Jób – kapitola 4 (Elífaz)

1 Tu odpověděl Elífaz Témanský. 2 Což nebudeš mrzutý, zkusí-li s tebou někdo mluvit? Jenže kdo by dokázal zadržet řeč?

tak už to tu máme. Začíná diskuze. Elífaz to „nevydržel“ jen poslouchat a má potřebu reagovat.
Elífazovo jméno znamená „Bůh je síla“, nebo „Bůh je čisté zlato“ – tedy takové prvoplánové zbožné jméno
postupně si chceme utvořit obrázek, jaký Elífaz byl a co chtěl Jóbovi sdělit
nezačíná hezky: dává najevo, že už ty Jóbovi „kýble hořkosti“ nevydrží poslouchat. Tuší, že to Jóba nepotěší, ale říká, že si nemůže pomoct.
je připraven i trochu Jóbovi ublížit – ublížit „ve jménu pravdy“. Dost možná si od toho slibuje nějaký hojivý potenciál, když se mu podaří Jóbovi tu hořkost rozmluvit
to na úvod asi není úplně dobrý obrázek jeho charakteru – sebeovládání v řeči je klíčové¹. Mlčet je často „zlato“. Ukázal se v tomto ohledu být z těch tří přátel „nejslabším článkem“. Nikdo přitom nechce být nejslabším článkem čehokoliv²
možná se dá říci, že v podobné situaci se mlčení nedá přehnat. Kdyby neřekl nic, nic by se nestalo, nenastala by žádná škoda. Elífaz si samozřejmě myslel (jako někdy my všichni), že Jóbovi pomůže, že ty informace, které se chystá přinést, jsou zásadní a důležité.
ale Jóbovi nepomohl, nic nedoargumentoval
i když bráno čistě logicky, jak uvidíme, významné prvky pravdy Elífaz měl.
pravda ale není všechno – nezapomínejme, co Jóba nakonec upokojilo: žádného logické vysvětlení se mu nedostalo, ale stačilo, k němu Bůh osobně promluvil³
při rozhovoru s trpícím není účelem za každou cenu mlčet. To může být i nepřirozené násilné. A není ani ideálem se vyhýbat hlubokým rozhovorům, neptat se po smyslu, nejít „na hlubinu“, vyhýbat se hořkosti. Držet konverzaci za každou cenu na povrchní společenské úrovni rozhodně není ideálem
obecně: je těžké zůstat mlčet, když někdo říká zjevné nesmysly nebo ti „vylévá na hlavu kýbly své hořkosti“. Nicméně jsem si mnohokrát ověřil, že agresivním „přeargumentováním“ se nic nevyřeší.
podobné situace nejsou o logice či argumentech. A ani nemusí jít pouze o situace, kdy partner v diskuzí je „trpícím Jóbem“. Může to tak být i v běžných rozhovorech.
na druhé straně objektivní pravda existuje a slova jsou důležitá. Ježíš mluvil, Pavel také mluvil. Ale nejsou slova jako slova. Jak Pavel zdůrazňuje v 1K 2,4: Mé slovo a má zvěst nespočívaly v přesvědčivých slovech lidské moudrosti, ale v ukázání Ducha a moci, aby vaše víra nebyla založena na lidské moudrosti, ale na Boží moci.

3 Hle, sám jsi mnohé káznil a posiloval jsi malátné ruce. 4 Tvé výroky podpíraly klopýtajícího, upevňoval jsi klesající kolena.

parafráze: Jóbe, příteli, vždyť tys takové kritické situace řešil mnohokrát u lidí kolem sebe. Není to poprvé, co se v tvém okolí stalo něco podobného. Nejsi první, kdo přišel o rodinu nebo děti.
a tys přece těm lidem pomáhal, radil jim, povzbuzoval je. Vždyť tys jim taky domlouval (káznil), jak by své problémy měli řešit, jak se v takových situacích chovat, jak zvládat krize. Když se hroutili, dodával jsi jim sílu, dobré rady, empatii, jistě i materiální podporu. Nebyl jsi necitelný ani lhostejný
sám jsem býval svědkem tvých intervenci. Tak proč teď neaplikuješ své rady sám na sebe, proč se jimi neřídíš? To není konzistentní ani správné něco jiného radit a něco pak v praxi dělat.
když oni se hroutili, radils jim, jak se přes to přenést – tak, jak to, že se nyní hroutíš ty sám? To ukazuje, že něco v tvém postoji nebylo v pořádku
Elífaz má svým způsobem pravdu: když pracuješ jako krizový kouč a pak se sám v první krizi zhroutíš, je to možná až trapné. Když jsi psycholog a nevíš si sám se sebou rady, cvičíš vojáky a pak se rozpláčeš pod palbou, manželský poradce a biješ manželku, instalatér a kapek ti kohoutek, obézní nutriční poradce, atd. Realita vlastně odhalí, že to, cos říkal, byla jen načtená teorie. Tohle má logiku, Elífaz možná poukazuje na něco pravdivého.

5 Protože však teď došlo na tebe, jsi mrzutý; udeřilo to právě na tebe a děsíš se.

no, kdyby mi po ztrátě rodiny někdo řekl, že jsem „mrzutý„, naštval by mě. Překladem to nebude: Pavlík⁴ má rozmrzelý a variantu unavený. Možná bychom dnes řekli naštvaný. Pak by to znělo v první verši: A nenaštveš se, když ti teď něco řeknu? A zde: teď došlo na tebe a jsi naštvaný
Elífaz upozorňuje možná vcelku správně (pokud mu nekřivdí, to nevíme), na nekonzistenci Jobových postojů v krizové situaci
je možné, že Jóbovi nekřivdí a že tedy Jób opravdu vlastní situaci snášel podstatně hůře, než předtím radil ostatním: že ten rozpor mezi slovy a činy byl do očí bijící
ale i kdyby tomu tak bylo, co z toho? Je důvod na to poukazovat? Může to pomoci?
vyloučit to nelze: když ti někdo nastaví zrcadlo, může tě to vzpamatovat. Že by si tedy Jób měl říci: No jo, ten Elífaz má pravdu. Měl bych se začít chovat podle pouček, které jsem radil ostatním při svých krizových intervencích? Moc se mi to ale nezdá

6 (Což není bohabojnost tvým spolehnutím a bezúhonnost tvých cest tvou nadějí?).

var.: Což tu není tvá pokora, tvé spolehnutí, tvá naděje a bezúhonnost tvých cest? – toto znění by bylo přátelštější, vstřícnější. Pravděpodobnější je ale překlad v textu
parafráze: Copak už jsi přestal spoléhat na to, že tvůj zbožný způsob života tě chrání a dovede tě k Bohu? Už to neplatí? Už tvůj vztah s Hospodinem není tvou pomocí, už na něj nespoléháš?
platit to nepřestalo, nicméně platí to nyní jinak: Jób se nespoléhal (možná se přestal spoléhat) na to, že k Bohu ho dovede jeho zbožnost a snaha žít dobře. Stále spoléhá na Hospodina, ale jinak – na to, že Bůh ví, co dělá, a že jejich vztah stále platí
to je hluboce „křesťanské“, „Ježíšovské“
možná Elífaz pozoroval Jóba „zvenčí“ jako jakýsi prototyp věřícího⁵. Podobně jako třeba Šalomoun „pozoroval“ Davida – viděl jeho vztah k Bohem, aniž ale kdy sám takový vztah získal. Možná se snažil přejímat vnější formu toho vztahu
co Elífaz na Jóbovi viděl? Jak se Jób velmi snaží Bohu zalíbit. Ale nechápal, že nejde o náboženství, ale že za tím je hluboký vztah k Bohu!
případně: možná Elífaz „nezachytil“, že při všech těch katastrofách se Jóbův vztah k Bohu plně „vyvinul“, rozvinul. I když možná „předtím“ Jób ještě částečně sloužil Bohu s příměsí náboženské „vypočítavosti“, nyní tomu už tak nebylo – a zůstal čist vztah

7 Uvědom si konečně: Kdo nevinný kdy zahynul a kde byli přímí vyhlazeni?

až doposud to mohlo mít Elífaz „vypozorované“ a mohl mít pravdu nebo díl pravdy
zde se ale ve svém proslovu dostává úplně mimo.
představa, že by někdo mohl trpět bezdůvodně, byla pro něj neakceptovatelná – tam se ve svém uvažování nebyl schopen nebo ochoten posunout⁶. A protože se nedokáže přes tuto svou pozici dostat, bude se dále dostávat do stále „krkolomnějších pozic“, aby tento svůj apriorní teologický konstrukt obhájil.
budiž mu omluvou, že neměl k dispozici knihu Job, jako ji máme v Bibli my⁷. Znal asi Tóru, kde se, přiznejme si v tomto smyslu (zbožný se má dobře, zlý je trestán) často mluví. Požehnání vs. prokletí – to se Mojžíšovými knihami táhne intenzivně. Proniknutí „za“ tuto SZ teologii vyžaduje značný vhled a hluboký vztah s Bohem. Možná to vyžaduje až „prorocký vhled“ do díla Ježíše Krista.

8 Podle toho, co jsem viděl, ti, (kdo orají nepravost) a rozsévají trápení, také ho sklidí.

to je divné – opravdu se Elífazovi svět tak jevil? Že zlo je vždycky potrestáno? (Nebo svět v tu dobu takový byl? To těžko.) Že by měl takové štěstí, že v jeho okolí to tak doposud vždycky dopadlo? Žil v nějaké bublině? Mezi samými slušnými lidmi, v dobře nastavené komunitě?
já ze své zkušenosti takhle potvrdit nemůžu. já na světě prvoplánově nevidím, že by se špatní měli špatně, byli trestáni a dobří odměňování
a nejsem sám – srv. Žalmy 37 a 73⁸ – David s tím také bojoval, s tou zjevnou nespravedlností, že na světě to takto nefunguje
zřejmě tedy Elífaz pozoroval svět špatně. Nějakým svým prizmatem předporozumění
ona to platí, že dobro je odměňováno a zlo trestáno – na ale v našem světě, ale až po smrti. A na tohle se v SZ „nehraje“. Takhle se k tomu v SZ nepřistupuje
vyvstává otázka: protože v SZ pozadí se nepočítá s žádnou „kompenzací“ po smrti, není Elífazův přístup jediný možný? Pokud neexistuje žádná kompenzace po smrti a pokud existuje Bůh a zajišťuje spravedlnost, musí se na tomto světě toto pravidlo (odměna pro dobro, trest pro zlo) platit. Jak jinak by byla spravedlnost zajištěna?
jinak řečeno: pokud neexistuje žádná „věčná“ odměna ani odplata, pokud nemá cenu se nikterak upínat k posmrtným věcem, je třeba vyžadovat od Boha spravedlnost už na zemi
samozřejmě, že již v SZ době byli lidé, kteří o věčnosti věděli a vztah s Bohem měli – jak to bylo „běžné“, nevím
na druhé straně některé obecné principy spravedlnosti ve světě vypozorovat lze: někdy se stane, že zlo je potrestáno a dobro odměněno už „tady“. Jak vysoký je ten „koeficient korelace“, jak často se to stane, těžko říct. Je rozčilující (opět srv. ty zmíněné Žalmy 37 a 73), že zlí lidé „tučnějí“ a prožívají spokojené prosperitní životy, kdežto dobří trpí.
bylo by zajímavé zjistit, jestli existuje nějaká „statistická závislost“ dobra a odměny a zla a trestu⁹. Určitě ale existuje mnoho jednotlivých případů, kdy tohle pravidlo neplatí
nežijeme bohužel v ideálním světě

9 Hynou (Božím dýchnutím) a závanem jeho hněvu pomíjejí.

Jóbe, vidíme přece tu korelaci kolem sebe – že zlí nakonec jsou potrestáni a dopadnou špatně. Bůh je eliminuje, umřou
Bůh na to přece dbá na to, aby každý sklidil, co zasévá
ačkoliv do určité míry to může být pravda (i když na tomto světě zdaleka ne vždy), v Jóbově „kauze“ to neplatí určitě. Elífaz se mýlí, kdy extrapoluje tento princip na Jobův případ

10 Řev lva, hlas krále zvířat, je umlčen, zuby mladých lvů jsou vyraženy. 11 Starý lev hyne nedostatkem potravy, mláďata lvice budou rozptýlena.

parafráze: Jóbe, je to přece vidět i v přírodě, že agresoři nakonec dopadnou špatně. I ti nejsilnější nakonec „dojedou“ – bud stářím nebo se najde někdo silnější. Ani ve zvířecí říši není agrese a síla zárukou trvalého úspěchu
měl Elífaz tohle opravdu vypozorované? Tehdy nesledoval TV programy o přírodě, Ale vědělo se to, takové příhody se vyprávěly – jak nejsilnější zvíře dopadlo špatně, jak nějaký lev lidožrout, postrach okolí se stal starým vypelichaným ubožákem, který už nebyl schopný si sehnat ani mršinu. A taky lvíčata mu dopadla špatně
Elífaz argumentuje zeširoka: dovolává se i přírodních, nejen sociálních či duchovních zákonitostí
je to ale krajně neuctivé, sprosté: tím silným lvem je v tomto připodobnění zjevně Jób – přes všechnu sílu a úspěch na něho „došlo“. A teď tady sedí v popelu jako starý bezzubý vypelichaný nemocný hladový lev, kdy i jeho lvíčata jsou už po smrti. To opravdu není to, co chceš od přítee slyšet
co když mu to Elífaz vždycky přál? Co když už po léta na Jóba skrytě žárlil (i u přátel to tak bývá) a nyní konečně může dát průchod své závisti
to není až tak nepředstavitelné: přes veškerou snahu se někdy při takovémto smýšlení přistihnu, napadne mě to. (Když se někdo má dobře, je úspěšný – a pak se mu něco stane) Je to hnusné a samozřejmě takovým myšlenkám nedávám žádný prostor, ale že to člověka napadne, to pochopit dokážu. Někdy mě hloubka a samozřejmost zla, které se ve mně je schopné objevit, překvapuje¹⁰.

12 (Ke mně pak se přikradlo slovo, mé ucho z něj zachytilo šepot. 13 Při přemítání zneklidněném z (nočních vidění,) když na lidi padá (hluboký spánek,)

teď Elífaz začíná k problému přistupovat odjinud: začíná popisovat nějaké své noční stavy, vidění, které měl a které ho znepokojilo. Zřejmě tak postupně také chce podpořit svou argumentaci
ve spánku se takové věci dějí. A jde opravdu o šepot, není to úplně zřetelné, ale je to zneklidňující

14 obestřel mne strach a třes a všechny mé kosti se rozechvěly. 15 Pak přes mou tvář přechází závan, zježí mi chlupy na těle.

byl to děsivý zážitek: chvěješ se, ježí se ti chlupy.
(asi to všichni známe, i když v různé intenzitě)
mluvit o takových věcech je taky poněkud nevkusné, když si připomeneme, v jaké situaci byl Jób: v popelu s pruritem, úplně zničený. A ty mu začneš líčit nějaké svoje noční vjemy, noční můry, které tě „tááák“ vyděsily. Elífaz tím samozřejmě podpořit závažnost toho, co se chystá říci, ale stejně mi to přijde nevhodné
jakkoliv vylíčíš, jakým dramatickým duchovním zážitkem toto vidění bylo, proti Jóbovým duchovním „zážitkům“ jsou ty tvoje jenom „dětskou hrou“. Ty dramaticky líčíš svoje pocity, svůj dojem, že ti chce Hospodin něco říci, napadne tě nějaký „veršík z Bible“ nebo ještě něco vágnějšího – a proti tobě sedí člověk, jehož zážitky jsou brutálně reálné (a také navýsost duchovní)
tohle Jóba asi fakt „na zadek neposadí“
takže lze shrnout: opatrně s tím, když si děláme prostor, abychom zdůraznili důležitost našich myšlenek. Ať nejsme trapní s našimi neurčitými duchovními „mikrozážitky“ a pocity – tváří tvář někomu, kdo řeší mnohem závažnější problémy a s Bohem o nich „osobně mluví“

16 Zastaví se, ale nerozeznám jeho vzhled; nějaký zjev je před mýma očima. Nastane ticho a uslyším hlas:

Elífaz pokračuje v líčení svého nočního zážitku: snažil jsem se zorientovat, o co jde, kdo to mluví. Nevěděl jsem přesně, o koho šlo, ale promluvil: a „světe div se“, asi řekne něco, co má podpořit mou argumentaci vůči tobě, Jóbe. To bys nečekal, co¹¹?

17 Což může být smrtelný člověk před Bohem spravedlivý? Může snad být muž čistý před svým Tvůrcem?

pozn. spravedlivější než Bůh… …čistší než jeho Tvůrce? [Myšlenka spravedlnosti, která by převyšovala spravedlnost Boží, se však jeví jako absurdní.)
a už to tady máme! Tohle tedy řekl ten noční hlas“ klade řečnickou otázku, kde odpověď je zřejmá: Samozřejmě, že nemůže! Slyšíš, Jóbe, tady to máš dokonce nadpřirozeně potvrzené: Člověk nemůže být před Bohem spravedlivý!
striktně vzato jde o pravdivé tvrzení: tohle se opravdu stát nemůže. Nemůže nastat situace, že by člověk byl před Bohem naprosto bez hříchu
ale Elífaz tam má „systémovou chybu“: tohle platí pouze, pokud spravedlnost a čistota rovná se dodržování pravidel. Pokud spravedlnost a čistota rovná se vztah a chození ve světle, tak potom člověk může být před Bohem i spravedlivý i čistý (znovu zdůrazňuji: nikoliv dokonalý).
takže tato noční otázka, ať už pocházela od kohokoliv (nebo si ji Elífaz vymyslel, což nevylučuji), byla zavádějící
Elífaz si asi ten osobní vztah s Nejvyšším představit neuměl, proto to nechápal

18 Jestliže nevěří svým otrokům a (své anděly pokládá za omylné,)

to už asi neříkal ten noční hlas, to rozvádí argumentaci Elífaz: Vysvětlím ti to, Jóbe ještě jinak – jak bys mohl považovat lidi, takové hříšné „červy“, křehké „bílkovinné shluky“ plné nečistoty za, jakkoliv schopné argumentovat proti Bohu. Vždyť ani andělé, kteří lidi neskutečně převyšují, kteří jsou po všech stránkách „na nesrovnatelně vyšší úrovni – když ani oni nejsou pro Boha důvěryhodní, když i oni dělají nesmysly a chyby

19 čím spíše ti, kteří bydlí v domech z hlíny, jejichž základy tkví v prachu, budou sraženi 20 Od rána do večera budou rozdrceni; bez povšimnutí navždy zahynou.

jde o další argumentační lapsus:: podceněním důstojnosti člověka se věc neřeší, jen odsouvá. Jednak člověk má důstojnost velkou: to jednoznačně prokázal Ježíš svým vtělením¹²
ale i kdyby člověk takovou důstojnost neměl, tak co? Znamená to snad, že se mu nemá dostat důstojného slušného zacházení? Zvířata mají nižší důstojnost než člověk a také se jim má dostávat ohleduplného slušného zacházení
takže i zde Elífaz argumentuje špatně – jakkoliv se podpírá se jakýmsi nadpřirozeným zjevením

21 Což jim nebylo vytrženo stanové lano? Zemřou, ne však s moudrostí.

jinak řečeno: Nemá cenu se lidmi zabývat – vždyť stačí tak málo, aby zemřeli; jejich životy jsou tak křehké a nestabilní. A navíc jsou jen obtížně poučitelní a nevyvíjejí se
to ale opět není pravda: jsme sice nesmírně křehcí a stačí strašně málo, abychom nebyli. A také naše poučitelnost je velmi omezená. Ale to ale nic nemění na tom, že máme právo se dožadovat odpovědí a, dokonce mít vztah s Nejvyšším. Tvrdit, že kvůli naší ubohosti a nepoučitelnosti nám odpovědi nenáležejí, je lapsus¹³. pokud by tomu tak bylo – že nás B. vytvořil tak ubohé, že „nejsme hodni“, aby se námi, jakkoliv zabýval, bylo by to špatné a B. by zřejmě nebyl dobrý. Ježíš tohle naprosto vyvrátil ze všech stran (i kdy toho Elífaz nemohl znát)

rozsáhle k tématu v Jk listu ↩︎
na druhé straně Elífazovi dobře rozumím: kolikrát jsem nevydržel mlčet, když jsem mlčet měl. Možná jsem i měl pravdu, přesto by se nic nestalo, kdybych zůstal mlčet ↩︎
když jsem byl v roce 2020 nemocný, dostávalo se mi ze všech stran velké podpory. Pokud bych se na ty, kdo mě navštívili, volali, psali „podíval“ touto optikou, je úžasné, že skoro všichni, svou „roli přátel“ „zvládli“ skvěle: nikdo neradil, nehledal mé chyby, všichni úžasně „sou-mlčeli“. ↩︎
Pavlíkův studijní překlad, 2014: ještě doslovnější než ČSP ↩︎
věřící jsou často „pod mikroskopem“ svého okolí, to je běžná věc. ↩︎
podobný problém budou mít jeho přátelé, jak uvidíme dále. A podobně to mají nastavené příznivci hnutí víry – některé věci jsou pro ně apriori vyloučené ↩︎
pomohlo by Elífazovi, kdyby znal např. Žalm 37 a 73? Kdo ví? ↩︎
dobře se to pamatuje: 37 a 73 ↩︎
někdy samozřejmě platí, že když budu vytrvale a věrně pracovat, nakonec se vzmůžu. Když budu dobře vychovávat své děti, je větší pravděpodobnost, že z nich budou dobří lidé, než kdybych na ně kašlal. Když se budu zaplétat s mafií, nakonec mě asi někdo zabije, atd. ,atd. ↩︎
něco ve smyslu: dobře mu tak, že se naboural – neměl si kupovat tak drahé auto a jezdit na dovolenou. Přitom racionálně nejsem vůbec závistivý člověk – drahé auto i dovolenou každému přeju. ↩︎
jsem ironický, protože tyhle argumentační „podpásovky“ nemám rád. „Promluvil ke mně Hospodin“ vylučuje jakoukoliv další diskuzi ↩︎
je správný postoj Armády spásy, že každý bezdomovec je obrazem Božím s nekonečnou důstojností. Ježíšovo: Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili, platí bezvýhradně . ↩︎
pokud by tomu tak bylo – tedy, že nás Bůh stvořil tak ubohé a nepoučitelné, že „nejsme hodni“ či nemá cenu se námi jakkoliv zabývat, bylo by to špatné a Stvořitel by zřejmě nebyl dobrý. A Ježíš tohle naprosto vyvrátil ze všech stran (i kdy toho Elífaz znát nemohl) ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz