Matouš – kapitola 17

1 Po šesti dnech vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. 

• [tak i Mk; L: osm – zahrnuje i dny, kdy se to stalo];
• [trad. ztotožňováno s horou Tábor, avšak kontextem (daleko větší výškou a blízkostí Cesareje Filipovy – Mt 16,13) by více odpovídala hora Chermón];
• Jsme asi týden od významných událostí Petrova vyjádření o Mesiáši i jeho pokárání. Ježíš mluvil o nesení kříže a o tom, že někteří přítomní neokusí smrti.
• Proč Ježíš setkání na hoře naplánoval? Nabízí se, že s blížícím se časem jeho smrti rostly tlaky na Jeho psychiku a potřeboval nadpřirozené ujištění, že Jeho uvažování a cesta vstříc smrti jsou správné.
• Do určité míry šlo i o učedníky – kdyby o ně nešlo vůbec, na horu by je s sebou nebral. Konec konců, kdo ví, jaká nadpřirozená setkání měl Ježíš na různých kopcích při svých osamělých modlitebních pobytech?
• Proč s sebou vzal pouze tři? Na hoře by bylo příliš plno? (Těžko). Ostatní by výstup nezvládli? (Těžko). Ježíš chtěl publicitu, ale ne přehnanou? Devět učedníků dole mělo bránit lidem, aby se na horu vypravili za Ježíšem? Ježíš (jak uvidíme) nechtěl, aby se o událostech na hoře hovořilo (až do jeho smrti) – dvanáct lidí by tajemství neudrželo?
• Tři svědkové proměnění ostatním své zážitky jistě podrobně vylíčili a Ježíš jim v tom nebránil (konec konců nyní si čteme Matoušův záznam – a ten na hoře nebyl).
• Jak dlouho tento „výlet“ trval?. Pokud šlo o horu Chermón (Hermon), jak by mohlo naznačovat přídavné jméno „vysoká“, šlo o značnou vysokohorskou túru (výška: 2 814 metrů nad mořem, izraelská část hory 2 224 m.n.m.). Chermón je vyšší, než Gerlachovský štít a stoupalo se z nížiny; bylo tedy třeba překonat převýšení skoro tři kilometry. To je otázka celodenního náročného stoupání. Na vrcholku musela být zima, možná sníh.
• Pokud šlo o horu Tábor (což je tradiční), šlo o výšku 575 metrů nad mořem. Vystoupat z nížiny skoro 600 výškových metrů také není úplná maličkost (podobné je převýšení např. na Velký Javorník z Frenštátu), ale jde o otázku pouhých dvou tří hodin chůze a na vrcholku je teplo.
• Možná Ježíš chtěl jednou za život „udělat“ opravdovou vysokohorskou túru – hory jsou krásné. Možná chtěl mít záruku nerušeného klidu – na „třítisícovce“ v té době opravdu nešlo očekávat přítomnost někoho jiného.
• Učedníci zřejmě nesli stany – počítali tedy s bivakem na vrcholu.

2 A byl před nimi proměněn. Jeho tvář zazářila jako slunce a jeho šaty zbělely jako světlo. 

• Ježíš byl zřejmě proměněn do své „přirozené“ božské podoby – na chvíli v něm jeho božství převýšilo a vzdálil se své lidské přirozenosti. Bylo to zřejmě způsobeno Boží blízkostí.
• Nešlo samozřejmě o to, že na horách byl Ježíš Bohu fyzicky (o tři kilometry) blíže – to nehraje roli. Šlo ale o místo beze svědků, kde Ježíš svou přirozenost nemusel skrývat. Navíc se setkával s lidmi z „druhého břehu“, kterým jeho proměněný vzhled připadal normální. (O to větším šokem musel být pro učedníky – ti ale při setkání nehráli žádnou důležitou roli; pouze vše šokovaně pozorovali).
• Ježíšův vzhled se změnil do „bíla“ – přičemž bílá není dostatečně vystihující. Z Ježíše vycházel nadbytek světla, zvláště z obličeje. Zřejmě nebylo možno Ježíši pohlédnout do tváře podobně jako nejsme schopni se dívat do slunce¹. (Možná byl vrcholek hory navíc pokryt jiskřivým sněhem?) Proč zrovna takovýto vzhled? V nebi je všechno takto přesvětlené?
• Symbolika světla je v souvislosti s Kristem běžná – Ježíš je světlem, které prosvětluje temný svět. Šlo tedy pouze o symboliku zaměřenou na učedníky? (Aby si vryli do paměti, že Ježíš je opravdu světlem světa? Či aby jim dostatečně došlo, že Ježíš je nadpřirozenou bytostí?) Zřejmě ne – zřejmě se opravdu v duchovním světě se světlem nešetří a Ježíš za mimořádných okolností na půl cesty mezi zemí a nebem přijal část své božské podoby.

3 A hle, ukázal se jim Mojžíš a Eliáš a rozmlouvali s ním.

• Ježíš se setkává se dvěma starozákonními hrdiny – oba měli za sebou bohaté životy plné Božího jednání. Oba Boha znali a měli slušnou představu, jak Bůh jedná a co od Něho lze očekávat.
• Mojžíš mnohokráte s Bohem rozmlouval ve Stanu i na Sinaji. (Je dost možné, že šlo o rozmluvy s Kristem – pokud s Mojžíšem opravdu na Sinaji a ve Stanu rozmlouval Ježíš, nyní si jako člověk tyto rozmluvy jistě nepamatoval).
• O čem si nyní na hoře spolu povídali? Samozřejmě nevíme – pouze z paralelního místa v Lk 9 se dozvídáme, že Mojžíš a Eliáš se „zjevili ve slávě a mluvili o Jeho (Ježíšově) odchodu, který měl naplnit v Jeruzalémě“.
• Mojžíš a Eliáš tedy také nebyli přítomni v obyčejných lidských tělech. Eliáš byl jednou z mála lidských bytostí, která nezemřela přirozenou smrtí. O Mojžíšovi je napsáno, že zemřel, ale ohledně jeho těla a pohřbu jsou nejasnosti.
• Je pravděpodobné, že Ježíš potřeboval nadpřirozenou posilu a potvrzení pro to, co Jej čekalo. Možná mu Mojžíš a Eliáš přinesli dovysvětlení některých aspektů týkajících se kříže. Tlak na Ježíše byl extrémní a nepochopení okolí včetně učedníků velké. To, že dva starozákonní velikáni, kteří Boží plán spasení zřejmě chápali a kteří již své mise na zemi měli za sebou, s Ježíšem „pohovořili“ a potvrdili mu, že jeho cesta je správná, muselo být pro Krista velmi povzbuzující.
• To, že se vše odehrávalo velmi nadpřirozené, rovněž.
• Existuje řada sci-fi, kde hrdina z kosmické lodi „uvízne“ na planetě jako obyčejný člověk – musí obstát bez technologických vymožeností a bez moderních zbraní. Ježíš byl v podobné situaci – to, že se mohl, byť na krátkou dobu, spojit se „svými“, muselo být povzbuzující.
• Konec konců i ve Spielbergově filmu si ET mimozemšťan potřeboval „zavolat domů“ („E.T. phone home.“)
• Ve filmu Slzy slunce se vojáci vysazení v džungli občas vysílačkami spojují se svými velícími důstojníky na vojenské lodi. (Film Slzy slunce s Brucem Willisem je poměrně přesným obrazem Kristovy zachranitelské mise. Bruce Willis hraje velitele, který zachraňuje civilisty, kteří toho nejsou hodni, dělají problémy, zrazují. On je přesto i za cenu nasazení vlastního života odmítne opustit a dovede je k záchraně).

4 Petr ⁽na to⁾ Ježíšovi řekl: „Pane, je pro nás dobré tu být. Chceš-li, udělám tu tři stánky, tobě jeden, Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden.“ 

• Tři učedníci museli být „bez sebe“.
• Byli již sice svědky řady potvrzujících zázraků, nicméně zde měli Ježíšovo božství „černé na bílém“.
• Museli být nadšeni a rozhodně se jim nechtělo toto setkání ukončovat.
• Petr se vmísil do hovoru. Už to samo o sobě muselo vyžadovat odvahu – když se baví tři takové osobnosti, navíc s proměněnými těly, není jednoduché se jim do toho plést.
• Mimochodem: Poslouchali učedníci rozhovor Ježíše, Mojžíše a Eliáše nebo stáli někde opodál? (Lukáš zaznamenal hlavní téma rozhovoru, takže alespoň něco slyšeli).
• Jak učedníci věděli, s kým mají co do činění? Ježíš jim to řekl nebo to vyplynulo z rozhovoru? (Např. „Nazdar, Mojžíši, nazdar Eliáši! Jak se máte?“)
• Jak dlouho rozhovor trval? Petr se svým nápadem se stany jistě nepřišel po prvních deseti minutách rozhovoru, ale až po více hodinách. Možná vystoupil ve chvíli, kdy se začalo chýlit k večeru.
• Možná se Petr cítil nevyužitý – rozhovor se vedl bez něho, tak chtěl alespoň využít čas a svou energii k tomu, aby zajistil přítomným nocleh.
• Setkání rozhodně Petr vnímal jako užitečné a dobré. Nicméně, než se pustil do přípravy stanů, nejprve se zeptal Ježíše na Jeho názor.
• Chtěl Petr stavět přístřešky z přírodních materiálů (např. z větví) nebo učedníci nesli nějaké stanové plachty s sebou?

5 Když ještě mluvil, hle, zastínil je zářivý oblak a z oblaku se ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení; toho poslouchejte.“

• Bůh nedává Petrovi prostor k rozvíjení jeho plánů, Ježíš mu ani na jeho dotaz nestačil odpovědět.
• Děje se další nadpřirozená věc: Objevuje se zářivý oblak. Být na vysoké hoře (zvláště pokud byli na třítisícovce) zastíněn oblakem je poměrně běžnou věcí. Tento oblak ale byl odlišný svou světelností.
• Zřejmě šlo o nějaké vyjádření Boží přítomnosti – Bůh svou fyzickou přítomnost vždy před veřejností „maskuje“. (Hora Sinaj, ať už se nachází kdekoliv, také měla přes dva tisíce metrů a byla zahalena mračny).
• Bůh akusticky promlouvá – jde o velmi vzácné situace: Akusticky Bůh promluvil k Mojžíšovi z hořícího keře, na Sinaji, k Eliášovi na Chorébu, k Saulovi na cestě do Damašku, k Jóbovi.
• K Ježíši nebo o Něm promluvil Bůh veřejně akusticky třikrát:
  • Při Ježíšově křtu („Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“)
  • V J 12,28-30 („Otče, oslav své jméno!“ – Tu se ozval hlas z nebe: „Oslavil jsem je a znovu je oslavím.“)
  • A zde na hoře proměnění.
• Jde o jeden z milníků v životě Ježíše i v životech učedníků – k takovýmto nadpřirozeným zážitkům je možno se vracet a čerpat z nich povzbuzení v obdobích „pouště“ a Božího mlčení. Když například o mnoho let později čekala učedníky mučednická smrt, mohli si vzpomenout: Ale já jsem přece viděl Krista proměněného a slyšel jsem Boží hlas.
• Jaký byl Boží hlas? Burácivý? Laskavý a tichý?
• Co vlastně Bůh říká? Čtyři věci:
  • Hlásí se k Ježíši jako ke Svému Synu. Je vždycky příjemné, když se k nám hlásí někdo významný. (A je nepříjemné, když se k nám někdo naopak nehlásí, zapírá nás).
  • Říká, že má Ježíše rád. To není automatické – existují synové, kteří svým rodičům dělají peklo rodiče je rádi nemají.
  • Říká, že v Něm nalezl zalíbení: Bohu se líbí, jaký Ježíš je a co dělá.
  • Říká, že Ježíše je třeba poslouchat. Mluví jistě především k učedníkům – Mojžíš a Eliáš již vědí, jak se věci mají a s poslušností vůči Ježíši jistě problém nemají.

6 Když to učedníci uslyšeli, padli na tvář a velmi se báli. 

• Hlas tedy příliš uklidňující nebyl.
• Boží přítomnost, jakkoliv ji Bůh z ohledu na nás „filtruje“ je vždy hrozivá. Kdo z nás bude pobývat u stravujícího ohně? Kdo z nás bude pobývat u věčných plamenů? (Iz 33,14).
• Farizeové od Ježíše před nedlouhou dobou žádali znamení. Zřejmě měli na mysli něco takového, jako se právě odehrálo.
• Vidíme, že Ježíš neměl „problém“ znamení poskytnout nebo zařídit. Problém měl s těmi, kdo o ně žádali.
• Navíc je možné, že i kdyby farizeové a zákoníci byli proměnění na hoře přítomni, „nic by to s nimi neudělalo“ – vymysleli by se nějaké zdůvodnění, jen aby v Ježíše uvěřit nemuseli.
• Ježíš neposkytuje lidem znamení k tomu, aby uvěřili (resp. poskytuje pouze znamení Jonášovo, tedy znamení svého vzkříšení). Příležitostně poskytuje znamení těm, kdo v Něho již věří.

7 Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“ 8 Když pozvedli oči, neviděli nikoho, jen samotného Ježíše.

• Najednou vše skončilo: Bůh byl pryč, Mojžíš a Eliáš také, Ježíš vypadal zase normálně.
• Vše bylo zase obyčejné. Vítejte zpátky v realitě – v podvečer na vysoké hoře.
• Náš život je takový – sebesilnější duchovní zážitek, žádný pobyt v Boží přítomnosti, žádné modlitby a Boží dotyky netrvají věčně. Pod horou vždy čekají nížiny.
• Jde o tzv. kosmonautský syndrom: Kosmonauti údajně mívali (mívají) po návratu z oběžné dráhy psychické problémy způsobené kontrastem mezi tím, že nějakou dobu viděli planetu z nadhledu pod sebou, neřešili žádné problémy a najednou se mají vracet do každodenních otravných rutin. Mohou ho zažívat i obyčejní lidé např. po návratu z krásné dovolené mimo civilizaci apod.

9 A když sestupovali z hory, Ježíš jim přikázal: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.“ 

• ř.: neřekněte;
• Proč? Asi to vcelku chápu – vyprávět druhým o nadpřirozených zážitcích, které člověk prožil, většinou mnoho smyslu nedává. Ty, kdo je nezažili, stejně o ničem nepřesvědčí. A naslouchat o nadpřirozených zážitcích druhých mě někdy spíše frustruje, než by mě to povzbuzovalo.
• Zde by to bylo podobné – co by ostatním učedníkům informace o proměnění přinesla? Větší přesvědčení o Ježíšově výjimečnosti? Těžko. Spíše frustraci či závist, že nahoře také nebyli.
• Po vzkříšení už bude situace jiná – osobní zkušenost se vzkříšeným Kristem budou mít všichni stejnou. A informace o tom, že na hoře proběhlo „blízké setkání třetího druhu“ už nikoho šokovat ani frustrovat nebude.
• Ježíš jasně mluví o svém vzkříšení z mrtvých. Učedníky to nezarazilo, aspoň o tom nevíme – buď již tedy tuto informaci strávili nebo jim stále nedocházela.

10 Jeho učedníci se ho zeptali: „Jak to, že učitelé Zákona říkají, že nejprve musí přijít Eliáš?

• Je zajímavé, jak učedníci uvažovali, co je zajímalo. Vzkříšení z mrtvých to nebylo.
• Zaujalo je (právě viděli na vlastní oči Eliáše) že zákoníci před Mesiášových příchodem očekávají příchod Eliáše (podle Mal 3,23 Hle, pošlu vám proroka Elijáše, dříve než přijde Hospodinův den, velký a hrozný. 24 On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych nepřišel a nestihl zemi klatbou).
• Možá si říkali: Tohle bylo ono? Tohle byl Eliášův příchod předcházející příchodu Mesiáše?

11 On odpověděl: „Eliáš opravdu přichází a všechno obnoví. 

• Ano, očekávaní Eliáše je správné. Jeho úkolem bude obnova všeho před příchodem Kristovým.
• Jak víme, Jan připravoval pro Krista cestu – připravoval srdce lidí na Spasitelův příchod (tím, že lidi vedl k přiznání toho, že jsou hříšníci).
• Ježíš mluví v přítomném (či budoucím) čase, Jan Křtitel přitom v tuto chvíli byl již po smrti. Učedníci věc přesto pochopili správně.

12 Avšak pravím vám: Eliáš již přišel, a nepoznali ho, ale udělali s ním, co chtěli; tak bude od nich trpět i Syn člověka.“ 13 Tehdy učedníci pochopili, že jim to řekl o Janu Křtiteli.

• n.: neuznali;
• Malachiášovo proroctví se již naplnilo: Eliášem byl Jan Křtitel – ten připravil srdce Izraele na Kristův příchod.
• Dopadl podobně jako dopadne i sám Kristus – nebyl autoritami rozpoznán ani uznán a byl zabit.
• Učedníci tentokrát smysl Ježíšových slov pochopili, přestože nemluvil úplně jasně (neřekl: Eliášem byl Jan a nemluvil v minulém čase).
• Povídali si učedníci s Ježíšem po celou dobu sestupu? Bombardovali ho otázkami? Byl ochoten hovořit nebo byl zamlklý?

14 Když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk a padl před ním na kolena

• Ježíše po návratu čekal tvrdý střet s realitou – žádná adaptace, žádné „vydýchání“ – byl hozen přímo do první linie boje.
• Lidské potřeby jsou nekonečné. A náměsíčný chlapec byl těžký případ.

15 řka: „Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a ⁽zle trpí⁾; často totiž padá do ohně a často do vody. 

• může zn. též: má epilepsii;
• var.: má se zle;
• Epilepsie je pravděpodobné vysvětlení popisovaných příznaků – nulová kontrola nad ztrátou vědomí, nulové ochranné reflexy.

16 A přivedl jsem ho k tvým učedníkům, ale nemohli ho uzdravit.“

• Učedníci dole, jak vidno, nezaháleli. Uzdravovali zřejmě příchozí „o sto šest“. Vypadá to, že v zásadě se jim „práce dařila“ a lidé uzdravování byli.
• U epileptického chlapce modlitby zjevně zkoušeli, ale nestalo se nic. „Nefungovalo“ to. Chlapec na tom byl stále stejně, možná dokonce hned po modlitbě učedníků dostal další záchvat.

17 Ježíš odpověděl: „Ach, pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám snášet? Přiveďte ho sem ke mně!“ 

• n.: nevěrné;
• Určitou frustraci z návratu do „reality“ Ježíš přece jen najevo dal: Koho nazývá pokolením nevěřícím a zvráceným? Zřejmě všechny, učedníky i přítomné lidi. (Ve srovnání se společností na hoře proměnění šlo opravdu o velmi ne-elitní společnost).
• Možná byl Ježíš „naštvaný“ hlavně na učedníky – byl zklamaný z jejich selhání; možná očekával, že s takovýmto případem, byť trochu komplikovanějším případem, si po všech zkušenostech nějak poradit měli.
• „Jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám snášet?“ Ukazuje na určitou Ježíšovu netrpělivost ve smyslu: Už abych to tady s vámi měl za sebou a mohl zase trávit čas s někým chápavějším.
• Nevylučoval bych ani určité „ujetí nervů“ – Ježíš byl unavený po náročném sestupu, předtím prožil „kosmický“ zážitek a rozhovor s naprostou elitou mužů víry.
• Konfrontace s realitou obyčejného života a neschopností učedníků mohla být v dané chvíli nad Jeho síly. Pokud tomu tak bylo, nešlo o hřích. Ježíš nad učedníky nezlomil hůl, ani si nevybral jiné.
• I my můžeme (s určitou obezřetností) někdy dát průchod své frustraci, či si povzdechnout nad druhými.
• Ježíš učedníkům bez váhání přispěchal na pomoc – přebírá obtížný případ do svých rukou.
• Připomíná mi to noční služby v nemocnici: Pokud se některý případ ukáže nad síly mladšího lékaře, starší kolega se pacienta bez váhání ujímá sám. Možná vzhledem k tomu, že byl právě vzbuzen ve tři hodiny ráno, si neodpustí drobný povzdech: Tohle už bys přece mohl a měl zvládnout sám. Ale na jeho ochotě věc řešit to nic nemění.

18 Ježíš mu pohrozil a démon od něho vyšel; a od té hodiny byl chlapec uzdraven. 

• Pohrozil jistě démonovi. Jak? Zřejmě něco ve smyslu: Přestaň dělat problémy a udělej, co ti přikazuji – vyjdi z toho chlapce ven.
• Učedníci předtím jistě dělali něco velmi podobného. U nich to „nefungovalo“ – proč?
• Modlili se „špatně“? Jak špatně? Nerozklíčovali, že jde o démonizaci a přistupovali k chlapci jako k nemocnému? Modlili se za uzdravení místo toho, aby přikázali démonu? Nebo vyhnat démona zkoušeli, ale ten si z nich nic nedělal a chlapce neopustil?

19 V soukromí potom k Ježíšovi přistoupili učedníci a řekli: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“ 

• Logický dotaz. Zkoušeli to a nic se nestalo – někde byla chyba.
• Učedníci měli za sebou úspěšné zkušenosti – řadu úspěšných „zásahů“ včetně vyhánění démonů přinejmenším od doby, kdy byli po dvojicích vysláni v Ježíšově zastoupení.

20 On jim řekl: „Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrno hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné. 

• var.: nevěru. 
• ἀπιστία, ας, ἡ  [apistia] 1. nevěra 2. nevěrnost, věrolomnost [11 výskytů]:
  • Mt 13,58 A neučinil tam mnoho mocných činů kvůli jejich nevíře.
  • Mk 6,6 A divil se jejich nevíře. Chodil pak po okolních vesnicích a učil. (ve svém domovském městě)
  • Mk 16,14 Později se ukázal Jedenácti, když seděli u stolu, a pokáral jejich nevěru a tvrdost srdce, protože nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného.
  • Ř 3,3 Neboť co když někteří nevěřili? Copak jejich nevěrnost zruší Boží věrnost?
  • Ř 4,20 O Božím zaslíbení nepochyboval v nevěře, nýbrž byl posílen vírou a vzdal slávu Bohu. (Abraham)
  • Ř 11,20 Dobře. Nevěrou byli vylomeni a ty stojíš vírou. Nebuď domýšlivý, ale boj se.
  • Ř 11,23 A oni, nezůstanou-li v nevěře, budou vštípeni, neboť Bůh má moc je znovu vštípit. (Židé)
  • 1 Tim 1,13 ačkoliv jsem byl dříve rouhač, pronásledovatel a násilník. Ale bylo mi prokázáno milosrdenství, neboť jsem to činil z nevědomosti ve své nevěře.
  • Žd 3,12 Dejte si pozor, bratři, aby snad v někom z vás nebylo zlé nevěřící srdce, které by odpadlo od živého Boha.
  • Žd 3,19 A vidíme, že nemohli vejít kvůli nevěře (Izraelci do Zaslíbené země).
• Apistii tedy Ježíš učedníkům vyčítá dvakrát – zde (ohledně neúspěšného exorcismu) a po vzkříšení, (že jim dlouho trvalo, než vzkříšení uvěřili).
• Je zmíněna ohledně lidí v Ježíšově domovině.
• Jinak „apistii“ používá Pavel ohledně židů a ohledně sebe a dvakrát autor listu Židům.
• Co učedníci udělali špatně? Co měli udělat jinak? Jak se jejich apistia projevila?
• Víme, že víra může být velká (tu Ježíš chválí a obdivuje, naposledy před chvílí u Syrofeničanky) nebo malá.
• V tomto případě se malá víra učedníků
  • Neprojevila tím, že by si vůbec netroufli se za chlapce modlit (Ve smyslu: Tak na tohle nemám; Za tohohle se vůbec nebudu modlit, protože nevěřím, že takovýto případ Bůh může vyřešit).
  • Malá víra učedníků nespočívala ani v tom, že by nevěřili, že se po jejich modlitbě něco stane (Ve smyslu: Sice se za něho pomodlím, ale už předem vím, že to nebude k ničemu) – jejich zkušenosti již byly značné a opakovaně viděli, že po jejich modlitbách se věci dějí.
  • Mohlo jít o to, že u chlapce při provádění exorcismu (při vyhánění démona) narazili na démona, který byl zvláště zarputilý a odmítl je poslechnout. Je možné, se s démonem zabředli do nežádoucího dialogu (Ve smyslu: Odejdi – Neodejdu. Musíš odejít – Proč bych musel? Atd.). Démona je těžko přeargumentovat.
• Jak měli postupovat správně? Nevíme. Neexistují univerzálně platné recepty. Démoni jsou různí a jsou nadáni svobodou vůlí a značnými schopnostmi.
• Lidé s většími zkušenostmi s exorcismem některé obecné rady mohou poskytnout, nejde ale o jednoduché „kuchařky“. Vždy jde totiž o individuální záležitost, kde se střetávají tři svobodné vůle: vůle postiženého démonizovaného člověka, vůle démona a vůle exorcisty. Ty spolu interferují.
• Moje osobní zkušenosti s vyháněním démonů jsou omezené, nicméně zažil jsem případ, kdy démon na mou výzvu odmítl odejít. Vyzval jsem ho dvakrát nebo třikrát a nestalo se nic – člověk se stále válel po podlaze a křičel. Pak už mi to bylo hloupé, tak jsem zavolal zkušenějšího bratra. Ten démonu přikázal ještě dvakrát nebo třikrát (stejně jako jsem to dělal před chvílí já) a démon potom vyšel. Jestli měl bratr větší autoritu nebo jestli to chtělo jen ještě chvíli „trvat na svém“, nevím.
• Ježíšovo: Pro vaši malověrnost tedy mohlo znamenat: „Neměli jste se nechat odradit, neměli jste s démonem diskutovat, měli jste trvat na svém“ či něco podobného. Učedníci možná během konfrontace s démonem ztratili víru, že to dokážou.

• Ježíš pokračuje obecným prohlášením: Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrno hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné. Jde o jedno ze známých a poněkud záhadných prohlášení.
• Slova o přemístění hory jsou jistě obrazná – aspoň nevím, že by někdo někdy nějaký kopec opravdu někam transportoval.
• Zrno hořčice Ježíš použil již v podobenství o Božím království, kde je využíval ke zdůraznění kontrastu mezi malinkých semínkem a velkou výslednou rostlinou. (Šlo o nejmenší běžné známé semeno)
• Také zde Ježíš jistě chce říci, že stačí malá víra na to, aby dosáhla velkých výsledků. Jak to ale funguje? Učedníkům přece malou víru naopak vytýká – kdyby měli větší, chlapce by od démona vysvobodit dokázali. A zde najednou říká, že stačí malinkatá víra k tomu, aby pohnula neřešitelnými problémy.
• Ježíš dokonce říká, že i malinkaté víře nebude nic nemožné.
• Nebo jde u zrnka hořčice tentokrát o něco jiného, než o jeho velikost? O co? Např. o ochotu se obětovat, zemřít v zemi, nasadit se? Učedníkům možná chybělo osobní nasazení? Nebyli ochotni za chlapce bojovat až „na krev“? Dát při boji s démonem všanc své životy? Brali věc příliš technicky, a když narazili na potíže, vzdali se?
• Říká Ježíš něco ve smyslu: Byť máte víru „lidsky“ malou (byť jste malověrní), kdybyste to, co máte, dali plně k dispozici, kdybyste se dali cele všanc, vaše víra by stačila – zafungovala by.
• Jinak řečeno: Jakkoliv je vaše víra malá, pokud ji dáte k dispozici opravdu plně, dokáže neuvěřitelné věci.
• Tomu bych rozuměl – málokdy jsem totiž při modlitbě za druhé ochoten se „nasadit“ opravdu plně; málokdy jsem připraven bojovat za druhého až do konce, bez ohledu na okolnosti, na čas a na oběti. Pomodlím se, ale když se nic neděje, „mávnu rukou“ a jdu dál.
• Málokdy jsem připraven říci: Budu se modlit, dokud se nic nestane; budu bojovat, dokud se nic nestane; budu se postit, dokud se nic nestane, apod.

21 Tento rod nevychází jinak než v modlitbě a půstu.

• Zda je tento verš autentický, není jasné. Není přítomen ve většině starších a spolehlivějších rukopisů, v kritických překladech bývá vynecháván nebo uveden pod čarou.
• V paralelním místě v Mk 9,29, většina rukopisů obsahuje odkaz na modlitbu, ale zmínka o „postu“ je opět sporná a chybí v některých rukopisech.
• Kdybych měl hádat, spíše bych předpokládal, že Ježíš tato slova neřekl – připadají mi příliš „technická“: Ježíš učedníkům dává konkrétní návod, co ohledně vymítání (tohoto druhu démonů) měli dělat jinak: tedy, že se měli předem postit a více se modlit.
• Slova příliš nejdou dohromady s obecným slovem o malé víře, která je schopna pohnout horou – dovedu si představit, že se některý opisovatel neovládl a toto dovysvětlení do textu doplnil.
• Pokud ale jsou autentická, co přesně znamenají?:
  • Před některými vymítáními (mluví se o rodu démonů – tedy nějaké skupině, která je zvlášť vzpurná a rezistentní) je důležité se postit. Půst člověka duchovně posiluje – je pak zřejmě při vymítání jistější, nenechá se tak snadno rozhodit, neztratí snadno víru v úspěch.
  • Je také důležité se modlit. Je myšlena modlitba předem? Než začnu osvobozovat, nejprve se pomodlím? Že by to učedníci nedělali? Nebo se bylo třeba nějak speciálně modlit během vymítání? Prosit Boha, aby démona vyhnal? Je těžko si představit, že by ani tohle učedníci nedělali.
  • Ježíš byl jistě speciální „případ“, ale On sám se zřejmě nepostil ani nemodlil, „pouze“ démonovi pohrozil a ten od něho vyšel.
  • Ještě by to mohlo být tak, že Ježíš se během pobytu na Hoře proměnění postil a modlil (spontánně, na jídlo nebylo ani pomyšlení), a byl tedy na tuto konfrontaci, na rozdíl od dole zůstavších učedníků připraven.

22 Když se zdržovali v Galileji, řekl jim Ježíš: „Syn člověka má být vydán do rukou lidí; 23 zabijí ho, ale třetí den ⁽bude vzkříšen⁾.“ A oni se velmi zarmoutili. 

• var.: shromažďovali; ř.: vydáván;
• n.: vstane;
• Další pokus sdělit učedníkům pravdu o dalším Kristově osudu.
• Při předcházejícím sdělení v 16. kapitole následovala Petrova reakce „To se ti nesmí stát, Pane!“ – Ježíš jej sice ostře pokáral, ale učedníkům věc zřejmě ještě nedošla.
• Ve 12. kapitole Ježíš mluví o znamení proroka Jonáše, což učedníci zřejmě také nechápou.
• Ve 20. kapitole na cestě do Jeruzaléma Ježíš znovu (detailněji) bude popisovat, co se s ním stane.
• Zmínka o velkém zármutku ukazuje, že alespoň něco učedníci pochopili a byli šokováni.
• Ježíš se opakovaně snaží bourat představy učedníků o tom, jaký je Jeho Mesiášský úkol – nejde o svrhnutí římské nadvlády, ale o obětování sebe sama.
• Pro učedníky to muselo být těžké přijmout – když se rozhodli Ježíše následovat, neměli o tomhle ani tušení. Mysleli si, že se dávají do služeb budoucímu triumfujícímu králi. Jeho nadpřirozená moc je v jejich představách utvrzovala (Kdo dokáže uzdravit slepého a nakrmit deset tisíc lidí, dokáže i svrhnout Římany). Ježíš jim do jejich představ „hází vidle“: Bude to slavné a mimořádné, ale bude to zcela jiné, než si myslíte (a mnohem těžší).
• Jde o obecný problém: Když jsme se rozhodovali pro křesťanství, nevěděli jsme, jak těžké to bude. Mohli jsme mylně očekávat život s Bohem, který vyřeší všechny naše problémy, divokou nadpřirozenou „jízdu“ po Kristově boku. Naše očekávání nebyla oprávněná, protože Ježíš své potenciální následovníky pečlivě varuje – mluví o nesení kříže a úzké cestě. Nicméně v celém rozsahu nám (stejně jako Dvanácti) obtížnost následování nedocházela.

24 Když přišli do Kafarnaum, přistoupili k Petrovi výběrčí dvojdrachem a řekli: „Copak váš Učitel neplatí dvojdrachmu?“ 

• tj. polovina šekelu, cca mzda za dvoudenní práci; mince, která se dříve používala pro výběr roční chrámové daně požadované od každého muže staršího 20 let se stala zástupně pojmem pro daň samotnou.
• Jde o chrámovou daň dle Ex 30,11nn. Hospodin promluvil k Mojžíšovi: Když učiníš soupis synů Izraele a spočítáš je, dá každý výkupné za svou duši Hospodinu, když je spočítáš, aby mezi nimi nenastala pohroma, když je spočítáš. Toto dá každý, kdo přechází ke spočítaným: polovinu šekelu podle šekelu svatyně (šekel je dvacet gér); polovina šekelu je dar pozdvihování pro Hospodina. Každý, kdo přechází ke spočítaným, od dvacetiletých výše, dá Hospodinův dar pozdvihování. Bohatý nedá více a chudý nedá méně než polovinu šekelu, když budou dávat dar pozdvihování Hospodinu na obřad smíření za vaše duše. Vezmeš stříbro smíření od synů Izraele a dáš ho na službu stanu setkávání. Bude pro syny Izraele jako připomínka před Hospodinem na usmíření pro vaše duše.
• Šlo o absolutní částku pro každého dospělého muže. Vybírala se původně vždy při sčítání lidu, později se údajně stala každoroční. Tak tomu bylo i v Ježíšových dobách.
• Dvoudenní mzda není úplně málo – v dnešní době třeba dva tisíce korun. Když měl zaplatit každý z učedníků, šlo již o nezanedbatelnou částku.
• Otázka je, zda učedníci zaplatili automaticky a řešil se nyní pouze Ježíš nebo zda výběrčí měl na mysli všechny. Kafarnaum bylo Ježíšovo domovské město. Bydleli tam i Petr a Ondřej, možná i Jakub a Jan, možná Matouš.
• Výběrčí zřejmě byli ve všech městech, tedy i v Kafarnaum.
• Výběrčí oslovují Petra. Možná tedy jejich otázka nebyla myšlena konfrontačně, pouze zjišťovali situaci.

25 Řekl: „Ale ano.“ Jakmile vešel do domu, Ježíš ho předešel otázkou: „Co myslíš, Šimone? Od koho vybírají králové země poplatky a daň? Od svých synů, nebo od cizích?“ 

• Petr odpověděl, jak nejlépe uměl. Nenapadlo ho zdůvodnění, proč by Ježíš daň platit neměl. Nechtěl vyvolávat konflikty.
• Udělal chybu? Měl se poradit? Jejda, to nevím, zeptám se Mistra.
• Šlo nicméně o důležitou věc – natolik důležitou, že Bůh považoval za nutné zjevit Ježíši, co se stalo, a uvést věci na pravou míru.
• Obraz je krásně názorný.

26 Když Petr řekl: „Od cizích“, pověděl mu Ježíš: „Synové jsou tedy svobodni.

• Odpověď je jediná možná.
• Ježíš poukazuje na to, že je Božím Synem. Daň se vybírá pro Boha – je tedy logické, že Ježíše se netýká.

27 Abychom je však nepohoršili, jdi k moři, hoď udici a vytáhni první rybu, která se vynoří. Až otevřeš její ústa, nalezneš statér; ten vezmi a dej jim za mne i za sebe.“ 

• Stříbrná mince v hodnotě čtyř drachem;
• Snaha nepohoršit je možná překvapující – jindy si s tím Ježíš hlavu nedělal. Možná byla atmosféra v Kafarnaum již tak napjatá, spíše ale Ježíš předpokládal, že by jeho argumenty byly pro výběrčí naprosto nepochopitelné. Možná by si je špatně vykládali (jako lakotu nebo pohrdání Zákonem)
• Možná se obával, že by Jeho odmítnutí zaplatit daň mohlo lidi natolik pohoršit, že by to někomu mohlo zabránit v uvěření.
• Způsob, jakým Petr příslušný obnos měl získat, byl mimořádně, až „pohádkově“ zázračný. Ježíš samozřejmě dělal zázraky větší, „organičtější“ (např. nasytil tisíce lidí), ale tento zázrak je opravdu zvláštní. Možná by se dalo mluvit o jakémsi Božím žertíku.
• Těžko si představit podivnější způsob, jak získat „čtyři tisíce“ – náhodné nahození prutu na náhodném místě pobřeží a první vytažená ryba má v ústech minci přesně té správné hodnoty.
• Proč to takto Bůh / Ježíš udělal? Chtěl dát nade všechny pochybnosti najevo:
  • Já vaše peníze nepotřebuji – kdybych je chtěl, můžu jich mít libovolné mnoštví
  • Pokud už má z nějakých (vcelku nesmyslných) důvodů daň platit můj Syn, chci, ať každý vidí, že jsem to Já, kdo mu ji opatřil.
• Petr byl také z Kafarnaum – proto zřejmě měl zaplatit za oba: Kdyby platil pouze za Ježíše, těžko by se vyhnul otázce: A co ty? Ty jsi přece také odtud.
• Ježíš se o jeho daň starat nemusel – Petr žádným Božím Synem nebyl. Správně měl zaplatit ze svého. Od Boha šlo o přátelské vstřícné gesto vůči příteli – Petr se „svezl“ se svým Mistrem.
• Možná něco ve smyslu: Otec miliardář mi půjčil svou bankovní kartu a já z ní velkoryse zaplatím oběd i svému příteli. Příliš to neřeším.

.

.

1. Elegantní by bylo, kdyby učedníci byli pro tento případ vybaveni slunečními brýlemi. Na obrazech by to vypadalo cool. ↩︎