Jób – kapitola 9 (Jób)

1 Nato Jób odpověděl. Řekl: 2 (Opravdu vím, že to tak) je, ale (jak může být smrtelný člověk) spravedlivý před Bohem?

Jób, naslouchal a souhlasí. To je cenné (a vzácné). Mohl by se hádat „z principu“, jen aby prosadil svou. Je fakt, že předcházela poměrně laskavá Bildadova útěcha.
jinak má ale člověk při čtení jejich diskuze dost často dojem míjení se, nenaslouchání si
v čem tedy dává Jób Bildadovi za pravdu? O čem, ví, že tak je? Že Bůh rozlišuje a spravedliví nakonec dopadnou dobře a zlí špatně
to Jób uznává, ale vzápětí klade proti-otázku: existuje ale vůbec někdo, koho Bůh za spravedlivého považuje? Není to jen teorie bez praktického dopadu? (Ano, spravedliví dopadnou dobře. Ale žádní spravedliví neexistují)
Jób se vrací ke své depresivní „mantře“: To je všechno pěkné, že Bůh rozlišuje, ale k ničemu mi to není. Oproti Bohu jsem v tak nerovném postavení, svou smrtelností v tak podřízeném a znevýhodněném postavení, že se mými záležitostmi nebude vůbec zabývat. Nebude brát v potaz mé argumenty, nepřipadá v úvahu, že by mi dal za pravdu
zde se Jób nesmírně mýlí (ve svůj „neprospěch“), podceňuje se: on sám Bohem za spravedlivého považován je a jeho při je věnována nesmírná (přímo vesmírná) pozornost

3 Jestliže s ním bude chtít vést spor, neodpoví mu na jedinou věc z tisíce.

[Jako podmět se logicky nabízí člověk],
ČSP [I zde je asi míněn člověk, který není schopen odpovědět Bohu na jeho otázky.] – to je divná poznámka, tak to asi myšleno není. Asi jde spíše o to, že Bůh neodpovídá člověku. My bychom měli na Boha tisíce otázek, ale On je ve svých vysvětleních velmi skoupý¹
diskutuje se s Ním opravdu těžko. Měl bych na Něho tisíce otázek, proč jsou věci tak, jak jsou. ale On nemá ve zvyku na otázky moc odpovídat. Když tak jen velmi sporadicky
Bůh opravdu s námi nediskutuje způsobem, který by nám byl jasný a srozumitelný. Většinou neodpovídá na naše otázky způsobem, který bychom si přáli. Ani Ježíšovy promluvy nebyly vždy prvoplánově pochopitelné²
já jsem mu jich „vmetl do tváře“ už tolik a nic – nic mi nevysvětluje, není ochoten mi říci, co se to kolem mě děje
vypadá to, že se Jób částečně „uklidnil“? Že se nechal vtáhnout do konstruktivního hovoru? Vytáhnout ze své hořkosti? V tom případě by mise přátel byla velmi, ale velmi úspěšná. Uvidíme dále

4 Má moudré srdce a ohromnou sílu. Kdo se proti němu kdy zatvrdil a uspěl?

parafráze: Bůh všemu rozumí a jeho moc není omezená. Nemá význam být proti Němu „zaseklý“. K ničemu to nevede, nic si na Něm „nevyvzdoruješ“. Trucováním vůči Němu nic nezískáš, On nátlaku neustoupí
ano: takový je Bůh. Inteligenčně i schopnostmi i odolností vůči manipulaci
zatvrdit se vůči Němu nedává příliš šanci na úspěch. Možná proto se mi nedaří si na Něm vymoci nějaké vysvětlení nebo odpověď. Možná jsem se vůči Němu příliš zatvrdil a proto mi neodpovídá.
možná Jób opravdu opouští svou hořkost? Zvažuje, že „tudy cesta nevede?“

5 On přenáší hory, aniž by poznaly, kdo je ve svém hněvu vyvrátil. 6 On pohybuje zemí z jejího místa, až se rozechvějí její sloupy.7 On domlouvá slunku, a to nezazáří, (vůkol hvězd umístí pečeť.)

[Neobvyklá vazba předložky se slovesem pečetit vyjadřuje uzavření, zakrytí, zde tedy zastření světla hvězd.]
to už tady bylo zmiňováno: pro Boha jsou i ty největší pro nás představitelné věci hračkou. Koná horotvorné či kosmologické zásahy, aniž mi si vůbec uvědomujeme, že za tím stojí³.
Jób proslovuje ódu na Boží velikost: Bůh koná naprosto, co chce, a to včetně nepředstavitelně velkých věcí. Přitom nemá potřebu svými činy „mávat lidem před nosem“⁴.
možná chce Jób říci: jestliže je Bůh schopen způsobit zemětřesení nebo zatmění a zůstat u toho skryt, nemůže se stát i nám, že nevidíme jeho ruku za tím, co se děje nám?

8 On sám roztahuje nebesa a kráčí po návrších moře / vlnách; 9 Tvoří Medvěda, Orion a Plejády i jižní souhvězdí

pozn. ČSP [Může jít i o představu kanaánské mytologie o šlapání po hřbetu mořského draka.] – no, nevím
[Patrně Velkého medvěda = Velký vůz. Bývá, ale též identifikováno jako Aldebaran v souhvězdí Býka]
Jób pokračuje v ódě na Hospodinovu velikost na základě velikosti Jeho stvoření: připomíná vesmír, hvězdy a oceány
termín „roztahování nebes“ mám rád: osobně jej vnímám spíše za nastavování přírodních zákonů, konstant, vytváření „kulis“, do kterých je pak teprve umístěn vesmír jako takový
že souhvězdí jsou Jeho dílem, o tom není pochyb
připomínat si Boží velikost opravdu pomáhá. Připomenout si, že mám co do činění s někým tak mocným, tak mě přesahujícím staví věci do nových perspektiv⁵. Může to i uklidňovat (když zvládl vytvořit vesmír, snad se mu nevymkl z rukou ani osud mojí maličkosti)
jde o překvapivý vývoj v Jóbových postojích. Možná na tom mají zásluhu opravdu jeho přátelé. Uvidíme dále.

10 (Činí veliké věci, jež ani nelze vyzpytovat, divy, jež ani nelze spočítat.)

pozn. ČSP: [Těsná paralela s Jb 5:9 může být protikladnou ironií k Elífazově řeči.] – Elífaz tam říká: Já bych nejspíše pátral po Bohu a svou záležitost bych předložil Bohu, 9 který činí veliké věci, jež nelze vyzpytovat, divy, jež nelze spočítat
parafráze: dobře, Elífazi, ty ses před nějakou dobou zmínil, že bys na mém místě řešil svou situaci s Bohem. Má to ale vůbec význam, má to šanci na úspěch, když jeho skutky jsou tak velké, a tak odlišné od našeho způsobu myšlení?

11 Jestliže projde nade mnou, nic neuvidím, a přejde-li, ani jej nerozpoznám / nepostřehnu / neporozumím

při Jeho neviditelnosti je obtížné rozpoznat, když s námi Bůh nějakým způsobem komunikuje, když se přiblíží
Jeho přítomnost, Jeho řeč nejsou nic uchopitelného, zjevného – často jsou to jen pocity, náznaky, mrazení, sny. Je snadné neporozumět, že to je On

12 Jestliže něco uchvátí, kdo ho přinutí to vrátit? Kdo mu řekne: Co to děláš?

tohle krásně vystihuje slovo SVRCHOVANOST. Tedy naprostá stoprocentní Boží suverenita a nadřazenost všemu. Jestliže se Nejvyšší rozhodne něco udělat, neexistuje ve vesmíru síla, která by jeho rozhodnutí zvrátila.
argumentačně ani silou

13 Bůh neodvrátí svůj hněv. Před ním se sklonili i pomocníci obludy.

ČSP: [Rehab – zástupné označení pro nepřátelské mocnosti – babylónskou Tiámat (ve stvořitelském eposu zmiňováni její pomocníci), kenaanského Livjátana, Rudé moře (Ž 74:13), Egypt viz Iz 30:7 p.];
nejen, že já Boží rozhodnutí nijak neovlivním – ale neexistují ani žádné duchovní ani tělesné bytosti, které by Hospodina byly schopné ovlivnit⁶. Nemá tedy cenu zkoušet to „ani přes ně“.

14 Jak bych mu tím spíše mohl odpovídat já? Jak mám volit slova při rozhovoru s ním?

když ani sebemocnější bytosti s Ním nic nezmůžou. Co potom ubohý já? O čem a jak s Ním mám diskutovat?
je přesahující a nesrozumitelný, jak se s ním mám tedy bavit?
zde Jób nemá pravdu – právě způsob, jakým se s Bohem baví, Bůh oceňuje. Naprostá upřímnost a vzájemný vztah – to jsou ty způsoby, jak je možno efektivně komunikovat s Bohem a dokonce ovlivňovat Jeho úradky
to ale v této chvíli Jób pochopitelně není schopen reflektovat – má pocit, že jeho slova jsou ignorována. Je dobré na tohle pamatovat vždycky, když máme pocit, že naše modlitby jdou do prázdna. Do prázdna nejdou nikdy.

15 Vždyť i kdybych byl v právu, (nebyl bych schopen odpovědět;), svého soudce bych jen prosil o smilování.

Jób zde rezignuje na své rozumové schopnosti, i na snahu o dosažení spravedlnosti. Vzdává „soudní při“ s Bohem ohledně toho, zda to, co se mu děje, je spravedlivé
je to příliš složité, na to, abych to byl schopen smysluplně formulovat a přednést. Kapacitně na to „nemám“, můj rozum na to nestačí
proto se na tohle „vykašlu“; rezignuji na argumentaci. I kdybych „náhodou“ měl pravdu a má stížnost byla legitimní, už tímto směrem nebudu postupovat. Nebudu už se dovolávat spravedlnosti. Měním své paradigma: už nehledám spravedlnost „v soudní při“, ale od teď čekám pouze na smilování. Už nechci argumentovat, nechci se hádat, nechci snášet důkazy. Vydávám se soudci na milost a nemilost. Už budu čekat pouze na to, že to soud ukončí a dá mi milost. Rezignuji na logiku i na spravedlnost. Ať soudce zkrátka mávne rukou a řekne: „Bylo toho dost – pusťte ho!“

16 Pokud bych volal a odpověděl by mi, nevěřil bych, že vyslyší můj hlas. 17 Nebo mě drtí bouří a bezdůvodně rozmnožuje mé modřiny

už neočekávám, že mi dá nějakou smysluplnou odpověď. I kdyby se náhodou rozhodl mi něco říci, stejně bych tomu nerozuměl. Bylo by to něco divného, co stejně „nepoberu“
On mě zkrátka drtí, aniž chápu proč. A v takové situaci, pod takovým tlakem nevěřím, že mi může říci něco relevantního. Proto se už na Něj ani neobracím

18 (Nedovolí, aby se mi vrátil dech / Nenechá mě popadnout dech,) nýbrž sytí mě hořkostmi;

tepe mě a nenechá mě vydechnout, vzpamatovat. žádný oddech, žádný time-out, žádný gong

19 Pokud jde o sílu, ano je udatný, a pokud jde o soud, kdo jiný mě předvolá?

ale jistě, samozřejmě, že je bezkonkurenčně silný a zcela svrchovaný. Samozřejmě, že si dělá, co chce. A když se rozhodne si se mnou něco vyřídit, nikdo mu v tom nezabrání.

20 I když budu v právu, má ústa mě usvědčí z viny; jsem bezúhonný, ale prohlásil mě za zvráceného.

Jób nadále osočuje Boha ze svévole. Pozvolna do ní přechází.
nemá to cenu: ať řeknu nebo udělám cokoliv, je to špatně; je to zbytečné. Jsem předem odsouzen a nezáleží na tom, co řeknu. O mé vině je předem rozhodnuto. Soud je předpojatý
já vím, že jsem v právu, ale soudce to vidí jinak. Je rozhodnut mě „dostat“. Neexistuje síla, která by soudce ovlivnila v můj prospěch

21 Jsem bezúhonný. Nebudu se starat o svou duši, zavrhnu svůj život.

já vím, že jsem nic neudělal, ničeho se nedopustil – ale co z toho? Kašlu⁷ na to, kašlu na spravedlnost
je mi už jedno, jak to se mnou dopadne. Stejně už nechci žít. Kašlu na právo, kašlu na všechno

22 Je to jedno, proto říkám: On (skoncuje s bezúhonným stejně jako s ničemou.)

u Boha se spravedlnosti nelze dovolat. Bůh není spravedlivý, nerozlišuje. Je Mu jedno, co děláš, jak žiješ a co říkáš. Všichni stejně dopadnou stejně, všechny Bůh nakonec zničí
tohle jsou podle mě jasné provokace: Jób ve svém zoufalství uráží Boha, „nařkává“ ho z nespravedlnosti, pohrdání právem, z lhostejnosti. Domnívám se, že si to možná ani ve skutečnosti nemyslí, ale je za tím snaha Boha vyprovokovat. Málokdo totiž snese, když ho někdo nařkne z takových hrozných věcí, aby se neohradil

23 Jestliže bič náhle usmrtí, posmívá se zoufalství nevinného.

Jób vrhá Bohu do tváře stále troufalejší nařčení a urážky – snaží se Ho zřejmě vyprovokovat
s údivem nemůžeme než konstatovat, že ani takovéto urážky nejsou tím, co by Bůh považoval za Jóbovo selhání ve zkoušce!
nejenom, že Bůh není spravedlivý a zabíjí lidi hlava nehlava – ještě z toho má srandu, to zoufalství trápených si ještě užívá.
to jsou extrémní urážky. Takhle se chovají opravdu jenom nejhorší z nejhorších lidí, sadisté apod.

24 Země je vydána do ruky ničemy, on zakrývá tvář jejích soudců.

Jób odhodil všechny zábrany: Bůh, vládce vesmíru je sadistický ničema. Sám dělá to nejhorší, co může – a pokud by se někdo chtěl chovat lépe, než On, ještě mu v tom zabrání, On aktivně brání tomu, aby se spravedlnost prosadila
neuvěřitelné: kdyby mě někdo takhle pozurážel, zřejmě bych s ním už nikdy nepromluvil
na druhé straně: nemá Jób „pravdu“? Jak jinak si má logicky vysvětlit nespravedlnost toho, co se mu děje

25 A mé dny byly rychlejší než běžec; utekly, neviděl blaho. 26 Pominuly spolu s rákosovými loděmi, jako se orel střemhlav vrhá na kořist.

[Seberychlejší loď dnes není obrazem rychlého uplynutí; dle dnešního příměru: Přelétly jako torpédo.]
mé minulé dobré dny byly z mé nynější perspektivy příliš krátké. Ani jsem je pořádně nestihl zaznamenat, „přeletěly“ příliš rychle
(to je klasická relativita: když ty dobré dny žijeme, neuvědomujeme si to, nevážíme si toho. Zpětně nám pak připadají krátké)
objektivně to tak nebylo: Jób prosperoval desítky let a od katastrofy uplynuly teprve týdny. Ale „co z toho“? Pomůže nám takové vysvětlení, když je nám zle:? Pomůže nám, když nám někdo logicky vysvětlí, že v křesle jsme seděli celý den a na rozpálené peci teprve pět minut?

27 Řeknu-li si: Zapomenu na své stěžování, opustím svou utrápenou tvář a pookřeji, 28 lekám se všech svých bolestí, vím, že mě nenecháš bez trestu.

možná bych se mohl rozhodnout hodit to všechno za hlavu. Přestat si stěžovat, že jsem ztratil děti, postavení, všechno. Hodit to za hlavu a jít dál. Přestanu vzdychat, pozvednu hlavu a přenesu se přes to
je otázka, zda by to Jóbovi dovolila jeho nemoc. Nemoc není otázka rozhodnutí nebo pevné vůle. Když je člověku zle, nic s tím nenadělá. My můžeme změnit mentální nastavení, ale nemoc je nemoc. Když je člověku opravdu špatně, pozitivní myšlení je nesmyl
Jób pokračuje: Ale udělat to stejně nemůžu – jednak by to nebylo upřímné, jednak by se takový přístup Bohu nelíbil. Za takový lhostejný a v posledku neupřímný přístup by mě Bůh pravděpodobně potrestal, to by mi neprošlo
ty, Bože, netoleruješ vytěsňování skutečnosti, Ty netoleruješ „pozitivní myšlení“. Nelíbí se ti „buddhistické“ povznesení se nad skutečnost, nad utrpení, ignorování reality, únik z reality do meditace. Ježíš byl všechno, jen ne východní guru povznesený nad utrpení světa
kdybych to hodil za hlavu a „šel na ryby“, Boha by to „naštvalo“. Kdybych se zhulil, Bohu by se to nelíbilo. Kdybych se „promeditoval“ do nirvány, Bůh by mě odmítl

29 Já platím za ničemníka nač se mám unavovat marností?

[míněno – dokazováním neviny]
o mě je předem rozhodnuto: vinen. Má kauza je předem dána – proč se ještě snažit něco říkat?

30 Kdybych se omyl vodou ze sněhu a dlaně si očistil louhem, 31 jednou mě ponoříš do jámy a bude mnou opovrhovat i můj plášť.

nemám šanci se očistit v Božích očích. Neexistuje způsob
On se rozhodl udělat ze mě špinavce, hříšníka a to za každou cenu. Tohle rozhodnutí není možno zvrátit
Bože, „tlačíš mi obličej do záchodové mísy“ silou, které se nelze vzepřít. Znovu a znovu mě srážíš do hnoje, koupeš mě v žumpě. Jakou má cenu se snažit očistit? Zůstanu v té žumpě ležet, už se nebudu zvedat.
jsou to opakovaná brutální obvinění vůči Bohu. Jób tím provokuje, snaží se Boha vydráždit k reakci. Aby si to osočování nenechal líbit, aby povstal a řekl, že to není pravda. Aby něco vysvětlil nebo něco udělal.
je to dobrá taktika
křesťané se někdy nezastávají sami sebe, když jsou osočování ze zlých věcí. V knize Víra navzdory KGB se věřící vězeň nebránil, když ho spoluvězňové osočovali a bili za údajné zneužívání vlastní dcery. Nebyla to samozřejmě pravda, ale on se nebránil, protože očekával, že se ho zastane Bůh. Následovat tak příklad Ježíše, který Když mu spílali, neodplácel spíláním, když trpěl, nehrozil, ale předával vše tomu, jenž soudí spravedlivě⁸
ale kdo se zastane Boha?

32 Vždyť on není člověk jako já, abych mu odpověděl a (vešli jsme spolu v soud.)

s Bohem se nedá normálně domluvit. Je to bytost z jiného světa. Je příliš odlišný, příliš přesahující, nerozumí mému způsobu myšlení. Nemáme společnou komunikační rovinu
to je opět provokace, protože Bůh nás samozřejmě chápe
Jób na to jde dobře: vědomě nebo podvědomě se snaží Boha vyprovokovat k akci či slovu
jak vlastně víme, že nám Bůh rozumí? My NZ křesťané to víme, protože známe Ježíše, který přišel na svět v těle a vše si prožil na vlastní kůži. Ale mohl si tím být jistý i Jób? Nějak tušíme, že takový Bůh být musí: při své velikosti, při svých schopnostech, rozumu i při své dobrotě, Že není možné, aby nerozuměl. Instinktivně cítíme, že nemůže být lhostejný, není možné, aby na nás „kašlal“, aby naše volání šlo do prázdna
možná i proto, že když něco navrhneš a vyrobíš, většinou tomu pak do detailu rozumíš
v tomto kontextu jsou všechna náboženství mluvící o neosobní vesmírné energii úplně mimo
přesto se nám někdy mohou vtírat pochybnosti, jestli vůči nám přece jen Bůh netrpí určitým neporozuměním. Jestli se opravdu dovede vcítit do hloubky naší ignorance či slabosti. Když jednáme s někým hodně tělesně nebo duševně slabším, než jsme sami, někdy nedokážeme pochopit, že on už opravdu nemůže nebo že opravdu má psychické problémy.
opět ale platí: pokud bychom v tomto směru měli pochybnosti, „vyléčí“ je vtělení. Nejpozději od Ježíšova vtělení není pochyb, že Bůh ví, „o čem je“ život člověka v těle a slabosti

33 Není mezi námi rozhodčí, který položí na nás oba svou ruku.

Jób pokračuje: možná bych to zkusil přes třetí osobu, přes mediátora, prostředníka. To by mohlo pomoci, když přímá domluva s Nejvyšším se mi nedaří, když nechápe mé argumenty
ale nikdo takový není. neexistuje vhodná osoba, vhodná bytost, která by tohle mohla zvládnout
existují mediátoři mezi Bohem a lidmi? Asi mohou: typicky Mojžíš nebo David. A samozřejmě Ježíš⁹ – On tohle dělá, On takový je. Má k tomu veškeré vybavení a autoritu: rozumí „oběma stranám“ jsa dokonalým člověkem i dokonalým Bohem
(„škoda“, žen tehdy jako mediátor mezi Hospodina a Jóba „nezaskočil“ Ježíš)

34 Ať ode mě odejme svou hůl, (ať mě hrůza z něj neděsí,) 35 ať mohu promluvit, aniž se ho budu bát; (tak tomu totiž u mě není.)

jak s Ním mám diskutovat, jak mám Bohu přednášet stížnosti či argumenty, když jsem pod takovým tlakem?
jak mám diskutovat s někým, kdo mě zároveň tak kruší? Vždyť žiju v hrůze, odkud přiletí další rána. To opravdu není situace vhodná pro dialog.

pěkně je to ukázáno v seriálu Chosen: učedníci zde mají tisíce otázek, potřebovali by tolik věcí vysvětlit, objasnit. Jsou často ponechání sami sobě, dohadují se navzájem, dohadují se Ježíšových záměrů. A to vše přestože je Ježíš stále s nimi. (Ve skutečnosti Ježíš dost často odchází do samoty). Odpovědí a vysvětlení se jim ale dostává jen někdy a ne četně. O to více se nám dostává jen nečetných odpovědí od neviditelného Boha v nebesích ↩︎
důvodů pro toto je více, např. jde o určitý „filtr“, který propouští ty, kdo mají opravdový zájem a odfiltrovává ostatní ↩︎
jak moc koná tyto věci aktivně a kdy jsou důsledkem Jím nastavených přírodních zákonů, je těžko rozpoznat. Osobně se domnívám, že Jeho přímé zásahy nejsou úplně vzácné. Ale je to vcelku jedno – tak jako tak, jde o Jeho dílo ↩︎
podle první kapitoly Římanům, kdo nad stvořením přemýšlí, Boha za ním nevyhnutelně musí nalézt ↩︎
typicky tento model používá David v Žalmech: často začíná depresivně, pak si začne připomínat Hospodinovu velikost, což ho postupně z jeho depresí vyvede a končívá triumfálně ↩︎
o to pozoruhodnější potom je, že na nás, na lidi Bůh dost „dá“, např. věnuje značnou pozornost našim modlitbám. Co jiného jsou naše modlitby, než snaha ovlivnit Boží jednání? Je to jako s vlastním dítětem – přestože je svým vlivem zcela nevýznamné, přesto na jeho prosby a přání bereme značné ohledy ↩︎
nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že jadrná mluva, případně až vulgarismy dobře vyjadřují Jóbovo rozpoložení. Oni tenkrát takhle nemluvili, já to ale v parafrázích použít můžu ↩︎
1 Pt 2,23 ↩︎
naopak je jisté, že kněží v ŘK smyslu těmi mediátory nejsou ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz