Ezdráš – kapitola 1

1 V prvním roce vlády perského krále Kýra,⁽když se dovršilo⁾ Hospodinovo slovo z Jeremjášových úst, vzbudil Hospodin ducha perského krále Kýra, aby nechal rozhlásit po celém svém království a také napsal slova:

[v prvním roce vlády nad Babylonem, tj. r. 538 př.n.l.
n.: aby se naplnilo
Peršané porazili Babylóňany r. 539¹ př.n.l. Babylónská říše byla zřejmě nejmocnější říší v historii lidstva², nicméně, jak vidíme, nebylo jí to „nic platné“
vyhnanství v Babylóně bylo pro Izrael Božím trestem poté, co nereagoval na opakované Boží pokusy jej „vzpamatovat“
z knihy Jer víme, že Babylóňané byli Boží „metlou“, tedy nástrojem trestu. Bůh dopustil, že byli schopni Izraelce porazit.
dozvídáme se rovněž, že problémem Babylóňanů bylo, že se do své „role“ trestající metly příliš „vložili“, příliš si ji „užívali“, počínali si příliš krutě. Domnívali se, že si mohou „dělat, co chtějí“, že Hospodin svůj lid zcela zavrhl.
Bůh svůj lid ale nezavrhl, pouze jej vydal potrestání. Nelibě pak nesl, když viděl babylónskou krutost a Babylón následně potrestal
trestem byla rovněž deportace, která „byla naplánována“ na sedmdesát let
vše je shrnuto v Jer 25: 8nn Proto takto praví Hospodin zástupů: Protože jste neposlouchali má slova, 9 hle, pošlu a vezmu všechny severní čeledě, je Hospodinův výrok, pošlu i pro svého otroka, babylonského krále Nebúkadnesara, a přivedu je proti této zemi, proti jejím obyvatelům i proti všem těmto okolním národům. Zasvětím je zkáze a učiním je předmětem hrůzy a úžasu a věčnými troskami. Odstraním od nich hlas jásotu i hlas radosti, hlas ženicha i hlas nevěsty, zvuk ručních mlýnků i světlo lampy.Tato celá země se stane troskami, hroznou pustinou, a tyto národy budou sedmdesát let sloužit babylonskému králi. Stane se, že až se naplní sedmdesátlet, navštívím s trestem ⁽za jejich vinu babylonského krále i ten⁾ národ — je Hospodinův výrok — i chaldejskou zemi a učiním ji navěky zcela opuštěnou. … 13 Přivedu na tuto zemi všechna svá slova, která jsem o ní promluvil, všechno, co je zapsáno v této knize, jak prorokoval Jeremjáš o všech národech. Vždyť i je samé zotročí mnohé národy a velcí králové. Odplatím jim podle jejich skutků a podle díla jejich rukou.
ohledně Kýra jsou nesmírně zajímavá místa z proroka Izajáše, který o Kýrově obnově prorokoval sto sedmdesát let před jeho narozením a to dokonce jmenovitě!: Iz 44, 26 nn O Jeruzalému říká: Bude obydlen, a o judských městech: Budou vybudována. Dám mu povstat z trosek. Mořské hlubině říká: Vyschni! Tvoje řeky vysuším. O Kýrovi říká: Hle, můj pastýř. Vykoná celé mé přání a řekne o Jeruzalému: Bude vybudován, a o chrámu: Bude založen.
o Kýrovi pojednává pak ještě celá 35. kapitola Izajášovy knihy!
bylo to tedy pouhý rok po Kýrově vítězství – s ediktem neotálel, na náboženské svobodě obyvatel jeho říše mu z nějakých důvodů záleželo
tím důvodem bylo, že Hospodin vzbudil Kýrova ducha. Co si pod tím představit? Jak Hospodin v takovýchto případech „pracuje“? Kýra to zkrátka napadlo? Někdo mu tuto myšlenku přinesl a on ji přijal za svou? Zalíbila se mu? Samozřejmě nevíme, ale vidíme, že Bůh tímto způsobem může jednat.
odpovídá tomu Šalamounův postřeh z Př 21,1, že Královo srdce je v Hospodinově ruce jako proudy vody, nakloní ho, kamkoli se mu zalíbí.
platí toto naklánění srdce či buzení ducha pro každého nebo u králů probíhá více než u „ostatních „běžných lidí“? Dotýkáme se hranic lidského chápání: na jedné straně víme, že Bůh respektuje svobodnou lidskou vůli, na druhé straně víme, že na lidskou mysl působit dokáže
napadá mě podobný případ, kde se s Božím jednáním prolínají starobylá proroctví, velké dějiny, osobní příběhy lidí: Když římského císaře Augusta napadlo vyhlásit census, přinutilo to Josefa s Marií přesunout se z Nazareta do Betléma, čímž došlo k tomu, že Mesiáš se narodil na místě, kde se podle stovky let starých proroctví narodit měl. Z toho člověku „jde hlava kolem“ a ani tomu jinak být nemůže
bylo prorokováno, že vyhnanství bude trvat sedmdesát let³. Ty uplynuly a okolnosti se začaly naklánět směrem k umožnění návratu domů
vidíme, jak velmi záleží, do jakého dějinného období se narodíme. Vždyť jak rozdílný byl osud odváděných zajatců od osudu generace jejich dětí a jejich vnuků. Až těm se otevřelo okno příležitosti k návratu⁴. Můžeme si ale být jisti, že bez ohledu na to, v jaké době žijeme, každý z nás dostává možnost naplnit ve svém životě Boží vůli
narážíme na hranice lidského chápání

