Matouš – kapitola 21

1 Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivové hoře, poslal Ježíš dva učedníky 

• Ježíš se blíží k závěrečné fázi svého života. Za pouhých pět dnů má před sebou to nejhorší.
• Vše, co se děje a bude dít má hluboký význam, vše zapadá do odvěkého Božího plánu, vše naplňuje nějaká starozákonní proroctví, např. zde Za 9,9, jak bude explicitně uvedeno dále.
• Do Jeruzaléma musí Mesiáš vjet na správném dopravním prostředku, správným způsobem.

2 a řekl jim: „Jděte do protější vesnice a hned naleznete uvázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte "I have a přiveďte ke mně.

• Věci se dějí neobyčejným způsobem – ani obstarání osla neproběhne standardně (koupí nebo běžným zapůjčením) – Bůh se postará o vše postará.
• Každá z těchto nadpřirozených „drobností“ musela Ježíše povzbudit: Ano, jsem na správné cestě, všechno dělám správně. Jsem Mesiáš a vším, co dělám, plním Otcovu vůli. Naplňuji krok za krokem postupně všechna mesiášská proroctví a Bůh mi pro to připravuje cestu.
• Měli učedníci odvázat oslátko i oslici? Zřejmě ano (v řečtině je plurál). Ježíš potom zřejmě jel na mláděti, proč tedy také oslice? Možná by oslátko bez matky nebylo ochotno jít?
• Doprovázela matka své oslátko i při vjezdu? A vrátili pak učedníci obě zvířata majiteli? Možná majitel svá zvířata následoval a byl jedním z těch, kdo Ježíši při vjezdu „fandili“.

3 A kdyby vám někdo něco řekl, povězte: ⁽‚Pán je potřebuje a hned je pošle.‘⁾

• n.: ‚Pán je potřebuje‘, a on je hned pošle.
• Nejde odpověď, která by uklidnila někoho, kdo by nebyl předem připraven. Majitel oslíka musel nějakým způsoben být předem informován a musel být ochoten oslíka zapůjčit.
• Kdyby mi do nového auta nasedal někdo cizí, chtěl bych také více informací, než mu dovolím v něm odjet.
• Jak to mohlo probíhat? Eschatologická očekávání byla před tehdejšími Svátky zřejmě vybičovaná – všichni očekávali Mesiáše a mnozí věřili, že by jím mohl být Ježíš. Na takovém pozadí lidé mohou být ochotni nelpět na majetku.
• Pokud byl majitel Ježíšovým (skrytým) učedníkem nebo pokud znal učedníky, mohl slovo „Pán je potřebuje“ pochopit správně (tedy, že je chce použít Ježíš pro vjezd do města.
• Případně mohl být informován ve snu nebo nějakým prorockým slovem.
• Ve filmu Pověz to světu, který pojednává o očekávání (a zklamání) Kristova návratu roku 1843 (nebo 1844) dle výpočtu Williama Millera, byla očekávání věřících tak velká, že někteří se vzdávali svých majetků.
• Pěkně je situace s oslátkem znázorněna v seriálu Chosen.

4 And we are writing these things everything se stalo, aby se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka: 5 ‚Řekněte dceři siónské: Hle, tvůj král k tobě přichází, tichý a sedící na oslici a ^[be^] oslátku, synu té pod jhem.‘

• Jde o volný citát z Za 9,9 Vesel se převelice, sijónská dcero, jásej, jeruzalémská dcero! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný. Pokorný, jede na oslu, a to na oslátku, mláděti oslice.
• Matoušův citát pomíjí, že siónská dcera se má z příchodu krále radovat a že král je spravedlivý a zachráněný. Vypichuje v této souvislosti podstatnou skutečnost, že pojede na oslátku, což je známkou pokory („normální“ král by jel na koni).
• Synu té pod jhem znamená, že jeho matka oslice normálně pracovala, tedy tahala náklady či vozy. Oslátko v tomto směru ještě do práce zapojeno nebylo.
• To, že Mesiáš, Král světa přijíždí na korunovaci a převzetí moci do hlavního města své říše ve „Fabii“ (a ne v Mercedesu) je velmi symbolické a velmi silné. Samozřejmě to dokonale odpovídá tomu, jak bude vypadat jeho „korunovace“ a převzetí moci.

6 Učedníci šli a učinili, jak jim Ježíš nařídil.

• Tyto „drobné“ nadpřirozené příhody jistě posilovaly víru všech přítomných – tedy učedníků i Ježíše samotného.

7 Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a with se na ně posadil.

• Ježíš těžko jel na obou zvířatech současně (to snad ani nejde).
• Možná tedy pláště dali na obě zvířata a Ježíš si sedl pouze na mládě. „Na ně“ by tedy mohlo znamenat „na pláště“ na oslátku a ne „na zvířata“.
• Ostatní evangelisté (scéna je popsána ve všech evangeliích) o dvou zvířatech nehovoří – Matouš to možná považoval za důležité zmínit, protože nejvíce sledoval starozákonní mesiánská proroctví (v Zachariáši se o dvou zvířatech hovoří).

8 Mohutný zástup rozprostřel své pláště na cestu, jiní zase odsekávali větve ze stromů a stlali "I have na cestu. 

• n.: nastlal;
• Šlo o gesto, kterým každý mohl přispět, každý se mohl zapojit a osobně se přihlásit k tomu, že Ježíše vítá ve městě jako Mesiáše. Tím, že položím svůj plášť nebo větev pod nohy oslíka nesoucího Ježíše, říkám: Tohoto muže považuji za Krista a osobně ho vítám v tomto městě.

9 Zástupy, které šly před ním, i ty, které . doprovázely, křičely: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Pána! Hosana na výsostech!“

• [aram. pův. zn.: Zachraň, prosím; v Ježíšově době se však výraz stal liturgickým projevem chvály Bohu, resp. králi];
• Svou identifikaci doprovázející lidé vyjadřovali také slovy – co říkali? Co volali?
• Volali Ježíši „Hosana“, přáli mu „Hosana“ – co to znamená? Vysvětlení je v poznámce ČSP – říkali „Zachraň prosím“, ale možná šlo již pouze o liturgické slovo, něco jako např. naše Halelujah.
• Lidé o Ježíši mluvili jako o synu Davidovu, o požehnaném a jako o tom, který přichází ve jménu Pána. To ukazuje, že chápali, že ten, kdo přijíždí, je potomkem Davidovy královské linie, je požehnaný Bohem a poslaný Bohem.

10 Když vjel do Jeruzaléma, celé město se zatřáslo a říkalo: „Kdo to je?“

• ř.: vstoupil;
• n.: roztřáslo (ve smyslu: rozrušilo; 
• Šlo o významnou událost – Ježíšův příjezd se rozkřikl a lidé byli rozrušeni. Kladli si otázku, zda opravdu jde o toho po staletí očekávaného Mesiáše.
• Mesiánská očekávání byla velká, lidé cítili, že v duchovní oblasti se něco významného děje. Duh Svatý v té době jistě působil výrazněji, než jindy.

11 Zástupy říkaly: „To je ⁽prorok Ježíš, ten⁾ z Nazareta v Galileji.“ 

• var.: [Ježíš, ten prorok];
• Lidé věděli, o koho jde – že jde o „nazaretského“ Ježíše, kterého mnozí považovali za proroka.

12 Ježíš vstoupil do Božího chrámu a vyhnal všechny, kteří v chrámě prodávali a kupovali, zpřevracel stoly směnárníků i sedadla prodavačů holubů

• Co byla první akce, kterou Ježíš udělal po příchodu do „svého“ města. Vždyť určitým způsobem tam opravdu přišel proto, aby převzal moc, aby převzal svoje království. Sice jinak, než si lidé běžně představovali, ale reálně.
• Kam tedy mířily Jeho první kroky? Do chrámu. Do domu Jeho Otce. Ne do královského paláce, ale do sídla Božího. Do místa, kde uprostřed svého lidu přebývá Hospodin.

13 a řekl jim: „Je napsáno: ‚Můj dům bude nazván domem modlitby‘, ale vy z něj děláte jeskyni lupičů.“

• var.: [jste udělali];
• Ježíš se odkazuje na Iz 56, 7, ev. 6 Také cizince, kteří se připojují k Hospodinu, aby mu sloužili a aby milovali Hospodinovo jméno, aby byli jeho otroky, kteří všichni zachovávají sobotu před znesvěcením a drží se pevně mé smlouvy, 7 ty přivedu na svou svatou horu a rozradostním je ve svém domě modlitby; jejich zápaly a jejich oběti budou vystupovat pro zalíbení nad mým oltářem. Vždyť můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy. 

14 A přistoupili k němu v chrámě ⁽slepí a chromí⁾, a uzdravil je. 

• var.: [chromí a slepí];
• Už to samo o sobě by mělo stačit k tomu, aby všichni zmlkli a připojili se k učedníkům.
• Situace ale byla již příliš „zasekaná“.
• Když někdo přesvědčen být nechce, nepomůže ani zázrak.

15 Když velekněží a učitelé Zákona spatřili ty ⁽podivuhodné věci⁾, které učinil, i děti volající v chrámě: „Hosana synu Davidovu“, byli pobouřeni

• gr.: ta thaumasia; HL
• n.: rozmrzelí / rozhořčeni; 
• Bože, chraň nás před takovou zaslepeností.
• Čím byli pobouřeni? Co je rozčílilo? Tím, že děti v chrámě poté, co byly svědky zázraků vůči Ježíšovi použily „mesiánský“ pokřik.
• Proč volaly zrovna děti? Zřejmě následovaly nadšení svých rodičů. Nicméně nějak se stalo, že hlasy dětí převážily hlasy dospělých a možná se slily v chór. Děti se snadno nadchnou a když je něco baví, dokážou být vytrvalé. Dospěli možná „skandovat“ brzy přestali, ale děti pokračovaly.
• Velekněží a zákoníci byli rozhodnuti, že Ježíš Mesiášem není – a fakta na tom nemohla nic změnit. Když člověk chce, „odvysvětlí“ i zázrak.

16 a řekli mu: „Slyšíš, co tihle říkají?“ Ježíš jim řekl: „Ano. Nikdy jste nečetli: ‚Z úst nemluvňat a kojenců sis připravil chválu‘?“ 

• ř.: kojených;
•  Ž 8,3: Heb. ‚založil jsi sílu‘ překládá LXX ‚sis připravil (/ obnovil) chválu‘. 
• Citát z žalmu zní Z úst dětí a kojenců jsi ustanovil sílu kvůli těm, kdo se mají nepřátelsky. Tak jsi skoncoval s nepřítelem a s tím, kdo se mstí.
• Šlo o další jasné naplnění starozákonních proroctví o Mesiáši – Ježíš tak postupně „vyzobával“ jedno po druhém, až nakonec naplnil všechna. (Nedávno přijel jako Mesiáš na oslátku).
• Mesiánských proroctví je podle různých pochopení údajně mezi padesáti a třemi sty.
• Člověka by takovéto naplnění verše z žalmu zřejmě nenapadlo: První chápání člověka napadne symbolické ve smyslu, že Bůh je schopen skrze malé porazit velké.
• Nicméně smysl verše i jeho naplnění jsou zjevné: Moudří dospělí mají paradoxně s pochopením duchovních pravd, např. s rozpoznáním Mesiáše větší problém, než malé „hloupé“ děti.
• V Ježíšově případě se to stalo doslova: Děti neměly problém se z Mesiášova příchodu radovat. Jejich pochopení a postoj byly naprosto správné. Autority byly naopak zcela mimo.

17 I nechal je a vyšel ven z města do Betanie, kde přenocoval.

•  [vesnice na vých. svahu Olivové hory; 
• Debaty s těmi, kdo nechtějí slyšet, nedávají smysl.
• Ježíš nocoval nedaleko Jeruzaléma u Lazarovy rodiny

18 Když se časně ráno vracel do města, dostal hlad.

• Ježíš si moc nepřispal, ale hned časně z rána spěchal opět do města.
• Možná již nemohl dospat (nacházíme se v posledních dnech Jeho života).
• Možná toho chtěl ještě co nejvíce stihnout, např. uzdravit co nejvíce lidí a/nebo říci, co ještě mělo zaznít.
• V Betanii neposnídal? Těžko by Jej Marie s Martou pustily bez snídaně – možná tedy odešel hned za svítání, nečekaně a na rychlo.

19 Spatřil u cesty fíkovník a šel k němu, ale nenašel na něm nic, jen pouhé listí. Řekl mu: „Ať se z tebe již nikdy ovoce neurodí!“ A fíkovník ihned uschl. 

• Fíkovník je symbol pro Izrael. (Jeroným vykládá ovoce fíkovníku jako symbol Ducha svatého.) 
• ř.: navěky;
• Evangelista Marek navíc překvapivě uvádí, že „nebyl čas fíků“, tedy nebyla sezóna, kdy se daly na stromě nějaké fíky očekávat.
• Fíkovníky v Izraeli údajně rodí dvakrát ročně: předčasné fíky, hebrejsky „paggím“ (ty jsou založené už na podzim) v březnu až dubnu a hlavní úrodu v červnu až září. Ježíš tedy mohl očekávat, že na stromě, který má listí, nalezne i nějaké rané fíky.
  • Je to ale divné: Kdyby se daly očekávat rané fíky a tento konkrétní fíkovník byl výjimkou, která zrovna žádné nemá, Marek by to tak nekomentoval. Nechejme si tuto možnost ke komentáři Markova evangelia a zvažujme možnost, že rané fíky se u olistěného stromu očekávat daly.
• Ježíšova frustrace pak byla pochopitelnější, nicméně i tak je Jeho reakce překvapující – proč taková radikalita?
• Jeden uschlý strom jistě není nic zásadního, ale zůstává otázka, proč to Ježíš udělal.
  • Dal pouze průchod své frustraci? Byl hladový a vystresovaný, možná nevyspalý. Z nějakého důvodu neposnídal. Dostal v takové situaci zkrátka přirozený záchvat zlosti?
    • Něco ve smyslu: Spěchám do práce; čeká těžký den; za chvíli mi jede tramvaj; chci posnídat; zjišťuji, že ve spíži není žádné pečivo; sáhnu do ledničky pro jogurt, není tam ani jeden; otevřu krabici, kde bývají musli tyčinky, a i ta je prázdná. Vztekle krabicí mrsknu o zem a rozšlapu ji.
    • Mohl Ježíš reagovat tímto způsobem? Spíše těžko – i když takové neovládnutí zlosti by bylo lidské (a nemusí být nutně hříchem: Ježíš někdy své frustraci dával průchod, aniž by hřešil), je jasné, že strom či krabice mohou za moji situaci nemohou a zlost nic neřeší.
    • Nebo to udělal Ježíši někdo schválně? Např. majitel byl lakomec a (oproti přikázáním Tóry) svůj stromek otrhal do poslední olivy? Nyní se mu za to dostalo zaslouženého trestu, když o svůj strom přišel? Nebo se o očesání olivy nějak postaral ďábel a Ježíš mu svou reakcí dal razantně najevo, že o tom ví a co si o tom myslí?
  • Ježíš spíše chtěl svým činem něco demonstrovat – šlo o prorocký úkon. Ježíš se blížil k bolestnému vyvrcholení své pozemské mise. Každé slovo a každý čin nabývaly na významu (podobně jako je významně vnímáno poslední slovo odsouzence před popravou).
    • O jakou demonstraci mohlo jít? Odmítnout podat číši vody člověku vedenému na popravu je závažnějším prohřeškem, než odmítnout někomu pomoci v „běžném provozu“. Schylovalo se k nejdůležitějšímu okamžiku lidských dějin – i sama příroda se měla zapojit a s Božím Synem spolupracovat?
  • Fíkovník mohl být symbolem Izraele – Božího národa, který v nejdůležitější chvíli svých dějin svému Mesiáši odepřel pomoc a místo podpory Jej poslal na popravu. Místo plodů přinesl Izrael pouhé listy (náboženské obřady bez vnitřní náplně), za což bude potrestán zničením chrámu a rozprášením do diaspory v r. 70.
  • Fíkovník symbolizuje éru Staré smlouvy, která nemohla nasytit duchovně hladové a Ježíšovou obětí skončila.
  • Některý z těchto symbolických výkladů je pravděpodobně správný – Ježíš sice byl člověk z masa a krve a podléhal slabostem těla a duše, ale nesmyslné věci nedělal a zvládal i nejvypjatější situace.
  • Z dalšího pokračování příběhu se zdá (a jeví se mi jako nejpravděpodobnější vysvětlení), že by mohlo jít o „pouhou“ demonstraci moci víry: Ježíš šokovaným učedníkům svůj čin nevysvětluje, jen jim říká, že činění podobných zázraků souvisí s vírou.

20 Když And učedníci uviděli, užasli se a říkali: „Jak ten fíkovník hned uschl!“ 

• Zde se zdá, že strom uschl před očima. Podle Marka si toho učedníci všimli až druhého dne.

21 Ježíš jim ⁽na to⁾ řekl: „Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nezapochybujete-li, učiníte nejen to, co jsem učinil s fíkovníkem, ale kdybyste i této hoře řekli: ‚Zvedni se a vrhni se do moře‘, stane se And. 22 A všechno, oč byste v modlitbě požádali, ⁽budete-li věřit⁾, dostanete.“ 

• Ježíš se nezabývá tím, proč to fíkovníku udělal, ale jak to dokázal. Údiv učedníků tedy nebyl nad tím, proč se to stalo, ale že se to stalo.
• Zdůrazňuje, že dělat takové věci je otázkou víry. Že pokud člověk má víru, může dělat zázraky dokonce ještě mnohem většího rozsahu. (Přemístění hory je nesrovnatelně náročnější úkol, než likvidace stromu)
• A snad lze i usuzovat, že Ježíš má na mysli i určitou „samoúčelnost“ celé akce: „Zabití“ fíkovníku nemělo žádný praktický význam – šlo o „samoúčelnou“ demonstraci Ježíšovy moci.
  • Demonstrovat něco studentům samoúčelné není – ale z praktického hlediska akce žádný význam neměla (Ježíš např. nepotřeboval suché dřevo na otop).
  • Zajímavé je, že jde zřejmě o jediný Ježíšův „destruktivní“ zázrak – jeho ostatní zázraky byly spíše tvořitelské, zlepšující nebo přinejmenším dávající věci do pořádku.
• Přemístění hory možná dává za příklad jako akci podobně „samoúčelnou“ – hora mě zkrátka naštvala, stála mi v cestě nebo jsem si na ní podvrtl kotník, tak ji za trest zlikviduji.
• Chtěl tedy Ježíš učedníkům sdělit lekci, že Boží moc „mají k dispozici“ i pro akce ne-pomáhající, pro akce běžné, pouze demonstrativní, zkrátka pro akce dle svého uvážení? Vyloučit to nelze.
• Spíše se ale obvykle považuje za správné při modlitbě zvažovat, zda je můj záměr v souladu se záměrem Božím. Pokud se modlím „svévolně“, tedy bez ohledu na vůli Boží, předpokládá se, že Bůh moji modlitbu nevyslyší.
• Nelze ale vyloučit, že toto místo říká něco jiného: Že naše víra je do určité míry autonomní, tedy že funguje „automaticky“ (že Bůh je ochoten vyslýchat i naše modlitby, se kterými se nutně neztotožňuje nebo nejsou zcela smysluplné).
• Bůh jistě nevyslyší (nezrealizuje) naše slova, která jsou zlá nebo nesmyslná – je ale možné, že do určité míry je ochoten realizovat i naše modlitby čistě osobní a ne zcela dokonalé.
• Podmínkou pro nadpřirozenou realizaci vyslovených slov je pouze víra, o smysluplnosti záměru Ježíš nehovoří.
• Spíše je ale přemístění hory symbolickým vyjádřením úkolu opravdu velkého a naprosto „mimo možnosti“.
• Co znamená mít víru, navíc víru bez pochybností? Být přesvědčen, že mnou vyslovenou věc Bůh uskuteční. Nedat se přitom odradit nepravděpodobností nebo velikostí úkolu.
• Víru je třeba v srdci budovat či živit. Víra je tajemstvím, mít víru není snadné ani elementární. O víře byly napsány stohy knih. Existuje hnutí víry, kterou se víru snaží v srdcích věřících vybičovat.
  • Bičování víry, tedy snaha vybudit ji v lidech, je většinou dosti protivné, někdy až odporné. Na druhé straně Ježíš víru svými slovy v lidech také vzbuzoval a povzbuzoval.
• Mnohokrát jsem byl pevně přesvědčen (nedovedu si představit, že bych mohl být přesvědčen pevněji) o tom, že Bůh věc nejen může udělat, ale udělat ji i chce – pomodlil jsem se … a nestalo se nic. Proč, nevím. Jsem si jist, že řešením není snažit se víru vybičovat, ale co je řešením pro lepší „účinnost“ víry, na to jsem zatím nepřišel.
• Čímž samozřejmě neříkám, že bych neviděl vyslyšené modlitby, někdy i zázračně. Rozhodně ale nevídám instantní vyslyšení typu uschlého fíkovníku nebo přemístěné hory. To ale, pokud vím, není běžné nikde.
• Existuje víra nadpřirozená, která je nám dána Bohem: Bůh chce, aby se něco stalo, nám dá nadpřirozenou víru a my se za to pomodlíme. Není to ale příliš častý případ a zřejmě ani nejde o případ fíkovníku.
• Ježíš „fungoval“ v módu (byl zkrátka zvyklý), že když se za něco pomodlí, Bůh to skutečně realizuje. My v tomto módu běžně nefungujeme. Občas čteme o věřících, kteří takto žili, ale na vlastní oči jsem mnoho takových lidí neviděl, pokud vůbec někoho.
• V dějinách se zřejmě neuskutečnil případ, že by někdo zlikvidoval horu, což také ukazuje tím směrem, že jde o symbolické vyjádření, ne o opravdový případ.

23 Když přišel do chrámu a vyučoval, přistoupili k němu velekněží a starší lidu a řekli: „⁽V jaké pravomoci⁾ činíš tyto věci? Kdo ti dal tuto pravomoc?

• n.: Jakou mocí; n.: moc;
• Co Ježíš vyučoval? Co ještě chtěl v posledním období života sdělit? Možná v učení reagoval na aktuální potřeby přítomných, možná systematicky probíral naplánovaná témata. Možná se snažil přítomných vysvětlit aktuální aspekty svého poslání (Jeho blížící se obětování).
• Ptali se buď na zázračná uzdravení nebo na autoritativnost Jeho učení. Ježíš bezesporu mluvil s velkou jistotou – říkal, jak věci jsou, ne jak by mohly být. To samozřejmě bylo pro autority jako „červený hard na býka“.
• Zřejmě ho vyrušili z vyučování, vynutili si k Němu přístup. Možná s sebou měli chrámovou stráž.

24 Ježíš jim odpověděl: „I já se vás zeptám na jednu věc. Jestliže mi to řeknete, i já vám povím, v jaké pravomoci tyto věci činím.

• Ježíšova odpověď je nesmírně rafinovaná: Rozhodl se neodpovídat přímo.
• Pravdivá odpověď samozřejmě byla: „Vše činím a učím z Boží pravomoci“, ale Ježíš se rozhodl ji ihned nepoužít. Dále uvidíme, proč.
• Ježíš svou otevřenou odpověď podmiňuje otevřenou odpovědí tázajících, ve smyslu: Když vy najdete odvahu mi otevřeně říci, co si myslíte, já vám řeknu, co si myslím já.
• Nejde přitom o to, že by Ježíš neměl odvahu mluvit otevřeně: Když vy najdete odvahu mi sdělit svůj názor, najdu odvahu i já. Ježíš měl odvahy dost, v případě potřeby neměl problém autority otevřeně provokovat. O Jeho osudu už bylo „rozhodnuto“, věděl, že zemře, a také to, že nemůže zemřít předčasně a mimo Boží plán. Otevřenou odpovědí si svůj osud nemohl nijak zhoršit.
• Proč tedy svou odpověď podmiňuje? Řekl bych., že proto, že si chtěl ověřit, jestli tazatelům jde opravdu o to, aby poznali pravdu, nebo jestli jde o pouhou záminku k persekuci.

25 Odkud byl křest Janův? Z nebe, či z lidí?“ Oni se mezi sebou dohadovali: „Řekneme-li ‚z nebe‘, řekne nám: ‚Proč jste mu tedy neuvěřili?‘ 26 Řekneme-li však ‚z lidí‘, obáváme se zástupu, neboť všichni mají Jana za proroka.“

• Ježíš se ptá na jejich názor na službu svého předchůdce. Všichni židé Jana znali a věděli o jeho službě. Někteří se od něho nechali pokřtít (čímž před Bohem uznali, že jsou hříšníci a připravili tak svá srdce na příchod Mesiáše), někteří nikoliv. Lze předpokládat za přítomní velekněží a starší patřili k těm druhým.
• Celý rozhovor se udál za přítomnosti mnoha svědků – zástupu lidí, kteří předtím Ježíši naslouchali, případně jím byli uzdraveni. Velekněží a starší ze zástupu zjevně měli obavy.
• Po Ježíšově otázce se skupina tazatelů zjevně „odebrala k poradě“ – nebyli ochotni či schopni odpovědět okamžitě.
• Jejich rozhovor musel být vzrušený (dohadovali se) a zřejmě jej někdo z učedníků vyslechl (příhoda je zaznamenána ve všech synoptických evangeliích). Nebo způsob jejich uvažování možná učedníci pouze dovodili z jejich reakce.
• Jak tedy uvažovali? Ježíš jim logicky předestřel dvě možnosti možného původu Janova křtu – z nebe (tedy Jana poslal Bůh) nebo od lidí (Janova služba nebyla od Boha, ale jeho vlastní).
• Oni nediskutovali věc samu, ale zvažovali důsledky obou možných odpovědí. Co si vlastně o Janovi mysleli, se nedozvídáme (téměř jistě jej jako pravého Božího proroka neuznávali). Proč?
• To je právě podstata Ježíšova „postupu“: Obrací pozornost od podstaty problému k důsledkům odpovědi.

27 Odpověděli Ježíšovi: „Nevíme.“ A on jim řekl: „Ani já vám nepovím, v jaké pravomoci tyto věci činím.“

• Svou otázkou Ježíš velekněžím a starším říká: Vidíte? Vy zvažujete, jaké důsledky bude mít vaše odpověď (resp. bojíte se říci na rovinu, že v autenticitu Janova proroctví nevěříte) – a po mně chcete, abych odpověděl za každou cenu a bez ohledu na důsledky. To není správné a proto na otevřenou odpověď nemáte morální právo – a já vám ji neposkytnu.

28 „Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl: ‚Synu, jdi dnes pracovat na mou vinici.‘

• ř.: děti; ř.: Dítě;
• Ježíš zřejmě pokračuje v odpovědi velekněžím a starším.
• Přináší podobenství z běžného rodinného života, které ihned vysvětluje.

29 On odpověděl: ‚Nechci.‘ Ale potom toho litoval a šel.  30 Přistoupil k druhému a řekl totéž. On odpověděl: ‚Ano, pane‘, ale nešel. 31 Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?“ Řekli: „Ten první.“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království.

• var.: některé rkp. mají obrácené pořadí odpovědí a … druhý;
• Proč druhý syn nešel, není řešeno a není to důležité: Buď od začátku byl rozhodnut neposlechnout a vědomě lhal nebo poslechnout chtěl, ale pak se mu nechtělo.
• Odpověď byla nasnadě: Nerozhodují slova ani dobrý úmysl, ale činy – takže otcovu vůli splnil ten první syn.
• Ještě se dá vyvodit druhý závěr – že změna rozhodnutí je možná.
• Ježíš ihned přináší výklad podobenství: Otec je Bůh. Zve k sobě lidi. Ti reagují různě – někteří nejprve následování odmítají; pak se jim to ale rozleží a pozvání přijmou. Jiní sice slovně reagují vstřícně, ale „skutek utek“.

32 Neboť Jan k vám přišel cestou spravedlnosti, ale neuvěřili jste mu. Celníci a nevěstky mu však uvěřili. A když jste And uviděli, ani potom jste toho nelitovali, abyste mu uvěřili.“

• Celníci a nevěstky (tedy prototypy hříšníků) jsou těmi syny z podobenství, kteří nejprve odmítli Boha (žili si po svém, na Boha „kašlali“, masivně hřešili), pak ale po setkání s Janem svůj postoj změnili, činili pokání a vydali se novou cestou. Když pak přišel Mesiáš, následovali Jeho. Nejprve svými životy řekli ne, pak ale litovali a šli.
• Farizeové jsou těmi druhými syny – těmi, kteří Bohu nejprve přitakali, prohlásili, že mu sloužit chtějí. Když ale přišlo na lámání chleba a Bůh poslal Jana Křtitele, farizeové a zákoníci (či jiné náboženské autority) jej odmítli.
• Svůj postoj odmítnutí nezrevidovali ani poté, když viděli, že hříšníci se jej následovat vydávají.
• Odmítnutí Jana křtitele mělo pro židovské autority později fatální důsledky – tím, že odmítli uznat, svou hříšnost, později nebyli schopni rozeznat příchod Zachránce. Když odmítám přijmout, že mi hrozí utopení, neocením, když mi někdo nabízí záchrannou vestu.

33„Poslyšte jiné podobenství: Byl a man člověk, hospodář, který vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavěl věž; pak ji pronajal vinařům a odcestoval.

• Ježíš pokračuje v promluvě k židovským autoritám (velekněžím a starším) a nadále je vůbec nešetří. Poslouchají i učedníci a dva lidí kolem.
• Výklad je jasný – hospodářem zakladatelem vinice je Bůh.
• Vinicí je tento svět, případně Izrael.
• Nájemní vinaři jsou židé, resp. jejich autority.
• Bůh udělal všechno potřebné, aby svět (Izrael) mohl správně fungovat, a odcestoval – tedy stáhl se do neviditelna tak, jak je tomu doposud. Správci měli za úkol dát na to, aby vše správně fungovalo.

34 Když se přiblížil čas úrody, poslal své otroky k vinařům, aby převzali jeho úrodu.

• ř.: plodů; ř.: plody;
• Vinice byla pronajatá – jistě existovala nějaká nájemní smlouva podle které pán očekával, že nájemné dostane formou části úrody.
• Nájemci jistě neměli být škodní – měli dostat svou část úrody, která je měla slušně uživit. Víme, že kněží, levité i ostatní židovské autority byli za svou službu placení. (Také služebníci evangelia mají právo být z evangelia živi).
• Nebo je možné, že poslové neměli pouze vyzvednout roční nájemné, ale že nájemní smlouva skončila a otroci přišli, aby vinici převzali od nájemců zpět.
• Případně pán chtěl od nájemců, aby vydali ze svého správcovství počet. Je pravděpodobné, že právě to nájemci nechtěli, protože se o vinici nestarali dobře.
• Pánovými otroky či posly jsou myšleni proroci, které Bůh posílá ke svému lidu – co od nájemců (židovských autorit) očekával? Očekával, že vydají počet ze svého správcovství a že ukážou, co dobrého během svého správcovství udělali.
• Případně že vinici odevzdají v dobrém stavu zpět právoplatnému majiteli.

35 Ale vinaři jeho otroky chytili, jednoho zbili, druhého zabili, dalšího ukamenovali.

• Reakce vinařů byla brutální – o placení nájemného se nejen odmítli bavit, ale k poslům se zachovali naprosto neadekvátně násilnicky.
• Svým jednáním dali jasně najevo, že vinici považují a svou a nic odvádět nehodlají. S majitelem naprosto přestali počítat.

36 Znovu poslal jiné otroky, bylo jich ještě více než těch prvních, ale učinili jim totéž.

• Pán přes otřesné chování nájemců jim dával opakovaně šanci, aby se vzpamatovali.
• Dalo by se říci, že při snaze přivést nájemce k rozumu nešetřil životy svých otroků.
• Proč to dělal? Možností je více (a všechny zřejmě správné):
  • Velmi mu záleželo na tom, aby se vzpamatovali a svůj přístup změnili.
  • Opakovanými intervencemi dával najevo, že se svých nároků nevzdá, že nájemci nic „nevyčekají“, že nedovolí, aby se věc zahrála do autu.
  • A zároveň dával najevo, že je ochoten přijmout za nehorázné jednání omluvu.
  • Možná byl i částečně „naivní“ – nemohl uvěřit tomu, že by nájemci byli opravdu až takové „svině“ a že by si opravdu nedali říct. Že když nájemcům věci dostatečně vysvětlí, musejí přece pochopit, že tohle nemůže dobře dopadnout.

37 Naposled k nim poslal svého syna a řekl: ‚⁽Zastydí se před mým synem.⁾

• n.: Vezmou ohled na mého syna.
• Pokud se na podobenství díváme bez přesahů, šlo od majitele o naprostý hazard či spíše nezodpovědnost.
• Očekávat, že se takoví darebáci a vrazi zastydí či budou mít ohledy, se opravdu moc předpokládat nedalo.

38 Když však vinaři uviděli syna, řekli si: ‚To je dědic. Pojďte, zabijme ho a zmocněme se jeho dědictví!‘

• ř.: mějme; [var.: uchopme];
• Uvažování vinařů bylo zvrácené a zcela opačné, než pán předpokládal nebo doufal – došli k názoru, že nyní mají možnost věc vyřešit jednou provždy. Likvidací dědice se zbaví otravných nároků majitele.
• Jak mohli takto uvažovat? Jistě proto, že měli pocit, že majitel je již napořád daleko a mimo hru. Že nemusejí počítat s jeho návratem, že nemá moc prosadit svou vůli.
• Můžeme psychologizovat, že možná již zapomněli, jaký majitel byl; že se jim změnil v mlhavou představu někoho nereálného.
• Přesahy do podobenství (majitel je samozřejmě Bůh, syn je Ježíš) jsou zřejmé a do očí bijící. Musely okamžitě docházet i přítomným velekněžím a starším (a lidu také): Ježíš se naprosto zřejmě přihlašuje k tomu, že je Božím Synem.

39 I chytili ho, vyhodili ven z vinice a zabili. 

• Šlo o bod, ze kterého již není návratu (point of no return), o spálení mostů, vyhlášení války kdo z koho.

40 Když tedy přijde pán vinice, co učiní oněm vinařům?“

• Vtahuje přítomné do děje, klade otázku, na kterou přirozený smysl pro spravedlnost umožňuje jen jednu odpověď.

41 Řekli mu: „Ty zlé zle zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou úrodu odevzdávat v určených časech.“ 

• Pokud odpovídají autority, vynášejí samy nad sebou rozsudek. Podobně jako David, který v rozčilení vykřikl, že ten boháč, který vzal jedinou ovečku chudákovi, je hoden smrti.
• Možná měli být v soudu zdrženlivější? Nespravedlnost jednání vinařů je ale tak do očí bijící, že je těžko odpovědět jinak.
• Kdyby byli vychytralí, mohli (aby se ochránili) zkusit kličkovat, „kalit vodu“ ve smyslu: Na tvou otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Záleží na tom, co si vlastně vinaři mysleli. Co když byla domluvená pravidla vůči nim příliš přísná? Co když podepsali nájemní smlouvu pod nátlakem nebo ji plně nepochopili? Co když na její ustanovení během let zapomněli? Co když jejich ekonomická situace platbu nájemného neumožňovala? Co když jim někdo špatně radil? Co když měli problémy doma? A konec konců není to nespravedlivé, že někdo vlastní vinici a jiný se mu o ni má starat? Není správné, že jsou takovéto sociální nerovnosti násilím (revolučně) zrušeny? Informoval majitel vinaře dostatečně? Prokazovali se poslové dostatečně validními pravomocemi? A jak vůbec měli vědět, že pán to myslí vážně? A co když si plně neuvědomovali, že jde o syna? Atd., donekonečna.
• Výklad podobenství je nade vši pochybnost jasný: Vy, autority Izraele jste těmi špatnými vinaři – děláte svou práci špatně a odmítáte korekce. Neuvěřili jste prorokům ani Janu Křtiteli – nejen, že jste jim neuvěřili, ale většinou jste je odstranili. Nyní se chystáte zabít Mě, Mesiáše, Božího Syna. Co asi tak očekáváte, že s vámi Bůh udělá?

42 Ježíš jim řekl: „Copak jste nikdy nečetli v Písmech: ‚Kámen, který stavitelé po prozkoumání zavrhli, se stal hlavou úhlu. Od Pána se to stalo a je And podivuhodné v našich očích‘?

• Naprosto relevantní citát proroctví z Davidova Žalmu 118,22: Vy, židovské autority jste staviteli – a zcela chybně jste vyhodnotili, o jaký kámen jde (tedy kým jsem já). Rozhodli jste, že nejde o důležitý ani kvalitní kámen a vyhodili jste ho. Bůh, který věcem rozumí nejlépe, to ale vidí jinak a roli tohoto kamene určil jako zásadní, nesoucí celou stavu (církve).
• Důležité je slovo po prozkoumání: Problémem autorit nebylo, že by se kamenem vůbec nezabývaly, ale to, že závěr jejich zkoumání byl chybný.
• Židovské autority se do určité míry o Ježíše zajímaly, zkoumaly Jeho život, Jeho slova i Jeho zázraky. Opakovaně se Jej i doptávaly. Jejich předporozumění o tom, jak by Mesiáš měl vypadat, jak by se měl chovat a jak mluvit, ale bylo příliš silné a svedlo jejich úsudek za scestí. Jejich závěr zněl, že Ježíš Mesiášem není. Více než to – prohlásily Jej za falešného proroka a odstranily.
• Od stavitelů ale šlo o zásadní pochybení, nikoliv o drobou dílčí chybu – nezvládli nejdůležitější úlohu svých životů.

43 Proto vám pravím, že vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který přináší jeho úrodu.

• ř.: plody;
• Vy, stavitelé se špatným úsudkem, jste svou šanci dostali a neprošli jste. Proto budete nahrazeni jinými, kteří budou méně předpojatí a schopni správného vyhodnocení.
• Ti kámen správně rozpoznají, dají mu prostor, který mu náleží a výsledkem bude stavba, jak má být.
• Stavbou je církev. Ježíš hovoří o vzniku novozákonní „pohanské“ církve – ta na židy odmítnutém Mesiáši postí svou existenci.

44 Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho padne, toho rozdrtí.

• n.: rozpráší jako plevy;
• Bylo by chybou se domnívat, že ten kámen (Mesiáš) odmítavý verdikt židovských autorit pouze útrpně a pasivně přijme. Nikoliv – Mesiáš převezme iniciativu a velkou mocí prosadí svou.
• Bez problémů ustojí útoky zvenčí a naopak sám nakonec rozdrtí zlo ve světe.

45 Když velekněží a farizeové uslyšeli tato jeho podobenství, poznali, že mluví o nich.

• To nebylo tak těžké – Ježíš si dal na srozumitelnosti dosti záležet.
• Neměl naprosto v úmyslu smysl podobenství nějak tajit nebo zaobalovat.

46 Chtěli se ho zmocnit, they báli se zástupů, protože ty ho měly za proroka.

• Reakce byla zlobná a agresivní. Ani nezauvažovali o změně názoru nebo o omluvě. Šanci měli: Kdykoliv mohli říci – omlouváme se, máš pravdu, přijímáme tě jako Mesiáše. Kterýkoliv zázrak je mohl a měl přivést ke změně názoru.
• Ostatně někteří z vůdců to udělali a Ježíšovými následovníky se stali (byť třeba z počátku tajnými). Šlo ale pouze o jedince, názor Velerady zůstal neměnný.
• Jediné, co Velekněžím a starším zabránilo, aby Ježíše na místě zatkli, byl strach z přítomného davu – potřebovali Ježíše „dostat“ někde ve skrytosti.