1 Což není na smrtelného člověka na zemi vložena povinnost služby a nejsou jeho dny jako dny najatého dělníka?
- pokračuje dále Jób
- copak to tak nechodí, že lidský život není nic než dřina? Že je člověku uloženo lopocení bez konce? Najatý dělník nedělá na svém – pracuje na cizím a jeho práce mu nedává valného smyslu. Jen práce bez konce, otročina „u vesel“, kdy nevíš proč a kam pluješ. Žádná perspektiva.
2 Jako otrok baží po stínu a jako najatý dělník čeká na svou mzdu, 3 (tak jsem pro sebe dostal do dědictví) měsíce nicoty a noci trápení mi přidělili 4 Kdybych ulehl, řeknu: Kdy vstanu a kdy se nachýlí večer? Tak se nasytím svým neklidem až do rozednění.
- každý zažil směny, které nemají konce. Nebaví tě, vyhlížíš „padla“
- ale ani ta vysněná výplata na konci měsíce nic neřeší, žádnou skutečnou úlevu nepřináší. Aspoň já žádný záchytný bod nemám, na nic se netěším. Život vnímám jako lopotu bez konce. A ani v noci si neodpočinu. Spím špatně, noc mi nepřináší úlevu, spánek mě neosvěžuje
- někdy je spánek úlevou, všechno zaspat je fajn. Ale Jóbovi ani tohle nepomáhá
5 Mé tělo obléklo larvy a chumáče prachu, kůže mi popraskala a zhnisala.
- Jób se vrací ke svému fyzickému stavu: mé tělo, které bylo v dobré kondici, se mění, vypadám a cítím se hrozně1
- jak už jsme říkali, kožní choroby jsou zvláště mutilující, traumatizující tělesně i duševně; a svědění je zničující, k zešílení
- nezapomeňme, že Jób seděl mezi svými přáteli jsa vrcholně odpudivého zevnějšku
6 Mé dny byly rychlejší než tkalcovský člunek a pominuly v beznaději / nedostatku / nicotě / ztrátě naděje 7 Pamatuj, že můj život je jen vítr; mé oko neuvidí znovu blaho.
- nepopírám, že jsem měl dobré dny, nebylo všechno špatně. Měl jsem se dobře,. Ale když se na to teď podívám zpětně, bylo to všechno strašně rychlé. Přeběhlo to jako vítr a je to nevratně pryč. Bylo to až trapně krátké
- to je relativita. Naše paměť není spravedlivá2
- a to dobré zmizelo nevratně. Není naděje, že by se to zase mohlo zlepšit. Tohle je „neopravitelné“. Tohle je peklo – ztráta naděje.
- ztráta naděje je to nejhorší, co člověka může potkat – dostat se do situace, kdy už člověk nevěří, že to může zlepšit
- doopravdy definitivní ztráta naděje ale nastává jen v pekle. Proto je peklo peklem. Nesnesitelné vědomí, žes to doopravdy a definitivně „prošvihl“. (A nejhorší na tom je vědomí, žes to prošvihnout nemusel
- dokud žijeme zde na zemi, úplnou ztrátu naděje nezakoušíme. Vždycky se situace může zlepšit. A vždycky můžeme vyhlížet naději „na druhém břehu“
- dokud žijeme, naděje zůstává. Jób je sice v situaci, kdy naději ztrácí, ale objektivně, ve skutečnosti ji neztratil vůbec. My, zevní pozorovatelé, to víme; to „pouze“ Jób si neumí představit, že by jeho stav ještě mohl být „zvratný“
- to platí obecně: každý se můžeme dostat do situace, kdy ztratíme nadějí. Ale nikdy to není „objektivní“ pravda
- víra, naděje, láska = věříme, že Bůh existuje a doufáme, může zařídit, že věci dobře dopadnou. On a jeho láska to může dokázat.
8 Nebude mě sledovat oko toho, který mě vidí; tvé oči budou po mně pátrat, ale já už tu nebudu. 9 Pominul oblak a zmizel; tak ani ten, kdo sestupuje do podsvětí, už nevyjde. 10 Nenavrátí se už domů, jeho domov už jej nezpozoruje.
- taková hořká ironie: nemusíte si se mnou dělat starosti, moji přátelé. Už vás tady nebudu dlouho obtěžovat, už tady nebudu dlouho „strašit“. Můj život definitivně přeletěl, já tady končím. Já zemřu, nicota je má destinace. Tam budu mít klid
- stejně tak tady už nebudu svou přítomností obtěžovat Boha
11 Ani já nezadržím svá ústa, promluvím (v tísni svého ducha,) přemýšlet budu (v hořkosti své duše. / ve svém stísněném duchu / ve své zatrpklé duši)
- ale ještě, než se to stane, než můj život skončí, neodpustím si vůči Bohu přednést „trochu“ výčitek. Proč bych se držel zpátky? Nemám co ztratit, nebudu Boha šetřit. Dám své hořkosti a zklamání průchod bez omezení
- tíseň, hořkost, stísněnost, zatrpklost: pěkná sbírka depresivních výrazů
12 Cožpak jsem moře či drak že nade mnou musíš ustanovit stráž?
- chápu, Bože, že existují entity, které je třeba tvrdě „krotit“, aby se nevymkly kontrole. Takové temné mocné síly jako je třeba moře, kterým musíš nasadit uzdu, dát hranice pobřeží. Nebo jako „draci“, nezkrotné agresivní stvoření. Aby se jejich temná síla nevymkla kontrole. musíš je držet „zkrátka“
- ale copak tohle se týká mě? To jsem já tak hrozný, že mě musíš takhle držet přidušeného přiškrceného, abych nebyl nebezpečný?
- to se týče lidí obecně – také je asi zapotřebí je držet „při zemi“. Jinak okamžitě mají tendenci povyšovat. Lidi je třeba permanentně pokořovat, připomínat jim jejich limity a omezenosti.
- typický příklad je vyhnání z ráje: kdyby nás Bůh nechal si i po pádu „lebedit“ v ráji, naše arogance by se stala nesnesitelnou. Ale tím, že nás vyhnal ven, každý vyvrtnutý kotník, bolavý zub nebo porod nám připomenul naši ubohost. To je ozdravné a udržuje to lidskou aroganci ve snesitelné míře
- „nefunguje“ to dokonale, nestačí to: i v naší pozemské omezenosti zůstáváme arogantní. a stále se pýše pozvedáme proti Stvořiteli3.
13 Kdybych řekl: Potěší mě má pohovka, má postel mě unese při mém stěžování, 14 ty mě vyděsíš sny, viděními mě ohromíš.
- nemůžu svému stěžování utéct, nemůžu najít „úlevovou polohu“, kdy by se mi aspoň na krátko ulevilo a já si mohl přestat stěžovat
- při bolesti většinou hledají lidé úlevovou polohu – např. když tě bolí slinivka, kroutíš se dopředu nebo si leháš na bok. Hledáš aspoň krátkou úlevu. Toužíš po injekci morfia, který by ti umožnil aspoň na chvíli se uvolnit
- když jsem měl výhřez ploténky a nemohl jsem už několikátý den vydržet od bolesti, požádal jsem o injekci opiátu. Pamatuji si, jak se mým tělem rozlila blažená úleva. Rozplynul jsem se v blaženosti, že bolest ustoupila. Jóbovi se této úlevy nedostalo.4
- a Jób pokračuje: dokonce, když se mi konečně usnout podaří, což určitá úleva je, vzbudí mě nějaký hrozný sen, noční můra nebo dokonce nějaké nadpřirozené děsivé vidění od Boha
15 (Tu si má duše zvolila zardoušení, ano, smrt, raději než mé kosti.)
- dle pozn. kosti zde představuji celé tělo.
- Jób říká opět: tohle nechci, je to příliš těžké, volím raději smrt
16 Pohrdám tím / „Mám toho po krk“/přestaň se mnou, nebudu žít navěky; (nech mě být,) vždyť mé dny jsou marnost.
- omlouvám se, ale nejlépe tuhle větu vystihuje: Na tohle ti s..u (Mám toho po krk“ je také dobré, ale do situace ne dosti jadrné)
- nechej mě, pusť mě, přestaň se mnou zabývat, nech mě být, ukonči to, nemá to cenu, ruce pryč ode mě, končím, nehraju – to všechno sype do tváře Boha
- znovu zde připomínám tu úžasnou skutečnost, že všechny tyto až arogantní urážky „vmetené do Boží tváře“ nejsou prohrou!!! Nejsou tím selháním, kterého Satan chce dosáhnout; nejsou tím, o co se hrálo. To je úžasné
- to je naprosto zásadním zjištěním této knihy: Bohu tyhle věci nevadí, nepovažuje je za zradu nebo za rozvázání smlouvy s Ním. Naše pochybnosti, otázky, výhrady či stížnosti nejsou ten zásadní problém (Bůh je koneckonců nechává velmi často dokonce zaznamenat do Bible)5
- co by tím Jóbovým osudovým selháním bylo, k tomu se dostaneme později
17 Co je smrtelný člověk, že si ho ceníš a že si ho všímáš? /k němu přiložíš své srdce?
- to jsem my, ubožáci fakt tak důležití, abys na nás dělal takové „hokusy pokusy“? Že nás vystavuješ takovému zkoumání a testování? Že nás takhle pitváš za živa?
