Matouš – kapitola 16

1 I přistoupili k němu farizeové a saduceové a zkoušeli ho; chtěli, aby jim ukázal znamení z nebe. 

• Nacházíme se v Magadanu.
• Předcházela třídenní super-veřejná smršť zázraků včetně nasycení desetitisíce lidí.
• Přijít v této chvíli s takovýmto požadavkem je drzost, ignorance a zlá vůle.
• Jaké znamení měli na mysli? Chtěli vidět na obloze ohnivým písmem napsán vzkaz od Boha? Jediné znamení z nebe, které by si po tom ohňostroji zázraků zasloužili, by byl blesk z nebe, který by je sežehl.
• Přece kdyby o znameních chtěli slyšet, měli k dispozici nepřeberné množství osobních svědectví.
• Je téměř jisté, že ani nebeské znamení by s nimi nepohnulo – připsali by ho nečistým silám nebo je jinak „odkecali“. Ohledně Ježíše měli jasno: Tenhle být od Boha nemůže.
• To vše vyjadřuje použitý alternativní překlad pokoušeli: Ten, kdo pokouší, se nechce nic dozvědět, nezajímá ho pravda. Chce druhé nachytat či přivést do problému.

2 On jim však odpověděl: „^[Když nastane večer, říkáte: ‚14"If his pěkně, neboť se nebe červená.‘ 3 A ráno: ‚Dnes it will be bouřka, neboť se červená zamračené nebe.‘ Vzhled nebe tedy rozeznávat umíte, a znamení časů nikoli?^] 

• ř.: Tvář; 
• V běžných meteorologických jevech (vzhled nebe) se orientujete s jistotou.
• Znamení času ale nechápete vůbec.
• A měli byste: Svět kolem vás je nabitý znameními o tom, že se děje něco mimořádného.
• Taková ignorance nedává smysl: Jak je to možné? Jak k ní došlo?

4 Pokolení zlé a cizoložné vyhledává znamení, ale znamení mu nebude dáno, kromě znamení proroka  Jonáše.“ A zanechal je and a odešel.

• Hlavní příčinou je, že jsou zlým a cizoložným pokolením: Celá generace je z hloubi srdce zlá.
• Nejde přitom jen o generaci Ježíšových současníků, ale o celý Izrael, potažmo o celé lidstvo.
• Jejich vyžadování nadpřirozených potvrzujících znamení (tváří tvář jejich přítomnosti všude kolem Ježíše) je právě odrazem jejich zkaženosti.
• Ale nedostanou je – pro uvěření mají k dispozici dostatek „dat“, žádná další jim poskytnuta nebudou.
• Znamení proroka  Jonáše je obrazným popisem Kristovy smrti a vzkříšení – Jonáš strávil tři dny v nehostinném prostředí ryby, Ježíš ve chřtánu smrti; Jonáš i Ježíš byli poté „vyplivnuti“ zpět mezi živé. Ti, kdo to viděli, viděli dost, aby mohli reagovat pokáním.
• A zanechal je and a odešel: S některými lidmi nemá cenu se bavit. Je to marněním času, házením perel sviním. S Herodem se Ježíš nebavil.
• Je poměrně dost lidí, kteří jsou tak přesvědčeni o svých pravdách a neochotni naslouchat, že opravdu nemá cenu s nimi diskutovat.

5 Jeho učedníci přišli na druhou stranu a zapomněli vzít chleby.

• Nějak došlo k tomu, že nevzali zásoby jídla pro tým. Běžná nehoda. Pravděpodobně šlo o něčí vinu, někdo to měl za úkol. Možná nechali někde zapomenuté jedno zavazadlo.
• Dost možná kvůli tomu došlo v týmu k třenicím. To se stává. Nic tragického.

6 Ježíš jim pověděl: „Dávejte si pozor a varujte se kvasu farizeů a saduceů!“

• Ježíš situace (ve středu zájmu se ocitly chleby) využil ke zdůraznění důležitého duchovního aspektu.
• Spíše to ale bylo naopak – Ježíše napadlo něco důležitého a sdělil to učedníkům. Ti význam nepochopili a uvažujíce o možném významu, došli k závěru, že jim vyčítá jejich chybu.
• To, jak se situace s jídlem vyřeší, bylo víceméně mimo oblast jeho zájmu:
  • Ne, že by neměl hlad jako ostatní, ale odložení jídla o pár hodin zvládal bez roztrpčenosti
  • Smrt hladem nehrozila – Ježíš i učedníci byli pod Božím zaopatřením. Vždy se našel někdo, kdo se o ně postaral. (Při poslední večeři: „‚Když jsem vás poslal bez měšce, mošny a opánků, měli jste v něčem nedostatek?‘ Oni odpověděli: ‚V ničem.‘“)
  • Učedníci nebyli bez finančních prostředků – mohli si jídlo nakoupit
  • Koneckonců jako „krabička poslední záchrany“ zde byla dvakrát ověřená možnost zázračného rozmnožení.
  • O jídlo se starali učedníci – v tom byli v běžném provozu učedníci zdatnější, než On. Ježíš neměl v úmyslu se tím rozptylovat.
  • Jídlo nebylo Jeho prioritou – tou byly duchovní věci.

7 Oni se pak mezi sebou dohadovali a říkali: „To proto, že jsme nevzali chleby.“

• Jednak pátrali po významu slov o kvasu, jednak ještě byli roztrpčení nebo rozhádaní ohledně chyby v logistice.
• Spojení varování před kvasem farizeů a zákoníků a momentálního nedostatku chleba, je dosti krkolomné. Vlastně mě vůbec nenapadá, jaká by mohla být spojitost.
• Člověk, který udělal chybu je náchylný vidět za vším kolem sebe obviňování nebo narážky na svou neschopnost. Dokáže v tom být až paranoidní.
• Učedníci zaslechli něco o kvasu a jak byli v pocitu viny, rozuměli: Kvas znamená chleba – Mistr nám vyčítá naši neschopnost se postarat o jídlo.
• (Je to podobné vtipu: Žena říká: Potřebuji nové boty. Muž slyší: Jsi k ničemu, málo vyděláváš.)

8 Ježíš that poznal a řekl: „Proč se mezi sebou dohadujete, malověrní, že nemáte chleby? 

• Možná to poznal Duchem, spíše ale přirozeně vycítil, jaká je v týmu situace.
• Vyčítá učedníkům malověrnost. To je nesmírně povzbuzující. Jak to?
• Ježíši byla chyba učedníků naprosto jedno. Jejich chyba ani v nejmenším neovlivnila vůbec nic:
  • Neovlivnila Jeho vztah k nim.
    • Neřekl si: To mám kolem sebe pěknou bandu neschopných ňoumů. Ani: Svěřit něco tomu tomu Filipovi (nevíme, kdo za to mohl), to je tragédie. Ani: Teď kvůli těm hlupákům budeme hladovět. Vůbec nic takového. Měl je pořád stejně rád
  • Neovlivnila Boží zaopatření.
    • Bůh si neřekl: Tak já se starám, opatřuju jim jídlo a oni ani nejsou schopní si ho naložit do lodě. Tohle Já podporovat nebudu – s touhle partou já končím. Vůbec ne – Boží péče zůstala stejně neochvějná. Učedníci se pouze najedli o něco později (pokud vůbec k nějakému odložení jídla došlo).
    • Naše chyby nezpůsobují, že by se Bůh o nás přestal starat.
  • Neovlivnila Ježíšovu službu.
    • Nedošlo k žádnému, naprosto žádnému (!) negativnímu ovlivnění Ježíšovy služby.
• To vše můžeme vztáhnout na sebe a to je právě tak nesmírně uklidňující:
  • Jsme jenom lidé.
  • Děláme chyby.
  • Nemusíme kvůli tomu žít v pocitu viny.
  • Vůbec to neohrožuje náš vztah s Bohem, naše zaopatření ani vyznění naší služby.

9 Ještě nerozumíte? Ani se nepamatujete na těch pět chlebů pro pět tisíc, a kolik nůší jste nasbírali? 10 Ani na těch sedm chlebů pro čtyři tisíce, a kolik košů jste nasbírali?

• Jinak řečeno: Copak na pozadí těch zázračných kamionů jídla (kde jenom odpadků byly metráky) nechápete, že zapomenutá taška s jídlem je pro Mě a Mého Otce je naprostá „prkotina“? Že o tom opravdu, ale opravdu nemluvím?
• Soustřeďte se na podstatné, ne na podružnosti. Nedívejte se na vlastní nedokonalost – ta není důležitá. Důležité jsou jiné věci, než vaše chyby‘!

11 Jak to, že nerozumíte, že jsem to vám nemluvil o chlebech? Varujte se kvasu farizeů a saduceů!“ 12 Tehdy pochopili, že neřekl, aby se varovali chlebového kvasu, nýbrž učení farizeů a saduceů.

• A co je tedy důležité? Je to jednoduché: Nebýt pokrytci! Jít po podstatě, nikoliv po povrchu.
• Kvas farizeů a saduceů znamená pokrytectví a formální dodržování Zákona – a to je tím, co má pro člověka zničující důsledky. Na to je třeba si dávat pozor v sebenepatrnějším množství.
• Učedníkům to došlo. Najednou tomu rozuměli.
• Ještě mě napadlo, že mohli uvažovat takto: My jsme zapomněli jídlo. Až přistaneme, možná nás místní farizeové a saduceové budou chtít pozvat k sobě na oběd. To musíme odmítnout, před tím nás Ježíš varuje.

13 Když Ježíš přišel do oblasti Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“

• [Město na úpatí pohoří Chermón přestavěl Herodes Filip II.a pojmenoval po Tiberiu Caesarovi a po sobě. Pův. se jmenovalo Paneas (tento název se zachoval v dnešním Banias), na počest ř. boha Pana, jehož svatyně zde byla. Tato oblast byla obzvláště pohanská.]; 
• Šlo o centrum pohanských obřadů.
• Tato scéna je krásně pojata v seriálu Chosen (S4E02).
• Ježíš chce vědět, co se o Něm říká mezi lidmi.

14 Oni řekli: „Ti za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za Jeremjáše nebo za jednoho z proroků.“

• Názory byly různé, jsou zmíněny čtyři:
  • Eliáš se nabízí: Přirozeně nezemřel a byl předpovězen jeho návrat.
  • Jan Křtitel byl naplněním tohoto proroctví, to ale nebylo všeobecně známo ani přijímáno.
  • To, že Ježíš je prorokem, ať už novým nebo znovu přišlým, velkým nebo malým bylo vcelku jasné. (Prorokem byl, ale více než jen prorokem).

15 Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“

• Že by Ježíše zajímalo, ke které variantě se přiklánějí učedníci?
• Že nejde o vzkříšeného Jana Křtitele, to asi věděli s jistotou. Ale ostatní varianty? Jak moc měli jasno?

16 Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“

• Tato odpověď nám přijde elementární (kým jiným by asi tak člověk s takovými „schopnostmi“ mohl být?), ale nebyla. Jak uvidíme dále, pouhým rozumovým zvažováním na ni přijít není možné.

17 Ježíš mu ⁽na to⁾ řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone Bar-Jona, protože ti that nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který it v nebesích. 

• tj. synu Jonášův;
• Oslovení je zřejmě slavnostní, celým jménem, „jménem a příjmením“. Jde o významný okamžik. Petr je nazván blahoslaveným. Proč vlastně?
• Neřekl pouze to, co je do očí bijící? Zjevně ne – tisíce lidí Krista pozorovali a snažili se přijít na to, kým vlastně je. Teorií bylo, jak jsme viděli, mnoho. Správná byla jen jedna (je Božím Synem a Mesiášem) a přijít na ni se nepodařilo dokonce ani většině Jeho nejbližších. Jak je to to možné? To je to tak těžké odhalit?
• Tato informace je zjevně zakódovaná. Běžným rozvažováním je nezjistitelná. Aby ji člověk pochopil potřebuje kromě informací a přemýšlení ještě něco dalšího – Boží intervenci, která tuto informaci otevře k pochopení.
• Komu ji Bůh otevírá? Lidem otevřených srdcí – to ale není celá odpověď. Odhaluje ji, komu chce – to už je přesnější.
• Když ji Bůh někomu odpečetí, otevře, je to známkou Boží milosti a přízně, je to výsada. Ježíš pozoroval své učedníky a s napětím čekal, zda někdo z nich bude Bohem dotknut, aby pochopil. Když vidí, že se této výsady dostalo Petrovi, bere to jako známku Božího speciálního záměru, který s Petrovým životem má.
• Petr byl velmi pravděpodobně sám sebou zaskočen. Věděl, že není chytřejší ani lepší, než ostatní. Ale přesto Petr najednou věděl – a ostatní ještě tápali.
• Podobně to zažívají všichni věřící – vědí, kdo Je Ježíš, a věří v Něho. Proč? Protože jim to bylo Bohem zjeveno. A „vědí, že vědí“, ne kvůli svým kvalitám, ale protože jim to bylo zjeveno. Jde o univerzální společnou zkušenost všech křesťanů všech míst a časů. Jde o jeden z důkazů Boží existence.
• Víš-li, kdo je Ježíš, patříš do elitního klubu blahoslavených, kterým se Nejvyšší rozhodl tuto informaci zjevit.

18 A já ti pravím, že ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev a brány podsvětí ji nepřemohou. 

• gr.: Petros – (m.) 
• gr.: petra – (f.) 
• V evangeliích se slovo ekklésia vyskytuje pouze zde a v Mt 18,17. V helénském světě označovalo svolané shromáždění občanů obce / sněm). V LXX se vyskytuje více než 90× a ve většině případů je překladem hebr. qáhál (shromáždění), např. v Dt 23,2.
• Petr dostal od Boha zjeveno, že Ježíš je Boží Syn a Mesiáš. Zdá se, že Ježíš je z toho nadšený – možná po sérii frustrací s jejich nechápavostí se Mu zdá, že učedníci by „konečně“ mohli začít být chápavější.
• Zároveň šlo zřejmě od Boha o signál, že Petrova role v církvi bude skutečně mimořádná.
• Šimona přejmenovává na Petra.
• Význam jména Šimon je „ten, kdo slyší“ nebo „naslouchající“ – zdá se, že to Šimona dobře charakterizovalo (slyšel, co mu o Ježíši říkal Duch Svatý). Poté, co naplnil význam svého jména původního, nastal čas na jméno nové, které pro změnu znamená Skála. Skála je jistě symbolem něčeho pevného a spolehlivého.
• Petr je postaven do role pevného základu a jistoty. V budoucnosti začne vznikat církev s Petr bude jejím zakládajícím a pevným prvkem. Být někým takovým, není maličkost – zodpovědnost a tlaky jsou enormní. To, že je člověk pro takový úkol Bohem vybrán a oficiálně veřejně pověřen, může pomoci.
• Bůh informuje o svém plánu budoucího vybudování církve – v této chvíli učedníci ještě neměli vůbec žádnou praktickou představu, co to ta církev vlastně bude. My již leccos víme – jednak z knihy Skutků, jednak ze dvou tisíc let dějin církve. Přečíst si historii církve je nesmírně poučné: Jde o složitý mnohotvarý proces, za kterým ale lze vidět Boží ruku. Církev vždy byli ti, kdo patřili Kristu, spíše výjimečně se tato množina kryla s nějakou oficiální strukturou.
• Římsko-katolické pojetí o papežích jako nepřerušené posloupnosti Petrových nástupců je téměř jistě chybné (tak to Ježíš nemyslel), nicméně dá se pochopit, že tento verš by takovému pochopení mohl vybízet. Pro ŘK církev jde o jeden z ústředních veršů věrouky. (Podobně pracuje ŘKC s některými verši týkajícími se svatého přijímání a Ježíšovy matky).
• Brány podsvětí ji nepřemohou je zvláštní obrat. Podsvětí je hádes, v řeckých představách místo, kam odcházejí duše zemřelých. V Septuagintě (řeckém překladu Starého zákona) se slovo Hádés používá k překladu hebrejského šeol, což označuje místo, kam odcházejí všichni zemřelí, bez ohledu na to, zda jsou spravedliví nebo hříšníci.
• V NZ se Hádés objevuje desetkrát:
  • Boháč (z Lazarova příběhu) skončil v hádesu a odtud „v mukách pozvedl oči“.
  • A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až k nebi? Až do hádesu budeš sraženo!“
  • Neboť nezanecháš mou duši v hádesu a nedáš svému Svatému spatřit porušení. (Sk), odkaz na Ž 16,10
  • Viděl to předem a mluvil o Kristově vzkříšení, že nezůstal v hádesu a jeho tělo nevidělo porušení. (Sk 2,31)
  • Zjevení:
    • Mám klíče od smrti i hádesu
    • A hle, bledý kůň, a ten, kdo na něm seděl, se jmenoval Smrt, a hádes ho následovalo.“
    • A moře vydalo mrtvé, kteří v něm byli, i smrt a hádes vydaly mrtvé, kteří v nich byli, a byli souzeni každý podle svých skutků.
    • A smrt a hádes byly uvrženy do ohnivého jezera. To je druhá smrt, ohnivé jezero.
• Úplně jasné věci ohledně hádesu nejsou, ale asi se dá říci, že nejde o „pouhý“ šeol, tedy o neutrální místo přechodného pobytu zemřelých před závěrečným zúčtováním. Jde o místo negativní, kterému je třeba se vyhnout.
• Z tohoto verše je dále jasné, že mezi církví a hádesem se vede boj. V čem spočívá? Obě „říše“ mají snahu „pohlcovat lidi“, získat je pro sebe. Vzájemně se o lidi přetahují, berou si je. Hádes by rád všechny lidi získat pro sebe, církev stejně tak.
• Překlad brány podsvětí ji nepřemohou ukazuje tím směrem, že hádes je v ofenzívě a církev se úspěšně brání. Překlad, že brány hádesu neobstojí, ukazuje, že v ofenzívě je církev a hádes se neúspěšně brání.
• Je-li některý z překladů správnější, nejsem schopen posoudit. Člověk by čekal, že ofenzivní bude církev, ale těžko říci.
• Je ještě otázkou, zda hádes se rovná ďáblovu hájemství a jde tedy o souboj ďábla s církví (tomu by nasvědčoval příběh o boháči a Lazarovi, kde se nezdá, že by pro lidi v hádesu ještě byla možnost záchrany) nebo zda jde o nápor ďábla i církve na hádes se snahou vyrvat odtamtud lidi pro sebe (Ježíš také byl přechodně v hádesu, pouze tam nezůstal).

19 A tobě dám klíče království Nebes, a cokoli svážeš na zemi, bude již svázáno v nebesích, a cokoli rozvážeš na zemi, bude již rozvázáno v nebesích.“ 

• Ježíš nadále hovoří k Petrovi jako skále, na niž hodlá vybudovat nepřemožitelnou církev.
• Hodlá mu dát klíče království Nebes. Chce mu je dát do užívání. Když někomu svěřím klíče, dávám mu pravomoc nad celým domem, ke kterému klíče jsou. Může si tam „dělat, co chce“, stává se správcem.
• Ježíš Petrovi, potažmo církvi tedy svěřuje autoritu a správcovství Svého pozemského království.
• Víme, že ustanovení Kristova království byl jedním z důležitých úkolů Kristova pozemského pobytu. Informace o tom, že „zápis do Království je již otevřen“ byl zcela zásadní.
• Nyní se dozvídáme, že správcem tohoto Kristova pozemského království má být církev.
• V jakém smyslu? Správce rozhoduje o tom, jak věci v domě fungují a také o tom, kdo je vpuštěn dovnitř.
• Svazování a rozvazování může ukazovat obojím směrem: V domě / v církvi je mi svěřena soudní pravomoc i zároveň mám pravomoc lidi vpouštět dovnitř a vykazovat ven.
• Ježíš navíc zdůrazňuje důležitou věc: Že bude rozhodnutí církve respektovat a prováže je s duchovními skutečnostmi v ponebesí. To je svým způsobem informace šokující.
• Církev je tím Ježíšem zcela nepochybně vyzdvihnuta velmi vysoko.
• Všeobecně známé je římsko-katolické pojetí, kdy papež, jako Petrův nástupce, pevně „drží klíče“ a mimo ŘKC není spásy. Být s ŘKC zadobře, být touto institucí přijat, uznán za člena by pro lidskou spásu bylo zásadní. Existuje např. nespočet vtipů (často dobrých), kde Petr stojí u nebeské brány a rozhoduje, koho vpustí a koho ne.
• Zásadní role církve ve spasitelném Božím plánu je nezpochybnitelná – problémem je, že církev v Božím pojetí se téměř jistě nerovná instituci Církve římsko-katolické. Kristova Církev jsou v Krista věřící všech dob a časů, kteří se nacházeli v různých skupinách a „církvích“. Někdy v církvi oficiální, často ale mimo ni. Institucí ŘK církve byli praví věřící paradoxně často spíše pronásledováni.
• Ať už Bůh církev chápe jakkoliv, můžeme na základě tohoto místa mít za nepochybné, že kdo není „v církvi“ zde na zemi, nebude Bohem přijat ani „na druhém břehu“. Pro lidskou spásu je příslušnost k církvi (ať už to znamená cokoliv) naprosto zásadní.
• Kdo je do církve zde na zemi přijat, je přijat i v nebi. Kdo odmítnut, je odmítnut i v nebi. Přijetí se děje na základě víry v Krista. Odmítnutí na základě setrvání v hříchu, odmítnutí pokání apod.
• Každý, kdo není křesťanem vyloženě krátkou dobu, je informací o tom, jak velké pravomoci Ježíš své církvi svěřuje, překvapen. Proč? Protože pozemská církev je velmi problematickým prostředím. Tím, že je tvořena (byť ospravedlněnými) hříšníky, jde o komplikované velmi nedokonalé místo.
• Jak je možno se na závěry takto problematické skupiny spolehnout? Křesťané jsou přece tak nespolehliví a dělají tolik chyb! (V církvi jsem již téměř čtyřicet let a přes dvacet let pracuji ve vedení místního sboru¹) Neexistuje jiné vysvětlení, než že Ježíš na svou církev dohlíží a chyby koriguje. Dovedu si vcelku snadno představit, že do církve je přijat² někdo, kdo svou víru jen předstírá nebo naopak.
• Následující dva příběhy pěkně dokumentují důležitost členství v církvi.
• Někdy se ptám mladých lidí, kteří zvažují, zda je důležité k církvi oficiálně patřit: Až přijde pronásledování, podle čeho tě identifikují jako křesťana? A poznají to vůbec?

• Je důležité zmínit, že Petr i ostatní učedníci v této chvíli stále měli o Ježíšově království „triumfalistickou“ představu – On se prohlásí mesiánským králem, svrhne Římany, nastolí v Jeruzalémě svoje království a oni s ním budou vládnout.

Církev je někdy připodobňována k Noemově arše: Jde o neatraktivní "smradlavé" místo (tolik zvířat pohromadě) - koho to ale odradí, utopí se se světem. Jiná cesta k záchraně totiž neexistuje.

Vypráví se příběh, snad z Rumunska (spíše bude vymyšlený, ale to je v tomto kontextu jedno), kde se scházel malý sbor věřících. Jeden z členů by problematický, hřešil, držel se na okraji, na bohoslužby chodil málo.
Jednou přišli v neděli na bohoslužby ruští vojáci, s tím, že kdo chce může odejít, ale kdo odmítne Krista zapřít, toho zastřelí. Někteří odešli, někteří zůstali. 
Když už se chystali začít s popravou opravdových věřících, najednou vidí přibíhat toho "okrajového" křesťana a slyší jej, jak křičí: Zastřelte také mě, zastřelte také mě!

20 Tehdy přísně domluvil svým učedníkům, aby nikomu neřekli, že on je Mesiáš.

• Ježíš Petra za jeho vhled velmi pochválil a vyvýšil a ustanovil církev jako správkyni Jeho království.
• Nyní ale přísně zakazuje, aby se o Jeho mesiášství veřejně hovořilo. Proč?
• Zřejmě pro všeobecné nepochopení toho, co se mezi lidmi od Mesiáše očekávalo. Doba byla těhotná očekáváním Mesiáše, představy o Něm ale byly značně politické. Očekávalo se, že Mesiáš se postaví do čela, svrhne římskou nadvládu a ustanoví fyzické Boží království v Jeruzalémě.
• Ježíš nechtěl jít těmto (neadekvátním) očekáváním příliš naproti – nechtěl, aby Jej židé předčasně provolali králem nebo aby vypuklo povstání. Jeho plán byl jiný.

21 Od té doby Ježíš začal svým učedníkům ukazovat, že musí odejít do Jeruzaléma a mnoho vytrpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, být zabit a třetího dne ⁽být vzkříšen⁾.

• ř.: být vzbuzen / vstát; [Ježíš třikrát předpovídá své utrpení a zmrtvýchvstání: zde plus Mt 17,22 a 20,17-19);
• Ježíšův plán je naprosto odlišný a učedníkům jej od této chvíle začíná nezakrytě sdělovat. Jak uvidíme, prorazit skrze jejich představy, jejich předporozumění a neporozumění není vůbec jednoduché.
• Učedníci žili v představě, že se přidali k vůdci, který svou nadpřirozenou moc využije ke svrhnutí římské okupační moci. Na to očekávali, na to se těšili, to vyhlíželi.
• Ježíšova informace o budoucnosti jim do jejich představ vůbec neseděla.

22 Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: „Bůh tě chraň, Pane, to se ti určitě nestane!“ 

• ř.: Milostivý tobě; tj. Bůh ti buď milostiv, aby se ti toto nestalo;
• Často se mluví o tom, že Petrovi předcházející povýšení stouplo do hlavy až tak, že začal mít pocit, že může Ježíše „školit“. Dalo by se to ale vzít i z lepší stránky – zkrátka začal vykonávat autoritu, která mu právě byla svěřena.
• Petrova reakce byla lidsky naprosto pochopitelná. Ježíš hovořil o odchodu do Jeruzaléma, o utrpení, zabití (a vzkříšení). Co si o tom měl Petr myslet? S jeho představami o budoucnosti se tyto Ježíšovy „řeči“ vůbec nepotkávaly.
• A už vůbec mu Petr takový osud nepřál – měl Ježíše rád a chtěl udělat maximum pro Jeho bezpečí.
• To, že si Ježíše vzal stranou, ukazuje, že Petr Ježíši nechtěl před ostatními „dělat ostudu“ – zdálo se mu, že Ježíš v této chvíli „ujíždí“, že mluví nesmysly nebo se zkrátka mýlí. Možná si myslel, že Ježíše přepadla chvilková malomyslnost z neustálých útoků, kterým byl od autorit permanentně vystaven. Chtěl ho trochu „rozebrat“, mezi čtyřma očima podpořit Jeho psychiku. A až se Ježíš psychicky „sebere“ a přestane vést černé řeči, pojede se dál jakoby nic. Bylo to od něj vcelku hezký přístup.
• Ježíšova reakce byla ale nečekaně tvrdá.

23 Ale on se otočil a řekl Petrovi: „Jdi ode mne, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože nemáš na mysli věci Boží, ale věci lidské.“

• n.: za;
• n.: Satane (h.: protivníku);
• n.: svodem ke hříchu; 
• Otočil se odkud kam? Jak se scéna odehrávala? Petr Ježíše zatáhl někam bokem, mimo doslech ostatních. Polohlasem mu domlouvá.
• Ježíš se otáčí tak, aby všichni slyšeli, a promlouvá nahlas a zřetelně.
• Nazývá Petra satanem . posílá ho od sebe pryč. Proč tak tvrdá reakce na něco, co Petr myslel jednoznačně dobře? Protože Petrova slova byla lákavá!! Bylo snadné na ně přistoupit – Ježíši se na kříž nechtělo a Petr mu nabízí alternativu, únik. Vždyť to, co říkal Petr bylo tak logické, tak smysluplné a tak útěšné. Petr byl Ježíšovým přítelem a myslel to s Ním dobře. Proč neposlechnout něco tak rozumného?
• Ježíš byl člověkem jako my – zoufale toužil po možnosti se „vyvléknout“ z hrozného Božího plánu. Jeho vnitřní boje musely být hrozné. Největší útoky vždy přicházejí nikoliv od nepřátel, ale od těch nejbližších.
• Ježíš neměl nikoho, kdo by mu rozuměl, nikoho, kdo by Jej v Jeho plánu (nechat se zabít) podporoval. Všichni byli proti, všem se chystal způsobit pouze bolest – své matce, rodině, svým přátelům. Ježíš neměl nic v ruce – pouze vnitřní jistotu Božího povolání a ta nebyla bezbřehá.
• Jeho odhodlání nebylo nekonečné – věděl, že když na Něj budou Jeho nejbližší naléhat, nakonec se jim podaří Jeho odhodlání nahlodat.
• Proto jedná s Petrem tak razantně – protože Petr útočí na Jeho slabá místa, nahlodává Jeho těžké nabyté odhodlání.
• Je to hrozné, ale Petr se v této chvíli stává satanovým nástrojem – jak je to možné, když chce pro Ježíše dobré? Petrova lidská vůle se kříží s mrazivou nepochopitelnou hloubkou Božích plánů: Boží vůlí byl kříž pro Jeho Syna.
• Pro satana jde o tu nejhorší myslitelnou zprávu – a proto se tento plán od počátku snažil narušit. Začal již při pokušení na poušti: Když se na tento plán, Ježíši, vykašleš, udělám ti pomyšlení; budeš se mít dobře.
• Na poušti vystupoval osobně, zde vystupuje analogicky, pouze prostřednictvím Ježíšova nejbližšího přítele.
• Na poušti využil Ježíšova oslabení hladem, zde využívá Ježíšova oslabení strachem z blížící se smrti.

24 Tehdy Ježíš řekl svým učedníkům: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne. 

• Ježíš pokračuje v promluvě k učedníkům: Je to jinak, než si myslíte. Být mým učedníkem neobnáší výhody, ale nesení kříže. Kříž je obrazem něčeho neatraktivního, bolestivého, něčeho, co člověk dostane, přestože to nechce. Je to obraz podřízení svoji vůle, svých představ, vůli Boží i za cenu smrti. Kdo chce být mým učedníkem, musí tímto počítat.
• Nesení kříže vyžaduje sebezápor – tedy potlačení vůle svého těla a své duše.
• Jde o podmínku následování, jití za Ježíšem. Bez toho to nejde.
• Petr tohle nechápal – proto jej Ježíš tak přísně okřikl.

25 Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; kdo by však svou duši zahubil kvůli mně, nalezne ji. 

• n.: ztratí … ztratil; n.: zničí … zničil;
• Každý chce sám sebe (svou duši) zachránit před zničením, před smrtí, před zmarem. To je v pořádku – cesta k tomu ale nevede přes její ochranu, ale přes její dání k dispozici Bohu, dání duše všanc, případně přes její obětování.
• Kdo svou duši zariskuje nebo ji dokonce pro Boha obětuje, má zajištěno, že mu Bůh duši (život) vrátí (vzkřísí jej). Kdo ji naopak dát odmítne, tomu jeho duše nevydrží, Bůh mu ji nevzkřísí – dříve nebo později nezvratně zemře.
• Důležité postřehy: Důvodem, proč lidé svou duši dávají všanc, je Ježíš. Dělají to kvůli Němu. Protože On si to přeje, protože život přináší situace, kdy vztah k Ježíši je vystaven takovéto zkoušce: Jsi ochoten kvůli Ježíši riskovat, nasadit svůj život?
• Nalezne ji je zvláštní slovo: Člověk se se životem rozloučí, ztratí jej, aby jej vzápětí nalezl. Možná sloveso vyjadřuje překvapení, které člověk zažívá po vzkříšení : Hele, já žiju! Já opravdu žiju!
• Slova zahubí, ztratí, zničí naopak vyjadřují způsob zacházení s vlastním životem, který vede k jeho ztrátě. Chceš svůj život zachránit (pro věčnost), ale děláš to „blbě“: Tím, že na svém život lpíš, chráníš si ho a nejsi ochoten ho dát všanc, si uškodíš a o život přijdeš.
• Jde o analogii obilného zrna – pokud zůstane „na poličce“, odmítne zapadnout do půdy a rozpadnut se, sice zůstane netknuté a krásné, ale nevyroste z něho nic dalšího, nebude z něho žádná úroda. Svůj život sice zachránilo, ale v posledku promarnilo a prohrálo.

26 Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale uškodí své duši? Anebo co dá člověk výměnou za svou duši?

• Jaké jsou alternativy? Alternativou je zisk celého světa: Duše se sice má dobře, nic jí nechybí, co si vzpomene, to má. Jde o obraz člověka, který se odmítne nasadit pro Boha, raději zvolí pohodlný život sám pro sebe. Jakkoliv příjemný by jeho život byl, vždy půjde o prohru.
• Naším „předskokanem“ v této osudové volbě byl Ježíš – při pokušení na poušti mu ďábel nabízel veškerý komfort, slávu a moc, které tento svět může nabídnout. Ježíš odmítl a zvolil raději plnění Boží vůle, jakkoliv byla bolestivá.
• Když Ježíš vyslovil tato slova, věděl, o čem hovořil: On opravdu mohl (od ďábla) získat celý svět, ale škoda pro Jeho duši by byla nedozírná.
• Ježíš volil plnění Boží vůle – tím svou duši zachránil pro věčnost.
• Co znamená dát něco výměnou za svou duši? Ježíš zde již hovoří o posledním soudu, kde člověk po své smrti stojí před Bohem a rozhoduje se o jeho dalším osudu, o jeho pobytu na věčnosti: Má za sebou spokojený život, kdy se jeho duše měla dobře. Nicméně jasně vidí, že jeho volba byla špatná, že mu to nestálo za to – vidí, že nyní bude Bohem odmítnut a jeho duše skončí ne u Boha, ale v zahynutí. Najednou vidí, že to, co ztrácí je mnohem více, než to, co získal.
• Rád by svou volbu vzal zpět a hledá něco, co by Bůh přijal výměnou za to, že jej neodmítne, ale přijme.
• Když nyní vidí věci reálně, byl by ochoten dát COKOLIV, NAPROSTO COKOLIV, aby nebyl odmítnut, ale přijat. To, co je za ním (spokojený život ve vlastní režii), již změnit nemůže, tak hledá, čím by Bohu za přijetí zaplatil. Nic ale není, nic neexistuje. Není nic, co by Bůh přijal.
• Otázka, „Co dá člověk výměnou za svou duši“ je řečnická. Odpověď zní: Nedá nic, žádná výměna neexistuje, Bůh na žádnou nepřistupí.
• Ježíš říká: Každý člověk musí volit, jestli svůj život prožije podle sebe nebo podle Boha.
  • Žít podle Boha je obtížné (jde o zapírání sebe sama, o nesení kříže), ale odměnou je věčný život s Bohem.
  • Žít podle sebe sama je příjemné a snadné, ale výsledkem je život bez Boha.

27 Syn člověka má přijít v slávě svého Otce se svými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.

• [var.: skutků];
• Ježíš shrnuje: Pokud by to ještě nebylo jasné, vězte, že já se vrátím. A můj návrt bude odlišný – vrátím se tentokrát již v moci (s anděly). A každého si k sobě zavolám a budu hodnotit jeho život.
• Budu lidem odplácet podle jejich jednání/skutků: Podle toho, jestli lidé svůj život prožili podle Mojí vůle (podle pravidel Mého království) nebo podle vůle svojí. To bude rozlišovací kritérium.

28 Amen, pravím vám, ^[že^] někteří z těch, kdo zde stojí, určitě neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího ve ⁽své královské moci⁾.

• n.: svém království;
• O čem Ježíš hovoří? Význam je nabíledni: Můj návrat se uskuteční brzy; tak brzy, že někteří z vás ani nestihnou zemřít.
• Jak je to ale možné, když uplynulo již přes dva tisíce let, všichni Ježíšovi současníci, posluchači těchto slov jsou již „spolehlivě“ po smrti a Ježíš se stále nevrátil? Ježíš se v odhadu svého návratu zmýlil? Těžko. Jaká jsou tedy možná vysvětlení?
  • a) Ježíš nehovoří o svém druhém příchodu, ale o proměnění na hoře, (které bude bezprostředně následovat v 17. kapitole): Tam tři učedníci (Petr, Jakub a Jan) skutečně spatřili Ježíše proměněného – v Jeho královské moci.
  • b) Ježíš nehovoří o svém druhém příchodu, ale o Letnicích. Je otázka, zda seslání Ducha Svatého je oprávněné nazvat příchodem Krista v Jeho královské moci. Moc to nesedí.
  • c) Ježíš nehovoří o svém druhém příchodu, ale o zničení Jeruzaléma v roce 70. Šlo by potvrzení Kristovy autority definitivním skoncováním se starozákonním chápáním role Mesiáše.
  • d) Ježíš opravdu hovoří o svém druhém příchodu, ale obrat „neokusí smrt““ neznamená, že nezemřou. Snad by mohlo jít o upozornění, že křesťané po smrti jdou přímo k Bohu, netráví čas do vzkříšení někde v hádesu. Proč potom Ježíš hovoří pouze o „některých“ – zřejmě ne všichni přítomní posluchači byli opravdovými Kristovými učedníky.
  • e) Apoštol Jan ve vytržení viděl ve Zjevení Syna člověka v jeho slávě (Zj 1,12-18).
  • f) Nelze vyloučit možnost, že apoštol Jan nezemřel vůbec (jak naznačoval Petr a Ježíš se o tom odmítl bavit – není to tvá věc, J 21).
  • g) Vidět Syna člověka přicházejícího ve své královské moci znamená vidět Krista vzkříšeného z mrtvých.
  • h) Vidět Syna člověka přicházejícího ve své královské moci znamená vidět expanzi církve do světa.
• V každém případě jde o obtížné a zajímavé místo. Osobně se mi nejvíce „líbí“ vysvětlení a), d), e) či f). Žádné vysvětlení ale není úplně „marné“. Nevylučuji osobně ani možnost, že apoštol Jan opravdu na zemi žije až do Kristova příchodu.

1. psáno koncem 2024 ↩︎
2. Není to pravidlem, ale např. v naší církvi (Křesťanské společenství Ostrava) máme institut členství. Při veškeré snaze, kterou přijímání (či vyškrtávání či vylučování) členů věnujeme, si samozřejmě ani omylem nemyslíme, že množiny členů KSO a těch, kdo skutečně patří Kristu, se dokonale překrývají ↩︎