1. Petrova – kapitola 2

1 Odložte tedy každou špatnost a každou lest, pokrytectví, závist a každou pomluvu

jako kdyby to bylo tak jednoduché – odložit. Jako aktovku, jako sako, jako věc, kterou držíš v ruce
ἀποτίθημι, aside – odložit, odložit (si), svléci (i přen.); (přen.) odvrhnout, zbavit se, uvrhnout do vězení [9]
odkládáme – přítěž a hřích, špatnost a každou lest, pokrytectví, závist a každou pomluvu, lež, nečistotu, přemíru špatnosti, skutky tmy, starého člověka, hněv, vztek, špatnost, rouhání a nemístné řeči ze svých úst – souhrnně jde o lidské zlé vlastnosti
viz též článek „Odložte“ v sekci Biblické studie
Když po nás Hospodin jejich odložení žádá, musí být proveditelné (Bůh nikdy po nikom nežádá nemožné)
opakovaně se vyskytuje absolutní kvantifikátor každou: požadavek tedy pokrývá každou myslitelnou špatnost. lest nebo pomluvu, která by nás mohla napadnou. Jinak řečeno neexistuje špatnost, lest nebo pomluva, kterou bychom odložit neměli
všechny věci určené k odložení jdou na dřeň našich osobností. Tento požadavek nelze naplnit povrchně, vyžaduje hluboké zpytování sebe sama.
například u pokrytectví se musím zamýšlet, zda se nedělám lepším či jiným, než jsem něco nezakrývám. Zda jsem před Bohem i lidmi jako otevřená kniha či odklopená nádoba
odložení by se dalo možná popsat jako rozhodnutí takto nejednat, tohle nedělat. Tento způsob myšlení a jednání zcela opustit
je vhodné při čtení tohoto verše zkoumat sám sebe bod po bodu: nezávidím druhým? Přeji jim vše, co mají a jak s nimi Bůh jedná? Nemluvím o druhých špatně? Nerozšiřuji negativní informace? Atd.

2 jako novorozené děti smějte touhu po nefalšovaném (mléku Božího slova), abyste jím vyrostli [k záchraně],

n.: beze lsti
n.: smysluplném mléku (mléku pro mysl)
není pochyb o tom, že kojenec po mléku touží. Jeho touha se napít je silná, žádost o její uspokojení dokáže dát zřetelně najevo. Kojenec netouží po ničem jiném, pouze po mléku. Po napití zažívá kojenec uspokojení a pokoj. Utišení touhy je dočasné, touha po mléku se periodicky vrací
dítě z pouhého mléka roste a sílí. Je to až zázračné, že z tak jednoduché potraviny se rozvíjí dítě v celé složitosti. Každá buňka v těle dostane z mléka ty živiny, které pro svůj rozvoj potřebuje
úkolem matky není nic dalšího, nemusí se už starat, aby se mléko v dítěti rozložilo, strávilo a živiny se dostaly, kam mají. Tento proces už probíhá automaticky. Matka zajistí dodávku mléka a o vše ostatní už se postará příroda.
matka nemusí mít vysokou školu ani vědět, jak se dělí buňky v mozku. Za růst již zodpovědná není. Její zodpovědností je, aby dítěti zajistila mléko – a to zvládne každá matka. Matka je obrazem kazatele nebo duchovního rodiče, který přináší znovuzrozeným křesťanům vyučování Božího slova
úlohou otce je zajistit zázemí pro matku, aby mléko dítěti mohla poskytovat – chrání ji a živí. To je obraz sboru. Sbor vytváří prostředí, kde se kazatelé mohou věnovat kázání a vyučování Božího slova a kde se tedy Boží děti mohou v klidu sytit a růst.
nefalšované: znamená že přinášené Boží slovo není ani ředěné, ani pančované nežádoucími příměsemi, ani překroucené, ani nepřesné. Za to je kazatel zodpovědný.
cílem všeho je růst. Cílem není kojení samo. Kojení je prostředek. Cílem je dospělý zralý služebník Boží. Mimino je fajn, ale není cílem. Děti nejsou cílem. Cílem je růst a dospělí křesťané.
když někdo nedospěje, zastaví se ve vývoji, zůstane dítětem je to tragédie
dvacetiletý muž, který nosí pleny a musí být krmen, je tragédie. Dvacetiletý křesťan, který zůstal duchovním dítětem, rovněž
duchovním mlékem je Boží slovo, tedy Bible. Kdo se jím sytí, tedy si ho čte (a aplikuje ho do svého života), ten automaticky roste ke zralosti
zralost pak přináší salvation. Děti zaseklé ve vývoji by samy nepřežily. Křesťan zaseklý v dětství ke spáse dojde jen obtížně, pokud vůbec

3 jestliže jste [vskutku] okusili, že Pán je dobrý.

jestliže: čeho je to podmínka? Zřejmě růstu: abychom se živili Božím slovem, zráli a odkládali zlé věci? toho růstu. toho, abys to vůbec dělal, četl Bibli a odkládali špatné postoje
to dává smysl: pokud bychom nevěděli, že Pán je dobrý a nechtěli Ho následovat, jaký by mělo smysl se snažit?
pouze láska je dostatečně silným motivem k čemukoliv opravdovému. Odměna, např. bohatství motivem k opravdovosti nejsou. Odměna člověka může motivovat k velkým výkonům, ale k opravdové loajalitě motivuje pouze láska
z tohoto hlediska není hlavním motivem křesťanů ani příslib věčného života. Kdyby šlo o to, že když budu následovat Boha, odměnou mi bude příjemný věčný život, nebylo by to ono. To, co nás opravdu motivuje je, že ten věčný život prožijeme s Bohem¹
mluví se o okusení, tedy ochutnání. To znamená, že o Boží dobrotě nejen víme, ale zakusili jsme ji. Zažili na vlastní kůži. To je nejsilnější motiv k poslušnosti, k čemukoliv dobrému
to je předmětem našich modliteb a našeho evangelizačního úsilí – aby lidé zakusili Boží dobrotu. Zbytek již „půjde sám“

4 (Když přicházíte/přicházejte) k němu, kameni živému, jenž byl od lidí zavržen, ale před Bohem je vyvolený a vzácný,

ono ochutnání Boží dobroty bylo podmínkou toho, abychom začali přicházet ke Kristu.
Ježíš je popsán jako živý kámen: proč kámen? Petr se totiž posunuje k obrazu domu či stavby.
jaké stavby? V příštím verši uvidíme, že jde o duchovní dům a že věřící jsou v něm živými kameny
Bůh tedy něco buduje – má nějaký cíl, ke kterému směřuje. Tím cílem je duchovní dům, což je obrazný popis Božího cíle dějin. Bůh dějiny stvoření někam směruje.
ten cíl, ona konečná stavba jsou krásné, např. viz 1K 15: Kristus odevzdá království Bohu a Otci a zruší každou vládu, každou vrchnost i moc. Neboť on musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod jeho nohy. … Neboť ‚všechno podřídil pod jeho nohy.‘ … pak i sám Syn se podřídí tomu, jenž mu podřídil všechno, aby byl Bůh všechno ve všem. … (Zj) Nic prokletého již nebude. V tom městě bude Boží a Beránkův trůn a jeho otroci mu budou sloužit a budou vidět jeho tvář a na jejich čelech bude jeho jméno
je zjevné, že cílem Božího snažení je vztah stvoření s Jeho Synem
na budování tohoto cíle se všichni věřící podílí. Základní kámen položil svým životem Ježíš a křesťané na něj navazují a v budování pokračují
stavět cokoliv jiného nemá smysl. Stavět na jiném základě nemá smysl. Spolupracovat s Bohem na jeho „projektu“ je jediná smysluplná náplň lidských životů
víme, že Židé Ježíše z Nazareta jako základní kámen Boží stavby zavrhli – tedy nerozpoznali, neuznali a zamítli². Stavějí tedy až dodnes duchovní stavbu svého náboženství na špatném základě (resp. na onen základní kámen stále čekají)
rozhodující ale je, jak věci vidí stavitel, tedy Hospodin – a ten jej vyhodnotil jako vyvolený a vzácný. Bůh si Ježíše za základní kámen (na rozdíl od Židů) vyvolil, tedy vybral. Jeho službu vyhodnotil jako vzácnou, tedy mimořádnou a ne běžnou (poslušnost až na smrt opravdu běžná není)
Bůh rozhodl, že Jeho Boží stavba bude založena na Ježíšově díle

5 vy sami jako živé kameny jste budováni jako duchovní dům ve svaté kněžstvo, abyste přinášeli (ř.: vynášeli -tj. vzhůru na oltář) duchovní oběti, příjemné Bohu skrze Ježíše Krista.

Ježíš je tedy oním základním kamenem Boží stavby a životy křesťanů ji postupně navyšují
křesťané se ve své roli stavebních kamenů stávají Božím svatým kněžstvem
kněz je prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Musí sám být posvěcen, tedy očištěn a oddělen pro tuto službu
křesťané účastnící se svými životy stavby Božího projektu na této zemi takovými svatými prostředníky jsou. Zprostředkují ostatním lidem poznání Boha, zvou je ke smíření s Ním
mimochodem: každý kámen je ve stavbě důležitý a každý také chybí. Nikdo z nás není v Boží stavbě nenahraditelný, ale úkol každého je důležitý
jednou z funkcí kněží je přinášet oběti. My jako Kristovi kněží již nepřinášíme oběti fyzické (např. zvířata), ale duchovní oběti, příjemné Bohu skrze Ježíše Krista
co je takovými novozákonními duchovními oběťmi? Jaké oběti přinášejí křesťané Bohu?
odkazy jsou v sekci Biblické studie pod názvem Novozákonní oběti. V souhrnu jde o dobré skutky, sdílení majetku, pohostinnost, obrácení pohané, láska k Bohu a člověku, vlastní život, modlitby a úpěnlivé prosby, chvály vyznávající jeho jméno, finanční dary
tou nejlepší obětí Bohu jsme my sami, jak je pěkně popsáno v příběhu níže

V chudé zemi probíhala během bohoslužeb sbírka - po sboru koloval velký koš, do kterého lidé své dary, většinou naturálního charakteru. Někdo dal kilo mouky, někdo pár vajec, někdo slepici. Vzadu seděl chudý sirotek, kterého trápilo, že nemá, co by Bohu dal. Po krátkém přemýšlení si do koše vlezl.

6 Proto stojí v Písmu: ‚Hle, kladu na Siónu kámen úhelný, vyvolený, vzácný; kdo v něj věří, jistě nebude zahanben.‘

je to napsáno v Iz 28,16 a Ž 118,22. Jde tedy o proroctví osm set až tisíc let předcházející Petrův dopis
kdo tedy na Sijónu (v Izraeli) položil kámen? Ovšemže Hospodin. On „zadefinoval“, že Ježíš bude základem jeho stvořitelského projektu
o jaký kámen šlo? Jaké má vlastnosti?
byl úhelný: tedy nosný, držící celou stavbu pohromadě³
byl vyvolený: Bůh si ho tedy k tomuto umístění vyhlédl, vybral (mezi mnoha nabízejícími se kameny)
byl vzácný: tedy cenný, mimořádný, ne běžný, jediný svého druhu. Takových kamenů se všude nepovalují hromady. Kámen, který unese takovou stavbu, musí mít mimořádné vlastnosti
musí na něj být spolehnutí: když na něj postavíš svou stavbu, nesmí se zbortit. Nesmíš být zahanben, že tvá volba byla špatná
to platí i o nás – Nejvyšší spoléhá, že i my jako kameny Jeho stavby obstojíme: nesesypeme se, nezbortíme, nerozpadneme v prach. Že budeme ochotni nést svůj díl zátěže. Že svůj díl neodmítneme, neopustíme své místo.
kdo v něj věří, nebude zahanben: na Krista, jako na nosný kámen si můžeme troufnout položit svoje života i my – pouze On unese všechny bouře našich životů (srv. podobenství o moudrém a bláznivém staviteli)

7 Vám tedy, kteří věříte, je vzácností, ale nevěřícím je to ‚kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal (kamenem úhelným)

vy, věřící jste to pochopili, ceníte si toho kamene – že je tak odolný a že je ochotný nést všechnu tíhu životů lidí. Že je to kámen, na který se lze spolehnout a stavět na něm.
nevěřící ten kámen nedoceňují, nechápou jeho cenu a významnost.
každý člověk je stavitel, každý buduje svůj život. Každý má o svém životě nějakou představu, nějak při jeho budování postupuje. A každý se rozhoduje, na čem svůj život založí. Možností je mnoho, křesťanství, Kristus je jen jednou z nich. Mezi ostatní patří vlastní schopnosti, krása, inteligence, úsilí, náboženství, rodina, společenské postavení, boj, peníze a mnoho dalších. Všechny stavební kameny kromě Krista se ale časem ukážou nosnými nedostatečně. Nejpozději u posledního soudu.
židovské autority měly za úkol onen kámen prozkoumat a rozpoznat, zda jde o onen dlouho očekávaný kámen od Boha, na kterém svou budoucnost má postavit i izraelský národ. Jejich diagnóza byla nakonec chybná – nejen,, že jej nerozpoznali, ale dokonce brutálně odstranili
to Bohu nezabránilo, aby jej „vrátil do hry“ a ustanovil jako kámen rozhodnutí – to, jak se člověk ohledně tohoto kamene rozhodne, je určující pro jeho budoucnost

8 ‚kamenem úrazu a skálou pohoršení‘. Ti (narážejí, protože jsou neposlušni slova; k tomu také byli určeni).

kamenem úrazu a skálou pohoršení: ten kámen (Kristus) stále stojí v cestě, stále je na očích. Lidé jsou s ním znovu a znovu konfrontováni. Jeho přítomnost je znepokojující a zraňující. Každý se s ním v životě setkává a každý ohledně něj musí přijmout rozhodnutí, což je nepříjemné, nepohodlné
úrazu: o ten kámen stále „zakopáváme“, stále je nám stavěn před oči, „předhazován“. To není příjemné.
pohoršení: mnoho lidí ten kámen nejen nezajímá, ale přímo jim vadí, rozčiluje je. Rozčiluje je jeho neustálá přítomnost, to „předhazování“. Znepokojuje je to a chtěli by od toho mít klid
nejsem velkým příznivcem Božích muk⁴, nicméně svým způsobem je každý kříž u cesty takovým kamenem hozeným do cesty. Člověk si jde po své cestě, dělá si „svoje“, má svých starostí dost – a najednou vidí kříž, je s ním konfrontován, musí se s ním vyrovnávat
tak je tomu také každé Velikonoce, při každém setkání s křesťany, při každém, byť náhodném vstupu do kostela. Při každém Božím dotyku
ti narážejí: jak už jsme říkali, pro nevěřící je opakovaná konfrontace s Kristem nepříjemná a zraňující. Jejich cestu životem jim to znepříjemňuje
protože jsou neposlušni slova: Bůh lidem kámen staví do cesty a opakovaně jim připomíná, aby jej brali vážně, aby jej uchopili a použili ke stavbě svých životů. Pokud lidé neuposlechnou a odmítají, dochází ke zraňování. Bůh lidi se svým Synem konfrontovat nepřestane
to je jedním z důvodů nepopularity křesťanství – Ježíšova výlučnost a absolutní nároky, které si klade (Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mně) provokují
jak říkal C.S. Lewis, křesťanství má význam buď absolutní nebo žádný. Nelze být trochu křesťanem, nelze být sympatizantem. Dokud kámen neuchopíme a neučiníme jej středobodem svých životů, nepřestane nás znepokojovat a zraňovat
k tomu také byli určeni: „nepříjemná“ poznámka. S otázkou predestinace či kalvinismu jsme v Písmu opakovaně konfrontováni. Na základě tohoto a podobných míst se zdá, že někteří lidé jsou od počátku „určeni“ k tomu, aby Krista odmítli a byli zavrženi⁵. Nelze tato místa pominout či „hodit za hlavu“. Současně ale existuje řada míst, která ukazují, že každý člověk „má šanci“ a že lidská svobodná vůle v otázce spásy nějakou roli hraje
toto napětí je nepříjemné, ale definitivně nevyřešitelné: Písmo musí platit a když si zdánlivě odporuje, musíme se s tím smířit a přičíst to limitům našeho chápání. Snaha o násilné sjednocení protichůdných tvrzení nebo definitivní vyřešení, jako to činí striktní kalvinisté či arminiáni, je chybná
toto napětí ale lze v Duchu Svatém zvládnout

9 Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid určený k Božímu vlastnictví, abyste rozhlásili (mocné skutky) toho, jenž vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.

pro nevěřící je to problém – ale pro vás, kdo jste Krista do základů svých životů dali, je situace naprosto odlišná
vaše životy se proměňují a získávají smysl – stáváte se (následuje výčet pozic, které křesťané svým obrácením získávají):
vyvoleným rodem⁶: tedy vybranou skupinou. Lidmi, které si Bůh vyvolil k adopci do svého rodu
vyvolil si za určitými účely, mimo jiné abychom se stali královským kněžstvem: roli kněží známe – jsou prostředníky mezi Bohem a lidmi. Křesťané „nefungují“ jako kněží v starozákonním (nebo římskokatolickém) smyslu, ale určitými vyslanci Božími na této planetě opravdu jsou, některé role kněží zastávají (o kněžství více např. v listu Židům)
proč „královské“ kněžstvo? Králové mezi kněžími? Nebo kněží králů? Spíše snad kněží ze všech kněží nejvyšší. Křesťanství je tak unikátní a tak převyšující všechna náboženství, že každý křesťan je na této zemi v nejvyšším postavení Božího prostředníka
svatý národ: že jsou křesťané zvláštním národem, je zajímavá a ne zcela běžná myšlenka. Logiku to má: národ je skupinou lidí, které něco spojuje – např. jazyk či historie. To, že se člověk při obrácení stane příslušníkem zvláštního národa, smysl dává. Křesťané mají mnoho společného, mj. se stávají členy nové Boží rodiny či rodu. Proč by tato rodina nemohla vytvořit také nový národ?
dle wiki je národ (latinsky natio) společenství lidí, kteří jsou navzájem spojeni kombinací několika druhů objektivních vztahů (hospodářské, náboženské…) a odrazem těchto vztahů ve společenském vědomí. Jazykově pojem odpovídá narození (latinsky natio), tedy společnému místu či společným předkům. Tímto pojmem se v různých zemích a jazycích odlišují zcela rozdílné sociální organismy. Rozlišuje se tak zejména mezi politickým a etnickým národem. Etnický národ stojí primárně na sdíleném jazyku, dále pak na historii a kultuře – za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří hovoří stejným jazykem, sdílejí stejnou historii a kulturu. Politický národ stojí na občanství – za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří jsou teritoriálně soustředěni ve státě, jsou jeho občany a mají oprávnění účastnit se politiky a uplatňovat svou suverenitu.
aplikováno na křesťany, jistě by se mnohé rysy národa daly najít
lid určený k Božímu vlastnictví, tedy patřící Bohu. Křesťané tvoří národ či lid, který je dedikován, určen k určitému cíli, úkolu. Bůh svůj lid vlastní ne samoúčelně. Používá jej, chce jej používat. Má promyšleno, k čemu jej bude používat.
jde o Jeho vlastnictví, tak si jej samozřejmě může používat, k čemu chce – to je běžný princip vlastnictví. Vlastním-li hrnek, mohu ji používat k pití kávy, podávání vody žíznivému i polévání kyselinou. Vlastním-li auto, mohu jím podle svého rozhodnutí sloužit sobě, Bohu nebo ďáblu
Boží lid, Boží národ Nejvyšší používá k dobrý věcem, za chvíli uvidíme, jakým. Protože svět ve Zlém leží, vidíme kolem sebe, že existují i skupiny lidí, které se rozhodly sloužit sobě (a tím NEpřímo ďáblu⁷) nebo i ďáblu „NAnapřímo“
připomeňme si, jak jsem se do Božího vlastnictví dostali – Bůh nás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Byli jsme pozváni, povoláni (Člověče, nechceš se přidat?) abychom se k Božímu lidu připojili a my jsme (z Boží milosti) zareagovali kladně
to pozvání totiž bylo velmi lákavé, totiž ze tmy do světla. Svět leží ve tmě morálně i fakticky (lidé se neorientují, nevědí, jak se věci ve skutečnosti mají, nechápou, o co jde)
to světlo je podivuhodné a je Jeho, tedy Boží: nejde tedy o obyčejnou tmu a obyčejné světlo. Tím světlem je Ježíš. Kdo přijme Ježíše, získá orientaci a porozumění, začne „vidět“
jsme dobrovolnými otroky Božími, což je téma, kterého se budeme dotýkat stále znovu
tím cílem našeho povolání je účastnit se rozhlášení mocných Božích skutků – podílíme se na tom, aby se zpráva o tom, co Bůh dělá a plánuje dělat se světem „dostala k lidem“. Tím se podílíme na Božím plánu se světem

10 Vy, kdysi ‚Ne-lid‘, jste nyní lid Boží; vy, kdysi ‚Ne-slitovaní‘, jste však nyní došli slitování.

srovnání, jak to bylo kdysi a jak je to nyní: kdysi jsme nebyli ničím, nikam jsme nepatřili. V pekle jsme žili a do pekla směřovali. Žili jsme bez naděje a bez Boha ve světě (Ef 2,12)
ale nyní je všechno jinak – naše příslušnost je jasná (a vysoce „prestižní“). Patříme do Božího lidu. Jsme Božím vlastnictvím
jsme lid, národ, tedy skupina lidí mnoha věcmi spojená v celek. To hlavní, co nás spojuje, je to, že náležíme jednomu Otci
spojená příslušností, národ. hlavním spojovacím prvkem ale nejsou rysy národa, ale příslušnost Bohu.
ne-slitování vs. slitování: je-li někdo ne-lítostný, je to pro jeho oponenty velmi zlé. Nemohou očekávat žádné slitování, žádné ohledy, žádný soucit. Tak jsme na tom byli, dokud jsme byli vlastnictvím ďábla⁸. V okamžiku, kdy se k nám sklonil Hospodin a my jsme byli „převedeni“ do Jeho vlastnictví, vše se změnilo – nyní můžeme oprávněně očekávat slitovný přístup

11 Milovaní, prosím (napomínám / vybízím) vás jako cizince a příchozí: zdržujte se tělesných žádostí, které vedou boj proti duši

milovaní: Petr nemluví k někomu cizímu, anonymnímu, k někomu, na kom mu nezáleží. Adresáty zná a má je rád. Když na ně myslí, dělá to s láskou. Není jimi znechucený, nejsou mu protivní.
máme to ve vztahu k našim sourozencům z církve také tak? Petr to s nimi neměl snadnější, než to máme my. Křesťané Petrovy doby nebyli „vzornější“ a méně problematičtí, než jsou křesťané dnes. Přesto je Petr oslovuje: Milovaní
prosím: je trochu něco jiného než napomínám či vybízím. Řecky parakaló, slovo s mnoha významy, které by vydalo na samostatnou studii. Pavlík „vybízím“. Kdybychom tato slova seřadili podle míry autoritativnosti, nejmírnější by bylo prosím, dále vybízím, nejpřísnější napomínám
v každém případě jde o to, že Petr po křesťanech něco chce, žádá, vyžaduje. Ať už s větší nebo menší naléhavostí a přísností.
co tedy Petr po křesťanech žádá? aby se zdržovali tělesných žádostí. Tělo něco žádá, tedy chce, touží po tom – a člověk tomu nevyhoví, zdrží se toho, neudělá to.
jde o všechny tělesné žádosti nebo jen o některé? Jen o ty, které vedou boj proti duši? Nebo boj proti duši vedou všechny tělesné žádosti?
jaké jsou příklady tělesných žádosti? Jídlo, pití, spánek, péče, odpočinek, sex, zábava, alkohol, ev. drogy. Ještě něco? Vedou všechny boj proti duši? Všechny jistě ne – najíst se je legitimní, odpočinout si rovněž, víno je v pořádku, manželský sex rovněž. Všechno jsou to dokonce dobré Boží dary.
zřejmě Petr má na mysli situaci, když si tělo žádá „nažrat,“, „ožrat“, „odreagovat“ nebo mít sex za každou cenu – v takovém případě je třeba se tělu vzepřít.
jak víme, ďábel Boží dary degraduje třemi způsoby: kvantitativně ve smyslu plus a minus a deformací. Každý z Božích darů a požadavků těla lze přecenit (přehnat), podcenit nebo překroutit.
např. jídlo lze přehánět, přičítat mu nepřiměřený význam, přejídat se, trpět obžerstvím. Nebo jej podceňovat, odbývat pořádně nejíst (ev ho předuchovňovat). Nebo přístup k jídlu deformovat ve smyslu různých patologických diet, anorexie, aj., aj.
podobně lze pře- a podcenit nebo deformovat každý z vyjmenovaných Božích darů
je zajímavé, že Petr zde staví tělo a duši do protikladu. V Písmu na více místech vidíme (více v Gal), že tělo a duše si často nemají „co vyčítat“. Duše, stejně jako tělo, má rovněž své potřeby, které jsou primárně legitimní, ale mohou se stát problémem. Tělo je zde staveno do protikladu k duchu (nebo Duchu)
duše označuje moje já, duše jsem já. Petr zřejmě má na mysli, že když tělu příliš „jdeme na ruku“, necháme ho dělat si, co chce, má to na nás, tedy na naše duše, posléze negativní a destruktivní vliv
pokud jsem já (má duše) zvyklý, že tělu je třeba ihned ve všem vyhovět, je to nezralé, dětinské. Kdo nevydrží nějakou dobu bez jídla, kdo se musí stále rozptylovat u televize nebo internetu, kdo nevydrží bez sexu či alkoholu, zůstává dítětem
že jde o boj, je nabíledni: tělo vidí „zákusek“ (nebo cokoliv jiného, třeba televizní ovládač nebo hezkou ženu na plakátě) a zatouží po něm. Já (má duše) si uvědomuji, že nyní není pro něj vhodná chvíle. Tělo se brání, jde o boj „kdo s koho“
jak víme, v našem nitru „bojují dva psi“. Vítězí ten, kterého dlouhodobě více krmíme
jako cizince a příchozí: kdyby svět byl vaším trvalým domovem, kdyby byl pro vás vším, bylo by pochopitelné a logické, že se věcem světa (a svému tělu, protože tělo do světa spadá) věnujeme vysokou pozornost. Když ale uvážíme, že tímto světem pouze procházíme, že sem nepatříme, je nepřiměřená pozornost věcem světa nepatřičná a zbytečná
vidíme tedy, že boj těla proti duši, jak se o něm zpívá ve středověkých písních⁹, je reálný. Duše chce dostat tělo pod kontrolu, držet ho na uzdě a nepovolovat mu vše, naopak tělo by chtělo, aby duše každé jeho žádosti vyhověla

12 veďte dobrý způsob života mezi pohany, aby v tom, v čem vás pomlouvají jako zločince, (uviděli vaše dobré skutky a oslavili Boha) v den navštívení

(na základě dobrých skutků prohlédli a oslavili Boha)
křesťané žijí jako cizinci ve světě mezi nevěřícími/pohany. S tím se „nedá nic dělat“. Tak to je a tak to být má. Křesťané jsou solí země.
(když se křesťané uzavírají do ghet a klášterů, vznikají přesolená „solná jezírka“)
na tom, jak svůj život zde žijeme, záleží
křesťané nikdy nebudou oblíbenou skupinou – na to je křesťanství příliš radikální a výlučné. Osočování ze špatných věci není vzácností – jde ale o pomluvy, tedy nepravdivé informace¹⁰
proti pomluvám se dá bojovat pouze tím, že se nedáme vykolejit a vytrvale děláme „svoje“, tedy dobré skutky¹¹
někdy se stane, že náš způsob života, naše dobré skutky pomluvy „přebijí“ -nevěřící je uvidí, uznají a svůj názor změní
jsou-li naše dobré skutky dostatečně přesvědčivé, někdy za nimi nevěřící dokonce rozpoznají Boha a vzdají mu za ně chválu

13 Kvůli Pánu se podřiďte každému lidskému zřízení ať králi jako svrchovanému vládci,

máme se podřizovat zřízení, ve kterém žijeme. Myslí se státní zřízení, forma vlády.
je zde opět absolutní kvantifikátor, neexistuje tedy státní zřízení proti kterému by bylo legitimní se nepodřizovat. Jako konkrétní příklad je zmiňováno království, kde je král opravdu svrchovaným vládcem
podřizovat se jistě znamená nerebelovat, nebouřit se, Nedělat revoluce. Zde se nelze vyhnout některým politickým úvahám
obecně je takováto výzva nečekaná, neboť mnohá, prakticky všechna politická zřízení jsou problematická, žádné není zcela spravedlivé. Některá více, některá méně. Nějaká forma západního „sociálního“ kapitalismus se snad dá považovat za jedno z historicky nejlepších zřízení, ale i tato věta je sporná a vyvolá u nemalého procenta lidí silný nesouhlas¹²
jak je to tedy např. se zapojením křesťanů do odboje? Protifašistického či protikomunistického? Je to vždy špatně?
na druhé straně z Písma víme, že jako křesťané máme stát na straně spravedlnosti a pravdy, zastávat se znevýhodňovaných skupin.
(našim úkolem ale není svět moralizovat)
zřejmě jde jeden z případů, který nelze vyřešit paušálně a definitivně. Zůstává napětí. Život nás staví před nová a nová rozhodnutí
víme, že poslušnost autoritám má své hranice – Boha je třeba poslouchat více než lidi.¹³ Tou hranicí je okamžik, kdy se lidské příkazy s těmi Božími „kříží“
podřizovat se máme kvůli Pánu – což je opět nečekané. Petr nehledí na to zřízení, ve kterém žijeme, ale směřuje náš pohled na Boha: Podívejte se na Boha, to On je důvodem, proč se podřizujeme našemu králi. Kdybychom se totiž ve zdůvodňování naší poslušnosti odkazoval na zřízení samo, brzy by vznikl rozpor. (Protože zřízení často dobré není)
podřizovat se tedy máme, protože si to přeje Bůh
je to stejný princip jako Pavlem vyžadovaná poslušnost otroků: Kol 3,22 Otroci, poslouchejte ve všem pozemské pány, ne jen naoko, jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem, ale v upřímnosti srdce, bojíce se Pána. Zdůvodněním poslušnosti vůči pánu je pohled na Boha, ne na toho pána
obecně je princip vyjádřen v Kol 3,23 Cokoli děláte, dělejte z duše jako Pánu, a ne lidem.
asi se dá zobecnit, že Petr varuje před tím, aby se křesťanství nezvrhlo v boj proti politické nespravedlnosti, proti špatným vládcům. To není na této planetě primární úkol křesťanů
takový boj by byl navíc nekonečný, neboť žádný vládce není zcela dobrý. Navíc na jeho kvality mají lidé vždy rozdílné názory. Ten vládce, kterého já považuji za dobrého, je jinými zatracován. Je to logické – každé rozhodnutí má rozdílné dopady na různé skupiny obyvatelstva. Nikdy se nelze zavděčit všem (např. pravicová či levicová politika mají odlišné cílové skupiny)
jde o to, že křesťané primárně nerebelují proti okolnostem, ale jsou vděční. Snaží se žít poklidný život ve zřízení, do kterého byli Bohem postaveni. To ale neznamená, že by křesťané byli fatalisty, kteří se nesnaží okolnosti měnit k lepšímu
Tim 2,1-2 říká: Především tedy prosím, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy a děkování za všechny lidi, za krále a za všechny ty, kdo jsou ve vysokém postavení, abychom mohli vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti.
vyvstává tisíce sporných příkladů: co Dietrich Bonhoeffer a atentát na Hitlera? Co účast křesťanů v protikomunistickém odboji? Tyto případy se mi osobně¹⁴ jeví být více než „v pořádku“, snad i proto, že tyto režimy jednaly prvoplánově proti Bohu
na druhé straně jsme v dnešní době¹⁵ svědky, do jakých absurdních konců vede bezbřehá nespokojenost a věčná ukřivděnost: k vytváření stále nových a nových „utiskovaných“ menšin. Jde o ďábelský princip, který odvíjí spirálu nenávisti, vzpoury a smrti
v pozadí stojí myšlenka, že za naše obtíže je vždy někdo vinen, někdo za ně může. Vždycky se snadno najde skupina, která je za mé obtíže zodpovědná. A v pozadí stojí vzpoura proti Bohu, který konec konců „může za všechno“
téma je neřešitelně široké¹⁶
uzavřeme nyní konstatováním, že primárním úkolem křesťanů není boj proti politickým zřízením. Pokud to jde, mají být kvůli Bohu poslušnými a loajálními občany. Pestrost a složitost života nechává velký prostor pro individuální posouzení každé situace

14 ať místodržícím jako těm, kteří jsou od něho posíláni k tomu, aby trestali zločince a uznávali ty, kdo sjednají dobře;

naše poslušnost a loajalita se mají vztahovat na všechny stupně autorit – nejen tedy na tu nejvyšší, ale i na místní autority všech stupňů
Petr ve zkratce „definuje“, co je úkolem vládců – odměňovat dobro a trestat zlo
a zdůrazňuje, že tento úkol je autoritám svěřen od Boha, nejde o jejich svévoli
vykonávat tento úkol je zodpovědností i autoritou všech, kdo jakýmkoliv způsobem vládnou
Bůh autority respektuje a vyžaduje totéž i po nás. Jak jsme již zmínili: Kdo se bouří proti autoritám, bouří se proti Bohu. Existují situace, kdy je na místě se špatné autoritě vzepřít, ale domnívám se, že tyto situace jsou méně časté, než se obvykle myslí. Rovnováha je vychýlena spíše ve směru neúcty k autoritám, než že by úcta k autoritám byla přeháněna
každý člověk stojí ve více rolích – někde je autoritě podřízen, jinde sám autoritou je. Musíme umět dobře stát v obou rolích

15 neboť taková je vůle Boží, abyste dobrým jednáním umlčovali neznalost nerozumných

Bůh chce, abychom žili dobře. Jemu patříme, jsme tedy Jeho vizitkou v tomto světě -logicky tedy očekává, že to na nás bude vidět
to je pochopitelné – když se nějaký výrobek honosí mým logem, nechci, aby to byl šmejd
neznalí nerozumní: ti, kdo nechápou, o čem křesťanství je. Mají řadu otázek a pochybností. Pro takové může být svědectví životů křesťanů zásadní – dobré jednání je může přesvědčit o pravosti křesťanství, špatně jednání o opaku
je důležité, abychom jim dávali dobrý příklad, abychom nepotvrzovali jejich obavy či podezření. Proto jsou takovou katastrofou selhání křesťanů, zvláště křesťanských vedoucích. Sexuální či finanční skandály křesťanů jsou vždy nejvítanějším soustem bulváru¹⁷
nemáme záruku, že když budeme jednat dobře, nerozumní zmlknou. Ale to už není v naší moci – my jsme povinni udělat maximum

16 jako svobodní, a ne jako ti, kteří mají svobodu za plášť špatnosti, nýbrž jako otroci Boží.

křesťané jsou svobodní od Zákona, nevztahuje se na ně. To ale zdaleka neznamená, že jsou svobodní k tomu, aby dělali zlé věci. Dokonce nejsou svobodni ani k tomu, aby si dělali, co chtějí.
jsou svobodni k tomu, aby sloužili Bohu a konali Jeho dobré skutky v tomto světě
svoboda ve smyslu „dělám si, co chci“ ve skutečnosti je otročením ďáblu. Kristus nás vykoupil z moci Zlého, abychom mohli sloužit Bohu. Mojžíš řekl faraonovi Ex 7,16 A řekni mu: Hospodin, Bůh Hebrejů, mě k tobě poslal se slovy: Propusť můj lid (rozumí se z tvého otroctví), ať mi v pustině slouží! (tedy ať otročí místo tebe Mi).
vykoupení z otroctví neznamená – „už nejsem otrok, dělám si proto, co chci,“ ale: „už nejsem otrok zlého pána, ale jsem otrok pána dobrého“
ti, kdo se po vykoupení z otroctví u zlého pána rozhodují dělat si, co chtějí, se vlastně k němu vracejí do otroctví. Svoboda v tomto smyslu neexistuje¹⁸
otroky dobrého pána se stáváme výhradně dobrovolně – poté, co zjistíme, jak dobrý Pán nás vykoupil z otročení u zlého pána, dobrovolně a rádi se do otroctví vrátíme, jen nyní k novému dobrému pánu
člověk není stvořen ke svobodě ve smyslu „dělám si, co chci“, ale ke svobodě – svobodně sloužím dobrému Pánu
obléci si plášť špatnosti znamená začít jednat špatně
dalo by se takové chování dalo nazvat zneužíváním svobody, „hřešením na svobodu“ či vymlouváním se na svobodu
křesťané se v tomto někdy chovají opravdu „nemožně“ a svobody od Zákona zneužívají v mnoha oblastech.
Pavel tuto problematiku řeší podobně např. v 1K 10,23 Všechno je dovoleno‘, ale ne všechno prospívá. ‚Všechno je dovoleno‘, ale ne všechno buduje

18 Sluhové podřizujte se ve vší bázni pánům, nejen dobrým a mírným, nýbrž i zlým.

.Czech Study Translation (oiketés označuje otroka, který sloužil v rodině a v domácnosti)
stejnou věc zdůrazňuje i Pavel Kol 3,22 Otroci, poslouchejte ve všem pozemské pány, ne jen naoko, jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem, ale v upřímnosti srdce, bojíce se Pána.
je to podobný princip jako podřizování se autoritám výše. Petr zde explicitně říká, že nutnost se podřizovat neplatí jen pro dobré pány, ale i pro zlé (rovněž to platí o vládě)
jak jsme již psali, zřejmě existují hranice, za které už by křesťan v podřizování již jít neměl, jsou ale mnohem dále, než se v západní společnosti má za to. My jsme zvyklí se bouřit již při malých příkořích
navíc se bouří ten, komu je to umožněno: za dob různých totalit, když byla poslušnost vynucována, se bouřil málokdo. Ve svobodné společnosti se lidé bouří kvůli každé „maličkosti“
aktivisté jsou vždy aktivní v západní společnosti, kde vědí, že se jim nic nestane – do Číny ani Afganistánu, kde se lidem dějí opravdová příkoří, protestovat logicky nejdou
literární postavou, která podle mého názoru vyjadřuje takovýto postoj, je strýček Tom¹⁹
tento princip platí zřejmě i obecněji: máme např. milovat se manželské partnery – to se snadno plní, pokud je ten druhý dobrý. Ale příkaz určitě platí i v situaci, kdy se chová zle
víme, že slovo bázeň, že v dnešní mluvě odpovídá nejspíše respektu. Ve vší bázni by mohlo znamenat: opravdu svého nadřízeného respektujte
mít respekt k někomu, kdo si jej nezasluhuje, principiálně nejde. Zvládnout to můžeme pouze, pokud to děláme pro věc samu, resp. kvůli Bohu samému. Což ale není nic nového – jde o základní princip křesťanského jednání – křesťané věci dělají kvůli Bohu a pro Boha,
srv. též Fp 2,14 Všechno dělejte bez reptání a pochybování a Kol 3,23 Cokoli děláte, dělejte z duše jako Pánu, a ne lidem.

19 Je to totiž milost, snáší-li někdo bolesti kvůli svědomí před Bohem a trpí nespravedlivě.

milost znamená nezaslouženou přízeň. Jinak řečeno: jestliže Bůh nás nechá snášet bolest, je to známkou Jeho nezasloužené přízně
jak je to možné? Je-li totiž člověku nespravedlivě ubližováno a on se (kvůli Bohu) nebrání (přestože by mohl), získává tím od Boha značné ocenění. Takový přístup Bůh oceňuje a odměňuje
příkladem všech příkladů je v tomto Ježíš, který (1P 2,23) Když mu spílali, neodplácel spíláním, když trpěl, nehrozil, ale předával vše tomu, jenž soudí spravedlivě. (Iz 53,7) Který Byl zdrcen, ale pokořil se a neotevřel ústa: jako beránek vedený na porážku a jako ovce před střihači byl němý, ústa neotevřel. (Mt 26,53) Či myslíš, že nemohu poprosit svého Otce, a on mi hned pošle víc než dvanáct legií andělů?
proč to Ježíš dělal a proč to máme dělat my? Důvodů je více: jednak tím získáváme odměnu v nebi – dobrovolným snášením nespravedlivého utrpení si ukládáme u Otce nehynoucí poklad.
jednak jde o vyjádření Boží nadstandardní důvěry. Bůh má pro své služebníky připravené různé „mise“ či úkoly. Čím náročnější úkol je, tím větší je Jeho důvěra k danému člověku.
jinak závažnou misi svěřil Hospodin svému Synovi, jinou Jóbovi, jinou svěří čerstvě obrácenému křesťanskému „miminku“
moci pro Boha něco obětovat²⁰ není pro každého. Jde spíše o šanci a poctu, než o nepříjemnou povinnost. Bůh náš pot a slzy nepotřebuje – pokud nám dává šanci mu je obětovat, je to Jeho milost
když jsou vojáci nastoupeni do řady a jejich velitel²¹ říká: Vybírám dobrovolníky na zvláště náročnou misi v nepřátelském prostředí. Půjde o extrémní misi s množstvím námahy, bdění, hladovění, bolesti a nebezpečí. Což není hanbou nebýt vybrán? (Ty bys to nevydržel, zhroutil by ses hned první den – tobě to ani nebudu nabízet). Což není poctou být osloven? Což není pocta být uznán za hodna náročného úkolu?
Petr a Jan byli vděční, že jim bylo před radou „nařezáno“: (Sk 5,41) Oni tedy šli z velerady a radovali se, že byli uznáni za hodné, aby byli potupeni pro to jméno
v případě, že člověk utrpení nemůže ovlivnit či vyhnout se mu, rozhoduje vnitřní postoj.

Věděl to Giuseppe Garibaldi, když mluvil k "poflakující se" mládeži: ,Nemohu vám nabídnout pocty ani peníze. Nabízím vám hlad, žízeň, nucené pochody, bitvy a smrt. Milujete-li svou zem, následujte mě.“ Následovali ho do jednoho

20 Neboť jaká to bude sláva, budete-li snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li snášet utrpení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem.

trpět nevinně je sláva – zvláště pokud si utrpení „necháme líbit“, přestože nemusíme
pokud trpíme po právu, můžeme si za to sami, žádná sláva v tom samozřejmě není
co situace, kdy trpíme, ale utrpení se vyhnout nedokážeme? V takové situace rozhoduje vnitřní postoj
a znovu a explicitně: Budete-li snášet utrpení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem.

21 K tomu jste přece byli povoláni, neboť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám příklad, abyste šli v jeho šlépějích.

Ježíš trpěl dobrovolně: mohl se svému konci nesčetněkrát vyhnout, ale ale neudělal to. V okamžiku zatčení jej „semlela mocenská mašinérie“ a neměl již možnost vyváznout. Na druhé straně stále na jeho povel čekaly legie andělů připravených kdykoliv zasáhnout
kdy to tak dělal náš Mistr, máme ho v tom následovat
napadá mě: Ježíš trpěl stoprocentně nevinně, o nás se to asi vždy říci nedá. Když někdo např. trpí rozpadem manželství, byť by byla vina jasně na straně „toho druhého“ (např. by byl nevěrný), stejně si nikdy nemůžu být stoprocentně jist, že ne tomto neštěstí nemám nějaký svůj podíl viny.
lidé často říkají: Za co mě Bůh tak trestá? Nikdy jsem přece nikomu nic zlého neudělal.
ačkoliv v nějakém dílčím případě to může být pravda (třeba opravdu nikdy nikomu nic neukradl), obecně jde o příliš „odvážné“ tvrzení. Tohle mohl oprávněně říci pouze Ježíš (a ten to neřekl)

22 On ‚se nedopustil hříchu, ani lest nebyla nalezena v jeho ústech‘

znovu: to, že bylo ublíženo Ježíši, bylo ze sta procent křivdou a z nula procent oprávněným trestem

23 Když mu spílali, neodplácel spíláním, když trpěl, nehrozil, ale předával vše tomu, jenž soudí spravedlivě.

jak tedy v případě, že mu bylo ubližováno, reagoval náš Mistr?
na nadávání nereagoval nadávkami
na utrpení nereagoval hrozbami (z pomsty či odplaty)
sám se neujímal své obrany
nebránil se ani slovně, natož fyzicky
mohl hrozit odvetou, ale nečinil tak
nespravedlnost tedy nechával bez reakce. Proč? Bylo mu to jedno? Samozřejmě ne. Každý touží po spravedlnosti, není správné na spravedlnost rezignovat. Ježíš po ní toužil rovněž -jen si ji nechtěl zajistit sám, ale její vymáhání předával Bohu
jak ono „předávání“ probíhalo? Nějak takto: na Ježíše dopadla nadávka nebo rána a On si v duchu pomyslel: Otče, ty to vidíš. Víš, že nemají pravdu, že mi křivdí. Nalož s tím, jak uznáš za vhodné, potrestej je nebo ne, jak usoudíš. Já na jejich potrestání netrvám.
spíše se za své trýznitele ještě přimlouval, „nadhazoval“ Soudci pro ně dokonce potenciální polehčující okolnosti: Oni možná vůbec nechápou, co dělají. Možná to mají jako rozkaz. Možná se nechávají strhnout ostatními, možná nemají správné informace, možná uvěřili lži. Možná si myslí, že to, co dělají, je správné. Atd.
pro nás je zásadní, že našeho Mistra musíme v tomto²² následovat: Pro ty, kdo nám ublížili, jsme povinni, co se náš týče, na jejich potrestání netrvat
ono možná proběhne (možná ano, možná ne, o tom rozhodne Bůh), ale v každém případě z naší iniciativy to nebude – my všechny svoje žaloby stáhneme
spravedlnost bude nastolena, žádný zlý skutek ani myšlenka nebudou zameteny pod koberec – buď budou odpuštěny nebo potrestány

úvaha z jiné strany: představa, že bych Božímu Synu dal facku, plivl na něj nebo se mu vysmíval, je děsivá. Kdyby ti, kdo Ježíši ubližovali, věděli, „s kým mají tu čest“, jistě by se zachovali jinak. Je proto důležité mít na paměti, že nikdy nevíme, s kým jednáme.
nezapomínejme, že Ježíš řekl: Co jste učinili jednomu z těchto maličkých, učinili jste mi
Ježíš se na zapřenou „inkognito“ skrývá(vá) v lidech tohoto světa. S oblibou v lidech problematických a neatraktivních (Ježíš sám z pohledu světa problematický a neatraktivní byl)
jde o typický motiv pohádek – rozdělíš se o chleba s bezdomovcem nebo chudou babičkou, a on je to anděl nebo král. Nebo na ně naopak pustíš psy²³.

Zdravotníkům se někdy klade na srdce, aby v každém, i tom nejméně sympatickém pacientovi přistupovali jako k samotnému Kristu. Je to dobrá rada pro každé setkání a každým člověkem.

nikdo z lidí tedy nemůže říci: Já jsem Krista na kříž nepřibíjel, mě se jeho smrt netýká

24 On sám ve svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. Jeho zraněním jste byli uzdraveni.

n.: podlitinou
Kristus vzal na své tělo naše hříchy: tj. naložil si je na sebe, vzal si je za vlastní. Já udělám za volantem dopravní přestupek, ale Kristus si přesedne na místo řidiče místo mne, aby za mně převzal veškerou zodpovědnost – zodpovídá se policistům, platí pokutu či jde do vězení, platí škodu. Pokud jsem se nezodpovědnou jízdou zmrzačil nebo zabil, i toto bere na sebe.
abychom zemřeli hříchům: co se tím myslí. Jednak určitě naše potrestání – tím, že je člověk za hřích potrestán, je hřích vymazán. Nikdo nemůže být za stejný zločin potrestán dvakrát. Mzdou hříchu je smrt, za každý hřích Bůh uděluje trest smrti. Jestliže za hřích jednou zemřu, nelze mi ho znovu předhazovat ani mě za něj znovu trestat. Kristus zodpovědnost vzal na sebe a byl za můj hřích popraven. Tím je to „vyřešeno“
ale neznamená „zemřeli hříchům“ ještě něco dalšího? Jestliže jsem „pro něco mrtev“, přestává to pro mě a já pro to existovat. Jestliže jsem zemřel, mezi mnou a mojí manželkou už není žádný vztah – ona neexistuje pro mě a já pro ni. Jestliže jsem zemřel hříchu, není mezi mnou a hříchem žádné pouto, žádný vztah
zemřít „chlastu“ znamená, že alkohol už pro mě nic neznamená, je mi zcela lhostejný, neexistuje pro mě. Když o člověku řeknu, že pro mě zemřel, znamená to, že pro mě už neexistuje. Analogicky by mělo platit: Hřích? Pro ten už jsem zemřel. Ten už mě neláká, nic mi neříká, nemám k němu pražádný vztah
patogenní bakterie potřebuje živnou půdu – na betonu se neuchytí, na mrtvole také ne. Potřebuje živého člověka.
analogicky se křesťané stali mrtvolami pro hřích – nemá se na čem uchytit. Oni už jsou po křtu, tedy po smrti – a na mrtvoly se hřích nechytá.
když je člověk mrtvý je odolný vůči všemu pokušení. S mrtvolou můžete dělat, co chcete, mluvit na ni, bít ji, cokoliv. Vše je zbytečné.
realita je ale odlišná – my víme, že vůči hříchům zcela inertní nejsme. Jak to tedy Petr myslí?
pravděpodobně Petr říká, že po znovuzrození a po křtu se stáváme pro hřích „méně chytlavými“. Že náš „imunitní systém“ je schopen s hříchem rovnocenně bojovat, vzpírat se mu, odmítat ho. Nejsme úplně mrtví, a tedy pro bakterii hříchu nezajímaví, ale náš imunitní systém nového člověka je schopen s hříchem svést rovnocenný souboj a nepustit ho dovnitř
před obrácením je náš boj s hříchem předem prohraný. Po obrácení, když chceme, jsme schopni se ubránit
byli živi spravedlnosti: když přestaneme být snadnou kořistí pro infekci hříchu, Bůh vyčistí naši krev a náš znovuzrozený imunitní systém je schopný udržet v organismu sterilní prostředí. Tím se nám uvolňují ruce k tomu, abychom svůj organismus začali používat k něčemu smysluplnému
už nespotřebováváme všechnu energii na přežití, nejsme vláčení hříchem v nás od marnosti k marnosti. Vydechneme si a rozhlédneme. A začneme naplno následovat toho, kdo nás „vyléčil“. Začneme žít Jemu, tedy jemu věnovat veškerou svou energii. Začneme žít spravedlnosti.
jeho ranami jsme uzdraveni: On je ten, kdo nás z nemoci hříchu dostal. Svou krví nás uzdravil, zlikvidoval infekci hříchu v nás. Daroval nám veškerou svou krev s množstvím protilátek²⁴, provedl totální transfuzi. Ta nás uzdravila, Jeho to zabilo.
ještě jinak: prodělal naši chorobu za nás
odstranil z naší krve chronickou infekci hříchu, která nás užírala a likvidovala zevnitř a restituoval náš imunitní systém
napadá mě ještě obraz pyrotechnika: náš hřích je jako vesta s výbušninami, kterou na nás ďábel navlékl (my jsme si ji nechali navléct). Nyní snadné ji deaktivovat, zneškodnit, nelze ji snadno vysvléct. Může to zvládnout pouze vysoce specializovaný vyškolený pyrotechnik. A to pouze s nasazením nebo obětováním svého života. Ježíš z nás sňal naši výbušnou vestu hříchu. Nechal ji vybuchnout na sobě a tím nám zachránil život. Jaký div, že Mu chceme být již navěky loajální a sloužit mu
ještě jiné „podobenství“: střevní mikrobiom, tedy bakterie, kterými je osídleno naše střevo má velký vliv na celé naše tělo. Říká se, že dokonce ovlivňuje naše chování – je-li náš mikrobiom například „navyklý na sladké“, vysílá do mozku signál: Dej si něco sladkého a člověk se pak podle toho řídí. Mikrobiom je velmi stabilní a není lehké ho změnit²⁵
podobně se chová hřích v nás – je v nás pevně usídlen a do určité míry nás řídí. Obrácení a křest jsou jakousi transplantací mikrobiomu. A zbožný život je udržením návyku mikrobiomu na zdravou stravu 🙂
tím, že jsme živi spravedlnosti, tedy potažmo Bohu – žijeme pro co, co má smysl

Jeho ranami jsme uzdraveni ještě v jiném podobenství

Některé malignity se léčí transplantací kostní dřeně. Pacientovi je podána smrtelná dávka cytostatik, která zcela zlikviduje jeho imunitní systém (a také nádorové buňky - proto se to celé dělá). Poté obdrží infuzi imunitních buněk jiného zdravého člověka (dárce). Ty se v těle pacienta uchytí a začnou dělat svou práci, tedy imunitní dozor.

25 Neboť jste bloudili jako ovce, ale nyní (jste se obrátili, jste byli obráceni) k pastýři a strážci (biskupovi = dohlížiteli) svých duší.

Petr rekapituluje, připomíná naši původní situaci – nezapomínejte, jak bídně jste na to původně byli.
zbloudilá ovce je zoufalé a nešťastné stvoření. Ovce není schopna izolovaného samostatného života bez stáda a bez pastýře. Neporadí si²⁶
zbloudilá ovce je bezradná, bez šance přežít. Pouze bečí s cílem dovolat se pomoci. Údajně se sama ani není schopná zvednou z leže, je-li to vůbec možné. Připomíná mi např. pětileté dítě, které přestože už toho mnoho umí, je zcela odkázané na rodiče
tuto cestu bloudění jsme dostali možnost opustit. Pastýř nás vyhledal a nabídl pomoc.

Ztracená ovce je na tom podobně jako člověk ztracený ve sněhové vánici v horách. Je na pokraji smrti, vyčerpaný, zmrzlý a dezorientovaný. Náhle zahlédne čelovky členů Horské služby.

ovce byla nalezena a obrátila se tak (či byla obrácena) k pastýři
on je ale nejen pastýřem, ale rovněž strážcem, dohlížitelem či biskupem duše. Jde e nový pojem, nepříliš zažitý. Někdo, kdo dohlíží na tvoji duši, kdo ji střeží a dozoruje. V jakém smyslu?
jako dráb nad nevolníkem stojí nad duší s důtkami? To jistě ne.
Jako „dozor na chodbě nebo ve školní jídelně“ dohlíží, aby se děti při svém běhání nepřerazily a aby hluk nepřesáhl sto dvacet decibelů? Snad v některých rysech: dozor to s dětmi myslí dobře, nechává jim svobodu, pouze tlumí „autodestruktivní“ excesy
dobrý pastýř ovcí ani dobrý dozorce ve škole ovce ani žáky nešikanuje, nechává jim maximální svobodu, nechává je „vyběhat“. Pouze určuje některá pravidla (např. navzájem si neubližujeme) a strategické cíle (dnes se jdeme pást tam a tam, je tam dobrá tráva; když zazvoní jdeme do učeben).
zároveň pastýř i dozorce ovce chrání před vnějšími tlaky. Resp. vnější vlivy „filtruje“, dbá na to, aby nebyly nadměrné. Jinak se chová dozor ve školce a jinak na střední škole.
biskup²⁷ či jiná autorita v církvi dělají totéž
my, poté co jsme jím byli nalezeni, jsme se k Němu obrátili – tedy požádali jsme Ho, abychom mohli být členy jeho stáda. Zda by byl ochoten se o nás starat, dohlížet na nás
není nad to mít dobrého pastýře či dohlížitele v hostilním prostředí tohoto světa
zvláště to člověk ocení, pokud se dostane do kritických podmínek, např. do vězení, do nemocnice či do armády

z tohoto hlediska např. nebe jiných náboženství nejsou dostatečně motivující, byť by tam byly hurisky, pohodlí, dostatek dobrého jídla aj. atraktivní věci. ↩︎
nesplňoval jejich představy, nebyl dost „nóbl“ ↩︎
někdy se říká, že jde o klenák, tedy kámen, který drží klenbu, na kterém se sbíhají kameny klenby. Spíše ale jde o nosný základní kámen v základech ↩︎
ve smyslu křížů u cest ↩︎
viz též článek Farao a svobodná vůle v sekci Biblické studie. Tito lidé by se nikdy nedostali „doprava“ od bodu B, tedy definitivního propadnutí zlu ↩︎
opět náznak na predestinaci tentokrát ke spáse ↩︎
satanismus = dotažený egoismus ↩︎
nebo sebe sama, což je totéž. Satanismus je pouze do důsledků dotažený egoismus ↩︎
Jaroslav Hutka:
A když bylo před kostelem
Hádala se duše s tělem
Tělo, tělo, cos dělalo
O duši jsi nic nedbalo
Cos vidělo, to jsi chtělo
Na hříchy jsi nevzpomnělo
Tělo, tělo, tělo hříšné
Bývalo jsi v světě pyšné
Chodilo jsi v stříbře, zlatě
A já ležím v hlíně, blátě
Chodilo jsi po muzikách
A já ležím v těžkých mukách
Nedávej mně, duše, viny
Bylas se mnou v každé chvíli
Byla-li jsem já kdy s tebou
Nevládla jsem sama sebou
A když bylo před kostelem
Hádala se duše s tělem ↩︎
je velkou bídou, když jsou informace pravdivé a křesťané se tedy špatných věcí dopouštějí ↩︎
dobré skutky jsou agendou křesťanů. Proto jsme zde na světě ponecháni ↩︎
pokud bychom brali jako hlavní kritérium „hlasování nohama“, platila by ale určitě ↩︎
Sk 5,29 ↩︎
aniž bych si dovoloval je příliš hodnotit ↩︎
psáno 2023 ↩︎
dotýká se např. širokého tématu „lidských práv“ ↩︎
jakkoliv byly nároky církve oprávněné, nelze vyloučit, že bylo lépe vzdát se restitučních majetků s ohledem na negativní dojmy, které restituce vyvolaly ve společnosti.
Osobně jsem hrdý, že Křesťanská společenství nedostávají od státu žádné finance (ani restituce se na naši církev nevztahovaly ↩︎
o takovouto svobodu usilovali Adam a Eva v ráji – nechtěli být otroky Božími (dělat, co Bůh vidí jako dobré) ale sami určovat kritéria (jíst ze stromu poznání dobrého a zlého). Tím se stali otroky ďáblovými ↩︎
Chaloupka strýčka Toma – Harriet Beecher Stowe ↩︎
nemusí jít jen o bolest, ale i o námahu, únavu, úsilí, spánek, půst – zkrátka cokoliv, co vyžaduje přemáhání a úsilí, co je náročné ↩︎
nebo zaměstnanci a jejich vedoucí ↩︎
samozřejmě nejen v tomto, ale ve všem ↩︎
krásně ukázáno v mé oblíbené pohádce Císař a tambor s Vetchým v hlavní roli.
Ve filmu Křidýlko nebo stehýnko s Luis de Funes jako majitel restaurace testuje své zaměstnance číšníky tím, že se v převleku vydává za protivného hosta ↩︎
na začátku „covidu“ se léčilo rekonvalescentní plasmou, tedy krví těch, kdo už infekci prodělali a zotavili se ↩︎
říká se, že mikrobiom je možno např. ze sladkého „odvyknout a přecvičit“, ale vyžaduje to mnohaměsíční úsilí a přemáhání ↩︎
tedy Ježíšem, potažmo Petrem do podobenství trefně zvolené zvíře ↩︎
představu biskupa máme zkreslenou ŘK pojetím člověka oblečeného do zvláštního oblečení. V zásadě ale jeho úkol je pastýřský ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz