzdechl si (nahlas): Tak tohle je můj konec, tohle nemám šanci přežít. Takový, jaký jsem, tady neobstojím; tady mě tolerovat nebudou.
pokud se přidržíme obrazu, že náš hřích Bohu smrdí, mohli bychom říci, že si Izajáš připadal jako rok nemytý bezdomovec, který se ocitl na královské hostině. Když se rozhlédne kolem sebe, okamžitě mu dochází, že nutně musí být okamžitě odstraněn, eliminován
úcta k autoritám u nás prakticky neexistuje. V některých jiných zemích ještě zbytky zůstávají. Když přijede prezident nebo premiér na návštěvu města, jsou přivítání autoritami, ale nikdo z běžných lidí si z toho „na zadek nesedne“. A vcelku nezáleží, jestli je prezident nebo prezident hoden úcty nebo ne²⁷. Nemáme tedy představu, jaké to je setkat se s opravdovou autoritou.

6 Vtom ke mně přilétl jeden z těch serafů a v ruce měl žhavý uhel, který vzal kleštěmi z oltáře.

důležité je si uvědomit, že Izajášová obava, že bude zabit či eliminován, protože se nepatřičně dostal tam, kde nemá (při svém znečištění), co dělat, není lichá. Ano, skutečně, pokud by někdo nezasáhl, opravdu by se to stalo. My lidé si málo uvědomujeme svůj skutečný stav před Bohem. Jsme adaptování na naše prostředí a ani nevíme, že existují oblasti na zcela jiné úrovni
Izajáš nebyl sám, komu jeho kritická situace došla. Uvědomil si ji i jeden z andělů (jsou to ti s šesti křídly, létajících a volajících třikrát svatý). Nebo si ji uvědomil Sedící na trůnu a serafa poslal
dlužno podotknout, že Izajáš se do trůnního sálu „nevetřel“ z vlastní vůle. Z tohoto hlediska v tom byl nevinně
to, že se tam octil, byla Boží vůle: byl tam přenesen z více důvodů
ale aby v Boží přítomnosti mohl zůstat, bylo třeba přijmout „očistná“ opatření.
někdy si představuji místo, kde se setkáváme s Bohem představuji jako jádro reaktoru nebo srdce biologické laboratoře s nejvyšším stupněm sterility. Aby se člověk mohl vypravit do laboratoře s nejvyšším stupněm biologické sterility, musí absolvovat celou sekvenci očistných kroků a převlékání. Teprve po takové přípravě se může setkat s bytostí zcela prostou jakýchkoliv choroboplodných zárodků.
ten seraf přilétl
dále vidíme, že v místnosti byl ještě oltář. To jsme zatím nevěděli. Zřejmě i z něho tedy pocházel kouř v místnosti. Oltář je místem obětování Bohu. Otázku obětí budeme rozebírat jinde, jen v kostce lze říci, že oltář je místem obětování Bohu. Obětuje se z více důvodů, jeden z nich očištění od hříchu.
anděl měl v ruce žhavý uhel, který vzal kleštěmi z oltáře: i anděl potřeboval kleště, nemohl do ohně sáhnout rukou. To mi přijde jako zajímavá informace
uhel je žhavý, je spíše symbolem něčeho žhavého. Oheň sterilizuje, vypaluje nečistotu. Šlo o symbolický úkon – uhlík ani oheň samy o sobě žádnou hříšnou nečistotu neodstraní.
snad by se dalo spekulovat, že oheň člověka očistí tím, že nositele hříšnosti spálí, čili „zlikviduje“, čímž je „problém vyřešen“. (Což samozřejmě žádným řešením není)
uhlík, pokud by šlo o reálnou věc, by způsobil popáleniny úst. Někdy se zvažuje, že bolest má očistný účinek, že nás může očistit od hříchu (srv. flagelantství a podobné postoje)
ale ve skutečnosti to tak také nefunguje – svůj hřích nejsme schopni bolestí odčinit, bolest nás od hříchu neočistí. Tyto postoje jsou v náboženství poměrně časté, ve skutečnosti ale „nefungují“
šlo ale o symbolický úkon – Izajáš žádné popáleniny neměl. Což je zajímavé – anděl by se zřejmě popálil, ale Izajáš vyšel z dotyku uhlíku bez úhony
celou věc můžeme pojmout obrazně: Ježíš se pro očištění našeho hříchu „smrtelně popálil“ – a my jsme díky tomu byli očištěni bez fyzické úhony. A andělé s Kristovou obětí musejí zacházet s maximálním respektem. Nás se tato oběť týká. Andělé jsou „pouze“ prostředníci

7 Dotkl se mých úst a řekl: Hle, tento uhel se dotkl tvých rtů; tvá vina je odvrácena a tvůj hřích je usmířen.

ústa jsou našim problémem. Když se podaří vyřešit ústa, zbytek těla už „nějak následuje“
vina odvrácena: slovo odvrátit používáme ve smyslu odvrátit katastrofu, havárii, neštěstí. To, jaký Izajáš byl, jak mluvil a v jakém prostředí se pohyboval hrozilo katastrofou. Jakou? Zničením, trestem, smrtí, eliminací. Odstraněním od trůnu, odsunutím do pekla. Ale podařilo se tuto hrozbu odvrátit.
je nepochybné, že toto všechno se dělo na Boží pokyn, na pokyn toho na trůnu. Nebyl to nápad anděla, aby to udělal. Sedící na trůnu ho poslal.
toto se dělo „dávno před Ježíšem“. Ale princip je kříže je již jasně zřetelný
hřích usmířen: to je podobné. Hřích vyžaduje mstu, krevní mstu. Nemůže se stát, že hřích jen tak zapadne, je pominut. Musí být nějak vyřešen, musí s ním být jednáno. Bůh je krevní mstitel. Nejenom prolitá krev volá po smíření prolitím krve vraha. Každý hřích volá po vyřešení potrestáním hřešícího.
pokud se nenajde někdo, kdo hřích usmíří, jsou důsledky hříchů jasné: trest, kterému hříšník nemůže uniknout. Musí být zabit. Musí být potrestán. Opět je zde předjímána možnost smíření trestu skrze bolest. Ve SZ je ukázáno, že za hřích se musí platit krví. Již zde je předjímána možnost zástupného vylití krve.

8 Potom jsem uslyšel hlas Panovníka, jak říká: Koho pošlu a kdo nám půjde? Řekl jsem: Zde jsem, pošli mne!

poprvé promlouvá Sedící na trůnu. Od začátku je jasné, že Izajáš se na tomto místě, ve trůním sále neocitá náhodou
nejprve se krátce „zorientuje“, pak mu dojde, že je to krajně nebezpečné místo. Vzápětí je mu zachráněn život, je očištěn a tím uschopněn, aby mohl zůstat
Panovník se obrací k přítomným – kromě serafů nevíme, kdo všechno je ještě přítomen; shromáždění je ale jistě mohutné. Většinou jde zřejmě o anděly různých druhů a postavení. (Ze Zj víme, že mohou být přítomni např. i zesnulí věřící)
první osoba množného čísla je zajímavá: je vidět, že Panovník plánovanou misi bere jako společnou věc všech přítomných. Je dost možné, že se o ní před Izajášovým příchodem bavili, že ji plánovali
something along the lines of: Budeme potřebovat vhodného spolupracovníka mezi lidmi. Musí to být člověk, který by pro nás pracovat chtěl, měl by zájem podílet se na naplňování našich plánů. Napadá mě Izajáš jako vhodný kandidát: je dostatečně pokorný i horlivý. Všichni souhlasí? Přiveďte ho sem. A hned, jak přijde, pomozte mu rozdýchat prvotní šok, očistěte ho a pak se ho zeptáme, jestli by měl zájem
je ale samozřejmě možné, možná pravděpodobnější, že rozhodnutí přijímá Panovník a ostatní je pouze přijímají. A že otázka pronesená v první osobě mn.č. je pouze řečnická: Panovník se sice obrací ke shromáždění, ale je ve skutečnosti je směrovaná k Izajášovi.
Izajáš je na shromáždění pravděpodobně jediným vhodným kandidátem – nikde není zmíněno, že by bylo přítomno více „živých“ lidí a že by tedy šlo o jakési hledání dobrovolníka z nastoupené jednotky.
alternativou by samozřejmě bylo, kdyby se Panovník obrátil přímo na Izajáše s otázkou: Izajáši, nechceš pro nás, zde přítomné přijmout úkol? Možná ale tuto otázku vnímal Panovník jako příliš nátlakovou. V takovém prostředí se jen těžko odmítá.
víme dobře, že Bůh, potažmo Ježíš jsou všechno, jen ne nátlakoví nebo manipulativní. Ježíš lidi od následování spíše odrazoval a varoval před obtížemi. Bůh také vždy naprosto respektuje lidskou svobodu
na druhé straně takto formulovaná otázka vyjadřuje určitou naléhavost: Izajáš je přítomen poradě nejvyššího vedení a dozvídá se o naléhavé potřebě najít vhodného dobrovolníka pro důležitou misi.
také tento přístup je univerzální: Bůh, Ježíš ani Duch Svatý nezastírají naléhavost (a obtížnost) výzev, které před křesťany stojí
(např. naléhavost velkého poslání jít do celého světa kázat evangelium)
pokud bychom se ještě krátce přidrželi „podobenství“ o hledání dobrovolníků pro vojenskou misi. Křesťanům je nastíněna naléhavost úkolů, které je třeba v tomto světě „zařídit“²⁸. Jsou informováni o tom, že probíhá nábor dobrovolníků. Jsou informování o náročnosti až nebezpečnosti mise. Je jim slíbena veškerá logistická podpora a neustálé spojení s velením. Rozhodnutí je pak na nich (na nás)²⁹
mladík Izajáš nezaváhal a nabídl se. Panovník to jistě předpokládal, když ho na vrcholné jednání pozval. (Nepozval více kandidátů, jen jeho).

9 I řekl: Jdi a řekni tomuto lidu: Stále poslouchejte ale nebudete rozumět, stále hleďte ale nebudete znát.

vzápětí se dozvídáme, co bude obsahem Izajášovy mise: na první pohled nic složitého, jen vyřídit národu od Hospodina „vzkaz“
v prostředí trůnního sálu Izajáše možná napadlo: A to je všechno? Tak s tímhle se tolik nadělá? Na tohle tak složitě hledají dobrovolníka? Vždyť to zvládne každý -zkrátka jim to řeknu a půjdu domů, na tom přece není nic těžkého. Jenomže takhle se záležitost jeví „od psacího stolu“. V terénu je pak všechno jiné, mnohem složitější a náročnější.
adresátem vzkazu je „tento lid“, rozumí se Izrael, Izajášův národ. On byl jedním z nich. Hospodin svůj vzkaz posílá svému lidu. Je to vždycky tak, že na vlastních nám záleží více, než na cizích. Vlastní děti kázním a mluvím s nimi i tam, kde bych cizí nechal, ať si dělají, co chtějí³⁰
a jaký je obsah vzkazované zvěsti? Dosti nečekaný, depresivní či nihilistický: Stále poslouchejte ale nebudete rozumět, stále hleďte ale nebudete znát. Jinými slovy: Cokoliv vám říkat stejně nemá cenu. Je to marnost – nic nepochopíte. Je to házení hrachu na stěnu.
takový úvod nikoho nepotěší a ani nemotivuje k poslouchání. Nebo přece? Že by si po takovémto úvodu přece jen Izraelci řekli: To je to s námi opravdu tak špatné, že nad námi náš Bůh už dopředu láme hůl? Neměli bychom si přece jen poslechnout, co říká, a zamyslet se?
je opravdu tak těžké rozumět a znát? Opravdu lze poslouchat a dívat bez jakéhokoliv výsledku? Ovšemže ano. Skoro bych řekl, že je to poměrně běžné, zvláště, když jde o Boží věci

10 Učiň srdce tohoto lidu tučným a jeho uši zacpi a jeho oči zalep, aby očima neviděl a ušima neslyšel a jeho srdce nerozumělo, neobrátil se a I ho neuzdravil

h.: zatěž
jak pokračuje úvodní Izajášův proslov? Modlitbou. Teď už se neobrací k lidu, ale na Boha. Za co prosí? Za nepochopitelnou věc: prosí Boha, aby nadpřirozeně způsobil, že Izraelci jeho slova nebudou vůbec vnímat
(vypadá to tedy, že po prvním odmítnutí, kterého se mu od lidí dostalo, se objevily jakési „vlaštovky“, které by mohly signalizovat, že lid zareaguje?)
„proboha“ proč se takto modlí? Protože je znechucen jejich ignorancí? Jejich první reakcí nereakcí na jeho slova?
nebo svou modlitbu opravdu myslí, jak ji říká? Tedy očekává, že by na jeho slova mohli zareagovat a nepřeje si to?
je to možné. Po svých zkušenostech s „natvrdlostí“ svého lidu, po odmítnutích, kterých se mu dostalo, případně po problémech, které se svou zvěstí měl, už lidem nepřeje nic dobrého
možná uvažuje takto: Po tom všem, jak se příšerně chovali, by se měli teď „chytit za nos“ a mělo by jim být odpuštěno? To v žádném případě. To, Bože, nedopusť Jen ať si „vyžerou“, co si svou zpupností nadrobili
tučné srdce, zacpané uši, zalepené oči: dokonalý obraz ignorance. Čivy (smysly) nefungují a když už náhodou něco do mozku přece jen pronikne, srdce to nemá šanci pochopit
zní to divně, ale lidé se takto běžně chovají: evangelium vůbec nevnímají, nevěnují mu pozornost.. A když už ho někde náhodou zachytí, pýcha srdce jim zabrání z informací cokoliv vyvodit
tučné srdce je pyšné, spokojené. Utopené v tuku blahobytu a spokojenosti
je jasně vidět, co je cílem Božích promluv: porozumět, obrátit se a být uzdraven. S tímto cílem Bůh k lidem mluví. Lidé mají problém a Bůh je ochoten, schopen a připraven jej řešit. Mezi těmito dvěma body ale leží obrácení, bez kterého Boží pomoc není možná. Pokud neuznám, že mám problém, není mi pomoci. Pokud neuznám, že jsem nemocný, lékař mi není k ničemu
u Izajáše jde o „jonášovský syndrom“³¹. Jonáš se také bránil kázat odvěkým nepřátelům z obav, že by se mohli obrátit a mohlo by jim být odpuštěno. On jim ale už záchranu nepřál – přál jim pouze zkázu
případně by se dal tento postoj nazvat „syndromem staršího bratra“ z podobenství o marnotratném synu. Mimochodem: podobenství o marnotratném synu je primárně určeno pro starší bratry, ne pro mladší
nemohu říci, že by mi Izajášův přístup byl zcela nepochopitelný. Každý křesťan v životě osciluje mezi postoji mladšího a staršího bratra

11 Nato jsem řekl: Až dokdy, Panovníku? A he odpověděl: Až dokud města nezpustnou a nebudou bez obyvatel a domy bez lidí a země nebude zpustošena — zcela opuštěná.

obrat „až do kdy“ mám rád. Jinak řečeno: „Jak dlouho ještě“? je častý dotaz každého, kdo prochází něčím těžkým. Čas je velmi relativní pojem a někdy jsme v pokušení myslet si, že Boží zacházení s časem se s naším zcela míjí. Asi tomu tak je jen částečně, např. víme že i Ježíš potřeboval trpělivost³².
Izajáš se ptá na zbývající délku trvání utrpení Izraele. Správně předpokládá, že bude časově omezené. Má pocit, že už se „to nedá vydržet“, že Bůh přece již musí zasáhnout, že utrpení už bylo „vrchovatě“
Boží odpověď je nicméně neradostná: zkáza ještě zdaleka není u konce, bude pokračovat až do úplného zničení . vylidnění země. Trest tedy musí být dokončen, nelze jej urychlit nebo zkrátit, jakkoliv by si někdo přál

12 Hospodin vzdálí lidi daleko — veliká opuštěnost it will be uprostřed této land;

dále Bůh mluví o budoucím vyhnanství, a to do daleké země³³.

13 A ještě v ní zbude desetina, ale znovu přijde vniveč; jako terebint a jako dub, ze kterých po pokácení zůstane jen pahýl. Ten pahýl it svaté símě.

n.: navrátí / odvrátí se a
h.: je v nich
h.: její (tj. té desetiny? / té země?)
přesně nechápu – nejprve je řečeno, že desetina lidu či země zničena nejprve nebude, ale pak dojde i na ni. Vzápětí je ale situace přirovnána ke stromu, který i z pahýlu je schopen se znovu „obrazit“³⁴. Zřejmě tedy zničení té desetiny již nebude kompletní, ale z ní dojde k určité obnově lidu.
Bůh opravdu začíná znovu a znovu „od začátku“, z mála. Určitým způsobem je Boží práce s lidmi prací sisyfovskou. I v dějinách křesťanské církve³⁵ je tomu podobně: žádné hnutí, žádné obrození, žádná reformace, žádné probuzení nevydržely napořád. Bůh i zde začíná stále znovu a znovu. Zjevně u to ale nevadí
ta menšina, ti jedinci nebo malé skupiny, skrze něž Hospodin znovu a znovu začíná svou práci, jsou svaté símě. Menšina oddělená pro to, aby si ji Bůh použil pro velkou úrodu.
to je pěkné a povzbuzující. Křesťané jsou i dnes svatým semenem rozhozeným do dnešního světa

ovlivnila mě kniha Kdo obědval s Abrahamem od Ashera Intratera. Je to mesiánský Žid, teolog a pastor. V knize dovozuje, že na mnoha místech SZ, pravděpodobně vystupuje Ježíš (setkává se s Mojžíšem na Sinaji, s Abrahamem ve stanu,aj.). Nevzpomínám si, jestli zmiňoval i toto místo, ale nevylučoval bych to ↩︎
podle J 12,41 „To řekl Izaiáš, protože spatřil jeho slávu a mluvil o něm“ by na trůnu mohl sedět Ježíš: . ↩︎
jak uvidíme dále, možná byl mimořádně velký, možná v řádech desítek či stovek metrů ↩︎
někdy si mám tendenci představovat rozhovor Satana s Bohem z knihy Jób jako běžný rozhovor dvou „partnerů“. Pravděpodobněji se ale odehrával v podobných podmínkách, jako čteme zde: Bůh na obrovském trůnu, Satan krčící se u jeho paty. ↩︎
stan setkávání a pak chrám v Jeruzalémě byly jakousi setkávací komorou, kde se nebe vlamuje, protrhuje na Zemi. Pokud to řekneme trochu „dänikanovsky“ (Erich Von Däniken: Vzpomínky na budoucnost) vytvořili Izraelci podle návodu místo, které bylo díky řadě opatření dostatečně sterilní (od hříchu), aby bylo schopné „hostit“ nebeského návštěvníka (tedy Boha) ↩︎
jak tedy Iz věděl, co za anděly to je? Že jsou to andělé, to asi pochopil, ale na jejich označení nebo jméno se musel zeptat? ↩︎
podle wiki: Seraf (hebrejsky שָׂרָף saraf, plurál שְׂרָפִים serafim) je jeden z řádů nebeských bytostí. V křesťanství jeden z řádů andělů tzv. kůrů. Ve středověké teologii, vycházející především z díla mystika 6. století, Pseudo-Dionýsia Areopagity, tvoří serafové neboli serafíni v hierarchii andělů nejvyšší andělský kůr patřící do první trojice andělských kůrů. Chápou se jako ochránci Božího trůnu, kteří podle Iz 6,3 neustále zpívají Bohu chvalozpěvy. : „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů! Nebe i země jsou plny tvé slávy.“ Tento zpěv se nazývá též hebrejsky Kádóš či řecky trisagion. Podle křesťanské teologie jsou serafové bytosti z čistého světla, jejichž světlo a žár jsou tak prudké, že by smrtelné bytosti v mžiku sežehlo. Spolu s cherubíny a trůny jsou tyto andělské bytosti nejblíže samotného Boha, tedy v Sedmém nebi přímo u božího trůnu. Jejich název je spojen se slovem, které evokuje hoření či žhavost – proto jsou i oni spojováni s ohněm, který symbolicky znázorňuje jak očistu, tak lásku. Bývají znázorňováni se šesti zářivými křídly (dvěma si zakrývají tvář, dvěma nohy a posledním párem se pohybují). Jejich základním posláním je vstřebávat a odrážet božské světlo dalším andělským kůrům. Jde i čirou fikci. Být to tak může i nemusí ↩︎
naše ruce také mohou být nástrojem uctívání Boha, pomoci bližním nebo také nástrojem ubližování. ↩︎
neuvěřitelná pestrost vzhledu těl živočichů nám ukazuje na Boží fantazii při stvoření (srv. ryby či hmyz). Otázkou je, jestli podobná pestrost se vyskytuje i v duchovním světě, tedy mezi anděly a démony. Je to dost možné ↩︎
některá vidění mluví o hlavách zvířecích, třeba lvích. To by ale zřejmě bylo zmíněno ↩︎
(ne všichni živočichové s křídly umějí létat. Křídla mohou mít i jiné, než „létací“ funkci) ↩︎
i ostatní páry sloužily primárně létání? ↩︎
většina pozic lidského uctívání také sklání tvář nebo ji zakrývá – nedíváme se přímo na zdroj našeho uctívání ↩︎
ale kdo ví – možná ani andělé se necítí hodni být v přítomnosti Boží, který je svatost sama ↩︎
když člověk je na audienci u krále, nechce mít na sobě kraťasy, aby byly vidět jeho chlupaté nohy. Nechce mít propocené tričko nebo zablácené boty. Možná něco takového ↩︎
Jk 3,8nn ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to nepokojné zlo, plné smrtonosného jedu. Jím dobrořečíme Pánu a Otci, a jím také zlořečíme lidem, učiněným podle Boží podoby. Z týchž úst vychází žehnání i zlořečení. Moji bratři, tak to nemá být! Cožpak chrlí pramen z téhož otvoru vodu sladkou i hořkou? Moji bratři, může fíkovník nést olivy nebo réva fíky? Tak ani slaný pramen nevydá sladkou vodu. ↩︎
to není nic nezvyklého: já taky někdy používám titul MUDr a někdy ne (protože to v dané situace je irelevantní). Jindy se tituluji otec nebo manžel nebo jako podnikatel atp. dle kontextu ↩︎
oblast, kde žije Bůh a ostatní duchovní bytosti ↩︎
možná bych očekával, že ta nebeská budovat bude „festovnější“; možná je překvapující, že jakýkoliv hluk ji dokáže „rozvibrovat“ ↩︎
také s velikostí, vznešeností aj. Zde je ale vypichována svatost. Kdyby byl Iz přemožen např. Boží velikostí, reagoval by: Běda mi, jak jsem nepatrný apod. ↩︎
domnívám se, že náš hřích je pro Boha cosi jako zápach, smrad: pomáhá mi to pochopit, proč je pro Nejvyššího obtížné či nemožné setrvávat v naší blízkosti(pokud nejsme očištěni od hříchu). Je totižprakticky nemožné setrvávat v přítomnosti někoho, kdo hodně „smrdí“ ↩︎
my bydlíme blízko tramvajové točny, kde tramvaje hvízdají při otáčení. Když jsme se sem před čtyřiceti lety nastěhovali, pamatuji si, že nás to rušilo. Asi po dvou týdnech jsme zvuk přestali vnímat ↩︎
v pořádku si připadáme i navzájem s ostatními ↩︎
a spěchám do koupelny a oblečení do pračky ↩︎
otázka sprosté mluvy je zajímavá. Nevím, jak dalece jsme v tom v Česku specifičtí. Jsou prý národy, které sprostá slova nepoužívají vůbec, atd. Liší se jejich mentalita od naší? ↩︎
zřejmě neplatí, že každé naše slovo musí být „tesatelné do kamene“; není nic špatného třeba na běžné společenské konverzaci. Ne při každém rozhovoru musím sdělovat hluboké myšlenky nebo citovat Bibli. Na druhé straně někdy je nekonečné žvanění „o ničem“ nesnesitelné – možná i pro Boha. ↩︎
chci tím říci, že ani když jde o osobnost velkých osobních kvalit, úctu k němu to příliš „nezvedne“. Ale domnívám se, že úcta úřadu náleží vždy, bez ohledu na to, jaká osoba jej zastává. České „nadávání“ na prezidenta či premiéra považuji za velmi špatné ↩︎
nejen misie a evangelizace, ale také např. péče o chudé. Ale obecně je naší misí „svítit v temném světě“, být solí v polévce světa apod. ↩︎
jako pěkné podobenství tohoto druhu lze chápat film Slzy slunce s Bruce Willisem v hlavní roli: vojenská jednotka, kterou vede Bruce Willis (lze jej chápat jako obraz Krista) opouští bezpečí vojenské lodě a vydává se do Afriky do nebezpečí, aby osvobodila rukojmí. Rukojmí se chovají „nemožně“, „dělají potíže“, dokonce zrazují své osvoboditele. Velitel je přesto odmítá opustit, aby je nakonec úspěšně dovedl do svobody a bezpečí ↩︎
myslím Benjamin Kuras, ale nejsem si tím jistý, si v jedné knížce povzdechl, že být Božím lidem není „žádná výhra“. Že zatímco okolním národům „prochází kdejaká zhovadilost“, s Izraelci Hospodin řeší každou drobnost, ↩︎
Jonáš 4,1nn Jonášovi se to však hrozně moc nelíbilo a rozzlobil se. Modlil jsem se k Hospodinu: Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ve své zemi? Kvůli tomu jsem chtěl utéct do Taršíše. Vždyť vím, že ty jsi Bůh milostivý a soucitný, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství, a slitováváš se nad zlem. ↩︎
např. 2Te3,5 ↩︎
Izajáš žil ve složité a neklidné době, v době kralování čtyř judských králů různé zbožnosti. Země byla ohrožována Asýrií ↩︎
srv. proutek z Jišajova pařezu (Iz 11) či pařez mající naději v knize Jób, kap. 11 ↩︎
dějiny křesťanské církve se nekryjí s dějinami ŘKC ani žádné jiné církve v dnešním chápání. Bůh jedná s lidmi mnoha různými způsoby v rámci církví i mimo ně ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz