Galatským – kapitola 6

1 Bratři, kdyby byl někdo i přistižen v nějakém přestoupení, vy, kdo jste duchovní, napravujte takového člověka v duchu mírnosti a dávej si každý pozor sám na sebe, abys i ty neupadl do pokušení.

ř.: člověk
tzn. kdo žijete podle Ducha
následuje Pavlova rada, co dělat, když někdo učiní „přestoupení¹„, tedy Duchem chodit přestane, když z Ducha „vypadne“. To se v církvi² (ve sboru) projeví navenek: ztratí lásku, radost, pokoj, atd. a objeví se u něj cizoložstvo, smilstvo, nečistota, bezuzdnost, modloslužba, atd., jak jsme o tom četli před chvílí
mimochodem: nejde o nic výjimečného. Stává se to všem křesťanům, nikdo nechodí za Duchem zcela přímo, „po přímce“, bez odchylek (to dokázal pouze Ježíš). Naše cesta sice směřuje kupředu, ale je více či méně „plná“ odchylek. Naštěstí máme k dispozici „nástroj ke korekci odchylek“ – tím je pokání (to nás okamžitě vrací zpět „na přímku“). Existují odchylky drobné i větší – pokání ale „funguje“ vždy

co tedy v takové případě dělat? Napravovat, snažit se dát věci do pořádku. Chození tělem pro křesťana není přijatelné. Náprava není složitá, pokud člověk problém vidí, je ochoten jej uznat, vyznat a opustit. Tím je problém „napraven“. Zůstat to tak ale nemůže, alespoň ne na trvalo.
jak má náprava probíhat? V duchu mírnosti, tedy citlivě, smířlivě, přátelsky, pokud možno nekonfliktně. Jsme na jedné lodi, všichni v církvi jsme na tom koneckonců podobně. Neznamená to, že nemůže dojít na sankce (např. cizoložník nebo sektář v církvi trvale zůstávat nemůže), ale primární je vždy snaha o mírné řešení.
kdo „to“ má dělat? Ti, kdo jsou duchovní: spíše než nějakou elitní skupinu³, jde o ty, kterým se momentálně chodit Duchem daří. Každý křesťan má „přímější“ a „klikatější“ období života. Jedním z hlavních úkolů sboru je pomáhat si navzájem v korekci. Jednou nemůžu já, podruhé ty; proto si pomáháme – to je normální běžný princip fungování sboru (ale také vojáků v poli, resp. všech spřátelených skupin spojených společným cílem a úkolem)
dávej si každý pozor sám na sebe, abys i ty neupadl do pokušení: proč to Pavel zdůrazňuje? Jednak, když člověk jedná s hříchem, může to být „nakažlivé“. Když vidím, že se můj druh utápí v pornografii, začíná rozdmýchávat spory nebo se dostává pod vliv nějaké bláznivé konspirace⁴ , může to pro mě být pokušením, abych se „nepřidal na jeho stranu“. Druhým důvodem je, že pýcha vždy čeká na svou příležitost. V dané chvíli jsem já ten duchovní, ten, kdo napravuje, ten kdo má pravdu a můj bratr je tím, kdo se mýlí. Není těžké v takové chvíli začít být pyšný. Pavel naprosto správně v takové chvíli připomíná naši křehkost
pěkně to dokresluje moje osobní zkušenost: Kdysi jsem nějakou dobu pracoval v okresním sdružení lékařské komory. Součástí práce bylo mimo jiné řešení možných pochybení kolegů. V komisi, která se tím zabývala, byli i kolegové, jejichž „ego nebylo zrovna nejmenší“. Překvapilo mě, že přes své sebevědomí, byli při hodnocení svých kolegů velmi zdrženliví. Nikdo nevykřikoval, jací jsou ti druzí „idioti“, nikdo nebyl příliš suverénní. Bylo to proto, že velmi dobře věděli, jak lehké je udělat chybu; na jak tenkém laně se při provozování medicíny pohybujeme. Jak lehce se může stát, že se sami ocitneme mezi těmi, jejichž práce bude rozebírána a hodnocena
podobně to funguje ostatně ve všech skupinách: největší kritikové přicházejí vždy zvenčí, ke svým „bratrům“ ve zbrani býváme tolerantní. Ať už jsi lékař, učitel, skladník, pokladní, voják v první linii nebo vedoucí biblické skupinky – dobře znáš své „profesní“ problémy a svá rizika. Svým kolegům spíše pomáháš, než abys je kritizoval⁵
tohle měl Pavel ze své praxe „dobře načteno“: duchovní suveréni, kteří chtějí druhé jen poučovat, budou mít brzy sami problémy. Pýcha je nesmírně riziková. Je to prahřích všech hříchů a Bůh ji nesnáší.

2 Neste břemena jedni druhých, a tak naplňte zákon Kristův.

o tom jsme právě mluvili: všichni křesťané jsme „na jedné lodi“. Všichni jsme ospravedlnění hříšníci. Chlouba nemá žádné místo.
jsme na společné cestě za Kristem. Jeden má slabou chvíli dnes, druhý je zrovna ve formě. Zítra tomu bude naopak. Ti, kdo jsou na tom zrovna lépe, vědí, že jde o Boží milost a rádi podepřou ti, kdo mají zrovna krizi.
tak to funguje v Boží rodině, v Boží armádě, v církvi. Tohle je Zákon Kristův pro církev⁶
při cestě za Kristem si navzájem pomáháme, podpíráme se, povzbuzujeme se. To je jeden z důležitých důvodů, proč existuje církev. Existuje přísloví: Osamělý voják =mrtvý voják. Platí to i pro křesťany

3 Myslí-li si totiž někdo,že je něco, ačkoli nic není, klame sám sebe.

to je vcelku jasné konstatování. Přeceňování sebe sama, neadekvátní hodnocení svého významu je omylem
jak to souvisí s kontextem? Mluvili jsme o napomínání „přestupníků“ těmi, kdo jsou duchovní. To je v pořádku, ale ti, kdo jsou duchovní jsou již podruhé varováni: nejprve, aby si dali pozor, aby sami nepadli, nyní, aby se nepřeceňovali
o to zřejmě Pavlovi jde: Když už vás někdo vybere nebo určí, abyste bratrovi posloužili „nápravou“, ne ať vám to příliš stoupne do hlavy – to ještě neznamená, že jste „mistři světa“

4 Každý ať zkoumá své jednání, a pak se bude moci chlubit pouze ⁽s ohledem na⁾ sebe, a ne na druhého.

n.: dílo
n.: pro; ř.: k
nejprve: co znamená chlubit se s ohledem na sebe a ne na druhého?
více o chloubě viz zvláštní rozbor v rubrice Studie: zde vidíme, že chlubit se nelze: spásou, čímkoliv pozemským, duchovností, „běžnou“ službou Bohu,
v některých případech je možno se chlubit: nadstandardní službou, těmi, koho jsme přivedli k Pánu a drží se ho, prostotou a čistým svědomím, sebou navzájem, svými pastýři, nadějí, souženími, slabostí, Kristovým křížem, Bohem, věcmi, které skrze nás vykonal Pán, povýšením
zde zřejmě je myšleno čisté svědomí: když se podívám do svého nitra, nenalézám nic, co bych Bohu nevydal, co bych mu nevyznal, co bych mu neodevzdal. Nemám žádné skryté komůrky, žádné kostlivce ve skříni. Takový jóbovský či davidovský přístup. Nejsem zdaleka dokonalý, ale to, že mám takto otevřený vztah s Nejvyšším, to je nezpochybnitelné a to si vzít nenechám
a abych ho mohl mít, musím zkoumat sám sebe. Introspekce je nutná. Jako počítačový program skenuje hard disk⁷, aby v něm nalezl viry nebo aby vymazal nadbytečné soubory, tak my zkoumáme sami sebe. Jistě nalézáme mnoho nepatřičného, mnoho špíny a balastu – jinak tomu ani být nemůže. „Majstrštyk“ je ale v tom, že tohle všechno otevřeně „exponujeme“ Božímu zraku a jeho jednání (a také Jeho programům, které mohou na našem hard disku dělat nápravné zásahy)
zkoumáme jednání, ale myšlenky samozřejmě též, i když to není explicitně zmíněno. Jednání vždy vychází z myšlenek
naproti tomu nemá smysl se srovnávat s druhými – to nám žádné ocenění nepřinese. Proč? Protože každý má svůj vlastní „příběh s Bohem“ a ty jsou neporovnatelné. Naše osobní příběhy jsou příliš závislé na našich schopnostech, vlastnostech, startovacích podmínkách i životních okolnostech, než aby je bylo možno jakkoliv srovnávat. Co je pro jednoho výsledkem gigantického úsilí, je pro druhého maličkost. Posoudit a ocenit to může pouze Bůh, my toho nejsme schopni

5 Neboť každý ponese svůj vlastní náklad

srv. n.: břemeno [míněna vlastní zodpovědnost každého člověka před Bohem;
Pavel navazuje na porovnání se navzájem. Srovnávat se nemá význam, naše osudy jsou odlišné a břemena různá.
břemena jsou navíc vždy „přizpůsobena na míru“⁸
a každý vydá počet ze svého života sám za sebe

6 Ten, kdo je vyučován slovu, nechť se sdílí ve všech dobrých věcech s tím, kdo vyučuje.

naprostá odbočka v tématu. Jak to Pavla napadlo? Mluvil o napomínání, o nebezpečí pýchy, dávání si pozor sám na sebe
ve sborech jsou vyučující a vyučovaní, to je normální a je to tak správné. Potřebujeme se průběžně vzdělávat a využívat externisty je běžné.
pokud si někoho pozveme, je správné, aby o něj bylo postaráno.
nejde o to, že by nutně museli být placeni, tedy pracovat jako profesionálové – ale po dobu, kdy ve sboru jsou a vyučují, by se o ně měli jejich studenti postarat
sdílet dobré věci zřejmě znamená ubytovat je a postarat se jim o stravu
pozveme-li si tedy do církve kazatele nebo někoho na vyučování, měli bychom se o něho postarat po stránce ubytování a stravy⁹

7⁽Nemylte se⁾, Bohu se nikdo nebude vysmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. 8 Kdo zasévá pro své tělo, z těla sklidí zkázu; kdo zasévá proDucha, z Ducha sklidí život věčný.

ř.: Nebuďte sváděni;
ř.: nad Bohem nebude nikdo ohrnovat nos;
kdo „ohrnoval nos“? Kdo se vysmíval Bohu?
dle osmého verše vidíme, že Pavel se vrací k rozdílu mezi těmi, kdo chodí tělem a kdo Duchem. Mluví o těch, kdo chodí tělem. Ale nejde jen o to, že chodí tělem¹⁰ – je zjevné, že jejich chození tělem je netrápí, nevidí je jako problém. Jsou vůči Bohu arogantní.
Pavlovy formulace jasně ukazují, že jde o vážnou věc. Formulace: „Nemylte se, Bohu se nikdo nebude vysmívat“ je naléhavá: Nežijte v iluzi, že vám to projde. Nenamlouvejte si, že nejde o závažný problém, Pokud budete problém podceňovat, doplatíte na to.
je alarmující až děsivé, že Hospodin považuje nekajícné žití podle svého ega za výsměch své osobě. Nikdo netouží vysmívat se Bohu
nezapomínejme na fakt, že nikdo nechodíme Duchem důsledně. Naše odbočení z cesty Ducha není neřešitelný problémem, neboť máme neustále k dispozici široce dostupnou metodu korekce – tou metodou je POKÁNÍ. V okamžiku, kdy si své chození duchem uvědomíme, můžeme po „nástroji“ pokání okamžitě „sáhnout“¹¹ a vrátit se na cestu Ducha.
závažný problém nastává teprve, když se „vrátit“ nechceme, své sejití si omlouváme nebo je nějak bagatelizujeme
rozdíl mezi chozením Duchem a tělem je nebetyčný, mimo jiné co se týče důsledků: na jedné straně jde o zkázu, na druhé o věčný život. Zkázou se myslí ztráta věčného života, tedy „propadnutí“ u věčného soudu. Ztráta spásy.
Pavel zcela změnil ústřední téma svého listu: již neřeší nemožnost spásy skrze skutky. Nyní se soustředí na rozdíl mezi chozením tělem a Duchem. Mluví samozřejmě ke křesťanům, k věřícím – u nevěřících chození Duchem nepřipadá vůbec v úvahu.
je zjevné, že i věřícím se může stát, že nechodí Duchem, ale tělem. Jak jsme již řekli, nejde o nic osudového – do určité míry se to stává křesťanům „běžně“ (a existuje řešení). Pokud ale křesťan tuto věc řešit nechce, podceňuje ji nebo bagatelizuje, problém se stává zásadním – Bůh si věc „bere osobně“ a důsledkem může být i úplná ztráta spásy

9 V činění dobra neochabujme; nezemdlíme-li, budeme ve svůj čas žnout.

n.: nevzdáme-li se
činění dobra souvisí s chozením Duchem
jinými slovy jde o dobré skutky. Dobré skutky jsou „toxické“, pokud jsou používány jako cesta ke spáse. Pro křesťana, který dosáhl spásy vírou, je naopak jejich důležitost zásadní –je to jeden z důležitých důvodů, proč jsou zde na zemi ponecháváni¹²
zemdlení, ochabnutí či vzdání se je stále ve hře: život křesťana je náročný a „trvá dlouho“. Dá se připodobnit k pobytu vojáka na frontě, životu vrcholového sportovce¹³ apod. Pokušení „na všechno se vykašlat“ nutně přichází a známe ho všichni
Pavel žeň slibuje: je jisté, že každý se své žně dočká. Žní je myšleno, že vidíme výsledky své práce. Jde o satisfakci, že naše úsilí nebylo zbytečné. Může jít i o uznání či o to, že nám je dáno za pravdu. Křesťan se ničeho z toho nemusí za svého života dočkat
pokud se nějakých plodů své práce nebo satisfakce dočkáme ještě za svého života, jde o milostivý nadstandard. A pokud se přece dočkáme, ve většině případů plody nepřicházejí brzy: trpělivost a vytrvalost jsou pro křesťana nezbytné¹⁴
očekávat žeň, tedy výsledky naší práce je v pořádku, ale nesmíme se na ně upínat a být netrpěliví – musíme být připraveni vytrvat, i když výsledky nevidíme (uvidíme je totiž na věčnosti)
a je třeba si připomínat, že nesmíme polevit ani se vzdát

10 Tak tedy dokud máme čas, čiňme dobro všem, zvláště však těm, kteří patří do rodiny víry

ř.: domácím / členům domácnosti;
čas na činění dobra je omezený. Po obrácení ke Kristu se nám „otevřelo okno příležitosti“, které je omezené, ohraničené, netrvá věčně. Od obrácení do smrti – více času nám na činění dobra poskytnuto nebude
jde o alarmující pomyšlení, které by nás mělo vést k „horečné¹⁵“ aktivitě. Čas je drahý a je třeba jej vykupovat. Pavel to věděl a také dělal: Ef 5:16: vykupujte čas, protože dny jsou zlé. Ko 4:5: Žijte moudře před těmi, kteří jsou vně, vykupujíce čas.
Pavlův život byl intenzivní a jasně zacílený. Máme usilovat o totéž. „Proflákat“ své křesťanství je vážný problém. Služebník se zakopanou hřivnou přišel i o svou spásu
náš čas i naše síly jsou omezené, o to více je důležité zacházet s nimi moudře. Naštěstí Nejvyšší nám pomáhá i v této oblasti: srv. Ef 2,10 Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili.
činit dobro všem: máme usilovat o dobro pro všechny lidi. Je univerzálním pravidlem, že nikdy a nikde není a nebude našim úkolem někomu škodit nebo působit jakékoliv zlo
zvláště však těm, kteří patří do rodiny víry: naše síly a prostředky jsou omezené. Křesťanství je misijní náboženství¹⁶, které se snaží zasáhnout celý svět. Přesto Bůh chápe a respektuje naše příbuzenské vztahy a chápe, že rodina patří mezi naše priority. Také Ježíš měl okruhy lidí, kterým se věnoval s různou intenzitou, při naší omezenosti to ani jinak nejde.
nicméně Nejvyšší vyžaduje, abychom za svou rodinu považovali nejen rodinu pokrevní, ale i rodinu víry, tedy církev. Věřící v církvi se stali našimi sourozenci „po Otci“ a my k nim máme tato přistupovat. Jsou naší přirozenou prioritou.

11 Pohleďte, jak velkými písmeny jsem vám napsal vlastní rukou!

z nějakého důvodu Pavel nyní převzal pero od písaře, kterému diktoval. Nebo už nějakou dobu píše vlastnoručně
chce zřejmě potvrdit autenticitu dopisu, pokud by ji někdo chtěl zpochybňovat: Poznáváte přece můj rukopis
proč právě nyní? Přišlo mu, že to, co píše, je příliš kontroverzní a že by mohla autenticita dopisu proto být zpochybňována? Nebo písař si dal zrovna pauzu?
nepřipadá mi, že by téma dobrých skutků vůči věřícím bylo nějak výjimečně kontroverzní. To už psal v tomto dopise „horší“ věci
proč píše velkým písmem? Vykládá se tradičně, že Pavel byl slabozraký, že problémy se zrakem byly ostnem v jeho těle. Že špatný zrak mohl být problémem, který jej činil nemocným, když přišel do Galacie a Galatské to nepohoršilo, ale ujali se ho. Možné to samozřejmě je

12 Ti, kteří chtějí vypadat dobře ⁽před lidmi⁾, vás nutí dávat se obřezat, jen aby nebyli pronásledováni pro kříž Kristův.

ř.: v těle
Pavel se vrací k problému obřízky. Zdá se, že z jiného úhlu
doposud Pavel řešil problém spočívající v tom, že ve sboru se vyskytl názor, že obřízka je nutná pro spásu. Že pouhá víra nestačí. Proti tomu se Pavel ostře vymezil. Ti, kdo se chtěli stát křesťany, byli nuceni dát se obřezat
nyní se zdá, že tento názor v galatském sboru převládl a stal se normou. Normou vyžadovanou a vynucovanou
přitom část věřících si uvědomovala, že tento názor správný není, že obřízka pro spásu nezbytná není. Nebyli ale dostatečně silní na to, aby se za tento názor postavili a když do sboru přicházeli noví lidé, k obřízce je nutil – a to ne proto, že by o její nutnosti byli přesvědčeni, ale proto, že nechtěli konflikt, protože „nechtěli mít problémy“.
Pavel mluví o pronásledování, zdá se tedy, že převaha příznivců obřízky a jejich tlak byly ve sboru opravdu silné. Odpůrcům obřízky hrozila zřejmě ostrakizace, možná i vyloučení¹⁷
proč šlo o pronásledování pro kříž Kristův? Protože příznivci spasení z pouhé víry (a tedy odpůrci obřízky) tvrdili, že kříž je pro spásu zcela dostačující. A pronásledování byli právě pro tento názor, pro tuto víru v pouhý kříž
naopak, když šli „s proudem“, tedy nově příchozí k obřízce nutili , „vypadali dobře“, neměli problémy, byli přijatí a oblíbení
poučení je jasné: jsou situace, kdy je nutné se nebát jít proti převládajícímu názoru či proti většině
kdyby se v galatském sboru našli alespoň někteří, kteří by byli dost silní, na veřejném mínění jim nezáleželo a kteří by se nebáli, mohla situace být lepší. Takto musel proti herezi zasahovat svou autoritou až zakladatel sboru Pavel.
dějiny církve jsou v určitém pohledu neustálým sledem takovýchto věroučných sporů. Prakticky po celé dějiny se tříbí pravověrné učení a odštěpují různé hereze. Tento vývoje je velmi složitý a nepřehledný, nicméně vývoj k lepšímu poznání Božích pravd je zřetelný

13 Neboť ani ti obřezaní sami Zákon nezachovávají, ale na vás chtějí, abyste se dávali obřezat, aby se mohli pochlubit vaším tělem.

tento argument už známe – ti, kdo ve sboru prosazují obřízku, stejně Zákon jako celek nedodržují . A již víme, že pro dodržování Zákona platí zásada „všechno nebo nic“, tedy že nelze ze Zákona vybrat jen něco a zbytek pominout
víme, že ani pravověrní Židé nedodržovali, nebylo schopni dodržet ze Zákona každý detail. A tito zákoničtí křesťané si zřejmě vybrali ze Zákona jen onu obřízku, a na té trvali. Možná např. ještě nejedli vepřové, ale jinak zřejmě Zákon už ignorovali
o to absurdnější či více pokrytecké jejich jednání je.
co je k chlubení na tom že se nově příchozí křesťan nechá obřezat? Že by se svou obřízkou chlubil on sám, to dovedu pochopit. Ale jaký důvod k chlubení mají ti, kdo ho k obřízce přesvědčili?
jde o chlubení se svými evangelizačními výsledky? Ale to by stačilo se chlubit, že jsi nového člověka přivedl k víře. Zřejmě se tedy chlubili, kolik křesťanů z pohanů přivedli ve sboru k obřízce. Pokud se jim daří lidi k obřízce přesvědčovat, je Z toho vyplývá, jaký má ve sboru jejich názor váhu, Jaký mají vliv, kolik lidí pochopilo jejich argumentaci a přidalo se k nim. To si dovedu představit: když někdo ve sboru přijde s nějakým „úletem“, je vždy misijně aktivní a začne na svou stranu získávat příznivce

14 Kéž se mi nestane, abych se chlubil, leda křížem našeho Pána Ježíše Krista, skrze nějž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.

když už mluvíme o chlubení, chci říci, že chlubení se není správné¹⁸.
křesťané se nemají čím chlubit: tím, že podíl skutků na spáse je nulový, je veškerá chlouba vyloučena¹⁹. Vše ohledně naší spásy zařídil kříž – proto jediné, čím je možno se legitimně chlubit, je kříž Ježíše Krista.
co znamená být skrze kříž ukřižován pro svět a svět pro mne? Tím, že je někdo ukřižován, je zcela znehybněn, zneschopněn a posléze zabit. Člověk znehybněný na kříži a posléze mrtvý je ze světa vyřazen, vytržen, již do něj nepatří. nemá k němu žádnou vazbu. Je odsouzen k brzké smrti. Nic ohledně světa se ho již netýká. Ježíš na kříži už nemohl dělat vůbec nic.
ukřižovaný a posléze mrtvý člověk je rezistentní vůči všem pokušením a svodům tohoto světa. Je už na druhé straně, nedotýkají se ho, netýkají se ho.
my křesťané se při uvěření identifikujeme s Kristem v jeho smrti na kříži. Přijímáme ji, jako bychom ji prodělali my sami²⁰. To, že ukřižování podstupujeme pouze virtuálně, nic nemění na reálných dopadech, které toto ukřižování na nás má
těch dopadů našeho ukřižování je celá řada, jedním z nich je právě ten, že svět pro nás už nic neznamená, nepatříme do něj, nevztahuje se na nás. To je to, co znamená Pavlovo svět je pro mě ukřižován a já pro svět. Nemáme si už se světem, co říci, není mezi námi už zásadní vztah
(musíme zde ve světě ještě žít, ale nepatříme se: Jsme ve světě, ale nejsme ze světa)

15 Neboť ani obřízka ani neobřízka nic není, nýbrž nové stvoření.

předchozí verš byl chlubení se Kristem a ukřižování pro svět. Zřejmě Pavel navazuje ve smyslu: Když už do světa nepatřím, když se mě to tady už prakticky netýká, je to proto, že jsem nové stvoření. Byl jsem Kristem transformován v nové stvoření, které už má se světem pramálo společného, věci tohoto světa se mě příliš netýkají. A to platí i o obřízce: Co je mi, novému stvoření, do obřízky? To ať si řeší svět
nová stvoření řeší jiné věci, tohle je pro nová stvoření nevýznamné, je to „nic“
to je zajímavé. Je v tom velkorysost a svoboda. Úporně řešit obřízku je svým způsobem „hnidopišství“. Nebo by se dalo říci: Když jsem nyní princ (syn Krále), opravdu nevidím jako podstatné řešit malicherné pseudoteologické spory tohoto světa. Synovství je pro mě samozřejmé a přirozeně vnímám, že tyto „zastaralé koncepty“ se mě opravdu, ale opravdu netýkají, to ať si řeší lidé tohoto světa, ti, kdo krále neznají, ti, kdo neznají Syna
nikdy jsem neměl pochybnosti o tom, že jsem syn svých rodičů. Bylo to samozřejmé. Kdyby někdo měl potřebu řešit, jestli se synové mají chovat tak nebo onak nebo, jak se mají oblékat, aby patřili do rodiny, apod., přišlo by mi to zcela nepatřičné a malicherné

16 A na ty, kdo se budou držet tohoto pravidla, ať přijde pokoj a milosrdenství, též na Boží Izrael.

ř: kánonu: pravidlo je trochu divné slovo. Kánon ale také. Ale proč ne? Neřešit „zbytečnosti“, je dobré „pravidlo“.
n.: totiž
jakého pravidla? Co z řečeného má Pavel na mysli? Co nazývá pravidlem? Zřejmě, že obřízka a neobřízka nejsou pro znovuzrozené křesťany tématem; že nepotřebují řešit takovéto věci
znovuzrozený křesťan zakouší pokoj. Ví, kým je, ví, že patří do Boží rodiny, ví, kam jde.
naopak ti, kdo se na podobných podružnostech vymezují, pokoj mít nemohou
a také, protože nejsou milosrdní (k těm, které nutí k obřízce²¹), sami nedojdou milosrdenství (srv. Blahoslavenství v Kázání na hoře – Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství)

17 Ať mi už nikdo nepůsobí potíže, vždyť já nosím na svém těle ⁽znaky toho, že patřím⁾ Ježíši.

ČSP: ř.: ve
ř. stigmata, HL. Stigma původně znamenalo „vpich / vpálené znamení“. Pavlovo utrpení pro Krista zanechalo stopy na jeho těle. Jsou znameními, že patří Kristu.
vypadá to, že na Pavla po dopsání dopisu „padla únava“. Dopis je vrcholným dílem, kde Pavel mnoha způsoby vášnivě argumentuje, snaže se uchránit sbor útoku zákonických křesťanů. Vydal ze sebe všechno. Nyní prosí, aby už nikdo pokud možno nepřicházel s dalšími nesmyslnými nápady
stigmata v řk pojetí Pavel jistě neměl. Myslí zřejmě své službou „dorasované“ tělo. Jizvy po bičováních, stopy útrap – hojné cestování, hladovění, nedostatek spánku, (jak Pavel popisuje v 11. kapitole 2Kor) se na člověku „podepíšou“. Na jedné straně jej zocelí, na druhé straně zanechají stopy
ale naše jizvy jsou zároveň znaky toho, že patříme Ježíši.
pokud si představíme své tělo jako auto dané nám při narození do vínku pro službu Bohu, je urážkou vrátit ho Bohu na sklonku života naleštěné, „vykrmené“ a nacpané vitamíny s kilometrovým nájezdem sto kilometrů. Pavel měl „naježděné miliony“, své tělo/auto měl „zhuntované“, ale pouze službou Bohu²².

18 Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s vaším duchem, bratři. Amen.

přát, aby něco bylo s naším duchem, je nezvyklé. Tak obvykle nemluvíme
milost znamená nezaslouženou přízeň. Potřebujeme ji na „každodenní bázi“, my lidé zoufale potřebujeme, aby Boží pohled na nás byl milostivý (kdyby Boží pohled na nás byl kriticky nesmlouvavý, znamenalo by to náš konec)
duch je jednou ze tří částí naší osobnosti (plus duše a tělo). Tradičně se vykládá, že jde o tu část, která komunikuje s Bohem. Že náš duch potřebuje Ježíšovu milost, o tom není pochyb. Duše a tělo ji potřebují rovněž, ale zřejmě, když se jí dostává duchu, pokrývá to nějak i zbytek naší osobnostile

samozřejmě už víme, že se nemluví o přestoupení židovského Zákona ani nějakého lokálního sborového „zákona“ s malým zet ↩︎
církev zde chápu spíše jako obecnější pojem, sbor je místní skupina křesťanů – naše jednání se projevuje primárně vždy v konkrétním sboru, tam kde žijeme, kde jsme vykazatelní ↩︎
i když starší a vedoucí v církvi by měli mít své cesty přece jen lépe pod kontrolou ↩︎
běžné příklady skutků těla z „každodenní“ sborové praxe ↩︎
manželka je učitelka. Jednou jsme v lese slyšeli kukačku. Manželka se zamyslela: Co vlastně dělá kukačka celé dny? (o její děti pečují ostatní ptáci, kterým je pokoutně nakladla do hnízd). Po chvíli odpověděla: Asi pořádá pro ptáky semináře o tom, jak správně vychovávat mláďata a koučuje vyhořelé matky ↩︎
pokud bychom se vrátili k podobenství o dětech z kanálů, je tohle jedno ze základních pravidel, které se nově příchozí dítě v nové rodině dozví: U nás doma si pomáháme. Tak to u nás chodí ↩︎
My máme skenovat svá srdce. Skenuje je také Bůh – on má své CT či MR. ↩︎
jak o tom vypráví pěkný příběh, který se mi nyní nedaří vygooglovat. Smysl byl ten, že křesťan si stále stěžoval na svůj kříž. Vyzkoušel pak mnohé, aby nakonec zjistil, že ten původní mu „seděl“ nejvíce
Podobný je animovaný film na https://www.youtube.com/watch?v=V07dfAPFgnY ↩︎
hlavním cílem Spolku pro Jižní Súdán (viz odkaz na titulní straně) je biblické vyučování pastorů z jihosúdánské církve. Organizujeme pro ně vyučovací konference. V místní kultuře je princip nastaven přesně naopak, než zde píše Pavel – tedy, že my vyučující se máme postarat o stravu a ubytování svým studentům. Je to samozřejmě modifikováno tím, že my jsme „bohatými“ křesťany ze Západu ↩︎
připomenutí: chození tělem znamená rozhodovat se podle sebe, podle svého já ↩︎
pokání znamená uvědomit si svůj hřích, litovat jej, vyznat Bohu a přijmout odpuštění. Pokání je metoda pro běžné „každodenní použití“ – kdykoliv si ztrátu směru uvědomíme, můžeme ji pokáním snadno napravit. ↩︎
pro věřícího by bylo nejlepší ihned v okamžiku uvěření nebo křtu zemřít. Důvodů, proč většina z nás svůj křest „přežije“, je více – především jde o to být světlem světu, o růst charakteru a také o dobré skutky ↩︎
fanoušci existují, ale nejsou vidět (Bůh a andělé, srv. Jób). Ve svíme,ětě se za křesťanský život uznání očekávat nedá. ↩︎
důležitost vytrvalosti a trpělivosti jsou v Bibli často zdůrazňované. Výhledově bude dostupná na toto téma i studie v sekci Biblické studie ↩︎
ne ve smyslu aktivismu., ale ve smyslu jasného zacílení. A samozřejmě už vůbec ne o skutcích jako prostředku k zajištění spásy ↩︎
stejně jako např. islám, ale rozdílně např. od židovství ↩︎
nějaké horší pronásledování si představit nedovedu, na to byla církev ještě příliš mladá a bez faktické moci. Tak je to ostatně správné, vždycky když církev získala moc heretiky opravdu pronásledovat, bylo to ke škodě. A např. zřízení institutu inkvizice bylo naprostou katastrofou ↩︎
podrobněji o chloubě ve studii Chlouba v sekci Biblické studie ↩︎
Ř 3:27: Kde je tedy chlouba? Byla vyloučena! Jakým zákonem? Zákonem skutků? Nikoli, nýbrž zákonem víry ↩︎
naštěstí pro nás z Boží milosti ji za nás podstoupil Syn a my už reálně nemusíme ↩︎
ne v tom smyslu, že jde o bolestivou proceduru, ale kvůli tomu, že striktně vyžadují něco, co není nutné a prospěšné ↩︎
to je úplně jiná situace, než když má člověk své tělo/auto „zhuntované“ nestřídmostí, přejídáním, kouřením či alkoholem ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz