Job - Chapter 1

1 There was a man in the land of Uz whose name was Job, and that man was blameless and upright, one who feared God and turned away from evil.

• introduction to the plot: place unclear, time unclear. Author unclear. Theories abound, of course
• maybe a friend recorded the text, maybe Job himself. (If the author was himself, he must have been given an explanation - that is, someone must have interpreted chapters one and two, "tipping the lid to the spirit world". In the book itself, he doesn't actually get an explanation from God - that's the poignancy of the book's point
• osobně odhaduji, že on spíše autorem nebude; možná „na stará kolena“ mohl zapsat své vzpomínky: v tom případě by měl hodně dobrou paměť a promluvy přátel se mu musely „zařezávat do masa“, že si je tak dlouho a tak přesně pamatoval.
• nebo mohl být autorem některý z přátel. Inteligentní na to byli dost a muselo to pro ně být náročné. Takové věci se pamatují dobře.
• představa, že by si dělali poznámky během rozhovoru, je hodně drsná – pak by šlo o jakési „psychoterapeutické sezení“ (s pacientem v terminálním stádiu rakoviny)
• kdy se kniha odehrává, není jasné. Z Jóbovy dlouhověkosti lze usuzovat o časnější stádium dějin. Někteří říkají, že ještě před potopou, což zní atraktivně
• je ale fakt, že tak jasný vhled do toho, co se děje v nebesích, jinak z Bible nemáme. V tomhle je kniha Jób zcela unikátní. Jinde jsou z ponebesí odkryty pouze „střípky“ (Mikajáš v 1 Královské 22¹, Daniel v 10 kapitole², Zachariáš v 3.kapitole³)
• je zjevné, že vždycky existovali lidé, kteří znali Boha, měli s Ním vztah, přemýšleli o věcech. Byli vysoce inteligentní a citliví. Vyjadřovali se složitě a promyšleně.
• koneckonců i oproti nedávnému středověku my dnes mluvíme a vyjadřujeme se jednoduchým povrchním jazykem (srv. komplikovanost a zřejmě i krásu řečtiny či latiny)
• wiki: Jméno Jób se vykládá jako „Pronásledovaný“ či „Vystavený nepřátelství“
• wiki: žil na území Edómu
• jaký tedy Jób byl? Bezúhonný (ryzí / úplný / celistvý) a přímý, bohabojný a (odvracející se od zlého.
• tato informace je pro vyznění celé knihy zásadní. Takový prostě ten člověk byl, tak ho Bůh vnímal. Tak to zkrátka je. Toto zrelativizovat či popřít znamená špatnou biblickou práci.
• existují teorie, že si za nastalé problémy Jób mohl sám, že si je způsobil či zasloužil svými postoji. Tyto názory jsou ale biblicky neobhajitelné. Často je produkují křesťané vyznávající prosperitní křesťanství ve stylu: když správně věříš, musíš být zdráv, protože nemoc nikdy není Boží vůlí. Zde vidíme, že to zkrátka není pravda
• jen na úvod, budeme se tím obsáhle zabývat – nic z těchto Jóbových atributů neznamená, že byl dokonalý. Bohu jde vždy o vztah, ne o dokonalost. O chození s Ním v otevřenosti („ve světle“). To je něco jiného než dokonalost ve smyslu bezhříšnosti.
• projděme si tedy ty vlastnosti, které Bůh Jóbovi přiřkl projít jednu po druhé:
• bezúhonnost: dokonce ani bezúhonnost neznamená dokonalost – ale pouze to, že „na tebe nikdo nic nemá“, že „nemáš záznam“. A toho lze dosáhnout pouze setrvalým chozením v Božím světle, v naprosté otevřenosti, ve vztahu a v průběžném vyznávání hříchů (to je význam výrazu „chození ve světle“). Pouze za takových okolností (protože nehřešit nelze) na tebe „nikdo nic nemá“. Ani Ďábel na tebe nic nemá. (Nemá, na co poukazovat, protože Bůh už „všechno dávno ví“).
• a samozřejmě hlavně jde o to, že Bůh proti tobě nic nemá, protože jste si „všechno vyjasnili“
• na tomto pozadí je možno hřích definovat jako nechození s Bohem tímto způsobem (ne tady jako dodržování nějakých pravidel nebo nedopouštění se něčeho)
• ten aspekt celistvosti, úplnosti ve možném překladu tohoto slova zase ukazuje na to, že v tomto aspektu byl stoprocentní. Tedy jeho průběžná otevřenost v chození s Bohem byla dokonalá. A toho (na rozdíl od bezhříšnosti) dosáhnout lze. V tom nám nic nebrání. Nedokážeme nehřešit a být bez chyby, ale takovýto přístup k Bohu je možné mít
• bohabojný – tedy bál se Boha, měl respekt před Jeho názory. Bral je velmi vážně.
• (a když shledal, že něco není OK, tak to přestal dělat)
• je zde tedy jasně řečeno, jaký Jób byl, a není v tom žádný háček. Toto je první (možná hlavní) linie, která se táhne celou knihou. Je třeba nenechat si ji zpochybnit
• a důležité je, že i Jób sám věděl že takový je. Tohle o sobě vědět můžeme a není to pýcha. Je možné (s pokorou) o sobě vědět, že jakkoliv moc jsem problematický, že mám vztah s Bohem a že jsem k Němu otevřený
• to je základ protestantského pochopení spásy – jistota spasení na základě víry v Kristovu oběť. Ta samozřejmě nevychází z naší dokonalosti.
• takový vztah s Bohem měli lidé už před Kristem, bylo to už tehdy možné –  typicky Noe, Henoch (bylo to jakýmsi způsobem „na dluh“, ale to by bylo na zvláštní rozbor)
• tohle vědět vyžaduje určitý „vyšší stupeň“ pochopení duchovních věcí – vědět, že jde primárně o ten vztah a chození ve světle, a ne o dokonalost. Jedině na tomto základě o sobě můžeme pak mluvit s jistotou jako o věřících, mít jistotu spasení apod.
• určitým způsobem jsem tohle tušil od samého počátku, kdy jsem se začal o křesťanství zajímat. Že ten vztah je víc než dodržování něčeho. Nějak jsem to nasákl doma – tak to u nás doma prostě fungovalo. Ale už tehdy v tom musel nějak být Bůh přítomen, i když jsem o Něm ještě neměl v dětství ani ponětí  
• tuhle jistotu v sobě velmi silně měl i David – a nedal si to zpochybnit žádným ze svých (četných) hříchů, kterých se během života dopustil.
• (v tom je Davidův přístup podobný Jóbovu)

2 Narodilo se mu sedm synů a tři dcery

• měl to dobré. Byl zdravý, měl manželku (tedy i sex), pěknou rodinu.
• ty děti měl s jednou ženou. To není maličkost, mj. všechny uživit
• je dost možné, že jeho manželka byla fajn, chápající, podporující; ale, jak uvidíme, pouze, dokud šlo všechno dobře. To tak bývá, až krize prověří tvou víru, tvůj osobní vztah s Nejvyšším
• možná ona „jela na jeho zbožnost“. Možná ji osobně ty „věci ohledně Boha“ moc „nebraly“. Možná „lízala smetanu“ manželova požehnání. Byla dobrou manželkou, starala se o domácnost a děcka, byla ráda, že se má dobře. Možná ty manželovy „duchovní úlety“ (s oběťmi za děti a tak) tolerovala, tu jeho zbožnost akceptovala (co také měla dělat(. Ale možná to osobně moc neprožívala.
• synů měli více než dcer. A sedm je šťastné číslo plnosti.
• musel to být silný respektovaný „klan“, otec byl majitel velké úspěšné firmy, velký farmář nebo sedlák, synové as dělali s ním v oboru. Významný důležitý respektovaný člověk … a přitom slušný.
• když se rodina sešla, muselo to být velké. Vnoučat se ani nedopočítáš. Zkrátka radostný život

3 Jeho statek vydal na sedm tisíc ovcí a tři tisíce velbloudů, pět set spřežení skotu a pět set oslic a velmi mnoho čeledi; onen muž byl nejzámožnější/nejvýznamnější ze všech synů východu.

• vychází to, že byl miliardář.
• (odhadem ceny: 2000 Kč za ovci = 14M (milionů), 100 000 Kč za velblouda = 300M, 20 000 Kč za krávu = 20M, 10 000 Kč za osla = 5M) – to jsou stovky
• kolik „stála“ čeleď, tedy „zaměstnanci“ jistě také hodně
• takže dohromady třeba miliarda a fungující propojené hospodářství
• všichni ho znali. byl proslulý, jak jen lze. Úspěšný proslulý a slušný chlap. Vůdčí osobnost doby
• být slavný a bohatý tedy nemusí být nutně na závadu vztahu s Bohem (i když od Ježíše víme, že rizikové bohatství je (snáze projde velbloud…).
• na druhé straně, když jsi takto bohatý a úspěšný, tak vyčníváš, jsi na očích. Dáváš o sobě vědět. upozorňuješ na sebe ve fyzické, ale jak uvidíme, i v duchovním
• kdyby byl nějakým zapomenutým pastýřem někde na horách, asi by se „o něho tak nehrálo“. I když to nemusí být pravda. Moábka Rút a mnoho jiných příkladů ukazují, že se hraje i o malé. Jób ale rozhodně byl „velká ryba“
• otázka je, jak to bral, jestli byl na to byl třeba pyšný
• nebo jestli měl obavy, aby o to nepřišel. Pravidlo: „sto tisíc na účtu = malý problém, sto milionů na účtu = velký problém“ platí univerzálně

4 Jeho synové chodívali a pořádali hostinu, každý doma ve svůj den. Posílali pro své tři sestry a zvali je, aby jedly a pily s nimi.

• asi něco jako naše oslava narozenin. Při četnosti dětí, asi dost často.
• rodina tedy zjevně držela pohromadě. Nebyla to oslava v nějaké „sokolovně“, ale jistě velkolepá oslava.

5 I stávalo se, když proběhly dny hostiny, že Jób pro ně posílal a posvěcoval je, vstával časně ráno a přinášel zápalné oběti podle počtu jich všech; neboť Jób říkal: Moji synové možná zhřešili a ve svém srdci zlořečili (pozn. ČSP: žehnali – jde o eufemismus, pro Jóba typický; pisatel se vyhýbá přímému výrazu pro zlořečení Bohu). Takto činil Jób po všechny dny.

• co se tím chce říci? Zřejmě, že si Jób nebyl jistý zbožností svých dětí; měl obavy, aby nedělali něco zlého a snažil se jim pomoci
• nabízí se otázka: může člověk obětovat za druhého? Je to schůdné? Funguje to? Zřejmě ano, jde o něco jako u přímluvných modliteb – modlitebník či obětující tím říká: Bože, vím, že ty moje děti nejsou dokonalé, ale prosím tě(já, se kterým jsi si tak blízký), abys vůči nim měl ohled, abys s nimi „pracoval“ milostivě, neodvrhl je
• to děláme všichni, když myslíme na druhé, takto nějak uvažujeme.
• a Jób v tom byl vytrvalý
• je tím naznačováno, že jeho děti měly nějaké tendence se rouhat? Možná ano – přece jenom takové postavení „zlaté mládeže“ tě snadno může zavést do pocitu, že jsi něčím výjimečný; případně, že tvá výjimečnost je tvojí zásluhou. Taková arogance u dětí úspěšných a bohatých rodičů opravdu hrozí, vůči lidem i vůči Bohu
• pro děti úspěšných rodičů je těžké se nestat zlatou mládeží. Je těžké je dobře vychovat nerozmazlit je. je těžké, aby děti tak úspěšných rodičů se nestaly zlatou mládeží. vždyť ani Jozuovské generaci se nepodařilo předat svou víru ani svým dětem⁴
• Jób sám arogantní nebyl, ale to nebezpečí znal. Dělal, co se dá, aby tomu u svých dětí zabránil
• proč Jób zde používá eufemismus: Později se s formulacemi tak „nemaže“, nejde pro slovo daleko
• možná byl intelektuál, jemný člověk, podnikatel z vyšších kruhů, žádný „dlaždič“, žádný „drsňák“. Nicméně měl se drsňákem skrze své zkušenosti brzy stát. I jemného člověka Bůh postupně může proměnit v odolného vojáka
• zřejmě zkrátka nebyl schopen vypustit z úst spojení „zlořečit Bohu“, to prostě nedokázal.
• a myslel na druhé, myslel na děcka, na ty, kdo nebyli na tom tak dobře jako on. Věděl, že to je milost, že se jemu daří tak dobře.

6 Tu nastal den, kdy přišli Boží synové, aby se postavili před Hospodina; mezi nimi přišel také Satan.

• tohle je zcela mimořádné místo v Bibli. Téměř nemá srovnání: takový náhled do ponebesí (duchovního světa) se nám jinde v Bibli nenabízí. Vlastně víme hodně málo o tom, co se tam děje, jak to tam „chodí“
• duchovní bytosti tedy mají schůze, mítinky, setkání, kde se setkávají navzájem a s Bohem (možná spíše před Bohem – nesedí tam zřejmě družně v kruhu. Výraz „postavit se před Hospodina asociuje spíše „raport ve stoje“)
• synové Boží jsou jistě andělé, resp. démoni, zkrátka Bohem stvořené bytosti (kdo jiný?)
• Ježíš tam byla zřejmě přítomen také, ale o něm se zde nemluví – je tam plurál)
• výraz Boží synové se ještě párkrát v Bibli vyskytuje, někdy se tak místy mluví i o nás lidech
• ty „mítingy“ v nebi asi nebývají denně (i tam se odvíjí čas), ale uskutečňují se: V jaké frekvenci? Týdně? Měsíčně? Kdo ví
• Satan musí přicházet též, což je zvláštní. Přes svou vzpouru není ze schůzí vyloučen. Možná ostrakizován, vyloučen z mezi „slušných lidí“, ale chodit tam musí. Musí poslouchat. Ale nejen poslouchá, je i oslovován, může přinášet názory. Je brán vážně. (Stále zůstává jedním z nejvýtečnějších stvoření „ever“)
• dokonce to vypadá, že jeho postavení je zvláštní, jako by opravdu šlo o jakýsi „souboj“ mezi ním a Bohem
• Bůh nedrží „svůj tým“ spolupracovníků, tedy „svoje“ anděly ve sterilním prostředí, zcela oddělené od zla „venku“. Aby netušili, s kým „mají tu čest“. Satan je aktivní a do značné míry svobodně jednající. „Poletuje si po světě“ a dělá, co uzná za vhodné.
• proč mu to Bůh vlastně dovoluje? Důvod je podobný jako v knize Jób (kde „se hraje“ o Jóba) – „hraje o celé lidstvo“. Kdo měl pravdu Bůh nebo Satan?
• kniha Jób je jakousi „sázkou o lidstvo“ v malém
• Satan dostal k dispozici určité časové „okno“, kdy se ještě může „předvádět“, ukázat, co dokáže. Snažit se přechytračit Boha, usvědčit Jej, porazit Jej, přehrát
• Bůh jej tu hru nechává hrát – pravidla ale nepřestává držet pevně v rukách
• další Satanovy tituly jsou odpůrce, protivník, žalobce: všechny ukazují na to proti, kontra. Je protivníkem Boha a Božích plánů (hlavně s člověkem), druhotně pak protivníkem člověka Satan je obviňovač – v tom je, jak ještě uvidíme, mistr. To je jeho dodneška jeho hlavní metoda práce

7 Hospodin tehdy Satanovi řekl: Odkud přicházíš? Satan Hospodinu odpověděl: Z obchůzky/obzírání na zemi, z procházení po ní sem a tam.;

• opět zajímavé informace. Co satan „celé dny dělá“, čím se zabývá: pozoruje zemi. Zajímá ho, je předmětem jeho zájmu, sleduje, co se tam děje. Řekli bychom: monitoruje ji.
• země a hlavně my lidé mu není lhostejná. Je to jeho hlavní agenda
• jeho kapacity jsou značné, takže přehled asi má značný. Ne však nekonečná, neví všechno a každém člověku na zemi. Není (na rozdíl od Hospodina) všudypřítomný ani vševědoucí – když pozoruje Joba, nepozoruje někoho jiného
• o Jóbovi tedy ví, je středem jeho zájmu. Ale kromě pozorování, zatím nemohl dělat nic dalšího. Satan nemůže na zemi bez Božího svolení dělat nic. To je důležitá zpráva z knihy Jób
• mohl si přát Jóba zničit (jeho nenávist ke všem  věřícím je hluboká a „neovladatelná“) – ale to bylo tak všechno. Mohl ho jen „platonicky“ nenávidět.
• Hospodinův dotaz je zvláštní. Jednak proto, že je to jen řečnická otázka: Bůh samozřejmě dobře ví, co Satan dělal. (ale Bůh se často ptává, i na věci, „které ví“, je to jeho běžná „metoda práce“). (Bůh by se vlastně nikdy nikoho na nic ptát nemusel. Mohl by jen mluvit. Ale to by byla „nuda“)
• ale hlavně proto, že z toho dotazu lze jasně vycítit, Bůh rozhovor „někam vede“, směřuje. To působí až hrozivě: – když na tebe v ponebesí přijde řeč, začni mít obavy. Když se tebou začne „šéf chlubit“, měl bys znejistět.

8 Hospodin se pak Satana zeptal: Jestlipak sis všiml mého otroka Jóba? Neboť není na zemi jemu podobného, muže bezúhonného a přímého, bohabojného a odvracejícího se od zlého.

• (v určitém smyslu Bůh i Ďábel mají o každého člověka enormní zájem. „Přetahují se“ o každého jednotlivce. Jiří Sedláček v jedné písni říká: „Ti dva o mě měli opravdový zájem“. Ďábel má o nás opravdový zájem. Chce nás pro sebe, stojí o nás. I kdyby na nás všichni kašlali, on nikdy. Ale Bůh o to více – vždyť dal svého jediného Syna, aby nás získal)
• to muselo být jako červený hard na býka. Jeví se to jako jasná snaha Satana vyprovokovat. Vždyť co Bůh čekal za odpověď? „Jo, jo, máš pravdu, Bože, ten chlápek je fakt úžasný. To ti přeju takového skvělého služebníka“?
• ale Bůh neprovokuje, nepokouší, nehraje hry, nemanipuluje, neprovokuje, nedělá finty. On Jóba zkrátka a jednoduše pochválil; on si opravdu cenil toho, jaký Jób je. Na zemi mezi lidmi byl prostě nejlepší.
• Bůh mluví někdy zřejmě až jaksi naivně
• lze na základě toho očekávat, že něco podobného se v nebi odehrává pokaždé, kdykoliv Hospodin někoho pochválí? Jestli pokaždé, těžko říct, ale určitě se takové případy dějí
• dá se říci že Bůh (když to uzná za vhodné), používá satana jako „užitečného idiota“ k vlastní agendě – prověřování pravosti oddanosti svých služebníků

9 Satan nato Hospodinu odpověděl: Bojí se snad Jób Boha bezdůvodně? 10 Cožpak ty jsi neohradil jej, jeho dům a všechno, co má, ze všech stran? Nepožehnal jsi dílo jeho rukou a nerozhojnil se jeho statek na zemi?

• jinak řečeno: má ke své zbožnosti zatraceně dobrý důvod: vyplácí se mu
• Satan nezpochybňuje tu ochranu, kterou Jób od Boha má – je si jí vědom, musí ji respektovat. Na Jóba nemůže (můžeme dobře vytušit, že by chtěl).
• ale snaží se zpochybnit motiv.  To je pro satana jedna z mála cest, jak se někomu „dostat na kobylku“
• může bojovat jedině řečmi, „kecama“ dalo by se říci. Nicméně ta slova mohou mít hrozivé faktické důsledky – tedy pokud se Bůh rozhodne jim věnovat pozornost
• já bych na něj chtěl, ale nemůžu. Já bych mu ukázal, kdybys mě nechal.
• navíc, říká Satan, se Jóbovi daří, protože mu žehnáš. Ty jsi u něho „ponadzvedl“ tu kletbu, kterou jsi nad lidmi vyřkl po pádu do hříchu (V potu tváře chléb svůj dobývat budeš, atd.). Proto se mu daří tak dobře, když Ty dohlížíš na to, aby se mu dařilo, aby byl bohatý a prosperující po všech stránkách
•  a já tvrdím je bohabojný proto, protože vidí, že se mu to vyplatí

11 Avšak vztáhni nyní svou ruku a zasáhni vše, co má; určitě ti bude do tváře zlořečit.

• vybízí Boha, aby On sám Jóbovi ublížil. Bůh na to přistupuje i nepřistupuje – nechává průchod zlu, po kterém Satan touží , ale sám Jobovi neubližuje. Dopouští pouze „narušení hradeb“ kolem Jóbovy osoby, snižuje stupeň ochrany
• narážíme zde na otázku, zda Bůh působí nebo (může působit) aktivně zlo⁵ nebo zda ho „pouze“ dopouští.
• jde o zřejmě největší problém teologie vůbec – o teodiceu, původ zla. Ani Jóbova kniha nám nepodává jasné a lehce pochopitelné vysvětlení, jak uvidíme dále. Některé důležité informace ale v tomto směru přináší
• např. spornou otázku, zda nemoci nebo chudoba mohou nebo nemohou být (přímo) od Boha zde nevyřešíme. Na tomto místě Bůh zlo dopouští
• dle mého názoru „je to skoro jedno“: někoho vlastnoručně zbít nebo nezabránit, aby byl zbit (když můžu), je v důsledku skoro jedno. Zodpovědnost je na mně. Když Bůh stvořil člověka, možnost zla na svět přivedl
• souvisí to např. s otázkou, kdo byl tím andělem zhoubcem, který v Egyptě pobíjel prvorozence – zaúkolovaný Boží anděl nebo satanův démon dočasně Bohem uvolněný ze řetěz, aby dával průchod se „vrozené“ nenávisti?
• nevím – osobně nevylučuji, že jde o Božího anděla, ale jistý si tím nejsem.
• nicméně z jedenáctého verše Jóbovy knihy by se zdálo, že by to mohl být vždy Satan, kdo ubližuje. On je proti lidem tak „zaseklý“, tak plný nenávist, že nepřetržitě „trhá řetězem jako pitbul“ čekaje na každou příležitost, kdy mu bude umožněno lidem škodit
• „Nechej mě zabít všechny lidi – když mi to dovolíš, udělám to okamžitě“. A Bůh v Egyptě v určité chvíli narušuje ochrannou zeď nad Egypťany a dovoluje Ďáblu, aby zabíjel – na všechny, ale „pouze“ všechny prvorozené a pouze v domácnostech, jejichž veřeje nejsou potřené krví beránka
• je možné, že by satan „po tomhle skočil“? Že jeho nenávist a touha ubližovat lidem je tak bezmezná, že by se nechal takhle prvoplánově využívat? Notabene faraon i s celou říší Satanu patřil – proč by likvidoval svoje poddané? Může to tedy být stejně dobře Boží anděl, kdo v Egyptě zabíjel. Budeme o tom mluvit ještě dále
• (ohledně Ježíše se ďábel také „neovládl“ – a vylil na Něho všechnu pekelnou zlobu. A celý boj o lidstvo tím prohrál).
• (podobně apoštola Pavla Ďábel celý život krušil nesčetnými problémy⁶ a nakonec jej nechal popravit – dosáhl tím ale pouze toho, Pavel „naplnil svět evangeliem“ a vysloužil si u Boha značné „ostruhy“)

12 Hospodin řekl Satanovi: Hle, vše, co má, je ve tvé ruce; pouze na něho ruku nevztahuj. A Satan odešel z Hospodinovy přítomnosti.

• Hospodin na to přistupuje, přistupuje na tuto zkoušku. O nic jiného nešlo, byl to typický test
• vše u čeho si chceme ověřit kvalitu, musíme podrobit testům. Jinak to nejde. Nestačí, že víme, že je to kvalitní. Bez ověření v praxi jako by to nebylo. Zřejmě ani u nás lidí to nemůže fungovat jinak. Věci se musejí „odžít“,
• rozhovor byl omezený, nediskutovalo se do nekonečna. Okno k diskuzi se otevřelo a zase zavřelo. Prodiskutovali to a Bůh přijal rozhodnutí
• pravidla byla stanovena jasně: hradbu je možno narušit, ale ne zbořit
• a celé nebe s napětím sledovalo, co se bude dít

13 Nastal den, kdy jeho synové a dcery jedli a pili víno v domě svého prvorozeného bratra.

• jak to tedy Satan narafičil? Režii zvolil hodně drsnou – přišlo to najednou a bylo to na oslavě, kdy se to všechno stalo. Jako blesk z čistého nebe. z absolutního plusu do absolutního minusu. Jako když příslušníci tajné policie zatýkali křesťany na jejich svatbách. ⁷
• cílem bylo zřejmě rychlé podlomení morálky, blitzkrieg – proto volil Satan takovouto strategii. Mohl si Jóba „vychutnávat“ pomalu, ale on to na něho „nasypal“ najednou, asi v očekávání, že se rychle „zlomí“
• (strategii, jak ho zkruší si určitě promýšlel a měl ji ve svých rukách)
• děti Jóbovi mohly umírat postupně, mohlo se to táhnout. Ale zde ďáblovým cílem byla rychlá ofenzíva: třeba jako útok na Němců na Rusko za WW2 nebo jako tažení Rusů na Kyjev v r.2022 – dorazit nepřítele, než se vzpamatuje, „než přijde zima“, Aby se zhroutily všechny obranné linie a hlavně morálka obránců. Aby se neštěstí přes ně přelilo, Aby Jób neměl čas neštěstí „vstřebat“, zlořečil Bohu hned v prvním návalu zoufalství.
• proto je někdy při špatných zprávách a událostech důležitý časový faktor: nesmíme reagovat ukvapeně. Je dobré vyčkat, jakkoliv je to obtížné.
• co se tedy stalo?

14 Tu přišel k Jóbovi posel a řekl: Skot právě oral a oslice se pásly (vedle něj.) 15 Vtom vpadli Šebovci, pobrali je a služebníky zabili ostřím meče. Unikl jsem pouze já sám, abych ti to oznámil. 16 Ještě mluvil, když přišel jiný a řekl: Boží oheň padl z nebes, zapálil ovce i služebníky a strávil je. Unikl jsem pouze já sám, abych ti to oznámil. 17 Ještě mluvil, když přišel jiný a řekl: Chaldejci postavili tři oddíly, vtrhli na velbloudy, pobrali je a služebníky zabili ostřím meče. Unikl jsem pouze já sám, abych ti to oznámil.

• nejprve idyla, oslava, smích, víno – a pak to začalo: soustředěné útoky nepřátel
• (Satan má vždy v záloze dostatek služebníků, když potřebuje ublížit věřícím)
• ale nebylo to pouze skrze nepřátele, válku, násilí. Dělo se to i nadpřirozeně – o co vlastně šlo s tím ohněm? To nemohl být blesk (leda by zapálil nějaké obrovské ovčince). Zní to spíše jako nějaká „Sodoma“. Šlo o něco mimořádného, (možná se tvářícího jako přírodní katastrofa): snad tornádo, kulový blesk, požár buše, kdy všichni uhořeli.
• Satan má tedy (v případě povolení) moc vyvolat i takovéto přírodní katastrofy (srv. Ježíšovo uklidnění bouře)
• nicméně je možné, že právě zde to přehnal: odehrálo se to všechno tak spektakulárně, tak nepravděpodobně, že každého muselo napadnou, že to nemůže být kumulace náhod. Nepřátelé se třeba můžou domluvit, ale aby tě hned po nepřátelích dorazila megabouře, to už je pravděpodobnostně nemožné. To už možná Jobovi zasvítilo v mysli varovné světýlko, že to není normální, že se děje něco nadpřirozeného
• myslím, že to platí obecně: běžné nehody či nemoci se stávají. Ale když se ti v životě začnou dít věci, které jsou „divné“ či extrémně nepravděpodobné, je to důvod ke zpozornění, zda se něco neděje v duchovním světě
• kdyby Jóbovi někdo umřel na nemoc nebo nehodu, kdyby mu přírodní katastrofa zlikvidovala jednu firmu, nic by to neznamenalo – pohybovali bychom se pořád v oblasti „běžných pravděpodobností“, třeba jedna ke stovkám až tisícům. Ale tohle bylo jako ve Stopařově průvodci po galaxii⁸na hladině NEpravděpodobnosti jedna ku deset na padesátou nebo tak něco. Statisticky to bylo zhola nemožné, to nemohla být náhoda.
• nikterak to samozřejmě nesnižuje velikost jeho ztráty nebo nečiní ji lehčí, ale divné to bylo a muselo to být divné i jemu
• možná ta divnost toho všeho byla jednou z příčin, proč byl schopen ztrátu postupně vstřebat, proč nereagoval ukvapeně, proč hned nezapřel Boha.
• (napomohla tomu i trpělivost jeho přátel, jejich schopnost dlouho mlčet, jak uvidíme dále)
• mimochodem: vždycky zůstal někdo naživu, aby katastrofu měl, kdo vyřídit Podobně tomu bývá i ve filmech: jdi a vyřiď, cos viděl. Tohle se stane všem, kdo se mi protiví

18 Zatímco mluvil, přišel jiný a řekl: Tvoji synové a dcery jedli a pili víno v domě svého prvorozeného bratra 19 a hle, silný vítr se přihnal přes pustinu a opřel se do čtyř rohů domu; ten se zřítil na ty mladé a zemřeli. Unikl jsem pouze já sám, abych ti to oznámil.

• doposud šlo „pouze o plechy“ (jak se říká u při autohaváriích: dokud nedojde ke zraněním, nejde vlastně o nic)
• (tedy – pokud „pomineme“ mrtvé služebníky)
• teď jde do tuhého
• je to nepředstavitelná situace: že by člověk přišel najednou o všechny, tak daleko v představách člověk není ochoten jít. Když jde o životy a zdraví rodiny, dětí, vnoučat, jsme bezmocní.
• a ty okolnosti jsou opět naprosto „divné“, situace extrémně nepravděpodobná: přehnaly se bouře, tornáda, všichni zahynuli, kromě posla špatných zpráv – to musí i slepý vidět, že je to statisticky nemožné
• ale když u tebe zazvoní policista a oznámí ti, že ti celá rodina zahynula při autohavárii, to se nedá vstřebat. Zde ti divnost nebo nepravděpodobnost okolností nijak nepomůže

20 Nato Jób vstal, roztrhl své roucho a ostříhal si hlavu; pak padl na zem a klaněl se.

• musela to být katatonie, stupor, šok
• určitá formalizace zármutku může trochu pomoci. Když víš, co se při zármutku obvykle dělá, když víš, co „máš udělat“.
• v naší kultuře je to např. oficiální pohřeb se všemi náležitostmi, včetně např. smuteční hostiny, který má určitou úlevnou funkci. Roztrhnutí roucha, usednutí do popela, posypání si hlavy, pláč přátel – to vše může ulevit. Proč nevyjádřit zármutek pozicí těla, pláčem, nějakým čine
• ale stejně – pořádně ti nepomůže nic. Zármutek je nepředstavitelný, není, co říci, není co udělat.
• klaněl se – to je nesmírně silné. Tohle, přes všechnu neadekvátnost (proč se klanět Bohu, který dělá takové věci?) je SPRÁVNÁ reakce. Je v tom pokoření se, vylití svého srdce až do dna⁹. Odložení svého ega, je to „omdlení do Boží ruky“
• Jóbovi pomohlo, že se k Bohu modlil celý život. Byl zvyklý s Bohem „mluvit“ průběžně, takže teď pro něho bylo přirozené řešit věci s Bohem. Pro nevěřící je obtížné (ne nemožné, ale obtížné) začínat v těžkých okolnostech „experimentovat s modlitbou“, když si ji předtím v životě nevyzkoušeli
• Jób ale nezaváhal, věděl, kam má jít – jeho vztah s Bohem (tedy to nejcennější, o co „se hrálo“) zůstal nenarušen. Zvolna se začala ukazovat pravost jeho víry (protože ho ani ve snu nenapadlo řešit problém s někým jiným než s Bohem)
• podobně to měl David,¹⁰ když utíkal před Abšalomem: věděl naprosto jasně, o „co se hraje“, že jde o „problém“ mezi ním a Bohem (šlo o trest za smilstvo a vraždu) a že tedy mezi ním a Bohem se to musí vyřešit. Proto se s „chutí“ nechal pokořovat a nenechal syny Serujiny, aby se ho zastali.

21 Řekl: Nahý jsem vyšel z nitra své matky a nahý se tam navrátím; Hospodin dal a Hospodin vzal. Budiž požehnáno Hospodinovo jméno.

• jak to Jób všechno zrekapituloval? Nádherně úžasně.
• jednak konstatuje, že nemá na nic nárok. To je zásadní teze, ke které se ještě dostaneme
• dále konstatuje, že to, že byl těmito věcmi obdarován, (že měl ty děti, bohatství, postavění a to všechno kolem) mu nikterak nevytvořilo garanci toho, že mu to i zůstane
• teze, že na tomto světě nemáme garantováno naprosto nic, je zásadní
• je přitom teze naprosto „protiproudní“. Protiproudní ke všem současným řečem o právech, právech, právech – na všechno možné i nemožné. Protiproudní proti komunistické výchově (kterou jsme tak prosáknuti) a nekončící náročivosti¹¹ Ale ta teze je hluboce, absolutně a nezvratně pravdivá – nemáme nárok naprosto na nic
• všeobecně zakořeněná představa, že tím, že jsem se narodil jsem získal právo na dlouhý život, zdraví, zdravotní péči, zaměstnání, slušnou životní úroveň, dva plus jedna s příslušenstvím, auto, televizi, dovolenou u moře, pravidelný sex. Všechny tyto věci jsou dobré a fajn – ale všechny ve skutečnosti nejsou právem, ale nezaslouženou milostí a „nadstandardem“
• další tezí, kterou Jób svou modlitbou vyjadřuje, je, že Bůh má všechno pod kontrolou, vždycky ví, co dělá, nic se mu nevymyká z ruky. Hospodin zkrátka dává i bere.
• (to je opět hodně protiproudní myšlenka – tentokráte některým křesťanským teologickým konstruktům)¹²
• poslední zásadní věcí, která z tohoto verše vyplývá, je že utrpením nemusí být otřesena důvěra trpícího k Němu
• v neposlední řadě je třeba zdůraznit, že to tvrzení: nahý jsme se narodil, nahý zemřu, je především pravdivé. Mrazivě pravdivé. Běžně na to vůbec nemyslíme. Budujeme životy, košatíme. Spoléháme na děti, že to budou rozvíjet po nás. Ale to nic nemění na jeho pravdivosti. Rubáš nemá kapsy. Nic si s sebou nevezmeme. Jako nazí a bezmocní jsme se narodili, stejně i zemřeme. Existují i poklady v nebi, tedy věci přetrvávající, ale to je jiná kapitola¹³
• v jednom verši tolik hlubokých a pravdivých myšlenek!

22 V tom všem Jób nezhřešil a nepřiřkl Bohu (nic bláhového / nechutnost)

• nic z toho, co Jób řekl nebo udělal, nebylo hříchem. Všechny ty stesky, hořkost, stížnosti (o kterých dále ještě hodně uslyšíme), byly „OK“. Diskutovat, přít se s Bohem tedy lze, klíčové je neztratit vztah a důležité je neztratit důvěru a respekt. I když nic nechápal, do ničeho neviděl, nepřestal věřit, že Bůh je dobrý a že ví, co dělá. Nedostatek pochopení situace činí věci obtížnější, ale nemusí být na závadu našemu vztahu s Ním
• zamysleme se ještě takto: co vlastně bylo alternativou? Co by se stalo, kdyby Jóba tato zkouška nepotkala? Žil a prosperoval by dalších padesát až sto let, jeho děti také, v ideálním případě by byla zbožná i vnoučata. A nakonec by se stár a sytý dnů zemřel obklopen milující rodinou. Pak by odešel k Bohu. Chtěl by tohle? Chtěl by hladký a bezproblémový život? (On život určitě bezproblémový neměl, ale šlo běžné problémy na zcela jiné úrovni, než ty popisované v této knize) Kdyby se třeba Bůh rozhodl a podrobil zkoušce někoho jiného. Nebyl by Jób zklamán? Nemrzelo by ho, že nebyl vybrán? Nebyl nakonec vděčný, že byl hoden být vybrán k takovémuto úkolu? ¹⁴
• (Vojáci, máme tady obzvláště nebezpečný a těžký úkol. Vybereme nyní ty nejlepší, nejschopnější a nejstatečnější z vás. Nemrzelo by mě zpětně, kdybych nebyl vybrán, i když by to nikterak nesnižovalo mou službu v armádě? Necítil bych se špatně sedíce v týlu, když moji bratři by bojovali v první linii?)
• dále se zamysleme: stala se někomu nějaká křivda? Těm dětem, napadne nás nejprve, ty s tím neměly nic společného. Ale ani jim se neudála žádná křivda: jak už jsme psali – nikdo jim negarantoval dlouhé a bohaté životy (notabene pod ochranou úspěšného tatínka). Navíc dost pravděpodobně všechny skončily u Boha, což je vrcholem úspěchu, který si rodič může přát.
• pokud bychom trochu psychologizovali: možná by děti vzhledem ke svým těžkým startovacím pozicím (zlatá mládež, děti miliardáře) postupně „poodpadaly“ od Boha a skončily v pekle – a takhle byly zachráněny pro věčnost, to se přece stává (jediný syn krále Jerobeama¹⁵).
• jejich příběh není v knize řešen. Ale měly své „příběhy“, každý člověk má svůj vlastní příběh. Jóbovy děti nebyly pouze pěšáky ve hře jejich otce. Jejich příběhy byly v Božích očích významné a jistě je s každým z nich individuálně řešil
• dalším aspektem při přemýšlení o smrti Jóbových dětí je, že přežít nemusí být za všech okolností výhra. Pro Ježíše by byla „výhra“, kdyby prodělal v Betlémě rychlou smrt s ostatním chlapci zabitými Herodovými vojáky a vyhnul se tak pozdějšímu kříži¹⁶ [5]
• zde narážíme na další zásadní problém: co by vlastně v Jóbově případě bylo prohrou? Co by musel udělat nebo říci, aby to bylo chápáno jako Bohem „prohraná sázka“? Pravděpodobně říct něco ve smyslu: Už s tebou, Bože nechci mít nic společného. Ruším s tebou smlouvu a vztah. Přecházím k ďáblu, ten není takový podrazák, že by svým služebníkům dělal takové nespravedlivé věci. U ďábla se jeho služebníci mají dobře. Nevěřím ti, že to se mnou myslíš dobře, atd.
• (nějaká analogie toho, co udělal Adam: nevěřím ti, Bože, že to se mnou myslíš dobře. Věřím satanovi více než tobě)
• vše kromě tohoto bylo „neškodné“ – to je pro nás velmi velmi povzbuzující!
• není zkrátka tak jednoduché zrušit smlouvu s Bohem. Je to možné, ale není to jednoduché. Běžná kolísání, pochybnosti, ba i selhání nejsou tím fatálním a nejdůležitějším.
• v Radách zkušeného ďábla (opět CS Lewis) vyčítá zkušenější démon méně zkušenému, že pokud „u svého člověka, klienta“ při bombardování v zákopech nedosáhl ničeho většího, než, že vykouřil na posezení celou cigaret, jde o hodně ubohý výsledek (protože jeho víra zůstala nedotčena)
• na druhé straně osudový „bludný kořen“ existuje, odpadnutí od Boha možné JE. Není to vůbec snadné, ale zcela vyloučené to není. (V tomto nemají extrémní kalvinisté pravdu). A viděl jsem lidi ten kořen překročit. Toto je naopak velmi znepokojující, budící bázeň a tlačí to člověka na kolena a do pokory. (Jak to, že oni ano a já ne?)

• dozvídáme se zde vlastně, že Jób byl divadlem „světu, andělům, lidem“¹⁷– jako Pavel, jako křesťané, jako Kristus. Všichni v nebi museli napjatě sledovat, co se dále bude dít. Jak to dopadne, jak bude Jób reagovat.
• téměř jistě je tomu tak i s námi, s každým z nás: jsme sledování, pozorování jak budeme reagovat. to je zajisté motivující, ale také zavazující

• Jóbovu zkoušku lze v tomto směru srovnat s Abrahamovým obětováním Izáka. Bylo to něco podobně spektakulárního, sledovaného celým světem a celým ponebesím. něco zásadního, možná důležitého i pro další osud lidstva
• nikdy nevíme, jak velký význam naše zkoušky mají, jaký mají obecný dosah. To je také poněkud zneklidňující, zavazující, ale také motivující¹⁸

---

1. Viděl jsem Hospodina sedícího na trůnu a celý nebeský zástup stál kolem něj, po jeho pravici a levici. Hospodin řekl: Kdo přemluví Achaba, aby vytáhl a padl u Rámot-gileádu? Jeden říkal to a druhý říkal ono, až vyšel jeden duch, postavil se před Hospodinem a řekl: Já ho přemluvím. Hospodin se ho zeptal: Čím?  Odpověděl: Vyjdu a stanu se lživým duchem v ústech všech jeho proroků. Hospodin řekl: Ty ho přemluvíš, ano, dokážeš to. Vyjdi a učiň to.  ↩︎
2. Ale velitel perského království se stavěl proti mně dvacet jedna dní, až hle, Michael, jeden z předních velitelů, mi přišel na pomoc, když jsem tam zůstal u perských králů. ↩︎
3. Potom mi ukázal velekněze Jóšuu stojícího před Hospodinovým andělem a Satan stál po jeho pravici, aby ho obžaloval. ↩︎
4. vždyť ani Jozuovi a jeho generaci se nepodařilo předat svou víru ani svým dětem ↩︎
5. srv. Izaiáš 45,7: Formuji světlo a tvořím tmu, činím pokoj a tvořím zlé; já, Hospodin, činím toto všechno . Jsou i další podobná místa ↩︎
6. 2 Kor 11,23 nn ↩︎
7. četl jsem v některé z knih Richarda Wurmbrandta ↩︎
8. autor Douglas Adams ↩︎
9. srv. Pláč 2,19: Povstaň, křič v noci, na počátku nočních hlídek! Vylévej své srdce jako vodu před tváří Panovníka! Pozdvihni k němu své ruce za život svých dětí, které omdlévají hladem na každém nároží.  ↩︎
10. 2 Sam 16,10 ↩︎
11. pěkný termín, který vymyslel Dan Drápal: vyjadřuje postoj, že mám na všechno nárok ↩︎
12. jednomu dobrému bratrovi zemřela dcera. Někteří lidé v jeho okolí mu vyčítali „nedostatek víry“ při modlitbách za její uzdravení. Když už ty řeči nemohl vydržet, postavil se a řekl: „Pán Bůh dal i vzal, budiž jeho jméno pochváleno“ ↩︎
13. je možno si zde nahromadit poklady, které na rozdíl třeba od zlata, přetrvají. Srv. Mt 6,19-20 “Neshromažďujte si poklady na zemi, kde it ničí mol a rez a kde se zloději prokopávají a kradou. Shromažďujte si poklady v nebi, kde it neničí mol ani rez a kde se zloději neprokopávají ani nekradou. Tím se budeme zabývat jinde ↩︎
14. Sk 5,41 Oni tedy šli z velerady a radovali se, že byli uznáni za hodné, aby byli potupeni pro to jméno. Trpět pro Krista, pro Boha není pro každého. Je to výsada. ↩︎
15. srv. 1Kr 14,12 Ty vstaň a jdi domů. Až vstoupí tvoje noha do města, chlapec zemře. Celý Izrael ho bude oplakávat a pohřbí ho. Tento jediný přijde Jarobeámovi do hrobu, protože pouze při něm bylo v domě Jarobeámově shledáno před Hospodinem, Bohem Izraele, něco dobrého. ↩︎
16. srv. naprosté neporozumění Karla Čapka v Apokryfech. Tvrdil zde, že Ježíš musel mít do smrti špatné svědomí, že „po protekci“ unikl smrti společně s ostatními hochy ↩︎
17. 1 Kor 4,9 Zdá se mi, že nás, apoštoly, Bůh postavil jako poslední, jako odsouzené na smrt, neboť jsme se stali divadlem světu, andělům i lidem. ↩︎
18. Joni Joni Eareckson Tada ve své knize Joni řeší problém (ptá se na to Boha), jaký význam má utrpení kvadruplegické dívky opuštěné někde v nemocnici, nikým nenavštěvované, anonymní. Odpověď je, že v duchovním světě je význam jejího boje obrovský. Že „celé nebe“ s napětím sleduje její boj o víru, „fandí jí“ a oceňuje ho ↩︎