Matouš – kapitola 15

1 Tehdy přišli k Ježíšovi z Jeruzaléma farizeové a učitelé Zákona a řekli: 

• Ježíši nebyla dopřána ani chvíle klidu. Tlak byl neustálý a ze všech stran.
• Sotva vyřešil jeden problém, vyvstal další.
• Tentokrát se za Ním vypravili ti, kdo se Mojžíšovým Zákonem intenzivně zabývali a snažili se jej co nejpečlivěji dodržovat.
• Uvidíme, zda šlo pouze o další provokaci, nebo zda byl jejich zájem upřímný.
• Vážili za Ježíšem cestu, šlo až o pětidenní putování.

2 „Proč tvoji učedníci přestupují tradici starších? Vždyť si neomývají ^[své^] ruce, když jedí chléb.“

• [Po babylonském zajetí začali rabíni vytvářet různé předpisy ohledně každodenního života. V Ježíšově době byly ještě tyto výklady Mojžíšova zákona v ústní formě. Kolem r. 200 po Kr. byly sepsány v Mišně.];
• V Tóře opravdu o umývání rukou před jídlem nic napsáno není.
• Jako na to starší tedy přišli? Jak je to napadlo? Zřejmě nějakým způsobem rozšířili příkazy pro kněží, kteří si ruce v různých fázích své služby ve Stanu umývat měli.
• Jde i z dnešního hlediska rozumný hygienický příkaz.
• Proč učedníci tento tradiční příkaz vlastně nedodržovali? Spíše nešlo o nic cíleného, nešlo o úmyslné porušování. Vztahy v Ježíšově okolí byly možná neformálnější a uvolněnější, než jinde, zvláště než v jiných náboženských skupinách či komunitách. Ježíšovi učedníci si na dodržování různých pravidel a rituálů moc nepotrpěli. Jejich Mistr je učil, že důležitá je podstata, nikoliv forma.
• Farizeové a zákoníci byli pravým opakem – ti si naopak „vychutnávali“ každý detail, „rozpitvávali“ Tóru na prvočinitele. (Srv. vtipný článek Hermeneutika v každodenním životě v sekci Články).
• A jak to příchozí vlastně věděli, že učedníci tento tradiční příkaz nedodržují? Buď jim to někdo „napráskal“ (měli v Ježíšově okolí špehy, kteří Jej následovali a pozorovali ve snaze na Něj něco najít) nebo po svém příchodu skupinu kolem Ježíše nějakou dobu pozorovali sami.
• Je smutné, jakou „hloupost“ či maličkost na Krista vytáhli. Každý při zdravém úsudku přece musí vidět, že jde o podružnost.

3 On jim odpověděl: „Proč i vy přestupujete Boží příkaz kvůli své tradici?

• Ježíš tentokrát věcně neodpovídá. Otázku zjevně vnímal jako útok a odpovídá ihned protiútokem, a to poměrně obsáhlým a v posledku drsným.
• Jak uvidíme dále, je jeho argumentace nečekaná.
• Zřejmě tedy motivy příchozích byly veskrze negativní a srdce temné. Kdyby přicházeli s opravdovým zájmem a alespoň elementární pokorou, Ježíš by se s nimi bavil jinak.
• Proč vlastně Ježíš takto argumentuje?
  • Farizeové říkají: Měli byste dodržovat tradici.
  • Ježíš odpovídá: Vy máte tradici nad Zákon.
• Jak to spolu vlastně souvisí?
• Tradice jsou příkazy, které se tradují, tedy předávají z generace na generaci. V tu dobu zřejmě ještě nebyla tradice zapsána (Mišna jako základní sbírka židovské ústní tradice, byla kodifikovaná kolem roku 200 n. l.; Talmud je obsáhlý komentář k Mišně).
• Ježíšova odpověď by dávala větší smysl, kdyby v Zákoně bylo, že se ruce umývat nemají a farizeové by dávali přednost tradici, že se umývat mají. V Zákoně se ale nic takového neřeší.
• Je tedy smysl Ježíšovy argumentace?:
  • Neohánějte se tady tradicí, neškolte druhé, když vy sami nedodržujete ani něco mnohem důležitějšího (tedy Zákon).
  • Nebo spíše: Přikládáte tradici nepatřičně velký význam. Cílem je dodržování smyslu Zákona, tomu je třeba vše podřídit – cílem není lpění na nepodstatných tradičních detailech.
  • Nebo: Když už chcete diskutovat na této úrovni – tedy hledat na nás „hnidy“ (nepodstatné chyby), budu i já vůči vám postupovat stejně: A budu schopen na vás nalézt pochybení nesrovnatelně závažnější.
  • Nebo: Lidé, kteří tak brutálně porušují samotný Boží Zákon nemají žádné oprávnění kritizovat druhé.

4 Vždyť Bůh řekl: ‚Cti otce a matku‘ a ‚kdo zlořečí otci nebo matce, ať zemře.‘

• var.: přikázal;
• ř.: ať smrtí skoná;
• Ježíš klade naprosté rovnítko mezi tím, co je napsáno v Tóře a Božím slovem. Není pochyb, že Zákon je Božím slovem.
• Cituje dvě a dvě paralelní místa:
  • Desatero Ex 20,12; Dt 5,16: Cti svého otce a svou matku, aby se prodloužily tvé dny na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
  • Ex 21,17 a Lv 20,9: Ten, kdo by proklel svého otce či matku, jistě bude usmrcen, resp. Kdyby kdokoliv proklel svého otce nebo svou matku, jistě bude usmrcen. Proklel svého otce či svou matku, jeho krev je na něm.
• S problematikou umývání rukou nesouvisejí – Ježíš chce poukázat na něco jiného; na zcela základní příkazy, které farizeové (a zákoníci) běžně porušují.

5 Vy však říkáte: Kdo by řekl otci nebo matce: ‚To z mého majetku, co by ti mohlo pomoci, je  dar určený Bohu‘, 

• Takže Zákon/Bůh říká, že rodiče je třeba ctít a nesmí se jim zlořečit (mluvit o nich zle).
• Ustanovení tradice, o kterém Ježíš hovoří, se týká finanční podpory rodičů: Vyplývá z něho, že člověk je povinen své rodiče finančně podporovat (pomáhat jim), ale s výjimkou peněz, které „odkloní¹“ pro Boha (možná spíše pro náboženské účely, protože Bůh zjevně o takovéto peníze nestojí).

6 ten již není povinen uctít svého otce nebo svou matku. Zrušili jste Boží slovo pro svou tradici.

• tzn. tím darem podpořit;
• var.: zákon / přikázání;
• Tradice vyhodnotila věc tak, že obětovat něco Bohu je důležitější, než použít to na běžnou podporu rodičů.
• Je dost možné, že ty, kdo tuto tradici kdysi zaváděli, byli vedeni zištností. Že jim nešlo o Boha, ale o to, aby si zajistili větší prebendy (více obětí Bohu znamenalo více podílů i pro ně).
• Ježíš poukazuje na několik věcí:
  • Přikázání ctít rodiče v sobě automaticky zahrnuje povinnost se o ně materiálně postarat – nejde tedy jen o úctu formální (vážit si jich, chovat se k nim slušně), ale i prakticky se projevující.
  • Jde o základní elementární povinnost.
  • Přinášet dary je až druhotné. Etika je důležitější, než „rituál“.
  • Šlo o korbán, což je obecný pojem pro oběť.
• Tradice byla zřejmě postavena tak, že když mám přinést do chrámu oběť, je to natolik prioritní, že jsem povinen kvůli tomu nechat „hladovět“ i vlastní rodiče.
• Navíc na chudé je v obětním řádu pamatováno – jejich povinnost obětovat byla redukována na ptáčky a případně malé vzorky jídla – rozhodně nešlo o nic, co by člověka mělo zruinovat.
• Ježíš se spíše obrací proti tehdejší praxi, kdy lidé mohli něco ze svého majetku prohlásit za zasvěcené Bohu a tím to vyloučit z možnosti přenechat to rodičům. Ve smyslu: Hele mami, chápu, že by se tady ta ovečka hodila na vlnu a mléko, ale já ji mám v úmyslu jednou přivést do chrámu, tak ti ji dát nemůžu. Šlo o takovou „exekutorskou nálepku“ – tohle patří Bohu, nesmí to být darováno ani prodáno.
• A dále poukazuje na to, že otázky zajištění života jsou důležitější, než zachování Zákona – proto David mohl sníst předkládané chleby, proto se v sobotu vytahoval zapadlý dobytek, proto v Izraeli i v sobotu jezdí sanitky.
• Jde o dnešní pravidlo „pikuach nefeš“ („záchrana života“ nebo „péče o duši“). podle kterého je záchrana lidského života tak důležitá, že má přednost před většinou ostatních přikázání Tóry (kromě zákazu modlářství, vraždy a cizoložství): Když je lidský život v ohrožení, je dovoleno a dokonce přikázáno porušit většinu přikázání, aby byl zachráněn. Uplatňuje se v poskytování zdravotní nebo záchranné péče o sobotách, možnosti sníst nečisté jídlo, pokud je to nutné pro přežití, pro obranu sebe a druhých apod.
• Ježíš se vyrovnává s podobným náboženským pokrytectvím, jakého se dopustili kněz a lévita, kteří při cestě za svými náboženskými povinnostmi překročili oloupeného zraněného muže (na rozdíl os Samařana) nebo ti, kdo se chystají obětovat rozhádaní a plní zloby
• Dnes by mohlo jít o „pámbíčkáře“, kteří navštěvují bohoslužby, aby se hned po jejich skončení pomlouvali a vrhali se do svých nečistých plánů.
• Patří sem i zanedbávání rodiny na konto „služby Bohu“.
  • Zde je ale třeba hledat zdravou míru: Služba Bohu určité časové i materiální oběti vyžaduje – rodina se nesmí stát modlou. Pokud kvůli „prosperitě“ rodiny zanedbávám službu Bohu, pokud kvůli „klidu“ s partnerem nechodím na bohoslužby, apod., jde o problém, který se mi časem vymstí. Znám dosti mužů, kteří klidu doma obětovali svůj vztah s Bohem.
• Do kritizované oblasti patří spíše situace, kdy se službou Bohu pokrytecky zaštiťují, abych mohl na rodinu opravdu fyzicky nebo duševně zanedbávat (kašlat na ni).
• V souvislosti vyváženosti služby a rodiny se dosti cituje případ Davida Livingstona 1813–1873), skotského misionáře, lékaře a objevitele. Jeho manželství s Mary (a také život jejich šesti dětí) bylo poznamenáno dlouhými odloučeními, případně obtížemi a nemocemi při společných cestách. Livingstone bývá kritizován, že dával přednost své práci před rodinou.
• Z podobného soudku je osud Willima Careyho (1761–1834), britského misionáře v Indii. Mj. přeložil Bibli do několika jazyků. Jeho první manželka (měli spolu čtyři děti) jeho misijní nasazení neakceptovala a život v Indii pro ni byl břemenem, které se podepsalo na jejím duševním zdraví. Po její smrti se oženil ještě dvakrát.
• Jsem dalek toho, abych podobné případy hodnotil – hledat rovnováhu mezi službou a rodinou je obtížné a velmi individuální. Ženy nemusejí být čistými oběťmi, ale mívají svůj díl viny, apod.
• Nezbývá, než konstatovat, že ne nadarmo apoštol Pavel doporučuje Božím služebníkům svobodný život.

7 Pokrytci! Dobře o vás prorokoval Izaiáš, když říkal: 

• Ježíš pokračuje v diskuzi s farizei a zákoníky. Na jejich výtku o porušování tradice reagoval výtkou, že oni tradici naopak nadřazují Zákonu.
• Nyní je nazývá pokrytci a vztahuje na ně slovo proroka. Jaká a proč?

8 ‚⁽Tento lid mne ctí rty⁾, ale jejich srdce je ode mne velmi daleko. 9 Marně mne však uctívají, vyučujíce nauky, jež jsou jen lidskými příkazy.‘“ 

• var.: [Tento lid se ke mně přibližuje svými ústy a ctí mne (svými) rty];
• Jde o Izajášova slova vůči Izraeli vytýkající lidu pouze povrchní, formální a naučenou bohoslužbu. Ta je z Božího pohledu k ničemu . Snaha se takto k Bohu přiblížit je marná – na tohle Nejvyšší neslyší.
• Bůh přitom stojí o přístup právě opačný – více ho zajímá postoj srdce (stojí o vztah), forma je podružná.
• V čem se tak farizeové a zákoníci chovali? Útočili na Ježíše kvůli naprostým banalitám (navíc nepodloženým Božím slovem) a zcela pomíjeli podstatu Jeho zvěsti..

10 Zavolal k sobě zástup a řekl: „Slyšte a rozumějte.

• Ježíš situace využil k vyvození obecného závěru, který chtěl sdělit všem, nejen těm, kterých se bezprostředně týkal. O jaký závěr šlo?

11 Člověka neznečišťuje to, co vchází do úst, nýbrž člověka znečišťuje to, co z úst vychází.“

• ř. koinún („znečišťovat / znesvěcovat“) se zde vyskytuje v NS poprvé. Další výskyty: Mt 15:18. Mt 15:20;  Mk 7:15.Mk 7:18.Mk 7:20.Mk 7:23; Sk 10:15; Sk 11:9; Sk 21:28; Ř 14:14; Žd 9:13; Zj 21:27;
• Tuto větu Ježíš o pár veršů na Petrovu žádost vysvětluje.
• O jaké zobecnění tedy jde? Vždyť o čistých a nečistých jídlech se vůbec nemluvilo. Mluvilo se ale o mytí rukou před jídlem, což s tím souvisí. Farizeové úzkostlivě řešili, co snědí a co ne a jestli u toho budou mít čisté ruce. Ježíš ale tvrdí, že na tom až tak nezáleží. Že dodržování nebo nedodržování těchto pravidel vnitřní stav člověka neovlivní.
• Ježíš nezpochybňuje, že na vnitřní čistotě člověka záleží. Že je třeba usilovat o její získání a udržení.
• Pouze sděluje, že potenciální znečištění přicházejí ze zcela jiných zdrojů, než si lidé obvykle myslí.
• Lidé (vcelku logicky) předpokládají, že ke znečištění našeho nitra dochází, když se dovnitř dostane něco nečistého. Tímto směrem ostatně ukazují např. všechny příkazy Levitiku týkající se čistých a nečistých potravin.
• Obecně se dá říci, že Tóra jasně ukazuje, že získat a udržet si svatost (oddělenost a čistotu) je náročný proces.
• Ježíšovo sdělení je naprosto nečekané: Ke znečištění dochází při něčem zcela odlišném, než při jídle.
• Při čem? Co vychází z úst? Co jiného, než slova? Sdělení tedy je: Lidské nitro znečišťují slova, která člověk vypouští z úst.
• Jistě ne všechna slova, ale slova nějakým způsobem problémová: Zlá, nečistá, škodlivá, ubližující, pomlouvačná, rouhavá. Když člověk řekne něco zlého, ovlivní to zpětně negativně jeho duši, jeho srdce či nitro.
• Možná (můžeme usuzovat z dalšího verše, kde se dozvídáme, že se farizeové urazili) to Ježíš myslel již konkrétně proti farizeům ve smyslu: Vy nám vyčítáte, že nás znečišťuje jezení neumytýma rukama. Myslíte to zle, vaším cílem je ublížit, osočit, uškodit – tato zlá slova proto znečistí vaše nitra mnohem více než cokoliv týkajícího se mytí rukou nebo jídla.

12 Tu k němu přistoupili jeho učedníci a řekli mu: „Víš, že se farizeové pohoršili, když to slovo uslyšeli?“ 

• Farizeové a zákoníci se zřejmě urazili výrazně a zřetelně. Možná začali křičet Co si to dovolujete? Možná gestikulovat. Možná hrozili: Tohle budeme hlásit! Tohle vám neprojde!
• Možná si říkali mezi sebou: Co si to ten chlápek dovoluje? Vím on vůbec, kdo my jsme? Vždyť my jsme přijeli až z hlavního města!

13 On odpověděl: „Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna. 

• ř. fyteia – ‚sázení / to, co je zasazeno‘, přeneseně může zn. také učení; 
• Ježíš mluví k učedníkům (reaguje na jejich informaci o tom, že se urazili). Mluví tvrdě.
• Farizeové a zákoníci jsou přirovnáni k rostlině nezasazené Bohem. Nejsou tedy opravdovými věřícími, nejsou Božími dětmi. To, co dělají, nemá s Bohem nic společného.
• To je pro náboženské vůdce a horlivé dodržovatele Zákona brutální urážka. Když tohle řekneš běžnému člověku, může se nad to povznést – „náboženství“ není jeho hlavním zájmem. Toto ale byli profesionálové, kteří studiu a dodržování Zákona zasvětili celý život. A Ježíš jim vmetl do tváře, že to, co dělají, nemá s Bohem nic společného. To, čím se zabývají a jak žijí, není Boží vůlí.
• A slovo o vykořeněnění ukazuje, že jim jejich přístup nepřinese od Boha žádnou odměnu, že budou zcela odmítnuti. Bůh jim řekne: To, co jste dělali, jak jste žili, čím jste se zabývali, nemělo v mých očích žádnou hodnotu.

14 Nechte je! Slepí jsou vůdci ^[slepých^]. Jestliže slepý vede slepého, oba spadnou do jámy.“

• Ti, kdo se nechávají zákoníky a farizei vést, kdo je následují, k Bohu nedojdou. Zabloudí a dopadnou špatně – potlučou se nebo zabijí.
• Pokud lidé jsou slepí, potřebují orientované vůdce – a to farizeové a zákoníci nejosu schopni nabídnout.
• Vedoucí se neorientují, nic nechápou – je logické, že nemají, co nabídnout ani svým následovníkům.
• Nechat se vést zákonickými náboženskými vůdci člověka k Bohu nepřivede.

15 Petr mu ⁽na to⁾ řekl: „Vylož nám ^[toto^] podobenství!“  16 Ježíš řekl: „I vy jste ještě nechápaví?

• Petr přiznává, že slova Člověka neznečišťuje to, co vchází do úst, nýbrž člověka znečišťuje to, co z úst vychází, on a jeho kolegové nechápou.
• Ježíše to nepotěšilo – předpokládal, že toto už pochopit mohli či měli.

17 Nerozumíte, že všechno, co vchází do úst, jde do břicha a vypouští se do záchodu? 18 Co však z úst vychází, vystupuje ze srdce, a to znečišťuje člověka.

• Člověk říká to, co má v srdci; to, co si myslí. (Odtud „Co na srdci, to na jazyku“ nebo . Mt 12,34 Vždyť ústa mluví to, čím přetéká srdce).
• Jakým mechanismem ke znečištění dochází?

19 Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilstva, krádeže, lživá svědectví, urážky. 20 To jsou věci, které člověka znečišťují; ale jíst neomytýma rukama člověka neznečišťuje.“

• Jako zdroj špatných věcí Ježíš jednoznačně určuje lidské srdce. Kde se tam zlo vzalo? Odnikud – lidské srdce takové přirozeně je.
• Že tyto věci člověka znečišťují, není pochyb. Ale o jakém znečištění se to mluví, když takové zlé věci v člověku už stejně jsou?
• Je možné, že znečištění je realizováno (nebo zvýrazněno) až v okamžiku, když člověk zlo, které je v něm (imanentně) přítomno, „vypustí ven“ tím že je řekne nebo realizuje. Zlo původně latentně přítomně v nitru se tak uskuteční, materializuje. Již tak nečistý člověk je dále znečištěn.
• To je logické: zlo našich srdcí ponecháno uvnitř, jistě natropí méně škod, než když je vypuštěno ven. Zlí jsme všichni, průchod zlu ale dáváme v různé míře. Jinak řečeno: Znečištěni zlem jsme vinou dědičného hříchu všichni, ale naše znečištění se zhoršuje úměrně s tím, jak tomuto zlu dáváme průchod.
• Možná bychom měli řici spíše, že zlo se zhoršuje tím, že o něm mluvíme?
  • Špatné myšlenky nejsou u nikoho ničím neobvyklým. Je ale rozdíl, jestli mě nějaká věc napadne nebo jestli o ni mluvím a rozvíjím ji.
  • Vraždy: Myšlenky na vraždu člověka asi běžně moc nenapadají. Pokud přece, jistě ji rychle zaplašíme, než abychom věc jakkoliv rozvíjeli.
  • Cizoložství, smilstva: Myšlenky na nelegitimní sex naopak ničím vzácným nejsou. V této souvislosti se hovoří o principu druhého pohledu:
    • To, že někde uvidím přitažlivou ženu, ovlivnit nemůžu. To, jestli se na ni podívám podruhé, už ano. A to, jestli začnu v mysli nečisté myšlenky rozvíjet, začnu o nich mluvit nebo dokonce pracovat na jejich realizaci, tím spíše.
  • Krádeže, lživá svědectví, urážky: Také jistě v myšlenkách nic vzácného – myšlenky něco si přivlastnit, zalhat nebo někoho urazit jsou poměrně běžné.

Geniálně to vystihl Martin Luther: 
„Nemůžeme zabránit ptákům, aby létali nad našimi hlavami. Můžeme jim však zabránit v tom, aby si udělali na naší hlavě hnízdo.“ 

21 Ježíš odtamtud vyšel a odebral se do končin Týru a Sidónu.

• Opustil nepřínosnou diskuzi s farizei a zákoníky a přesunul se jinam.
• Farizeové a zákoníci do Jeruzaléma jistě nepřivezli o Ježíši nikterak kladné hlášení: Nedodržuje tradici, trvá na tom, divně pracuje s Písmem a ještě nás uráží.
• Jde o dvě významná přístavní fénická města. Uvidíme, co tam Ježíše vedlo.

22 A hle, z těch končin vyšla nějaká kananejská žena a křičela: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Mou dceru zle ⁽trápí démon⁾.

• ř.: (Má dcera je …) démonizována; 
• Jako „obvykle“ nelze vyloučit, že Ježíš se do fénických krajů vypravil hlavně kvůli této ženě. Její modlitby a její víra vystoupily k nebi a Bůh tam nasměroval Zachránce.
• Podobně je možné, že Ježíš se vypravil do Genezaretu pouze proto, aby pomohl dvěma démonizovaným. Je možné, že démoni z Genezaretu i zdejší démon týrský či sidónský měli značný vliv a že po jejich vyhnání se ulevilo celé oblasti.
• Označení kananejská vyjadřuje, že žena byla pohanka. V Mk 7 je napsáno, že šlo o Syrofeničanku. Nacházíme se ve Fénicii.
• Žena ztropila pěknou „scénu“ – ať dělal Ježíš v té chvíli cokoliv, žena rozhodně rušila.
• Žena byla pevně přesvědčená, že Ježíš jí může pomoci a byla rozhodnuta se k Ježíši „prokřičet“. Vynutit si Jeho pozornost za každou cenu.
• Nazývala Jej Pánem a Davidovým Synem, což ukazuje, že měla o Ježíši jasnou představu – věděla, že je Pánem a že je potomkem židovského krále.

23 Ale on jí neodpověděl ani slovo. I přistoupili k němu jeho učedníci a prosili ho: „⁽Pošli ji pryč⁾, vždyť za námi křičí!“

• n.: (Vyhov jí,) ať jde; ř.: Propusť ji;
• Ježíš ženu ignoroval a to naprosto.
• Ženu to neodradilo a pokračovala v křiku.
• Učedníky to začalo obtěžovat. Chtěli, aby ji Ježíš okřikl nebo něco podobného.

24 On řekl: „⁽Byl jsem poslán jen⁾ ke ztraceným ovcím z domu Izraele.“

• ř.: Nejsem poslán, leč …
• Ježíš svůj postoj vysvětluje učedníkům: Tohle není moje věc, Já jsem přišel pro Židy a kvůli nim. Nemohu svou pozornost rozptylovat.
• Co tedy pohledával v pohanské krajině? Zřejmě přišel za svými krajany, kteří tam žili v diaspoře?

25 Ona však přišla, ⁽klaněla se mu⁾ a říkala: „Pane, pomoz mi!“ 

• n.: začala se mu klanět; [var.: poklonila se mu];
• Žena konečně prorazila „kordón“ učedníků. Možná slyšela, že se o ní baví. Měla strach, že Ježíš přikáže učedníkům ať ji vykážou.
• Žena byla odhodlaná a přitom pokorná.

26 On odpověděl: „Není správné vzít chléb dětem a hodit jej psům.

• ř.: chléb dětí;
• ř. kynarion označuje podle některých vykladačů domácího psa na rozdíl od psů zdivočelých kyón, kteří se volně potulovali po ulicích;
• Podobenství, které Ježíš vůči ženě použil, je brutální: Židy nazývá dětmi a pohany (tedy i ji a její dceru) psy.
• Obecně je příklad jistě pravdivý – odepřít jídlo dítěti ve prospěch psa, opravdu není správné, jde o zvrácenost, kterou nikdo neudělá.
• Ježíš situaci takto načítal: Musím se soustředit na svůj hlavní úkol, tedy na Boží lid, na Židy.
• Mohlo by se zdát, že Ježíš měl omezené množství moci, kterou mohl dávat dál, že jí nemohl „plýtvat“. To zřejmě nikoliv, ale jako člověk měl omezené množství času a sil. Kdyby se zastavil u každého, nikdy by nikam nedošel.

27 Ona řekla: „Ano, Pane, ale vždyť i psi jedí z drobtů, které padají se stolu jejich pánů.“ 

• Žena nic nerozporovala, nehádala se, neurazila se. Zůstala v rámci Ježíšova příměru, pouze ho s nekonečnou pokorou rozvedla.
• Ano, máš pravdu, ale já neprosím o nic velkého – pouze o „drobek“ tvé moci. Pro tebe je to maličkost a pro mě je to zásadní.
• Jde o jedno z nejkrásnějších míst v Písmu. Ukazuje nám toho o Bohu mnoho. Bůh oceňuje:
  • neochvějnou víru v Jeho moc
  • když se nedáme odradit nepříznivými okolnostmi
  • pokoru. Pokoru nelze přehnat.

28 Tehdy jí Ježíš odpověděl: „Ó ženo, tvá víra je veliká. Staň se ti, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera uzdravena.

• Šlo o jeden z příkladů veliké víry a pokory, která Ježíše „dostala“.
• Ženě vyhověl a ještě vysoce ocenil její přístup.
• V čem spočívala velikost ženiny víry? V odhodlání, s jakým si stála za svým a nenechala se odradit a v pokoře. Také v tom, že byla skálopevně přesvědčená, že Ježíš její dceři může pomoci.
• Dalo by se říci, že aby dosáhla svého, nelpěla na své důstojnosti. Nechala se ponižovat.
• Dá se z úst Krista mluvit o ponižování? To těžko. Bůh nikoho neponižuje ani nepodceňuje. Bůh je velkým nepřítelem „přijímání osob“ z jakéhokoliv důvodu.
• Jak to tedy bylo? To připodobnění k dětem a psům přece opravdu moc dobře nevyznívá. Odpověď je dvojí:
  • Jednak toto nepříjemné připodobnění zkrátka JE vystihující. Musíme se umět smířit s tím, že nejsme středem vesmíru a dějiny Božího jednání se světem se netočí kolem nás. Vyvolený je jiný národ, nežli ten náš; dějiny se točí kolem Krista a kolem Židů, nikoliv kolem nás. Taková je realita. Pokud nás Bůh z milosti nějakým způsobem zahrne do svých plánů, jde o naprostý nadstandard. Přiznat si to vyžaduje pokoru.
  • A za druhé Ježíš této zoufalé matce „nahrával na smeč“. Vytvářel jí předpolí pro to, aby se mohla projevit velikost a krása její víry a pokory v celém svém šokujícím rozsahu.
  • Dělal to neúmyslně, protože byl vzápětí její odpovědí sám zaskočen. Nechtěl ji trápit, pouze jí (poněkud drsně, ale pravdivě) sděloval, jak se věci mají.
• Jde o jeden z nejúžasnějších příkladů víry. Podobně Ježíše zaskočila víra setníka orodujícího za svého nemocného sluhu.

• Zastavme se u dalších případů, kdy Ježíš k někomu nebo o někom nemluví hezky (či přímo „nadává“):
  • farizeové: pokrytci, slepí vůdci, obílené hroby, hadí plemeno, ďáblovy děti,
  • učedníci: Jdi mi cesty, satane. Pokolení nevěřící a zvrácené!
  • Nedělejte z domu mého Otce doupě lupičů
• Některé výroky Ježíš pronášel zjevně značně „vytočený“, takže by možná kritéria nadávky splňovaly.
• Otázka je, jak nadávku definovat: snad jako výrok, jehož cílem je někoho urazit, ponížit, znevážit nebo vyjádřit opovržení? Důležitá je ale motivace řečníka.
• Dá se tedy říci, že to, co je pravdivé, nemůže být urážkou?
  • Ve známém Jiránkově vtipu to tak nevypadá: Já jsem Jíra z Valšova, prý jsi o nás řek, že žerem chrousty. … Vždyť je to pravda! … rána do nosu… Já ti dám pravdu, lháři prolhanej!…. násilník se vrací domů, vítá ho manželka: To je dost, že jdeš, chrousti už budou pomalu studený.
  • Pravda by neměla být nikdy urážkou, i když mi lidé si pravdu dokážeme sdělovat laskavě i pěkně hnusně.
  • Navíc v dnešní době jsme zvyklí nemluvit přímo a i malou kritiku balit do množství opatrných slov. Tímto zlozvykem Ježíš netrpěl. Neměl jej zapotřebí: Nepotřeboval se nikomu zavděčit a až smrti v Jeruzalémě nad ním byla Boží ochranná ruka.
• Také ve SZ jsou nesčetné příklady, kdy proroci / Bůh se o někom vyjadřují velmi ostře.
  • Boží lid: Děvka, prolhaní a vzpurní synové, tupější, než dobytek, plemeno hadí, zlí pastýři, slepí strážci, planá réva,
  • Národy: pozvracený opilec a mnoho dalšího.

29 A přecházeje odtamtud, prošel Ježíš kolem Galilejského moře, vystoupil na horu a posadil se tam. 

• Prošel Fénicií a vystoupil na jeden z kopců u jezera. Možná si chtěl odpočinout, spíše ale očekával, že se mu bude lépe organizovat zástup, který za ním dorazí.

30 Tu k němu přišly veliké zástupy, které měly s sebou chromé, slepé, zmrzačené, němé a mnohé jiné. Položili mu je k nohám a on je uzdravil, 

• Jsou uvedeny samé závažné, neřešitelné a organické choroby.
• Žádná z diagnóz pro Ježíše nebyla problémem. Zásahy do těla přitom musí naprosto komplexní – jestliže je někdo slepý, nestačí mu dát nové oko, ale je třeba zásahu do mozku, aby mozek s vjemy uměl pracovat. U němého jde snad o ještě komplexnější zásah. Atd.
• Chodili za Ježíšem pouze lidé se závažnými diagnózami? A kde byla hranice, s čím už se za Ježíšem vypravit a co ještě brát jako běžnou součást života? Pomohl Ježíš každému nebo některé lidi s banalitami poslal pryč?
• Když po zlomenině mírně kulhám? Když vidím jen na jedno oko? Když jsem krátkozraký nebo nedoslýchavý nebo špatně vyslovuju? Je to hloupé, ale ne katastrofa.
• A kde byla věková hranice? Přivedli jsme naší devadesátiletou babičku, protože neslyší a špatně chodí. Co by pro ni Ježíš udělal? Zlepšil by zrak, sluch i mobilitu i jí?
• Je málo lidí, na kterých by nebylo, co „vylepšit“ – každého někdy bolí v zádech nebo hlava nebo ho pálí žáha. S věkem obtíží přibývá.
• Šel bych za Ježíšem já se svými zdravotními problémy? Mám jich řadu, jsou otravné, ale v zásadě mě příliš neomezují, některé mám odjakživa, některé souvisí s věkem.
• V ambulanci jsem ošetřil tisíce pacientů – někteří jsou závažně nemocní, někteří přicházejí s „banalitami“ (bez toho, že bych jejich obtíže zlehčoval). Často příčinu jejich obtíží nezjistím.
• Ježíši jistě stačilo, sdělení, že mě po jídle bolí břicho: Bůh jistě ví, v čem je problém a může věc vyřešit bez toho, aby Ježíš musel stanovovat diagnózu.
• Doporučil Ježíš někomu, kdo si za své obtíže, změnu životního stylu nebo uzdravoval ? Ve smyslu: Neseď celý den u počítače, nebude tě bolet za krkem. Nedívej se na horory, nebudeš mít špatné sny. Nekuř, nebudeš dušný.
• Spíše odhadují, že lidé tehdejší doby chodili za Kristem pouze s věcmi opravdu závažnými, ale těžko říci.
• Kdysi jsem byl lékařském treku v Himalájích. V odlehlé horské vesnici jsme tři dny zájemcům poskytovali jednoduché lékařské ošetření (a zvěstovali Krista). V zásadě byli všichni vesničané velmi zdraví, když se ale rozkřiklo, že přijeli „doktoři“ s nějakou stížností přišel úplně každý. Každý se nechal poslechnout fonendoskopem, změřit si tlak (měli jej dokonalý, všichni měli neskutečnou fyzičku) a odešel s nějakými tabletami, alespoň s vitamíny. A pár skutečně nemocných se ve vesnici také našlo.

31 takže zástup užasl, když viděl, že němí mluví, zmrzačení jsou zdraví, chromí chodí a slepí vidí; i vzdali chválu ⁽Bohu Izraele⁾

• var.: zástupy;
• Toto spojení je v NS ještě v L 1,68† ⁽Požehnaný Pán, Bůh Izraele,⁾ protože navštívil a ⁽vykoupil svůj lid⁾
• Lidé byli u vytržení a naprosto chápali, že tohle může dělat pouze Bůh. Obrátili svůj vděk správným směrem.

32 Ježíš si pak zavolal své učedníky a řekl: „Jsem hluboce pohnut nad tím zástupem, protože již tři dny zůstávají se mnou a nemají co jíst. A nechci je propustit hladové, aby nezemdleli na cestě.“ 

• Schyluje se k dalšímu zázračnému sycení. Učedníci možná již byli méně překvapeni?
• Zjišťujeme, že Ježíš na kopci poblíž |jezera strávil s davem lidí celé tři dny a noci. V noci všichni kempovali „pod šírákem“, přes den se Ježíš věnoval nemocným, s lidmi se bavil a také ji jistě vyučoval. Muselo mezi všemi vzniknout pouto.

33 A učedníci mu řekli: „Kde vezmeme v pustině tolik chlebů, abychom nasytili takový zástup?“ 

• Člověk by skoro řekl, že učedníky už po minulé zkušenosti mohlo napadnou, že nejde o výzvu k tomu, aby se vydali na nákupy.
• Očekával bych, že si řeknou: Hele, zase bude sycení zástupů – jak to máme nachystat?

34 Ježíš jim řekl: „Kolik máte chlebů?“ Oni řekli: „Sedm a několik rybiček.“

• Opět byli učedníci vybaveni alespoň nějakými zásobami, nebo jídlo vybrali ze zástupu (od chlapce, jak víme odjinud).
• Ježíš opět nechtěl vycházet z ničeho (i když by to pro Něj jistě nebyl žádný problém), ale chtěl použít a rozmnožit to, co je mu dáno k dispozici.

25 Nařídil zástupu posadit se na zem;

• Lidé zřejmě různě postávali, kolem Ježíše byla tlačenice stojících.
• Takto se lidé museli trochu zorganizovat, „rozvolnit“ tlak, usednout.

26 vzal těch sedm chlebů a ty ryby, vzdal díky, rozlámal a dával učedníkům a učedníci zástupům.

• Ježíš se opět nejprve pomodlil děkovnou modlitbu- pravděpodobně Baruch ata Adonaj, Elohejnu melech ha-olam (Požehnaný jsi, Hospodine, náš Bože, Králi vesmíru) ha-moci lechem min ha-arec.
  (který přivádí chléb ze země)
• Jídlo stvořené Ježíšovým stvořitelským zázrakem opět distribuovali učedníci.

37 Všichni pojedli a nasytili se; a sebrali sedm plných košů zbylých úlomků.

• Bůh opět netroškařil. Všichni měli dostatek a to do té míry, že se mohli najíst, kolik se do nich vešlo.

38 Těch, kteří jedli, bylo čtyři tisíce mužů kromě žen a dětí.

• Nasyceno mohlo být kolem deseti tisíc lidí. To může být k deseti tunám chleba a ryb.
• Bůh neposkytl pouze základní potravinu, tedy chléb, který by lidi jistě nasytil, ale kompletní menu. Ryby zřejmě již byly uzené nebo pečené, nebylo třeba rozdělávat ohně a opékat je. Pečená nebo uzená ryba je opravdová dobrota.
• Vody muselo být na kopci dosti.

39 Potom zástupy propustil, vstoupil na loď a připlul na území Magadan.

• Jistě se mu s lidmi loučilo lehčeji, když věděl, že nejsou vyhladověli. Rozloučil se, poobjímali se, každý se jej chtěl ještě alespoň dotknout.
• Pak už bylo třeba vyrazit dále.
• Kde je Magadan? (Marek má oblast Dalmanuty). Bývá spojován s městem Magdala na západním pobřeží Galilejského jezera, nedaleko dnešního města Tiberias. Šlo o pravděpodobné rodiště Marie z Magdaly (Marie Magdalény).
  Pokud je Magadan totožný s Magdalou, Ježíš přistál v regionu, který byl důležitým rybářským centrem a měl strategickou polohu při Galilejském jezeře.

.

.

1. Slovo „odklonit“ má pejorativní význam – používal jej pro veřejné peníze, které použil pro svou rodinu nějaký ministr ↩︎