2 Toto praví perský král Kýros: Hospodin, ⁽Bůh nebes,⁾ mi dal všechna království země a ⁽uložil mi,⁾ abych mu postavil dům v Jeruzalémě v Judsku.

(z 22 výskytů tohoto spojení ve StS je 17 v Ezd, Neh a Da);
n.: určil mě (pro podobné užití slsa páqad (viz Gn 21,1p) srv. Jb 36,23; Jr 15,3) / dal mi na starost
tj. chrám; (tak často nazýván v této knize i v celé StS)
vypadá to, že Kýros měl povědomí o Hospodinu a byl elementárně pokorný – byl si vědom, že Bůh je tím, kdo ustanovuje krále a že královské moci se mu tedy dostalo díky Jemu
dále se zdá, že ohledně obnovení chrámu v Jeruzalémě dostal Kýros nějaké zjevení⁵ – jak jinak si vyložit ono „uložil mi“? Možností je více: mohlo jej to „pouze“ napadnout, mohl mu to někdo implementovat (což se přinejmenším jeho židovských poradců jistě dělo), mohl mít sen, mohl se o tom dočíst. Nicméně, že myšlenku vzal za svou a začal ji realizovat, bezesporu bylo Boží „zásluhou“
že Bohem nebes myslí Hospodina, židovského Boha je jasné ze zájmena „jeho“: Bůh nebes má dům v Jeruzalémě. Uznat existenci Boha Stvořitele, který ustavuje vládce a dokonce má svůj dům uprostřed jednoho z porobených národů, vyžaduje značnou míru pokory a duchovního poznání

3 Kdokoliv z vás, ze všeho jeho lidu, jeho Bůh ať je s ním, může jít do Jeruzaléma v Judsku a stavět dům Hospodina, Boha Izraele, Boha, který je v Jeruzalémě.

kdokoliv z vás může jít: opět velmi vstřícný a rozumný přístup. Král mohl dát příkazem, že se mají vrátit všichni – on to ale nechává na dobrovolnosti. Zřejmě již do určité míry Židy měl možnost poznat a věděl, že dobrovolníci a nadšenci se mezi nimi jistě najdou
Kýros musel být Židy ovlivněn – musel se najít někdo, kdo mu nadšeně vyprávěl o Hospodinově velikosti a dobrotě. Také o tom, že babylónský exil byl Božím trestem, atd.
ponecháním dobrovolnosti zároveň testuje opravdovost židovské víry: kdyby se nikdo nepřihlásil, ukázalo by se, že věci za mnoho nestojí, případně že šlo jen o hezké řeči bez praktického dopadu: Chrám v Jeruzalémě je pěkná věc, ale opouštět pohodlí v Babylóně⁶ za to nestojí
to má obecnou platnost: pokud věřící nejsou připraveni pro svou víru mnoho obětovat, jejich víra za mnoho nestojí

4 Každého, kdo zůstal na jakémkoliv místě, kde pobývá jako cizinec, ať místní lidé podpoří stříbrem, zlatem, majetkem a dobytkem spolu s dobrovolnou obětí pro dům Boží v Jeruzalémě.

h.: muži toho místa
h.: pozvednou
Židé bydleli porůznu v Babylóně. Král zřejmě přikazuje místním obyvatelům, aby podpořili ty, kdo se rozhodnou vrátit do Jeruzaléma a budovat chrám. Nebo snad přikazuje Židům, kteří se rozhodnout necestovat, aby podpořili ty, kdo se na cestu vydají
podpora má být finanční a/nebo materiální. Nějaká podpora zřejmě byla povinná, ale štědrosti se „meze nekladly“
podle Bensona mělo jít o podporu místních obyvatel pro ty Židy, kteří by jít chtěli, ale nemohli si to dovolit

5 Nato povstali předáci rodů ⁽judských a benjamínských,⁾ kněží, lévité, každý, jehož ducha Bůh vzbudil, aby vyšli stavět Hospodinův dům v Jeruzalémě.

odezva na edikt byla masivní. Začala zřejmě u světských i náboženských autorit
obrat „Bůh vzbudí ducha člověka“ je pěkný: lidský duch si pospává dříme, je netečný. Najednou se ho Bůh (Duch Svatý) dotkne a duch se nadchne a začne být aktivní. Vyburcuje duši a tělo k činnosti.
jde o pěkný obraz toho, jakou funkci v naší trojjediné bytosti duch zastává. Jaké je postavení těla a duše chápeme snadno, postavení ducha je hůře srozumitelné.
když tedy nevěřící člověk začne řešit duchovní otázky, zamýšlet se na smyslem života či nad svým směřováním, začne ho trápit svědomí, apod., je to proto, že se Bůh dotýká a budí jeho ducha. Když křesťan začne uvažovat o svém duchovním životě či nově zahoří pro službu Bohu – je to stejný princip
takové „buzení ducha“ probíhá u lidí jednotlivě, ale může mít i charakter probuzení ⁷kolektivního – např. v církvi, městě, oblasti nebo národě
zdá se, že pro cestu se nenadchli všichni, ale to je v pořádku⁸. Někteří se zřejmě příliš zabydleli a etablovali, někteří možná nemohli z objektivních příčin, některým to bylo jedno.
mimochodem cesta do Jeruzaléma byla dlouhá přes tisíc dvě stě kilometrů

6 A všichni jejich okolní obyvatelé⁽je podpořili⁾ stříbrnými nádobami, zlatem, majetkem, dobytkem a vzácnými dary kromě toho, co obětovali dobrovolně.

h.: posilnili jejich ruce
buď se myslí okolní židovští obyvatelé nebo se nadšení přelilo i na místní obyvatele⁹.
zřejmě nešlo o pouhou poslušnost královu příkazu, spíše se jeví, že přispívali ochotně a nadstandardně

můžeme uvažovat, jak nakonec „dopadli“ ti, kdo odešli, a ti, kdo zůstali – jedny i druhé zajisté nečekaly lehké časy.
většina zůstavších se nakonec zřejmě asimilovala a splynula s místními. Jejich židovství zmizelo. A trvalá prosperita je stejně nečekala – konec Babylóna byl neslavný.
ty, kdo se vrátili, čekala náročná obnova zdevastované země, chrámu a Jeruzaléma nejprve. Životy měli zřejmě těžší, ale zase zajímavější. A Izrael v dalších stoletích a tisíciletích čekalo leccos, trvalá prosperita či poklidná selanka to ale také určitě nebyly
když zvažujeme, kdo se rozhodl lépe – zda zůstavší nebo ti, kdo odešli, musíme se nejprve zeptat: co je smyslem lidského života? Pokud je cílem lidského života mít se dobře, zřejmě o něco lépe volili ti, kdo zůstali v Babylóně
smyslem lidského života ale je hledat a naplnit Boží vůli. Zda se v životě přitom máme lépe nebo hůře, je až druhotné

Pokud zvolíme toto kritérium jako určující, je nepochybné, že správně se rozhodli ti, kdo se zvedli a vydali se na cestu. Ať už následně prožili cokoliv, jedno je jisté: zaslechli Boží hlas a vydali se za Ním. Jejich životy stály za to. A ještě si při tom užili více dobrodružství.

7 Král Kýros vydal nádoby Hospodinova domu, které Nebúkadnesar odnesl z Jeruzaléma a dal je do domu svého boha.

další nečekaný králův skutek svědčící pro to, že se jej Bůh musel dotknout mimořádným způsobem: byl ochoten pro naplnění své vize „trpět osobní škodu“
předměty Božího domu byly, jak víme, velmi svaté a Bohu na nich záleželo. Víme ale rovněž, že Bůh se nezdráhá, když je třeba tyto předměty vydat v plen. Stalo se to s Boží schránou, kterou za Davida zajali Pelištejci, stalo se to s nádobami Božího domu zde – a když to bylo nutné, Bůh dokonce nechal opakovaně zničit celý chrám¹⁰
explicitně to Hospodin říká v Jr 22:24: Jakože jsem živ, je Hospodinův výrok, i kdyby byl judský král Konjáš, syn Jójakímův, pečetním prstenem na mé pravé ruce, přece tě odtamtud strhnu. Jinak řečeno – bez ohledu na to, jak cenný pro mě jsi, když budeš vzpurný a nekorigovatelný nezbude mi, než tě odstranit

Jednou jsem někam jel a řídil jsem špatně a riskantně. Přitom jsem z kazety poslouchal křesťanské písně. Napadlo mě: Přece by Bůh nedopustil, abych se nyní vyboural - jak by to vypadalo, kdybych ležel mrtvý v havarovaném autě a z reproduktorů by zněla píseň o tom, jak mě Bůh miluje a chrání. Hned mi ale došlo, jaký je to nesmysl - vzpomněl jsem si mimo jiné na tento verš z Jeremjáše. Bohu je úplně jedno, co poslouchám nebo jak to bude vypadat - když budu jezdit jako idiot a nedám si říci, klidně mě nechá se rozbít "na maděru".

8 Perský král Kýros je vydal prostřednictvím správce pokladu Mitredata, který je odpočítal judskému předáku Šéšbasarovi.

další zajímavá historická poznámka – jak prakticky probíhaly přípravy, v tomto případě předávání „židovského národního pokladu“. Něco ve smyslu našich korunovačních klenotů, svatováclavská koruny apod.
správce pokladu musela být vysoká funkce. (Tehdy ještě byla měna „krytá zlatem“)
Šéšbasar musel být spolehlivý člověk
dle Coursona jeho jméno má význam: „Radost v utrpení“ a šlo pravděpodobně o chaldejské Zerúbábelovo jméno (přičemž Zerúbábel znamená „Cizinec v Babylónu“). Takže Zerúbábel ve svých jménech spojuje radost v utrpení, jak o tom mluví na začátku svého listu Jakub

9 Toto je jejich výčet: třicet zlatých misek, tisíc stříbrných misek, dvacet devět nožů, 10 třicet zlatých pohárů, čtyři sta deset druhořadých stříbrných pohárů a tisíc jiných nádob. 11 Všech zlatých a stříbrných nádob bylo pět tisíc čtyři sta. To vše odnesl Šéšbasar spolu s vyhnanci, kteří vyšli z Babylonu do Jeruzaléma.

ČSP [Součet neodpovídá uvedenému počtu. Není jasné, zdali jde o písařskou chybu, anebo výčet předmětů není úplný.]
cena pokladu tedy byla značná: např. pokud by vážila zlatá miska a pohár kilogram (což ale asi vážila více – při velké hustotě zlata je kilogram poměrně malé množství a miska či pohár by byly malé nebo velmi tenkostěnné), byla by cena pouze misek kolem šedesáti miliónů korun, pohárů také tolik.
pět tisíc stříbrných misek po kilogramu by bylo pět tun stříbra. Při dnešní ceně (na počátku roku 2024) kolem 30 000 CZK za kilogram jsme na sto padesáti miliónech.
na dnešní ceny šlo tedy o hodnotu v nižších stovkách miliónů
poklad musel být také náročný na transportování – pokud by jeden mezek nebo kůň uvezl sto kilogramů, jde o karavanu padesáti zvířat jen na stříbro¹¹

Kýros dobyl Babylón v roce 539 př.Kr., údajně poté, co odklonil řeku protékající městem ↩︎
alespoň podle Danielova vidění v Da 2, kde je popisována jako zlatá hlava, kdežto médsko-perská říše „pouze“ jako stříbrný hrudník a paže ↩︎
opět jde o pozoruhodný sled událostí: Hospodin dal slovo Jeremjášovi – ten to slovo vyřkl a zapsal – slovo se naplnilo a Izraelci byli odvedeni do vyhnanství – uplynula prorokovaná doba – začala se měnit politická situace směrem k umožnění návratu – nastupuje Ezdráš ↩︎
pokud se člověk narodil příliš „brzy“, mohl se modlit, „jak chtěl“, ale možnost návratu se mu neotevřela. (Což ovšem nesnižuje význam jeho modliteb). Naopak mladík narozený ve správnou dobu krátce před uplynutím vyměřených sedmdesáti let se mohl domnívat, že návrat si zasloužil svým chováním ↩︎
a poměrně rychle, edikt následuje krátkou dobu po vyvrácení Babylóna ↩︎
šlo již o třetí generaci exulantů. Byli již jistě značně zabydlení a etablovaní. Židé byli vždy v zemích, kam se přistěhovali, velmi a rychle úspěšní (Paul Johnson: Dějiny židovského národa
Ve stejné knize je uvedeno, že ti, kdo zůstali v Babylóně, i nadále tvořili úspěšnou a mocnou skupinu, jejíž význam daleko převyšoval význam Židů žijících v Palestině. Jeruzalému náleželo právo vypočítávat kalendář, což bylo do Babylóna předáváno sérií „telegrafních“ návěstidel. Jinak byla babylónská diaspora jedním z nejvýznamnějších center židovského života a vzdělanosti mimo území Palestiny. V babylonských akademiích byl v tomto období, především ve 3. až 6. století n. l., sestavován a editován Babylonský talmud, jeden z ústředních textů rabínského judaismu.
Babylónští Židé udržovali styky s židovskou komunitou v Izraeli, posílali finanční podporu a podle možností se účastnili náboženských poutí.
Židé v Babylóně prožili během následujících století i několik pronásledování, která ale nebyla „zásadní“ (dá-li se to tak říci) ↩︎
odtud částečně pochází slovo probuzení ve smyslu mimořádného vylití Božího Ducha ↩︎
Jen komunisté mívali stoprocentní volební účast a stoprocentní vítězství ve volbách. ↩︎
možná uvažovali, že když svým židovským sousedům „přispějí na letenku“, zbaví se jich ↩︎
První chrám (Šalamounův) zničen Babylóňany v r. 586 BCE
Druhý chrám obnoven Ezdrášem a renovován Herodem Velikým – byl zničen Římany v r. 70 n.l.
↩︎
dnes by to zvládla jedna dodávka ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz