Matouš – kapitola 19

1 A stalo se, že když Ježíš dokončil tato slova, odebral se z Galileje a přišel na území Judska za Jordán.

• Všechno v Ježíšově službě mělo svůj čas a místo. Zajímalo by mě, jestli měl cestovní plán nebo jestli reagoval na situace ad hoc – např. šel tam, kam ho pozvali.
• Jistě bylo Jeho cílem procestovat celý Izrael, aby všichni měli možnost se s Ním setkat a uvěřit.

2 Šly za ním velké zástupy a with je tam uzdravil.

• Zájem neutuchal a Ježíšova ochota uzdravovat také ne.

3 Přistoupili k němu farizeové, aby ho pokoušeli.  Říkali: „Je dovoleno, aby ^[člověk^] propustil svou ženu z jakéhokoli důvodu?“ 

• n.: zkoušeli;
• Je to otravné – uprostřed takové slávy, kdy tolika lidem je pomoženo, opět přicházejí farizeové. Jejich cílem je Ježíše pokoušet nebo zkoušet. Pokud dáme přednost významu „pokoušet“, je jejich cílem Ježíše nachytat, že řekne něco nepatřičného; nebo hůře ho k tomu přímo dotlačit. Již sám záměr je negativní – chtějí škodit.
• Pokud šlo spíše o zkoušení, je to o trochu lepší a je možno jim přiznat i možné neutrální motivy – mohli pouze chtít zjistit Ježíšovy názory, případně posoudit jejich pravověrnost.
• Možná je otázka rozvodu opravdu trápila a Ježíšův názor je opravdu zajímal. Věci ohledně rozvodu v Tóře řešeny jsou (je povolen), ale nijak rozsáhle. A životní praxe je složitá a košatá.

4 On answered odpověděl: „Nečetli jste, že ten, který stvořil člověka, od počátku ‚učinil je a grain muže a ženu‘?

• Zdá se, že Ježíš je ochoten s farizei normálně diskutovat.
• Ježíš je s farizei na stejné rovině v tom smyslu, že disputace se vede nad Písmem jako nepochybnou autoritou. Ježíš nikdy neučil nic, co by bylo s Písmem v rozporu. Jeho interpretace často byly nečekané, ale vždy v mantinelech Písma.
• Východiska jsou jasná: Bůh stvořil člověka, a to ve dvou pohlavích. Tak je tomu od samého počátku.

5 A řekl: ‚Proto člověk opustí otce i matku a přilne ke své ženě a ti dva budou jedno tělo‘,

• Ježíš zůstává na počátku Genesis a cituje ohledně dvou pohlaví Boží naprosto rané příkazy (ihned po stvoření Adama a Evy).
• Základní smysl nepochybně je, že muži a ženy mají zakládat nové rodinné celky a mají spolu spát (při sexuálním styku se těla manželů skutečně spojují v jedno).
• Tradičně se hovoří o slovu přilnout jako o pevném „slepení“, svazkem pevnějším než materiál sám.
• A výraz o jednom těle může znamenat více, než pouze sexuální styk.

6 takže již nejsou dva, ale jedno tělo. Co tedy Bůh spojil, ať člověk neodděluje!“ 

• ř. slovo zn. ‚spolu zapřáhnout‘ nebo ‚připevnit k jednomu jhu‘; srv. 2K 6,14;
• Výsledkem je opravdu sjednocení dvou těl v jedno. Nepochybně zde již nikoliv pouze v sexuálním smyslu.
• Ježíš říká, že toto spojení v jedno tělo působí sám Bůh a že nikdo jiný by se je tedy neměl snažit rozdělit.
• Ježíš nepochybuje, že v manželství dochází k něčemu nadpřirozenému: Samotný Bůh spojuje muže a ženu pevným svazkem. A tento svazek je člověkem nerozpojitelný.
• Resp. on lidmi rozpojitelný je, ale není to správné.
• Zajímavé je, že není rozpojitelný dokonce ani samotnými manželi. Tím, že se muž a žena rozhodnou vstoupit do manželství, se pouštějí na „tenkou“ a velmi nadpřirozenou půdu. Zvou do své záležitosti samotného Stvořitele.
• Nabízí se otázka: Když manželství sice není rozlučitelné lidmi, nemůže v některých případech být rozlučitelné Bohem?

7 Řekli mu: „Proč tedy Mojžíš nařídil dát ženě rozlukový list a propustit ^[men^]?“ 

• Naprosto logický dotaz – v Tóře to tak opravdu je. Takže Tóra je v rozporu s Božími záměry?

8 Řekl jim: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propouštět vaše ženy, od počátku však will tak nebylo. 

• Ježíš odpovídá bez vytáček – ano v Mojžíšových knihách o rozlukovém lístku skutečně je, ale jde o ústupek. O ústupek Mojžíšův, resp. spíše Boží – protože Mojžíš by se neodvážil takovou věc rozhodnout a zapsat bez Boží konzultace.
• Jde o ústupek čemu? Tvrdosti mužských srdcí. (Opačný rozvod se v té době vůbec nezvažoval – žena byla na muži příliš závislá, než aby si mohla dovolit se rozvést). Špatné morální vlastnosti mužů jsou natolik silné, že kdyby jim Mojžíš / Bůh v některých případech rozvod neumožnil, nezvládli by to a stejně by neposlechli.
• Znamená to tedy, že Bůh nastavuje pravidla podle lidí, a ne podle sebe? Někdy zjevně ano – kdyby „po Božím“, nikdy by se žádný rozvod neuskutečnil.
• Můžeme z toho vyvodit nějaké obecnější pravidlo? Zřejmě ano – ani my bychom lidem neměli stanovovat pravidla, klást na ně požadavky, které jsou nad jejich síly; např. rodiče svým dětem, nadřízení podřízeným, natož autority v církvi svým ovečkám.
• Prapůvodním Božím záměrem ale je pravidlo: Jeden muž, jedna žena, a to napořád.
• Když je manželství v pořádku, je toto pravidlo jednoduché a krásné. Reálná situace v manželstvích jsou někdy tak katastrofální, charaktery manželů tak pokroucené,  že se člověk neubrání otázce, jestli rozvod není z Boží strany rozumným ústupkem, lepším řešením, než trvání na zachování manželství za každou cenu.

9 Pravím vám, že kdo by propustil svou ženu, ⁽pokud by to nebylo na základě⁾ smilstva, a oženil se s jinou, cizoloží; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží.“ 

• var.: vyjma případ;
• Jde o jeden z obtížných veršů s více „háčky“.
• Nejjednodušší způsob výkladu je, že Ježíš považuje mezi křesťany rozvod za zcela vyloučený s jednou výjimkou, a tou je smilstvo.
• Existují ale výklady odlišné, a to „oběma směry“: Tedy výklady, které říkají, že rozvod je vyloučen zcela, tedy včetně případů smilstva; a ty, které naopak rozvod umožňují i v případech jiných. Budu tyto názory postupně rozvádět a to hlavně na základě knihy Davida Pawsona.

10  ^[Jeho^] učedníci mu řekli: „Jestliže je to mezi mužem a ženou takové, je lépe se neženit.“

• ř.: vztah / věc / příčina / obvinění;
• ř.: člověkem;
• Učedníci byli Ježíšovými slovy poněkud otřeseni a usoudili, že do takového rizika je rozumné se vůbec nepouštět.
• Co je mezi mužem a ženou takové, že je lépe se kvůli tomu vůbec neženit? Co učedníky tak „vzalo“? To, že je uzavřena jakákoliv cesta k rozvodu: Jestliže je manželství nerozlučitelné, je riziko vstoupit do takového svazku s cizím člověkem opravdu nepřiměřené a nestojí za to je podstupovat.
• Je to pravda? Těžko říci – rozhodně na takovém názoru něco je. Co muž manželstvím získává a co naopak riskuje? Získává partnerku, pomoc sobě rovnou, legitimní přístup k sexu, možnost mít potomky. Riskuje, že bude muset do smrti vydržet s člověkem, se kterým se soužití ukázalo obtížné.

11 On jim řekl: „Ne všichni chápou ^[toto^] slovo, ale jen ti, kterým je And dáno.

• n.: přijímají /-mat (ř. ‚mít místo pro‘;)
• Co to znamená? Které své slovo Ježíš má na mysli? Slovo o tom, že kdo by propustil svou ženu, (pokud by to nebylo na základě) smilstva, a oženil se s jinou, cizoloží? Nebo slovo o eunuších, které se nyní chystá říci?
• Nepochybně výrok znamená, že některá Ježíšova slova nejsou pochopitelná všem. Ale proč? Možná protože jsou zatvrzelí a pochopit je nechtějí.
• V Bibli ale jsou i části, které Bůh šifruje a odkrývá je čtenářům – buď v „pravý čas“ (nazrál čas, aby to lidé věděli)  nebo jednotlivcům „ad hoc“.

12 Jsou totiž eunuchové, kteří se už takto narodili z matčina lůna; a jsou eunuchové, které učinili eunuchy lidé; a jsou eunuchové, kteří se sami stali eunuchy pro království Nebes. Kdo může chápat, chápej.“ 

• zde slovo eunuch (= vykleštěný muž) je použito zřejmě přeneseně o lidech, kteří jsou pro manželství nezpůsobilí nebo kteří se ho dobrovolně odřekli;
• n.: přijímají /-mat (ř. ‚mít místo pro‘;
• Pavlík překládá „bezženec“.
• Zřejmě, jak uvedeno v poznámce ČSP, lidé se nežení z různých důvodů:
  • Někteří toho z nějakého vrozeného tělesného (ale i duševního) důvodu nejsou schopni
  • Druhou skupinou jsou zřejmě kleštěnci v pravém smyslu toho slova (přišli o varlata).
  • Třetí skupinou jsou zřejmě lidé, kteří se rozhodli neoženit dobrovolně, např. kvůli tomu, aby měli volné ruce pro službu (jako např. apoštol Pavel).
• Boj se sexuální touhou je jedním z nejtěžších. V historii se údajně někteří poustevníci nebo mniši v zoufalství nad vlastní sexualitou sami vyklestili. Jestli je to správné a jestli Ježíš má na mysli(nabízí se to)  i tyto případy, těžko říci.

13 Tehdy k němu přinesli děti, aby na ně vložil ruce a pomodlil se; ale učedníci je pokárali.

• Proč se to učedníkům nelíbilo? Přišlo jim to příliš „magické“ (děti ničemu nerozumí, tak co by jim Ježíš mohl předat?) Rušily děti v „programu“? Vnesly zmatek a hluk?
• Děti jistě nosili jistě jejich rodiče. Co si od toho vlastně slibovali? Co chtěli? Aby na ně Ježíš vložil ruce a pomodlil se. Předpokládali tedy, že Ježíšova modlitba nějakým způsobem ovlivní osud jejich dětí.
• A ovlivní opravdu? Ano, jistě cítíme, že když se za někoho Ježíš pomodlí a vloží na něj ruce, něco to v životě člověka způsobí.

14 Ježíš však řekl: „Nechte děti a nebraňte jim přijít ke mně, neboť takovým patří království Nebes.“ 15 A vložil na ně ruce a šel odtamtud.

• Ježíš učedníkům jejich přístup neschválil. Přístup rodičů neviděl v ničem jako problematický. A modlit se za děti mu nevadilo a považoval to za smysluplné.
• Co nám to může říci do našich životů? Že není nic špatného na tom, když toužíme naše děti přinášet k Ježíši s prosbou, aby pro ně něco udělal. Není to zbytečné a jejich životy to skutečně ovlivní.
• V naší církvi praktikujeme požehnání novorozencům, a je to tak tedy zřejmě v pořádku. (Osobně se domnívám, že naopak křest dětí úplně v pořádku není – zachází příliš daleko. Vložení rukou a modlitba není totéž, co křest).

16 A hle, přistoupil k němu jeden člověk a řekl: „Učiteli, co dobrého ⁽mám učinit⁾, abych obdržel věčný život?“

• var.: [Proč mne nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jen jeden: Bůh];
• var.: [Dobrý] učiteli; 
• n.: učiním;
• Je úleva, že konečně k Ježíši přistoupil někdo z ryzích důvodů, a ne proto, aby Jej zkoušel nebo pokoušel.
• Chtěl s ním zkrátka promluvit člověk, který řešil svůj věčný osud a záleželo mu na duchovních věcech.
• Položil mu poměrně jasnou a „jednoduchou“ otázku: Lze nějak dosáhnout toho, aby se člověk nemusel bát smrti?
• Podobně se ptal zákoník v Lk10 (před podobenstvím o milosrdném Samařanu) – chtěl vědět, jak získat věčný život a pak se snažil vymluvit (Kdo je můj bližní?).

