Židům – kapitola 8

1 ⁽To podstatné na tom⁾, co je řečeno, je toto: Máme takového velekněze, který usedl po pravici trůnu Majestátu v nebesích,

n.: Souhrn toho;
Autor shrnuje: Ježíš je veleknězem všech křesťanů
Nyní se nachází po pravici Božího trůnu

2 it služebníkem svatyně a toho pravého stánku, který postavil Pán, . ne člověk.

gr.: leiturgos;
Stánek úmluvy, jeruzalémský chrám i všechny ostatní pozemské svatyně byly či jsou pouhými předobrazy, napodobeninami či modely opravdového Božího příbytku.
A Ježíš, náš velekněz neslouží v žádném z těch lidských, ale v tom jediném pravém, v tom nebeském Božím

3 Každý velekněz bývá ustanovován k obětování darů a obětí; proto it nutné, aby i onměl něco, co by obětoval.

Obětování bylo a je jedním ze základních úkolů velekněze. Obětovat je ale třeba něco – nelze obětovat nic.

4 Kdyby tedy byl ještě na zemi, ani by nebyl knězem, protože zde jsou ti, kteří přinášejí dary podle Zákona.

Kdyby Ježíš nadále byl zde na zemi, nestal by se, „nedopracoval“ by se ani k funkci „obyčejného“ kněze.
Protože pro takové židovské kněze jsou v Zákoně jasně daná vstupní kritéria – a ty Ježíš nesplňoval (především nebyl ze správného kmene).

5 Ti slouží náznaku a předobrazu nebeských věcí, jak ⁽bylo zjeveno Mojžíšovi⁾, když měl stavět stánek; neboť říká: ‚Hleď, ať uděláš všechno podle vzoru, který ti byl ukázán na téhas hoře.‘

n.: příkladu;
ř.: stínu;
Což ale nevadí – tito kněží, jak jsme již řekli, neslouží v tom pravém Božím chrámu, ale v jeho napodobenině.
Náznak a předobraz: tyto pojmy tento vztah opravdové nebeské svatyně a svatyně udělané lidmi pěkně vystihují.
A pro napodobeninu platí jiná pravidla než pro originál.

6 ⁽Nyní však⁾ dosáhl význačnější služby, tak jako je i prostředníkem lepší smlouvy, která je založena na lepších zaslíbeních.

ř.: uzákoněna;
Služba v pravém původním nebeském chrámu je ale důležitější a významnější, než služba v chrámu pozemském.
Souvisí to s tím, že smlouva, kterou ustanovil Ježíš, je lepší než ta Mojžíšova. Ta Ježíšova se vztahuje k samému Bohu, jde po samé podstatě; ta Mojžíšova se pořád „pohybuje na zemi“.
A také to, co Bůh skrze tuto Ježíšovu smlouvu slibuje, je mnohem lepší, než to, co sliboval skrze smlouvu Mojžíšovu. V Ježíšově smlouvě je zaslíben přímý vztah k samotnému Bohu.

7 Neboť kdyby ona první smlouva byla bez vady, nehledalo by se místo pro druhou.

Kdyby Stará smlouva byla schopna zajistit vše potřebné pro spásu lidí, samozřejmě by nebyl důvod cokoliv měnit.
Stará smlouva ale nebyla ještě onou definitivní dokonalou smlouvou – byla pouze přípravou, ochutnávkou, předstupněm budoucí smlouvy dokonalé.
Proč nebylo možno nastolit přímo tu smlouvu definitivní? Zřejmě si to vyžadovalo přípravu – především v myslích lidí. Boží plán je natolik přelomový, jde o takový zvrat v paradigmatech myšlení, že bylo třeba ponechat čas na to, aby lidé její prvky postupně vstřebali. Pojmy jako oběť, svatost, hřích, očištění a mnoho jiných potřebovaly být nejprve implementovány ve zjednodušené „předobrazní“ formě – teprve pak byli lidé pochopit podstatu Božího plánu.
Hledalo se místo pro druhou: Zajímavá a nejasná formulace. Snad ukazuje, že pro Boha „nebylo jednoduché“ lidem principy své smlouvy vysvětlit a vštípit. Musel hledat cesty, jak to udělat.

8 Neboť kárá ⁽svůj lid⁾ a říká: „Hle, přicházejí dny, praví Pán, ⁽kdy uzavřu s domem⁾ Izraele a s domem Judy smlouvu novou;

ř.: a zřídím / dokončím pro dům …
Chápavost lidí (včetně Božího vyvoleného národa) byla ale značně omezená. Dodržování té Staré a příprava na implementaci Nové smlouvy značně „vázly“.
Bůh z toho nebyl nadšený, očekával větší pokrok.

9 ne podle smlouvy, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; nezůstali totiž v mé smlouvě, a já jsem je zanechal, praví Pán.

Stará smlouva Boha s Izraelem bude nahrazena novou – mimo jiné i proto, že tu Starou nechtěli nebo nebyli schopni dodržovat.

10 Protože toto it smlouva, kterou uzavřu s domem Izraele po oněch dnech, praví Pán: Dám jim své zákony do mysli a napíši jim je na srdce; a budu jim Bohem a oni mi budou lidem.

ř.: smluvím (od ‚smlouva‘);
V čem bude ta Nová smlouva tak odlišná? Nepůjde již po povrchu, ale po podstatě. Nebude se již týkat skutků, ale srdce, motivů, vztahu.
Lidé by tohohle sami nikdy schopní nebyli, proto jim pomůžu nadpřirozeným zásahem do jejich niter, srdcí. Navážu s nimi vztah.
Podstatou všech smluv je navázání osobního vztahu s Bohem – to je jádro všeho. Nejde o dokonalost, nejde o nějaké konkrétní skutky, jde o vztah synovství a otcovství. O tom je křesťanství.

11 A nikdo už nebude učit svého spoluobčana a nikdo svého bratra slovy: ‚Poznej Pána‘, neboť mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího z nich,

var.: bližního;
gr.: eidenai zn. subjektivní (osobní) poznání;
Tento vztah s Otcem bude všeobecný. Každý jej bude mít navázán sám za sebe. Každý bude vědět, „o čem se hovoří“.
Kdy toto nastane? V Novém Jeruzalémě jistě, tam to již bude zjevné. Ale již nyní všichni občané Božího království (křesťané) věcí, o co jde. Mají společnou zkušenost setkání s Kristem.
Tuto společnou zkušenost všech křesťanů na planetě považuji za jeden z důkazů Boží existence. Bez ohledu na zemi původu, bez ohledu na kulturní či jakékoliv jiné pozadí, je zkušenost křesťanů setkání se s Bohem totožná. A je natolik zřetelná, že jsou ochotni za ni pokládat životy.

12 protože se slituji nad jejich nepravostmi a at jejich hříchy ^[a jejich nezákonnosti^] již nikdy nevzpomenu.“

Slitování a odpuštění hříchů jsou nutnou podmínkou pro navázání vztahu s Bohem. Jde o další univerzální zkušenost všech křesťanů.
To, že Bůh je ochoten naše hříchy a vzpoury nejen odpustit, ale je i „zapomenout“, je přemáhající. Bůh říká: Ty hnusné věci, kterými jsi mě zraňoval, už na tebe nikdy „nevytáhnu“.
Je nesmírně cenné, pokud se takto naučíme chovat i my – nevytahovat staré křivdy. Zapomínat, jak nám kdo ublížil.¹
(Ženy snad v tomto ohledu mají větší problém, než muži. Muž za hodinu po vyřešené hádce už o ničem neví, žena je schopna věc vytáhnout ještě po letech).



Boží "zapomínání" pěkně ilustruje historka: 

Ke kazateli promluvil během shromáždění Bůh: V tomto sále je někdo, kdo udělal strašlivý hřích - je třeba, aby jej s tím konfrontoval. Kazatel toto slovo řekl z kazatelny. Člověk v sále, kterého se to týkalo, byl dotčen a v duchu v modlitbě svůj hřích Bohu vyznal. Nikdo, ani kazatel o tom, co se odehrává v jeho srdci samozřejmě nevěděl. 

Kazatel se po chvíli zeptal Boha: Jaká je ta hrozná věc, kterou ten člověk udělal?

Bůh mu odpověděl: Už si nepamatuji.

Vyznáním hříchu byla věc vyřešena a Bůh ji "hodil za hlavu".

13 Když mluví o ‚nové smlouvě‘, prohlašuje tu první za zastaralou. Co však zastarává či stárne, it blízko zániku.

ř.: zmizení;
Stará, starozákonní „židovská“ smlouva zastarala – ztratila tedy na aktuálnosti. Neodpovídá již novým okolnostem a potřebám doby.
Zvolna se tedy blíží doba, kdy bude zcela zrušena – pro křesťany neplatí již nyní, brzy její zastaralost pochopí i židé a přestane platit i pro ně.

Nezapomínejme, že každý hřích je primárně hříchem proti Bohu. Zraňujeme či zlobíme především Jeho. ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz