Matouš – kapitola 13

1 Toho dne vyšel Ježíš z domu a sedl si u moře. 

• Předcházelo setkání s rodinou.
• Nyní zřejmě chtěl dát prostor všem, kdo se s ním toužili setkat. Hledal vhodné místo k masovému vyučování.
• Měl ale v plánu, jak uvidíme dále, hovořit v podobenstvích.
• Je otázka, jestli měl již vyučování připraveno nebo jestli mluvil z patra.

2 I shromáždily se k němu velké zástupy. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. 

• Zájem byl obrovský, prakticky nezvládnutelný. Možnost něco přítomným předat byla omezená.
• Pokud bylo přítomni třeba tisíc nebo několik tisíc lidí, kolik z nich (kromě učedníků) mělo šanci Ježíše srozumitelně slyšet? Pokud křičel a jasně artikuloval, možná sto nebo dvě stě přítomných?
• Záleželo také ta konfiguraci břehu – pokud byl plochý, již druhá nebo třetí řada moc šancí neměla. Pokud svažitý, bylo to lepší. Záleželo také, jestli foukal vítr a/nebo šuměly vlny.
• Loď Ježíše od davu oddělila alespoň v tom smyslu, že se na Něj nemohli tlačit.
• V seriálu The Chosen při kázání pěti tisícům byli učedníci rozmístěni mezi zástup a Ježíšova slova reprodukovali, předávali dále. Při kázání na hoře Ježíš hovořil z pódia.

3 A pověděl jim mnoho v podobenstvích: „Hle, vyšel rozsévač, ⁽aby rozséval⁾.

• Když se pokusíme vmyslet do role jednoho člověka z davu: Přišel jsme si poslechnout kazatele, o jehož vyučování a nadpřirozené moci, se hodně mluví. Napjatě očekávám, co bude považovat za natolik závažné, aby to veřejně přinesl. Obtížně chytám každé Jeho slovo.
• Začíná hovořit. Nemluví ale přímo. Mluví v obrazech. Začíná rozsévačem.
• Co si přítomní pomysleli? Rozsévač byl všeobecně přítomný a známý. Šlo o zemědělskou společnost, každý měl možnost rozsévačem někdy být nebo nějakého vidět. Nešlo o příliš těžkou práci – rozsévač měl na hrudi zavěšené obilí a rozhazoval ho systematicky na zem.
• Představivost všech přítomných se „sepnula“, nikdo neměl problém si situaci představit.

4 A jak rozséval, padla některá zrna podél cesty; i přiletěli ptáci a sezobali je.

• Zjišťujeme, že nepůjde o osobu rozsévače, ale o setbu.
• Všichni věděli, že při nejlepší vůli rozsévač nemá stoprocentní účinnost. Není v jeho moci zajistit, aby každé semeno bylo umístěno ideálně. Zvláště, pokud rozsévá u okraje pole, část setby padne mimo pole, tedy „špatně“.
• To jsou zrna podél cesty. Podél jaké cesty? Spíše na cestě. Kolem pole nutně vede přístupová cesta a část setby se dostala k ní nebo spíše na ni. Tam není vůbec humus, semeno je nechráněno, nemá kam zapadnout, kam se schovat a je snadno a rychle zkonzumováno, tedy zlikvidováno. Nemá vůbec možnost se projevit. Možná je také v blízkosti cest ještě větší koncentrace ptáků, než jinde.

5 Jiná padla na skalnatá místa, kde neměla mnoho země, a hned vzešla, protože neměla hlubokou zem.

• Pole mělo své skalnaté úseky, kde byla vrstva humusu velmi tenká. Ne nulová, ale tenká. Semeno sice vyrašilo, ale bez možnosti zapustit kořeny do větší hloubky. Všechny kořeny zůstaly pouze povrchové, závislé na tenké vrstvičce půdy.

6 Když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. 

• Bez kořenů zapuštěných do hlubších vrstev, nemá v horku rostlinka odkud brát vláhu. Povrchová vrstvička humusu v sobě nemá dostatek vody a rychle vyschne. V situaci zvýšené potřeby nevyhnutelně hyne „žízní“.

7 Jiná padla do trní; a trní vzešlo a udusilo je. 

• Půdy bylo dosti, ale zároveň bylo hodně konkurence v boji o světlo, živiny a vláhu. A konkurence byla významně silnější a agresivnější, než rostlinka sama.

8 Jiná padla do dobré země a vydávala úrodu, některá stonásobnou, jiná šedesátinásobnou, jiná třicetinásobnou. 

• Jedno ze čtyř zrn dopadlo (v původním i přeneseném smyslu slova) dobře. Spadlo do půdy, kde bylo chráněné a zároveň mělo dostatek všeho potřebného k životu.
• Mohlo tak dojít k procesu proměny zrna v klas s mnohanásobným potomstvem.
• Počet zrn v klasu je různý (Ježíš musel mít představu, někdy si je pro zajímavost, např. v dětství spočítal) – u pšenice a ječmene údajně od 30 do 60 zrn, u kukuřice údajně 500-800, snad i tisíc.

9 Kdo má uši k slyšení, ať poslouchá!“

• Co si doposud mohli posluchači z příběhu vzít? Šlo o banalitu, o konstatování chronicky známých skutečností: Efektivita procesu plošného setí je nízká, ne všechna zrn se ujmou.
• Nicméně výzva Kdo má uši k slyšení, ať poslouchá! jasně ukazuje, že Ježíš očekává, že posluchači budou v Jeho slovech hledat významy hlubší.
• Uši fyzicky samozřejmě máme všichni, takže Ježíš chce říci: Koho z vás hlubší význam řečeného zajímá a kdo jste ochotni a schopni se nad ním zamyslet, udělejte to! Něco dalšího se v tom skrývá.

10 Tu přistoupili učedníci a řekli mu: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“

• Může se zdát, že učedníci podobenství „hravě“ pochopili a pouze se podivují, proč je Ježíš nevysvětlí také ostatním.
• Spíše si ale myslím, že na tom s pochopením o mnoho lépe, než ostatní nebyli. Že se pouze styděli přiznat, že také nevědí, o čem je řeč, a maskovali to starostí o ostatní. Místo Proč k nám mluvíš v podobenstvích, říkají Proč mluvíš k nim.
• Anebo smysl příběhu pochopili a zajímá je, proč Ježíš smysl skrývá v jinotajích.
• Nicméně – jak moc učedníci i ostatní posluchači podobenství pochopit mohli? Bylo to vůbec reálné? Rozsévač a čtyři druhy půdy jsou v prvním plánu. Ale co tím Ježíš chce říci? Půjde o úrodu a o překážky v její produkci.
• Pro nás, kteří výklad známe, je těžko si tuto informaci odmyslet s snažit se „řešení“ vymyslet nezaujatě.

11 On jim odpověděl: „Vám je dáno poznat tajemství království Nebes, ale jim to dáno není. 

• Ježíš jejich rozdělování na oni a my nerozporuje. Souhlasí s tím, že mezi učedníky a ostatními posluchači rozdíl v pochopení je.
• Věta Vám je dáno poznat tajemství království Nebes, ale jim to dáno není navozuje mnoho otázek:
  • Opravdu Bůh chce, aby ostatní lidé smysl řečeného nepochopili a informace o tom, jak to chodí v Kristově království, se nedozvěděli?
  • Pokud ano, nebylo by jednodušší jim nic nevykládat?
  • Ježíš ale přece posluchače vítal a hovořil k nim ochotně. Což je v rozporu. Proč někomu vykládat něco, co nechci, aby pochopil?
  • Opravdu si Ježíš či Bůh přeje, aby to posluchači nepochopili? Šlo by to chápat až extrémně kalvinisticky ve smyslu: Oni jsou Bohem předurčeni k zavržení a proto ať mluvím jakkoliv, stejně to nepochopí, protože Bůh jim chápání neodblokuje.
  • Případně jemněji formulované: Nezlobte se na ně a nedivte se jim, že nic nechápou. Nemají do doposud zjeveno, tak ani nemůžou.
  • Já rozhazuji informace – v myslích posluchačů pak spontánně dochází k selekci na ty, kterým je dáno a tedy pochopí, a na ty, který dáno není a tudíž nepochopí nic.
• Jisté je, že k tomu, aby člověk pochopil smysl Kristových slov potřebuje zjevení. Jinak řečeno potřebuje, aby se Duch Svatý dotkl jeho mysli a odstranil závoj nepochopení (lidská mysl je vůči Božím věcem vinou hříchu přirozeně tupá či natvrdlá). Učedníkům se tohoto dotyku mysli dostalo a byli tedy chápavější, než ostatní. Ježíš tedy říká: Vaše mysl už je odblokovaná, jejich doposud ne.
• Obecně platí, že Ježíš mluvil v podobenstvích ze dvou důvodů:
  • Používá podobenství jako názorné přirovnání v situaci, kdy chce, aby posluchači věc lépe pochopili (to není tento případ).
  • Naopak používá podobenství jako filtr, jeho cílem je zabránit pochopení povrchním posluchačům. Smysl podobenství je dostupný těm, kdo po pochopení touží, kdo jsou ochotni mu věnovat úsilí a čas.
  • Podobně jako se žena s krvotokem musela ke Kristu prodrat zástupem, musí se ten, kdo chce pochopit, prodrat ke smyslu slov prodrat úskalími podobenství.

12 Neboť kdo má, tomu bude dáno a bude mít nadbytek; avšak tomu, kdo nemá, bude odňato i to, co má. 

• Jde o známou a „divnou“ zásadu či zákonitost. Ježíš nám sděluje, jak to chodí v Jeho království.
• Není řečeno, o jaké „komoditě“ či bohatství se hovoří – co jeden má a druhý nikoliv. Z kontextu víme, že jde o schopnost porozumět Božím věcem včetně těch, které nejsou jasné na první pohled (tajemství).
• V čem spočívá její divnost? Vypadá to nespravedlivě. Ale je to opravdu nespravedlivé? Alternativou je nivelizace, případně solidární systém.
  • Nivelizace znamená, že „někdo“ (Bůh) zařídí, aby měli všichni stejně. To může udělat více způsoby: Jsou-li zdroje neomezené, může všem dát na úroveň toho nejbohatšího. Jsou-li zdroje omezené, vezme „bohatým“ a dá „chudým“ (solidarita).
  • Jde o „levicový“ či jánošíkovský přístup – bohatým brát a chudým dávat. Na tomto konceptu je postaven komunismus a dnes je na něm postaven levicový přístup ke světu či k ekonomice: Levicové strany touží vybírat daně, aby je mohly rozdělit dle svého uvážení. Extrémně nehezky se dá říci: Vezmu peníze pracovitým a schopným a dám je líným a neschopným.
  • Tento levicový přístup není nutně špatný – sám Ježíš nás učil solidaritě (Ef 4,28 „Kdo kradl, ať už nekrade, ale raději ať pracuje a rukama koná dobré dílo, aby měl z čeho udělovat tomu, kdo má nedostatek), Bůh často apeluje na to, aby se bohatí o své bohatství dělili, vybírání daní je v Božích očích v pořádku apod. (To, že náš stát je schopen od svých občanů vybrat „nekrvavou cestou“ daně, je velká milost – to pochopí každý, kdo někdy navštívil některý nefunkční africký stát.)
• Zde je ale jasně řečeno, že v Kristově království přerozdělování či nivelizace schopností nejsou používány. Ba co „hůře“ – je tomu přesně naopak, rozdíly budou uměle (samotným Bohem): zvětšeny: Kdo má, tomu bude dáno a bude mít nadbytek; avšak tomu, kdo nemá, bude odňato i to, co má. Jak je to možné? A co to znamená konkrétně?
• Stále hovoříme o podobenstvích. Ježíš zřejmě chce říci: Ti, kdo již obdrželi nějakou schopnost pochopení duchovních věcí, budou díky tomu schopni přijímat (a do svých životů aplikovat) další a další informace. Naopak ti, kdo nechápou, se budou ve své ignoraci dále a dále propadat, až nakonec skončí zcela bez pochopení.
• Tento princip nelze expandovat nad rozebírané téma (schopnost chápat duchovní pravdy). Např. skutečnost, že lidé ekonomicky bohatí dále bohatnou a chudí chudnou, je sice někdy realitou, rozhodně ale nejde o princip, který by prosazoval Bůh.
• Podobné principy přirozeně (ne z Boží iniciativy) fungují také v oblasti postavení ve společnosti. Je prokázáno, že z jakého sociálního prostředí člověk pochází, v takovém v naprosté většině případů také skončí: Je-li někdo ze střední vzdělané třídy, v devíti případech z desíti ve střední třídě zakotví. Prostupnost mezi třídami je malá: „Vyšvihnout“ se mimo svou třídu je sice možné, ale podaří se to výjimečně. Dobře to znají učitelé: Děti ze „špatných rodin“ nemají doma vzory k následování, nemají knihy, podporu ani nejsou motivovány se vzdělávat apod.
• Když se vrátíme k duchovní chápavosti: Fungování tohoto principu vidíme kolem sebe běžně. Lidé, kteří se o Boha „zajímají“, dostanou od Něj nějakou základní míru zjevení. Tu většinou dále používají a rozšiřují ji – duchovně rostou.
• Naopak ti, který jsou duchovní věci lhostejné nebo se o ně zajímají pouze vlažně, postupně upadají až nakonec svou schopnost slyšet Boha ztratí úplně.
• Že v Božím království je tento princip uplatňován, víme také z podobenství o hřivnách.
• Jde o jakousi spirálu smrti a spirálu života. O spirále života hovoří 2K 3,18 „My všichni pak, kteří s odkrytou tváří odrážíme jako zrcadlo Pánovu slávu, jsme proměňováni v týž obraz od slávy k slávě, jako od Pána Ducha.“

13 Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože hledíce nevidí a naslouchajíce neslyší ani nechápou.

• Ježíš potvrzuje, že řečené se týká schopnosti duchovního chápání, které posluchačům (na rozdíl od učedníků) chybí.
• Ti i oni obdrží stejnou vizuální a akustickou informace – „neosvícení“ posluchačí ji ale nejsou schopni rozluštit.
• Chápat tento Boží přístup je možno dvojím způsobem: „kalvinisticky či arminiasticky“.
  • Buď Bůh některé lidi předurčil k tomu, že zkrátka evangelium nepochopí a nepřijmou.
  • Nebo (a spíše) někteří lidé evangelium vědomě odmítli a tím se vydali na cestu postupného zatvrzování vlastního srdce až k úplnému inercii.
• Jde o zmíněnou „spirálu smrti či zániku“, před kterou Bůh naléhavě varuje v Žd 3,7-8 (Ž 95,7-8) „Proto, jak říká Duch svatý: ‚Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce jako při vzpouře v den pokušení na poušti.‘“
• Shrnuto: Důvod toho, že hovořím v podobenstvích je, aby ti, kdo mě odmítají, neměli přístup k mým informacím.
• Možná ještě: Já nemám možnost hovořit ke každému individuálně. Mohlo by se tak stát, že ti, kdo chápat nechtějí, by nakonec pochopili; a naopak ti, kdo chtějí, by pochopit nedokázali.
• Proto hovořím k lidem plošně a lehce zašifrovaně a o porozumění se pak již individuálně stará Svatý Duch.

14 Naplňuje se na nich Izaiášovo proroctví, které říká: ‚Vskutku budete slyšet, a jistě nepochopíte, budete ustavičně hledět, a určitě neuvidíte.

• ř. anaplérún „naplňovat (míru) / vyplnit (mezeru)“; 
• Jde o citát z Iz 6,9n I řekl: Jdi a řekni tomuto lidu: Stále poslouchejte ale nebudete rozumět, stále hleďte ale nebudete znát. Učiň srdce tohoto lidu tučným a jeho uši zacpi a jeho oči zalep, aby očima neviděl a ušima neslyšel a jeho srdce nerozumělo, neobrátil se a já ho neuzdravil. 

15 Neboť srdce tohoto lidu ztučnělo, ušima začali slyšet ztěžka a své oči zavřeli, aby očima neuviděli a ušima neuslyšeli, srdcem nepochopili a neobrátili se, a já je neuzdravil.‘

• Vidíme, že „arminiastický“ výklad byl pravdivý: Za nechápavost si lidé můžou sami – přebytek prosperity vedl k duchovní lenosti a nezájmu – a ty jsou pak příčinou duchovní nechápavosti a odmítnutí Krista.
• Lidem:
  • Ztučněla srdce. Obézní člověk je spokojený, špatně pohyblivý až „líný“. Ztučnělé srdce je spokojené samo se sebou a pro přebytek vjemů neschopné adekvátních reakcí. Požitky přejezený člověk neocení chuť dobrého chleba, který Ježíš nabízí.
  • Ztěžklé slyšení: Nedoslýchavost na duchovní impulzy.
  • Zavřené oči: Vědomý nezájem či odmítnutí. (Oči se na rozdíl od uší dají zavřit cíleně).
• Aby očima neuviděli a ušima neuslyšeli: Duchovně ztučnělí lidé slyšet ani vidět nechtějí. Jsou spokojení se stavem, ve kterém jsou.
• Tímto nezájmem se spouští sekvence katastrof končící peklem: Když nejsou vpuštěny důležité informace, srdce nemá co pochopit, nemá pak na co reagovat (nemůže se obrátit) a Bůh proto nemá důvod pro takového člověka něco udělat.

16 Blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. 

• Proto buďte hodně rádi, že vy do této inertní skupiny nepatříte, že vy schopnost duchovního chápání máte – je to velká milost, velké štěstí a dar.

17 Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili spatřit, co vidíte vy, ale nespatřili, a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli. 

• Vy, moji učedníci, navíc žijete v mimořádné době: Můj (Boží) příchod na zem je jedinečnou historickou událostí, ke které se upínaly oči všech Božích mužů a žen všech dob. Všichni to chtěli vidět, chtěli toho toužili být účastni – a splněno jim to nebylo. Vám ano.

18 Vy tedy poslyšte ⁽podobenství o rozsévači⁾.

• V tomto případě provádí dovysvětlení podobenství sám Ježíš. Pokud se milosti pochopení dostalo ještě někomu z naslouchajícího „davu“ (což je pravděpodobné), bylo mu to zjeveno Duchem.
• Navíc učedníci se získanými informace také nedělali „tajnosti“ – ale dali je veřejně k dispozici. Vidíme, že víra nesouvisí s dostatkem či nedostatkem informací – těch mají všichni stejně a všichni dost pro to, aby uvěřit mohli.

19 Ke každému, kdo slyší slovo o království a nerozumí, přichází ten Zlý a uchvacuje to, co bylo zaseto v jeho srdci; to je ten, který byl zaset podél cesty. 

• Takže k jednotlivým případům z našeho podobenství.
• Za prvé: Zrno zaseté podél cesty a vzápětí sezobané ptáky.
• Zrnem je míněno  slovo o království. Tedy informace o tom, že „zápis“ do Božího království je již otevřen; kdo chce, může vstoupit.
• Ježíš (potažmo jeho učedníci, potažmo všichni křesťané) tato slova rozsévá mezi posluchače.
• Problémem je, že část posluchačů nerozumí. Význam jim unikne.
• V běžném životě se takovéto situace stávají běžně. Unikne nám informace, že již začal prodej vstupenek na koncert oblíbené kapely – a než se to dozvíme, je vyprodáno. Ne, že bychom jim neslyšeli, ale nezavnímali jsme ji. Nic jsme z ní nevyvodili. Pro vstupenky jsme si zkrátka nezašli.
• Ptáci jsou obrazem Zlého, tedy ďábla. Ďábel má maximální snahu, aby nám informace o možnosti vstupu do Kristova království zůstala skrytá, abychom ji nezavnímali a nezařídili se podle ní. Pokud to totiž uděláme, vyklouzneme z ďáblova poddanství.
• Kdyby se ďáblu v Egyptě podařilo, aby se Izraelcům nedonesla informace o možnosti záchrany skrze krev beránka, dodneška by seděli v otroctví.
• U Noeho současníků se ďáblovi dílo podařilo a tak o vstup do archy nikdo zájem neprojevil.
• Formulace Zlý uchvacuje to, co bylo zaseto v jeho srdci, ukazuje, že problém nebyl v tom, že by se k člověku slovo nedostalo – on je nepochybně slyšel a pochopil (do jeho srdce se dostalo). Problémem bylo, že z informace nic nevyvodil, nejednal podle ní. A tak byla informace o království odsunuta mezi věci nezajímavé nebo zcela zapomenuta.
• Na bezpečnostním školení člověk nedával pozor – informaci o tom, kde se nacházejí záchranné čluny, sice slyšel, ale nevěnoval jí pozornost. Když se loď začne potápět, cestu k člunům již nenalezne.

20 Zasetý na skalnatá místa, to je ten, kdo Slovo slyší a hned je s radostí přijímá,

• Jsme u výkladu druhého druhu půdy – skalnaté místo. Půda tam je, ale málo – je mělká a hlouběji se dostat nelze.
• Slovo slyší a hned je s radostí přijímá: Člověk zaznamená informaci o zápisu do Božího království. Velmi ho zaujme, nadchne. Vrhne se směrem, kterým ukazuje. V našem případě zřejmě uvěří, začne navštěvovat církev, nechá se pokřtít. Vše je tedy v pořádku.

21 nemá však v sobě kořen, ale je nestálý. Když pak nastane soužení nebo pronásledování pro Slovo, ihned odpadá.

• ř.: dočasný;
• n.: se pohoršuje a odpadá (ř. skandalizetai);
• Vše je v pořádku do doby, kdy se objeví nějaké problémy – zde jsou zmíněny soužení a pronásledování pro Slovo. Nejde tedy výhradně o pronásledování zvnějšku (jako je v tomu mnoha muslimských a komunistických) zemích světa, ale také o soužení.
• Soužení jsou starosti, trápení či starosti všechno druhu. Dalo by se říci, že dokud je křesťanství snadné, člověk se ho drží. Jakmile začne být obtížné, opustí je.
• Je to proto, že jeho zájem byl pouze povrchní – nešel do hloubky, neměl kořeny. Proto, když se v povrchové vrstvě objevil nedostatek vláhy, věřící neměl odkud brát. Jeho kořeny nesahaly ke Kristu – čerpal pouze z pocitů. Nenavázal s Kristem osobní vztah.
• Je důležité při zvěstování evangelia lidem nic neslibovat: Zažil jsem evangelizace, kde řečník sliboval po obrácení prosperitu ve smyslu – od té doby, co jsem se stal křesťanem, chodím ve značkovém oblečení a jezdím v mercedesu. Modlil jsem se za mercedes a dostal mercedes. Již nikdy jsem nebyl nemocný, apod. Taková zvěst může být atraktivní a lidé na ni slyšet mohou. Udrží se ale pouze do chvíle, kdy přijdou o práci nebo onemocní. Pak jsou uraženi, pohoršeni a odpadají.
• Je k tomu použito případné slovo pohoršovat se a odpadnou (ř. skandalizetai). Řeknou si: To je skandál, vždyť to křesťanství nefunguje. Jdu od toho.
• Náš Mistr nikdy nikomu nic nesliboval, nikdy nikoho nelákal. Spíše lidi varoval a odrazoval: Spočti si náklad, ještě to zvaž, cesta je opravdu úzká, apod.
• Když lidem křesťanství nelakujeme na růžovo, nejsou pak obtížemi a zkouškami zaskočeni: Aha, to jsou ty zkoušky, na které jste nás upozorňovali, řeknou si, když začnou obtíže.
• Nalákat lidi na evangelium a neříci jim o obtížích, které přináší, je nefér.
• Nemusíme hned každému slibovat mučednickou smrt (Ježíš to tak také nedělal), ale nezastírat obtížnost cesty je spravedlivé a nutné.
• Hluboko zapuštěné kořeny znamenají, že jsem křesťanem kvůli samému Kristu, mé kořeny sahají až k Němu. Pokud je důvodem mého křesťanství cokoliv jiného (např. pouhá touha vyřešit své problémy), není důvod při obtížích u křesťanství setrvávat.

22 Zasetý do trní, to je ten, kdo Slovo slyší, ale starost ^[tohoto^] věku a svod bohatství Slovo dusí, a tak se stává neplodným.

• Jde o lidi, kteří evangelium slyší a registrují, plánují se stát křesťany nebo se křesťany stanou. (Spíše to druhé, protože rostlina zjevně vzroste).
• Některé věci ale zabrání tomu, aby rostlina zdárně rostla. Jsou to:
  • starost ^[tohoto^] věku: Jde o lidi, kteří toho mají moc.
    • Starosti tohoto věku přitom zřejmě nejsou míněny negativně – nejde o to, že by šlo pouze o starosti zdánlivé, by si starosti moc připouštěli, byli přecitlivělí nebo něco podobného. Opravdu starosti mají. Život v tomto světe starosti přináší, s tím se nedá nic dělat.
  • svod bohatství: Zde jde již zjevně o věc negativní. Svod je vždy ke zlému. Bohatství je věnována pozornost nadměrná a nepatřičná. Bohatství samo o sobě zlé není, problémem je právě to, že usilování o ně lidi odtahuje od věcí opravdu podstatných.
• Slovo dusí: Rostlina mezi trním nemá životní prostor (nemá se kam rozvíjet, kam růst) , ani vláhu ani živiny – vše je spotřebováno trním. V našem případě je člověk příliš zaměstnán řešením starostí nebo podnikáním a na Boží věci mu už nezbývá prostor, energie ani čas.
• Stává se neplodným, tedy nepřinese úrodu. Od křesťanů je očekávána úroda dobrých skutků. Pokud jsou zahlceni starostmi nebo usilováním o zbohatnutí, na dobré skutky se už nedostane.
• Jde o dva naprosto běžné modely – svět je plný bývalých nebo nominálních křesťanů, zcela zahlcených trablemi nebo přetížených prací či podnikáním.
• Jaká je z tohoto modelu cesta ven? Vždyť starosti budou vždycky a peníze jsou fajn.

23 Zasetý na dobrou půdu, to je ten, kdo Slovo slyší a rozumí mu; ten pak nese úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, jiný třicetinásobnou.“ 

• ř.: + a činí;
• Nelze pochybovat, že úroda je cílem. Cílem není spása semene, ale úroda.
• U různých lidí je úroda různá – a je to tak v pořádku. Lidé jsou různí, okolnosti jsou různé – Bůh nepředpokládá ani nevyžaduje, aby produkce byla u všech stejná.
• Zde to není myšleno negativně – nejde o výčitku těm, kdo vyprodukovali „pouze“ třicet zrn. Úroda se dostavila a to je hlavní.
• Co je úrodou u křesťanů? Dobré skutky. Někdy další křesťané
• I třicetinásobek je úctyhodné číslo – to, že jedno malé zrnko v sobě má potenciál pro vzrůst třiceti dalších, je zázračně pozoruhodné.
• Stejně tak i ten „nejmenší“ křesťan má v sobě potenciál pro velké ovoce. Je pouze třeba si hlídat několik věci:
  • snažit se slyšené evangelium pochopit a implementovat do svých životů
  • nenechat si ho vzít, ukrást, vyrvat
  • být křesťanem „kvůli Kristu“, navázat vztah se samotným Kristem (hluboký kořen)
  • tím pak jsme schopni překonat období soužení nebo pronásledování
  • nenechat se odvést starostmi
  • nenechat se svést usilováním o bohatství

24 Předložil jim jiné podobenství: „Království Nebes ⁽je podobné⁾ člověku, který na svém poli zasel dobré semeno. 

• ř: bylo připodobněno;
• Když už podobenství, tak v sérii. Ježíš se snaží vysvětlit další aspekty svého království.
• Mluví ke všem lidem, nejen k učedníkům (důvody jsme již probírali a budou ještě zmíněny). Výklad některých pak poskytuje v soukromí učedníkům)
• Zůstáváme v zemědělství: Farmář zasívá. Osivo je kvalitní.
• Výklad bude následovat, ne ale bezprostředně.

25 Zatímco lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozesel mezi pšenici plevel a odešel. 

• ř.: přisel;
• ř. zizanion – plevel podobný pšenici, pravděpod. jílek mámivý;
• Akt čiré zlovůle. Snaha uškodit. Iracionální, ale rafinovaná. Člověk by čekal, že nepřítel pole podupe nebo podpálí. Do takto otevřené konfrontace ale nepřítel nejde – zřejmě proto, že na otevřenou válku nemá prostředky.
• Volí proto mnohem sofistikovanější způsob škození.

26 Když pak osení vyrostlo a ⁽nasadilo na klas⁾, ukázal se i plevel. 

• Dost dlouho nebyla přítomnost plevele patrná. Začal být patrný až po nějaké době.

27 Přišli otroci toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Odkud ⁽se tedy vzal⁾ plevel?‘ 

• Oprávněný údiv: Kde se vzal plevel?
• Jak je možné, že dokonale kvalitní osivo vyprodukovalo směs rostlin?

28 On jim odpověděl: ‚Nepřítel člověk to udělal.‘ A otroci mu řekli: ‚Chceš tedy, abychom šli a posbírali jej?‘ 

• Realita je taková – existuje nepřítel, existuje zlo. Nelze před tím zavírat oči, nelze to ignorovat.
• Majitel měl prostředky k tomu, aby udělal pořádek (vyplel) bezprostředně.

29 On však řekl: ‚Ne, abyste snad při sbírání plevele nevytrhli z kořenů spolu s ním i pšenici.

• Ale ani majitel disponující takovou mocí není schopen vyplít své pole bez kolaterálních škod.
• To je informace překvapující – jsou věci, které nedokáže ani Bůh.
• U plevele je to pochopitelné – kořenové systémy pšenice i plevele jsou od začátku růstu nutně propletené, snadné oddělení bez poškození úrody není možné.

30 Nechte, ať obojí roste spolu až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Nejprve posbírejte plevel a svažte ho do otýpek, abyste jej zcela spálili, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“ 

• Majitelovo řešení je jednoduché – až do žně proti pleveli nezasahuje. Plevel jistě pšenici ubírá živiny světlo, vodu i prostor, ale v růstu a zrání jí zabránit nedokáže.
• (Kdyby v církvích nebyl „plevel“, jistě by věci šly snadněji, ale plevel církev zahubit nedokáže).
• Plevel se od pšenice příliš neliší – vypadá podobně, funguje podobně, jde také o hezkou rostlinu. Rozdíl mezi nimi je pouze jeden – pšenice nese úrodu, plevel nikoliv.
• Z hlediska pohledu do církve je to varující – „plevel“ nelze poznat podle ničeho jiného než podle absence úrody. Všechny ostatní rysy jsou neodlišitelné, rostlinka jako rostlinka.

31 Předložil jim jiné podobenství: „Království Nebes je podobné zrnu hořčice, které člověk vzal a zasel na svém poli.

• Než se dostaneme k výkladu podobenství o pleveli, vyslechneme ještě několik dalších podobenství. Všechna se týkají problematiky Božího království.
• Opět jde o zemědělské podobenství, tentokrát se zasévá hořčice (žlutá rostlina důvěrně známá i z našich polí).

32 Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní byliny a ⁽je z něho⁾ strom, takže přilétají nebeští ptáci a hnízdí v jeho větvích.“ 

• [není myšleno absolutně, ale bylo nejmenším semenem používaným zemědělci];
• ř.: stává se; 
• Zdůrazňován je kontrast velikosti – hořčice má semena malinká (určitě pod milimetr), dospělá rostlina může údajně dorůstat až vzhledu keře či malého stromu (hořčice černá prý až 2–3 metrů).
• Moc se mi to nezdá, naše hořčice se ničemu takovému ani neblíží – buď Ježíš mluvil o jiné rostlině nebo jejich hořčice měla jiné vlastnosti.
• Na smyslu příběhu to nic nemění – kontrast mezi malým semenem a velkou rostlinou je v přírodě univerzální, zvláště patrný je např. u stromů: sekvojovec obrovský (Sequoiadendron giganteum), konkrétně strom známý jako Generál Sherman v národním parku Sequoia v Kalifornii, USA je vysoký 84 m, má objem 1500 m3 dřeva, přičemž jeho semeno má asi 0,5 cm a váží 5-10 mg.
• Výklad tohoto podobenství je poměrně snadný: Ježíš chce poukázat na malost a nenápadnost Jeho království v kontrastu s jeho budoucí velikostí a významem.
• Jinak řečeno: Z toho, jak malé se něco jeví v současnosti, nelze nikterak usuzovat na budoucí význam.
• Boží království bylo v Ježíšových časech v naprostých počátcích: Pár učedníků a následovníků potulného kazatele v nevýznamné římské provincii na „konci světa“. Nulový politický a společenský význam.
• Nicméně budoucnost Kristova království je, jak nyní již vidíme a v budoucnosti uvidíme ještě více, dějinná: Jde o nejvýznamnější, nejvíce dějinotvornou událost dějin. Z malé izraelské „sekty“ dal Bůh vzniknout něčemu, co nabízí cestu ke spáse celému lidstvu.
• Při Kristově návratu se nenápadné semínko „překlopí“ do obrovského stromu definitivně a viditelně.
• Přilétají nebeští ptáci a hnízdí v jeho větvích: Poukazuje na schopnost Božího království zachraňovat lidi. Jako ptáci nalézají úkryt a bezpečí ve větvích stromu, tak zájemci mohou nacházet svůj domov v Kristově království.

33 Pověděl jim jiné podobenství: „Království Nebes je podobné kvasu, který žena vzala a skryla do tří měřic mouky, dokud to všecko nezkvasilo.“ 

• měřice je asi 13 l; 
• Stejný princip podobenství – kontrast mezi malým a velkým množstvím: Mezi špetkou droždí, které je schopno zásadně změnit kvalitu téměř čtyřiceti litrů těsta.
• Kristovo království je jako kvas – nenápadné a malé. Jeho vliv na okolní svět je ale překvapivě naprosto zásadní. Nebýt křesťanství, kvalita světa by byla nesrovnatelně horší. I když se to nezdá, křesťané svět pozitivně ovlivňují dalekosáhlým způsobem.
• Je dost možné, že nebýt křesťanů jako ostrůvků pozitivní deviace, jako světélek v temnotě, byl by svět pro Hospodina nestravitelný a byl by již dávno zničen.

34 To všechno mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim ^[vůbec^] nemluvil, 35 aby se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka Izaiáše: ‚Otevřu svá ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení ^[světa^].‘

• Z Izajáše již Ježíš v tomto kontextu citoval: (6,9-10 I řekl: Jdi a řekni tomuto lidu: Stále poslouchejte ale nebudete rozumět, stále hleďte ale nebudete znát. Učiň srdce tohoto lidu tučným a jeho uši zacpi a jeho oči zalep, aby očima neviděl a ušima neslyšel a jeho srdce nerozumělo, neobrátil se a já ho neuzdravil. 
• Nejde o citát z Izajáše, ale z Asafova žalmu 78,2nn Otevřu ústa v příslovích, vypovím hádanky dávnověké. Co jsme slýchali a pochopili a o čem nám naši otcové vyprávěli, nezatajíme jejich synům. Zdá se tedy, že ČSP vložil slovo Izajáše neoprávněně.
• V žalmu je ale kontext odlišný – cílem je, aby posluchači (děti) porozuměli, ne aby neporozuměli.
• Matouš verš poněkud vytrhuje z kontextu. Zřejmě k tomu došlo tak, že Matouš byl tak „prosáklý“ Božím slovem, že mu průběžně „naskakovaly“ biblické odkazy – širší kontext se mu ale v té chvíli nevybavil.

36 Potom opustil Ježíš zástupy a vešel do domu. I přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: „Vylož nám to podobenství o plevelu na poli.“ 

• Ostatní podobenství vyložit nechtěli, zřejmě je tedy pochopili.

37 On jim odpověděl: „Rozsévač dobrého semena je Syn člověka, 38 a pole je svět. Dobré semeno, to jsou synové království, plevel jsou synové toho Zlého; 39 nepřítel, který je zasel, je Ďábel. Žeň je skonání věku a ženci jsou andělé. 

• Stručné a jasné vysvětlivky – jednotlivým pojmům je přiřazen jejich symbolický význam.

40 Jako se tedy sbírá plevel a ⁽pálí se v ohni⁾, tak bude při skonání tohoto věku. 

• Při žni se vytrhá vše, co na poli vyrostlo. Není již nebezpečí nějakého poškození úrody.
• Teprve nyní nadchází fáze třídění na úrodu a plevel.
• Plevel je zničen – k ničemu se nehodí.

41 Syn člověka pošle své anděly, i seberou z jeho království všechna pohoršení a ty, kdo činí nepravost,

• ř.: bezzákonnost;
• Sběr plevele je z Božího království, zřejmě tedy z církve? Na druhé straně Ježíš vysvětluje, že pole = svět, nikoliv církev.
• Výklad může být tedy dvojí:
  • Bůh nezasahuje proti zlu v tomto světě, nechává je „bujet“, protože jednoduchá likvidace zlých lidí bez „poškození“ ostatních není možná. Při skonání věků (Ježíšově návratu nebo spíše později při závěrečném soudu) bude tato planeta dokonale „přeorána“, takže obavy z kolaterálních škod již nebudou na místě. Nevěřící (neobmytí Kristovou krví) budou eliminováni.
  • Nebo se hovoří se o zlých lidech pouze vypadajících či tvářících se jako křesťané. Jsou ponechání v církvi až do Kristova návratu, teprve tehdy jsou demaskováni a eliminováni.
• Další zajímavé postřehy z podobenství:
  • Synové zlého jsou popsáni jako ti, kdo působí všechna pohoršení a ti, kdo činí nepravost/bezzákonnost. Tedy jako lidé, kteří na Boha a jeho názory kašlou, nezajímají je. Tím ovlivňují negativně i své okolí.
  • Ďábel se stará o to, aby ve světě i v církvi působili. Podporuje je v jejich aktivitách.
  • Bůh dohlíží na to, aby se dobré semeno plošně dostalo do světa – ti, kdo uvěří, se stávají Božími dětmi a nesou úrodu dobrých skutků. Ostatní zůstávají plevelem, který pouze „kompetuje o zdroje“.
  • Závěrečnou žeň budou provádět andělé: Nejen tedy, že při Kristově návratu vysbírají ze všech církví světa všechny opravdové věřící a shromáždí je na Olivovou horu, ale (zřejmě později, při závěrečném soudu) také vysbírají všechny ostatní a po soudu je uvrhnou do pekla.

42 a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.

• Jde jistě o obraz pekla či ohnivého jezera. Můžeme doufat, že jde o obraz symbolický, kde ohněm je neutuchající palčivé vědomí definitivní prohry. Představa, že jsem definitivně prošvihl něco, co jsem prošvihnout nemusel, je nesnesitelná – pláč a skřípěni zubů je potom dokonalým popisem z toho pramenícího neřešitelného zoufalství.
• Na našich životech je jednoznačně dobré, že dokud žijeme, existuje naděje, že se k Bohu nakonec dostaneme. I lotr na kříži svůj osud na poslední chvíli zvrátil. Odloučení od Boha bez možnosti nové šance je ale již definitivní a strašné, je peklem.

43 Tehdy se spravedliví rozzáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši k slyšení, ať poslouchá!

• Skryté a nenápadné věci se stanou zjevnými. Konečně se zjevně ukáže, „kdo měl pravdu“. Ti, kdo v nenápadnosti vytrvale usilovali o dobro a spravedlnost, budou vyvýšeni. Mnoho věcí bude jinak, než si představujeme – nenápadní budou vyzdvihnuti a ukřičení sníženi. Bude ukázáno, jaké věci jsou ve skutečnosti.

44 „Království Nebes je podobné pokladu skrytému v poli, který člověk nalezl a skryl; a z radosti nad ním jde a prodává všechno, co má, a kupuje ono pole. 

• Po vysvětlení jednoho podobenství (na žádost učedníků) Ježíš pokračuje ve vršení podobenství ohledně dalších a dalších aspektů Svého království.
• Toto podobenství je krátké „jednovětné“.
• Děj není úplně jednoduchý: Nějaký člověk náhodou našel poklad ukrytý na cizím poli. Možná šlo o dělníka, který cizí pole obdělával a při okopávání nebo orání na poklad narazil. Když zjistil, že jde o poklad velké hodnoty (např. nádobu nebo skříňku plnou zlata), zvažoval, co dál. Kdyby si poklad jednoduše odnesl (nebo jej přemístil na svoje pole), šlo by o krádež. Kdyby nález nahlásil majiteli pole, ten by si poklad legitimně přivlastnil. (Možná by nálezci dal nějaké nálezné, možná nikoliv).
• Jediný způsob, jak k pokladu přijít legitimní cestou, bylo pozemek koupit.
• Hrdina příběhu bere všechny své úspory, všechen majetek a pole kupuje.
• Vůči původnímu majiteli jde o podraz – ten pole prodává nemaje o pokladu tušení.
• Je to jako kdybych narazil na sousedově neúrodném pozemku na ropu. Koupil bych jej od něj za pár „babek“ a pak se díky nalezené ropě stal miliardářem. Zákon nebyl porušen, ale jako původní majitel bych měl morálně oprávněný pocit, že jsem byl ošizen.
• Podobné spekulantství na základě jen někomu dostupných informací je poměrně běžné: Radní si koupí nenápadný pozemek, o kterém ví, že přes něj jednou povede dálnice. Filatelista profesionál si od začátečníka koupí za pár tisícovek nenápadnou známku, ve které rozpozná „Modrého Mauricia“. Spekulanti nakoupí vstupenky na finálový zápas, aby je pak prodávali s mnohonásobným ziskem, apod.
• Tento aspekt ale Ježíš neřeší, o ten mu nejde.
• Ježíš říká: Zjištění, že je možnost vstoupit do Božího království, je tak nesmírně cenné, že se vyplatí za ně vyměnit úplně vše. Vstup do Kristova království je nejvyšší myslitelnou hodnotou. Neexistuje nic, co by nestálo za to za vstup vyměnit.

45 Království Nebes je dále podobné člověku kupci, hledajícímu krásné perly. 46 Když našel jednu drahocennou perlu, odešel a prodal vše, co měl, a koupil ji.

• Jde o velmi podobnou situaci: Profesionální obchodník s perlami narazil na kus „svého života“, na perlu mimořádné hodnoty.
• Vtip je opět v tom, že tato exkluzivní perla vypadá nenápadně a zatím si její mimořádnou hodnotu nikdo jiný neuvědomuje.
• Náš obchodník měl tolik znalostí, aby její mimořádnost rozpoznal. Zachytil přesně ten důležitý okamžik, kdy cennost perly byla částečně, ale ne plně odhalená. Kdyby její cennost byla skryta dokonale, neodhalil by ji ani on sám. Kdyby bila do očí, nikdo by mu ji tak levně neprodal.
• S informací o Božím království je tomu podobně – rozpoznají ji lidé připravených srdcí.
• Perla tedy je drahá, ale stále dostupná.
• V okamžiku, kdy se její mimořádnost stane všeobecně zjevnou, dostupná už nebude.
• Obchodník toho využívá a kupuje ji – není to pro něho snadné: Již nyní je perla drahá a obchodník, aby na ni dosáhl, musí prodat všechen majetek. Udělá to ale rád, protože ví, že se mu to vyplatí.
• Vstup do Kristova království je již otevřen – zápis pro zájemce již začal. Vstup není snadný ani levný, ale zatím je dostupný všem. Některých věcí se budeš muset vzdát, ale dostat se tam můžeš.
• Až se Kristus vrátí viditelně a v moci, budou tam najednou chtít všichni – to již dveře ale budou zavřeny.
• Noe vstupenky do své lodi nabízel svým současníkům po dlouhá desetiletí. Jakmile za ním a jeho rodinou Bůh zaklapl vrata, „předprodej byl ukončen“.

• Snad je ještě vhodné si všimnout, jak hrdinové těchto dvou podobenství „ke svému štěstí přišli“:
  • Ten první vyloženě náhodou – věnoval se své práci a narazil na poklad. Vzhledem k tomu, že náhody neexistují, se dá říci, že mu Bůh poklad postavil do cesty a on na něj narazil během svého běžného života. (Jeho srdce samozřejmě muselo být připraveno poklad rozpoznat, ale to je již jiná kapitola)
  • Obchodník s perlami na tom byl poněkud jinak – ten se perlami celý život zabýval. Může jít o obraz člověka, který upřímně hledá Boha – zkoumá a zkouší různá náboženství a duchovní směry, medituje, jezdí do Mekky, dodržuje židovský Zákon. Pak se ale setká s Kristem a pochopí, že „tohle je ono“. Všechno opustí (východní náboženství, islám, židovství) a vydá se nekompromisně za Kristem.

47 Dále je království Nebes podobné síti, která byla spuštěna do moře a shromáždila všechny druhy ryb. 

• Jedná se o vlečnou síť, která se rozprostírala mezi dva čluny nebo byla rozprostřena pomocí jednoho člunu a pak pomocí dlouhých provazů vytažena na břeh.
• Síť jistě zabírá „neselektivně“.

48 Když se naplnila, vytáhli ji na břeh, posadili se, dobré sebrali do nádob a špatné vyhodili ven.

• Rybáři postupují logicky a jediným možným způsobem – to, co je použitelné si nechají, ostatní vyhodí.

49 Tak tomu bude při skonání věku: Vyjdou andělé, oddělí zlé zprostředka spravedlivých 50 a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.

• Pokračujeme v popisu stejného aspektu Kristova království jako u pleveli v poli – opět je zdůrazněno, že Boží království do sebe lidí nabírá neselektivně; třídění proběhne až při Kristově návratu.
• Znovu se můžeme ptát, kdo jsou ti zahrnutí do sítě a později vyhození – pokud jde o návštěvníky církve, je to nesmírně hrozivé. Nejen, že jejich křesťanství nebylo vyhodnoceno jako opravdové, ale jsou hodnocení jako zlí, ne-spravedliví a jsou hozeni do pekla. O jaké lidi jde? Vždyť kdo z křesťanů nehřeší, kdo někdy není zlý? U křesťanů není přece Bohem vyhledávána dokonalost, ale přímost.
• Zřejmě jde opravdu o lidi falešné, jejichž křesťanství nikdy nebylo upřímné, případně kteří se v církvi cíleně snažili škodit jako ďáblova pátá kolona.
• Musím zde podotknout, že jsem se za svůj dlouhý křesťanský život s nikým takovým nesetkal (resp. asi setkal, ale nevím o tom): Zažil jsem v církvi nespočet roztržek, odchodů, nedorozumění, dokonce dělení sborů. Zdálo se mi ale, že všichni zúčastnění to vždy „mysleli upřímně“. I když se třeba podle mého názoru velmi mýlili, nikdy jsem nepojal podezření, že to dělají schválně, že chtějí škodit, apod.
• Společenství církve je pestré – a někteří lidé jako nositelé pokoje ve sborech rozhodně nepůsobí: Přinášejí rozmíšky, jsou konfliktní, kritičtí a stále nespokojení. Mnozí se také „vezou“. Nikdy mi to ale zásadně nevadilo (nebo možná spíše nepřekvapovalo) – jsem si vědom toho, že všichni jsme ospravedlněnými hříšníky a neseme si s sebou zátěž ze starého života. Taková „divoká“ církev mi naopak vždy vyhovovala více, než církev „učesaná“, kde jsou na sebe všichni „hodní“.
• Mnozí lidé od víry časem odpadnou – o takových se ale nehovoří, ti se „eliminovali“ sami.
• Vzhledem k tomu, že stále hovoříme o lidech, kteří byli zachycení rybářskou sítí, je těžko vyvozovat, že by šlo o lidi ze světa – ti zůstávají mimo síť v moři.
• Nezbývá než přijmout jako fakt, že Kristus při závěrečném soudu některé „křesťany“ odmítne přijmout, neboť jejich život vyhodnotí jako zlý.
• Zda se tito lidé modlili modlitbu spasení či byli pokřtěni asi v danou chvíli nebude relevantní.
• Závěr podobenství tedy je: Křesťanství je ještě užší cestou, než si myslíme. Dostat se ke Kristu vyžaduje i po „obrácení“ maximální úsilí. Tím, že se pomodlím modlitbu spasení a pokřtím, nemusím mít ještě definitivně „vystaráno“.
• Jde do značné míry o složitou problematiku sporu kalvinismu a arminianismu: Oba tyto teologické směry mají na svou podporu nepochybně silná místa Písma, což vytváří stále napětí v našem mozku.
• Obsažně ji pojednává David Pawson v knize Jednou spasen, navždy spasen.

51 Ježíš jim řekl: „Rozuměli jste tomu všemu?“ Řekli mu: „Ano, ^[Pane^].“

• Když už se Ježíš jal něco vysvětlovat, chtěl, aby byl výklad jasný.
• Učedníci odpověděli kladně – v dané chvíli se jim zdálo, že smysl podobenství chápou.
• U výkladu každého podobenství nastává problém, do jak velkých detailů při jeho výkladu jít. Hrozí nebezpečí, že budeme hledat smysl i v podružných detailech, které jako podobenství míněny nebyly, pouze měly dokreslit příběh.

52 On jim řekl: „Proto se každý učitel Zákona, ⁽který se stal učedníkem⁾ království Nebes, podobá člověku hospodáři, který ze svého pokladu vynáší nové i staré.“ 

• n.: znalec Písma / písmák;
• Je použit obrat učedník království Nebes: Tedy člověk, který se do Kristova království rozhodl vstoupit (nechat se zapsat). Nicméně to neznamená, že se v poměrech v tomto novém prostředí ihned dokonale orientuje. Je již občanem, členem, nezpochybnitelně do království patří, je ale stále učedníkem. Potřebuje se nejprve učit.
• To je pochopitelné – když nastoupíme do nové práce nebo školy, oženíme se, přestěhujeme nebo dokonce přesídlíme do jiné země, potřebujeme kratší či delší dobu, abychom nové prostředí načetli, abychom pochopili, jak to tam chodí. Proč by tomu s Božím královstvím mělo být jinak? Jde o království, kde vládne dobrý král a občany jsou věřící – to je dobrá informace pro vstup a pro začátek. Každý den ale objevuje řada nových situací, které se teprve musíme učit řešit.
• Když Izraelci odešli z Egypta, opustili tedy „faraónovo¹„, dostali Zákon – příručku pro život v „Hospodinově“. Když my opouštíme svět a stáváme se občany „Kristova“ nastává nám nový náročný život. Jako v podobenství o dobré rodině v sekci Články.
• Vidíme, že do Království vstupují i učitelé Zákona – tedy ti, kdo jsou podřízeni Staré smlouvě.
• Co vlastně dělá „Člověk hospodář, který ze svého pokladu vynáší nové i staré„? Zřejmě rekapituluje či inventarizuje svůj majetek. Dělá si přehled, rozkládá přes sebou vše, co má – některý majetek má již dlouho, např. ho zdědil po rodičích nebo dávnějších předcích. Některý získal svým podnikáním, některý je úplně čerstvý, např. zisk z poslední žně. Některý je tvořen nemovitostmi, něco hospodářův penězích. Vším dohromady disponuje a vhodně všeho využívá. Jde o „portfolio“ jeho majetku.
• Čeho je toto vše obrazem? Obrazem žida, starozákonního věřícího, který má k dispozici bohatství Staré smlouvy a historie Božího lidu Izraele a nově se setkává s Kristem. Kristovu zvěst o Božím království zařazuje do kontextu, který již zná, porovnává staré a nové. Zjišťuje, že staré i nové ukazuje jedním směrem – k Hospodinu Stvořiteli, Bohu soudícímu i milujícímu.
• Vše do sebe náhle zapadá a v život učedníka nabírá nový směr.

53 Když Ježíš dokončil tato podobenství, odešel odtamtud. 

• ř.: A stalo se, když;
• Nacházeli jsme se nejprve na břehu Galilejského „moře“, možná někde nepříliš daleko od Kafarnaum. Pak v soukromí domu Ježíš vysvětloval řečené.

54 Přišel do svého domovského města a učil je v jejich synagoze, takže ohromeni říkali: „Odkud se u něj vzala taková moudrost a mocné činy?

• Domovským městem je zřejmě myšlen Nazaret – ten je 30–40 km západně.
• Jak již víme, místní autority neměly problém nechat v synagogách vyučovat hosty, v tomto případě slavného rodáka, nyní potulného kazatele Ježíše.
• Údiv obyvatel byl velký – kontrast mezi „obyčejným“ Ježíšem, kterého znali z předchozího života, a Ježíšem nynějším byl ohromný: Mluvil nesmírně moudře a dělal zázraky.
• Otázka: Odkud se to v něm vzalo? byla logická.

55 Není to ten syn tesařův? Nejmenuje se jeho matka Marie a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda? 56 A nejsou všechny jeho sestry u nás? Odkud tedy má toto všechno?“

• V kontextu Ježíšova dřívějšího obyčejného života v rodinné tesařské firmě s řadou sourozenců se s nynějším si nynější Ježíšovu proměnu neuměli vysvětlit.
• Jsou jmenován čtyři Ježíšovi bratři a nejméně dvě sestry. Otec Josef již jmenován není. Nevíme, jak dlouho byl již po smrti – po jeho smrti měl jistě podnikání převzít Ježíš jako nejstarší syn, ten ale odešel za svým posláním. Takže hlavou rodiny byl zřejmě Jakub – pokud jsou bratři vyjmenováni od nejstaršího.
• Nejstarší sourozenec někdy zřejmě míval jméno po otci, což v Ježíšově případě nebylo Bohem umožněno. Druhorozeným mohl tedy být kromě Jakuba ještě Josef.
• Pokud by Josef s Marií měli (včetně Ježíše) řekněme osm dětí (Ježíš + 4 bratři + řekněme tři sestry) mohli by další sourozence mít během 15-20 po Ježíšově narození. Někdy mezi tou dobou a Ježíšovým zahájením veřejné služby ve třiceti letech Josef zemřel. Ježíš byl již dospělý, ale mladší děti musely být ještě poměrně malé.
• Lehké to rodina určitě neměla.

57 A pohoršovali se nad ním. Ale Ježíš jim řekl: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti a ve svém domě.“

• Jedna věc je údiv, druhá pohoršení. Údiv nad tím, že „sousedovic kluk to dotáhl na rabína – kdo by to do něj řekl“, je přirozený a není na něm nic špatného.
• Pohoršovat se ale znamená již něco ve smyslu: „Na co si to ten Ježíš hraje? Před pár lety tady ještě běhal „s nudlí u nosu“ a teď nás tady chce poučovat? Tohle já odmítám brát vážně. Tohohle já poslouchat nebudu“, atd.
• Ježíšovo prohlášení je nepochybně pravdivé: Mnoho křesťanů má analogickou zkušenost – jejich obrácení se ke Kristu brali vážněji lidé cizí, než vlastní rodina.
• Asi je to přirozené a nedá se se s tím nic dělat, je to ale škoda.
• Již jsme četli o tom, že dokonce Marie s Ježíšovými sourozenci měli v určité chvíli Ježíšovy služby pocit, že by měli proti Němu zasáhnout.
• Na druhé straně to s Ježíšovou rodinou nakonec „dopadlo dobře“ – i když o tom, že v Ježíše uvěřili víme explicitně pouze ohledně matky Marie a bratra Jakuba (později byl sloupem církve).

58 A pro jejich nevěru tam neučinil mnoho mocných činů.

• Pohoršovali se k vlastní škodě.
• Je to pro nás velmi důležitá informace – Ježíš se zjevně odmítal vnucovat. Bůh nedělá zázraky proti lidské vůli.
• Pokud Ježíše nazaretští nemocní nevyhledali, nebylo jim zkrátka pomoženo.
• Museli si pak trhat vlasy – je zoufalé mít pomoc na dosah ruky a minout ji kvůli vlastním předsudkům. Být „vozíčkářem“ v Nazaretu a nepožádat o uzdravení pouze proto, že by bylo pod mou úroveň prosit o pomoc někoho, koho znám od dětství, je hrozná škoda.
• Jde o obecný problém: Bůh si pro své jednání používá lidi – a lidé jsou nedokonalí a obyčejní. Přijmout pomoc od někoho, kdo mi nesedí nebo mi připadá obyčejný, vyžaduje pokoru.
• Úžasným příkladem takovéto pokory byl syrský Náman – pokořit se před izraelským „ušmudlaným“ prorokem, který s ním navíc ani pořádně nepromluvil, vyžadovalo od slavného vojevůdce obrovskou dávku pokory. Ale vrchovatě se vyplatila. Podobně pokorně se zachovali Ninivané vůči Jonášovi.
• Jak zoufalý bude pláč a skřípění zubů, až mnozí zjistí, že spásu, která jim byla nabízena, odmítli zcela zbytečně pouze kvůli svým předsudkům či nezájmu.

.

1. Myslí se „farónovo hájemství“ či království, ve smyslu Krkonošských pohádek: Zde je Krakonošovo. ↩︎