Jób – kapitola 2

1 Tu nastal den, kdy přišli Boží synové, aby se postavili před Hospodina; mezi nimi přišel také Satan, aby se postavil před Hospodina.

• uplynula „nějaká“ doba. Jak dlouhá – třeba dva týdny? Měsíc? Možná jen týden? Co mezitím Jób dělal? Jak to zvládal? Snažil se z podnikání zachránit, co se dá? Jistě vystrojil pohřeb dětem, zoufal si, smutnil, plakal, nespal? Utěšoval manželku?
• něco dělal, protože byl zdráv. Přišel o rodinu i majetek, ale žil a byl zdráv

2 Hospodin tehdy Satanovi řekl: Odkud přicházíš? Satan Hospodinu odpověděl: Z obchůzky na zemi, z procházení po ní sem a tam. 3 Hospodin se pak Satana zeptal: Zdali sis všiml mého otroka Jóba? Neboť není jemu podobného na zemi, muže bezúhonného a přímého, bohabojného a odvracejícího se od zlého. Stále se drží své bezúhonnosti, i když jsi mne podnítil proti němu, abych jej bezdůvodně pohltil.

• Satan byl stále dobře informován. Neřekl: Jejda, ani nevím, musím se tam zajít podívat. Naopak – stejně jako „celé nebe“, i on s napětím sledoval svou „Petriho misku¹“.
• (a byl určitě dost naštvaný, že jeho „blietzkrieg“ nezafungoval, jak očekával. Že obrana se nezhroutila, porážka a kapitulace se nedostavily. Nepřítel je sice rozbitý „na sra..y“, ale vzdát se pořád nechce. Žije v jakémsi stuporu, ale vzdát to nechce.
• znovu a znovu se budeme dostávat k zásadní otázce: co by vlastně Satan chtěl, aby Jób udělal? Co by bylo tou prohrou? Odpověď ale není až tak složitá: kdyby udělal to, co mu radila manželka, byla by Boží prohra.
• co tedy? Kdyby řekl Bohu: Tak na tohle ti, Bože, kašlu. Tohle nehraju. S tebou končím. Už s tebou nechci mít nic společného. Rozvazuji naši smlouvu.
• případně ještě: Bože, jsi zlý a nemyslíš to se mnou dobře, nemáš mě rád …
• případně: Dám se místo tebe do „holportu“ se Satanem. ten není takový „podrazák“ a tohle svým služebníkům nedělá. Tam aspoň můžu vědět, co čekat. Ten se o své služebníky stará lépe – loajální odměňuje, ne jako ty.
• Hospodin Jóba hodnotí stále stejně kladně jako na začátku, než zkoušky začaly – nemá žádné výtky či připomínky vůči tomu, jak to doposud zvládl.
• Bůh neříká nic ve smyslu: No, jakž takž to chlapec zvládá. Tak „za tři“ – mohl by být uctivější, víc mi věřit a méně si stěžovat (zatím si nestěžoval, to ale přijde. Ta hořkost už v Jóbovi určitě byla, později se jen dostane na povrch).

4 Satan však Hospodinu odpověděl. Řekl: Kůži za kůži, ale vše, co člověk má, dá za svou duši.

• poznámka KMS: [Zjevně přísloví, jehož význam není ovšem jistý; může být míněno to, že Jóbovi nevadilo, že přišel o všechno, hlavně když zachoval svůj život („kůži“), anebo že byl zasažen na povrchu („kůži“), ale on sám stále ochráněn.]
• Satan říká: to jsou zatím všechno jen kecy. Lidi „holt“ jsou takové svině, že jim ve skutečnosti na ničem kromě nich samých nezáleží. To mají řečí, jak milují svou rodinu, jak je to bolí, ale ve skutečnosti je jim všechno jedno. Proto, Bože, zatím vyhráváš – zatím jsi mu totiž neudělal nic opravdu bolestivého. Takoví jsou lidé – lhostejní sobečtí parchanti. Jediné, na čem těm lidským hovadům opravdu záleží, je jejich život s zdraví, atd., atd.
• ale je to všechno jen lež (Satan nic jiného neumí, než lhát – a vidíme, že klidně lže do očí i Bohu): Satan Jóbovi křivdí, jeho ztráta je opravdová, bolest reálná. Nebyl lhostejný. A Bůh to věděl
• Bůh tedy mohl říct: Lžeš, Satane, není to tak – já do Jóba vidím, takže to vím
• ale Bůh to neřekl – místo toho přistupuje na další „stupeň“ zkoušky přistoupil – proč?
• to je otázka „za milion“. Některé věci se asi zkrátka musejí uskutečnit, udát, realizovat, „zhmotnit“ – jinak jako by nebyly. Nestačí, že Bůh něco ví.
• u Ježíše Bůh taky (ne)mohl říct: Můj syn „by to dal“, to já vím, znám ho dobře. Takže ho nikam posílat nebudu. Bude hezky doma v nebi v klidu se mnou a spása lidí se uskuteční virtuálně. Odvykládám lidem jeho virtuální příběh s smrti na kříži, a to bude stačit. Takhle to prostě nefunguje

5 Avšak vztáhni nyní svou ruku a zasáhni až k jeho kosti a k jeho masu; určitě ti bude do tváře zlořečit (žehnat)

• satan Bohu přímo říká, co má udělat. Jasně ukazuje, co chce. Má to promyšlené a připravené, „sype“ se to z něho.
• Salome se musela poradit matkou¹ (s ďáblem), samotnou ji nic dostatečně zlého nenapadlo. Na to byla ještě mladá a nezkušená. Satan se radit nepotřebuje, on je zlo samo
• je to od Satana vlastně nebetyčná drzost, kterou by Bůh mohl utnout. „Poslat ho do háje“. Ale On na Satanův návrh přistupuje; dá se říci, že poměrně hladce, bez diskuze
• stále tam zůstává ta překvapující Boží důvěra, že Jób situaci zvládne. Bůh vše nechává proběhnout reálně, „natvrdo“, s možností prohry.
• to je překvapující a dojemné. Kdybych já takto „posílal do boje“ někoho, koho znám, byl bych si tak jistý, že obstojí? Nenapadalo by mě spíše plno pochybností, nenaskakovaly by mi spíše jeho slabiny a předchozí případná selhání?
• to opravu na nás Bůh je ochoten tolik vsadit? Tak nám až tak důvěřuje? (Jób byl člověk jako my, poddaný stejným slabostem). Vypadá to, že ano
• jenomže: realita je složitá i „pro Boha“. Ani nejlepší plány nemusejí vyjít, když máš co do činění s hříšnými nedokonalými a přitom svobodnými lidskými bytostmi
• i dokonalý plán se může pokazit, když je v něm lidský faktor
• jenomže: platí tohle i pro Boha? Asi ne: jeho plán „lidstvo“ mu Adam s Evou úplně „pokazili“, ale vlastně nepokazili.
• nicméně myslím si, že se „hrálo“ doopravdy, a že možnost prohry byla reálná. Jde o jedno z vrcholných teologických tajemství – předurčení vs. svobodná vůle, Boží znalost budoucnosti apod
• jsem si jist, že i sám Ježíš mohl reálně prohrát a „vzdát svou misi“
• v takto složitém psychologickém dramatu s tolika neznámými a se zapojením tolika bytostí se svobodnou vůlí asi nelze výsledek stoprocentně predikovat. Resp. Bůh možná může, ale to je opět ta neřešitelná teologická záhada
• opravdu si myslím, že Bůh „natvrdo“ riskuje blamáž – tím, že se věcí dějí „doopravdy“, riskuje opravdovou prohru.
• je reálná možnost, že Jób „se cukne“ – tedy, když mu bude hodně špatně Boha opustí – a Satan pak bude vykřikovat, že on to říkal, že měl pravdu, že věděl, že Jóbovo jednání bylo pouze účelové atd.
• přece ne všichni obstojí. (např. ohledně Jidáše zřejmě také probíhaly v nebi různé „diskuze“ a nakonec to Satan reálně vyhrál

6 Tu Hospodin Satanovi řekl: Hle, (je ve tvé ruce;) avšak zachovej jeho duši.

• ČSP: [Satan se tak dostává do role Jóbova zachránce; ačkoliv ho chce zničit, musí ho zachránit; srv. Joz 24:17.] – divná poznámka ČSP. Dost dobře ji nechápu. Satan není ochránce, pouze musí ctít přikázané limity. Musí se krotit, aby Jóbovi nepřestalo tlouct srdce. Toť vše.²
• v zásadě Bůh říká: Dělej si s ním, co chceš. Dává Satanu volnou ruku, aby si vymyslel takové tělesné trápení, jaké uzná za vhodné. To je mrazivé
• ochrannou hradbu kolem Jóba Bůh rozmetává skoro na dno. Zůstává poslední řada cihel: zachování života. Srdce nesmí přestat tlouct
• Satan nyní jistě přemýšlí, jaká choroba bude nejlepší, Co nejnepříjemnější, ale ne smrtící. Pokořující, hnusná, nesnesitelná … a samozřejmě neléčitelná
• kdyby Jób v této chvíli navštívil léčitele, choroba by velmi pravděpodobně zmizela. Ale byla by to Jóbova prohra – tohle by už bylo „TO“, co by mu všechno prohrálo. (Protože zdrojem uzdravení by byl Satan, a ne Bůh).
• (za „doktorama“ Jób zajít mohl a možná za nimi i byl. Ti byli ale „samozřejmě“ bezmocní. Těžko by Satan zvolil nějakou „pityriasis“ (banální choroba – jednou namažeš mastičkou a vyrážka je pryč), vybral si něco „onačejšího“)
• ta Satanova domluva s Bohem byla až „trapně“ rychlá. Možná od začátku oba věděli, že to takhle skončí. Jakmile se začneš „sázet“, sázky nutně kulminují až k extrému. Bylo možná od začátku jasné, že jakákoliv zkouška, která nepůjde až na hranici smrti, nic neprokáže

7 Satan pak odešel z Hospodinovy přítomnosti a ranil Jóba zlými/zhoubnými vředy od paty až k hlavě / od jeho chodidla až po temeno jeho hlavy

• jednal okamžitě a „precizně“.
• zvolil kožní chorobu – vředy. (Všechny kožní problémy jsou zvlášť zničující – protože ničí povrch těla, náš vzhled. A také kůže je bariérou, která nás ohraničuje od okolí).
• navíc pruritus (svědění) je k zešílení. A Jób měl něco to na celém povrchu těla, (tedy např. i na obličeji). Neměl klidné místo. Neměl úlevu
• co si asi myslel, když tak oplakával rodinu, otřepával se z nejhoršího a najednou se mu někde udělal vřídek? A začalo se to „rozlézat“ a svědit?
• co ho mohlo napadnout? Nevěřícně na to zíral a říkal si – to snad nemyslíš, Bože, vážně (protože byl v neustálém spojení s Bohem, pořád na Něho napojen. Bůh byl prvním, ke komu se nepřetržitě vztahoval). To nemůže být pravda. To toho opravdu nebylo dost? To si děláš „srandu“? To se ti snad můj osud fakt vymknul z rukou? atd., atd.
• ;na jedné straně se Jóbovi mohla v hlavě rozsvítit ta varovná lampička, o které jsme se už zmiňovali. (tohle přece není normální, takhle to nemůže být náhodou; takovéhle věci se v normálním světě nedějí, tohle převyšuje jakýkoliv myslitelný počet pravděpodobnosti.) Ale na takovéto uvažování Jón neměl téměř jistě kapacitu. Jen nevěřícně „zíral“.
• člověka zvenčí by napadlo, že ta choroba mohla být psychogenní – z toho stresu a vůbec. Ale vidíme, že nebyla. Byla organická, byla zvenčí, byla ďáblem způsobená a zároveň Bohem dopuštěná.
• jsou takovéhoto původu všechny choroby? Jsou všechny důsledkem takovýchto zkoušek? Téměř jistě ne- ale alespoň některé ano.

8 A on si vzal střep, aby se jím drápal, a když seděl v popelu /uprostřed smetiště

• v popelu zřejmě seděl už od toho zármutku, ještě se z něho nezvedl. Takhle ho tam pak našli přátelé: zoufalého, strupatého a rozdrápaného.

9 jeho žena mu řekla: Ty se stále držíš (své bezúhonnosti?). Zlořeč (žehnej) Bohu a zemři!

LXX: + Když uplynul dlouhý čas LXX: řka: Hle, vyčkávám ještě malou chvíli, vyhlížeje naději své spásy? Hle, byla ti vyhlazena ze země památka, synové a dcery, bolesti a trápení mého lůna, se kterými jsem se naprázdno namáhala s velkým úsilím. Ty sám tu sedíš v hnilobě červů, přenocuje pod oblohou, a já jsem tulačka a služebnice, obcházejíc místo od místa a vyhlížejíc dům od domu, kdy zajde slunce, abych si odpočala od velkého úsilí a bolestí, které mě teď spoutávají.

• to je jedno z klíčových míst – LXX rozvádí její argumentaci: Tak se nadřela, tolik tomu věnovala, rodila a vychovávala (vychovat tolik dětí, to je práce a práce, úsilí, námahy, přebalování a krmení) – a vše nadarmo. Teď mám z muže trosku a všechno, co jsem budovala, je pryč. (Její frustrace určitě byla stejně silná jako Jobova, navíc u žen jsou ve hře mateřské instinkty atd.)
• přišli o všechno, co společně budovali
• (ale Jób na tom byl hůře – byl na rozdíl od ní ještě ke všemu nemocný)
• přesto hlavní „hra“ se týká Jóba a ne jeho manželky. Ona je v pozadí, přestože tu ztrátu nesla s manželem. (Ona měla svůj příběh³, jak jsme o tom už mluvili) ale ten není hlavní osou naší knihy)
• tahle hra byla Jóbova. Ona se „jen připletla“ do „vysoké politiky“, která se točila kolem jejího manžela. Nezbavuje jí to osobní zodpovědnosti.
• každý jsme součástí nějaký vyšších her, o kterých moc nevíme. Jsme zasazení do mnoha širších celků. Je mnoho her rozehraných kolem našich rodin, měst či národů
• okolnosti, ve kterých žijeme, chování našeho partnera, či to, jak se chovají naši bratři a sestry nás „nemohou odloučit od lásky Kristovy⁴“. Když tedy sami nechceme
• my „nemůžeme“ přivést naše manželské partnery ke spáse, ale ani do pekla. Oni žijí své příběhy, hrají své hry. My jsme důležitou, ale ne určující součástí jejich životů
• na okraj: Jóbova manželka asi byla zvyklá mít v Jóbovi zastání a radu. Teď byl najednou nepoužitelný – nemocný a depresivní. O to to muselo být pro ni těžší –
• je také zvláštní, že ona si to „vyžrala“ skoro stejně těžce jako její muž, a přesto ten příběh není „její“. Ta kniha je o Jóbovi.
• domnívám se, že ona tušila, že „je součástí manželovy vysoké hry“. A určitě jí to nevyhovovalo, naopak štvalo ji to. Můj starý se zapletl do vyšší politiky a odskákaly to naše děcka. On si zahrával s mocnými, a to nikdy nedopadá dobře⁵. Odskáčou to vždycky ti nevinní
• např. mafiáni – ti své rodiny do „pracovních věcí“ nazatahují. Ale když přijde na lámání chleba, neváhají unášet nebo zabíjet i ženy a děti
• domnívám se, že ona neměla takový osobní vztah s Bohem jako její manžel. Pravděpodobně do značné míry „jela na manželovu víru“. Asi nelze říct, že by neměla vztah žádný, ale byl možná „povrchnější“. Nebo prostě jiný, možná prostší. Neřešila teologické „hloubky“.
• ona nebyla na frontě v první linii jako on, ale doma se snažila, dělala mu zázemí. Hleděla, aby rodina fungovala. A asi doufala, že „na oplátku“ se bombardování nedotkne jejího domova
• není to otázka pohlaví – víra žen je často pevnější, než víra mužů⁶
• vraťme se k tomu, co mu manželka říká (ať už s tím širším zdůvodněním nebo bez) a musíme přiznat, že je to dost hnusné
• navádí jej k negaci všeho. K úplnému popření jeho víry, všeho, co dělal, čemu věřil, na co spoléhal.
• ono to vypadá logicky: ty jsi, můj muži, vsadil všechno na jednu kartu: na Hospodina. Teď se jasně ukázala, že to byla špatná sázka, špatná volna. Je proto naprosto logické po tobě chtít, abys to opustil a našel si něco jiné smysluplnějšího
• a co ona? Ona to udělala? Zlořečila Bohu? Domnívám se, že ne nutně. Myslím si, že spíše ne. Snad z ní mluvilo pouze zoufalství a hoře. A vypadá to, že Bůh s ní neskončil. Budeme se tím zabývat ještě dále
• podle LXX navíc neguje vše, co prožila. Jakoby celou tu dobu rození a péče o děti vnímala jen jako jednu velkou křivku. Jako by to byla nespravedlnost, že se „musela dřít“ s dětma.⁷
• ale: opravdu to po něm chce? Chtěla by to opravdu? Potěšilo by ji, kdyby to udělal? Možná ano. Pokud doposud vnímala vztah k Bohu jako „něco za něco“, jako starozákonní „Budeš poslouchat, budeš se mít fajn; nebudeš poslouchat, budeš se mít zle“ nebo jako jakési evangelium prosperity (věřící se nemůže mít zle), mohlo jí nynější katastrofa celou víru v Boha úplně rozmetat. A vylít si frustraci mohla být úleva: Muži můj, vsadili jsme život na špatnou kartu. Věřili jsme nesmyslům Teď to hoďme za hlavu, opusťme tuto svou víru, toto období svého života. Byl to velký omyl, vsadili jsme na katastrofálně špatného koně
• kolik lidí znám, kteří tohle udělali – křesťanství se stalo pouhou nevydařenou marnou epizodou jejich životů. Důvody měli nejrůznější: jako v podobenství o různých druzích půdy. Někteří ale odpadli i z „Jóbovských“ důvodů
• pokud to ona neudělal, proč k tomu tedy navádí manžela?
• protože pozorovala ten jeho celoživotní boj, jeho snahu být „Božím dítětem“ – často ho pozorovala možná s nechutí, někdy jí to asi lezlo na nervy. Určitě to neprožívala tak jako on. Možná by chtěla obyčejnějšího chlapa, takového, jako mají ostatní ženy kolem. Nikdo kolem totiž to křesťanství „nežere“ můj muž. Proč nemůžeme žít normální životy jako ostatní? atd.
• stejně na tom byla možná manželka Noe: Proč zrovna já musím mít manžela, který celý život staví loď na kopci? Co jsem komu udělala? Nebo Marie: Proč zrovna já musím mít kluka Mesiáše? Ostatní ženy mají už dávno vnoučata a já? … atd.
• doposud Jóbova manželka jen „lízala smetanu⁸“ jeho „excelentního“ vztahu s Nejvyšším a neměla potřebu to hlouběji řešit. Teď se ale všechno změnilo, přestalo to fungovat, přestalo se to vyplácet (ale ona nebyla prvoplánově prospěchářská, to bychom jí křivdili).
• a teď byla okolnostmi „dotlačena“ k větším hlubinám, ke zpytování sebe sama, svého osobního vztahu k Nejvyššímu, svých dosavadních motivů. Tomu se ale brání
• nechce, nechystá se „postavit“ na vlastní víru, řešit svůj vlastní vztah k Nejvyššímu. Nepřichází k Jóbovi s tím, aby mu sdělila, co ohledně vztahu k Bohu hodlá udělat (Je hrozné, co nás potkalo, ale já chci od teďka věřit ještě pevněji. Nebo naopak: Chystám se Hospodina opustit. Nic takového
• ale řeší věci zase „přes manžela“ (to potvrzuje naši dřívější tezi, že její víra byla do značné víry „přes manžela“
• nahazuje manželovi „udičku“, jak by si jeho reakce představovala (ale kdo ví, jestli by to opravdu chtěla, aby to udělal). Ona to nemá nějak teologicky promyšlené. Jedná ve smutku a hořkosti, ne racionálně
• ale vidíme, že opravdu čeká, co on udělá, jak se on k tomu postaví
• mám pro ni veškeré pochopení. Ale na druhé straně nelze pominout, že je svému manželovi kamenem úrazu. Navádí ho jednoznačně k tomu nejhoršímu, co by mohl za dané situace udělat. Navádí ho k pádu, odpadnutí, zradě. A navádět ke zradě je vždycky velký problém, ať jsou okolnosti jakékoliv
• mohla se mu stát kamenem klopýtnutí, skalou pádu, tím, kdo „svádí mé maličké“, Což je opravdový malér (kámen na krk a hlubina⁹).
• Jób sice nebyl nějaký „naivní“ maličký, čerstvě obrácený věřící, ale člověk nikdy neví
• máme naději, že Hospodin to od Jóbovy manželky „tak nebral“. Asi, snad chápal tu hloubku její bolesti a zklamání.
• ale, když se na tuhle chvíli později dívala zpětně, asi se styděla? Mrzelo ji, že nebyla statečnější? Možná
• neznáme ani další okolnosti: ona se zřejmě o Jóba i v té nemoci starala. Chtěla ho možná „dát do špitálu“ – ale on ne – že prý je to mezi ním a Hospodinem. Chtěl raději na smetiště. Možná i tam mu nosila jídlo, ale on si nedal říct, nic jí neulehčoval. Pořád bojoval ty svoje duchovní boje, ty svoje don Quijotské bitvy, které nechápala předtím – a teď už vůbec ne.
• ale Bůh ji „nevymazal“, neeliminoval. Jak snadno přece mohla zemřít spolu s jejich dětmi. Ale Bůh ji Jóbovi nechal. Prošli tím vším spolu. A ona ho neopustila, „vydržela“ to s ním. To také není maličkost
• je to jako se Sárou, která je jmenována jako hrdinka víry v Žd 11. Vždycky mi vrtalo hlavou, proč? Čím si to „vysloužila“? Neměla víru, smála se poslům, vymyslela hloupý plán s Izmaelem. Ale odpověď je přece zjevná: byla hrdinkou proto, že to s tím svým „bláznivým“ přehnaně zbožným Abrahamem vydržela. S tím manželem, který je nejprve vytáhl z domova někam do pouště, pak jí chtěl podřezat syna. S manželem, který na jedné straně řešil nekonečné duchovní hlubiny svého vztahu k „imaginárnímu“ Hospodinu, a na druhé straně ji pak „prodal do bordelu“.  
• třeba mezi hrdinky víry bude patřit i paní Jobová

10 Odpověděl jí však: Mluvíš, jako by promlouvala jedna z bláznivých žen. Což budeme přijímat od Boha dobré, a zlé přijímat nebudeme? V tom všem Jób nezhřešil svými rty.

• takže: Jóbova reakce. Mohl jí dát za pravdu a nikdo by se mu nemohl divit. Ona mu napovídala, jako reakci by považovala za adekvátní
• Jób jí razantně odmítl, nenechal se zmanipulovat, zlákat. Věděl, že se něco odehrává mezi ním a Bohem.
• podobně jako si král David si nenechal při útěku z Jeruzaléma radit od Serújiných synů, jak se má chovat, když mu Šimei nadával¹⁰. Věděl totiž, že to, co prožívá „je to „mezi ním a Bohem“, že jde o „osobní věc“
• říká: Nerozumíš tomu. Nepleť se do toho. Víš o tom houby. (Nebyla to pravda, ona byla stejně zasažená jako on. Neměla ho ale takhle pokoušet)
• a ta Jóbova odpověď je geniální. Jednoduchá, vystihující: Vztah s Bohem není o tom, že od Něho dostáváme jen dobré věci. Je to vztah sám o sobě Je to vztah důvěry, kde okolnosti nehrají roli. („O tomhle“ je každý vztah, o tomhle je každé přátelství)
• pokud tomu, ženo nechceš nebo nemůžeš porozumět, dobrá. Ale mě nechej být, „nedrbej do mě“
• bylo to těžké (nejhorší pokušení nepřicházejí zvenčí, ale zevnitř, jak uvidíme dále) ale Jób to „ustál“
• to, že největší pokušení přichází „zevnitř“, tedy od nejbližšího člověka, z rodiny, je smutné, ale naprosto realistické. Ježíš s tímto naprosto realisticky „pracuje“ a varuje před tím na více místech¹¹.
• je to vlastně běžný model, kdy rodina, ti jinak nejbližší mají ve věcech víry více negativní funkci, než cizí – a je třeba se před ní mít na pozoru.
• a když Jóba neodvrátila rodina, brzy „nastoupí“ přátelé, často i spolu-věřící, s nimiž bude těžce bojovat, aby tě nejrůznějšími rafinovanými argumenty neodvedli zase oni
• a čeká nás další čtyřicet kapitol takových pokusů.
• jeho manželka to alespoň vzala „napřímo“ a jednoduše, po „žensku“. Ti přátelé, jak uvidíme dále, měli potenciálně stejně negativní a destruktivní vliv, ale jejich argumentace byla mnohem sofistikovanější a „na dlouho“

11 Když tři Jóbovi přátelé uslyšeli o všem tom zlu, které na něho dolehlo, přišli, každý ze svého domova: Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský. Dohodli se spolu, že přijdou, aby (mu projevili účast a aby jej potěšili.

• k tomu se nedá říci než „ano a amen“. Bylo to správné.
• museli se jistě překonat – po takhle „stráveném odpoledni“ nikdo netouží. Týden strávený s depresivním umírajícím člověkem někde „v hospicu“, to není maličkost, to dá člověku zabrat
• ale oni se domluvili a vyrazili. Bylo by dobré navštívit našeho přítele Jóba, co říkáte? Tak jo, kdy vyrazíme? Mohli se navzájem podporovat a povzbuzovat.
• (jaké měl Jób kamarády? Uvidíme, že velmi intelektuálně a teologicky na výši. A určitě byli také úspěšnými byznysmeny)
• v každém případě to jeho přátelé mysleli dobře. Měli ho rádi a chtěli ho potěšit. Primárně nic negativního. Jak se to později vyvinulo, že mu pak dlouho budou sypat do ran sůl, to je druhá věc. Jsme jen lidé, interferujeme spolu.
• byli upřímní, mluvili s Jóbem na rovinu. To má větší cenu než nějaká falešná pokora nebo přitakávání na všechno – také proto určitě se ně Bůh nakonec nezlobil fatálně. Jejich upřímnost, byť hrubou a nic neusnadňující jim později nevyčítal osudově.

12 Když zpovzdálí pozvedli oči a nemohli jej poznat, (pozvedli hlas a rozplakali se.) Roztrhli každý své roucho a rozhazovali prach nad své hlavy k nebi.

• nečekali, že to bude až tak hrozné. Jako když přijdeš do nemocnice a tam najdeš svého přítele v posledním stádiu rakoviny, kachektického, oteklého, s velkým břichem a tenkými údy. Nepoznáváš ho. Dozvěděl ses, že má problémy ve firmě a v rodině a že onemocněl. ale že najdeš takovou trosku, tos nečekal. Neovládneš se, rozpláčeš se.
• hodně nemocný člověk vypadá odpudivě, opravdu máme tendenci odvrátit zrak¹²
• srdce se v tobě pohne. Vždyť ho nemůžeš ani poznat. Nechápeš , jsi otřesen. Pohnou se ti vnitřnosti¹³, slzy se ti vrazí do očí.
• tahle reakce je naprosto „příkladná“. Není v ní nic negativního, nemohla být lepší. Soucitem nic nelze pokazit.
• je dobré, když existuje způsob, jak svůj smutek vyjádřit. To „vyhazování prachu a trhání roucha“ nám chybí. My nemáme nic a nevíme si pak rady.

13 Pak s ním seděli na zemi (sedm dnů) a sedm nocí a nepromluvili na něj ani slovo, protože viděli, že jeho bolest je tuze veliká.

• týden je dlouho. To se cení. Tenkrát čas možná běžel jinak a být někde na návštěvě týden nebyl až takový problém. Ale maličkost to nebyla. Jen seděli plakali, vzdychali, občas si zdřímli. Říct nebylo, co.
• možná mu občas zkusili nabídnout jídlo, možná i něco pojedli, spali. Ale do hotelu se odreagovat nešli. „Kempovali“ tam s ním, pili vodu a ne víno, jedli jen nejnutnější chleba, pokud vůbec. Vše se vzdycháním.
• nebyli to nějací suverénní „hnuťovíráci“, sebevědomí od prvního okamžiku nebo nějací debilové s hotovými názory. Nebo léčitelé, chroničtí radiči. A nebyli lhostejní – týden tady s tebou pobudu, ale v zásadě se mě to nedotýká
• nebyli jako dalajláma¹⁴, který nemaje kromě prázdných řečí, co nabídnout, Havlovi „předával energii“ (a odváděl ho tak od cesty spásy, od Krista)
• je vidět, že Jób měl za přátele „dobré chlapy“. Nekamarádil se s povrchními suverény nebo nafoukanými egoisty. Ale jak uvidíme dále, měli své meze: možná byli inteligentní až příliš. možná chtěli všemu za každou cenu přijít na kloub. Možná s Jóbem vedli už mnoho duchovních rozhovorů, kdy celé noci nad vínem „filozofovali o Bohu“. Je to dost možné. Ale teď je čekala diskuze na jiném „levelu“. Teď to mělo být doopravdy. A, jak uvidíme, moc to „nedávali“.

1. vyžádala si na její radu pak hlavu Jana Křtitele ↩︎
2. když někdo někoho mučí, aby získal nějaké informace, také si hlídá, aby svou oběť nezabil ↩︎
3. každý hraje především svoji hru, každý má svůj příběh. Jak ona obstojí, bylo na ní. Stejně jako tomu bylo u Jóbových dětí: každé z nich mělo „svou hru“ a bylo zodpovědné za svůj život, za svou víru. ↩︎
4. Římanům 8,38-39 ↩︎
5. „Nechoď, Vašku, s pány na led, neboť mnohý příklad známe, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme.“ Karel Havlíček Borovský, Epigramy. ↩︎
6. bude v nebi poměr mužů a žen padesát na padesát (jako rodících se dětí)? Skoro by se mi zdálo, že žen bude více – mj. protože všude na světě je v křesťanských církvích asi více žen než mužů ↩︎
7. domnívám se, že mít děti, přivést je na svět, vychovávat je má cenu samo o sobě. Není to odvislé od toho, jestli „se vydaří“, jsou úspěšné, jestli to s nimi „dobře dopadne“.
   A když umřou malé děti, jdou k Bohu a my se s nimi jednou setkáme ↩︎
8. tento postoj je poměrně častý: Mít partnera křesťana je celkem fajn, pokud to tedy nepřehání. Muž nechlastá, nosí domů peníze, stará se o děcka. Žena se celkem stará, je vstřícná, to je fakt. Jenom v ty neděle holt nemůžeme na chatu ↩︎
9. Lk 17,1-2 1 Ježíš řekl svým učedníkům: “Není možné, aby nepřišla pohoršení, běda však tomu, skrze koho přicházejí. 2 Pro toho by bylo lépe, kdyby mu přivázali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře, než aby pohoršil jednoho z těchto maličkých. 3Mějte se na pozoru. ↩︎
10. 2Sam 16,10-13 ↩︎
11. Mt 10,34-37,, ale i mnohá jiná: nechoď pohřbít svého otce (Mt8,21), rodina by ti to rozmluvila, neohlížej se zpět, co se děje doma, aj.,aj. ↩︎
12. Iz 53,3 Opovržený a lidmi zavržený, muž bolestí, který znal nemoci; jako někdo, před nímž člověk skryje tvář — všemi opovržený, takže jsme si ho nevážili. ↩︎
13. pohnou, sevřou se ti vnitřnosti: řecký výraz pro silný soucit. Ježíš ho zažíval opakovaně ↩︎
14. navštívil prezidenta Havla krátce přes smrtí. ↩︎