Matouš – kapitola 10

1 Zavolal si svých dvanáct učedníků a dal jim pravomoc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a aby uzdravovali každou nemoc i každou slabost.

Navazujeme na Ježíšovu výzvu, aby se učedníci modlili za další dělníky na Boží žeň.
Těmi dělníky vyslanými na vinici se tedy vzápětí poté, co mluví o jejich nedostatku, stává Ježíšových Dvanáct.
Je tedy možné, či spíše pravděpodobné, že když se člověk vidí potřebu a modlí se za dělníky na Boží žeň, dostane vzápětí pověření a zmocnění, aby se tím dělníkem stal sám.
Situace se vyvinula způsobem, který byl pro jednoho člověka nezvládnutelný. I kdyby se Ježíš každý den modlil za potřebné „do dvou do rána“, nic by to nevyřešilo.
Ježíš byl omezen lidským tělem – mohl se věnovat vždy jen jednomu potřebnému, přičemž u každého potřeboval nejprve proniknout do problému (zjistit, za co se má modlit), pak se pomodlit, atd. Je těžko si představit, že by jednoho „klienta“ mohl odbavit za méně než za deset či patnácti minut.
Nabízí se otázka, zda nemohl zařídit, aby byli zdraveni všichni přítomní najednou nebo nějakým podobným způsobem svou službu „zefektivnit“. Pravděpodobně by mohl, ale zjevně nešlo o Boží cestu. Tímto způsobem nepostupoval, rozhodl se svou „práci“ delegovat.
To je poučné pro všechny Ježíšovy následovníky – ani ti nejobdarovanější služebníci si nesmějí myslet, že svou službu budou zvládat sami. Potřebují svou práci delegovat.
Ježíš při tomto svém rozhodnutí hodně riskoval – učedníci byli, jací byli. Byli to lidé jako každý jiný, se svými chybami a slabostmi. Rizika byla značná – dát někomu tak velkou pravomoc, že může vyhánět nečisté duchy a uzdravovat nemoci a slabosti, je velký risk. Může zpychnout, může se stát arogantním, může svou službou v lidech vytvářet falešný obraz o Bohu. Čím větší pravomoc člověk dostane, tím více toho může pokazit.
Ježíš to přesto udělal. A Bůh to tak dělá dodnes – Jeho církev ve světě stále existuje vedena „pouhými“ lidmi. A Bůh s tím počítá a „zvládá to“ – církev nejen nezanikla, ale expanduje a vítězně dojde do závěrečného setkání s Pánem. Je to samozřejmě především vedení Svatého Ducha, který církev nikdy neopustil.
Naše neschopnost a naše pády jistě jsou pro Boha frustrující, ne ale natolik, aby svou práci s církví vzdal.
Když se Bůh rozhodl si za nevěstu vybrat církev, věděl, „do čeho jde“. Neměl o lidech iluze.
Učedníci z toho museli být jednak „děsně nervózní“ (Jak to zvládnu?) a jednak u vytržení (Ono to fakt funguje! Moje modlitba funguje!).

2 Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon zvaný Petr, jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův a jeho bratr Jan,

(jediné užití tohoto výrazu (apoštol) u Mt;)
Slovo apoštol „vymyslel“ dle Mk 3,14 a Lk 6,13. Jistě je nevymyslel, ale použil pro pojmenování svého týmu.
Význam slova je „vyslaný“, „to send out“ , „to send forth.“ Zřejmě toto slovo pro své učedníky začal používat až nyní, kdy je opravdu vysílá. Do té doby byli jeho následovníky, žáky, studenty či učedníky. Nyní se vydávají, jsou vysláni na vlastní mise.
V klasické řečtině termín apóstolos označoval někoho, kdo byl vyslán jako posel nebo vyslanec, zejména s určitým pověřením nebo úkolem, např. vládního nebo vojenského emisara či diplomata. Označovaly se tak údajně i speciálně vyslané lodě či flotily.
Ježíš toto slovo pro své učedníky začal používat až nyní, kdy je opravdu vysílá. Do té doby byli jeho následovníky, žáky, studenty či učedníky. Nyní se vydávají, jsou vysláni na vlastní mise.
Jsou jmenovitě vyjmenováni – muselo být zcela jasně definováno, koho se vyslání týká, na koho autorita bude přecházet.
Nejprve dvě bratrské rybářské dvojice. Proč Ježíš volil bratrské dvojice? Možná byli svými rodiči dobře vychováni. Možná se navzájem mohli dobře korigovat. A také je bratrům spolu lépe v nesnázích, mohou se na sebe spolehnout a vzájemně se podporovat. Obě dvojice měly mezi dvanácti určité více či méně dominantní postavení.
Poměry v týmu apoštolů jsou pěkně a uvěřitelně znázorněny v seriálu Chosen.

3 Filip, Bartoloměj, Tomáš, celník Matouš, Jakub Alfeův, Tadeáš,

Bartoloměj: [nic více o něm nevíme, avšak od 9. st. je tradice, že jde o Filipova přítele Natanaela z Kány;
var.: Lebeus, jenž byl nazván Tadeášem; v L 6,16 a Sk 1,13 je ekvivalentem Juda Jakubův, s nímž je prav. totožný.
Co člověk, to osud. Čekaly je dlouhé a dobrodružné životy. Všichni, až na Jana dle tradice zemřeli mučednickou smrtí.

4 Šimon Kananejský a Juda Iškariotský, který ho pak zradil.

[jméno nemá zeměpisný význam, ale je odvozeno od aram. výrazu pro horlivce / zélótu;

U Šimona může tedy jí o označení jeho zélotského původu.
Zélóti tvořili židovské politické hnutí známé svou vášnivou opozicí vůči římské nadvládě. Používali násilné prostředky boje, vedli partyzánskou válku, kterou považovali za válku svatou. Účastnili se protiřímského povstání, které skončilo katastrofální porážkou v roce 70.
U Judy není nikdy opomenuto připomenout jeho pozdější zradu. Jistě během svého pobývání s Ježíšem udělal i mnoho dobrého, zrada ale vše překryla.

5 Těchto dvanáct Ježíš poslal, když jim předtím nařídil: „Nechoďte na cestu pohanů a do samařského města nevstupujte;

n.: k pohanům (obj. genitiv);
Jaké dostali učedníci pro své mise pokyny?
Za prvé: Měli se věnovat výhradně Židům. Proč?
Jak víme, Ježíš proti pohanům „nic neměl“, vždyť sám se tímto pokynem příležitostně neřídil. (Neměl problém strávit několik dní v samařském městě, navštívit doma Římana nebo posloužit cizince). Nicméně jeho úkol byl zaměřen primárně na židovský národ a až skrze něj se mělo evangelium dostat k ostatním národům. Tento svůj úkol nechtěl ohrozit tím, že by se On a jeho služebníci zaměřil příliš do široka – šlo by za daných okolností o příliš „velké sousto“.

6 ale jděte raději k zahynulým ovcí z domu Izraele.

Vaší cílovou skupinou jsou Židé – a z nich zahynulé ovce. Kdo to je?
Pokud Izrael je stádem, jde o ovce, které jsou ve špatném stavu, resp. již zemřelé. Ne zřejmě mrtvé, ale již ke stádu nepatřící. Kdo to je? Za kým měli učedníci chodit?
Zřejmě jde o Židy, kteří již rezignovali, ztratili svůj živý vztah k Hospodinu. Z jejichž vztahu již nezůstalo vůbec nic nebo jen mrtvé náboženství.
Ti potřebovali dobrou zprávu o Mesiáši nejvíce.

7 Cestou hlásejte: ‚Přiblížilo se království Nebes.‘

Druhý pokyn: Vaším ústředním tématem budiž blízkost Nebeského království.
To zdůrazňujte, o tom mluvte. Co to znamená? Že „zápis“ do Boží království již započal, přihlášky se již přijímají. Kdo chce patřit do Božího království, nemusí se nikam stěhovat ani nemusí na nic čekat – je možno do něj vstoupit již nyní.
Má to jediný „háček“ – Boží království je zatím neviditelné, skryté, nenápadné. Zápis našeho občanství je zatím proveden neviditelným písmem. To ovšem neznamená, že není reálné nebo že naše nové (neviditelné) občanské průkazy jsou neplatné.
Ježíš si s vysvětlováním těchto aspektů svého království dával velkou práci – používal celou řadu obrazů, aby věci okolo svého království objasnil.

8 Uzdravujte nemocné, probouzejte mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte démony — zadarmo jste přijali, zadarmo dejte.

Třetí až sedmý pokyn:
- Uzdravovat
- Křísit
- Očišťovat malomocné
- Vyhánět démony
- Vše dělat zadarmo
K tomu všemu učedníci dostali pravomoc – dostali tedy „kompletní“ Ježíšovu „výbavu“. Ježíš si ani kříšení mrtvých nenechal jen pro sebe.
Nevíme ale o tom, že by učedníci na svých misích někoho mrtvého skutečně vzkřísili: Není to zaznamenáno, nebo si možná na tento úkol netroufli?
Ježíš zdůrazňuje, že za svou službu nemají brát peníze. Zdůvodnění je logické: Zadarmo jste přijali, zadarmo dejte. Kdyby si od Ježíše museli tuto moc koupit, bylo by legitimní přenést náklady na koncové „zákazníky“.
To, že učedníci přijímali ubytování a stravu, je naopak zcela v pořádku.

9 Neopatřujte si do svých opasků zlato ani stříbro ani měď;

[Mt zmiňuje výrazy pro peníze zažité v h. kultuře a přidává i měděné, v Mk jsou pouze měděné mince];
Osmý pokyn: Je třeba vyrazit „s prázdnými peněženkami a bez kreditních karet“.
Proč? Je to dobré pro víru – člověk je nucen spoléhat na Hospodinovo zaopatření a zvyká si na tento životní styl. Každý nabídnutý nocleh, každé pozvání na oběd člověka ujišťuje o tom, že Hospodin na něj nezapomněl.
Křesťané, kteří nemají finanční rezervy, se v tomto životním stylu „cvičí“ průběžně – je to ale náročné na psychiku. Naopak lidé, kteří vždy mají, kam sáhnout, žijí sice klidněji, ale nepotřebují každodenně tolik víry, a je to rizikové – mohou začít na peníze nezdravě spoléhat.
Četl jsem o biblické škole, kde závěrečná zkouška spočívala v tom, že absolvent musel bez libry v kapse evangelizačně procestovat celou Anglii os severu na jih. Absolventi tím svou víru posílili i prokázali.
Peníze se tehdy nosily v opasku – k tomuto způsobu se vracíme při cestách do Afriky. V dutých opascích máme v tajných kapsách železnou dolarovou rezervu. Zatím jsme ji naštěstí nemuseli použít.

10 neberte si na cestu ani mošnu ani dvě košile ani sandály ani hůl, neboť dělník je hoden své obživy.

spodní šat odpovídající přibližně naší košili (zhruba lat. tunika);
Devátý pokyn. Kromě peněz si učedníci neměli na cestu brát:
- mošnu: tedy tašku, batoh, zavazadlo. S čím? Mám-li zavazadlo, sbalím si na cestu řadu věcí. Nemám-li, nemůžu si vzít nic, protože to nemám kam dát. Seznam věcí, které na cestu „potřebuji“ by byl dlouhý. Když nemám nic, jsem zcela a do poslední drobnosti odkázán na pohostinnost lidí, které navštívím.
- dvě košile: jednu tedy zřejmě ano, tedy tu, kterou má člověk na sobě. Myslí se: Neberte si náhradní oblečení. Takže když se ti oblečení roztrhá, jsi i v pořízení nového odkázán na ostatní.
- sandály: Boso chodit učedníci jistě neměli, myslí se tedy opět: Neberte si náhradní obuv. Výsledkem opět je, že když se ti roztrhne řemínek nebo ti boty doslouží, musí se najít někdo, kdo ti je opraví nebo koupí nové.
- hůl: Hůl se dá použít jako opora při chůzi – tak to zřejmě Ježíš nemyslel: Když někdo při chůzi používá hůl, ať ji používá. Zde je spíše myšlena hůl použitelná k obraně např. před psy nebo i před lidmi. Když někdo jde bez hole, musí spoléhat, že jej ochrání Nejvyšší. Dnes bychom možná řekli: Neberte si nůž ani pepřový sprej ani pistoli.
Zdůvodnění je uvedeno: neboť dělník je hoden své obživy. Myšleno: Tím, že jste vyrazili na misi jako moji učedníci, jste na sebe vzali práci. Vstoupili jste ke mně, resp. k Bohu „do pracovního poměru“. Jako takoví máte nárok na zaopatření a přiměřenou odměnu. Bůh se tedy postará, abyste netrpěli nouzí – vždy pošle někoho, kdo vás zaopatří vším potřebným.
Život v takového závislosti na Bohu, resp. lidech, je náročný, ale zároveň krásný, vzrušující a dobrodružný. Podobné pocity popisují lidé, kteří se vydávají např. na pěší poutě – ti, kdo vyrážejí bez zajištění, bez příprav, bez itineráře a bez předem domluvených noclehů, popisují každovečerní dobrodružství z nejistoty, kde budou dnes spát. Jejich svědectví přitom říkají, že vždy se nakonec nějaký nocleh najde, situace se nějak vyřeší, apod.
Cestování je v dnešní době poměrně snadné: Ve většině zemí stačí mít v kapse platební kartu a není se v podstatě čeho obávat – síť ubytovacích a stravovacích zařízení je hustá a kvalitní.

11 Do kteréhokoli města nebo vesnice vejdete, vyptejte se, kdo v něm je toho hoden; a tam zůstaňte, dokud neodejdete.

[to bylo v protikladu k praxi náb. filozofů tehdejší doby, kteří chodili dům od domu a žebrali]
Desátý pokyn: Jak má probíhat příchod do nové destinace.
Vše je třeba dělat uvážlivě, „nehrnout“ se do prvního domu, ale snažit se proniknout do místní situace, pochopit ji. Za tím účelem je třeba mluvit s místními lidmi.
To je příjemné: Ježíš doporučuje „nedělat diagnózu od stolu“, nebýt suverénní, nepostupovat paušálně. Je třeba se zorientovat, naslouchat místním, udělat si čas, nechat si věci vysvětlit.
Kdo je ten, kdo je hoden? Hoden čeho? Ubytovat učedníky.
Zřejmě šlo o to, aby se učedníci nezapletli (neubytovali) s problémovými lidmi – se zločinci či lidmi se špatnou pověstí.
Jde o rozdílný přístup oproti Ježíši, který s návštěvami u „nehodných“ lidí problém neměl? Spíše ne – jedna věci je s celníky nebo s jinými hříšníky povečeřet, u někoho se ubytovat je věc druhá. Bydlet u někoho problematického může mít na službu výrazně nepříznivější dopady.
Šlo o to najít pro ubytování v městě nebo vesnici vhodného člověka – jednak morálně neproblematického, ale zřejmě i s dostatečnými ubytovacími a stravovacími kapacitami.
Ubytovat se u někoho v jednopokojovém bytě se může stát po čase noční můrou. Jinému člověku zase mohli učedníci způsobit svou přítomností významnou ekonomickou újmu, apod.
Ježíš např. s oblibou nocoval v Betanii u sourozenců Lazara, Marie a Marty. Jednak se tam zřejmě cítil s celým týmem vítaný, jednak ale musela mít rodina k dispozici přiměřený dům.
Ubytování týmu se snažíme pečlivě plánovat i při našich cestách do Jižního Súdánu: Účastníci jsou sice většinou odolní a ochotní snášet nepohodlí, ale spaní na zemi, špatné záchody a nemožnost se osprchovat se časem zají každému. Chceme-li efektivní a spokojený tým, je určitá bazální hladina zajištění fyzických potřeb nutná.
A tam zůstaňte, dokud neodejdete: Ježíš učedníkům nedoporučuje „fluktuaci mezi ubytovacími zařízeními“. I proto je pečlivé „vyšetření“ místní situace tak důležité.

15 Když budete vcházet do domu, pozdravte jej.

ř. slovo zn. také ‚domácnost‘ (ale i větší celek);
var.: [+ říkajíce: Pokoj tomuto domu];
Jedenáctý pokyn se týká „zacházení s pokojem“.
Nejde o pouhý pozdrav. Vidíme, že přejeme-li někomu pokoj, má to „kosmické“ účinky. Pokud jsme křesťané, přináší naše přání do jejich domácností reálný pokoj.
Ten je domácími vnímán a oceňován.

13 Bude-li toho ten dům vskutku hoden, ať na něj přijde váš pokoj. Nebude-li však toho hoden, ať se váš pokoj navrátí k vám.

Pokoj se chová „autonomně“ – sám si analyzuje domácí poměry a dle jejich posouzení zváží, zda tam zůstane nebo ne.
Jde samozřejmě o Boží jednání – Bůh je tím, kdo posoudí, za bude v dané domácnosti působit nebo nikoliv.
Vidíme, že působení požehnání není automatické – učedníci se v obci vyptají, zváží situaci a u někoho se ubytují. Jeho domácnosti popřejí nadpřirozený pokoj. Bůh si ale ponechává právo na „second opinion“ a celou situaci zhodnotí znovu. Pokud se učedníci dopustili chyby a vybrali domácnost nevhodně, jejich slova nebudou mít moc a nic domácím nepřinesou.
Význam přání pokoje a to, co se následně stane, musí být cenné a významné, když si věc Hospodin tak „hlídá“, nechtěje, aby pokoj spočinul na někom nehodném. Domácnosti, které učedníky ubytovaly a hodné byly, musely získat významnou hodnotu.
Význam našeho přání pokoje a žehnání vůbec zřejmě jako křesťané podceňujeme.
Dalo by se ještě uvažovat o formulaci ať se váš pokoj navrátí k vám: Vyvolává totiž dojem, jakoby pokoj mohl spočívat buď na učednících nebo na jejich hostitelích. Či jakoby učedníci svůj pokoj museli svým hostitelům předat (a sami o něj přijít). Či jakoby učedníci musel ze svého pokoje odebrat. Tak to ale myšleno jistě není.
Víme, že Svatého Ducha je dost pro všechny – když Bůh odebral Ducha Mojžíšovi, aby ho vylil na izraelské starší, Mojžíš následně nedostatkem Ducha netrpěl.
Je zřejmě myšleno, že pokoj zkrátka na domácnosti hostitelů nespočine.

14 A když vás někdo nepřijme a nevyslechne vaše slova, při odchodu z toho domu nebo onoho města vytřeste prach se svých nohou.

Dvanáctý pokyn se týká reakce na odmítnutí.
Jedna věc je, když učedníci nebo Hospodin usoudí, že hostitelé přijmout Kristův pokoj nejsou hodni – stane se pouze to, že se jim ho nedostane.
Zde je popisována situace mnohem hrozivější, jejíž výsledkem je vytřesení prachu z nohou. O co jde? Jde o radikální gesto oddělení se, kterým učedníci dávají najevo: S těmito lidmi nemáme nic společného. Nechtějí nás a my odcházíme.
Hrozivé je, že se zde nemluví o nějakém nepřátelství – Ježíš neříká: Když vám budu nadávat a házet po vás kamení. Mluví o lidech, kteří učedníky nepřijmou a nevyslechnou. I od takových se učedníci měli striktně oddělit.
Pokud by tento přístup měl být univerzální, tedy platit pro každou evangelizaci v každé době a v každém čase, zcela by to měnilo paradigma, jak světu přinášet evangelium. Platilo by: Jednou a dost. Jednou se k tobě nabídka evangelia dostala a když jsi odmítl, je to tvůj konec.
Tak tomu ale zřejmě být nemá – ze statistik víme, že málokdo se k Bohu obrátí při prvním setkání se s křesťanem. Existují údajně data, že kontaktů s křesťany je v průměru zapotřebí sedm, než člověk vydá Bohu svůj život.
Jak uvidíme v dalším verši, šlo zřejmě o zcela mimořádnou situaci – Boží moc provázející učedníky byla tak veliká a tak očividná, že odmítnout ji vyžadovalo pro Boha již nezkousnutelnou dávku arogance.
Jde ale zároveň o varování pro všechny, komu je evangelium hlásáno: Dejte si na svou reakci velký pozor! I pouhé nevyslechnutí či odmítnutí evangelisty může může být Bohem bráno velmi vážně.
Učedníci rozhodně neměli dělat opakované marné pokusy někoho přesvědčit nebo se někam dostat.
Jak moc být při evangelizaci „vytrvalý“ je každodenním problémem křesťanů: Jak dlouho a jak vytrvale usilovat o něčí spásu, když je člověk opakovaně odmítán? Modlit se za naše žádosti (a tedy např. i za spásu lidí) máme vytrvale a úporně (srv. např. soudce a vdova).
Asi patnáct let jsme se např. neúspěšně snažili založit sbor v jednom městečku nedaleko Ostravy – šlo o příklad naší chvályhodné vytrvalosti nebo jsme se úporně a zbytečně „cpali“ do Bohem zavřených dveří?

15 Amen, pravím vám, v den soudu bude snesitelněji sodomské a gomorské zemi než onomu městu.“

Velmi drsné Ježíšovo slovo: Jak víme Sodoma a Gomora byly Božím hněvem spáleny na popel, zemřeli všichni obyvatelé. Jejich osud má dle Kristových slov přitom být přitom snesitelnější, než osud těch, kdo nevyslechli či nepřijali Jeho učedníky.
Jak se to může stát? Možná proto, že jednorázová tělesná smrt v ohni je lepší variantou, než trápení v pekle.
Ježíš své učedníky vybavil těmi nejsilnějšími možnými „průvodními listy“ – prakticky neomezenou moc k vykování zázraků včetně křísení z mrtvých. Kdo něco takového odmítne, odsuzuje se na věčnosti k pláči a skřípění zubů. Vždyť každý musel jasně vidět, že jejich moc nemůže pocházet od nikoho jiného, než od samotného Hospodina.

16 „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a prostí jako holubice.

n.: ryzí / bezelstní;
Třináctý pokyn se týká chování v nebezpečném světě: Svět je plný lidí, kteří jsou nebezpeční a nemyslí to s ovcemi (s křesťany) vůbec dobře – to jsou vlci. Chtějí ovce zlikvidovat a „sežrat“.
Křesťané jsou těmi ovcemi – tedy lidmi, kteří nejsou draví, nejsou drsní a tvrdí. Nejsou vybaveni k tomu, aby se bránili, nejsou vlkům rovnocennými soupeři. Jsou možná nejen trochu bezbranní a trochu naivní.
Ježíš s tím ale počítá a tato určitá nevybavenost křesťanů stran schopnosti obstát v tomto světě, není na škodu. Jak je to možné? Jak to, že když jsou oproti vlkům tak slabí, nakonec obstát mohou?
Dravost a agresivitu mají nahradit: Obezřetností: φρόνιμος, ον [fronimos], (komp. φρονιμώτερος) chytrý, prozíravý, rozumný, rozvážný, moudrý (po praktické stránce), obezřetný [14 výskytů].
- Nedostatek agresivity mají nahradit „mozkem“. Siláka není nutno porazit jeho zbraněmi, je na něho možno také vyzrát.
- Tato vlastnost je přisouzena hadům: Jsou hadi jako zvířata obezřetní či prozíraví? Do určité míry takoví být musejí, protože žádní velcí siláci to nejsou (desetimetrové škrtiče zjevně Ježíš nebral v úvahu). To, že hadi jsou schopni obstát, je dáno tím, že jsou nenápadní či skrytí a zároveň často svou jedovatostí smrtelně nebezpeční. (Ale i nejedovatí hadi musejí chytře číhat na svou kořist.)
- Myslel Ježíš při svém podobenství na jedovaté hady? Pravděpodobně ano. U jedovatého hada je masivní nepoměr mezi jeho „silou“ (spíše slabostí), mezi jeho nevýrazností a jeho extrémní nebezpečností.
- I malý nenápadný „hádek“ dokáže jedem zlikvidovat velkého predátora. U křesťana to zřejmě může být podobné – vypadá nenápadně, není žádným velkým silákem, nebudí na první pohled respekt. Ale tím, že je ve spojení s neomezenou Boží mocí, je pro ďábla těžkým a smrtelně nebezpečným soupeřem.
- Jinak řečeno: Nemusíte se světu vyrovnat v agresivitě, nemusíte být schopni se za sebe za každou cenu „postavit“. Nemusíte odrazit a vrátit každou ránu. Jak to? Protože se vás zastane Bůh.
- To je tím nebezpečným jedem. Někdo se např. nechá zlákat křesťanovou nenápadností a zdánlivou slabostí k útoku na něj. Udělá tím ale velkou chybu, neboť do situace vloží Všemohoucí a agresor brzy zjistí, jak velkou chybu udělal.
- Pouze díky tomu jste tak obávanými ďáblovými soupeří.
Druhou vlastností vyslaných křesťanů má být (kromě obezřetnosti) prostota: ἀκέραιος, ον [akerajos], (vl. „nesmíšený”) čistý, nezkažený, nevinný; bezelstný [3 výskyty].
- Touto vlastností se má vyznačovat holubice. O co jde?
- O co jde dobře dokreslují další dva výskyty v NZ: Fp 2,15 abyste byli bezúhonní a bezelstní, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného, v němž záříte jako světla ve světě. Ř 16,19 Zpráva o vaší poslušnosti se dostala ke všem. Mám z vás proto radost; přeji si však, abyste byli moudří v tom, co je dobré, a prosti toho, co je zlé.
- Nejlépe by se tato vlastnost snad dala popsat jako určitá naivita. Či „dětský“ přístup – holubice, podobně jako dítě je určitým způsobem naivní. Jeho myšlení je jednoduché a přímé. Nepromýšlí, ani nejsou schopni promyslet složité varianty. Jsou takoví, jací jsou – nestylizují se. Mluví na rovinu.
- Takovéto jednání činí člověka v tomto hostilním světě zranitelným. Jak je tedy možné, že Ježíš svým učedníkům tento přístup doporučuje?
- Ježíš říká: Při svém pohybování se v nepřátelském světě nemusíte být nekonečně rafinovaní. Nemusíte všechno promýšlet na pět tahů dopředu. Můžete si dovolit uvažovat prostě a jednoduše. Uděláte-li chybu, můžete ji klidně přiznat. Když něčemu nerozumíte, nevadí to. Když mluvit s někým chytřejším či vzdělanějším, není to problém.
- Je to možné proto, že s vámi je Všemohoucí a Vševědoucí Bůh. On doplní vaše deficity, on prohlédne a eliminuje všechny úskoky chytřejších soupeřů včetně nekonečně rafinovaného ďábla.
- Slabosti ani prostoty se nebojte, naivitou nic nezkazíte.
Zajímavé je, že tyto dvě vlastnosti jsou vůči sobě v rozporu. Být zároveň obezřetný (či dokonce vychytralý) a naivní, není možné. Ježíš tím zřejmě ukazuje, že můžeme nástroje nakládání s tímto světem volit dle potřeby (ad hoc). Můžeme uvolněně přecházet z jedné polohy do druhé.
Nejlepším příkladem zvládání obojího přístupu je nám (jako ve všem) náš Mistr: Farizeům někdy odpovídal úderně a rafinovaně jako had: Když vy mi neodpovíte, ani já vám neodpovím.
Když ho ale voják udeřil do tváře, zeptal se ho „naivně“: Proč mě biješ?
Učit se od Mistra a stavět se vůči světu v přímosti a bez obav – to je Kristova rada svým následovníkům.

17 Mějte se na pozoru před lidmi, neboť vás budou vydávat soudům, budou vás bičovat ve svých synagogách,18 dokonce před vladaře a krále vás budou vodit kvůli mně, jim i pohanům na svědectví.

Mít se na pozoru před lidmi není nic špatného. Ježíš nevyzývá k tomu, aby se Jeho učedníci za každou cenu hnali do problémů. Není třeba si vždy „pouštět pusu na špacír“ ani za každou cenu provokovat.
Pronásledování nevyhnutelně přijde, což ale neznamená, že si o ně musíme za každou cenu říkat.
Když nějaký člověk vypadá problematicky, např. jako udavač nebo nenávistník, je v pořádku si na něj dát pozor.
Pavel píše 2Tm 4,14: Kovář Alexandr mi způsobil mnoho zlého. Pán mu odplatí podle jeho skutků. 15 Také ty si dávej před ním pozor. Velmi se totiž postavil proti našim slovům. Timoteus tedy neměl Alexandra konfrontovat ani prorokovat, měl se mu vyhnout.
Co budou lidé křesťanům „provádět“?:
- vydávat soudům
- bičovat v synagogách,
- vodit dokonce před vladaře a krále
Nabízí se otázka: Proč vlastně? Co je na křesťanství tak provokujícího? Především výlučnost. Sebejistota. Odmítání ostatních bohů. A další věci. Ježíš byl „provokující a konfliktní“ osobností.
Ježíš neponechával lidem prostor pro lhostejnost: Formuloval způsobem, který nutil lidi k přijmutí nebo odmítnutí Jeho zvěsti.
Vidíme, že křesťané budou mít potíže u soudů světských i náboženských.
Vidíme, že budou předvoláváni před vysoce postavené osoby. Zde je použito slovo dokonce – nejde tedy o samozřejmost či běžnou věc. Ne všichni dostanou příležitost, aby mohli svědčit vladařům a králům.
Vše se bude dít kvůli mně: Jediným důvodem k těmto persekucím a problémům bude víra v Krista.
Vše se bude dít jim i pohanům na svědectví: To, že křesťané budou mít problémy, že budou předvoláváni k výslechům k soudům světským i náboženským, bude mít ještě jeden důvod. Nepůjde pouze o důsledek jejich víry, ale zároveň o Boží záměr. Bůh křesťanům tímto způsobem připraví příležitosti ke svědectví. Dostanou se tak na místa, na která by se jinak nedostali. Dostane se ji příležitosti mluvit s lidi náboženskými i světskými.
To je důležitá informace: Někdy Bůh potřebuje někam „propašovat“ svědectví o sobě (např. do vězení) a udělá to tím způsobem, že tam pošle křesťany. A jak jinak dostat člověka do vězení, než že bude odsouzen k trestu odnětí svobody? A za co chcete odsoudit zbožného křesťana? Nekrade, nepije, nehřeší – nezbývá, než ho odsoudit za víru.

19 A když vás vydají, nestarejte se, jak nebo co promluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte promluvit.

Ježíš předjímá otázku posluchačů: Jejda, když mě tohle potká a dostanu se k soudu, kde budou sedět samé světské nebo náboženské autority, samí vzdělaní lidé nebo dokonce vladaří a králové – co jím já obyčejný člověk řeknu?
Odpověď zní: Nedělejte si s tímto starostí – vhodná slova vám budou nadpřirozeně ukázána („dána“).
Jakým způsobem? Napadnou vás.
Od doby, kdy Matouš evangelium psal, byly na tomto světě pronásledovány již miliony křesťanů – u některých známe jejich svědectví, máme tedy představu, jak tato inspirace probíhá.
Podle toho, co jsem četl nebo slyšel, bych řekl, že dosti „obyčejně“: věřící neslyší hlasy, jejich slova nejsou nikterak vytříbená.
Vztahuje se toto zaslíbení pouze na takovéto kritické situace nebo na každé svědectví křesťanů druhým lidem? Spíše to první – při výslechu u soudu nebo před vysoce postavenými lidmi je vydávání svědectví obtížnější. O běžných rozhovorech s lidmi Ježíš žádné sliby neposkytl.
Kde je hranice toho, kdy už se člověk nemá starat a nemá si nic připravovat? O jaké situace se jedná, jsme si již říkali: vydávání soudům, bičování v náboženských zařízeních, výslechy před vladaří a králi – dá se asi říci, že jde o situace vypjaté a náročné.
Důležitá je i informace, že tyto věci se budou dít na svědectví – tedy proto, aby soudcové, náboženské autority i vladaři a králové slyšeli evangelium. Aby se k nim mohla dostat zpráva o Kristu.
To je zajímavá, ale i znepokojivá informace: To, že se evangelium šíří skrze svědectví Kristových učedníků, není nic nového. Nejvyšší ale zjevně neváhá pro evangelizaci dle potřeby využít i pronásledování svých dětí. K některým skupinám lidí zjevně s evangeliem není možno proniknout jinak, než jako oběť perzekuce.
V onu hodinu vám bude dáno: Až ta chvíle nastane, nadpřirozeně dostanete vše, co potřebujete. Nikoliv dříve, nikoliv do zásoby, ale až v onu hodinu. Tímto způsobem funguje v duchovním světě více věcí – Bůh nedává svého Ducha „do křesla“, ale „ad hoc“, tedy až v situacích, kdy Jej opravdu potřebujeme.

20 Vždyť to nejste vy, kdo mluví, ale ⁽Duch vašeho Otce⁾, jenž mluví ve vás.

Je to „jednoduché“ – křesťané jsou chrámem Svatého Ducha a ten jim dá v oněch důležitých a kritických okamžicích ta správná slova.

21 Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a usmrtí je.

Jsme stále u Kristových pokynů učedníkům před jejich odchodem na samostatné mise po městech a vesnicích.
Ježíš mluví o pronásledování, které je čeká. Pravděpodobně se Ježíš dostal při svých varováních do vzdálenější budoucnosti – nemáme totiž žádné informace o tom, že by učedníci byli při svém poslání vystavení pronásledování. Ježíš tedy pravděpodobně hovoří ke všem budoucím zvěstovatelům evangelia, potažmo ke všem křesťanům všech budoucích míst a časů.
Již je upozornil, že budou mít problémy ve smyslu obžalob, předvolání a fyzických trestů.
Nyní jde dále a varuje je, že pronásledování půjde napříč rodinami – když jde o věci víry, nemohou se křesťané spolehnout ani na vlastní rodiny. Rodina není pro křesťana bezpečným prostředím – i zprostřed vlastní rodiny může vzejít pronásledování, udávání a nenávist. Víra v Krista je tak „ostrá“, tak rozdělující, budí takovou nenávist, že ani nejužší rodinné vazby před tím neochrání.
Sourozenecké vztahy a vztahy rodičů a dětí jsou nejužšími vztahy, které mezi lidmi mohou existovat. Ani ty ale nejsou silnější, než napětí, které vyvolává evangelium.
Představa, že bratr vydá na smrt bratra, otec dítě nebo dítě otce, je nepředstavitelná. Takové věci se sice dějí, ale jsou poměrně výjimečné. Ani za krutého pronásledování v dobách fašismu nebo komunismu to nebylo zcela běžné. Jde zřejmě o varování, aby křesťané nebyli lehkomyslní nebo příliš důvěřiví, aby na rodinné vztahy nespoléhali přespříliš.
Jediný, na koho v tomto světe spolehnout opravdu lze, je Bůh. Všechny ostatní vztahy jsou „tekutými písky“.

22 A všichni vás budou nenávidět pro mé jméno. Kdo však vytrvá do konce, bude zachráněn.

Jde o další důležité varování – zřejmě ne až tak určené v této chvíli apoštolům, ale širšího dosahu.
Nečekejte obdiv, nečekejte vděčnost, nečekejte vstřícnost. Pokud se budete hlásit ke jménu Ježíš, oblíbení nebudete.
Nenávist je silné slovo – nejde o ignoraci, opovržení, výsměch či nezájem.
Čím si křesťané vlastně o nenávist koledují? Odpověď nacházíme u Krista, u jejich Mistra – jak uvidíme za chvíli, lidé nenávidí křesťany ze stejného důvodu, jako nenáviděli Krista.
A proč lidé nenáviděli a nenávidí Krista? Důvodů je více a budeme se s nimi setkávat. Ježíš provokoval mnoha věcmi – jednou z nich bylo např. to, že pro sebe vyžadoval absolutní výlučnost, deklaroval se jako Boží Syn a jediná cesta k Bohu.

23 Když vás budou pronásledovat v jednom městě, utečte do jiného; neboť amen, pravím vám, jistě nebudete hotovi s izraelskými městy, než přijde Syn člověka.“

Zdá se, že již nějakou dobu nejde o „pouhé“ pokyny pro Dvanáct před jejich vysláním, ale o obecnější pokyny pro budoucnost.
Je třeba počítat s nutností střídání míst pobytu.
Na zemi nedochází k rovnoměrné distribuci zla – vždy jsou oblasti, kde je situace pro křesťany horší a místa, kde je odpor menší. Většinou je, kam utéci.
Křesťané ze Saudské Arábie nebo z Číny apod. míst, mohou legitimně usilovat o emigraci.
Evangelisté také nemusejí za každou cenu tlouci na zavřené dveře. Když je někde nechtějí nebo je pronásledují, mohou se posunout dále.
Jak je myšleno naléhavé prohlášení (Amen, pravím vám vždy uvozuje něco hodného zvláštní pozornosti), že jistě nebudete hotovi s izraelskými městy, než přijde Syn člověka.?
Učedníci jistě do Kristovy smrti na kříži v šesti dvojicích nestihli projít celý Izrael.
Zde ale Ježíš hovoří o svém příchodu – myslí své vzkříšení?
Nebo (spíše) mluví o vzdálené budoucnosti?
Chce říci, že Jeho návrat se uskuteční dříve, než stačí proběhnout úplná evangelizace, tedy než o Kristu a o příchodu Jeho království uslyší všichni. Ale kdo všichni?
Jasně se hovoří o izraelských městech, takže všichni Židé. Jinak řečeno – do Kristova druhého příchodu se nepodaří přinést evangelium všem Židům.
Jak jsou na tom Židé dnes? Jejich povědomí o Kristu jako Mesiáši asi opravdu není velké. Až na výjimky mesiánských Židů možnost, že je Ježíš byl Mesiáš příliš nezvažují.

24 „Učedník není nad učitele ani otrok nad svého pána.

Není cílem, aby učedníci a otroci své učitele a pány překonali. Pokud ve světě se to příležitostně stát může – žádný učitel ani pán nejsou dokonalí a jejich předstihnutí je možné – u křesťanů to možné není. Nikdo nemůže předstihnout Krista.

25 Stačí, aby učedník byl jako jeho učitel a otrok jako jeho pán. Jestliže hospodáře nazvali Belzebulem, tím spíše jeho čeleď!“

Belzebul (jinak též Bezebul, Belzebub), bůh uctívaný v pelištejském městě Ekron. Původní podoba byla asi baal-zebúl (pán obydlí). Označení baal-zebúb (pán much) je doloženo ve 2Kr 1,2;
Ježíš uklidňuje učedníky stran budoucího pronásledování – nepochopení, odpor, osočování a pronásledování nastanou. To je ale přece přirozené – vždyť vidíte, že pronásledují i mne, tak proč by neměli pronásledovat vás, když děláte totéž, co já?
Víme, že Ježíše se osočení z toho, že vyhání démony ďáblovou mocí, výrazně dotklo. V této souvislosti mluvil o rouhání se Svatému Duchu a o neodpustitelném hříchu. Šlo o nebetyčnou drzost a rouhání.
Nyní říká svým učedníkům: Když si takovou nehoráznost dovolili vůči mě, ať vás nepřekvapuje, že se podobně budou chovat i k vám. Budou na vás vytahovat kde co, bucou na vás chystat podrazy a pasti, falešně vás obviňovat. To všechno dělali vůči mě – vůči vám si toho možná budou dovolovat ještě víc.

26 „Nebojte se jich tedy; neboť není nic zahaleného, co nebude zjeveno, a nic skrytého, co nebude poznáno.

Nedejte se tím překvapit ani vyděsit. Vím o tom a vše mám pod kontrolou.
A všechny tajné domluvy, podrazy a plány vůči vám budou zveřejněny, vytaženy na světlo a po právu potrestány. Otázka je kdy.
Buď Ježíš říká, že při konečném soudu budou všichni, kdo proti křesťanům konspirují, zveřejněni a potrestáni.
Může ale také jít o slib, že konspirace vůči křesťanům se provalí již nyní. Že nebudou mít úspěch.
Nebo je to myšleno opačně, jak uvidíme dále.

27 Co vám pravím ve tmě, řekněte na světle; a co slyšíte šeptem do ucha, vyhlaste ze střech.

Předchozí verš by tedy mohl znamenat – bez ohledu na odpor se křesťanům podaří, aby zvěst o evangeliu byla veřejně dostupná.
Zahalené, skryté, pronášené ve tmě a šeptané do ucha by potom bylo vyjádřením téhož, tedy evangelia. Jakkoliv je dobrá zpráva potlačována, zatlačena do skrytosti, přesto se veřejně prosadí.
Evangeliu nesvědčí skrytost. Evangelium není okultní naukou. Evangelium je „otevřený kód“, má být zvěstováno na očích a veřejně.
A učedníci se nemají nechat zastrašit, zatlačit do konspirace.
Zřejmě jde o pokyn pro vysílaných Dvanáct: Nebojte se lidem říci všechno, co jste ode mě slyšeli. Nic nezatajujte, nic není tajného.
Platí to obecně? Zřejmě ne – v mnoha totalitních režimech (nyní hlavně komunistických, hinduistických a muslimských) je veřejné hlásání evangelia vyloučeno a smrtelně nebezpečné. Křesťané se musejí skrývat a ve zvěstování být vynalézaví. A je to tak v pořádku – někdy je třeba Krista nezapřít i za cenu smrti, jindy ale není nutné za každou cenu „strkat hlavu do oprátky“.
Nicméně platí, že evangelium má být veřejné, má být zveřejňováno. Jde o veřejnou zprávu pro všechny.
A více, než to – i v křesťanství existuje určitá vyspělost. Ve spáse z milosti jsme si sice všichni rovni, ale křesťan během svého života zraje, získává zkušenosti a připodobňuje se Kristu. A platí, že nejen základní informace o cestě ke spáse, ale vše, co jsme se během svých křesťanských životů naučili, máme dávat dále. Ježíš také nedělal tajnosti ani okolky a vše, co věděl, sděloval nezištně dále. Duch Svatý také žádné tajnosti nedělá.
Člověk někdy může být v pokušení si informace, na které sám po léta klopotně přicházel, nechat pro sebe. Ať se ostatní také snaží, ať si na to přijdou sami. Proč bych jim měl sdělovat to, co jsem tak obtížně získal. Takto ale křesťané přemýšlet ani jednat nemají.

28 A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Raději se bojte toho, kdo může i duši i tělo zahubit v Gehenně.

Zabít tělo mohou ostatní lidé. Smrt je opravdu to nejhorší, co na první pohled může člověka potkat (pomineme-li nějaké nelidské mučení či snad některé „Sofiiny volby“). Smrt je nezvratná a definitivní.
Ježíš to tak ale nevidí – říká, že nebezpečí smrti není tím největším strašákem našich životů. Proč? Protože tělo sice umírá, ale duše žije dál. Duše to jsme my. Ježíš tedy jasně potvrzuje, že člověk je nesmrtelnou bytostí a že smrtí jeho existence nekončí.
Takže bát se smrti není na místě – vzít nám to nejcennější, tedy duši nám lidé nemohou.
Na okraj: Ďábel asi člověka o své vůli „napřímo“ zabít nemůže. Ne, že by to nedokázal, ale není mu to dovoleno. Bůh ďáblovi např. nedovolil zabít Jóba.
Je překvapující, že tím, že Ježíš říká, čeho se nemáme bát, neříká, že se nemáme bát vůbec. Ježíš říká: Strach je v pořádku, jen je rozumné se bát toho, kdo je opravdu nebezpečný. A jediný, kdo opravdu nebezpečný je, je Bůh. Jak to? – můžeme se ptát. A Ježíš ihned odpovídá: Protože Bůh, na rozdíl od lidí, rozhoduje o věčném osudu člověka. A věčný osud je to, na čem opravdu záleží. To, jestli na této zemi strávím o nějaký ten rok více nebo méně, tak důležité není. Zkrácení života lidmi není opravdovým nebezpečím.
To je logické – věčnost trvá „dlouho“. Každý interval času v těle je proti tomu téměř nepodstatný.
Dá se říci, že časnost (tedy život na zemi v těle) má jediný účel – určit, kde člověk stráví věčnost.
Hospodin může duši i tělo zahubit v Gehenně. Lidé mohou pouze zabít tělo, Bůh může zahubit nejen tělo, ale i duši. Co to přesně znamená, co je peklo, jaký je osud Božích nepřátel či nevěřících, budeme řešit mnohokráte.
Zde je použito slovo zahubit, které by mohlo ukazovat na úplný konec člověka – na konec jeho existence. Ne však nutně, může jít i o význam ztratit, apod.
ἀπόλλυμι [apollymi]
- 1. (akt.) zničit, zahubit; ztratit; přijít (τι oč) ¦¦ part. pf. ἀπολωλώς má význ. med. = ztracený
- 2. (med.) zahynout, zničit se, ztratit se ¦¦ οἱ ἀπολλύμενοι ti, kdo jdou k záhubě ¦ ἀπώλετο ἀπὸ σοῦ (*Zj 18:14) pozbyl jsi (sc. ovoce)
- výskytů je 90, většina ve smyslu přijít o život
Gehenna má výskytů 12, všechny kromě Jk 3,6 jsou od Ježíše.

29 Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vůle vašeho Otce.

[tehdy nejlevnější zboží prodávané na trhu];
ř. assarion, nejmenší řím. mince (lat. assarius); HL
Co je dnes nejlevnějším zbožím na trhu? A kolik by dnes stáli dva vrabci? To samozřejmě není podstatné. Ježíš chce říci, že finanční hodnota vrabců je zanedbatelná, nevýznamně malá. Což dává do kontrastu s Boží zájmem: Bůh o každém vrabci nejen ví, ale také rozhoduje o jeho životě. Nemůže se tedy stát, že by vrabec umřel bez toho, aby to Nejvyšší dovolil nebo způsobil.
Což je zajisté šokující – to, že Bůh je vševědoucí nějak tušíme. Že ví o dráze každého zrnéčka prachu v písečné bouři na Alfě Centauri (velmi volná citace ze Stopařova průvodce po galaxii), na to jsme si asi nějak zvykli. Že ale Bůh suverénně rozhoduje o tom, jestli se ten nejnevýznamnější ptáček dožije dalšího dne, to zůstává překvapující.
Jde o představu na hony vzdálenou teorii „hodináře“, který vesmír pouze nastavil, a pak už jej nechává běžet samostatně.
V kontextu jde o uklidňující informaci: Ničeho se nebojte, moje děti. Když Bůh má naprosto pod kontrolou ptáčka, čím spíše tebe, své milované dítě. Když ani ptáček nedodýchá bez Božího svolení, čím spíše ty.

30 I všechny vlasy na vaší hlavě jsou spočteny.

A nejen, že Bůh suverénně rozhoduje o životě a smrti všech tvorů – On má o všech tvorech naprosto detailní povědomí. Počet vlasů je zcela podružná informace, Bůh ji ale ví s naprostou samozřejmostí.
Hospodin ví o každé buňce našeho těla, o každém detailu, který se s námi i v nás odehrává.
Tuto skutečnost je dobré si znovu a znovu připomínat. Neexistují skutečnosti nebo okolnosti našich životů, které by Bůh nevěděl a neměl pod kontrolou.

31 Nebojte se tedy; vy jste cennější než mnoho vrabců.“

Ježíš tyto skutečnosti připomíná jako důvod k potlačení strachu – jestliže Bůh takto dohlíží a kontroluje život ptáčka, tím spíše tvůj. Jaký potom zůstává prostor pro strach?
Okolnosti mohou vypadat jakkoliv hrozivě; a ony často skutečně hrozivě vypadají – na skutečnosti, že jsme pevně v Božích rukách, to ale nic nemění.

32 „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, se i já přiznám před svým Otcem, který je v nebesích.

Ježíš pokračuje v uklidňování (nebo možná spíše ve varování) učedníků před tím, než vyrazí na misi.
S tím, že Jeho sdělení mají přesah do budoucnosti pro křesťany všech dob a míst.
Zatím je upozorňoval či varoval, že budou mít problémy, že mohou být i v ohrožení života, ale že si přitom mohou být jisti stálou Boží kontrolou nad okolostmi.
Nyní pokračuje: Vaše problémy budou souviset s tím, že se ke mně budete hlásit, že se budete deklarovat jako moji učedníci. Mohlo by se tedy jevit výhodné se jako „kristovec“ neprezentovat.
Ale není tomu tak – to, abyste se ke mně přiznávali, považuji za důležité. Beru si to osobně. Beru vás jako své přátele a přátelé se k sobě hlásí za všech okolností, tedy i tehdy, když je to pro ně nepohodlné.
Tomu rozumíme – když se za nás někdo stydí, okamžitě to poznáme a vnímáme to velmi negativně. Naopak jsme pravděpodobně všichni byli v pokušení se k někomu nepřiznat.
Modelová je situace: Někdo má známého bezdomovce, který je značně zanedbaný. Běžně se s ním baví, ale když jde s kolegy z práce, má tendenci se k němu nehlásit.
Ježíš je „fajn“, ale nastávají situace, kdy mohu být v pokušení se k Němu nehlásit. Je třeba si na to dávat pozor.
Jednak je zapření vůči našemu Spasiteli a Pánu (a příteli) urážlivé a zraňující. Ale nejen to – je to i značně rizikové: Ježíš upozorňuje, že se stejně zachová vůči nám.
Kdy se tak zachová? V nejdůležitější, nejkritičtější chvíli našeho života: Ve chvíli, kdy budeme po smrti stát „nazí a třesoucí se“ před Božím majestátem. Bude nám hrozit zdrcující Boží soud a celý náš osud bude záviset na tom, jestli přijde Boží Syn a řekne: Toho znám, ten je můj, ten mi uvěřil; tenhle na soud nepůjde. Pokud by Ježíš v této osudové chvíli „prošel nevšímavě kolem“, jsme ztraceni.
Z Petrova příkladu víme, že zapření nemusí být definitivní, že i to může „podléhat pokání“, rozhodně ale jde o vážnou věc.

33 Kdo mě však před lidmi zapře, toho i já zapřu před svým Otcem, který je v nebesích.“

Ježíš říká, že v oné kritické situaci ne pouze „projde kolem“, ale přímo nás zapře. Tedy na Otcův dotaz: A co tenhle? Odpoví: Tohohle neznám.
Jde o opravdovou smrtelnou hrozbu.
Jde jedno ze dvou míst, kde Ježíš uvádí, že Boží jednání je přímo a úzce svázáno s jednáním naším: Jak se zachováte vy, tak se pak zachovám Já. Naše chování určuje chování Nejvyššího. Je to zvláštní situace.
Kromě přiznání se a zapření, je takováto vazba mezi naším a Božím jednáním nastavena u odpuštění: Víme, že když my neodpustíme druhým, neodpustí ani Bůh nám.

34 „Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.

Pouze na tomto místě v evangeliích je slovo machaira (‚meč‘) užito v přeneseném smyslu (srov. // L12,51-53, kde je výraz diamerismos, ‚rozdělení‘).
Ježíš pokračuje v informacích o tom, že Jeho následování s sebou přináší řadu problémů a konfliktů.
Na první pohled by se totiž mohlo zdát, že Ježíšova zvěst s sebou žádné konflikty přinést nemůže, vždyť jde o zvěst o Boží lásce, o lásce k Bohu, o lásce mezi lidmi. Co na tom může vyvolávat kontroverze?
Jde však o omyl, ba skutečnost je přímo opačná – Ježíš upozorňuje, že jeho učení je naopak vysoce konfliktní. Slovo meč ukazuje přímo na brutální boje, které Ježíš na zemi rozpoutá.

35 Neboť jsem přišel postavit člověka proti jeho otci, dceru proti její matce a snachu proti její tchyni 36 a nepřáteli člověka budou členové jeho domácnosti‘.

ř.: rozdvojit;
ř.: nevěstu;
A je to ještě horší, říká Ježíš: Nejen, že kvůli mě budou vznikat spory mezi lidmi navzájem cizími, ale drsné spory budou vznikat dokonce i uvnitř rodin.
Dokonce i nejbližší příbuzní, tedy rodiče a děti a jejich partneři se vzájemně nebudou mít rádi, znepřátelí se, půjdou si vzájemně „po krku“. Nepřátelství kvůli Ježíši rozdělí i ty nejbližší členy rodiny.
Jak je to možné? Proč tomu tak je? Odpověď je komplexní, částečně ji uvidíme v dalších verších.
Že je to realita, zjišťujeme dnes a denně. Jde o běžnou, téměř každodenní zkušenost křesťanů.
Člověk by předpokládal, že když někdo přijde ke své rodině a sdělí jí, že se stal křesťanem, setká se s pochvalou, nadšením a povzbuzováním. Vždyť jde o věc tak dobrou, tak silnou a úžasnou – říká si nově uvěřivší. Ve skutečnosti se toto nestane téměř nikdy – reakce nejbližších jsou odmítavé, nepřátelské, v lepším případě nechápavé.
Poměrně běžné jsou reakce typu: Je to sice hrozné, že se z něho stal křesťan, ale asi je to lepší, než kdyby začal chlastat nebo brát drogy. Rozchody s partnery nebo vyhození z domova nejsou vůbec výjimkami.
Rodina má na každého značný vliv – a proto Ježíš např. nedovolil „kandidátům“ učednictví jít se s rodinou rozloučit nebo dokonce ani zorganizovat pohřeb vlastního otce.

37 Kdo má rád otce nebo matku víc než mne, není mne hoden; a kdo má rád syna nebo dceru víc než mne, není mne hoden.

Jde o naprosto přelomové a „protiproudní“ prohlášení. Úcta k rodičům je Božím bazálním principem vyžadovaným např. již v Desateru.
Ježíš ale říká, že i ona má své hranice – pokud jsme postaveni před volbu Ježíš nebo rodiče či Ježíš nebo vlastní děti, jsme povinni volit Ježíše. Pokud nám rodiče nebo děti v následování Krista brání, má být naše volba jasná.
Není mne hoden je silné a tvrdé slovo. Když je tvá láska (ano mluví se o lásce) k rodičům nebo dětem větší, než láska ke mně, nezasloužíš si být mým učedníkem. Takové lidi za učedníky nechci. Já hledám za své následovníky pouze lidi, kteří mě mají na prvním místě úplně přede všemi.
Již hned zde vidíme příklad toho, proč je Kristovo učení tak konfliktní a rozdělující. Něco tak radikálního nedává lidem žádný prostor pro lhostejnost. Kdo o sobě řekne něco takového musí buď být tím, za koho se deklaruje (tedy Bohem), nebo někým, kdo je nebezpečným a zavrženíhodným blouznivcem. Kdyby za mými dětmi přišel nějaký „guru“ s takovýmto nárokem (tedy opusť rodiče a následuj mne), byl bych velmi znepokojený (což je slabý výraz).

38 A kdo jde za mnou a nebere svůj kříž, není mne hoden.

Ježíš pokračuje v silných výrocích. Navazuje na: „Být mým učedníkem si nezaslouží ten, kdo mi nedává přednost před kterýmkoliv člověkem“ a situaci ještě dále „hrotí“.
Ani to totiž nestačí – Ježíšův následovník musí být navíc ochoten Ježíše následovat (jít za Ním) a brát na sebe svůj kříž.
Následování je vcelku pochopitelný pojem – chci-li, aby někdo byl mým Mistrem, Učitelem, Pánem či Králem, je logické, že Mu budu přizpůsobovat svůj život. Že On bude tím, kdo určuje agendu, kdo vládne, přijímá rozhodnutí, dává rozkazy, kdo o mém životě rozhoduje. Mistr říká učedníkovi, kam se jde a co se tam bude dělat, ne naopak. Král rozkazuje poddaným.
S braním svého kříže už to tak jednoduché není. Co to vlastně znamená? Kříž byl mučící a popravčí nástroj. Bylo zvykem, že odsouzenci si svůj kříž na místo popravy nesli sami. Byla to součást trestu, umocňovalo to jejich ponížení. Jak víme, kříž byl těžký a odsouzenci byli ztýraní, takže jej sotva vlekli.
Jde o něco podobného, jako když si někdo musel před popravou vlastnoručně vykopat hrob.
V okamžiku, kdy odsouzenec svůj kříž přijal (byl mu vnucen), byl jeho osud zpečetěn. Nesl si svůj vlastní neodvratný osud.
Bůh měl pro Ježíše zadání, měl představu o tom, co by ve svém životě měl udělat. V případě Božího Syna byla Boží vůlí smrti na kříži. Ježíš tuto Boží vůli na sebe pokorně vzal. Neodmítl, přestože šlo o zadání extrémně těžké.
A co tedy Ježíš chce po svých následovnících? To samé! Aby přijali rozhodnutí, že přijmou od Boha ten osud, který jim určí. O kříži mluví proto, že osud křesťanů často (možná většinou nebo vždy) bývá těžký.
Jako přes Božím plánem pro svůj život neuhnul Boží Syn, tak chce Ježíš po svých následovnících, aby jej od Otce přijali Jeho následovníci.
Vzít na sebe svůj kříž znamená říci Bohu: Cokoliv mi v životě nachystáš, jakkoliv těžké to bude, přijmu to a ponesu. Žádné obtíže nenaruší můj vztah k Tobě.
A Ježíš zdůrazňuje, že také On od svých následovníků tento postoj vyžaduje a že nic menšího od nich nepřijme.
Hrozivé na tom je, s jakou samozřejmostí Ježíš ztotožňuje osud křesťanů s nesením těžkého popravčího nástroje. Proč nehovoří o něčem příjemnějším či alespoň přijatelnějším?
Nemusí slibovat přímo věci příjemné (Život mých následovníků bude vyžadovat, aby si „na sebe vzali“ opalovací krém a piknikovou deku). Stačilo by kdyby křesťanský život přirovnal k něčemu obtížnému dlouhému a náročnému, ale ještě snesitelnému (taková přirovnání ostatně Ježíš příležitostně používá – sportovní výkon, zápas, vojenská služba, noční hlídka).
Pán zde ale nasazuje laťku extrémně vysoko a hovoří o jedné z nejstrašnějších poprav. Proč?
Ne proto, že by každý křesťan nutně musel takto hrozně skončit. Ostatně tisíciletá zkušenost hovoří o tom, že mučednická smrt u křesťanů je sice možná, rozhodně ne vzácná, přesto nepostihuje zdaleka všechny věřící.
Jde o rozhodnutí: Ten, kdo se chce stát Ježíšovým následovníkem, musí být rozhodnut pro to „položit“ naprosto vše.
A ve hře je ještě jedna věc: Nesením kříže je také to, že člověk podřizuje svou vůli vůli Boží. To je velmi často, většinou nebo možná vždy nepříjemné, vyžadující sebezapření. Potlačení vlastního ega a vlastních představ ve prospěch Božích, je křížem.

39 Kdo nalezne ⁽svou duši⁾, ztratí ji; a kdo ztratí ⁽svou duši⁾kvůli mně, nalezne ji.“

Jde o něco podobného – kdo lpí na svém životě, nikdy v životě nenaplní Boží vůli. Budu-li mít snahu za každou cenu ochránit či zachránit svůj život, promarním jej.
Základním pra-příkladem je Boží Syn: Tím, že byl ochoten položit svůj život podle Otcovy vůle, že na svém životě nelpěl, že mu na Boží vůli záleželo více, než na životě – tím zvítězil.
Zrno, které nepadne do země, zahyne, to které padne, přinese užitek.
Kdo se za každou cenu chce svůj život (a nezávislost v rozhodování) zachovat, vše prohrává. Přinejmenším promarní svůj život a nenaplní Otcovu vůli.
Nemusí to nutně znamenat mučednickou smrt – týká se to i běžnějších rozhodování, kdy musíme svou vůli podřizovat té Boží (což je nepříjemné). Nicméně i zde platí – neudělat to, prosadit sám sebe na úkor Boha znamená, prohrát.
Ztratit duši je tvrdý termín, který těžko může znamenat něco jiného, než skončit v pekle daleko od Boha. Ztratit duši znamená prohrát vše. Minout smysl života, promarnit a prohrát svůj život. Nic horšího člověka potkat nemůže. Vědomí, že jsme dostali šanci a vlastní vinou jsme ji promarnili, je zdrcující. Už toto vědomí je „peklem“ či předpeklím.
Ježíš říká, že kdo není ochoten se svého života vzdát pro Boha, nebude Bohem přijat.
Naleznout duši naproti tomu znamená nalézt věčný život, prožít věčnost v Boží přítomnosti.
Vše se děje kvůli Ježíši – On je tím, na němž se všechno láme. Vztah k Němu určuje lidskou věčnost.

40 „Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.

Vidíme, že Ježíš měl při své promluvě (se všemi odbočkami) stále na mysli vyslání svých učedníků. Některé věty jsme (snad oprávněně) zobecnili, nesmíme ale zapomenout, že Ježíš stále mluví k Dvanácti před jejich cestou.
Ježíš nastoluje pro své učedníky princip: Na chování lidí k vám se budu dívat jako na chování ke Mně. Tento Boží přístup není ojedinělý:
- Mt 25,40 Král jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili.‘
- Mt 18,5 A kdo přijme jedno takové dítě na základě mého jména, mne přijímá.
Jinak řečeno – jste moji vyslanci a jako na takové na vás přecházejí všechna moje práva. Tento princip je obvyklý v diplomacii (však učedníci také byli apoštoly, tedy vyslanci), kdy diplomata chrání autorita domovské země.
Ježíš zde mluví o kladném přístupu: Kdo vás bude brát vážně, kdo vás přivítá a postará se o vás, ten bude odměněn jako kdyby přijal Mne.
Tento princip je vzrušující: Kdo by nechtěl přijmout domů samotného Božího Syna? Kvůli Němu samému, ale i kvůli odměně, kterou za to dostane? (Vždyť Bůh jistě nezůstane za ubytování s plnou penzí nic dlužen; naopak odmění se královsky).
Bůh nastoluje princip: Možná si říkáte, jaká je škoda, že nežijete v Palestině počátkem prvního tisíciletí. Že byste mého Syna rádi přijali a postarali se o něj. Nebo alespoň o Jeho učedníky.
Mého Syna sice už k dispozici nemáte, Jeho přijmout už šanci nedostanete.
Ale nezoufejte, bez šance nejste – připravil jsem po zemi tisíce mých zástupců a tisíce „maličkých“ – a na nich svou vstřícnost a pohostinnost můžete projevovat neomezeně. A já to budu kvitovat, jako byste se starali o mého vlastního.
Z Žd 13 navíc víme, že se po zemi potulují také převlečení andělé, které lze příležitostně také přijmout do domu (mluví se o pohostinnosti).
Tento princip je nesmírně důležitý: Každý doktor, každá prodavačka, každý úředník, každý člověk musí počítat s tím, že se v mu v ordinaci, v obchodě, v kanceláři nebo kdekoliv může objevit „převlečený Kristus“ nebo jeho vyslanec. Když si člověk toto drží v paměti, rozmyslí si, než s ním „vyběhne“ nebo jej nevrle odbude.
Jedno z křesťanských „doktorských“ pravidel říká: Každý pacient může být převlečeným Kristem.
Vše je navíc „vypestřeno“ tím, že Ježíš se rád identifikuje s lidmi problematickými.
Zvláště zpozornět tedy musíme, když naši cestu zkříží někdo opilý, páchnoucí, nechápavý, konfliktní nebo nesympatický. Chovat se hezky k člověku sympatickému nás nic nestojí. Chovat se hezky k agresivnímu opilci na službě ve tři hodiny ráno, je výzva.
Tento princip známe z pohádek, kde je používán poměrně běžně: Mládenec se rozdělí o chleba s chudou babičkou; chudá rodina pozve pocestného na polévku, vysloužilý voják nastaví krk za chudého trhana. A ono se pak ukáže, že babička, pocestný i trhan byli ve skutečnosti „Kristem“.
Princip převleku je jasný – Bůh chce odhalit, co je v našich srdcích: Kdyby se dostala do úzkých prezidentská limuzína, nikdo by jistě neváhal si prezidenta domů pozvat. Když k nám do nemocnice v noci na službu přivezli krajského tajemníka KSČ, všichni jsme byli vzhůru a „v pozoru“. Vtip je v tom, že Ježíš se většinou „nepřevléká“ za papaláše, ale za „otrhaného pocestného“. (V tom smyslu, že Jej zajímá, jak se k němu zachováme).
Už to, že se Boží Syn identifikuje s lidmi tohoto světa, je závažné zjištění. Ono to zde ale nekončí. Ježíš pokračuje: Kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal – posunuje tedy věc ještě „o patro výše“. Nejen, že jste přijali mne, Božího Syna, ale tím, že jste přijali mne, jste přijali samotného Boha.
Takže po korekci vidíme, že po světě se inkognito potulují (a do cesty se nám stavějí) nejen převlečení andělé, nejen nenápadní Kristové, ale sám převlečený Hospodin.
Pokud budeme chtít, může se nám poštěstit, že doma přijmeme samotného Stvořitele.

41 Kdo přijímá proroka ⁽proto, že je to prorok⁾, obdrží odměnu proroka; a kdo přijímá spravedlivého ⁽proto, že je to spravedlivý,⁾ obdrží odměnu spravedlivého.

ř.: ve jménu proroka;
ř.: ve (eis) jménu spravedlivého;
Jaký je význam těchto vět? Co znamená přijímat proroka, ve jménu proroka? Překlad ČSP již vlastně interpretuje jako „protože je prorok“. Tedy poskytnu mu přijetí, protože vím, že jde o Božího muže.
Může „ve jménu“ znamenat ještě něco jiného?
- Když něco dělám v něčím jménu, dělám to jako jeho zástupce, na jeho místě. Jak mohu proroka přijímat a být přitom zároveň jeho zástupcem? To nedává smysl.
- Nenapadá mě jiná interpretace, než že proroka přijmu z toho důvodu, že jsem si vědom jeho nadpřirozené autority či poslání. Nedělá to jen kvůli němu, ale s ohledem na Boží autoritu, která za ním stojí.
Se spravedlivým je to podobné: Člověka přijmu z toho důvodu, že vím o jeho spravedlnosti. Buď charakterové (je o něm známo, že je to slušný člověk) nebo darované (je to křesťan ospravedlněný Bohem). Spravedlivý zde nejspíše znamená věřící. Tedy přijmu křesťana, protože vím, že je křesťanem.
A jak je to s odměnou? Co je to odměna proroka a odměna spravedlivého? Mají tito lidé pro své „hostitele“ připraveny nějaké speciální odměny?
- Hostitel je požehnán či obohacen již samotnou jejich přítomností – trávit čas či mít doma proroka je rozhodně obohacující – člověk se může dozvědět mnoho zajímavého od Boha „z první ruky“. Stejně tak mít doma spravedlivého / křesťana je pro hostitele jistě výhra.
- V kontextu je ale dost pravděpodobné, že přijímající (hostitelé) obdrží od Boha ještě speciální odměnu: Vy jste přijali moje lidi, Já (Bůh) vám za to pošlu odměnu.
- Muž ve filmu se ujal opuštěné holčičky, ochránil ji před nepřáteli, nasazoval pro ni život. Pak se ukázalo, že šlo o prezidentovu dceru – je jasné, že hrdina nezůstane bez odměny. Bez „odměny prezidenta“.
Stále se totiž pohybujeme v kontextu vysílání učedníků na misi. Ježíš zřejmě říká: Nedělejte si starosti, že budete využívat pohostinství místních. Nebojte se – bez odměny nezůstanou, Bůh jim to vrátí.
Proroci a spravedliví jsou použiti jako příklady – učedníci byli přitom více než proroky a než pouze spravedlivými. Byli vyslanci samotného Mesiáše.

42 A kdo by jednomu z těchto maličkých dal napít ⁽proto, že je učedník⁾, i kdyby mu dal jen pohár studené vody, amen, pravím vám, jistě nepřijde o svou odměnu.“

ř.: ve jménu učedníka;
Tento verš ukazuje, že naše uvažování nad veršem předchozím bylo správné.
Ježíš zdůrazňuje, že žádná, byť sebemenší služba (pohár vody není nic velkého, je skoro zadarmo) vůči jeho učedníkům nebude Bohem opomenuta, nezapadne. Vše bude odměněno a zohledněno.
Dále zdůrazňuje, že Bohu se líbí, když lidé pomáhají jeho dětem. Mluví o maličkých – myslí zřejmě na „posledního“ z učedníků: Na ty nenápadné, neatraktivní, opomenuté křesťany. Učedníci při své misi nebyli ničím zvláštní ani významní. Působili nenápadně, nebylo na nich nic atraktivního. O to více se pak cení, když se k nim někdo zachoval vstřícně.
Našel se někdo, kdo si řekl: Vypadají sice divně, ztraceně a neatraktivně, ale jsou to učedníci toho Ježíše – tak se jich ujmu. Takový přístup se počítá.
Na podobný princip ukazuje úcta židovského národa ke Spravedlivým mezi národy, tedy těm, kdo riskovali své životy při záchraně Židů během WW2.
Někdo např. zachránil ztracené opuštěné židovské dítě. Jeho odměna nebude opomenuta a dostane (Iz 56,5) „postavení a jméno“ – a to nejen v památníku Jad Vašem, ale hlavně u Boha na věčnosti.
Shrnuto: Jakkoliv vyrážíte na cestu nezajištění a nenápadní, bude o vás postaráno. A ti, kdo se postarají, o svou odměnu nepřijdou.
Tento princip lze jistě aplikovat na křesťanův život obecně.

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz