Matouš – kapitola 22

1 A Ježíš k nim znovu promluvil v podobenstvích:

• V tomto případě je Ježíšovi podobenství jistě prostředkem k tomu, aby věci učinil jasnějšími, nikoliv, aby „odfiltroval“ povrchní zájemce

2 Království Nebes ⁽je podobné⁾ králi, který vystrojil svatbu svému synu. 

• Ježíš se mnoha způsoby snaží vysvětlit podstatu a četné aspekty Božího království
• Jde o jeden z ústředních motivů jeho kázání, možná o hlavní. O Božím království (jde o synonymum zde použitého Království nebes) pojednává třetina až polovina Ježíšových slov zachycených v synoptických evangeliích.
• Pochopit, jak to s Božím královstvím vlastně je, není elementární – je reálné, dostupné, přitom skryté, rostoucí, aj., aj.
• Zde se dozvíme o některých aspektech toho, jak je možno se do Božího království dostat.
• Král vystrojil svatbu synovi: Jde zajisté o zásadní událost pro krále, pro syna i pro celé království. Svatba je jednou z nejdůležitějších událostí v lidském životě, a to pro všechny zúčastněné:
  • Syn opouští otcovskou rodinu a spojuje svůj život s novou parnerkou.
  • Zakládá novou rodinnou jednotku
  • Otec na jedné straně ztrácí syna, na druhé straně se raduje z jeho radosti. Také z toho, že se mu podařilo dovést své dítě až k svatbě, tedy do zralé dospělosti.
  • Jde o obrovskou slavnost, na které má podíl celé království.
  • V pozadí je ještě nevěsta, ale o té zde řeč nebude
• Králem je jistě Hospodin, Synem Ježíš, nevěstou církev. Cílem dějin je přivést věřící do úzkého a trvalého vztahu se svým Zachráncem.
• Manželství je nejužší možný vztah mezi lidmi a spolu se vztahem rodič-dítě je často používán k vyjádření toho, jak má vypadat vztah Boha a lidí – má být hluboký, láskyplný, otevřený a věrný.
• Do manželského vztahu se Synem církev vstupuje již nyní, pouze se vše odehrává ve skrytosti. Svatba zde spíše symbolizuje Kristův návrat a „zviditelnění“, závěr dějin, kdy věci již budou jasné a věřící všech dob a míst budou shromážděni k setkání se svým Pánem na Olivovou horu.
• Pro nás osobně může být vstupem na na naší svatbu okamžik naší smrti.
• Je zjevné, že pro Hospodina není spása lidí pouhou teoretickou abstraktní záležitostí. Je v ní hluboce osobně a citově zainteresován. (Obětoval za nevěstu svého Syna). Jde o velkou věc, o největší událost v dějinách (po Kristově kříži), o vyvrcholení dějin. Bůh si ji bere velmi osobně, velmi ji prožívá.
• Každá svatba je veřejná, slavná, slavnostní, radostná, spojená s hostinou a radostí.

3 A poslal své otroky, aby zavolali pozvané na svatbu; ale ti nechtěli přijít. 

• Bůh prostřednictvím svých služebníků lidi na svatbu zve. Jistě jde o obraz křesťanů, kteří zvěstují lidem dobrou zprávu o Kristu.
• Svatební hostina není určena pro všechny královy poddané – vidíme, že je pouze pro pozvané. Kdo jsou těmi pozvanými?
• V prvním plánu jistě židé, potomci Abrahamovi. Až druhotně do spásy měli vstupovat pohané.
• To je jedna linie tohoto podobenství – prvotně pozvanými byli židé, potomci Abrahamovi.
• Podobenství ale také hovoří obecněji: pozvaným je pak každý člověk. Věřím, že každému člověku se během jeho života dostane od Nejvyššího pozvání.
• Logicky naskakuje otázka: Proč, proboha, pozvaní nechtěli přijít? Při prvním pozvání potenciální hosté svou neúčast nezdůvodňovali, zkrátka: „Ne, nemáme zájem“
• Mimochodem pro královy služebníky to musel být šok, nepochopitelný postoj. Stejně jako křesťanům připadá nepochopitelné, proč lidé odmítají pozvání ke Kristu.

4 Poslal znovu jiné otroky ⁽se slovy⁾: ‚Řekněte pozvaným: Hle, přichystal jsem svou hostinu, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno "I have připraveno, přijďte na svatební hostinu.‘

• Následuje druhé pozvání. To je důležité. Král to mohl nechat tak již v této chvíli. Mohl se rozhněvat již nyní. On ale naléhá, přesvědčuje, vysvětluje. Proč?
  • Na pozvaných mu záleží, rád by je na hostině měl. Není to tak, že mávne rukou. Jde o lidi mu blízké, na jejichž účasti mu opravdu záleží.
  • Domnívá se, že někde vznikla chyba v komunikaci – že pozvaní nepochopili, o co jde. Že nepochopili závažnost chvíle, naléhavost pozvání; že jim nedošlo, jak je tato událost pro krále důležitá.
  • Zdůrazňuje, že příprava hostiny nebyla maličkost. Že hostina bude obrovská a její příprava náročná. Množství poraženého dobytka ukazuje nejen na velkou finanční nákladnost hostiny, ale vyžadovala také týdny příprav a stovky zapojených kuchařů a jiných pracovníků.
• To by pro pozvané jistě mělo být motivující: V našem běžném životě odmítnout pozvání na „obyčejnou“ návštěvu ještě lze, ale odmítnout pozvání na dlouho chystanou hostinu, je těžké a urážlivé. „Když už se s tím tak chystali, naložili maso na gril, tak tam budeme muset zajít“.

5 Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem.

• Ani další argumenty, přesvědčování a naléhání na postoji pozvaných nic nezměnily – odešli za svými záležitostmi.
• Z paralelního podobenství v jiných evangeliích víme, že někteří poslali omluvu, zde o tom zmínka není. Zkrátka služebníky odmítli či „vyignorovali“.
• Proboha proč? Nemůžeme se neptat. Možností je řada:
  • Především nepovažovali svatbu za důležitou. V žebříčku svých priorit měli krále a záležitosti jeho se týkající nízko, rozhodně níže, než běžné povinnosti svých životů.
  • O účast na hostině nestáli. Ani líčení skvělé hostiny je dostatečně nemotivovalo.
  • To ale není vše – pozvaní totiž krále nejen ignorovali, oni jej neuznávali, neměli rádi, neuznávali jeho kralování a autoritu. Byli vůči němu v latentní vnitřní vzpouře.
  • Šlo zřejmě nejen o prostý nezájem (král a jeho záležitosti mě nezajímaví), ale také o aktivní odmítnutí královy autority (tohohle člověka za krále nechci, jako krále ho neuznávám). Proto se nehodlám dostavit na jím organizovanou svatbu
  • V běžném životě totiž každý rád opustí rutinu svého života a zúčastní se svatby, kde se může zadarmo najíst, napít a poradovat. To, že pozvaní odmítli, ukazuje, že krále neměli rádi.
  • V našich běžných životech, abychom odmítli pozvání na svatbu, musíme mít opravdu závažný důvod, proč se nemůžeme nebo nechceme zúčastnit. A jde-li o někoho nám opravdu blízkého, na kom nám opravdu záleží, zařídíme si účast za každou cenu – vše ostatní odsuneme.

6 Ostatní se zmocnili jeho otroků, ztýrali "I have a zabili.

• Reakce zvaných nebyla jednotná – někteří pouze odmítli, jiní ale na posly brutálně zaútočili.
• Proč? Vlastně? Šlo o jasné vyhlášení války. Nechceme tě za krále, nenávidíme tě
• Otroci za nic nemohli – vykonávali pouze králův rozkaz. Navíc přicházeli se srdcem na dlani, s vstřícným pozváním.
• Pozvaní reagovali na vstřícnost a dobro extrémním zlem – na přátelsky napřaženou ruku fackou do obličeje.
• Jde opět o dvojí obraz:
  • o obraz odmítavé reakce židů na korekce četných Božích proroků a nakonec na Kristovo vtělení
  • o obraz odmítavé reakce lidí na zvěstovatele evangelia. O všechna trápení misionářů a evangelistů všech dob a zemí.
• Boží zvěst je vůči lidem extrémně vstřícná – Hospodin nabízí napřaženou ruku k navázání vztahu. Udělal pro to více, než maximum – obětoval svého Syna. Lidé důvod k nenávistným reakcím opravdu nemají.

7 ⁽Král se rozhněval⁾, poslal svá vojska, zahubil ony vrahy a jejich město vypálil. 

• Těžko lze očekávat jinou reakci – veškeré vstřícné kroky byly již vykonány a odmítnuty.
• Bůh jednou všechno zlo smete. Nic, špatného, co lidé vykonali, nezůstane nepotrestáno.
• Král, který není ochoten nebo schopen prosadit svou autoritu, žádným králem vlastně není. Není pochyb, že Stvořitel svou vůli prosadí. To, že zatím vyčkává, není známkou jeho slabosti, ale trpělivého vyčkávání.

8 Potom řekl svým otrokům: ‚Svatba je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni.

• Prvotní plán byl lidmi odmítnut.
• Prvotní Boží plán je spása všech lidí, Židů jako prvotiny, pak všech ostatních. Všichni ale spasení nebudou.
• Bůh si k sobě rozhodně nebude brát ty, kdo o to nestojí.
• Kristus se nikdy nevnucoval a nikdy nikoho k následování nenutil.

9 Jděte tedy na křižovatky cest a každého, koho naleznete, pozvěte na svatební hostinu.‘ 

• Křižovatky jsou místem, kde člověk potká „kde koho“.
• Slovo každého ukazuje na nulový před-výběr: Jdeš zrovna kolem? Jsi pozván. Nikdo se tě neptá na původ, rodinnou situaci, ekonomický status ani na charakterové vlastnosti.

10 I vyšli ti otroci na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré. A ⁽svatební síň⁾ se naplnila stolovníky

• ř.: ležícími u stolu, tj. hosty;
• Že se shromáždili zlí i dobří, ukazuje znovu na to, že kritéria pro vstup nesouvisela s charakterem, ale pouze s ochotou nechat se pozvat.
• U stolu muselo být veselo – pestrá směs lidí rozličného postavení a ras se ocitla pohromadě. Jediným spojovacím článkem této směsice byl kladný vztah ke králi. V hodovní síni musela panovat euforie – to, že jsem se sem dostal zrovna já, je ryzím důvodem k radosti.
• Přesně tak to funguje v církvi – pravá církev není společenstvím dokonalých, ale podobným „mixem“ lidí nejrůznějších typů a charakterů. Často, možná většinou se v církvi shromažďují lidé „horší“, než mimo církev.
• Křesťany spojuje společná „kvalifikace“: mají rádi krále, jsou vděčni za Jeho vstřícnost. Ve všem ostatním se často liší a jsou problémoví.

11 Když král vstoupil, aby se na stolovníky podíval, spatřil tam člověka, který na sobě neměl svatební šat.

• Smysl podobenství byl doposud poměrně jasný.
• Nyní Ježíš otvírá poměrně nečekanou druhou významovou linii.
• Král přichází mezi své hosty a je jistě bouřlivě vítán a oslavován.
• Jak se stolovníci na hostinu dostali, víme – byli namátkou vybráni. Kdo je tedy ten, který na sobě nemá svatební šat?
• Kromě ochoty nechat se pozvat, tedy zjevně existovalo pro vstup ještě další kritérium – být adekvátně oblečen. Vstup bez adekvátního oblečení bylo katastrofálním přešlapem.
• Jak tedy pozvaný člověk získal svatební šat? Šel se domů převléct?
• Ježíš to neříká, pouze ukazuje strašné důsledky, které jeho nedodržení dresscodu (neúcta) měla (vyvržení do pekla).

12 I řekl mu: ‚Příteli, jak jsi sem vešel bez svatebního roucha?‘ A on oněměl. 

• Tato králova otázka a hostovo mlčení jsou pro pochopení zásadní: Kdyby totiž existoval jakýkoliv důvod (či dokonce jen výmluva), proč se host nemohl adekvátně převléci, jistě by ji uvedl. Nestihl jsem se převléci, nemám adekvátní oděv, nevěděl jsem o tom.
• Je však zcela zjevné, že k tomu, aby host nebyl převlečen, žádný důvod nebyl: On věděl, že se svatební roucho vyžaduje a bylo v jeho moci si je opatřit. Jak?
• Král totiž určitě všem pozvaným svatební roucha zapůjčil nebo daroval. Každý pozvaný byl informován, jaký dress code je vyžadován a byl odeslán do královských šaten. Nezajít si tam byla čirá svévole.
• Svatebním šatem je nade vší pochybnost obmytí od hříchů Kristovou krví. Na Boží hostinu jsou zváni všichni lidé, kteří přijmou pozvání a kteří obmyjí své hříchy v Kristově krvi. Lidé špinaví a smradlaví od hříchu vpuštěni nebudou.
• A protože pro přijmutí očištění stačí uvěřit Kristu, žádný člověk nebude mít před Bohem omluvu ani výmluvu. Každý nevěřící před Bohem oněmí. Jediný důvod, proč někdo svatební roucho nepřijal, totiž je, že je odmítl.

13 Tehdy řekl král služebníkům: ‚Svažte mu nohy a ruce a vyhoďte ho do nejzazší temnoty; tam bude pláč a skřípění zubů.‘ 

• Trest za nepřijetí svatebního roucha je nekompromisní – jde o jeden z Ježíšových nejexplicitnějších popisů pekla:
  • Svázání na rukou a na nohou nedává naprosto žádný prostor k odporu
  • Vyhození ven znamená odstranění z okruhu králových poddaných. Nejde o královské vězení nebo něco podobného – ten člověk byl z královy přítomnosti definitivně odstraněn.
  • Nejzazší temnota: Jde o místo nepředstavitelně vzdálené a temné.
  • Tam bude pláč a skřípění zubů: vyjádření nejhlubšího absolutního zoufalství.

14 Neboť je mnoho pozvaných / povolaných, ale málo vybraných / vyvolených.

• Dle poznámky ČSP: [To jsou ti, kteří uposlechli Boží pozvání. Své vybrání tedy provádí vlastně každý sám.]. Úplně tak to není – jde o tajemnou kombinaci Božího pozvání a lidské reakce.
• Ježíš zřejmě shrnuje celé podobenství – mluví o těch, kdo odmítli; o těch, kdo se vzbouřili i o tom, kdo byl vyhozen od hostiny. Ti všichni byli pozváni, ale nakonec na hostině nebyli.
• Nepoměr mezi množstvím pozvaných a nakonec skutečně spasených zjevně bude výrazný.
• A svými důsledky je vcelku jedno, co neúčast způsobilo (zda odmítnutí pozvání nebo odmítnutí svatebního šatu) – konec obou skupin je stejně špatný.

15 Tehdy farizeové šli a poradili se, jak by ho chytili za slovo.

• Farizeové pochopili, kým v Ježíšově podobenství jsou oni sami. Vyvodili z toho závěr, že Ježíše je třeba zlikvidovat.
• Vymysleli za tím účelem další hanebný plán, další „fintu“. Kdyby jim vyšla, mohli by Ježíše obžalovat a zlikvidovat.

16 A poslali k němu své učedníky spolu s herodiány, kteří řekli: „Učiteli, víme, že jsi pravdivý a Boží cestě učíš podle pravdy. A nedbáš na nikoho , neboť ⁽nebereš ohled na postavení člověka⁾.

• [židovští přívrženci Heroda Velikého a jeho rodiny; 
• ř.: v pravdě; n.: pravdivě; 
• tj. nezáleží ti na tom, co si kdo o tobě myslí či říká;
• ř.: nehledíš do tváře lidí; [vazba navazuje na h. idiom „pozvedat tvář“);
• Plán byl ošklivý a zákeřný. Ochotné vykonavatele našli mezi učedníky farizeů a herodiány.
• Herodiáni byli politická skupina (farizeové a saduceové byli spíše náboženskou skupinou či sektou), která podporovala vládu Heroda Velikého, resp. jeho syna Heroda Antipy, který vládl v Galileji a Pereji v době Ježíšovy služby. Na rozdíl od farizeů, kteří byli většinou proti římské nadvládě, Herodiáni byli spíše prořímští. Věřili, že herodovská dynastie, byť pod římskou kontrolou, je nejlepší možností pro stabilitu židovského národa.
• Je zajímavé a příznačné, že političtí protivníci se rádi sjednotili, pokud šlo o to uškodit Kristu.
• Proč chtěli Ježíše zlikvidovat židovské náboženské autority a farizeové, víme, ale co proti Němu měli herodiáni?
  • Pokud by způsobil revoluci a převzal politickou moc, přišli by i oni o svá postavení.
  • I pokud by Ježíš pouze způsobil rozruch a neklid v říši, který by např. Římané musel řešit, bylo by to pro vládnoucího Heroda nepohodlné.
• Začali svůj dotaz zákeřným „podkuřováním“:
  • Nazývají Ježíše „učitelem“, čímž dávají najevo, že se chtějí „přiučit“, že Jeho názory berou vážně. Byla to lež – jako učitele Jej neuznávali a názor je nezajímal – cílem otázky nebylo něco zjistit, ale nastražit past.
    • Jaký názor na placení daní farizeové a herodiáni vlastně měli? Nevím to, ale nehraje to roli – klidně mohli mít i odlišný (např. herodiáni pro, farizeové proti).
• Víme, že jsi pravdivý a Boží cestě učíš podle pravdy . nedbáš na nikoho, neboť nebereš ohled na postavení člověka: To je zákeřné – apelují na Ježíše, aby mluvil odvážně otevřeně, bez ohledu na následky. Aby sdělil svůj názor bez ohledu na možná rizika., bez ohledu na to, kdo s ním hovoří.

17 Řekni nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dát daň císaři, nebo ne?“ 

• Past tedy byla nastražena, návnada nahozena.
• V čem spočívala?
  • Kdyby Ježíš odpověděl kladně, tedy, že daně se platit mají, lidé by Jej považovali za kolaboranta. Co je to za Mesiáše, když schvaluje odvádění daní nenáviděné okupační mocnosti?
  • Kdyby odpověděl záporně, tedy že se platit nemají, šlo by o jasné vyjádření neposlušnosti římské moci a ta by Ježíše mohla stíhat.
  • Ježíš tedy neměl k dispozici žádnou dobrou odpověď.
• Odmyslíme-li se konkrétní situaci a rizika, jak je to správně? Mají se okupantům daně platit? Resp. je správné a nutné se proti vynucování daní bouřit?
• Tazatelé jistě s napětím čekali na Ježíšovu odpověď: Kdyby se Ježíš z odpovědi vymlouval, jistě by si ho tázající „vychutnali“ a obvinilo ho z neupřímnosti, zbabělosti aj.
• Ježíš měl tedy tři možnosti, všechny špatné:
  • Placení daní schválit – byl by za kolaboranta
  • Placení odmítnout – byl by za vzbouřence
  • Vyhnout se odpovědi – ztratil by kredit nestranného učitele.
• Dá se z takto neřešitelné pasti nějak vybruslit?

18 Ježíš poznal jejich ⁽zlý úmysl⁾ a řekl: „Proč mne zkoušíte, pokrytci?

• ř.: špatnost / nepravost; 
• Nastražená past byla Ježíši zjevná – možná mu ji zjevil Duch, ale dost možná Jej zkrátka napadla. Ona svou okatostí bila do očí – že se zrovna herodiáni a farizeové upřímně zajímají o Ježíšův názor na tuto citlivou politickou otázku, bylo jistě podezřelé.
• Ježíš reaguje tvrdě a nazývá tazatele pokrytci, což jistě jsou. (Pokrytec skrývá své pravé úmysly nebo se dělá lepším, než je).
• Matouš hovoří o zlém úmyslu, což jistě měli – zřejmě to došlo všem nejen Ježíši, ale všem přítomným. V dobách nesvobody mají lidé vycvičen smysl pro rozpoznávání rizikových situací.

19 Ukažte mi peníz daně.“ Přinesli mu denár.

• [Obvyklá řím. mince, kterou se platila daň císaři. Na jedné straně byl obraz císaře Tiberia, na druhé nápis: Tiberius Caesar Augustus, syn božského Augusta;
• Nikdo zřejmě v kapse denár jen tak neměl – museli pro něj někam zajít (zřejmě tazatelé – ti chtěli znát odpověď, tak se museli snažit).
• Hodnota denáru mohla odpovídat dnešní tisíci nebo dvoutisícikorunové bankovce.
• Na našich bankovkách také jsou obrázky lidí – jen by se Ježíši těžko argumentovalo tím, že bankovka patří Františkovi Palackému nebo Emě Destinové. 😊

20 Řekl jim: „Čí "I have ten obraz a nápis?“

• Nerozporovatelný elementární, přitom geniální dotaz.
• Ježíš přebírá iniciativu – najednou se v defenzívě (musejí sami odpovídat) ocitají sami tazatelé.

21 Odpověděli mu: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Co "I have tedy císařovo, odevzdejte císaři, a co "I have Boží, Bohu.“

• ř.: Říkají;
• [na člověku je Boží obraz tudíž patří Bohu];
• Odpověď byla jednoduchá, nemohla být jiná.
• Rozklíčovat význam věty „Co "I have tedy císařovo, odevzdejte císaři, a co "I have Boží, Bohu“ úplně snadné není. Přece z toho, že je někdo zobrazen na minci nelze automaticky vyvodit, že mu ta mince patří.
• Obraz a jméno císaře vyjadřovaly, že císař, resp. Římská říše garantují hodnotu vydané mince, nic víc. Mince samotná ale patřila momentálnímu majiteli.
• Odpovídá Ježíš na otázku kladně? Chtěl svou odpovědí říci, že ano, daně se platit mají?
• Ano, ale ne prvoplánově. Ježíš zřejmě chce říci: Nemíchejte věci tohoto světa s věcmi duchovními. Když si autority placení daní vynucují, respektujte to. Je to záležitost světská, váš vztah k Bohu to negativně ovlivnit nedokáže. O placení daní ať se dohadují lidé tohoto světa, vy řešte věci Boží.
• Resp. trochu jinak: Ve světě žijeme a jeho pravidla musíme respektovat. Jako přijímáme potravu, chodíme do práce a nakupujeme, stejně platíme daně – patří to k našemu vezdejšímu životu. Nejde o nic duchovně znečišťujícího.
• Co znamená „co "I have Boží, odevzdejte Bohu„? Hlídejte si svůj vztah k Bohu, snažte se, abyste měli v pořádku své povinnosti vůči Němu. To je důležitější, než to, jestli platíte daně nebo ne.

22 Když And uslyšeli, užasli, nechali ho a odešli.

• Co je na Ježíšově odpovědi vlastně šokovalo? Víceméně přece řekl, že daně platit mají. Proč nezačali křičet: „Zrádce! Kolaborant! Tohle má být Mesiáš, když chce odvádět daně okupantům?“
  • Zřejmě Ježíšova odpověď byla natolik „rozmlžená“, že jim nějakou dobu trvalo, než ji pochopili a vstřebali.
  • Navíc si nemohli být jisti, jak ji pochopili ostatní přítomní. Věta „Dejte císaři, co je císařovo“ není totéž jako věta „Plaťte daně“ – o jejím významu se dá diskutovat. Kdyby Ježíš chtěl (POn by asi nechtěl, ale to nemohli vědět), mohl by jim uhnout tím, že větu myslel symbolicky, že o daních nic neřekl, apod.
  • Douška o tom, že mají dát Bohu, co je Jeho, jim ukázala, že rozhodně Ježíš věci duchovní nepodceňuje.
  • A jistě se museli zamyslet či být obviněni, že sami Bohu dostatečně vydaní nejsou.
• Jak jinak by se věta „Dejte císaři, co je císařovo“ dala chápat? Ježíš mohl mluvit obecně, např. o úctě k autoritám (víme, že Ježíš přikazoval svým učedníkům, aby respektovali autority dobré i špatné) nebo o přiměřeném vzdávání pocty.

23 V ten den k němu přišli saduceové, kteří říkají, že není vzkříšení, a zeptali se ho: 

• ř.: vstání; 
• V tomto případě nešlo o neřešitelný chyták či past. Saducee možná Ježíšův názor opravdu zajímal. Nebo přinejmenším u Něho hledali potvrzení pro svůj názor, že vzkříšení neexistuje. Možná očekávali, že by jim proti příznivcům vzkříšení mohl poskytnout nějaký „šikovný“ argument.
• Příběh, který mu přinesli, byl dostatečně absurdní, aby dle názoru farizeů možnost existence vzkříšení vyvracel

24 „Učiteli, Mojžíš řekl: ‚Zemře-li někdo bezdětný, jeho bratr si podle řádu švagrovství vezme jeho ženu a svému bratrovi ⁽vzbudí potomka⁾.

• ř.: postaví semeno;
• Zatím je to, co říkají, nezpochybnitelné – citují přesně Dt 25,5, případně Gn 38,8.

25 U nás bylo sedm bratrů. První se oženil a zemřel; a protože neměl potomka, zanechal svou ženu svému bratrovi. 26 Stejně i druhý a třetí, až do sedmého. 27 Poslední ze všech zemřela ta žena.

• Zřejmě nešlo o skutečný případ z jejich „pastorační praxe“, ale o „modelový“ teoretický příklad. Dotahovali do extrému Mojžíšův příkaz o levitárním právu.
• Chtěli tím poukázat na absurditu vzkříšení ve smyslu: Kdybychom připustili, že existuje vzkříšení, logickými vývody dojdeme k vnitřně rozporným výsledkům. Vzkříšení tedy existovat nemůže.
• Šlo o matematický důkaz sporem, reductio ad absurdum.¹

28 Kterému z těch sedmi bude tedy ta žena patřit při vzkříšení? Vždyť ji měli všichni.“ 

• V této chvíli si připadali, že jsou chytří a že mají navrch (nad farizei a možná i nad Ježíšem).
• Za chvíli bude všechno jinak.

29 Ježíš jim odpověděl: „Bloudíte, protože neznáte Písma ani Boží moc.

• Ježíš jim odpovídá přímo. Slyšet, že neznají Písma ani Boří moc, pro ně asi příjemné nebylo.

30 Při vzkříšení se totiž lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako Boží andělé v nebi. 

• Pokud v nebi neexistují manželství, celá saducejská argumentace proti vzkříšení se rozpadá.
• Možná saduceové měli i další připravené argumenty, ale již je nepoužili, neboť Ježíš vzápětí přinesl drtivý argument ve prospěch vzkříšení.
• Informace je sama o sobě zajímavá – manželství je nejužší pozemský vztah, který lze navázat. Není ale věčný – do nebe se nepřenáší. Vyvstávají zajímavé otázky:
  • Jsou si manželé v nebi nadále blízko, i když už nejsou manželi? Obecněji – jsou v nebi zachovány pozemské vztahy? Tedy: „houfují“ se tam lidé podle stejných kritérií jako na zemi? Budou v nebi manželské páry (přátelé, sbory či církve, Češi, Evropané, apod.) držet pospolu? Snad ano, proč ne? Proč by se měly vztahy trhat? V nebi budeme se všemi vzpomínkami, kromě nových těl budeme stejnými osobnostmi. Manželé možná budou spolu, ale institut manželství už existovat nebude.
  • Jistě se budou navazovat nové vztahy a nová přátelství (navíc zmizí jazyková bariéra), které možná převáží ty pozemské.
  • Budou v nebi lidé žit pohromadě nebo bude mít každý svůj příbytek? Manžele už to k sobě nepotáhne, aby spolu trávili čas²? Zmizí vzájemná láska? Vztah ke Kristu a nové vztahy „přebijí“ všechny vztahy bývalé? Láska k ostatním lidem zesílí natolik, že se manželské lásce vyrovná?
• Pro nebe je použito slovo οὐρανός (ouranos) ve smyslu duchovní sféry kde přebývá Bůh a andělé. Nehovoří se tedy o Tisíciletém království, kde pravděpodobně ještě manželství zachována budou.,
• Je použita formulace, že se lidé nežení a nevdávají, což by mohlo ukazovat, že se neuzavírají nové manželské svazky. na nově uzavřené svazky. Ježíš ale zjevně má na mysli, že neplatí ani manželství uzavřená na zemi. Fyzickou smrtí jsou manželství zrušena. Manželství je Boží dar (a cesta k množení) pouze na dobu pobytu na zemi.
• Co znamená, že lidé jsou jako Boží andělé v nebi?
  • Jistě to, že andělé nežijí v manželských svazcích.
  • Nevíme o žádném andělu, který by nebyl mužského pohlaví. Že by se ale v nebi unifikovalo pohlaví věřících je nepravděpodobné. Muži v nebi zůstávají muži a ženy ženami, ale jejich vztahy zřejmě budou přátelské, ale asexuální.
  • Dále to zřejmě znamená, že získáme některé vlastnosti či schopnosti andělských bytostí: možnost žít v duchovním světě, nesmrtelnost, snadnější přemisťování, prostup hmotou, přístup k Bohu, aj.

31 Pokud jde o vzkříšení mrtvých, nečetli jste, co vám bylo od Boha řečeno slovy: 32 ‚Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův‘? Bůh není Bohem mrtvých, ale živých.

• ř.: žijících;
• Poté, co Ježíš saduceům „rozmetal“ připravenou argumentaci o nemožnosti vzkříšení, přináší pro vzkříšení biblický argument pro. Naprosto nečekaný – řekl bych, že nikoho takovéto použití Ex 3,6 do té doby nenapadlo.
• ‚Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův‘ člověk na první čtení chápe tak, že Hospodin byl Bohem těchto praotců víry za jejich životů. Pravdou ale je, že je není použit minulý čas – ‚Já jsem byl Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův‘. Nenapadlo by mě ale, že použití přítomného času má nějaký další význam.
• Na druhé straně, co si saduceové vlastně mysleli? Pravděpodobně, že Abrahám, Izák a Jákob měli s Hospodinem vztah během svých životů a ten že po jejich smrti skončil.
• Že lidé po smrti ztrácejí vědomí a tím i schopnost mít vztah s Bohem. Verš (a Ježíš) říká, že tomu tak není. že platí: Jednou vztah s Bohem, navždy vztah s Bohem. Jako byl Hospodin jejich Bohem za jejich životů, je jím i po jejich smrti (a vzkříšení).
• The sentence Bůh není Bohem mrtvých, ale živých to říká explicitně: To, že je Hospodin něčím Bohem není záležitostí pouze jeho pozemského života, ale přetrvává to i po jeho smrti. Protože smrt je nezpochybnitelná, musí existovat i vzkříšení.

33 Když And zástupy uslyšely, byly ohromeny jeho učením.

• Jak reagovali saduceové, nevíme, nicméně je jisté že se již nezmohli na další diskuzi.
• A lidé okolo, byli z Ježíšovy argumentace „bez sebe“.

34 Když farizeové uslyšeli, že umlčel saduceje, sešli se spolu 

• Měli být rádi, že jim Ježíš ohledně vzkříšení dal za pravdu.
• Místo toho společně vymýšleli další chytáky.

35 a jeden z nich, ^[zákoník^], ho chtěl zkoušet a zeptal se: 35 „Učiteli, které přikázání "I have v Zákoně největší?

• n.: pokoušet; Zkoušet a pokoušet je dvojí rovnocenný překlad jednoho slova, což často působí problémy.
• ř.: velké;
• Nicméně ať zkoušet nebo pokoušet, upřímně a nezáludně svou otázku nemyslel.
• Buď chtěl Ježíše „přezkoušet“ z jeho chápání Zákona nebo šlo o nějakou léčku. Těžko říci jakou – Ježíš se třeba mohl zdiskreditovat tím, že by platnost Zákona nějakým způsobem zpochybnil nebo zrelativizoval (třeba ohledně soboty).

37 On mu řekl: „‚Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. 38 To je největší a první přikázání. 

• ř.: Budeš milovat;
• ř.: velké;
• Jde o příkaz z Šema Izrael z Dt 5.
• Odpověď je jasná, jednoduchá a logická. Pokud člověk miluje Boha, všechna ostatní přikázání z této lásky přirozeně a nenásilně vyplynou.
• Je zdůrazněno, že láska k Bohu má být tak intenzivní a hluboká, jak jen je možné. Láska k Bohu má naplňovat celou naši osobnost.

39 Druhé "I have mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sebe samého

• ř.: Budeš milovat; 
• Už z lásky k Bohu by šlo odvodit i všechna přikázání o vztahu k lidem (kdo miluje Boha, nebude krást, zabíjet ani závidět), nicméně Ježíš přikázání o vztahu k lidem ještě speciálně vyzdvihuje.
• Je zajímavé, že toto přikázání je v Tóře jinde než přikázání o lásce k Bohu – je vcelku nenápadně skryto v Lv 19,18 mezi dvěma nepříliš souvisejícími příkazy (např. o páření dobytka):
  • 17 Neměj ve svém srdci nenávist vůči svému bratrovi. Přísně pokárej svého druha, ať kvůli němu neneseš hřích. 18 Nemsti se a nehněvej se na syny svého lidu, ale miluj svého bližního jako sebe samého. Já "I am Hospodin.  19 Zachovávej má ustanovení. Nenechej pářit svůj dobytek dvojího druhu. Neosévej své pole semenem dvojího druhu. Ať na tebe nepřijde oděv it dvojího druhu vlákna.

40 Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci.“

• To, že Ježíš vyextrahoval a spojil tato dvě přikázání z páté a třetí Mojžíšovy, spojil je a vypíchl jako ta nejdůležitější z celého SZ, není snadné ani samozřejmé.
• Jak na to reagoval „zkoušející“ zákoník, uvedeno není. Zřejmě mlčel – k takové odpovědi není co dodat. Nelze ji zpochybnit ani doplnit. Je dokonalá.

41 Když se farizeové shromáždili, Ježíš se jich zeptal: 

• Proč se jich Ježíš ptá? Možná jim chtěl oplatit jejich „zkoušení“?
  • Chtěl předejít tomu, aby ho znovu zkoušeli či pokoušeli svými „biblickými kvízy“? Jak uvidíme dále, od této doby už na Něho žádné otázky nezkoušeli.
  • Chtěl narušit jejich „kruhy“³, když proti němu kuli pikle? „Rozhodit“ jejich soustředění?
  • Chtěl jim ozřejmit důležitý aspekt svého mesiáštví?
  • Tím, že dal najevo svou moudrost a „intelektuální převahu“ v porozumění Písmu jim chtěl dát jednu z posledních šancí v Něho uvěřit? Tím, že s nimi „disputoval“ nad Písmem, se pohyboval v jim blízkém intelektuální prostoru, mluvil jejich jazykem. To mohlo těm z nich, kdo měli mysl nezaujatou, pomoci v Něj uvěřit.

42 „Co si myslíte o Mesiáši? Čí je syn?“ Řekli mu: „Davidův.“

• Otázka se zdá být nevinná a odpověď snadná: Je všeobecně známo (alespoň mezi židovskými autoritami a znalci Písma to všeobecně známo bylo), že Mesiáš má pocházet z Davidova rodu.
• Je to napsáno na více místech v Písmu:
  • 2Sam 7,12–16 „Až se naplní tvé dny a ulehneš ke svým otcům, ustanovím po tobě potomka, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. On vybuduje dům mému jménu a upevním trůn jeho království navěky.“
  • Ž 89,4-5 „Smlouvu jsem sjednal se svým vyvoleným, přísahal jsem Davidovi, svému služebníku: Navěky zajistím tvé potomstvo, vystavím tvůj trůn pro všechna pokolení.“
  • Ž 132,11 „Hospodin přísahal Davidovi v pravdě, neodstoupí od ní: »Z plodu tvého lůna dosadím na tvůj trůn!«“
  • Iz 11,1-10 „I vzejde proutek z pařezu Jesse⁴, výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine Duch Hospodinův…“
  • Jer 23,5-6 „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy vzbudím Davidovi spravedlivý Výhonek. Bude kralovat jako král a jednat rozumně, vykonávat právo a spravedlnost v zemi.“

43 Řekl jim: „Jak to tedy, že ho David v Duchu nazývá Pánem, když praví:  44 ‚Řekl Pán mému Pánu: Seď po mé pravici, dokud tvé nepřátele nepoložím ⁽za podnož tvých nohou⁾‘? 45 Jestliže ho tedy David nazývá Pánem, jakpak je jeho synem?“

• Ježíš cituje Ž 110,1 Davidův žalm. Výrok Hospodinův mému pánu: Usedni po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou. 
• Jde o naprosto nečekanou odpověď.  Takováto „práce s Písmem“ by mě v životě nenapadla.
• Co vlastně Ježíš rozporuje? Že Mesiáš (tedy On) není Davidovým potomkem? To jistě ne – je to pravda.
• Poukazuje Ježíš na zdánlivý vnitřní rozpor v Písmu a chce jej od farizeů vysvětlit? Proč by to dělal?
• V Písmu žádné vnitřní rozpory nejsou.
• Chtěl farizee dostat do úzkých? Dokázat jim, že v Písmu nejsou tak dobří, jak si o sobě myslí?
• O co vlastně jde?
  • Za prvé se dozvídáme či ujišťujeme, že David vše, co píše, píše v Duch Svatém. Můžeme se tedy znovu ubezpečit, že každé slovo v Žalmech (i v celém Písmu) je do posledního detailu inspirované Duchem. Když přemýšlíme nad složitými místy z Písma, musíme být velmi opatrní – každá zdánlivá maličkost může mít velký význam.
  • Za druhé: David Hospodina nazývá Pánem. Pánem všeho, tedy i Pánem svým. Konstatuje tedy, že Hospodin je jeho, tedy Davidovým Pánem
  • Za třetí: Tento Hospodin, Davidův Pán něco říká Mesiáši.
  • David ale zároveň svým Pánem nazývá i Mesiáše.
  • Ježíš farizee tedy staví před následující „rozpor“: Mesiáš je Davidovým potomkem a zároveň Mesiáš je Davidovým Pánem.
  • Jak se s tím popasují? A proč jim to vlastně říká? Na co chce poukázat? Jak tuto situaci vysvětlit? Pokud bereme Písmo vážně, obojí musí platit.
• Vysvětlení je pouze jedno:
  • Bůh je nad časem. Jinak řečeno: Davidův pra-pra-pravnuk Ježíš, Mesiáš po svém vzkříšení bude panovat nad celými dějinami, tedy i tisíc let zpětně nad tehdy ještě žijícím Davidem.
  • Vysvětleno jinak:
    • Ježíš je věčně živý: Je živý s Otcem od věků — pak v Davidově době je (před svým vtělením) živý v nebi (takže David o Něm zcela oprávněně hovoří jako o svém Pánu) — David pak zemře — David se v nebi setkává s Ježíšem svým Pánem (Ježíš ještě má před svým vtělením) — Ježíš se vtělí a narodí jako Davidův potomek — Ježíš je zabit a vzkříšen — Ježíš je znovu vzat do nebe — Ježíš se v nebi opět setkává s Davidem, svým pra-pra-pradědečkem a svým otrokem (tentokrát již jako vzkříšený).
• Co z toho všeho jasně vyplývá, je, že Mesiáš je věčně živý. Dospět k takovémuto závěru je poměrně obtížné a asi tuto odpověď farizeové nebyli schopni „vysypat z rukávu“. Zřejmě je zaskočilo, jak Ježíš se stoprvním žalmem pracuje – nikdy je nenapadlo tuto Davidovu větu rozebírat do takových podrobností a vyvozovat z ní, že Mesiáš bude věčným Bohem.
• Svoji identitu Mesiáše tím Ježíš ale nijak nepotvrzuje – pokud Jej farizeové za Mesiáše nepovažovali, tato toto vysvětlení žalmu jim v Jeho rozpoznání nepomohlo. Jestli byl před svým vtělením u Boha a jestli byl živ již v Davidově době, nijak prokázat nemohl. Jedině své mesiášství potvrdil pozoruhodnou prací s Písmem.
• Kdyby Ježíš mluvil se saducei, dalo by se uvažovat o tom, že klade další argument ve prospěch vzkříšení z mrtvých. Farizeové ale ve vzkříšení věřili, takže proto to neříkal.

46 A nikdo mu nemohl odpovědět ani slovo; od toho dne se ho již nikdo neodvážil zeptat.

• To mě uklidňuje, že ani inteligentní farizeové se nezmohli na odpověď. Protože se jim, stejně jako mi, v okamžiku Ježišových slov „zavařil mozek“.

.

.

1. Důkaz sporem (reductio ad absurdum) je jednou z klasických metod matematického dokazování. Jeho princip spočívá v tom, že:
   Předpokládáme negaci tvrzení, které chceme dokázat. (Farizeové chtěli dokázat
   Logickými kroky dojdeme k rozporu (například k tvrzení, které odporuje nějakému známému faktu nebo axiómu).
   Závěr: Jelikož předpoklad vedl k rozporu, musí být chybný, což znamená, že původní tvrzení je pravdivé. ↩︎
2. Sexuální touha zřejmě přítomna nebude. ↩︎
3. „Neruš mé kruhy“ údajně řekl matematik Archimedes před svou smrtí, než ho zabili vojáci během dobytí Syrákús (212 př. n. l.) ↩︎
4. Jesse byl Davidův otec. ↩︎