Ezdráš – kapitola 8

1 Toto jsou předáci svých rodů a rodokmeny těch, kteří vyšli se mnou z Babylonu za kralování krále Artaxerxa: 2 Ze synů Pinchasových: Geršóm; ze synů Ítamarových: Daniel; ze synů Davidových: Chatúš;
3 ze synů Šekanjášových: Ze synů Pareóšových: Zekarjáš a s ním sto padesát mužů zapsaných do rodokmenů; 4 ze synů Pachat-moábových: Eljóenaj, syn Zerachjášův, a s ním dvě stě mužů; 5 ze synů Šekanjášových: syn Jachazíelův a s ním tři sta mužů; 6 ze synů Adínových: Ebed, syn Jónatanův, a s ním padesát mužů; 7 ze synů Élamových: Ješajáš, syn Ataljášův, a s ním sedmdesát mužů; 8 ze synů Šefatjášových: Zebadjáš, syn Michaelův, a s ním osmdesát mužů; 9 ze synů Jóabových: Obadjáš, syn Jechíelův, a s ním dvě stě osmnáct mužů; 10 ze synů Šelomítových: syn Jósifjášův a s ním sto šedesát mužů; 11 ze synů Bebajových: Zekarjáš, syn Bebajův, a s ním dvacet osm mužů; 12 ze synů Azgadových: Jóchanan, syn Hakatanův, a s ním sto deset mužů; 13 ze synů Adoníkamových, poslední, jejichž jména jsou: Elífelet, Jeíel, Šemajáš a s nimi šedesát mužů; 14 ze synů Bigvajových: Útaj a Zakúr a s nimi sedmdesát mužů.

Ezdráš již popisuje, co sám zažil
tato druhá vlna navrátilců vyšla asi osmdesát let po té první a byla výrazně menší
dohromady kolem 1500 mužů (v první vlně vyšlo necelých padesát tisíc)
co lze z tohoto čísla vyčíst? Ochablo za osmdesát let tak výrazně nadšení Izraelců pro návrat? Zřejmě ano. V první vlně bezprostředně po pádu Babylóna šlo o celonárodní nadšené vzepětí, podobné např. Sametové revoluci, vyhlášení samostatnosti ČR nebo osvobození od fašismu. Přišla svoboda, otevřely se možnosti. Svobodné vyznávání víry bylo najednou zase možné.
nyní po uplynutí osmi desetiletí byla realita už jiná. Ti, kdo byli v Babylóne zabydlení, se zabydlili ještě více, přibyly další dvě, či spíše tři generace, které niž než Babylón neznaly. Celkově od zajetí uplynulo sto padesát let.
je těžko se v roce 2024 nadchnout pro něco, co se událo v roce 1870, je těžko se s tím identifikovat
když odcházela první vlna navrátilců, žili někteří, kteří národní katastrofu v roce 586 ještě pamatovali. Moje máma ještě druhou světovou válku (jako dítě) pamatuje. O první světové se v rodině občas mluvilo, že pradědeček někde sloužil nebo něco podobného. Našli jsme ve staré krabici pohlednici, kterou někdo psal z první světové z fronty. Hlouběji ale už naše rodinná paměť nesahá. Pro moje dcery je „prehistorií „už i komunismus a pro moje vnoučata je WW2 stejně daleko jako potopa světa
(známý je bonmot: Babi, a jaké to bylo na Noemově arše?)
odkud měli lidé nadšení pro opuštění své zóny bezpečí a odchod do neznáma? „Pouze“ z Písma a z víry. Bůh jistě i nadále k lidem mluvil a „probouzel“ jejich srdce. Ale opravdu věřících nikdy mnoho není
po Sametové revoluci byl celý národ sjednocen nadšením z pádu komunismu. Naplnily se církve. Nadšení ale během krátké doby vyprchalo, věřících zůstalo málo a vše „převálcoval“ konzum. Je dosti pravděpodobné, že něco podobného potkalo i Izraelce v Babylóně
jak to mezitím vypadalo v Jeruzalémě a okolí? Město i chrám byly obnoveny, bohoslužba „běžela“. Lidé „rozjeli“ svá podnikání, měli děti a vnoučata. Šlo už o běžnou rutinu, již žádné pionýrské vzepětí, žádné budování něčeho nového jako na počátku. Bylo těžší si udržet nadšení. A takový život byl méně atraktivní i pro přilákání dalších navrátilců
zde vidíme možné důvody, proč druhá výprava byla slabší, než ta první
vidíme ale také, že vždy je zásadní role nadšených vůdců, kteří mají silnou víru a jsou připraveni se pro ni nasadit. Ti mohou povstat „tady i tam“, tedy doma i v předsunutých pozicích
(i když je sporné, kde po osmdesáti letech bylo tady a kde tam – tím, že se bohoslužba vrátila do Jeruzaléma, stala se z babylónských Židů diaspora)
v mnohém je situace tehdejších Židů podobná dnešku. Pro židovské obyvatele USA je těžké opustit své zavedené životy „v Americe“ a odejít do malé neklidné země jejich otců. O něco „lehčí“ mají rozhodování o alii ti, kdo žijí v diaspoře v zemích, které Židům nepřejí

připomeňme si chronologii:
- dobytí Jeruzaléma 586 př. n. l.,
- první vlna návratu za Kýra 538 př. n. l.,
- druhá vlna návratu za vlády Artaxerxa I. (465–424 př. n. l.)
- Ezdrášův návrat 458 př. n. l.
- Nehemijášův návrat 445 př. n. l.

podle Slova na cestu:
- 537 BC.: 50 000 navrátilců / perský král Kýros / Zerubábel / obnova chrámu ve dvou etapách během 20 let
- 458 BC: 2 000 / Artaxerxes / Ezdráš / zrušení smíšených manželství, obnova bohoslužeb, hradby stále v troskách
- 445 BC: malá skupina / Artaxerxes / Nehemjáš / obnovení města, duchovní obnova

seznam navrátilců je dlouhý ke čtení. Jiné by to bylo, kdyby v seznamu figurovala naše jména (ze synů „Novákových“ také „Karel“) nebo alespoň naše rodiny, tedy kdyby byli zmínění ti synové „Novákovi“. Pak bychom četli seznam s úplně jiným zaujetím.
faktem ale je, že naše jména v nějakém seznamu figuruji. V nebi existují knihy (viz též studie Knihy v sekci Biblické studie)
někde zapsáni jsme a jsou to důležitější záznamy, než zápis ve Společenství vlastníků bytových jednotek nebo Klubu zahrádkářů
jsou tam záznamy o tom, jak se vyvíjelo křesťanství v Ostravě. Kdo se přidal v devadesátých, kdo v nultých letech. Kdo co dělal, kdo zemřel, kdo od víry odešel. Každý sbor a každý z nás se nějak podílí na psaní historie křesťanství v naši zemi a na světě.
a jsme zasazeni do dějinného kontextu. Někteří z nás pamatují komunismus, někteří rozvlažení v devadesátých letech a někteří znají již jen následné vítězství konzumu. Druhá světová válka je pro nás podobnou historií jako pro Ezdráše pád Jeruzaléma. Slyšeli jsme o probuzeních v minulosti. Moravských bratří bylo málo jako nás, pocházeli ze Suchdolska. Husa zabili, Komenský emigroval. Ale svůj zápis mají. Máme ho i my, máš ho i ty

15 Shromáždil jsem je u řeky tekoucí do Ahavy a tábořili jsme tam tři dny. Porozhlédl jsem se po lidu a kněžích, ale ze synů Léviho jsem tam nenašel nikoho.

n.: průplavu;
je ohromná zodpovědnost vést výpravu o pěti tisíci či více lidech do tak nejistého dobrodružství. Vyžaduje to velkou odvahu a pevné přesvědčení o správnosti svého jednání
v takovém množství lidí všechno dlouho trvá a je náročné. Přenášení příkazů a pokynů má více úrovní, což je vždy komplikované
šlo o tábor, kde se navrátilci měli konsolidovat před odchodem – místo toho nastala první závažná komplikace – chyběli levité
proč to byl takový problém když v první vlně levité byli? (i když jich nebylo mnoho) Ezdráš zřejmě chtěl být na místních zcela nezávislý, nespoléhat na místní – možná nedůvěřoval stavu jejich zbožnosti.
měl jasnou představu, jak chce bohoslužbu v chrámu vést, a bez levitů to nebylo možné
musel tedy řešit první vážnou krizi ještě, než vůbec vyrazili na cestu
takový je ale život – život je jen sekvencí problémů k řešení.
platí to i pro život sborů či církví. Je to ale v pořádku. Jinak tomu být nemůže
chybí lidé, chybí služebníci do chval, vždycky někdo chybí. Ale Bůh vždy někoho pošle. Generační obměny jsou nepřetržité -vybudujete mládež, rozjedou se na školy a začínáte od nuly Dílo není naše, ale Boží

16 Poslal jsem tedy pro předáky Elíezera, Aríela, Šemajáše, Elnátana, Jaríba, Elnátana, Nátana, Zekarjáše a Mešuláma a pro učitele Jójaríba a Elnátana 17 a dal jsem jim příkaz pro Ida, předáka místa zvaného Kasifja, a vložil jsem jim do úst slova, která mají promluvit k Idovi a jeho bratrům, chrámovým nevolníkům, v místě zvaném Kasifja, aby nám přivedli služebníky pro dům našeho Boha.

jak Ezdráš tedy krizi řešil?
poslal delegaci na místo, kde věděl, že se vhodní kandidáti „vyskytují“. Delegáty vybavil motivačním proslovem

18 Protože dobrotivá ruka našeho Boha byla nad námi, přivedli nám rozumného muže ze synů Machlího, syna Léviho, syna Izraelova, totiž Šerebjáše, jeho syny a jeho bratry, celkem osmnáct, 19 a Chašabjáše a s ním Ješajáše ze synů Merarího, jeho bratry a jeho syny, celkem dvacet, 20 a z chrámových nevolníků, které určil David s knížaty k službě lévitům, dvě stě dvacet chrámových nevolníků, všichni byli jmenovitě určeni.

plán zafungoval a schopní dobrovolníci lévijského původu se našli. Bylo jich třicet osm
a jim k ruce se přihlásilo dalších dvě stě dvacet dobrovolníků
v poměru k počtu navrátilců šlo zřejmě o dostatečný počet
Ezdráš byl Bohu vděčný. Uvědomoval si, jak křehká je jejich situace a že bez Boží přízně by žádný jeho plán neměl naděj na úspěch

Tohle dobře znám - v běžném životě je člověk dobře orientován a etablován, umí si poradit. Když ale nastane nová situace (typicky cesta do Afriky nebo nemoc), najednou člověk otěže svého života ztratí z rukou. Je okamžitě "natlačen" do Boží náruče, začne si uvědomovat svou naprostou závislost na Bohu a Jeho milosti

21 Vyhlásil jsem tam u řeky Ahavy půst, abychom se pokořovali před svým Bohem a vyprosili si od něj přímou cestu pro sebe, pro své děti a pro všechen svůj majetek,

jde o typický situační půst. Lidé stojí před obtížným a nebezpečným úkolem. Zodpovědnost a rizika jsou obrovská. Neovlivnitelných neznámých je nezvládnutelně mnoho.
logické by bylo se co nejvíce najíst, aby lidé měli na cestu dost sil. Půst nedává logický smysl – oslabování již tak vystresovaných lidí je nesmysl. Jak tedy Ezdráš při jeho vyhlašování uvažoval?
jsme v rukou Božích. Naše mise je riskantní až bláznivá. Šance, že uspějeme je mizivá, bez Boží pomoci nemáme šanci na úspěch žádnou. Půstem vyšleme našemu Bohu silný signál, že si uvědomujeme svou naprostou závislost na Jeho ochraně. Že se plně vydáváme do Jeho ruky. Že na Něho spoléháme ze sta procent a na své vlastní síly spoléháme z nula procent.
tento přístup vyžaduje víru, ale dává drtivý smysl. Je naprosto logický: naděje na úspěch z vlastních sil je jedno procento. Půstem se oslabíme, takže naději na úspěch snížíme na půl procenta. Víme ale, že Bůh takovýto přístup má rád a slyší na něj. A když garanci za naši výpravu převezme všemohoucí Bůh, šance na úspěch se stává stoprocentní. Výsledek „výpočtu“ je jasný – budeme se postit
pokořování a půst jdou ruku v ruce. Často jedno jsou. Mluví-li se v Písmu o pokořování, často se myslí půst. Ne, že by nebylo možno se pokořovat jinak, než postem, ale půst je rozhodně jedním z nejvhodnějších nástrojů. Oslabení těla oslabuje naše ego a sráží nás tam, kam vůči Bohu patříme, tedy dolů
všechny výskyty slova pokora a pokořování viz ve studii Pokořování v sekci Biblické studie

22 neboť jsem se styděl žádat od krále vojsko a jezdce, aby nás po cestě chránili před nepřáteli. Řekli jsme totiž králi: Dobrotivá ruka našeho Boha je nade všemi, kdo ho hledají, ale jeho moc a hněv je proti všem, kdo ho opouštějí.

tenhle verš miluju pro jeho lidskost a „normálnost“
Ezdráš králi jistě nadšeně a vzletně vyložil, že je Boží vůli, aby se vypravili na cestu.
doslova mu řekl: Dobrotivá ruka našeho Boha je nade všemi, kdo ho hledají, ale jeho moc a hněv je proti všem, kdo ho opouštějí. Jinak řečeno – ty, kdo na něho spoléhají, chrání a nepřátele potírá.
žádat vzápětí o ochranu by popíralo tato „vzletná“ slova – král by se mohl (oprávněně) zeptat: Věříš vůbec tomu, co mi tady říkáš?
snad by jeho žádost mohla dokonce nahlodat královu důvěru v celý podnik: Ví ten Ezdráš vůbec, co dělá? Byl dobrý nápad mu to umožnit?
případně by Ezdráš mohl „přepnout strunu“, tedy krále znechutit stálými požadavky. Byl jistě rád, že celý podnik byl králem schválen či tolerován a nechtěl přespříliš „tlačit na pilu“
zda jeho obava byla oprávněná nebo ne, zda se Ezdráš mýlil nebo byl zbytečně úzkostlivý, je vcelku jedno – každý máme nějaké pochopení situací, ve kterých se nacházíme. Nějak „načítáme“ lidi kolem nás, vyhodnocujeme okolnosti. Někdy lépe, někdy hůře. Jinak tomu být nemůže. Přijde mi nesmírně povzbuzující, že Bůh i s tímto počítá. Dokonce i naše obavy ze ztrapnění pro Něho nejsou překážkou, aby si nás použil
situace vůbec nebyla jednoduchá: svými zábranami požádat krále o ochranu, Ezdráš riskoval životy tisíců lidí. Jeho dilema muselo být veliké: risknout to a jít za králem (s tím, že to bude jednak vypadat hloupě a jednak riskuje, že jim král celý podnik „zatrhne“) nebo risknout cestu přes nebezpečná území bez doprovodu? Nějak se rozhodnout musel.
jak situaci nakonec vyhodnotil, víme. Pojistil se ale tím, že do problému „vtáhl Nejvyššího“
Ezdráš se mohl se postit sám, třeba tajně, což, jak víme, Bůh velice oceňuje
on se ale rozhodl vyhlásit půst jako veřejný – proč?
veřejný půst je zvláštním nástrojem, který má dva cíle: Jednak vyvinout zvláště silný tlak na Boha, jednak vtáhnout do problému co největší počet lidí. Často bývá vyhlašován v kritických chvílích ohrožení samotné existence národa
typickým příkladem je třídenní absolutní půst Esteřin. Situace tehdy byly naprosto kritická, „buď anebo“: Buď Bůh ve prospěch Židů zasáhne nebo všichni zahynou.
podobný byl půst Ninivanů (z knihy Jonáš) – Bůh se na ně velmi hněval a jejich životy byly také v akutním ohrožení
v historii dle GPT proběhly ještě další veřejné posty: V Etiopii během hladomoru 1984-5 vláda a prezident Mengistu Haile Mariam vyhlásili národní den půstu „Derg Famine Day“. V Libérii vyhlašují National Fast and Prayer Day každoročně. Více jsem toho nedohledal, ale slyšel jsem ještě o dalších celonárodních postech v situacích ohrožení.
že se Ezdráš rozhodl pro použití tohoto mimořádného nástroje ukazuje, že situace byla kritická a on si to dobře uvědomoval
(území, kterým měli procházet, muselo tedy být velmi nebezpečné)

23 Postili jsme se a žádali jsme toto od svého Boha a on se dal pohnout našimi prosbami.

šlo o půst a modlitby. Svorně hladoví společně na velkém shromáždění nebo ve skupinách žádali Boha o bezpečnou cestu
Ezdráš text psal zřejmě ex post (nejde tedy o přepis deníkových záznamů), tedy už v době, kdy věděl, že to „dobře dopadlo“, tedy že bezpečně prošli
nabízí se otázka: Když je to tak „jednoduché“ a efektivní, proč politici tohoto mocného nástroje nevyužívají častěji? Zjevně není vůbec jednoduché vyhlásit půst pro celý národ – aby se lidé s výzvou identifikovali, musí být ohrožení opravdu akutní a zjevné.
v menších skupinách se konsensus s půstem nalézá snáze, ale kdo někdy vyhlásit půst třeba pouze v jednom sboru, církvi nebo skupince, ví, že je těžké lidi nadchnout a motivovat¹

24 Potom jsem oddělil z předáků dvanáct kněží, Šerebjáše, Chašabjáše a s nimi deset jejich bratrů 25 a odvážil jsem jim stříbro, zlato a nádoby, oběť pro dům našeho Boha, kterou přinesli král, jeho rádci, jeho knížata a všichni Izraelci, kteří tam byli. 26 Odvážil jsem jim do rukou šest set padesát talentů stříbra, sto stříbrných nádob po talentu a sto talentů zlata

[cca 22 tun]
[cca 3,4 tuny]
šlo o poslední přípravy na cestu
když cestujeme do Jižního Súdánu, není snadné vyřešit, kdo u sebe bude mít jakou hotovost. Většinou se ji snažíme rozdělit rovnoměrně, aby v případě ztráty nebo přepadení byly ztráty co nejmenší. Zodpovědnost je o to větší, že kromě svých soukromých peněz vezeme (podobně jako Ezdrášova výprava) peníze dobrovolných dárců
je vidět, že přestože výprava byla řádově menší, ochota dárců spíše stoupla. Připomeňme si, že při první výpravě s sebou Izraelci vezli „pouhých“ asi 60 kg zlata a pět tun stříbra ze státního pokladu, plus od drobných dárců půl tuny zlata a tři tuny stříbra.
nyní jsme opět na několikanásobku (zlato původně cca 560 kg – nyní 3,4 tuny, tedy necelý šestinásobek; stříbro 8 tun a nyní 22 tun, tedy trojnásobek)
ochota lidu dávat tedy „nevychladala“, spíše naopak. Možná Židé s ubíhajícími léty také bohatli²
Ezdrášova odpovědnost byla obrovská: kromě zodpovědnosti za lidi s sebou vezl v hotovosti (na dnešní peníze) kolem deseti miliard!
toto bohatství svěřil čtyřiadvaceti spolehlivým lidem, každému tedy drahé kovy v hodně cca půl miliardy³

27 a dvacet zlatých pohárů po tisíci darejcích a dvě nádoby z pěkného nazlátlého bronzu, cenné jako zlato.

h.: dobrého; n.: kvalitního (srv. ryzí)
každý zlatý pohár vážil 8 kg (pokud darejek rovná se 8 g)⁴,
že existuje tak cenný bronz, je zajímavá informace. Vše má takovou hodnotu, jakou jsou lidé ochotni zaplatit.
v Samaří při obléhání byla (2Kr 6:25) oslí hlava za osmdesát stříbrných a čtvrtina kabu holubího trusu za pět stříbrných.

28 Nato jsem jim řekl: Jste svatí Hospodinu i nádoby jsou svaté; stříbro a zlato jsou dobrovolné oběti pro Hospodina, Boha vašich otců. 29 Bděte a střežte je, dokud je neodvážíte před předáky kněží a lévitů a předáky izraelských rodů v Jeruzalémě v komorách Hospodinova domu. 30 Kněží a lévité přijali odvážené stříbro, zlato a nádoby, aby je přivezli do Jeruzaléma do domu našeho Boha.

Ezdráš jim náležitě zdůraznil, jakou zodpovědnost jim svěřuje.
muselo to být pro ně svazující – je zavazující a nepříjemné být zodpovědný za cizí majetek, ale když jde o majetek Boží (což navíc často bývají peníze vysbírané „od sirotků a vdov“), je to zvláště závažné. A množství svěřených peněz bylo extrémní – kdyby došlo ke ztrátě, nikdy by nebyli schopní ztrátu nahradit
(když řídím půjčenou Fabii, jsem nervózní, ale kdybych ji naboural, přece jen se budu schopen s majitelem nějak vyrovnat. Kdybych řídil cizí Lamborgini, moje nervozita by byla významně větší)
když peníze po příchodu do Jeruzaléma předali v pořádku do chrámu, musel jim ze srdce spadnou opravdový kámen
po celou cestu jim svěřený majetek přidělával starosti – museli stavět hlídky a mít ho stále pod kontrolou. Pokušení něco si přivlastnit mezi lidmi muselo být značné
poučení je nicméně jasné: Nebojme se vstupovat i do velkých zodpovědností – za lidi i majetek. Kdyby Ezdráš odmítl výpravě velet nebo kdyby předáci odmítli se podílet na převozu peněz, bylo by to zbabělé. A zbabělci do Božího království nevejdou. Jak víme od Ježíše, nejhorší je „ani to nezkusit“ (zakopat hřivnu)
platí také, že každému z nás bylo svěřeno hodně – každý dostal život, tělo. Hodnoty lidského života je značná, pravděpodobně nevyčíslitelná (podle GPT je statistická hodnota života (VSL) v EU zvažována na 1 až 2,5 milionu Euro). Bylo nám každému svěřeno hodně (Ne všem stejně, ale všem mnoho)- a je důležité, abychom svěřených hřiven využili správně a efektivně.

31 Od řeky Ahavy jsme vyrazili dvanáctého dne prvního měsíce, abychom šli do Jeruzaléma. Ruka našeho Boha byla nad námi a on nás vysvobodil z moci nepřátel a těch, kdo číhali po cestě.

h.: dlaně;
dopadlo to tedy, jak už víme dobře. Proč loupeživým skupinám tato superkořist unikla samozřejmě nevíme. Víme ale, že Bůh může ovlivňovat okolnosti i lidi. Mohl např. loupežníky zmást, oklamat, nepodařilo se jim zkoordinovat, apod. Izraelci také jistě nebyli neozbrojení a přepadnou 1500 mužů už vyžaduje určitou sílu, to pár loupežníků nezvládne
jsme v životě poutníky, jsme na cestě. Nebezpečí jsou značná. Je-li ale Bůh s námi, kdo je proti nám?

32 Přišli jsme do Jeruzaléma a pobývali jsme tam tři dny.

nevrhl se hned do aktivit, bylo třeba si odpočinou a zkonsolidovat se
čas navíc v těchto zemích plyne jinak (my bychom „svolali schůzi“ hned večer v den příjezdu). Čekání není problém, to je jedna z věcí, na které je třeba si při cestách do ne-západních zemí zvyknout (Abrahám pozval návštěvu na „krátkou“ návštěvu – a nechal k jídlu připravit býčka, což zabere jistě celý den. Ježíš i Pavel při svých cestách běžně trávili na jednom místě několik dní, apod.)

33 Čtvrtého dne bylo odváženo stříbro, zlato a nádoby v domě našeho Boha do správy kněze Meremóta, syna Urijášova; s ním byl Eleazar, syn Pinchasův, a s nimi byli lévité Józabad, syn Jéšuův, a Nóadjáš, syn Binújův, 34 všechno podle počtu a podle váhy; a všechna váha byla toho času zapsána.

čtyřiadvaceti předákům zodpovědným za transport musel spadnout kámen ze srdce
vše bylo zkontrolováno a zapsáno. Pořádek je důležitý. Ani lidé, kteří si navzájem důvěřují, nesmějí s penězi zacházet lehkovážně. I neziskové organizace (a zvláště ony, protože často zacházejí s penězi dárců) musejí mít účetnictví v pořádku, atd.
když zacházím se svými penězi, můžu si dovolit určitý chaos nebo nepořádek, je to moje věc. Se svěřeným ale je třeba zacházet zvláště zodpovědně. Vždyť Bůh nás bude volat k zodpovědnosti
a svěřeno je mi vše – život, rodina, peníze, postavení v církvi či v zaměstnání. Není nic, co by bylo opravdu mé. Když si tělo zhuntuju nestřídmostí, když peníze rozházím za hlouposti⁵, promarním cenné příležitosti

35 Ti, kteří přišli ze zajetí, vyhnanci, obětovali zápalné oběti Bohu Izraele: dvanáct býčků za celý Izrael, devadesát šest beranů, sedmdesát sedm beránků a dvanáct kozlů jako oběť za hřích. To byla celá zápalná oběť Hospodinu.

je nesmírně důležité udělat si čas, abychom vyjádřili vděčnost Bohu. Nenechat se pohltit povinnostmi. Je snadné na Boha zapomenout: Tak, cestu už máme za sebou, tak se hned vrhneme na stavbu. Na práci je toho vždycky hodně a vždycky bude. Musíme se naučit násilím vytrhnout s kolotoče povinností a udělat si „čas na Boha“. Slouží k tomu zajisté neděle, ale jde o boj týkající se každého dne
podobnou oběť vděčnosti při uzavření katastrofálního období života přinesl Noe: poté, co po roce mohl konečně vystoupit z archy (Gn 8:20): (postavil Hospodinu oltář) a vzal ze všeho čistého dobytka a ze všeho čistého ptactva a přinesl na oltáři zápalnou oběť.
v případě Noeho i v případě navrátilců šlo přitom o velmi „vzácná“ zvířata – Noe obětoval z pouhých sedmi párů přeživších čistých zvířat a navrátilci se také nevraceli s nekonečnými stády dobytka a oběť skoro dvou set zvířat musela být citelná
že Bůh oceňuje oběti, které nás něco stojí, víme nejlépe od samého Ježíše – když komentoval počínání chudé vdovy u chrámové pokladnice (Lk 21): „Vpravdě vám pravím, že tato chudá vdova hodila více než všichni ostatní. Neboť ti všichni vhodili k Božím darům ze svého přebytku, tato však vhodila ze svého nedostatku celé ⁽svoje živobytí⁾.“
absolutní čísla jsou méně důležitá – Šalamoun při zasvěcování chrámu obětovat 22 000 býků a 120 000 ovcí⁶. To bylo ale na vrcholku moci a slávy království.
navrátilci také z vděčnosti obětovali významnou část „svého živobytí“

36 A královská nařízení dali královským satrapům a místodržitelům v Zaeufratí a ti podporovali lid i Boží dům.

respekt ke královským rozkazům byl absolutní. Nikdo se neodvážil je ignorovat, tresty zajisté byly drakonické.⁷
doporučující listy navrátilcům zjednaly přízeň u místních autorit
není nic špatného na tom mít u vládců dobré jméno. Když se ale církev s vládní mocí „bratříčkuje“ přespříliš, případně usiluje o politickou moc, je to v novozákonní době vždy na škodu
kéž⁸ Nejvyšší předá v ponebesí příkazy a v Ostravě se nastartuje stavba Božího domu – kéž rostou církve lidmi, kteří jsou vytrhováni z cesty do zahynutí. Vyrazme na cestu. Zapojme se do Božího plánu. Máme odhodlané vedení, máme směr, každý z nás má tolik (!) svěřeno. Je čas vyrazit na cestu. Čas se krátí. Ti, kdo se příliš zabydlí v Babylóně, přijdou o svou životní šanci.

první řetězový čtyřicetidenní půst jsme v našem sboru vyhlásili na začátku roku 2024 ↩︎
Židé vždy byli úspěšnou skupinou v zemi, kde žili (srv. např. Paul Johnson: Dějiny židovského národa). Po další třech generacích mohlo být mezi obyvateli Babylóna mnoho opravdových „miliardářů“. Rockefellerovci aj. rodiny dodnes z USA podporují stát Izrael finančně i lobisticky ↩︎
proti tomu se deset tisíc dolarů ukrytých v kapsičce na břiše opravdu může jít „schovat“ ↩︎
možná jsem tedy podcenil váhu pohárů v první kapitole, kde jsem jeden pohár ocenil na kilogram zlata. Na druhé straně možná tyto poháry byly mimořádné a proto jsou „vypíchnuty“ zvlášť
↩︎
slyšel jsem o rodině, která zaplatila císařský řez křečkovi. ↩︎
2 Pa 7,14 ↩︎
i v současnosti mě někdy překvapuje, že zákony se v zásadě dodržují, přestože tresty jsou oproti minulosti mírné. Že každý nový zákon i vyhláška jsou implementovány. ↩︎
psáno 14. ledna 2024 ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz