1 Tehdy Ježíš promluvil k zástupům a ke svým učedníkům:
- Ježíš reaguje na právě skončené diskuze s židovskými autoritami, které byly vcelku „o ničem“.
- Jejich otázky byly spíše „pokušitelské“ či testovací, než že by měli zájem se něco dozvědět.
- Promarnili svou životní příležitost – můžeme se zeptat sami sebe, na co bychom se Mesiáše zeptali my, kdybychom dostali šanci s ním promluvit. Často o tom uvažuji, když řešíme na skupince něco složitého.
- „Na co by ses zeptal Krista, kdybys měl právo na jednu otázku“ je dobrým námětem k přemýšlení nebo k diskuzi.
- Co tedy Ježíš považoval za důležité sdělit učedníkům a všem přítomným (svědkům jeho diskuzí s farizei, saducei a se zákoníkem)?
2 „Na stolci Mojžíšově usedli učitelé Zákona a farizeové.
- Mojžíšův stolec znamená jistě pozici duchovního vůdce.
- Tu momentálně zastávají (možná si ji zabrali) učitelé Zákona a farizeové. Ježíš to konstatuje -stav nerozporuje, tak to zkrátka je.
- Nevyzývá k jejich svržení a nahražení autoritami lepšími, ani nevysílá signál, že by jejich pozice chtěl zabrat sám.
3 Proto udělejte a zachovávejte všechno, co by vám řekli, avšak podle jejich skutků nečiňte; neboť mluví, ale nečiní.
- Teorii mají v zásadě dobrou. Dělat to, co říkají, není špatně. Je vhodné to následovat.
- Jejich problémem je, že existuje rozpor mezi tím, co říkají, a tím, co skutečně žijí.
- To je možná překvapující – o farizeech i ostatních je známo, že se snažili Zákon zachovávat až fanaticky, do nejmenších detailů (dávali desátky z „kdejaké hlouposti“, hlídali v sobotu každý krok, apod.). V čem tedy byl jejich problém?
- Nepochopili podstatu Zákona; nedošlo jim, o co v něm ve skutečnosti jde (milosrdenství, věrnost, láska). Šli po povrchu.
- Navíc, jak uvidíme dále, jejich dodržování bylo „na oko“ – nedodržovali Zákon kvůli Zákonu samému, resp. kvůli Bohu, ale tak, aby to viděli lidé.
4 Svazují těžká [a neúnosná] břemena a vkládají "I have lidem na ramena, ale sami jimi nechtějí hnout ani prstem.
- To je zásadní a závažný problém, který Bůh nesnáší.
- Ježíš vytváří obraz farizeů, svazujících dřevo (nebo jiný materiál) do balíků k transportu. Pak je přidělují, nakládají na ramena jednotlivým lidem. Přidělované balíky jsou velmi těžké, náročné k nesení, někdy až k neunesení. Každý někdy nesl něco opravdu těžkého, takže představu máme všichni.
- To by zatím nemusel být takový problém – být věřícím (ať už židem nebo křesťanem) skutečně těžké je. (Ježíš sice tvrdil, že jeho břemeno je lehké a netížící – měl ale zřejmě spíše na mysli, že když následovník ví, že jeho úsilí má smysl, vydrží i těžké věci snadněji. Jinde zase varoval své následovníky, že následování je úzkou stezkou).
- Problém byl v tom, že sami se na nesení břemen nebyli ochotní podílet; že sami sobě nakládali břemena lehká; že kázali vodu a pili víno; že nebyli ochotni lidem s nesením jejich břemen pomáhat, ulehčit jim je, podílet se na jejich nesení.
- Jde o závažný a aktuální problém i pro nás:
- Při výchově dětí si musíme dávat pozor, abychom po dětech nevyžadovali věci, které sami neděláme. (Když rodiče v neděli odvezou děti do „nedělní školy“ a sami jdou na tenis, křesťany z nich nevychovají).
- Pastorační rady je třeba dávat opatrně a pokorně. Často je těžké neuhnout z pravdy napravo ani nalevo (nedělat břemena lehčí ani těžší, než skutečně jsou), zvláště pokud my sami máme v dané oblasti problém.
- Neznamená to, že nemůžeme pomáhat lidem v oblastech, ve který sami bojujeme, ale je třeba to dělat s pokorou.
- V obezitologické poradně může úspěšně pracovat i lékař s nadváhou. Může mít dokonce přístup k pacientům lepší, než vyšvihaný asketa, který vůbec nechápe, jak někdo může mít s jídlem problém.
- Je třeba se vyhnout extrémům – pokud někdo např. bojuje s pornografií, není správný ani přístup: „Prostě toho nechej, nechápu, jak s tím vůbec můžeš mít problém“, ale ani “ To je přece naprosto normální, vždyť já sám trávím na pornu celé noci“.
5 A všecky své skutky dělají proto, aby "I have lidé viděli. Rozšiřují své (modlitební řemínky) a prodlužují třásně svých oděvů,
- ř. fylaktéria, malé krabičky s verši Písma, které měli Židé při modlitbách připevněné na čele a na ruce;
- Jaký byl další problém židovských autorit? Ostentativnost. Neplnili Zákon kvůli Bohu, ale tak, aby to viděli lidé.
- Farizejskou ostentativnost vtipně popisuje David D. Danneberger v článku Hermeneutika v každodenním životě (k přečtení v sekci Články tohoto webu): Co udělá farizeus, když přijede k dopravní značce STOP: Farizeus udělá totéž, co ortodoxní Žid (tedy zastaví) – ale počká deset vteřin místo tří. Navíc brzdová světla svého vozu nahradí 1000 W reflektory a spojí je s klaksonem, takže zatroubí, kdykoliv sešlápne brzdu.
- Ježíš poukazuje na to, že farizeové a ostatní autority dávají své skutky zbožnosti na odiv. Že chtějí, aby byly jejich skutky patrnější, než skutky ostatních: Když mám delší modlitební třásně a širší řemínky, dávám tím najevo, že se modlím více, než ostatní.
- Jde o pravý opak Ježíšových slov z Kázání na hoře, kde zdůrazňuje, že skutky zbožnosti je třeba dělat skrytě, jinak se člověk připravuje o odměnu u Boha.
- Správně to má být takto: Modlím se více, než ostatní, ale nikdo kromě Boha to neví.
6 mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagogách, 7 pozdravy na tržištích a jsou rádi, když je lidé oslovují Rabbi Rabbi.
- Ježíš pokračuje v drtivé kritice farizejského přístupu – touha být uznáván jako někdo významný.
- Jejich ambice směřovala přitom vyloženě do duchovní čí náboženské oblasti – farizeové netoužili být uznávání jako politici nebo umělci, ale jako ti, kdo jsou nejlepší v duchovních „disciplínách“, tedy ve vztahu k Bohu a v porozumění Jeho učení.
- Každý má ambice někde jinde – a nemálo lidí touží vynikat právě v oblastech duchovních. Na tom nic špatného není – Ježíš snahu být mezi Jeho následovníky „na špici“ nerozporuje. Pouze upozorňuje, že cesta k tomuto cíli vede jinudy, než se lidé běžně domnívají (být ze všech nejmenší, být služebníkem všech, dělat dobré skutky v utajení, apod.).
8 Vy se však nenechte nazývat Rabbi, neboť jediný je váš Učitel, vy pak všichni jste bratři.
- n.: oslovovat;
- Existují tituly či oslovení, které jsou pro lidi obecně nevhodné – učitel je jeden z nich.
- Oslovovat učitele ve škole „pane učiteli“ jistě nevadí.
- Zde se hovoří o učitelích duchovních – vyučovat „duchovní nauky“ (v našem případě v křesťanském smyslu slova) je natolik náročná disciplína, že se v ní nikdo za opravdového učitele považovat nemá.
- Všichni by svém sebehodnocení jako „kristovských“ učitelů měli být extrémně pokorní a zdrženliví.
- Úřad učitele v církvi existuje, ale Ježíš zde přesto vybízí v používání tohoto slova k maximální zdrženlivosti. Proč?
- Protože jediný je náš Učitel a my všichni jsme bratři: Tím jediným Učitelem je jistě Hospodin či Duch Svatý. A my všichni křesťané jsme Jeho žáky, učedníky či posluchači.
- V tom jsme si všichni rovní, a to bez ohledu na to, jestli někdo rozumí Bibli více a vysvětluje ji ostatním. Ani v takovém případě nesmí tento „učitel“ zapomínat, že vlastně pravým učitelem není – on sám totiž vyučování nepřináší, ale pouze pomáhá pochopit Bohem předkládanou látku svým spolu-studentům ve třídě.
9 A nikoho nenazývejte na zemi svým Otcem, neboť jediný je váš Otec, ten nebeský.
- var.: [v nebesích];
- Fascinuje mě flagrantní porušování tohoto explicitního Ježíšova příkazu v římsko-katolické církvi.
- Jak si římští katolíci toto porušování zdůvodňují? Vždyť nazývají otcem (paterem) „kde koho“: papeže (Svatý otec), běžné kněze, řeholníky, opaty, biskupy i kardinály.
- Argumentují údajně tím, že doslovné chápání by znamenalo, že nemůžu nazvat otce ani svého pokrevního rodiče. To je absurdní; tak to samozřejmě myšleno není: Z kontextu je jasné, že Ježíš hovoří o používání oslovení „otec“ mezi lidmi v církvi (vymezuje se vůči farizeům, kteří si ve „velkohubých“ osloveních libovali).
- Ježíš hovoří symbolicky proti snaze po duchovní nadřazenosti, ne proti samotnému oslovení. Podle ŘKC, je-li „otec“ používán s pokorou a ve službě, je to podle ŘKC v pořádku.
- Tak by to být mohlo, vždyť Ježíš často mluví v nadsázkách – např. když Ježíš mluví o vyloupnutí oka, nemyslí to doslova, ale chce poukázat na nutnost horlivého boje s hříchem. Jistě tedy jde principiálně jde o zdůraznění principu nepřivlastňovat si to, co patří Bohu. Proč by ale vnitřní ztotožnění s tímto principem nemělo být spojeno s tím, že se zároveň vystříhám používání nevhodných titulů?
- Platí zásada, že když si nejsem výkladem jistý, jsem raději opatrnější, než laxnější. Proto bych byl v používání termínu otec zdrženlivý a neplýtval bych jím. Z hlediska jejich nositelů bych se bál si titul „otec“ přivlastňovat už z důvodu předběžné opatrnosti (tedy abych neriskoval, že se budu rouhat a provokovat Boha).
- Zdá se mi, že způsob používání „otce“ v ŘKC má k farizejskému přístupu poměrně blízko – nositelé si tím institucionálně nárokují úctu.
- V NZ se Pavel někdy nazývá duchovním otcem a ty, které přivedl ke Kristu označuje jako své děti.
- 1K 4,15„I kdybyste měli deset tisíc vychovatelů v Kristu, nemáte mnoho otců. Já jsem vás však skrze evangelium v Kristu Ježíši zplodil.“
- Fil 10 „Prosím tě za svého syna Onezima, kterého jsem zplodil ve vězení.“
- Pavel i ostatní NZ autoři nezřídka nazývají adresáty dětmi.
- Argument může být relevantní. Cítím ale rozdíl mezi tím, v jakém smyslu se otcem cítil být Pavel a tím, před čím varuje Ježíš: Pavel se „otče“ jistě oslovovat nenechal.
- Jan v prvním dopise píše o duchovních otcích (1J 2,13 „Píšu vám, otcové, protože jste poznali toho, který je od počátku.“)
- Je rozdíl, když si někdo titul otec systémově nárokuje nebo přivlastňuje a když mu ho přisoudí (navíc v dopise) někdo druhý.
- 2 Kr 2,12 Elíša volá na Elijáše: „Otče můj, otče můj!“
- Může být relevantní, ale:
- Jde SZ výskyt, který Ježíš mohl upgradeovat (jako např. opatření ohledně přísahy).
- Opět platí, že když někoho jako svého duchovního otce vnímám a oslovím ho tak, je to něco jiného, než když někdo toto oslovení vyžaduje.
- Může být relevantní, ale:
- Neboť jediný je váš Otec, ten nebeský – mít Boha za Otce je nejvyšším Božím darem a metou lidských životů. Je zjevné, že Bůh si toto postavení nárokuje se silnou výlučností, naléhavostí a žárlivostí.
- Jak jsem se již zmínil – i kdyby některé ŘK argumenty byl relevantní, stejně mi připadá odvážné až opovážlivé se za titulem otec hnát a snažit si ho pro sebe urvat. Co když se mýlím?
10 Ani se nenechte nazývat Vůdci, neboť váš Vůdce je jeden, Mesiáš.
- Jde o další zakázané oslovení. Farizeům zjevně lichotilo nejen, když jim lidé říkali „otče“, ale také, když je nazývali „vůdci“.
- Jistě to lze pochopit: Každého potěší, když o něm druzí mají vysoké mínění – považují jej za tak moudrého a hodného následování, že jej mají na roveň otci a jsou ochotni se jím nechat vést.
- Nicméně termín „vůdce“ již není volný – je zabrán pro Mesiáše. Jeho použití pro kohokoliv jiného je nelegitimní.
11 Ale největší z vás bude vaším služebníkem.
- Jde o známé pravidlo či zákon, který platí v Kristově království. Ježíš ho již zmiňoval již, když řešil žádost Zebedeových synů a spory učedníků o přední postavení (Mt 20 a Lk 22).
- Zde je dává do kontrastu s přístupem farizeů. Farizeové tím, že usilují o uznání a o přední místa zde na zemi, si „zadělávají na to“, že v Kristově království budou těmi posledními (pokud se tam vůbec dostanou).
- Ježíš připomíná, co je v Jeho království ceněno – služba, pokořování se.
- Ježíšova formulace umožňuje dvojí chápání:
- Již zmíněné: Kdo chce být v Mojem království velký, musí se o to zasloužit službou zde na zemi.
- Nebo alternativně: Již nyní se pozná velikost Kristových následovníků podle toho, jak moc jsou ochotni sloužit (a komu). Když vidíš ve sboru někoho, kdo intenzivně slouží ostatním, angažuje ve prospěch těch „posledních“, můžeš si uvědomit, že máš co do činění s někým v Božích očích velkým (zvláště pokud své angažmá „nevytrubuje“ kolem).
- Něco podobného mám možnost zažívat při setkáních s biskupem Bernardem v Jižním Súdánu, který bez ohledu na nebezpečí a na nepohodlí objíždí postižené oblasti a slouží lidem. Při naší poslední návštěvě (2025) sám spal ve stanu, abychom my, jako hosté mohli spát v jeho domě.
12 Kdo se bude povyšovat, bude ponížen, a kdo se poníží, bude povýšen.“
- Ježíš pokračuje v polemice vůči farizeům: Oproti tomu, jak to dělali oni (tlačili se do popředí, vyvyšovali se, záleželo jim na uznání), Ježíš znovu zdůrazňuje, že Jeho učedníci to mají dělat právě naopak.
- Ježíš ukazuje, jak „tyhle věci fungují“, podle jakých principů jsou lidé odměňováni v Jeho království. V zásadě jde o jednoduchou matematiku: Čím ve světě výše, tím v Kristově království níže, a naopak.
- Ponižování a povyšování přitom musí být vědomé a cílené. To, že se někdo narodí „dolů nebo nahoru“ samo o sobě ještě jeho postavení u Krista neurčuje – to si pak člověk vytvoří sám svými postoji.
- Na dobrém postavení v Kristově království lze systematicky pracovat a není na tom kupodivu nic špatného. Bůh to nebere jako prospěchářství.
- Je to zvláštní, ale pokud se systematicky ponižuji, nemohu tím nic pokazit, přestože vlastně pracuji na svém budoucím povýšení.
13 „Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože zavíráte království Nebes před lidmi; sami totiž nevstupujete, a (těm, kdo by chtěli vstoupit,) vstoupit nedovolujete.
- Boží běda proti židovským autoritám – proti těm, kdo by měli ostatní přivádět k Bohu, ukazovat ostatním cestu a být příkladem.
- Je to s nimi špatné – sami totiž k Bohu (do Nebeského království) vůbec nenalezli cestu; sami vůbec nepřišli na to, jak se k Bohu dostat. To, co sami dělají, je k Bohu nepřivádí.
- Co dělají? Snaží se dodržovat Zákon. A vůbec nezjistili, že takto se Bohu nedostanou, že takto to nefunguje. Jak to? Protože Zákon není nástrojem k tomu, aby se člověk k Bohu dostal. A na to učitelé Zákona a farizeové přijít měli – že tudy cesta ke spáse nevede.
- Ale to není všechno – je to s nimi ještě horší. Proč? Protože jsou pokrytci – svou snahu dostat se do Nebeského království jen hrají, dělají ji jen naoko.
- Ale to stále není všechno – je to ještě horší: Nejen, že sami se tam nedostávají, ale blokují cestu těm, kteří se tam dostat chtějí. Jak ji blokují? Čím jim nedovolují vstoupit? Zřejmě více způsoby:
- tím, že ukazují špatnou cestu, zakrývají tu správnou. Když se lidé snaží dodržovat Zákon, plně je to zaměstná a nehledají už cestu k Bohu jinými způsoby.
- svým špatným příkladem: Lidé pokrytectví vedoucích spolehlivě vycítí – a když vidí, že autority jsou pokrytecké, sami ztratí chuť se snažit; na hledání vstupu do Nebeského království znechuceně rezignují.
- mohou správnou cestu i aktivně hanět a rozmlouvat: Když sám Boha neznám, nechci, aby se k Němu dopracovali ani ostatní. Nic tak zákonického člověka „nenaštve“, jako pomyšlení na to, že někdo jiný cestu k Bohu našel a on ne.
- To byl také důvod, proč židovské autority až na smrt nenáviděly Ježíše.
14 Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože vyjídáte domy vdov a okázale dlouho se modlíte; proto vezmete těžší odsouzení.“
- Druhé běda proti autoritám – tentokrát pro jednomu konkrétnímu (a hnusnému) zvyku učitelů Zákona a farizeů. Tento zvyk spočíval v tom, že navštěvovali vdovy. Obecně na tom není nic špatného, naopak.
- Problém byl v tom, že své návštěvy zdůvodňovali tím, že jim chtějí poskytnou modlitby, ale skutečným cílem bylo dostat od nich občerstvení. Vdovy bývají pohostinné – a když se k ním objedná na návštěvu „pan farář“, dají si záležet na tom, aby jej řádné pohostily. Návštěvníci své návštěvy u ubohých vdov pak schválně protahovali, aby toho stihli sníst co nejvíce.
- Proč zůstávají tak dlouho, samozřejmě neřekli na rovinu (Zůstanu, dokud všechno nesním), ale zdůvodňovali to nábožensky (Musím se zdržet, abych se mohl ještě více pomodlit).
- Je zjevné, že Ježíši je tento přístup dost odporný a těm, kdo se takto chovají, otevřeně vyhrožuje (nebo varuje) svým „běda“.
- Navštívit vdovu a najíst se tam je problematické samo o sobě (většinou nemají mnoho peněz), ale může to být ještě skousnutelné („Rád vás navštěvuji, protože skvěle vaříte“ je alespoň upřímné).
- Maskovat to „zbožnými kecy“, je ale daleko za Bohem tolerovanou hranou.
15 „Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože obcházíte moře i souš, abyste získali jednoho proselytu; a když se jím stane, děláte z něho syna Gehenny, dvakrát horšího, než jste sami.“
- Třetí běda proti židovským autoritám:
- Vidíme, že jak zákoníci, tak farizeové byli misijně aktivní. Snažili se získat si žáky a následovníky, kteří by si osvojili a následovali jejich učení a životní styl.
- Problémem bylo, že jejich přístup k dodržování Zákona byl formální a pokrytecký a jejich proselyté1 nutně tento přístup od nich převzali.
- Ježíš používá pro zákoníky a farizee tvrdý výraz synové Gehenny, tedy pekla. Říká jim, že to, jak se Zákonem zacházejí i způsob, jakým žijí, je ďábelský.
- Což je hrozivé – víme, že farizeové a zákoníci byli v dodržování Zákona „vzorní“ a důslední. Odsoudit je takto tvrdě nám odhaluje, jak hluboce pokroucené je naše lidské chápání dobra.
- Jestliže tím, kdo je ponoukal k tomu, aby Zákon dodržovali, tak jak jej dodržovali, a žili tak, jak žili, byl ďábel, vyvstává otázka, jak je to správně. Správně je to tak, jak to dělal Ježíš – On ukázal a řekl, jak se má se Zákonem zacházet správně.
- Ve světle Ježíšova přístupu pomýlenost jejich přístupu chápu poměrně dobře.
- Ale při čtení Zákona se mi zdá, že jejich snaha byla poměrně logická a správná. Zákon je psán způsobem, který k farizejskému přístupu svádí.
- Bůh ale zjevně očekává, že budeme schopni tu správnou podstatu ze Zákona pochopit, „vyextrahovat“ a žít.
- Když v Zákoně čtu, že člověka, který v sobotu sbíral dříví, nechal Bůh ukamenovat, není lehké rozpoznat, že v některých situacích je možno v sobotu sbírat a jíst klasy nebo uzdravovat.
- Farizeové a zákoníci neměli k dispozici Nový zákon a nevěděli, co víme my. Nevěděli, že Ježíš bude vzkříšením potvrzen jako Mesiáš. Přesto od nich Ježíš jednoznačně vyžaduje porozumění principům Zákona.
- Zastavme se ještě chvíli u toho, že tím, kdo si přeje, aby dodržování Zákona probíhalo „farizejským“ způsobem, je především ďábel. Člověk by očekával, že ďábel bude dodržování Zákona co nejvíce „torpédovat“, zlehčovat, odvádět od něho. Zde překvapivě vidíme, že jedná právě naopak – dodržování Zákona zdůrazňuje, ale dovádí je do nesprávných poloh.
Připomeňme si v této souvislosti, že ďábel nic netvoří - pouze používá věci stvořené Bohem. Používá, ale znetvořuje, a to jedním ze tří způsobů: buď je přehání nebo snižuje nebo deformuje.
16 „Běda vám, slepí vůdcové! Říkáte: ‚Kdo by učinil přísahu při svatyni, nic And neznamená; ale kdo by učinil přísahu při zlatu svatyně, je vázán.‘
- Ježíš ze sebe dále „sype“ příklady jednání zákoníků a farizeů, které Jej nejvíce dráždily, nejvíce Jej svou nesmyslností bily do očí.
- Nazývá je slepými vůdci, tedy lidmi, kteří mají vést druhé, ale jsou přitom sami jsou zcela dezorientovaní.
- Co tito slepí vůdcové své následovníky učili? Že ‚Kdo by učinil přísahu při svatyni, nic And neznamená; ale kdo by učinil přísahu při zlatu svatyně, je vázán.‘
- Šlo zjevně o věc, kterou lidé tenkrát řešili – byli zvyklí přísahat (bylo zvykem přísahat při něčem významném, např. při svatyni nebo při zlatu v ní uloženém) a někdy se jim stalo, že pak z nějakého důvodu svou přísahu chtěli zrušit.
- Přišli za autoritami a ptali se jich, za jakých okolností je zrušení možné. Farizeové a zákoníci se jich zeptali, jak svou přísahu provedli. Pokud to bylo při svatyni (Přísahám při svatyni, že svou přísahu dodržím), řekli jim, že taková přísaha není závazná.
- Pokud to bylo při zlatu svatyně (Přísahám při zlatu svatyně), sdělili jim naopak., že takováto přísahu je nutno dodržet za každých okolností.
17 Ježíš Blázni a slepci, co je větší: zlato, nebo svatyně, která to zlato posvětila?
- Ježíše takovéto uvažování vyloženě „vytáčí“ – nazývá farizee a zákoníky blázny a slepci: tedy lidmi naprosto dezorientovanými a navíc neschopnými zdravě uvažovat.
- Vždyť jejich logika je naprosto pomýlená – místem posvěceným pro Boží přítomnost je svatyně. A teprve ta může druhotně posvěcovat svůj obsah.
18 A ‚kdo by učinil přísahu při oltáři, nic And neznamená, ale kdo by vyslovil přísahu při daru, který "I have na něm, je vázán.‘
- Jde o druhý „analogický“ příklad, jaká doporučení autority dávaly.
- Je stejně pochybený jako případ svatyně a jejího zlata – neboť za důležitější považují věc odvozenou, než věc primární.
- Dle Zákona bylo na posvěcení oltáře vynaloženo velké úsilí. Ten pak byl schopen přijmout a posvětit oběť, která na něj byla položena.
19 Blázni a slepci, co "I have větší: dar, nebo oltář, který ten dar posvěcuje?
- Takové uvažování považuje za stejně pomýlené a zaslepené jako v případě svatyně.
20 Kdo tedy přísahá při oltáři, přísahá při něm i při všem, co "I have na něm. 21 A kdo přísahá při svatyni, přísahá při ní i při Tom, kdo v ní přebývá.
- Ježíš vysvětluje, jak je to správně (a jak by mělo být patrné na první pohled).
- Nevysvětluje ale zcela tak, jak bychom očekávali – tedy že svatyně a oltář posvěcují svůj „obsah“.
- V první části ano – Ježíš říká, že věci na oltáři jsou posvěcené oltářem
- Ve druhé části věty ale otázku odvozenosti posunuje dále – neřeší zlato ve svatyni, ale to, že ve svatyni přebývá Hospodin a že je to Jeho přítomnost, která činí svatyni svatou.
- Z toho se pak odvozuje významnost přísahy – přísaha při svatyni je potažmo přísahou při Bohu.
- To jistě platí i pro oltář – přísaha při oltáři je přísahou při samotném Bohu.
- Zajímavé může být, že Ježíš považuje za samozřejmé, že Hospodin ve svatyni skutečně bydlí (přebývá). Svatyně je místem, které národ připravil a posvětil, aby tam Hospodin mohl uprostřed nich bydlet.
22 A kdo přísahá při nebi, přísahá při trůnu Božím i při Tom, který na něm sedí.“
- Ježíš analogicky rozvíjí: V nebi (v duchovním světě) se nachází Boží trůn a na tomto trůnu sedí Hospodin. Přísaha při nebi je automaticky přísahou při Božím trůnu, potažmo při Bohu.
- Lze shrnout do několika principů:
- Centrem všeho je Hospodin.
- Všude, kde se nachází On, je přítomna Jeho svatost.
- Boží svatost a přítomnost mají tu vlastnost, že posvěcují vše, co s nimi přijde do styku.
- Pro smrtelníka je nemožné dostat se do bezprostřední Boží přítomnosti.
- S odvozenými úrovněmi Boží přítomnost slábne, nicméně nemizí.
- Je nelogické pořadí odvozenosti nerespektovat.
- Pokud přísaháme při čemkoliv „Božím“, z Boha odvozeném, vztahujeme se svou přísahou k samému Bohu.
23 „Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, ale zanedbali jste závažnější věci Zákona: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba udělat a tamto nezanedbávat.
- Co dalšího Ježíš zákoníkům a farizeům vyčítá?
- Že řeší podružnosti a zanedbávají věci podstatné.
- Že se utápějí v detailech a neřeší podstatu.
- Dozvídáme se zároveň, co je podstatou Zákona – právo, milosrdenství a věrnost. Kdyby se mě někdo zeptal, co je podstatou Tóry, k čemu všechna ustanovení Zákona směřují, co nám Zákonem Hospodin chce ukázat, na čem Hospodin „bazíruje“ – napadla by mě tato odpověď?
- Ano i ne: Asi nějak intuitivně chápeme (a Ježíš nám to svým přístupem k Zákonu potvrdil), že Hospodinu ve skutečnosti na těch jednotlivostech až tak úplně nezáleží – že ve skutečnosti ustanovení Zákona ukazují, jaký je Bůh, jak uvažuje a na čem Mu záleží.
- Např. u soboty nejde až tak o to, kolik uděláme kroků, ale o to, abychom si odpočinuli a soustředili se na Boha.
- A Bohu velmi záleží na právu: Nejvyšší chce, aby se právo prosazovalo, abychom ho my, Jeho následovníci prosazovali. A jednou Hospodin právo prosadí univerzálně.
- Záleží Mu také na milosrdenství – On takový je a chce, aby takové byly i vztahy mezi lidmi.
- A na věrnosti: Věrnost je Boží základní vlastností – On je spolehlivý a držící smlouvy. Zákonem nám ukazuje, že chce, abychom takoví byli i my.
- Ježíš tedy židovským autoritám tvrdě vyčítá, že Zákon vůbec nepochopili, že jim uniklo, k čemu slouží a o co v něm jede. Že při své „práci“ se Zákonem vůbec nejdou po podstatě, ale po nepodstatných okrajových věcech.
- K témuž ukazuje i další verš:
24 Slepí vůdcové! Cedíte komára, ale velblouda polykáte.“
- (V aram. ‚komár‘— kamlá a ‚velbloud‘— gamla znějí podobně.)
- V této řeči k farizeům a zákoníků „nadávka“ stíhá nadávku (v. 16 slepí vůdcové v. 17 blázni a slepci, v. 19 slepci, v. 26 slepý farizeji (také Mt 15,14)). Ježíše zjevně jejich slepota kombinovaná se suverenitou rozčilovala.
- Ježíš podruhé používá o farizejích označení slepých vůdců – tedy lidí, kteří by měli vést ostatní, ale nejsou toho schopni, protože jsou sami zcela dezorientovaní.
- Princip výtky je stejný jako u předchozího verše: Zabýváte se detaily a unikají vám podstatné věci.
25 „Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože čistíte číše a mísy zvnějšku, ale uvnitř jsou plné chamtivosti a nezdrženlivosti.
. Mk 7:4 b L 11:39; 1K 7:5srv; Iz 28:7n~
- 26Slepý farizeji! Napřed vyčisti vnitřek číše [a mísy], aby se stal čistým i jejicht10 zevnějšek.“. t10 var.: její . Mt 12:33; Jr 4:14; Žd 10:22; Jk 4:8
- 27„Běda vám, sučitelé sZákona a farizeové, pokrytci, protože se podobáte pobílenýmt11 hrobům, které se zvenčí zdají pěkné, ale uvnitř jsou plné kostí mrtvých a veškeré nečistoty. t11 [Protože ten, kdo vstoupil na hrob, se stal „nečistým“ (Nu 19:16), hroby se bílily, aby byly snadno vidět, zvl. v noci.]; Sk 23:3
- 28Tak i vy se navenek zdáte lidem. spravedliví,b ale uvnitř jste plni pokrytectví a bezzákonnosti.“t12 t12 n.: nepravosti; Mt 7:23; Ř 4:7; Ř 6:19; Tit 2:14 . Mt 23:5; 1S 16:7 b L 16:15
- 29„Běda. vám, sučitelé sZákona a farizeové, pokrytci, protože stavíte náhrobky prorokům a zdobíte pomníky spravedlivých . L 11:47//
- 30a říkáte: ‚Kdybychom žilit13 ve dnech svých otců, neměli bychom s nimi (na prolévání krve)t14 proroků podíl.‘ t13 ř.: byli t14 ř.: v krvi
- 31Tak svědčíte. sami proti sobě, že jste synovéb těch, skteří proroky szavraždili. . Joz 24:22; L 19:22 b Sk 7:51m
- 32I vy naplňte. míru svých otců! . Gn 15:16; Nu 32:14
- 33Hadi, (plemeno zmijí)!. Jak uniknete trestut15 Gehenny?b t15 ř.: soudu . Mt 3:7 b Mt 23:15
- 34Hle, proto já k vám posílám. prorokyb a moudréc muže . (učitele Zákona);t16 některé z nich fzabijete a fukřižujete, některé z nich budete fbičovatd ve svých synagogách a fpronásledovat od města k městu,e t16 n.: znalec Písma; Mt 2:4p; Mt 13:52 . Mt 10:16; 2Pa 36:15; L 11:49 – L 11:51//; J 20:21 b Sk 11:27; Sk 15:32 c Ko 1:28 d Mt 10:17; Sk 5:40; Sk 22:19 e Mt 10:23
- 35aby na vás padlat17 všechna spravedlivá krev. vylévaná na zemi, od krve spravedlivého Ábelab až po krev Zachariáše,c syna Barachiášova, kterého jste zavraždili mezi svatyní a oltářem.d t17 ř.: přišla . 2Kr 21:6; 2Kr 24:4; Jr 26:15; Pl 4:13; Zj 18:24 b Gn 4:8nn; Žd 11:4; Žd 12:24; 1J 3:11m c Za 1:1 d 2Pa 24:21
- 36Amen, pravím vám, to všechno fpřijde na toto pokolení.“
- 37„Jeruzaléme,. Jeruzaléme,t18 skterý szabíjíš proroky a kamenuješ ty, skteří sjsou k tobě psposláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla,b ale nechtěli jste. t18 Pouze zde Matouš užívá h. formu Ierúsalém (resp. Jerúšalém), kdežto jinde dává přednost řeckému tvaru Hierosolyma (např. Mt 2:1; Mt 3:5; Mt 4:25; Mt 5:35; Mt 21:1). . L 13:34n// b Rut 2:12srv
- 38Hle, váš dům se vám zanechává [pustý].. . Jr 12:7//; Jr 22:5
- 39Neboť pravím vám, od nynějška mne již neuvidíte, dokud neřeknete: ‚pPožehnaný, skterý spřichází ve jménu Pána!‘.“ . Mt 21:9; Ž 118:26//
- Proselyta (z řeckého προσήλυτος – prosélytos, doslova „ten, kdo přišel“) označuje člověka, který přestoupil k židovské víře z pohanství. V biblickém kontextu šlo o nežidy, kteří přijali židovský zákon a začali žít podle jeho pravidel (a to buď plně včetně obřízky nebo v některých rysech). ↩︎