1 Člověk narozený z ženy je (ukrácen na životě/krátkých dnů) a nasycen nepokojem. 2 Jako květ vzchází a uvadá, prchá jako stín a trvání nemá.
- Jób pokračuje ve stěžování: celé to nestojí za nic – všichni máme životy krátké, prchavé a nasycené nepokojem. Opravdový pokoj neznáme
- absolutní pravda to není, v životě bývají lepší a horší období. Ale v zásadě s tím souhlasit lze. Naše životy opravdu nejsou stabilní ani nějak dlouhé a opravdový pokoj je spíše výjimkou1
- Jóbův život byl velmi pravděpodobně delší než náš a většinu života prožil ve vztahu s Bohem, tedy v pokoji. Jak ale vidíme, plný pokoj to nebyl. Plný pokoj můžeme mít pouze za situace, kdy se „nemůže nic stát“. A zde na zemi se něco stát může vždycky
- křesťané, kteří svůj život svěří do Božích rukou si mohou být jisti, že je nepotká zkouška nad jejich síly, mohou mít jistotu věčného života a další. Nicméně hrozby a nejistoty života na této zemi jsou značné. I když mám vztah s Bohem a plně mu důvěřuji, když přijde válka nebo nemoc, musím o svůj pokoj tvrdě bojovat
- Jób měl výjimečný vztah s Bohem, ale i tak ho nastálé katastrofy totálně „rozhodily“. Zpochybňoval vše, co s Bohem doposud prožil. Náhle si nebyl jistý, zda celý jeho dosavadní život, jeho zbožnost, jeho „životní styl“, jeho vztah s Bohem nebyly jen iluze nebo omyly
- o to cennější je pak jeho vítězství. Jób neprošel svou zkouškou se stoickým klidem, nezachoval si neustálý pokoj, nezůstal „nad věcí“ – ale přesto Boha nezapřel. Koneckonců ani Ježíš nebyl „nad věcí“, ale mnoho věcí během svého pozemského života prožíval těžce. Zůstat nad věcí není tedy ani našim cílem
3 Ano, na takového otvíráš své oči a chceš mě přivést na soud se sebou.
- nejen, že jsem měl život krátký a bez pokoje, ale teď mě, ubožáka navíc chceš přivést k sobě na soud
- chceš mi něco dokázat, z něčeho mě obvinit.
- tak si „posluž“ – tohle pro tebe problém nebude
4 Kdo učiní z nečistého čisté? Nikdo.
- když mě budeš chtít označit za nečistého, nezpůsobilého, hříšného, nikdo to rozporovat nebude
5 Jestliže jsou určeny jeho dny, počet jeho měsíců je u tebe; jeho hranice jsi ustanovil a nepřekročí je.
- Jób o sobě mluví v třetí osobě: máš můj (jeho, lidský) život pevně v rukách. Není síla, která by s tím mohla něco udělat. Jak to určíš, tak to s ním bude. Co do délky, kvality, vlivu i všeho ostatního
- modlit se za sebe ve třetí osobě je zvláštní a může nás to přivést na některé neobvyklé pohledy. Např. jsem vypozoroval, že když se za sebe modlím ve třetí osobě, jsem vůči sobě tolerantnější
6 Odhlédni od něj, ať si odpočine, dokud si neoblíbí / nevynahradí / nedokončí / neužije svůj den jako najatý dělník / nádeník / žoldnéř
- Bože, nechej ho (mě) chvíli v klidu, „na pokoji“. Nechej mě odpočinout si, chtěl bych se vzpamatovat a žít nějakou dobu v klidu
- chtěl bych být jako nádeník – udělat svou práci, „oddělat“ si svoje a pak mít čistou hlavu. Nechci se účastnit žádných velkých projektů, nechci být manažér, jen nádeník. Ne vojevůdce, ale řadový voják
- možná také: chápu, že ty jsi můj „zaměstnavatel“ a může mi přikázat cokoliv, ale toto je moc. nechej mě oddechnout
7 Vždyť pro strom je naděje: Jestliže bude vyťat, zase obrazí, jeho ratolest nepřestane růst. 8 I kdyby jeho kořen v zemi zestárl a jeho pařez odumřel v hlíně, 9 (jen ucítí vodu,) vypučí a vydá ratolesti jako mladý štěp.
- tohle je známý a krásný, nadějeplný verš
- nicméně Jób, když se srovnává s pařezem, příliš nadějně nevychází: Bože, vždyť jsem na tom hůř než ten pařez. Strom, i když je úplně zlikvidovaný, se může znovu vzpamatovat. Ale já? Kde já mám naději?
- my ale víme, že naději měl – přesně tohle se s ním stalo. Ač zdevastován, znovu „obrostl“
10 Avšak muž zemře a bezvládně leží; člověk vydechl naposled a kde je mu konec? 11 Vody z jezera zmizely, řeka se vsákne a vyschne 12 Tak i muž ulehl a nevstane až do zániku nebes. Neprocitnou a neprobudí se ze svého spánku.
- já, my lidé jsme na tom ale hůře než strom. Když umřeme, je to definitivní – jsme jako voda, která se nezvratně vsákne a zmizí
- Jóba napadají obrazy z přírody: hledá, k čemu by připodobnil svou zoufalou situaci. Připadá si spíše jako vsáklá voda, než pařez s potenciálem opětovného oživení
13 Kéž se stane, že mě schováš v podsvětí, skryješ mě, než se odvrátí tvůj hněv; určíš pro mě lhůtu / ustanovení / mez a pak se na mě rozpomeneš.
- kéž by tak bylo možné, že bys mě někam „uklidil“, než se tohle všechno přežene
- než se přestaneš hněvat, než to mezi námi bude stejné jako dříve: budeme mít nezkalený vztah, kterému rozumím.
- tahle situace je pro mě nepochopitelná; nechápu, co se stalo, co se pokazilo. Chtěl bych to přečkat někde v hibernaci, v bezvědomí.
14 (Zemře-li muž, (ožije snad opět?) Všechny dny mé povinné služby budu očekávat /doufat, dokud nepřijde mé vystřídání.)
- můžu ale doufat v něco takového? Těžko.
- Jób znovu připodobňuje svůj život k životu námezdního vojáka nebo nádeníka. Jde o povinnou službu, kterou si musíme odkroutit. Teprve potom přijde odpočinek a úleva
- nebo spíše možná mluví o tomto nepochopitelném období: kdy najednou byl povolán do jakési služby, na frontu. Přitom nechápe, jak a proč se tam octil, Jak dlouho to bude trvat. Ví ale, že toto období jednou skončí.
- Jób zde intuitivně věci správně pojmenovává – přesně tohle se mu stalo. Najednou se octil v epicentru duchovní bitvy. A chtěl by to už mít za sebou
- tohle se nám může stát komukoliv a kdykoliv. Z klidných časů se najednou ocitneme v něčem mimořádném. Události vezmou nečekaný spád. Stalo se mi to např., když jsem onemocněl. Ale každému z nás se to může přihodit mnoha různými způsoby2
15 Zavoláš a já ti odpovím, až budeš dychtit / bude se ti stýskat po díle svých rukou.
- budu dychtivě čekat, až „tě to přestane bavit“, až usoudíš, že už je čas ukončit to období mé služby.
- budu vyhlížet tvé zavolání: „Střídání“ nebo „Hotovo“. To bude pro mě rajská hudba
- až se Ti, Bože, zase zasteskne po klidných časech se mnou, kdy si spolu sedneme k čaji a budeme si povídat3
- podobné bylo Ježíšovo „Dokonáno jest“. Ukončoval misi. Měl to za sebou
- Jób odhaluje podstatu, dotýká se hlubin, „kápl na to“
16 Nyní tedy spočítáš mé kroky; (nedbej na můj hřích.) 17 Mé přestoupení je zapečetěno do váčku, mou zvrácenost jsi zastřel.
- ty, Bože, máš dokonale zmapovaný můj život, každý můj krok. Když budeš chtít, nalezneš tam mnoho nepatřičného. Ale, prosím, nehrabej se v mých hříších. Nechej to být, hoď je do tmy, někam je zahrabej, spal záznamy o mých přestoupeních. Zahoď všechno zlé za sebe a zapomeň na to – to je moje naděje. Kvůli našemu vztahu to prosím udělej
18 Avšak padající hora zvětrá a skála se pohne ze svého místa. 19 Voda omlela kameny, její proudy odplaví prach země. Tak i naději člověka jsi zahubil. 20 Navždy ho přemáháš, až odchází; měníš jeho tvář a posíláš jej pryč
- v Jóbovi se pocity perou, oscilují nahoru a dolů. Po nadějném vzepětí nyní následuje opět beznaděj.
- jako v přírodě nakonec vždycky zvítězí entropie, tak beznadějně končí život člověka. A doufat v dobrý konec je iluzí, naděje jsou falešné
21 Jeho synové budou vážení, ale nedozví se to; budou bezvýznamní,
- dost nejasné, snad: když je člověk vtažen do závažných Božích plánů, když je uznán za hodna v nich figurovat, . činí jej to významným. On to ale ani neví, v čem vlastně „hraje“ a připadá si stále ztracený a bezvýznamný.
- mluví o svých dětech? Moji synové se zapletli do mojí vysoké hry. Ale neměli šanci se to dozvědět, protože umřeli?
- úplně smysl to nedává, nevím.
22 Jen nad sebou cítí bolest jeho tělo a jeho duše nad ním truchlí.
- ať je to, jak je to, je mu (mi) strašně blbě, tělesně i psychicky. Nějaké hlubší přemýšlení nezvládám.
- u křesťanů, jinak než s Kristem pokoj získat nelze ↩︎
- typicky ve válce, píšu to v listopadu 2023, kdy se stále válčí na Ukrajině a v Gaze ↩︎
- když si sednu do křesla, přehodím si deku přes nohy, vezmu si čaj a píšu si poznámky k Bibli, je to pro mě takový čas klidu trávený v Boží přítomnosti. Když se přese mně ženou vichry nějakých změn nebo stresů, zase tyto chvíle klidu s Bohem vyhlížím ↩︎