Jakubův – kapitola 4

1 Odkud are boje a hádky mezi vámi? Zdali ne odtud — z vašich rozkoší, které bojují ve vašich údech?

• n.: půtky; 
• n.: ve vás; I tento překlad ukazuje na důležitý aspekt – to, že se hádáme, vychází z nás samých, z našich niter. K tomu, abychom se hádali, ďábla nepotřebujeme.
• gr.: hedoné; Odtud hedonismus.
• Jakub je v církvi svědkem četných bojů a hádek a snaží se najít kořen jejich vzniku. Čím to je, ptá se, že se křesťané tak často a snadno přou a bojují?
• Odpovídá si, že příčinou je boj rozkoší v našich údech. Co tím má na mysli?
• ἡδονῶν (hédonón), znamená požitky, rozkoše, žádosti po slastech. Jde o negativní sobeckou nezřízenou touhu, která člověka ovládá. (Ne o legitimní požitky, o „čisté radosti života“, na kterých nic negativního není).
• Vyskytuje se ještě v (např. v Lk 8,14 Co padlo mezi trní, to jsou ti, kdo slyšeli, ale když jdou dál, bývají zadušeni starostmi, bohatstvím a rozkošemi života a nedozrají. a Tit 3,3 Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, bloudící, otročící rozličným žádostem a rozkoším, žijící ve zlobě a závisti, odporní, navzájem se nenávidějící.
• Jakým způsobem tyto rozkoše v nás bojují? Snaží se prosadit, a to za každou cenu – na úkor lepších věcí i na úkor druhých. Jde o vnitřní konflikt, jaký zmiňuje i Pavel v Ř 7,23 Vidím však jiný zákon ve svých údech, který vede boj proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, jenž je v mých údech.
• Jestliže rozkoše v tomto vnitřním konfliktu zvítězí a ovládnou mne, tedy i moje údy, stanu se jejich nástrojem. A moje snaha prosadit své rozkoše mne vede i do střetů s lidmi kolem.
• Takže podle Jakuba je zdrojem konfliktů v církvi tato sekvence: moje touha po rozkoších — vítězí ve vnitřním konfliktu — ovládne mne — vede mne do konfliktů s okolím.
• O jaké rozkoše může jít? Po čem křesťané v církvích mohou toužit tak moc, že je to ovládne, až začnou bojovat s druhými? O běžné „hedonostické“ požitky ve smyslu jídla, alkoholu, sexu, bohatství spíše ne – o ty se v církvích (alespoň prvoplánově) většinou nebojuje. Snad tedy může jít o boj o vliv, moc či prestiž. Být v církvi někým významným, vlivným a uznávaným pro mnoho lidi hodnotou být může.

2 Dychtíte, ale nemáte. Zabíjíte a žárlíte, ale nemůžete ničeho dosáhnout. Hádáte se a bojujete, a nic nemáte, protože nežádáte. 

• n~: nenávidíte; V ř. je slovo φονεύω  [foneuó] zabíjet, vraždit, takže alternativní nabízený překlad „nenávidíte“ je již interpretací.
• O čem Jakub mluví? Zřejmě popisuje situaci ve sboru nebo sborech, která při vzájemných bojích (za účelem získání rozkoší) nastává. Bojující strany proti sobě „jedou“, ale ničeho nedosahují:
  • Dychtíte, ale nemáte: Touží po rozkoších (např. po významnosti a vlivu), ale nezískávají je.
  • Zabíjíte a žárlíte, ale nemůžete ničeho dosáhnout: V církvích a sborech si lidé alespoň většinou přímo po krku nejdou. (V Jižním Súdánu jsem to zažil, kdy jeden arcibiskup chtěl fyzicky zlikvidovat druhého, ale to je výjimka). Půjde tedy spíše o nenávist, jak navrhuje ČSP. Ta, jak víme, může Bohem být jako vražda vnímána. Žárlivost na úspěchy či postavení se v církvích vyskytují běžně. Nicméně Jakub opět konstatuje, že boje většinou k cíli nevedou.
  • Hádáte se a bojujete, a nic nemáte: Znovu opakuje, že boje a hádky většinou nevedou ke kýženému výsledku.
  • Jak to je možné, že tolik emocí, úsilí, bojů a hádek nemá žádný výsledek?
• Protože toto usilování není založeno na Bohu – jinak řečeno: Protože nežádáte. Nezajímáte se o Boží názor, vynecháváte jej ze svých snah. A to nemůže fungovat. Ve světě to někdy (nebo často) fungovat může, ale v církvi nikoliv – církev je zřízena Bohem a ten si poměry v ní hlídá. Prosadit svou touhu po „rozkoších“ bez Boha je v církvi obtížné.

3 Žádáte, a nedostáváte, protože žádáte špatně, abyste And vynaložili na své rozkoše. 

• Možná se někdo z bojujících za své požadavky i modlí (např. se modlí, že by chtěl mít ve sboru významné postavení), ale jeho modlitby nejsou vyslyšeny. Proč? Protože se modlí špatně. Co to znamená špatně se modlit?
• Protože to, o co žádá, chce ze špatných pohnutek – např. po významném postavení v církvi touží ne tedy proto, aby mohl svou službou oslavit Boha. ale protože chce posílil své ego, chce se cítit významným a uznávaným. Takové modlitby Bůh nevyslýchá.

4 ^[Cizoložníci a^] cizoložnice! Nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím.

• Jde o známý nesmírně radikální verš: Jakub nenechává žádný prostor pro kompromis, pro možnost vzít si z obou světů to nejlepší.
• Mezi světem a církví (Kristovým královstvím) existuje ostrá hranice – člověk je buď tam nebo tam. Sedět na plotě není možné. Plot patří ďáblu – kdo chce sedět na plotě, je ve světě.
• Jakub nazývá ty, kdo se přátelí se světem cizoložníky a cizoložnicemi. Jde o silný termín – cizoložníci jsou jsou ženatí a vdaní lidé, kteří kromě svého partnera souloží ještě s někým dalším. Jsou to opovrženíhodní podvodníci a zrádci, kteří pošlapávají a ničí manželskou smlouvu.
• Jakub přirovnává přátelství se světem k nevěře Bohu: Přátelství se světem se s přátelstvím s Bohem vylučuje. Obojí současně mít nelze.
• A nevěra budí zlost – zrádný přítel (nebo partner) se stává nepřítelem.
• Člověk, kterého Bůh zachránil pro sebe a který přesto stále žije ve světě, jehož zájem je stále upřen do světa, Boha zlobí – považuje ji za zrádnou nevěru.

5 Či myslíte, že nadarmo praví Písmo: ‚Žárlivě touží ⁽Duch, který v nás přebývá⁾‘? 

• buď je míněno obecně učení Písma, nebo je citován nedochovaný text;
• ř.: K závisti;
• n.: po duchu, jemuž dal přebývat v nás; 
• Jakub zdůvodňuje, proč Bůh věci ohledně přátelství se světem tak „hrotí“ – proč každého, kdo se přáteli se světem, nazývá hned cizoložníkem. Je to zkrátka proto, že je žárlivý.
• Zajímavým problémem je, že v Písmu není verš, který tímto způsobem o Boží žárlivosti hovořil.
• Jak je to možné? Jakub může odkazovat na celkové vyznění Písma, ze kterého jasně vyplývá, že Hospodin žárlivý je – např., víceméně namátkou
  • Ex 20,5 Nebudeš se jim klanět ani jim sloužit, neboť já, Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující…
  • Dt 4,24 Hospodin, tvůj Bůh, je stravující oheň, žárlivě milující Bůh.
• Zda je správný překlad „Žárlivě touží Duch, který v nás přebývá“ nebo „žárlivě touží po duchu, jemuž dal přebývat v nás“, je asi jedno. Obě varianty dávají smysl:
  • Že v křesťanech „bydlí“ Svatý Duch, je všeobecně známo. Jsme jeho chrámem, bydlištěm.
    • Dá se tedy pochopit, že když v nás Svatý Duch sídlí, nelíbí se Mu (Duchu Svatému v nás), když se jako Jeho „hostitel“ zahazujeme se světem.
    • Nebo by to mohlo být myšleno tak, že Bůh touží po spojení se Svatým Duchem v lidech. Logicky se Bohu proto nelíbí, když je Duch Svatý, (který nám byl propůjčen k přebývání) svým hostitelem „zavlékán“ do světa.
    • Nebo může jít o ducha s malým „d“, o ducha jako třetí část lidské osobnosti (vedle těla a duše). Tento duch s malým komunikuje s Bohem a je tedy logické, že po něm Bůh touží.

6 Ještě větší "I have však milost, kterou dává. Proto Písmo praví: ‚Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.‘

• Jakub se radikalitu či hrozivost svých výroků snaží poněkud zmírnit, resp. čtenáře uklidnil.
• Normální křesťan se totiž asi při čtení takových slov nemůže nezděsit, neříci si: Vždyť já se také zahazuji se světem a jsem tedy cizoložníkem a Božím nepřítelem.
• Nebo dávám laťku příliš nízko? Jsou křesťané, kteří při čtení zůstanou klidnými s tím, že oni se světem problémy nemají? Situace může různit – a to i v různých obdobích lidských životů: Mám období, kdy se mi nekoketování se světem daří lépe a kdy hůře. Jde o stálý boj.
• Jak ještě uvidíme, známkou toho, že zůstávám u Pána, je tento boj, nikoliv dokonalost.
• Větší "I have však milost, kterou dává: Jakub svá předchozí slova nerelativizuje: Ano, cizoložit se světem je zlé, ale když se to křesťanovi stane, když svůj boj nezvládne, lze u Hospodina vyhledat milost. Lze požádat o odpuštění a opětovné navázání vztahu a dostane se nám ho.
• Proto Písmo praví: ‚Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.‘ Jde o odkaz na Př 3,34 „Posměvačům se posmívá, ale pokorným dává milost.“ Toto místo cituje i Petr v 1Pt 5,5.
• Míst, která tento Boží přístup potvrzují je více – dá se říci, že opozice proti pyšným a milost vůči pokorným je jedním ze základních Božích charakterových rysů a táhne se celým Písmem:
  • Ž 138,6 „Vysoko sídlí Hospodin, a přece shlíží na poníženého, pyšného však už z dálky poznává.“
  • Př 11,2 „Přijde pýcha – přijde i hanba, ale u pokorných je moudrost.“
  • Př 16,5 „Každý domýšlivec je Hospodinu ohavností, jistě nezůstane bez trestu.“
  • Př 29,23 „Pýcha člověka poníží, ale pokorný duch získá čest.“
  • Iz 2,11-12 „Sklopí se povýšené oči člověka, poníží se zpupnost lidí. V onen den bude vyvýšen jedině Hospodin. Neboť Hospodin zástupů má den proti všemu, co je povýšené a zpupné, proti všemu, co se vyvyšuje – a bude to poníženo.“

7 Poddejte se tedy Bohu. Postavte se proti Ďáblu, a uteče od vás.

• Jakub postupuje (ve svém vyučování ohledně vztahu křesťanů a světa) systematicky: Nastavuje vysoké standardy — připomíná, že při jejich dosahování lze počítat s Boží milostí — dává návod či poskytuje metodu, jak cílů dosáhnout. Jak tedy? Mnoha způsoby:
  • Poddáním (nebo podřízením) se Bohu: Jak se to dělá?
    • ὑποτάσσω  [hypotassó] 1. podřídit, podrobit (si) 2. (pas.) podřídit se, podrobit se; být podřízen [38 výskytů]. Význam slova je jasný: Bůh je mojí autoritou a já se znovu a znovu rozhoduji dělat to, co po mně chce.
    • Důležité je, že jde o opakované rozhodnutí a opakovaný děj. Křesťan se rozhoduje generálně podřídit Bohu při svém obrácení, pak ale znovu a znovu – vždy, když vidí potřebu.
  • Postavením se proti Ďáblu: 
    • ἀνθίστημι  [anthistémi] postavit se proti, vzdorovat (τινί komu, čemu), odporovat [14 výskytů]. Oproti předponě hypo ve vztahu k Bohu, je zde předpona anti vůči ďáblu.
    • Jde o aktivní vzepření se, postavení se na odpor: Ďábel po nás něco chce, vyvíjí nějakým směrem tlak, chce nás někam dostat, nasměrovat – a my aktivně odmítneme, řekneme ne a vyvineme protitlak.
• Zajímavá je informace, že tento přístup funguje: Že ďábel uteče. Křesťané tedy mají schopnost vůči ďáblovu tlaku obstát – když se jejich vůle kříží s vůlí ďáblovou, je to jejich vůle, která se prosadí. Ďábel je silnější než lidé, ale vůli křesťanů respektovat musí.
• Ďábel uteče znamená, že svého tlaku na nás zanechá jako marného úsilí, ne že by byl nějak vyděšen.

8 Přibližte se k Bohu, a přiblíží se k vám. Očisťte ruce, hříšníci, a očisťte srdce, lidé ⁽dvojí mysli⁾.

• Následují další dva pokyny, jak se lze bránit cizoložení se světem.
• Přiblížit se k Bohu: Jak se to dělá? Fyzicky to možné není (že bychom se někam přesunuli), jinak je to ale poměrně snadné. Když vůči Bohu zaujmeme postoj, že o Něj stojíme, když vyšleme signál, že stojíme o Jeho blízkost, On reaguje vstřícně – přiblíží se k nám.
  • Pokud si pomůžeme obrazem o našem nitru jako o bytu (nebo domu), je Duch Svatý naším hostem. Je poměrně plachý, zůstává ve svém pokoji, nevnucuje se naší společnosti – když jej ale pozveme, tráví s námi čas ochotně a rád.
• Očistit si ruce a srdce: Přestat špatné věci dělat a ty, které jsme již udělali, vyznat v pokání (a přijmout od Boha odpuštění). Srdce pak nasměrovat k Bohu – soustředit se na Něho, nevěnovat myšlenky marnostem a zlu.
• Jakub oslovuje adresáty dvěma značně negativními tituly: hříšníci a lidé dvojí mysli. Proč? Protože přestože byli křesťany, hřešili a jejich mysl byla rozpolcená mezi Boha a svět.

9 Pociťte svou ubohost, naříkejte a plačte. Váš smích ať se obrátí v nářek a vaše radost v sklíčenost. 

• V takové situaci, kdy v křesťané hřeší a jejich mysl je ve světě, není žádný důvod k pýše nebo k radosti. Jaképak radování ze spásy, když v mém životě je všechno při starém, když se mé křesťanství nijak neprojevuje?
• Žít beze změny života, nepřinášet ovoce dobrých skutků je nesmírně ubohé – je to pádný důvod k velkému smutku nad sebou samými, který se pak projevuje pláčem, nářkem a sklíčeností.
• Jak to, že v církvích je pláče, nářku a sklíčenosti nad vlastním duchovním stavem tak málo? Jsou na tom dnešní křesťané tak dobře?
  • Někdy ano – jistě se najdou tací, jejichž srdce ve světě nejsou a ovoce dobrých skutků přinášejí (a znám takových dosti).
  • Na druhé straně je také dost těch, kteří by nad svým stavem naříkat měli.
  • Situace se může měnit i u jednoho a téhož křesťana: Můžeme mít v životě období, kdy důvod k naříkání a pláči nemáme a období, kdy na tom jsme naopak špatně (uboze).
  • A stejně tomu bylo i v prvotních církvích, kam Jakub svůj list adresuje (dvanácti kmenům v diaspoře – pozdrav!). Přestože tomu nebylo tak dávno, co Kristus chodil po zemi, zemřel a byl vzkříšen, křesťané trpěli stejnými neduhy jako dnes – byli veselí, přestože jejich duchovní stav tomu neodpovídal.

10 Pokořte se před Pánem, a povýší vás. 

• Existuje na politováníhodnou duchovní ubohost maskovanou povrchní radostí nějaký lék? Jistěže ano: Bůh svým dětem dává vždy východisko. (Bez ohledu na to, v jak špatném duchovním stavu se nacházejí). O jaké východisko jde?
• Reakcí na náš bídný duchovní stav má být pokoření se. Když si člověk svou situaci přizná a činí z ní před Bohem pokání, je na nejlepší cestě k úzdravě.
• Po odpouštění hříchů člověk má možnost své postoje změnit a může se nakonec dočkat i toho, že se mu od Boha dostane uznání.

11 Bratři, nemluvte jeden proti druhému. Kdo mluví proti bratru nebo soudí svého bratra, mluví proti Zákonu a soudí Zákon. Jestliže však soudíš Zákon, nejsi činitelem Zákona, nýbrž soudcem. 

• Mezi křesťany nemá vůbec mít místo vzájemné hodnocení? Nebo jde pouze o pomlouvání a odsuzování?
• Mluvit proti nutně znamená hodnocení negativní.
• Soudit znamená vynášet negativní hodnocení (na pozitivním souzení nic špatného není – když o někom řeknu, že jeho činnost posuzuji kladně, ničemu to nevadí).
• Proč to je problémem? Jakub tvrdí, že to, co dělám bratru, dělám vlastně Zákonu. To by mě nenapadlo. Jak to myslí?
• Jakub může mít na mysli, že když bratra hodnotím negativně, porušuji přikázání Zákona o lásce k bližnímu. Říkám vlastně: Toto přikázání neplatí, nemá univerzální platnost, nevztahuje se na tento případ.
• To ale nebude to, jak to Jakub myslí. Spíše jde o to, že tím, že když soudím bratra, beru do rukou funkci, která patří Zákonu a Bohu samotnému, a tím zpochybňuji, že Zákon a Bůh stačí k vykonání spravedlnosti. Jinak řečeno: Pokud bych skutečně věřil, že Boží Zákon funguje (a že za ním osobně stojí Všemohoucí Bůh), nechal bych rozsudek na Zákonu a na Bohu.
  • Mohu namítnout: Bůh přece svůj Zákon prosazuje skrze lidi. Ano, ale skrze lidi, kterým to přísluší, skrze autority, skrze soudce. Pokud jsem v církvi např. starším, jsem do určité míry k hodnocení druhých oprávněn Většinou ale soudím druhé (nebo o nich negativně hovořím), přestože mi to nijak nepřísluší, nejsem k tomu ustanovenou autoritou.
  • Může to odpovídat pravidlu, které se snažíme držet na našich setkáních staršovstva: O druhých hovoříme, pokud „jsme součástí problému“.

12 Jeden je zákonodárce a soudce, ten, který může zachránit i zahubit. Ale kdo jsi ty, jenž soudíš bližního? 

• Je vidět, proč souzení bratra je rovno souzení Zákona – protože autorem i vymahatelem Zákona je Bůh. Jestliže se stavíme do role soudce my, hrajeme si na Bohy.
• Přitom na rozdíl od Boha k tomu naprosto nemáme pravomoci ani žádné vybavení – nejsme schopni vůči druhým cokoliv reálně prosadit. Jde od nás pouze o odsuzovačské řeči.
• Souzení bratří (ani bližních – netýká se to pouze vztahů v církvi) nám nepřísluší.
• Bohu ano – On opravdu lidi zachraňuje i hubí dle svého úsudku. Má k tomu všechny potřebné informace i moc.

13 Nuže nyní vy, kteří říkáte: ‚Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města a zůstaneme tam rok a budeme obchodovat a vydělávat‘ —

• V rámci volného toku myšlenek Jakub rozvíjí myšlenku lidské arogance – nejen, že soudíme, ač k tomu nejsme oprávněni, ale také se naprosto neadekvátně stavíme ke své vlastní budoucnosti.
• (A Jakub hovoří ke křesťanům – takové postoje tedy nejsou vyhrazeny, jak bychom čekali, pouze pro „arogantní“ nevěřící).
• Děláme krátkodobé i dlouhodobé plány, a to bez Boha.

14 nevíte, co it will be zítra! Co "I have váš život? Vždyť jste pára, která se na chvilku ukazuje a potom mizí. 

• Proč je takové plánování arogantní a zcela „mimo“? Protože svou budoucnost naprosto nemáme v rukách. Dělat jakékoliv plány bez toho, abychom brali ohled na Boha (na Jeho plány) je nemoudré a zpupné.
• Jednak proto, že nevíme, co zítra bude, tedy jestli realizace našich plánů bude vůbec možná.
• Jednak proto, že jsme nesmírně křehké bytosti.
• Pára nad hrncem je zřetelně viditelná, její trvání je ale extrémně krátkodobé, Pak mizí beze stopy.

15 Místo toho byste měli říkat: „Bude-li Pán ⁽chtít, budeme naživu a uděláme⁾ to nebo ono.“ 

• var.: chtít a budeme naživu, uděláme;
• Správný přístup je takový, že stále počítáme se svou pomíjivostí a se svou závislostí na Bohu.
• Jde o přístup, nikoliv o „postup“ – nejde o formulku, kterou bychom měli při přemýšlení a mluvení o budoucnosti používat, ale o postoj srdce. Jde o to, co bychom měli mít na paměti.

16 Vy se však chlubíte ve ⁽své chvástavosti⁾. Každé takové chlubení je zlé. 

• n.: svých projevech arogance; ř.: pl. 
• Křesťané, se kterými se Jakub někde v církvi setkal, tento přístup neměli – zřejmě je slyšel velkohubě plánovat svou budoucnost (Nyní plánuju rozjet byznys tam a tam; Chystám se stavět nový dům; Nyní založím sbor.)
• Nic z toho není samo o sobě špatné – pokud tedy člověk při svém plánování zůstává pokorný a závislý na Bohu.
• Křesťané, ke kterým Jakub mluví, kromě toho, že neadekvátně plánovali, byli ještě chvástaví: Mluvili o své budoucnosti nejen s jistotou, ale navíc chlubivě.

17 Kdo tedy umí činit dobré, ale nečiní, má hřích.

• Jde o novou myšlenku, alespoň mě nenapadá souvislost s výše řečeným.
• Hříchem je nejenom dělání špatných věcí, ale i nedělání dobrých. Dobro je přitom definováno jako Boží vůle.
• Ne každá dobrá a užitečná věc na této planetě je mým úkolem. „Páchat“ dobro „hlava nehlava“ může být samo o sobě hříchem. (Např. převádět babičky přes ulici, ať chtějí nebo nechtějí😊).
• Když mi ale Bůh nějakou dobrou věc postaví do cesty a informuje mě, že se jí mám ujmout, jde o mou povinnost.
• Jednoduché to ale není: Dan Drápal kdysi řekl (nebo napsal), že nejvíce chyb v životě se dopustil, když se angažoval ve věcech, které sice byly dobré, ale Bůh je po něm nechtěl.
• Na druhé straně ne vždy potřebujeme jasné vedení od Boha: Nemusím se modlit o Boží vedení před každým vynesením smetí. A když se ve sboru vyskytne nějaká nepokrytá potřeba, je dobré, když se jí ujmu.
• Princip této Jakubovy věty je ale jasný: Nedělat nic, tam kde konat mám, je hříchem. Ostatně služebník, který zakopal hřivnu, nic špatného neudělal – a přesto skončil v pekle.
• Písmo v tomto smyslu hovoří na mnoha místech, namátkou:
  • Mt 25,41n.: „‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně připraveného pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem hladověl, a nedali jste mi jíst; žíznil jsem, a nedali jste mi pít…‘“
  • Lk 10,30n.: „Kněz šel náhodou tou cestou; uviděl ho a šel dál. Podobně i levita přišel k tomu místu, uviděl ho a šel dál.“
  • Jk 2,15: „Jestliže bratr nebo sestra nemají obživu a někdo z vás jim řekne: ‚Odejděte v pokoji, zahřejte se a nasyťte se!‘, ale nedáte jim, co potřebují pro tělo, co je to platné?“
  • Př 3,27: „Neodpírej dobro těm, kdo je potřebují, je-li ve tvé moci je učinit.“
  • Př. 24,11: „Vysvobozuj ty, kdo jsou vlečeni na smrt, a ty, kdo se klátí na popravu, zda je zadržíš?“