- my takové ubohé bílkovinné směsi, nestabilní odporné ti stojíme za takovou pozornost, za takové zkoumání?
- srv. letopisy Narnie6 – přes veškerou ubohost, je úloha synů Adamových ve stvoření významná. Mají nezastupitelný úkol v otázce boji se zlem ve světě
18 Navštěvuješ ho každé ráno, neustále jej budeš zkoušet.
- a ty si, Bože, nedáš a nedáš pokoj. Hned ráno jsi aktivní. Místo, abys mě chvíli nechal být – hned po ránu jsi zase u mě a sleduješ co budu dělat. Mám tě „pořád za zadkem“. Stále chceš komunikovat, sleduješ mě
- to ti fakt za tohle stojím?
- já sedím v popelu a škrábu se střepem: a Bůh sedí z poznámkovým blokem vedle mě a sleduje, jak si vedu – to je hrozná představa.
- ale také je možno si to představit naopak: jako MMA zápas v kleci nebo jako scénu z nějakého filmu: ty ležíš zbitý na zemi, celý zkrvavený sotva dýcháš, obrovský soupeř stojí nad tebou a mlátí tě a mlátí. Ale ty zase zvedneš hlavu, zase a zase. Odmítáš přiznat porážku. A celý vesmír (Bůh, Ježíš, milióny andělů, ďábel a démoni) zápasu neuvěřitelně fandí, řvou, šílí, pláčou, trhají si šaty.
- tím, že Ježíš přišel na tento svět, nade vší pochybnost ukázal, že není nezúčastněný provozovatel
19 (Jak dlouho) ode mne neodvrátíš pohled, (nenecháš mě aspoň spolknout) slinu?
- Bože, dej si chvíli pauzu; nadzvedni ruku, dej mi „oraz“, nech mě chvíli být, nech mě samotného a na pokoji. Přestaň mě pozorovat a zkoumat mé reakce
- v tom podobenství o boji v kleci je Bůh kromě zapáleného fanouška také rozhodčím: ten sice má možnosti boj kdykoliv ukončit, ale otálí s tím. Pouze dbá na to, aby ten velký zabiják toho ležícího neumlátil.
- Jób je tím ležícím domláceným bojovníkem: zvedá hlavu a signalizuje rozhodčímu – tak co, ještě to nestačilo? Ještě boj neukončíš? Moje tělo ještě není dost domlácené? A zvedne hlavu .. a zase a zase
20 Pokud bych zhřešil, co tím provedu tobě, strážci člověka? Proč jsi mě pro sebe určil za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě?
- pozn.: Dle masoretů zde bylo pův.: tobě (‘aleká) – viz LXX, což se ovšem dotýkalo Božího charakteru, takže byl text masorety změněn na: sobě.] tedy, že přestane být břemenem Bohu, on ale asi opravdu byl břemenem spíše sám sobě
- proč ti tak záleží na mých reakcích? Proč mě tak sleduješ? Cožpak to není jedno, co udělám? Když všechno pokazím nebo zahodím – což na tom opravdu tak záleží? Proč tě tak zajímám? Přestaň mě zkoumat a sledovat
- já jsem protivný sám sobě, já nechci žít a ty zkoumáš detaily mé psychologie a pod mikroskopem analyzuješ mé chování. Co tě k tomu vede?
- nazývá Boha strážcem člověka: to je trochu urážlivé.. Ale Jób chce, aby to vyznělo urážlivě. To věčné „sezení za zadkem“, ty kamery všude. „Ani na záchodě“ nejsi opravdu sám. Dokonce ti strážce čte i myšlenky. Kdo tohle má vydržet?
- Jób zde poodhaluje roušku a uvědomuje si to, že je zkoumán, testován, že na jeho reakcích velmi záleží. Pouze netuší, PROČ je to tak důležité. Proč toho Bůh není ochoten nechat, když on sám o žádné zkoumání ani testy nestojí.
21 A co že neodpustíš mé přestoupení a neodejmeš mou zvrácenost? (Vždyť nyní ulehnu do prachu;) budeš mě usilovně hledat, ale já už tu nebudu.
- a proč to, Bože, prostě nevyřešíš odpuštěním? Já to prostě vzdám, já to „nedám“. Já tě zapřu, já tu zkoušku pro tebe prohraju. Já už tu svoji rozbitou hlavu ze země nezvednu. Zkrátka to vzdám. Co tak hrozného se stane? Prostě mi odpustíš (tak, jak jsi zvyklý odpouštět) a bude to.
- já to zkrátka vzdám, uznám, že je to na mě moc těžké, že ten soupeř je nad mé síly. A ty mi to selhání následně odpustíš. A „bude to“.
- co ty na to, Bože: nešlo by to vyřešit takto?
- Jób testuje samé hranice možného. Jde na hlubiny teologie všech teologií
- jeho otázka je naprosto logická a legitimní. Přitom na samé hraně řešitelnosti nebo spíše pro nás neřešitelná.
- cožpak Petr nezapřel a nebyl rehabilitován? Proč ne já? Zapřu tě a řeknu, co Satan chce slyšet. A ty, „profesionální odpouštěč hříchů“, to pak „zamázneš“. Cožpak každý vyznaný hřích nebude odpuštěn?
- navíc moje „přiznání“, moje kapitulace byly vynuceny nátlakem – a i mezi zlými lidmi je všeobecně přijímáno, že přiznání vynucené mučením je bezcenné7.
- je toto řešení tedy možné? Spíše ne – ale proč? Snad by mohlo jít o podobný rozdíl jako je mezi zapřením Petra a zradou Jidáše. Petr zapřel, ale vztah neztratil, nezpřetrhal a bylo mu odpuštěno. Jidáš neudělal věc o moc horší, ale vztah zrušil a prohrál vše.
- domnívám se tedy, že toto Jóbem navrhované řešení (já tě pod tlakem opustím a Ty mi mi pak odpustíš , možné není. Existuje hranice, za kterou nelze v neposlušnosti či v zapření jít. Je možno zapřít opravdu a definitivně bez možnosti pozdějšího pokání8. Možnost přetrhnutí vztahu s Bohem existuje a může být definitivní. Je to obtížné této hranice dosáhnout, je velmi „daleko“, ale existuje
- Boží slitování je nesmírně velké, ale ne zcela bezbřehé. Odpadnutí je principiálně možné, jakkoliv vzhledem k velikosti Boží trpělivosti a milosti obtížné
- v jaké situaci byl Jób, jestli by mu zapření bylo odpuštěno nebo ne, samozřejmě netušíme. Možné to je, asi i dost pravděpodobné. Domnívám se, že by nebyl zavržen. Ale rozhodně by šlo o prohru. Je tedy zjevné, že nejde jen o to, abychom „skončili u Boha“, ale i o to, abychom tam skončili jako vítězové
- je to velmi složité: zraněnému „dobitému“ vojákovi z první linie nikdo nic nevyčítá, i když třeba nakonec nezvítězil. Nejméně mu něco vyčítají ti, kteří v první linii sami bojovali.
- příběhy, které žijeme, jsou opravdové. Jde o opravdové boje s možností opravdové prohry. Nejde o virtuální hru, kde je vždy možnost „resetovat“, obnovit životy a začít znovu. Nejsou to Laser games, kde po zásahu jsi z boje vyřazen jen na pět sekund a pak v plné síle pokračuješ.
- Imre Kertész v některé své knize popisoval proměnu svého těla během pobytu v koncentračním táboře z mladého, pružného v nevábné, oteklé ↩︎
- myslím, že tak nějak relativitu vysvětloval A. Einstein: minutu strávená na klíně milovaného chlapce vnímáme zcela jinak než minutu na rozpálené peci ↩︎
- Bůh musel přijmout ještě další „pokořující“ opatření: např. stavba babylónské věže ukázala nutnost zavedení dalších omezení (zmatení jazyků). Bůh tak zamezil vzniku celosvětové říše zla (ve stylu „Severní Koreje“) ↩︎
- také Ježíši visícímu na kříži nebyla žádné morfium dopřáno ↩︎
- SC Lewis v Radách zkušeného ďábla píše něco ve smyslu: Tos, Tasemníku během bombardování se svým klientem nedokázal nic víc, než že kouřil jednu cigaretu za druhou? No to ses moc nepředvedl.
↩︎ - opět CS Lewis ↩︎
- i v seriálu Fauda, když elitní důstojník tajné služby Kabi vyzradil při mučení úplně všechno, co věděl, včetně jmen konfidentů Mosadu, nikdo mu to nevyčítal. Všichni jsou v takovémto případě elementárně pokorní, protože vědí, že ani oni nemůžou věřit sami sobě.
Stejně tak jsou pokorní a zdrženliví lékaři, když mají hodnotit pochybení druhých ↩︎ - srv. Žd 12, 17 Neboť víte, že když později chtěl zdědit požehnání (Ezau), i když je se slzami usilovně hledal, byl odmítnut, neboť nenalezl místo pro pokání. ↩︎