Jób – kapitola 32 (Elíhú)

Jób 32. kapitola

1 Nato již přestali ti tři muži Jóbovi odpovídat, protože byl ve vlastních očích spravedlivý.

• přátelé to vzdali, Jób pro ně od této chvíle již byl ztraceným případem
• nepodařilo se jim svého přítele přesvědčit a pochopili, že už ani nepodaří
• Jóbovu argumentaci nepřijali, sami přesvědčeni téměř jistě nebyli, pouze vzdali další rozhovor jako bezúčelný
• je třeba přátelům uznat, že uvažovali i argumentovali z jejich pohledu logicky a snažili se svou domnělou pravdu prokázat sofistikovanými a pestrými argumenty
• co jim lze vytknout je bezohlednost, kdy „pravda“ jim byla důležitější, než ohledy na nešťastného přítele
• protože byl ve vlastních očích spravedlivý shrnuje podstatu jejich sporu: přátelé se snažili Jóba přesvědčit, že spravedlivý není a být nemůže; Jób si stál na svém
• jaký názor máme my, čtenáři? Na první pohled bychom zřejmě souhlasili spíše s přáteli, než s Jóbem – když se totiž někdo příliš ohání svou spravedlností, bývá to většinou podezřelé
• zde my, čtenáři máme oproti Elífazovi, Bildadovi, Sofarovi i proti Jóbovi samotnému dvojí výhodu, víme dvě věci, které oni nevěděli: za prvé víme, že katastrofy, které Jóba potkaly, jsou testem a nikoliv trestem. Za druhé oproti přátelům víme, že v Božích očích Jób spravedlivý byl.
• Bůh je vždy tím, kdo určuje pravdu: jestliže tedy On vidí Jóba jako spravedlivého, spravedlivým také je. Jeho spravedlnost se stává objektivní pravdou. Bůh je totiž tím, kdo spravedlnost definuje
• a vidíme, že Bůh spravedlnost definuje jiným způsobem, než bychom čekali: pokud spravedlnost chápeme jako dodržování nějakého Zákona (nebo zákona), žádný z lidí být spravedlivý není a být nemůže. Čteme o tom na mnoha místech NZ, např. v dopisu Galatským nebo v Ř 3,10 Není spravedlivého, není ani jednoho (s odkazy na Ž 14,1.3 a Kaz 7,20).
• přáteli neodhalený háček je v tom, že Bůh spravedlnost definuje způsobem zcela odlišným – jako zůstávání v otevřeném vztahu s Ním.
• když toto zjistíme, vidíme, že diskuze mezi Jóbem a přáteli ke shodě dospět nemohla, neboť každý se „bavil o něčem jiném“, míjeli se v definici základních pojmů (obě strany chápaly spravedlnost odlišně)
• je škoda, že po tolika (devíti) neúspěšných pokusech se domluvit, se přátelé nezamysleli a neřekli něco ve smyslu: Poslouchej, Jóbe, jak ty vlastně tu svoji spravedlnost chápeš? Že ty nemyslíš dokonalost v dodržování Zákona, ale vztah? A Jób by jim odpověděl: No samozřejmě! Že vám to konečně došlo! Já přece dobře vím, že nejsem dokonalý, ale také dobře vím, že jsem to o sobě Bohu nikdy ani netvrdil.
• nebo že se nezamyslel Jób a neřekl: Přátelé moji, já přece samozřejmě vím, že jsem normální chybující hříšný člověk jako každý jiný. Já jenom tvrdím, že to Bohu o sobě průběžně říkám, že Bůh mi mé hříchy odpouští a že můj vztah s Nejvyšším má nedokonalost nenarušuje
• přestože Jób je starozákonní postavou žijící stovky či tisíce let před Kristem, jeho přístup byl v tomto již novozákonně křesťanský. Byl jakýmsi křesťanem „dopředu“, na dluh; bylo mu odpuštěno skrze Kristovu oběť ještě předtím, než se tato udála. Není nemožné si připustit, že toto pro Nejvyššího, stojícího nad časem, problém není

Chceme-li si "ověřit", na jakou spravedlnost spoléháme my sami, jinak řečeno, jsme-li "spaseni z víry" nebo zda se při hledání spásy spoléháme na své skutky, zeptejme se sami sebe: Mám jistotu spasení? Nikdo, kdo spoléhá na své skutky, totiž odpovědět kladně nemůže. "Ano" může odpovědět výhradně ten, kdo přijal spásu jako milost skrze víru v Krista. Ten si pak naopak svou spásou může být jist, může v ní spočinout a stejně jako Jób si svou spásu (svůj vztah s Bohem) nenechat ničím zpochybnit. 
(Nejde přitom o pýchu, ta v procesu záchrany nemá žádný prostor - srv. list Gal.)

2 Tu vzplanul hněv Elíhú, syn Berakeela, Búzijce z čeledi Rámovy. Jeho hněv vzplanul proti Jóbovi, protože prohlásil sám sebe za spravedlivějšího, než je Bůh.

• [Tj. obyvatele Búzu, pouštní oblasti na východě (Jr 25:23).]
• Elíhú je nová postava. Zatím nevystupoval, vůbec jsme nevěděli o jeho přítomnosti
• přítomen ale být musel a musel bedlivě naslouchat
• důvodem, že by o dlouhou dobu zticha, byl zřejmě jeho věk – byl významně mladší, než Jób a jeho přátelé (kolik třeba? Přátelé padesát až šedesát a Elíhú třicet? Pokud se ještě pohybujeme v období lidské dlouhověkosti, můžeme oběma stranám klidně dvacet či třicet let přidat)
• nyní už mu „ruply nervy“, jak se obě strany dialogu míjejí a jak ani jedna není schopna vystihnout podstatu problému, a vložil se do diskuze
• je možné, že předtím by ho ještě ke slovu nepustili, nyní už ale museli být všichni bezvýchodnou diskuzí vyčerpáni (není nic bezútěšnějšího, než diskuze nebo hádka, kde si strany nenaslouchají a každá „jede stále dokola svou mantru“)
• Elíhúu (hebrejsky: אֱלִיהוּא ‚Elihu, ‚můj Bůh je on‘)
• byl potomkem Búze, který mohl pocházet z Abrahamovy linie (Genesis 22,20-21 zmiňuje Búze jako Abrahamova synovce).
• Elíhúv vstup bude dlouhý (kp. šest kapitol), nejdelší ze všech dosavadních – jakoby si chtěl vynahradit dlouhé mlčení?
• na konci 37. kapitoly Elíhú řeč končí a mizí – nevyskytuje se mezi přáteli, které Bůh na závěr kárá
• musel tedy celou dobu sedět poblíž – možná v druhém kruhu kolem Jóba? V centru Jób, kolem v kroužku tři přátelé, pak další kroužek naslouchajících? Nebo seděl celou dobu mezi přáteli, jen byl ignorován
• Elíhúa „naštvaly“ obě strany: na Jóba se zlobil, protože prohlásil sám sebe za spravedlivějšího, než je Bůh. Udělal to skutečně? V určitém smyslu ano: pokud trvám na tom, že mi Bůh křivdí, nechová se ke mně fair, opravdu se za spravedlivějšího, než On prohlašuji

3 Jeho hněv vzplanul i proti jeho třem přátelům, protože nenašli odpověď, a přesto Jóba prohlašovali vinným.

• vzplanul hněvem ukazuje na prudký hněv. Dlouho „držíš“, ale pak ti najednou, během chvilky „bouchnou saze“. Začneš vidět rudě, začnou se ti chvět ruce, ztrácíš sebekontrolu. Začínáš být nebezpečný
• na přátele se rozzlobil, protože nenašli odpověď, a přesto Jóba prohlašovali vinným.
• tedy neuspokojivě argumentovali a Jóba osočovali bez toho, aby byli schopni něco ze svých obvinění prokázat

4 Elíhú však (se slovy k Jóbovi) vyčkával, protože byli věkem starší než on.

• to mu jistě slouží ke cti

5 Když Elíhú viděl, že v ústech těch tří mužů není odpověď, jeho hněv vzplanul.

• vydržel dlouho, ale ničeho „kloudného“ se nedočkal. Uvidíme, jestli on sám nabídne uspokojivé odpovědi. Jestli si celou dobu říkal: Vždyť ta odpověď je tak jasná, tak nabíledni, jak to, že ji nikdo nepřináší?

6 Tu Búzijec Elíhú, syn Berakeelův, odpověděl. Řekl: Věkem jsem mladý, zatímco vy jste kmeti. Proto jsem se ostýchal a bál jsem se sdílet s vámi své poznání. 7 Říkal jsem si: Ať promluví dny, hojná léta ať oznámí moudrost.

• odhad věku seniorů je pro mladé lidi obtížný. Nad šedesát jsou pro ně všichni „kmety“
• většina biblických postav je v umění věkově nadhodnocována: Noe, Abrahám, Mojžíš, Jób vypadají na obrazech vždy jako rozevlátí vousatí starci. Zdaleka tomu tak nemusí být a asi ani nebylo, lidé byli zdatnější a stárnutí jiné: Noe byl v šesti stech letech zřejmě na vrcholku sil, Abrahám měl před sebou s osmdesáti na začátku služby ještě padesát let života a mnoho zplozených dětí, Sára byl v sedmdesáti neodolatelně krásná, Mojžíš žil také dlouho, atd.
• dával jsem vám přednost, byl jsem trpělivý, chtěl jsem se přiučit. Ale ničeho jsem se nedočkal.

8 Avšak je to duch v smrtelném člověku, dech Všemohoucího, který jim dává porozumět. 9 Nikoli velcí zmoudří, aniž starci porozumí právu.

• ono to ale není o věku, vážení přátelé. Schopnost chápat znamená něco jiného, než mít pokročilý věk ani postavení
• když kupříkladu já, Elíhú, některým věcem rozumím, je to proto, že mi to zjevuje přímo Všemohoucí
• můj duch Boží řeč vnímá a chápe
• to nezní příliš skromně. Ale skromností v sebehodnocení se nevyznačoval nikdo z přátel

10 Proto pravím: Poslouchej mě, ano, i já sdělím své poznání. 11 Hle, čekal jsem na vaše slova, naslouchal jsem vašim rozumným řečem, dokud neprověříte ty výroky.

• [Osloven je Jób, 2 rkpp však uvádějí pl.]
• takže teď si pro změnu vyslechněte vy mě – vy už jste svého prostoru dostali až moc

12 Pozorně jsem vás sledoval, avšak hle, Jób nemá, kdo by ho usvědčil / rozsoudil/ pokáral, kdo z vás by odpověděl na jeho řeči.

• dával jsem na vaše proslovy bedlivý pozor, ale nikdo z vás nebyl schopen Jóbovi odpovědět způsobem, který by mě uspokojil

13 Jenom neříkejte: Nalezli jsme moudrost: Ať jej odvane Bůh, ne člověk.

• diskuzi jste pak vzdali s tím, že diskutovat s Jóbem je marné, že ho přesvědčit může jedině Bůh sám. Domníváte se, že moudrost vašich odpovědí vyčerpala všechny možné argumenty – není to ale pravda (a já vám to dokážu)

14 Jób své výroky nezaměřil proti mně a já mu nebudu odpovídat vašimi řečmi.

• Jóbovy proslovy byly směřovány na vás – já se k nim už vracet nebudu a tak nebudu recyklovat vaše již zaznělé argumenty.

15 Zděsili se, už neodpovídají, došla jim slova / výroky od nich odtáhly 16 Budu tedy předpokládat, že nepromluví, protože přestali a už neodpovídají. 17 I já odpovím svým dílem, ano, i já sdělím své poznání.

• beru to tak, že už jste skončili, že už jste řekli vše, co jste chtěli a byli schopni
• tak nyní už prosím mlčte a dejte prostor mi; teď už si pro sebe vyhrazuji právo mluvit nerušeně
• svou šanci jste dostali, nyní dejte prostor mi

18 Neboť jsem plný výroků, duch mě svírá v mém nitru. 19 Hle, mé nitro je jako víno, které není otevřeno, praskne jako nové měchy. 20 Promluvím a uleví se mi; otevřu rty a odpovím.

• [Tj. jsem přeplněn myšlenkami a nemohu se dočkat, až promluvím.]
• během vašich diskuzí se toho ve mně nastřádalo tolik, že už tomu potřebuji dát průchod
• přípravu si Elíhú udělal velikou – snad tomu bude odpovídat velikost jeho myšlenek

21 Nikomu jistě nebudu nadržovat a nebudu lichotit člověku. 22 Vždyť ani neumím lichotit. (Jak snadno by mě můj Tvůrce odstranil.) LXX: A kdyby přece, i moli mě snědí.

• nebudu se snažit nikomu z vás zalíbit, budu mluvit padni komu padni. Lichocení mi nejde a navíc vím, že tenhle způsob Hospodin nemá rád