17 On mu řekl: „⁽Proč se mě ptáš na dobré? Jeden je dobrý: Bůh⁾. Chceš-li vstoupit do života, zachovej přikázání!“ 

• var.: [Proč mne nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jen jeden: Bůh]; Tento tradiční překlad se mi zdá jako reakce na oslovení logičtější.
• Překlad souvisí tím, jak přeložíme nebo pochopíme verš předcházející – jestli jako „Co dobrého mám činit“ nebo jako „Dobrý učiteli“. Ježíš buď odmítá pro své oslovení přídavné jméno dobrý (Dobrý je jedině Bůh) nebo se diví, proč se ptá na dobré, když přece ví, že vše je zapsáno v Zákoně.
• Opravdu pro vstup do života stačí zachovávat přikázání? Přece víme, že nestačí, resp. stačilo by, kdyby to někdo byl schopen dokázat.
• Od Ježíše tedy zřejmě jde o typickou provokativní odpověď, která má tázajícího někam postrčit.

18 Řekl mu: „Která?“ Ježíš řekl: „Nezavraždíš, nezcizoložíš, neukradneš, nevydáš křivé svědectví, 19 cti otce a matku, budeš milovat svého bližního jako sebe.“ 

• Co znamená otázka: Která? Jak to mladík myslel? Přece všechna. Přece si nemyslel, že některá zapotřebí nejsou.
• Ježíš nevyjmenoval celé Desatero, ale provedl vlastní výběr přikázání.
• Možná výběr provedl s ohledem na osobu tazatele a vyjmenoval ta, o kterých předpokládal (nebo věděl), že je tazatel přirozeně dodržuje, že s nimi nemá problém.
• Přidal shrnující přikázání o lásce k bližnímu z Lev 19,18 – možná tazatel ani s tímto neměl problém (přirozeně měl rád lidi).
• Možná proto Ježíš nevyjmenoval žádné přikázání týkající se vztahu k Bohu – protože je těžší být si jistý, že mám v pořádku vztah k Bohu, než vztah k lidem.
• Ježíš tedy vynechal: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne“, „Nezobrazíš si Boha“, „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha“, Pamatuj na den odpočinku a posvěť jej“ a desáté přikázání o „Nežádostivost či nezávidění.“
• Rozhovor je hluboký a přitom stručný a motivy si můžeme pouze domýšlet. Proč se mladík ptá „Která?“ už jsme řešili. Mohl se ptát také proto, aby Ježíše vyzkoušel, jestli opravdu je prorokem, který do něho „vidí“: Ve smyslu: Zkusím zjistit, jestli Ježíš ví, že mám problémy s pornografií  – jestli nyní vypíchne „Nesesmilníš“, bude jasné, že prorokem je a že to ví.
• Ježíš ale v prvním kole „nahodil“ pouze přikázání, se kterými mladík problémy neměl, neboť mladík bez uzardění odpovídá:

20 Mladík mu řekl: „To všechno zachovávám od svého mládí. Co mi ještě schází?“ 

• Jak věděl, že mu ještě něco schází? Proč se nespokojil s Ježíšovou odpovědí? Proč z Ježíše „páčí“ něco dalšího?
•  Proč si neřekl: Tak to jsem na tom zatraceně dobře. Mám, co jsem potřeboval vědět – budu v tom pokračovat a „nebe mám jisté“.
• Jistě proto, že vnitřně věděl, že tak jednoduché to není – měl vnitřní neklid, který ho znepokojoval, který mu říkal, ještě něco nemá, co by mít měl, že něco v pořádku není.
• Možná i intonace  Ježíšovy odpovědi či nějaká Jeho řeč těla říkala, že odpověď není kompletní, že jde o předehru.
• Mohl Ježíš použít ironii? Mohl se u odpovědi Ježíš usmívat? Těžko – na přímé nezáludné otázky Ježíš odpovídal také přímo.
• Mohl mladík vyčíst, že Ježíšova odpověď je pouze úvodem k něčemu hlubšímu? To jistě ano – zatím mladík s přinesenou odpovědí spokojen nebyl. To je důvod, proč se doptává dál. Jeho vnitřní žízeň zatím utišena nebyla.
• Ježíš ho chtěl přivést k hlubšímu pochopení spasení a k hlubšímu pohledu na sebe sama.
• Protože Ježíš byl vždy veden Duchem Svatým, můžeme si být jisti inspirovaností Jeho odpovědi.

21 Ježíš mu řekl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a dej chudým, a budeš mít poklad v nebesích; pak přijď a následuj mne.“

• var.: [nebi]; 
• Ježíš přestal chodit kolem horké kaše – viděl, že mladík chce jít na hlubinu, a tak mu ji poskytl. Dal mu odpověď naprosto přímou: Chceš vědět, co máš dělat? Tak tady to máš.
• Uvádí svou odpověď slovy „Chceš-li být dokonalý“ – jak to myslí? Ve smyslu: Spásu již jsi získal skrze to, že ve mě věříš. Víš také, že běžné dodržování Zákona není dostačující pro spásu ani pro získání nějakých zvláštních „zásluh“. Ty chceš něco nadstandardního, chceš být lepší, než ostatní – tak ti přihodím něco těžkého, na čem by ses mohl opravdu realizovat. Když tohle zvládneš, bude to v Božích očích opravdu něco.
• Nebo snad: Máš pravdu, vidím, že tohle už víš – dodržování Zákona pro zisk věčného života opravdu  nestačí. Jsou zapotřebí ještě další věci.
• Z toho, že mladík Ježíše vyhledal, je zjevné, že Jej považoval za autoritu, dost možná i za Mesiáše. Možná byl určitým způsobem Ježíšovým „vzdáleným“ učedníkem, již při svém příchodu spaseným svou vírou?
• Z jiného evangelia víme, že Ježíš na něj s láskou pohleděl (Mk 10,21) – něco se mu na něm tedy líbilo, něco na něm tedy oceňoval. Co? Zřejmě jeho upřímnou snahu líbit se Bohu a posunovat se dál
• Nicméně to, že na něho Ježíš s láskou pohleděl, neznamená, že by rozhovor pokračoval idylicky: To je skvělé, to mám z tebe radost – tak v tom pokračuj.
• Ježíš pokračuje tvrdě: „Jdi, prodej svůj majetek a dej chudým, a budeš mít poklad v nebesích; pak přijď a následuj mne.“
• Proč by měl rozdávat majetek? Jeden důvod je uveden – získá tak poklad v nebi. Proč by měl získávat poklad v nebi? Proč to Ježíš zmiňuje?
• Možná tedy proto, že mladík opravdu již byl Ježíšovým (byť vzdáleným, ne jedním z Dvanácti) učedníkem a nyní si říkal o návod na to, jak si mezi Ježíšovými učedníky „vysloužit ostruhy“. A Ježíš mu to upřímně chtěl umožnit.
• Zebedeovci měli možná podobný dotaz a Ježíš jim nebeská kritéria pro posuzování zásluh také upřímně sdělil (pokořováním se a službou).
• Otázka získávání nebeských pokladů je zajímavá a bude ji věnována samostatná studie v sekci Biblické studie.
• Mladík byl bohatý a každý máme využívat pro službu Kristu ta obdarování, kterých se nám dostalo. Jsi bohatý? Využívej své peníze pro službu Bohu. Je to tvá jedinečná šance, je to tvoje silná oblast.
• Jenže v oblasti peněz je naše „práce s talenty“ obtížnější, než v oblastech jiných: Jsem-li dobrý na jazyky (což nejsem), jistě bude žádoucí, když své schopnosti dám službě Božímu království (mohu se dát k Wicklefovým překladatelům Bible, překládat hosty v církvi nebo dělat tisíce jiných věcí). To ale není tak náročné jako práce s majetkem.  
• Navíc přirozené talenty službou neubývají, peníze ano.
• Dle některých by bohatým mládencem mohl být Jan Marek, autor Markova evangelia a pozdější spolupracovník Pavla a Petra. Tato teorie se opírá se o několik indicií:
  • Dle Sk 12,12 by mohl být ze zámožné rodiny (jeho matka Marie vlastnila dům v Jeruzalémě, kde se scházeli první křesťané).
  • V Mk 14,51–52 je zmínka o „mládenci“, který se snaží uniknout zatčení Ježíše a zanechává po sobě plátno. Tradičně se předpokládá, že tento mládenec je sám autor.
  • Markova verze příběhu obsahuje zvláštní detail, že „Ježíš si ho zamiloval“ či s „láskou na něho pohleděl“ (v.21), což Markovi mohlo odpovídat.
  • Marek byl nejprve nespolehlivým učedníkem, ale nakonec se stal důležitým pomocníkem (2Tm 4,11). Tento oblouk jeho života by mohl odpovídat vývoji „bohatého mládence“, který nejprve Ježíše opustil, ale nakonec ho následoval.

22 Když mladík uslyšel toto slovo, odešel zarmoucen, neboť měl mnoho majetku.

• Ježíšův požadavek byl na mládence v té chvíli příliš těžký. V té chvíli to „nedal“.
• Což samozřejmě neříká nic o tom, jak to bylo v jeho životě dále. Stává se poměrně běžně, že člověk řekne „Nepůjdu“, pak se ale rozmyslí a jde (jako jeden ze synů v Mt 21,28–31).
• Mladík musel prožívat těžký tlak a nejspíše dobře věděl, že když Ježíšova slova neposlechne, nebude už nikdy šťastný. Je dost možné, že později se tlaku Ducha Svatého poddal, že před Bohem rezignoval. Vždyť je prakticky nemožné si v klidu užívat bohatství, když vím, že jsem kvůli tomu minul Boží vůli.
• Jak jsme již říkali, zdá se, že mladík byl duchovně dosti „daleko“, upřímně Boha hledal a byl přesvědčen o Ježíšově mesiášství.
• Člověk s takovým pozadím si těžko řekne: „Na tohle kašlu“ –  a jde si radostně užívat své miliony. Spíše se vnitřně trápí a nakonec před Bohem rezignuje.
• Jak jsme již zvažovali, je také možné, že se „nehrálo“ o mládencovu spásu (věřil v Ježíšovo mesiášství), ale že mu Ježíš pouze odpověděl na jeho otázku, jak se má jako učedník nejlépe chovat. A zase – ambiciózní člověk, který řeší takovéto věci, se pak těžko v nebi „spokojí s nízkým postavením“.  To se nakonec raději svého bohatství výměnou za nebeský poklad vzdá.

23 Ježíš řekl svým učedníkům: „Amen, pravím vám, že bohatý do království Nebes vejde těžko. 

• Ježíšův komentář taky mládence nezavrhuje – pouze konstatuje známou skutečnost, že bohatí to s uvěřením mají těžší, než chudí. Mají totiž na co (kromě Boha) spoléhat (na peníze).
• Dostat se do království je pro ně obtížné, nikoliv však nemožné – neboť Bůh může učinit zázrak.

24 Opět vám pravím, je snadnější, aby velbloud prošel uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“

• Existuje teorie, že v Jeruzalémských branách existovala úzká postranní branka „Ucho jehly“ (Ein Machat). Vcházelo se jí v době, kdy byla hlavní brána zavřená. Pro velblouda bylo projití obtížné, ne však nemožné – musel se odstrojit a musel se „pokorně sklonit“. Historický důkaz o takové brance údajně neexistuje, ale symbolicky jde o pěkný obraz – nějak podobně to Ježíš myslet mohl.
• Mohl to ale také myslet doslovně, tedy tak, že spása bohatého člověka je možná ze sta procent Božím zázrakem.

25 Když And učedníci uslyšeli, byli velice ohromeni a říkali: „Kdo tedy může být zachráněn?“

• Nedávno se učedníci zděsili, když zjistili, že je nemožný rozvod. Nyní je vzala další šokující informace: Bohatí lidé nemají šanci.

26 Ježíš na ně pohleděl a řekl jim: „U lidí je to nemožné, ale u Boha "I have možné všechno.“

• Ježíš svůj výrok přece jen změkčil: Jistě nikdo nepochybuje, že Bůh dokáže zázračně protlačit velblouda uchem jehly – proč by tedy nebyl schopen dostat do svého království bohatého člověka?

27  ⁽Na to⁾ mu řekl Petr: „Hle, my jsme opustili všechno a vydali se za tebou. Co tedy budeme mít?“

• Petrův dotaz zní dětsky prvoplánově a nevyznívá příliš dobře: Co z toho následování budeme mít?
• Petr nicméně navazuje na diskuzi s bohatým mládencem – bohatí vstup do Kristova království mají těžký, my jsme se naopak všeho bohatství kvůli tobě zřekli. Bude to v budoucnosti nějak zohledněno?

28 Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, ⁽až se Syn člověka při obnovení všech věcí posadí na trůn své slávy, usednete také vy, kteří jste mne následovali,⁾ na dvanáct trůnůa budete soudit dvanáct kmenů Izraele. 

• ř. palingenesia (‚nové narození‘); Tit 3,5†. Zde zn. eschatolog. obnovu světa. 
• n.: až se Syn člověka posadí na trůn své slávy, usednete také vy, kteří jste mne následovali ve znovuzrození, … 
• Ježíš odpovídá přímo: Ano, mám pro vás v Mém království přichystané vysoké posty. Můžete se spolehnout, že je obdržíte (zdůrazňující Amen). Soudit zřejmě znamená skutečně moc soudní – moc zákonodárnou má Ježíš a výkonnou nějaký (andělský?) aparát.
• Soudce musí mít mnoho schopností a morálních vlastností. Ježíš během doby strávené s učedníky vyhodnotil, že učedníci „na to mají“. Původně jistě neměli, ale naučili se a vycvičili se.
• Ježíš hovoří o obnovení všech věcí: K tomu dojde jistě až po Jeho návratu, zřejmě již v Miléniu.

29 A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku ^[nebo ženu^] nebo děti nebo pole pro mé jméno, vezme stokrát víc a získá věčný život. 

• var.: mnohokrát;
• ř.kléronomein – „zdědit / obdržet jako dědičný podíl“; (Výskyty v evangeliích: Mt 5:5; Mt 19:29; Mt 25:34; Mk 10:17; L 10:25; L 18:18); 1K 6:9!
• Ježíš slibuje, že žádná oběť nezapadne, nic nebude zapomenuto.
• Seznam věcí, kterých se pro Ježíše můžeme vzdát, je poměrně dlouhý v oblasti vztahů: nejbolavější je jistě ztráta rodiny, dokonce té nejbližší včetně sourozenců, rodičů, manželky a dětí (a manžela – platí samozřejmě oboustranně, jsou i učednice, nejen učedníci).
• Naopak majetek je shrnut pod slovo pole.
• Jak je možno přijít o rodinu nebo majetek pro Ježíšovo jméno? Poměrně jednoduše – kvůli našemu následování Krista jsme druhými odmítnuti a opuštěni. Děti jsou např. rodiči vyhození z domu (měli jsme ve sboru případ, kdy rodiče svou osmnáctiletou dceru po obrácení vyhodili z domu), rodina s nimi přestane komunikovat (běžné v muslimských a některých jiných zemích), partner se rozvede, apod.
• Je to ale možné i naopak – že věřící kvůli víře tyhle věci opustí. V zásadě by se uvěření nemělo stát záminkou k odchodu
• Z 1K 7 víme, že nevěřícímu partnerovi má být dána svoboda k odchodu, pokud odejít chce. Věřící manžel nesmí nevěřící manželku opustit za žádných okolností, aj.

30 Mnozí první budou poslední a poslední první.“

• Znovu a znovu vidíme, že v nebi nebude žádná nivelizace – že postavení spasených bude odlišné a bude se řídit podle toho, jak žili zde na zemi. Podle jejich „zásluh“, přičemž, jaké zásluhy Bůh oceňuje se dozvídáme na mnoha místech Písma. Zde je hovořeno o tom, že Bůh mj. oceňuje, pokud se kvůli Němu jsme ochotni se něčeho vzdát.
• A tato hierarchie významnosti postavení v nebi bude výrazně jiná, než je zde na zemi. Bude pro nás nečekaná – ti, kdo byli první na zemi, budou v nebi v pozadí, a naopak.