Matouš – kapitola 12

1 V ten čas šel Ježíš v sobotu obilím. Jeho učedníci dostali hlad a začali trhat klasy a jíst. 

• Šlo by o drobnou nevýznamnou epizodu, kdyby ji farizeové nenafoukli. Učedníci se možná ani nezastavovali, pouze při chůzi hrábli rukou do pole vedle cesty a utrhli pár klasů. Možná to dokonce udělali „maně“, tedy bez přemýšlení, neplánovaně. Hodili si do úst pár zrnek.
• Obilí se běžně nejí, stejně jako mouka. A člověk se stejně moc nenasytí.

• Problematika soboty je nám jako křesťanům dosti vzdálená a nepochopitelná. My sedmý den většinou podceňujeme, nebereme jeho dodržování příliš vážně.
• Není to přitom oprávněné – Ježíš sice sobotu příležitostně „porušoval“, resp. dával jejímu významu přiměřenou vážnost, rozhodně však její důležitost nesnižoval nebo ji nerušil.
• My jsme pod vlivem Jeho přístupu získali dojem, že na jejím dodržování nezáleží, což však vůbec není pravda. (Děláme o sobotách kde co). Smysl soboty je přitom jasně dán – má jít o den odpočinku a hledání Boha. V tomto rámci může náš přístup zřejmě do určité míry být volný – co znamená odpočívat si do určité míry můžeme definovat sami.

2 Když it uviděli farizeové, řekli mu: „Hle, tvoji učedníci dělají, co se v sobotu dělat nesmí.“ 

• Farizeové se odvolávali na 3M 24,9: Bude has patřit Áronovi a jeho synům a budou to jíst na svatém místě, protože has bude pro něj nejsvětější věc z Hospodinových ohnivých obětí; to je věčné ustanovení.
• Takový přístup je protivný – když tě někdo „šmíruje“ a pak ihned „žaluje“ každou maličkost, kterou jsi neudělal dokonale, je to otravné. Takoví lidé opravdu oblíbení nejsou.
• Na druhé straně z Levitiku víme, že pochybení hlásit třeba je a jako udavačství se to nebere.
• Jak se tam vlastně farizeové vzali? Doprovázeli Ježíšův tým? Nebo je sledovali z povzdálí právě za účelem na ně něco negativního nalézt? Nebo je jen náhodně potkali na cestě – a zrovna se nachomýtli k nepříjemné situaci?
• V každém případě mohli být zticha, mávnou nad jednáním učedníků rukou. Oni ale ihned na učedníky „vystartovali“. Stěžovali si ne u učedníků, ale u objektu jejich zájmu, u vedoucího, u Ježíše samého.
• Možná je možno na obranu farizeů uvést, že způsob, jakým je psán Pentateuch, k tomuto pohlížení na věci může vést. Bůh opravdu často lpí na neuvěřitelných detailech a nic nenasvědčuje tomu, že by byl ochoten nad chybami nebo omyly mávnout rukou. I za neúmyslná přestoupení a omyly (např. Lv 5) je třeba obětovat.
• Poté, co si přečtu 5. kapitolu Levitiku, také nevidím důvod, proč bych nad pochybením učedníků měl mávnout rukou. Nešlo o nic fatálního, ale v okamžiku, kdy na své pochybení byli upozorněni, měli svou chybu především uznat, dále vyznat a následně za ni přinést oběť (v jejich případě asi dva ptáčky).
• Abych byl schopen ze Zákona rozeznat podstatné a nepodstatné, potřebují poznání Boha na zcela jiné úrovni. A není jednoduché takového poznání dosáhnout. I ve Starém Zákoně samozřejmě jsou principy, které vyznává a vyučuje Ježíš, obsaženy, ale nejsou v prvním plánu.
• To, že Ježíš není vůči farizeům pokorný ani trochu, že jim ani trochu nedává za pravdu, ukazuje, že jejich pomýlení bylo hlubší, než si myslíme. Přestože Pentateuch je jaký je (lpí na detailech), principy, o které opravdu jde, z nich farizeové vyčíst byli povinni.

3 On jim však řekl: „Nečetli jste, co udělal David, když vyhladověl, he i ti, kdo byli s ním? 

• Ježíšova argumentace je nečekaná. Odkazuje na 1Sam 21.
• Nerozporuje a nikterak nezpochybňuje platnost příkazů ohledně soboty uvedených v Zákoně, ale poukazuje na vyšší princip.
• Jak tento vyšší princip zní?

4 Jak vešel do Božího domu a jak snědli ⁽chleby předložení⁾, které nesměl jíst ani on ani ti, kdo byli s ním, ale jen kněží? 

• ř. artoi tés protheseós, h. lechem happáním, dosl. ‚chléb tváře‘. Tyto chleby byly každou sobotu předkládány před B. tvář za 12 pokolení Izraele;
• Co tím chce Ježíš říci?
  • Že když máš hlad, můžeš jíst i jídlo určené výhradně kněžím? To jistě nikoliv – vždyť hlad má „kdekdo“. Příkaz má naopak zabránit tomu, aby z chleba ujídal kdokoliv jde zrovna kolem a má hlad.
  • Nebo jde o to, že David byl pomazaným (byť zatím nekorunovaným) králem a na takové se přikázání nevztahuje? To také ne – králové byli vůči kněžím ve stejném postavení jako všichni ostatní: Nesměli se „cpát“ tam, kam jim to nepříslušelo. (za takový arogantní přístup pykali králové Saul, Uzijáš, Jerobeám).
  • Pravděpodobně jde o to, že vyšším principem, než striktní dodržování Zákona, je záchrana života, případně milosrdenství. David a jeho muži zřejmě byli opravdu na dně, jejich vyčerpání při útěku bylo velké. Žádné jiné jídlo k dispozici nebylo.
• Byli učedníci v podobně kritické situaci? Pravděpodobně ne – o záchranu jejich životů bezprostředně nešlo. Situace nestála tak, že buď se nají obilí nebo zemřou hlady.
• Vyšším principem tedy je milosrdenství a láska (to Ježíš ostatně explicitně vysvětluje i dále) – ve smyslu: Chlapi jsou opravdu vyčerpaní, tak se nebudeme vozit na detailech a nad takovou drobností, jako je pár klásků, mávneme rukou. Achímelek měl Davida rád, fandil mu, byl přesvědčen o jeho vyvolení a na to konto byl ochoten se povznést nad přísnost přikázání. Ježíš a Bůh mu to nejen byli ochotni odpustit, ale přímo mu takový přístup schvalovali. (Achímelek navíc podporou Davida riskoval život).
• Navíc ani v případě učedníků nešlo o lidi obyčejné, ale podobně jako u Davida, o „královský doprovod“.

5 Anebo nečetli jste v Zákoně, že o sobotách kněží v chrámě porušují sobotu, a přece jsou bez viny?

• ř.: znesvěcují; 
• Druhý, ještě nečekanější argument: Protože v chrámu je zapotřebí bohoslužbu udržovat v chodu v režimu 24/7, což není možné bez zapojení kněží, je jejich práce v sobotu v pořádku.
• Ježíš odkazuje na  Nu 28,9 V sobotní den: dva roční beránky bez vady a dvě desetiny jemné mouky namísené s olejem jako přídavnou oběť a patřičnou litou oběť.  
• Jinak řečeno: Princip zachování sobotního chodu bohoslužby je vyšší, než princip sobotního zákazu pracovat.
• Ježíš tedy zjevně přirovnává svou službu k chodu chrámu, jak ještě uvidíme dále.

6 Pravím vám, že zde je někdo větší než chrám.

• To, co nyní na zemi dělám já, je významnější, než chrám a vše, co se v něm odehrává.
• Tím, že moji učedníci jsou do mé činnosti zapojeni, jsou svým postavením na roveň kněžím v aktivní službě.
• Proto je v pořádku, že sobotu porušují.

7 Kdybyste věděli, co znamená: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť‘, neodsoudili byste nevinné.

• Ježíš se odkazuje na verš z Oz 6,6 Neboť já mám zalíbení v milosrdenství, a ne v obětech, poznání Boha jsem si oblíbil víc než zápalné oběti. 
• Je to opět šokující práce s Písmem: Ježíš očekává, že farizeové budou umět vyhodnotit priority na základě jednoho verše „ztraceného“ v jednom z méně významných proroků.
• Že farizeové správně vyhodnotí, že tento izolovaný verš je důležitější, než celý Pentateuch, že „torpéduje“ celé pochopení důležitosti Zákona.
• Na druhé straně tak nepředstavitelné to není – když člověk čte Zákon, mělo by jej zřejmě napadnout, že za příkazy o obětech a sobotách a podobných věcech, se musí skrývat něco hlubšího, něco důležitějšího. Že Zákon není cílem, ale pouze směrovkou ukazující k podstatě, tedy k Bohu, k milosrdenství a podobným věcem.
• Myslet si, že Desatero, Zákon a zvířecí oběti jsou již „Ono“ s velkým „O“, že to je to, o co v životě opravdu jde, na čem Bohu opravdu záleží, je známkou nepochopení a neznalosti Boha.
• Verš z Ozeáše je pouze jedním z mnoha ukazatelů tímto směrem. Celé Písmo ukazuje tímto směrem. Duch Písma, podstata Písma ukazují tímto směrem.
• Farizeové to nejen nepochopili, v Písmu tuto podstatu nenalezli (možná ani nehledali), ale ještě navíc na svém špatném pochopení trvali a chtěli ho vnutit druhým.

8 Vždyť Syn člověka je pánem soboty.“

• Ježíš je výše postavený, než jakékoliv ustanovení Zákona. Ježíš je Zákonu nezměrně nadřazen, používá jej zcela svobodně ke svým účelům.
• Neznamená to, že by Zákon rušil, ale nakládá s ním tak, jak uzná za vhodné.
• Nicméně tato Ježíšova „hláška“ musela být pro farizee jako červený hadr na býka: Nejen že pro sebe Ježíš používá mesiášský titul Syn člověka, ale explicitně říká, že On je více, než Zákon.
• Takto provokující prohlášení samozřejmě dělá schválně – On farizee rozčílit chce.
• Ježíš říká pravdu a nehodlá se s touto pravdou skrývat z obav, aby někoho nepodráždil.

9 A když odtamtud odešel, přišel do jejich synagogy. 

• Ježíš navštěvoval bohoslužebná shromáždění.
• Když přišel Ježíš na bohoslužbu, šlo o naplnění cíle – cílem každé bohoslužby totiž je „dostat Boha na místo„. V okamžiku, kdy na bohoslužbu přichází Bůh, je dosaženo jejího cíle a smyslu.
• Když Šalomoun po léta stavěl chrám a pak chystal zahajovací bohoslužbu, Bůh zareagoval a na místo se opravdu dostavil. Převzal vedení a Jeho přítomnost „vyřadila“ všechny ostatní (kněží nemohli bohoslužbu vést, pokud vůbec byli schopni se v Boží přítomnosti udržet na nohou). Bůh byl ochoten respektovat lidské úsilí a přípravy a opravdu přišel. (2 Par 7)
• Zde se v synagoze odehrálo něco podobného – na bohoslužbu se dostavil sám Bůh. Bylo by tudíž nanejvýš logické, kdyby všichni přítomní ztichli a nechali vše na Něm.
• Jenomže zde do synagogy přišel Bůh v „převlečení“ za člověka a přítomní měli problém Jej rozpoznat.
• V orientaci jim měla pomoci manifestace Boží moci (uzdravit ochrnutého je „těžší“, než pouze zabránit kněžím ve službě). Příliš jim ale nepomohla, jak uvidíme dále.

10 A hle, byl tam člověk, který měl odumřelou ruku. I otázali se ho: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat?“ To proto, aby jej obžalovali.

• ř.: uschlou;
• var.: uzdravit;
• Vidíme, že opět jde o sobotu. Buď přítomní vedoucí nebyli přítomni nedávné diskuzi nad klasy obilí nebo je Ježíšova argumentace nepřesvědčila.
• Navíc je zřejmé, že měli svůj názor už hotový – že jim nešlo o to se nad věcí zamyslet nebo si vyslechnout Ježíšův názor. Hledali pouze záminku k obžalobě. A v takové situaci se diskutuje těžko.
• „Všechno, co řeknete, může být použité proti vám“ – je špatné pole k následné diskuzi.
• Je dokonce možné, že si tam nemocného dovedli jako „figuranta“. Jako „lákadlo“ na Ježíše: „Jak ho známe, neodolá a uzdraví ho a my ho budeme mít tam, kde chceme“. Případně: „Přivedeme tam nemocného a zapředeme nad ním teologický rozhovor“. Oba tyto přístupy jsou dost „hnusné“.
• Ten nemocný člověk totiž pro ně nebyl důležitý – představeným o něho nešlo, nešlo jim o podstatu, nešlo jim o uzdravení.
• Možná něco ve smyslu: „Milí studenti, tady vidíte zvláště pěkný případ nefunkční končetiny. Pojďme si o něm chvíli povídat“.

11 On jim řekl: „⁽Kdyby měl někdo z vás ovci⁾ a ta by He v sobotu spadla do jámy, což by ji neuchopil a nevytáhl?

• ř.: Kdo bude z vás člověk, který bude mít jednu / jedinou ovci …
• ř. egeirein – ‚probouzet / vstávat / křísit / pozvedat‘;
• Ježíš nicméně diskuzi a priori neodmítá. Volí ale jinou argumentaci, než v obilí. Neargumentuje „biblicky“ (i když,, jak uvidíme dále, biblický příkaz Z 5M je v pozadí jeho uvažování), ale apeluje na zdravý rozum a na soucit.
• Říká: „Což by ji neuchopil?“ Jinak řečeno: Nikdo z vás není tak zlý (takové „“hovado“), aby ovci nechal jámě se trápit nebo zdechnout, jen proto, že je zrovna sobota.
• I když Ježíš Zákon jako vždy neporušuje, pouze správně interpretuje: V Dt 22,4 je napsáno, že když uvidíš osla svého bratra či jeho býka, jak padli na cestě, nebuď lhostejný vůči nim, ale spolu s ním jim určitě pomoz vstát. V Zákoně totiž není uvedeno, že v sobotu tento příkaz neplatí. O jeho sobotní platnosti by se tedy dala vést diskuze, ale je asi očividné, že tento příkaz nebýt lhostejný nemá pouze šestidenní platnost.
• Shrnuto: Záchrana života má přednost před striktním dodržením zákazu sobotní práce.

12 Oč je člověk cennější než ovce! Proto je dovoleno v sobotu činit dobře.“ 

• Argumentace je jasná: Záchrana života ovce má zjevně přednost před zákazem sobotní práce … to je jasné dle přirozeného cítění i dle Písma … člověk je mnohem cennější, než ovce … je dovoleno v sobotu pomoci člověku.
• Člověk je mnohem cennější, než ovce – s podobným „porovnáváním“ hodnoty jsme se setkali již u vrabců (Člověk je cennější, než mnoho vrabců).
• Ježíš argumentuje dvěma směry: Za prvé apeluje na přirozený soucit, za druhé se odkazuje na příkaz z Páté Mojžíšovy o povinnosti nebýt lhostejný a poukazuje na jeho univerzální platnost.
• Ježíš zevšeobecňuje: Nezůstává samozřejmě u „tupého“ výkladu 5M 5,22 ve smyslu: Ovci z jámy vytáhnu, ale krávu nebo děcko tam nechám, protože o tom Bůh žádné pokyny nedává.
• Generalizace je nejširší možná: Je dovoleno činit dobře. Zákaz sobotní práce neslouží k tomu, aby lidem zabránil činit dobro.

13 Potom tomu člověku řekl: „Natáhni svou ruku.“ Natáhl from, a byla zase v pořádku . zdravá jako ta druhá.

• Vysvětlení Ježíš považoval za dostačující. Teoretizování již bylo dost – tak věc dále nerozebíral a přistoupil „k akci“.
• Teologické „kecy“ nad trpícím bylo to poslední, co Ježíše zajímalo.
• (Takovéhoto nepatřičného teoretizování nad utrpením přítele se široce dopouštěli Jóbovi přátelé – a Bůh je za to nepochválil ani trochu).
• Uzdravil muže „rychle a jednoduše“.
• Můžeme přemýšlet, proč Ježíš nepočkal s uzdravením do dalšího dne – mohl si s nemocným domluvit schůzku na jindy, případně ho do druhé dne vzít s sebou. Nestalo by se nic. Kristus ale nebyl zvyklý a nehodlal ustupovat z pravdy.
• Místní vedoucí na Něj nachystali past. On jejich zlý plán prohlédl, ale nezalekl se jej. V tomto případě ani nezvolil nějakou geniální nejednoznačnou odpověď (Co je císařovo, dejte císaři). Konfrontaci přijal a pravdu řekl u činil.
• Nehleděl na to, že si tím u autorit „kazí pověst“ a vedoucí činitele provokuje. Proč?
  • Především zřejmě nechtěl ustoupit z pravdy. Ježíš je Bůh. Přinesl lidem pravdu. Kvůli nějakým „lumpům“ nahoře nebude z pravdy ustupovat.
  • Kristovou destinací byl kříž – ale nebylo to proto, že by se tak rozhodly židovské autority – bylo to proto, že se tak rozhodl Bůh. Na tomto Božím plánu nemohly plány zlých vedoucích nic změnit. Kdyby Nejvyšší chtěl, mohl Ježíše kříže samozřejmě uchránit, i kdyby provokoval kohokoliv jakkoliv.
  • Autority svou zlobou pro Ježíšovo ukřižování připravovaly půdu, ale to vše bylo součástí Božího geniálního plánu. Bůh si je skrze jejich zlo používal jako „užitečné idioty“.
  • Dle některých (článek Tomáše Dittricha v Životě víry v devadesátých letech) Ježíš autority provokoval záměrně s cílem kříž si „vykoledovat“. Na tom něco je – jen s výhradou, že Bůh nikdy nepokouší ke zlému. Křižovatky rozhodnutí ale před lidi klade běžně.

14 Farizeové však vyšli a radili se proti němu, jak by ho zahubili. 

• ř.: přijali radu; 
• To je opravdu hnusné (a smutné) – farizeové došli k závěru, že Ježíše je třeba zabít, na základě toho, že uzdravil někomu ruku. To je podstata problému.
• To je ale vůbec nezajímalo – šlo jim pouze o to, že to udělal ve špatnou dobu.
• O nutnosti Ježíšovy smrti byli již zjevně rozhodnuti a dohodnuti. Nyní pouze řešili technickou stránku věci: Jak to nejlépe udělat.
• Radili se spolu – neproběhlo to tedy tak, že by plán vymyslel jeden z nich; šlo o dílo kolektivní.

15 Ježíš has věděl a odešel odtamtud. A následovaly jej ⁽velké zástupy⁾ . he je všechny uzdravil;

• n.: se to dověděl / to poznal;
• Prorok nemůže zahynout mimo Jeruzalém – v této chvíli ještě plán farizeů nemohl uspět.
• Ježíš se přesunul jinam. A „hloupí“ lidé neposlouchali své autority, ale šli tam, kde viděli či tušili pravdu a Boží moc.
• Ježíš se jim „odvděčil“ bezbřehým rozséváním své moci – uzdravil každého, kdo si o to řekl.
• Nešťastní farizeové místo, aby se radovali, že mohou být svědky takové šokující marnotratné manifestace Boží lásky a moci, někde zapškle seděli a kuli pikle. Jaká ubohost a jaká škoda pro ně.
• Někdy je moudré se vzepřít autoritám a jít za Bohem hlava nehlava.

16 a přísně jim domluvil, aby ⁽nerozšiřovali pověst o něm⁾.

• ř.: aby ho neučinili známým;
• Jako vždy: Z mnoha důvodů nechtěl přehnanou publicitu. Nechtěl, aby ho lidé hledali pouze kvůli uzdravování.

17 To proto, aby se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka Izaiáše: 

• Matouš jako obvykle nevynechává příležitost, aby Ježíšovu činnost interpretoval ve světle SZ.
• Cituje a vztahuje na Ježíše Iz 42

18 ‚Hle, můj služebník, kterého jsem si vyvolil, můj milovaný, kterého si oblíbila má duše. Vložím na něho svého Ducha a ohlásí soud národům.

• Co říkal Izajáš a co Matouš vztahuje na Ježíše?
  • Je Božím služebníkem
  • Bůh si Ho vybral
  • Má ho rád
  • Je Boží oblíbenec
  • Na pozemskou misi je vybaven Duchem Svatým
  • Jeho mise bude začátkem soudu

19 Nebude se přít ani křičet, na ulicích nikdo neuslyší jeho hlas.

• Jeho síla nebude v běžných pozemských atributech – schopnosti se prosadit či přeřvat ostatní.
• Bude nenápadný.

20 Nalomený rákos nedolomí a doutnající knot neuhasí, dokud nepřivede právo k vítězství.

• n.: soud / vládu (Boží); ř. krisis, h. mišpát;
• LXX i h.: k pravdě; 
• Bude jemný, citlivý, ohleduplný.
• Nalomená třtina taktak stojí – stačí nesmírně málo, aby ji člověk dolomil. Zacházet se s ní musí nesmírně opatrně. Je to krásný obraz jemného přístupu.
• Podobně doutnající knot je už skoro vyhaslý, skoro „mrtvý“. Stačí slaboučké fouknutí, mávnutí rukou – a je po ohni.
• Takovýto superjemný přístup ale Mesiáši nezabrání, aby definitivně prosadil právo.

21 A v jeho jméno budou národy skládat naději.‘

• Bude jedinou nadějí pro všechny, kdo budou hledat dobro a dobré vyústění svých životů.

22 Tehdy k němu přivedli démonizovaného, který byl slepý a němý. Uzdravil ho, takže ten němý a slepý mluvil a viděl. 

• Ježíš uzdravil stovky či tisíce -tento se ale zřejmě závažností své „diagnózy“ vymykal. Možná šlo o obecně známého nešťastníka (něco jako démonizovaný člověk či lidé v Gerarse)
• Být slepý a němý současně znamená obrovskou sociální izolaci. Hluchý ten člověk asi nebyl, to by bylo zmíněno.
• Věděli o jeho démonizaci již, když ho přiváděli (že nejde o nemoc, ale o démonizaci) nebo to odhalil až Ježíš? Těžko říci. Z formulace vyplývá spíše to první, ale Matouš vše píše až ex post. Ten člověk tím zřejmě netrpěl odjakživa?
• Možná mohl přesněji napsat: Přivedli slepého a nemluvícího. Mysleli jsme, že je nemocný až do chvíle, kdy z něj Ježíš začal vyhánět démony a on se začal válet po zemi.
• Je to ale jedno – Ježíš byl dokonalý „diagnostik“. Pro nás je poučné, že i takováto komplexní postižení mohu být démonická – démon v člověku může blokovat centrum zraku i mluvy.
• Kde to démon vlastně dělá? Na periferii, tedy v očích a v mluvidlech nebo v mozku? Nebo v nervových drahách mezi tím?

23 A všechny zástupy byly ohromeny a říkaly: „Snad to není ten Syn Davidův?“

• Šlo o velkou věc. O organický, naprosto jasný zázrak.
• Ohromení bylo zcela na místě.
• Zástupy svůj závěr vyvodily správně. Říkaly si: Pokud tento člověk dělá tak veliké věci, je dost pravděpodobné, že by mohl být Mesiášem (ten býval nazýván Davidovým synem).

24 Když has uslyšeli farizeové, řekli: „Ten člověk vyhání démony jen ⁽in moci⁾ Belzebula, vládce démonů.“

• n.: skrze; ř.: v Belzebulovi …
• Reakce farizeů byla pochopitelná. Zázrak byl nepopíratelný a velký. Možnost, že by Ježíš byl Mesiášem farizeové a priori nepřipouštěli, tu neměli vůbec ve hře. Jaké jiné vysvětlení pro zázrak jim zbývalo?
  • Ježíš je Boží Mesiáš: Nepřipadá v úvahu
  • Jak jinak se mohl takový zázrak stát? Lidé takovou moc nemají, tohle žádný člověk nedokáže.
  • Musí jít o moc nadpřirozenou.
  • Odkud odjinud (než od Boha) se může objevit nadpřirozená moc?
  • Jedině od ďábla, z jeho říše.
  • Shrnuto: Původ Ježíšovy moci musí být ďábelský.

• Přístup farizeů je hodně podobný tomu, jak ke skutečnosti přistupují evolucionisté. Ti uvažují takto:
  • Složitost živých organismů je enormní
  • Zásah vyšší inteligence (natož Boha) je při jejich vzniku předem vyloučena.
  • Musí existovat jiný princip jejich vzniku – vybereme si např. náhodu a přirozený výběr.

25 Jesus však znal jejich myšlenky a řekl jim: „Každé království samo proti sobě rozdělené pustne a žádné město nebo dům sám proti sobě rozdělený neobstojí. 

• Ježíš tento přístup nyní striktně neodmítl jako rouhání Duchu svatému – možná respektoval logičnost farizejské úvahy. Přistupuje na diskuzi a argumentuje logicky:
• Znal jejich myšlenky ukazuje, že farizeové možná své výhrady ani neřekli nahlas. Resp. oni je spíše řekli, ale chce se zřejmě říci, že Ježíš pochopil a reagoval na vnitřní rozpornost jejich uvažování.
• Říká: Kdyby to bylo tak, jak tvrdíte, jak by to vlastně fungovalo?
  • Postižení tohoto člověka bylo démonického původu – to je zjevné. Jasně se to projevilo na způsobu, jak jsem ho uzdravil. Na tom se shodneme.
  • Vy tvrdíte, že vládnu autoritou nadřízeného démonů, kteří v postiženém člověku „úřadovali“.
  • A v této autoritě jsem jim přikázal, aby jej opustili.
  • Z příkladu běžného lidského království, rodiny či kmene ale víte, že předpokladem úspěšného fungování jakékoliv organizované skupiny je vnitřní jednota a spolupráce. Skupina, která netáhne za jeden provaz, neobstojí.

26 A vyhání-li Satan Satana, rozdělil se sám proti sobě. Jak tedy obstojí jeho království? 

• V tomto případě byla satanova vůle, aby tomu člověku bylo ubližováno a škozeno. Proč by měl souhlasit s tím, aby tomu bylo jinak? Nebo proč by měl změnit názor?
• Napadá mě možnost, že by od satana mohlo jít o „fintu“ – že by v rámci svého „strategického plánování“ se vzdal nadvlády nad jedním člověkem s cílem mnohem většího zisku: Oklamání lidí stran Ježíšovy autority.
• Zvažování této varianty je podle mě legitimní – Ježíš ji nicméně v úvahu nebere, její možnost nepřipouští. Tím nám ukazuje, že takto to v satanově říši nefunguje – tam se ústupky nedělají.
• To je pro nás důležité: Když se dějí zázraky nebo se jinak manifestuje nadpřirozená moc, je třeba být velmi obezřetný při jejich hodnocení, zvláště rizikové může být přičítat je ďáblu.
• Vícekráte jsem byl svědkem manifestace nadpřirozené moci v prostředí, které se mi zdálo problematické – např. v „uřvané“ církvi s pochybnou teologií prosperity a všeobecného zdraví nebo v církvi s tlakem na peníze. Zdálo se mi takřka nemožné, aby původcem moci v takto problematickém prostředí byl Hospodin.
• Jenomže to má háček – to, že se mi něco nelíbí, může být analogická situace tomu, kdy se farizeům nelíbil“ Ježíš.
• Nikdy jsem se ale neodvážil záležitost vyřešit tím, že bych přítomné nadpřirozeno přisoudil ďáblu. Raději jsem hodnocení nevyslovil – „Nevím“ je legitimní názor. Nemusím všemu rozumět. Do nadpřirozeného světa vidím málo. Co já vím, komu se Bůh rozhodne svěřit svou moc. Než bych riskoval rouhání se Duch Svatému, je lépe se zdržet názoru.
• Opravdu nezpochybnitelných „organických „zázraků“ se v našem prostředí děje málo – většina nadpřirozené moci se manifestuje něčím jiným, než uzdravením slepého nebo hluchého.
• To neznamená, že nemáme hodnotit, co se kolem nás děje, ani, že nadpřirozeno je automatickým Božím razítkem pravosti. Řada okultistů disponuje temnou silou, někdy poměrně významnou.
• Že existují i temné nadpřirozené síly víme i z Bible – srv. egyptští mudrci). Snaha o rozlišování je tedy na místě.

27 A vyháním-li já démony ⁽in moci⁾ Belzebula, v čí moci je vyhánějí vaši synové? Proto oni budou vašimi soudci.

• Ježíš pokračuje v argumentaci vůči farizeům. Možná byl již rozčilený.
• Farizeové tedy zřejmě exorcismy provozovali.
• Syny myslel Ježíš opravdu rodinu (znalost či schopnost exorcismu se předávala z otců na syny?) nebo myslel spíše na farizejské učedníky?
• Zdá se, že Ježíš jejich schopnost exorcismu nezpochybňuje, naopak ji používá: Když vy můžete mít dostatek Boží moci k tomu, abyste poroučeli démonům, čím spíše já? Nebo spíše: Pokud bych já opravdu používal temnou moc, to si opravdu myslíte, že vaši synové mají přístup k nějaké jiné, nežli já?
• Proto oni budou vašimi soudci: Protože u svých nedokonalých synů nepředpokládáte (a ani oni nepředpokládají ani o ni neusilují), že by při exorcismu používali temnou moc, povstanou jednou synové proti vám. Řeknou: My jsme temnou moc nechtěli a vy jste nám ji nepodsouvali. Je tedy naprosto mimo z jejího použití vinit Ježíše.
• Jinak řečeno: To, že jste Ježíše nařkli z použití temné moci, byl hnusný podraz. Věděli jste totiž dobře, že to tak není. (Že exorcismus lidé provozovat mohou i bez spolupráce s ďáblem, resp. výhradně ve spolupráci s Bohem).

28 Jestliže však já vyháním démony ⁽in moci⁾ Ducha Božího, pak už k vám přišlo Boží království.

• Po mém zdůvodnění, je nyní naprosto jasné, že to, co jste viděli, byla moc Božího Ducha.
• A co lze vyvodit z toho, že já disponuji mocí Svatého Ducha? Že už k vám dorazilo Boží království.
• Že zápis do Božího království již začal. Že lidé, kteří chtějí žít v království, kde budu kralovat já, již mohou. Vstup je možný.
• Boží či Kristovo království bylo Ježíšovým ústředním tématem – jeho aspekty Ježíš vysvětloval mnoha způsoby. Nyní zdůrazňuje, že příchod Jeh království je spojen s viditelnou manifestací Boží moci.

29 Nebo jak může někdo vejít do domu siláka a uloupit jeho majetek, jestliže siláka nejdříve nespoutá? A teprve pak vyloupí jeho dům.

• ř.: nádoby / nářadí;
• Ježíš vysvětluje znovu a jinak: Démon v člověku je silný a má své představy. Rozhodně nehodlá dobrovolně opustit to, co získal – svůj dům.
• Člověk je pro démony obydlím. Říká se, že démoni touží po těle a získávají jej tím že se „nastěhují“ do člověka.. Takového člověka pak do určité míry ovládají, vládnou jím. Donutit démona, aby člověka opustili, není snadné – považuje ho za svůj majetek a střeží si ho.
• Chce-li někdo získat dům / lidskou bytost pro sebe, musí nejprve být schopen démona ovládnout, zneschopnit (spoutat).
• Tím, kdo je schopen siláka spoutat, je Bůh. Ježíš říká:
• Abych byl schopen démona spoutat a člověka získat pro sebe (osvobodit), musím nad ním disponovat mocí.
• Tento argument na slova farizeů neodpovídá – oni nezpochybňovali, že Ježíš potřebnou mocí disponuje, ale rozporovali její božský původ. Ježíš spíše rozvádí problematiku: Démon si svého člověka pevně drží a je silný. K osvobození je zapotřebí něčeho tak mocného, jako je moc Boží.

30 Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje.

• Ježíš byl zjevně na farizee naštvaný. Přitvrzuje v argumentaci: Vy si možná myslíte, že mou činnost pouze „nezaujatě“ pozorujete a hodnotíte. Že svým přístupem nic neriskujete – že i kdyby se „náhodou“ ukázalo, že to, co dělám, skutečně pochází od Boha, nic se neděje. V tom se ale škaredě mýlíte.
• Tím, že mi děláte problémy, kladete překážky a různě mě zpochybňujete se stavíte po bok mých nepřátel. Moje mise je už tak obtížná a ještě mi věci komplikovat, je velmi problematické. Vaše pozice není neutrální, ale nepřátelská. Jste proti mně.
• Jediné správné místo pro člověka je po mém boku. Každý, kdo je někde jinde – byť se mnou třeba vyloženě nebojuje, jen mě zpochybňuje – se řadí mezi mé nepřátele a mou práci podkopává a ničí.
• Jde o zásadní a závažné slovo pro každého člověka – Ježíš jako obvykle neponechává žádný prostor pro neutralitu či blahovolný postoj pozorovatele. Buď pracuješ se mnou nebo jsi nepřítel a škůdce.
• A bude hůř.

31 Proto vám pravím: Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu odpuštěno nebude.

• n.: zlé mluvení / urážky;
• Nejen, že platí: Buď pracuješ se mnou nebo jsi nepřítel a škůdce. Navíc některé na pohled nevinné „řeči“ mohou být nezvratně smrtelné.
• Farizejská námitka o vyhánění démonů Belzebubem mezi takové fatální slova zjevně patřila. V jakém smyslu?
• „Skutkovou podstatu“ rouhání se Duchu Svatému zřejmě naplňuje, když někdo přisuzuje Jeho dílo ďáblu.
• Proč je to tak závažný prohřešek, že to přesahuje všechny jiné myslitelné hříchy i všechna rouhání, není úplně jasné. Rouhat se znamená mluvit o někom škaredě – používá se výhradně vůči Bohu.
• Rouhat se vůči Kristu znamená urážet Ho – po vyznání jde o odpustitelnou věc. Hříchů je nezměrné množství druhů – ale opět žádný není neřešitelný skrze pokání a odpuštění.
• Přisoudit ale Boží práci Zlému, je problém tak velký, že žádné řešení nemá. Bůh není ochoten jej odpustit ani po vyznání. Proč? Možná proto, že když je Bůh nadpřirozeně při díle, je to tak do očí bijící, tak nezpochybnitelné, že rouhání se vůči tomu vyžaduje tak velkou míru zla a arogance, že je to pro Boha nezkousnutelné.
• Může být rouháním se Duchu myšleno ještě něco dalšího? Vedou se o tom spory (Vyskytuje se ve všech synoptických evangeliích, takže nejde o nějakou Matoušovu „přecitlivělost“.).
  • Na prvním místě se samozřejmě nabízí setrvalé odmítání spásy. Duch Svatý se dotýká srdce každého nevěřícího na planetě s cílem přivést jej k pokání a ke spáse. Kdo během života nezareaguje, tedy pokání odmítne, zemře se svými neodpuštěnými hříchy a skončí v zatracení. Nejde samozřejmě o Boží neochotu, ale lidskou neochotu spásu přijmout.
  • V tomto kontextu by také mohlo jít také o odmítání Kristova Božství.
  • Může také jít o odpadnutí (apostazi): tedy úplné zřeknutí se víry poté, co jsme pravdu poznali a přijali. (Tomu by mohla odpovídat místa Žd 6 a 10).
  • Další možností je postupná úplná ztráta citlivost na Ducha Svatého. Toho lze „dosáhnout“ postupnými kroky zatvrzování srdce až do úplné ztráty citlivosti. To samozřejmě nakonec také vede k zavržení.
• Nejpravděpodobnější je (z kontextu) vysvětlení, že rouháním se Duchu Svatému je přisuzování Božích mocných činů ďáblu.

32 A tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale tomu, kdo by promluvil proti Duchu Svatému, nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím.“

• Jde o podobný princip: Pochybovat nebo rouhat se vůči Ježíši je odpustitelné – byl člověkem a rozeznat v Něm Jeho božství není úplně samozřejmé.
• Duch Svatý ale jedná naprosto nadpřirozeně – proto zpochybňovat Jeho božství je neodpustitelné.
• Co znamená: nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím? Zřejmě v tomto případě nebude pokání fungovat ani na zemi ani při závěrečném Božím soudu. Opravdu se zdá, že člověk si takovýmto přístupem může uzavřít cest k záchraně definitivně.
• Je to nadmíru hrozivé – a není se co divit lidem, kteří mají panický strach, že se někdy Duchu Svatému rouhali a není jim tím pádem už pomoci.
• Je těžko jim radit. Většinou se říká, že ten, kdo se rouhání Svatému Duchu obává, se ho nedopouští. Jde-li ale o dokonalou odpověď, není jisté.
• Jsme-li svědky nadpřirozených jevů, je v pořádku je hodnotit a zamyslet se nad nimi. Vícekráte jsem byl svědkem nadpřirozeného jednání v církvích, které mi jinak byly „z duše protivné“ (např. tlakem na peníze nebo bičováním atmosféry). Bylo lákavé si pro sebe uzavřít: Tady Bůh působit nemůže. Snažím se ale být zdrženlivý a radikální soudy raději nevynáším.
• Gamalileovský přístup (Sk 5) je ale velmi moudrý a uplatnitelný univerzálně: Gamaliel, uznávaný učitel zákona a člen Sanhedrinu, vystoupil na obhajobu apoštolů, když byli zatčeni kvůli hlásání evangelia. Gamaliel upozornil své kolegy, aby vůči apoštolům postupovali obezřetně. Připomněl jim, že mnoho minulých náboženských hnutí, která neměla božské schválení, nakonec zanikla sama. S odvoláním na příklady z nedávné minulosti (např. povstání Theudase a Judy Galilejského) argumentoval, že pokud je křesťanské hnutí „od lidí“, samo se rozpadne, ale pokud je „od Boha“, jejich zásah by mohl být bojem proti Bohu.

V této souvislosti je ještě vhodné zmínit tzv. Berlínskou deklaraci z roku 1909, která by mohla být z tohoto "soudku": Byla reakcí na vzestup letničních církví a charismatických projevů v rámci německých evangelických církví. Deklarace tvrdě odsoudila letniční hnutí, označila je za „nebezpečí“ a varovala před „podvodnými duchy“. Prohlásila, že letniční praktiky nepochází z Boha, ale jsou důsledkem „démonického podvodu“, a tvrdě odsoudila charismatické projevy v rámci letničního hnutí. Deklarace nepovažovala dary jako mluvení jazyky či proroctví, projevované letničními křesťany, za autentické projevy Ducha svatého. Vyzvala tradiční církve a věřící, aby se od letničního hnutí distancovali, protože v něm viděla duchovní a doktrinální ohrožení křesťanské víry. Tato deklarace nebyla oficiálně nikdy odvolána, i když vztahy mezi tradičními a letničními církvemi se postupně zlepšovaly.

• Osobně považuji za dost možné, že němečtí protestanté se tehdy dopustili, pokud ne přímo rouhání se proti Duchu Svatému, přinejmenším hrubého přešlapu. Lze spekulovat, nebylo-li propadnutí německého národa národnímu socialismu a všechny katastrofy s tím spojené Božím trestem za tohoto rouhání.

33 „Vypěstujte krásný strom, a jeho ovoce it will be krásné, nebo vypěstujte špatný strom, a jeho ovoce  it will be špatné. Vždyť strom se pozná podle ovoce.

• Jak to souvisí s rouháním proti Duchu? Pokračuje Ježíš v tématu nebo mluví o něčem novém? Kdo je strom? Co je ovoce?
• Strom se pozná podle ovoce znamená, že jaké je ovoce, takový je strom. Chci-li být schopen zhodnotit kvalitu stromu, musím se podívat na ovoce. Podle vzhledu stromu o kvalitě stromu nic nezjistím. Strom může vypadat dobře a produkovat nechutné nejedlé zmetky. Naopak může strom vypadat bůhvíjak podivně a přesto rodit skvělé chutné ovoce.
• Za špatné stromy Ježíš považuje farizee: Oni mohou vypadat dobře, ale z toho, jak zle uvažují a hovoří, se jasně ukazuje, že jsou ve skutečnosti špatní. Vždyť takové odporné „podpásovky“, jaké na Ježíše vytahují, musí vycházet z totálně zvrácených srdcí.
• Naopak tím dobrým stromem je Ježíš: Na první pohled nic zvláštního, ale z toho, co říká a dělá, si můžete udělat obrázek, že ve skutečnosti je dobrý.

34 Plemeno zmijí, jak můžete mluvit dobré věci, když jste zlí? Vždyť ústa mluví z přebytku srdce.

• Toto oslovení pro farizee používal už Jan Křtitel. Neměl s nimi žádný soucit. Ježíš je tak oslovoval ještě v Mt 23,33.
• Zmijí plemeno, čili potomci jsou stejní jako zmije sama. Zmije je symbolem úlisnosti, v ráji představovala samotného ďábla.
• Ježíš nadále hovoří k farizeům: Jste ďáblovými potomky. Jaký potom div, že říkáte tak hnusné a zlé věci? Jak by tomu mohlo být jinak? Jak by zlé nitro mohlo vyprodukovat něco dobrého?
• Jde o drsné urážky, farizeové si ale „začali“. Nařknout Ježíše, že dělá dobré skutky v moci ďáblově bylo opravdu hnusné.

35 Dobrý člověk z dobrého pokladu vynáší dobré, a zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé.

• Vy nemáte, odkud brát. Kde byste nabrali něco dobrého, jak z vás může vypadnout něco kloudného, když vaše nitra jsou zkažená?

36 Pravím vám, že z každého neužitečného výroku, který lidé promluví, vydají počet v den soudu.

• Ono totiž to, co člověk vypouští z úst, je velmi důležité.
• Nejen ve smyslu, že bychom měli říkat dobré a nevypouštět špatné a zlé.
• Dozvídáme se, že není nic, co jsme vypustili z úst, co nebude při posledním soudu vyhodnoceno.
• Slovo neužitečný je ἀργός, ή, όν  [argos] 1. nezaměstnaný, (jsoucí) bez práce 2. líný, zahálčivý 3. zbytečný [8 výskytů]. Dnes bychom možná řekli, že jde o slovo, které někdo „plácne“ jen tak, o slovo, které není ničím podloženo.
• Pavlík překládá liché slovo, ČEP neužitečné, B21 neuvážené, KJV idle, NIV empty, ESV careless.
• Když všechna takováto slova vyloučíme, co nám zbude? Pouze slova důležitá, promyšlená, smysluplná a vedoucí k dobrému cíli. Chce se povzdechnout spolu s učedníky: Kdo vůbec může obstát? Vždyť je toho tolik, co v životě namluvíme.

37 Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen.“

• Zde Ježíš snad míní něco jiného, než prázdná slova o verš výše – poukazuje na to, že vyřčená slova bere Bůh velmi vážně. Snad je míněno, že naše spása se odehraje na základě toho, co jsme ústy vyznali. Zda jsme se ke Kristu přihlásili nebo jsme ho odmítli. Vše se dělá slovy a Bůh naše slova bere vážně.
• Jinak tomu ani být nemůže – Bůh nejedná na základě pocitů, ale na základě faktů, na základě smluv. A smlouvy se uzavírají písemně nebo ústně: Např. k manželství nestačí, že si na sebe dva lidé myslí, dokonce ani to, že se mají rádi. Manželství se uzavírá ústní a písemnou formou v církvi nebo na radnici a pečetí se krví o svatební noci. Takto uzavřené manželství je pak nezpochybnitelné.
• Stejně tak Božím (adoptovaným) dítětem se člověk stává na základě vyznání svých úst a na základě křtu. Při křtu z úst křtěnce zazní vyznání víry v Krista. Tím je smlouva zpečetěna.
• Snad lze podotknout, že zřejmě mohou existovat výjimky: Ne všechny myšlenky musí být „oděny“ do slov. Bůh zná i naše myšlenky stejně dobře jako naše slova. Pravděpodobně se např. lze k Bohu obrátit na smrtelné posteli aniž člověk otevře ústa. Jde ale o výjimky. I lotr na kříži (který jinak „nestihl“ křest ani nic jiného „křesťanského“) Ježíše oslovil a o spásu požádal.
• Zvážíme-li, že Bůh bere slova s velkou vážností, jde o zdrcující zjištění. Pokud ohledně našich vyřečených slov opravdu neexistuje žádná „míra tolerance“, je to vážné. Ne za každé neuváženě plácnuté slovo nás samozřejmě čeká peklo, ale zřejmě není žádné slovo, které by s námi Bůh neprobral. Věřím ale, že pokání nás může břemena marných slov průběžně zbavovat.
• Jak víme z příběhu Izákova žehnání Jákobovi a Ezauovi, některá vyřčená slova dokonce ani nelze vzít zpátky. Izák nemohl zneplatnit již vyřčené požehnání, přestože ho pronesl jsa uveden v omyl.

38 Tehdy mu někteří z učitelů Zákona a farizeů řekli: „Učiteli, chceme od tebe uvidět znamení.“

• Možná to mysleli ve smyslu: Mluvíš s velkou autoritou a říkáš nečekané věci. Pokud tě máme brát vážně, potřebujeme potvrzení tvé pravosti.

39 On jim však odpověděl: „Pokolení zlé a cizoložné vyhledává znamení, ale znamení mu nebude dáno, kromě znamení proroka Jonáše. 

• Ježíš svou rétoriku v nejmenším nezjemňuje. Pokračuje v „urážkách“. Nazývá všechny tehdejší židy (nejen farizee a učitele) pokolením zlým a cizoložným. Tedy lidmi od základů zvrácenými a Bohu nevěrnými.
• Jedním z příznaků, kterým se jejich zlo a cizoložnost projevují, je právě vyhledávání nadpřirozených znamení. Jinak řečeno: Kdybyste nebyli tak zlí a tak daleko od Boha, znamení byste nepotřebovali. Jako Mesiáše byste mne rozpoznali i bez nich (nehledě k tomu, že Ježíš znamení dělal celou řadu – jen oni je nechtěli vidět).
• Znamení v tom smyslu, jak si představujete, ale nedostanete. (Co vlastně po Ježíši chtěli? Co měl udělat? Ohnivý kříž na nebi? Zřejmě chtěli něco podobného. Možná ještě, aby vypráskal Římany).
• Zlým lidem ani nadpřirozená znamení k ničemu nejsou- o ničem je nepřesvědčí. A dobří je nepotřebují.
• Jedno zázračné znamení ale Ježíšova generace obdržet měla – Ježíšovo vzkříšení.

40 Vždyť jako ‚byl Jonáš v břiše velké ryby tři dny a tři noci‘, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. 

• Nejprve: Ježíš zemřel v pátek odpoledne a vstal z mrtvých v neděli ráno – což se z našeho vnímání času jeví jako v hrobě strávené necelé dva dny a dvě noci:
  • Ježíš zemřel v v pátek v 15 hodin. Pohřben byl „taktak“ před západem slunce. Z pátečního dne tedy 1-2 hodiny.
  • Celá páteční noc = 12 hod. noci. (Velikonoce bývají poměrně blízko rovnodennosti)
  • Celý sobotní den = 12 hod. dne.
  • Celá sobotní noc =12 hod. noci.
  • Vzkříšen byl v neděli brzy ráno. Nevíme kdy, ale ženy se k hrobu vypravily brzy ráno, zřejmě hned po rozednění. Vzkříšení tedy muselo proběhnout těsně před jejich příchodem (Kdyby Bůh Ježíše vzkřísil ještě v noci před příchodem dne, počty by nevycházely) = 1 hodina dne.
  • Celkem Ježíš strávil v hrobě asi 14-15 hodin denních a 24 hod. nočních, dohromady necelých čtyřicet hodin (nikoliv tedy 72 hodin, jak tři dny a noci vnímáme my.
• Podle židovského vnímání je situace jiná:
  • pátek podvečer – první den,
  • od západu slunce v pátek do západu slunce v sobotu) – druhý den,
  • Neděle (od sobotního večera do rána) – třetí den.
  • Tři noci ale nevymyslíme v žádném případě.
• Jak to Ježíš tedy myslel?
• (Obrat používaný z apoštolském vyznání víry: Třetího dne vstal z mrtvých, je nepochybně pravdivý, to nyní ale neřešíme.)
• Údajně je možné, že fráze „tři dny a tři noci“ je židovským idiomem, přičemž na přesném počtu nocí nezáleží.
• Zřejmě ale platí, že „pobyty“ Jonáše a Ježíše trvaly stejnou dobu.
• Z hlediska znamení je to jedno: Jestli člověk vyleze živý z ryby nebo z hrobu po čtyřiceti nebo dvaasedmdesáti hodinách, nehraje roli – obojí je stejný zázrak.

41 Ninivští muži povstanou na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť učinili pokání na Jonášovo kázání — a hle, zde je někdo větší než Jonáš. 

• n.: vyhlášení / zvěst;
• To, že někdo proti někomu povstane na soudu, je zvláštní koncept. Vyskytuje se ještě Mt 11,21 „Běda tobě, Chorazin! Běda tobě, Betsaido! Protože kdyby se byly v Týru a Sidónu staly ty mocné činy, které se staly ve vás, dávno by v žíni a popelu učinili pokání. Ale pravím vám: Týru a Sidónu bude v den soudu snesitelněji než vám.
• Ježíš srovnává situaci dvou dvojic:
  • Staví Ninivské Asyřany proti svým židovským současníkům
  • a staví dvě židovská města proti dvěma pohanským.
• V jakém smyslu? Vytýká židům, že přestože měli lepší startovací pozici (byli židy) a navíc byli svědky zázraků, že na zázraky nereagovali tak horlivě jako ne-židé.
• A co znamená: povstanou na soudu s tímto pokolením a odsoudí je? Je to myšleno jako obraz nebo doslova? Pokud doslova, jak by to probíhalo?
  • Představme si, že probíhá závěrečný Boží soud, jehož výsledkem je přijetí nebo zavržení podle toho, jak se lidé za svých životů postavili ke Kristu. Bůh odmítá přijmou obyvatele Chorazin, Betsaidy nebo některé jiné židy. Ti namítají: To není spravedlivé – my jsme o Mesiáši neměli dostatek informací. Nemohli jsme odhalit Jeho identitu, neměli jsme Jej, jak rozpoznat.
  • Bůh odpovídá: Nemáte pravdu, vymlouváte se. Informací jste měli dostatek – vždyť ve vaší bezprostřední blízkosti dělal zázraky, jen vy jste je ignorovali.
  • A nyní přichází chvíle, kdy Bůh povolává za svědky Ninivany: Vždyť Ninivané nezakusili zdaleka tolik zázraků jako vy (viděli pouze Jonáše vyplivnutého velrybou), neměli zdaleka tolik informací ani povědomí o Bohu – ale to jim stačilo k tomu, aby pochopili, že Bůh za Jonášem stojí, a věnovali mu pozornost (činili pokání).
  • Ježíš navíc odhaduje (jako Bůh si takovou predikci může dovolit), že obyvatelé pohanských měst, kdyby zažili tolik zázraků, jako obyvatelé měst židovských, by Mesiáše rozpoznali.
• Zda Bůh opravdu bude svědky podobným způsobem povolávat nebo zda jde pouze o Boží „kvalifikovaný odhad“ a o symboliku, nevíme.
• Jisté ale je, že vždy, když se chystáme před Bohem vymlouvat, musíme si dávat pozor: Měli jsme ve sboru stařičkou a velmi špatně pohyblivou sestru. Byla velmi zbožná: Mj. se účastnila většiny sborových aktivit, vč. evangelizačních akcí. Bible se jí skoro rozpadala, jak ji stále četla. Učila se nazpaměť biblické verše. Když se setkám s někým, kdo se vymlouvá, že na čtení a učení se Bibli nemá hlavu nebo že nemůže někam přijít, napadalo mě, že Anička svým přístupem takové lidi usvědčí z toho, že se pouze vymlouvají – když mohla přijít ona (která sotva chodila), když se mohla učit zpaměti ona ve svých osmdesáti, což teprve bychom mohli by. Problém není v tom, že bychom nemohli, ale že nechceme.
• Platí totiž obecné pravidlo: Každý, kdo něco zvládne, přestože k tomu má horší předpoklady, než my, může být Bohem (skutečně nebo „virtuálně“) vůči nám povolán na soud. Stejně tak my můžeme být povolání vůči těm, kdo jsou na tom naopak vůči nám lépe.

42 Královna jihu ofvstane na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, protože přišla od končin země, aby uslyšela Šalomounovu moudrost — a hle, zde je někdo větší než Šalomoun.“ 

• Další příklad ze stejného soudku: Královna ze Sáby byla africkou královnou, která nelitovala času, peněz a mnoha úsilí k tomu, aby se na vlastní oči přesvědčila o tom, zdali je Šalomoun opravdu tak moudrý, jak se říká.
• Ta při soudu vystoupí proti lidem, kteří nevěnovali své úsilí k tomu, aby zjistili, jak je tomu s Ježíšem.
• Vždyť navíc, to co „předváděl“ Šalomoun, je proti Kristovu dílu ničím.

43 „Když pak nečistý duch vyjde od člověka, prochází bezvodými místy, hledaje odpočinutí, ale nenalézá. 

• Nedávno Ježíš řešil otázku své autority pro vyhánění démonů. Nyní na to navazuje – dává instrukce těm, kterým takto pomohl.
• Hovoří o vyhnaném démonu. Dozvídáme se zásadní informace o tom, jak to chodí v duchovním světě, konkrétně v ďáblově hájemství.
• Démon člověka dobrovolně neopustí, musí být vyhnán násilím. Jaký je jeho další osud?
• Neradostný – nenalézá odpočinutí, pouze bezvodá místa (jistě obraz nehostinných míst, kde se nemůže nebo nechce usídlit). V člověku mu naproti tomu bylo dobře.
• Zřejmě neexistuje pro démona uspokojivé stanoviště mimo lidské bytosti.

44 Tehdy si říká: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ A když přijde, nalézá dům  prázdný,  zametený a vyzdobený

• n.: uklizený;
• Člověk osvobozený od démona zatím nezahálel – jeho mysl se bez tlaku démona normalizovala, zbavil se závislostí, začal žít normální život (to symbolizuje slovo zametený/uklizený).
• Nitro osvobozeného člověka je také vyzdobené: Zřejmě se tím myslí, že člověk má ze svého nového stavu radost, užívá si jej.
• Problémem je, že dům / nitro je zároveň prázdné – což uvidíme dále.

45 Potom jde a vezme s sebou sedm jiných duchů, horších, než it sám; vejdou a bydlí tam. A poslední  věci onoho člověka se stávají horšími než ty první. Tak bude i s tímto zlým pokolením.“

• Racionální úvaha vede démona k tomu, že nejlepší bude se vrátit „domů“.
• Jak zjišťujeme, nitro člověka je poměrně „prostorné“ a může hostit více démonů, než jen jednoho.
• Proč s sebou démon přibírá ostatní? Jistě ne z altruismu ve smyslu: Přiberu s sebou pár chudáčků kolegů bezdomovců, kteří jsou na tom stejně špatně jako já.
• Vztahy v ďáblově říši jsou téměř jistě velmi napjaté, plné nedůvěry, strachu a nenávisti. (Skvěle vystiženo v Radách zkušeného ďábla od C.S. Lewise). Vyhnaný démon přibere ostatní z donucení, zřejmě v rámci trestu za to, že svého hostitele opustil.

Vztahy v ďáblově říši si představuji jako vztahy v komunistickém Sovětské svazu, zvláště v KGB nebo u nás v StB - v zásadě jde o privilegovanou společnost mocných lidí. Patřit mezi ne je ale hrozné - nikdo nikomu nevěří, každý každého nenávidí. Nikdo nemine příležitost, jak druhého podrazit. Opravdová náklonnost nebo věrnost nejsou možné.  

• Celá skupina bez problémů obsadí bývalého hostitele a začne „řádit“. Výsledkem je, že člověk je na tom hůře, než byl před osvobozením. Mít v sobě více démonů je zjevně horší, než mít jen jednoho.
• Proč Ježíš na situaci upozorňuje? Resp. jak takové situaci předcházet? Co osvobozený člověk udělal špatně, že ho toto potkalo?
• Klíčovým problémem osvobozeného člověka bylo, že dům zůstal po odchodu démona prázdným. Že je uklizený a vyzdobený, nevadí, to je přirozené. Ale nechat dům bez ochrany je fatální chybou.
• A jak měl člověk svůj dům (nitro) naplnit a tím ochránit? Měl do něj někoho nastěhovat. Koho? A jak se to dělá? Možností moc není. V lidském srdci se ubytovávají pouze démoni nebo Svatý Duch.
• Může lidské nitro zůstat prázdné, tedy neobydlené nikým kromě člověka samého? Na nějakou dobu zřejmě ano, ale jestli na trvalo, je sporné.
• Je možné, že u lidí, kteří již v sobě jednou démona měli, je riziko re-infekce vyšší. než u ostatních.
• Osvobozený člověk se tedy měl okamžitě stát křesťanem a „nastěhovat k sobě“ Ducha Svatého. Takto „zabydlený“ člověk je vůči re-invazím démonů bezpečný, neboť Svatý Duch je mnohem silnější, než jakýkoliv démon.

Znal jsem muže, který byl celý život těžkým alkoholikem. Jako troska se potácel životem v péči své matky, která mu vždycky znovu a znovu dala peníze "na chlast" a znovu a znovu ho umyla a uložila, když se pozvracený vrátil domů. Tak to šlo až do doby, kdy matka zemřela. 

Asi padesátiletý syn po smrti matky ze dne na den přestal pít, začal pracovat a obrátil se k Bohu. Krátkou dobu chodil i k nám do sboru.

Jeho obrácení bylo zázračné - přestože byl celý život těžkým alkoholikem, byl nesčetněkrát hospitalizován na psychiatrii apod., neměl žádné tělesné ani duševní následky. Říkával mi: "Já jsme jasným důkazem Boží existence - celý život jsem byl alkoholik a nyní pracuju jako kopáč a po večerech si čtu učebnice deskriptivní geometrie." (jeho matka byla učitelka).

Jenomže své křesťanství postupně začal brát na lehkou váhu - po nějaké době začal zanedbávat církev, chodil na zábavy, občas si dal jedno pivo. 
Varoval jsem ho: "S tvou anamnézou nemůžeš žít s Bohem na půl plynu - ty by ses ze sboru vůbec neměl vzdalovat a pastora by ses měl držet za košili" (obojí myšleno obrazně ve smyslu: Musíš jít s Bohem naplno).

Postupně se Bohu začal vzdalovat, znovu propadl alkoholu a druhou šanci již nedostal. Dožil jako lidská troska v ústavu. Myslím, že jde o typický příklad toho, co se stane, když se osvobozený člověk zcela nenaplní Svatým Duchem.

• Co znamená: Tak bude i s tímto zlým pokolením? Ježíš tuto situaci vztahuje na celou generaci svých současníků. V jakém smyslu? Buď jde o to, že stejné chyby se dopouštěla celá řada lidí, které Ježíš během své služby z moci démonů vysvobodil.
• Ti, kteří se po svém osvobození nestali Jeho učedníky, svou šanci propásli. Později „recidivovali“, když se stali se pro démony snadnou kořistí.

• Opravdu nemůže člověk naplnit své vyprázdněné nitro ničím jiným, než Svatým Duchem? Jsou přece lidé, kteří např. přestanou pít a přesměrují veškeré své úsilí na něco jiného, lepšího – třeba na práci, na koníčky nebo na sport. Toto intenzivní zaměření je také chrání před recidivou.
• Je lepší být fanatickým workoholikem, modelářem nebo maratónským běžcem, než démonizovaným alkoholikem. Pokud ale člověk během svého života neodevzdá svůj život Kristu, vyústění je stejné – jde o prohraný život.
• Osvobození z moci démonů je mimořádnou příležitostí setkání s Bohem – osvobozený člověk může Bohu vyjádřit vděčnost a začít Jej následovat.
• Osvobození z workoholismu nebo sportování již tak snadné být nemusí, zvláště proto, že si člověk svou potřebu tak neuvědomuje.

Můžeme si pomoci obrazem: Naše nitro je jako byt. Každý z nás dostal od Boha při svém narození krásný čistě vymalovaný 3+1 s příslušenstvím. 
Každý si svůj byt postupně přetváří k obrazu svému. 

Když je někdo neopatrný, může se mu stát, že mu byt obsadí nežádoucí cizinec nebo cizinci. Krásný byt se tak postupně proměňuje v doupě narkomanů - je plný špíny, zvratků a injekčních stříkaček. Když si majitel uvědomí situaci, je nešťastný, ale není v jeho silách nezvané hosty vyhnat. Jsou silnější než on a nemají nejmenší chuť teplý byt opustit a toulat se po ulicích.

Může se stát, že majitel se setká s Kristem - pozve jej do své zoufalé situace a Kristus nežádoucí hosty z bytu vyžene. Byt je vyklizen a opět čistě vymalován. Opět se stane útulným místem k životu.

Nyní nastává zlomový okamžik - pokud majitel dovolí Kristu zase odejít, pokud si začne "užívat" znovunabyté svobody po svém, dříve či později, se mu do bytu "narkomané" nastěhují znovu (a pravděpodobně ve větším množství).

Majitel má ale k dispozici lepší možnost -  poprosit, aby Ježíš u něho zůstal bydlet (stane se křesťanem a je naplněn Duchem Svatým). Tak je proti nežádoucím hostům navždy chráněn. 

Jaké to je, mít doma za trvalého hosta Svatého Ducha, probereme v místech pojednávajících o letniční zkušenosti. 
 

46 Když ještě mluvil k zástupům, hle, venku stáli jeho matka a bratři a chtěli s ním mluvit. 

• V paralelních místech je napsáno, že si jej nechali zavolat. Poslali mu vzkaz, že přišli.
• Zjevně chtěli protekci. Ježíš byl v jednom kole a oni k němu chtěli nadstandardně proniknout.
• Může (ale nemusí) jít o stejnou situaci jako je popsána v Markovi 3,21 Když has uslyšeli jeho příbuzní, vyšli, aby se ho zmocnili, neboť říkali: „Pomátl se.“ V tom případě by šlo o past – v okamžiku, kdy by za nimi vyšel, by jej možná násilím odvedli a „uklidili“.
• Spíše půjde o stejnou situaci, protože Ježíš si od rodiny cíleně drží odstup. Kdyby vyšel ven, došlo by přinejmenším ke strkanici.
• A jaký mohl být jiný důvod, proč za Ježíšem přišli a vyvolávali si Ho ven? Kdyby se chtěli pouze na vlastní oči přesvědčit o tom, co dělá, měli možnost. Sice pro davy lidí omezenou, ale měli. Mohli ostatně počkat, až dříve nebo později vyjde. Jejich žádost ukazuje, že se k něčemu „nekalému“ chystali.
• Připomeňme si, že Marie mohla přijít se čtyřmi Ježíšovými bratry: Jakubem, Josefem, Šimonem a Judou.
• Pokud v Mk 3,21 jde opravdu o Ježíšovu matku a bratry, je to jediná negativní zmínka o nich. Zvláště od Marie by člověk takovou chybu nečekal, je ale třeba „uznat“, že Ježíš často situace hnal na hranu únosnosti. Jeho příbuzní museli vnímat sílící opozici a nevoli (zvláště mezi autoritami) a jejich snaha situaci uklidnit tím, že Ježíše na nějakou dobu stáhnou domů, mohla být chvályhodná.
• Na druhé straně přisuzovat Jeho jednání pomatenosti je troufalé (i když asi ne tak katastrofálně jako přičítat je spolupráci s ďáblem).
• Jde také o další „ránu“ římsko-katolickému přístupu k Marii jako k dokonalé a bezhříšné osobě.

47 ^[Kdosi mu řekl: „Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit.“^]

• Vzkaz se tedy k Němu přes davy lidí dostal.
• Člověk by očekával, že se lidem okolo omluví a alespoň „ze slušnosti“ za svou rodinou vyjde.

48 On však tomu, kdo mu has říkal, odpověděl: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“

• Zvláštní a také neuctivá věta. Ježíš se od rodiny distancuje. Říká, že pokrevní příbuznost není to hlavní nebo nejsilnější pouto. Existují vztahy silnější. než vztahy pokrevního příbuzenství.
• Jaké?

49 ⁽Ukázal rukou⁾ na své učedníky a řekl: „Hle, má matka a moji bratři. 

• Vztahy učednictví, víry a poslušnosti. Opravdový vztah se nevytváří na základě společné DNA, ale na základě rozhodnutí.
• Všichni asi můžeme dosvědčit, že to, že je někdo našim příbuzným, neznamená, že si budeme nadstandardně rozumět. Určitě si snadno mohu lépe rozumět s kolegou rybářem nebo filatelistou (natož křesťanem) spíše než s někým, s kým sdílím část genů.
• Kdo byli v tu dobu kolem Ježíše shromážděni? Všichni, koho zajímal.

50 Neboť každý, kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“ 

• Nestačí ale Ježíše ze zájmu vyslechnout. Chceme-li s Ním mít onen úzký „příbuzenský“ vztah, musíme podle jeho slov také žít.
• Ti, kdo ve svých životech Ježíšova slova (tj. Boží vůli) skutečně plní, se pak stávají Ježíšovými nanejvýš blízkými „příbuznými“.
• Kdo by o to nestál. Cenou za příbuznost je poslušnost.
• To není malá cena – poslušnost není snadná.