Matouš – kapitola 18

1 V tu hodinu přistoupili učedníci k Ježíšovi a říkali: „Kdo je tedy v království Nebes největší?“

• Série podobenství o Božím království (poklad v poli, perla, starozákonní učedník, plevel mezi obilím) v učednících jistě vzbudila řadu doplňujících otázek.
• Že by mě napadlo zrovna tato, si nemyslím. Snad podobenství o čtyřech druzích půdy by mohlo k této doplňující otázce směřovat ve smyslu: Kdo bude uznán jako ten, kdo nese největší úrodu? Co je tou stonásobnou úrodou?
• Možná tato otázka ukazuje, co se skrývalo v myslích učedníků, co jim „hlodalo“ v hlavách: Mohl to být „konkurenční boj“ – zaměstnávalo je, co mají dělat, aby se právě oni Kristu co nejvíce zavděčili a byli jednou uznáni jako ti nejosvědčenější.
• Možná byli znejistěni tím, aby při závěrečném třídění úlovku v síti nebyli vyhozeni či při třídění úrody nebyli hozeni do pece.
• Navíc je dost možné že učedníci stále žili v zajetí představy, že Kristovo království bude pozemské, že Ježíš vyžene Římany a zasedne na trůn v Jeruzalémě.
• I pro nás může být zjištění, že v Kristově království nebude vládnout „nivelizace“ zásluh, překvapující. Na jedné straně je pro naše životy klíčové se do Božího království vůbec dostat. Na druhé straně Ježíš nezpochybňuje, že usilování o vyšší postavení je možné a legitimní.
• Pouze upozorňuje (podobně reagoval, když jej matka Zebedovců žádala pro syny o místa po Jeho pravici a levici), že kritéria jsou obtížná a zcela jiná, než by člověk očekával.
• Jaká kritéria tedy Ježíš zdůrazní v tomto případě?

2 Ježíš přivolal dítě, postavil je doprostřed nich 3 a řekl: „Amen, pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako děti, jistě nevejdete do království Nebes. 

• n.: nestanete-li se;
• Někde poblíž pobíhalo, hrálo si nebo bylo s rodiči nějaké dítě. Jak staré? Slovo přivolal ukazuje, že nešlo o kojence (rozumělo a umělo chodit) a zřejmě ani o batole (bálo by se přijít).
• Možná tedy dítě pěti až desetileté?
• Ježíš je postavil doprostřed skupiny – přinejmenším tedy mezi třináct dospělých.
• A dává je učedníkům za příklad – děti dělají něco, co lidé, kteří se chtějí dostat do Božího království, musejí dělat také.
• Co dělají děti tak dobře, že je to pro zájemce o vstup do Kristova království „conditio sine qua non“ (podmínkou, bez které to nejde)?
• Než se zamyslíme, na kterou dětskou vlastnost Ježíš poukazuje, zastavme se u podmínky předchozí a také nepodkročitelné: Je třeba se obrátit.
• Je použito slovo στρέφω  [strefó] 1. obrátit, změnit; nastavit (τὴν σιάγονα tvář); obrátit se, odvrátit se; vrátit, navrátit; proměnit 2. (pas.) obrátit se (εἰς τὰ ὀπίσω dozadu, τινί / πρός τινα ke komu; i přen.), odvrátit se [21 výskytů].
• Podobné je slovo μετανοέω (metanoeó), což znamená činit pokání, změnit mysl nebo litovat.
• Další výskyty „στρέφω“:
  • Mt 5,39 kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou. (Otoč k němu i druhou)
  • Sk 9,35 A všichni obyvatelé Lyddy a Šarónu ho spatřili a obrátili se k Pánu.
  • 1 Tes 1,9 Vyprávějí sami, jaký byl náš příchod k vám a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a pravému.
• Jde tedy o vcelku jednoduše pochopitelnou a představitelnou změnu směru života: Od směřování od Boha ke směřování k Bohu. Od svévole k plnění Boží vůle. Jde o odvrácení se od hříchu a přivrácení k Bohu.
• Zpět tedy k dětem a jejich vlastnostem: Ježíši může jít o:
  • Pokoru: Děti si o sobě příliš nemyslí – jsou si vědomé toho, že ještě nejsou dospělé. Jsou ochotné si nechat poradit. Jak uvidíme v dalším verši, Ježíši šlo zřejmě hlavně o tuto dětskou vlastnost
  • Důvěru: Přirozeně důvěřují rodičům. Neočekávají od nich žádný podraz, ale vstřícný přístup.
  • Závislost: Děti jsou zcela závislé na péči druhých.
  • Čistotu, nevinnost: Děti si nelze idealizovat, dokážou být zlé. Nicméně určitá nevinnost v jich alespoň do určitého věku bezesporu je.
  • Upřímnost, naivitu, bezelstnost: I když se malé dítě někdy snaží na své rodiče „vyzrát“, je to spíše roztomilé, než zlé.
  • Přijímání darů s radostí: To by snad mohlo mít na mysli paralelní místo z Mk10,15 (Kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něj nevejde.)
• Kterou z těchto nebo jiných dětských vlastností měl Ježíš na mysli především? Zřejmě hlavně pokoru, jak uvidíme dále, ale pro vstup do Jeho království jsou zapotřebí všechny. Vždyť:
  • Pýcha člověku ve vstupu zabrání, protože si člověk myslí, že vstup nepotřebuje
  • Nedůvěra, podezřívavost vstupu zabrání, protože člověk nevěří, že to s ním Bůh myslí dobře
  • Nezávislost vstupu zabrání, protože člověk není ochoten přiznat závislost na Bohu
  • Nečistota, převrácenost, pokud nejsou odloženy, vstupu zabrání kvůli pocitu viny
  • Neupřímnost či prohnanost vstupu zabrání, protože člověk není schopen vůči Bohu přímého smýšlení
  • Neochota přijmout dar (vstup do Kristova království darem je) souvisí s pýchou a nezávislostí

4 Kdo se tedy pokoří jako toto dítě, ten bude největší v království Nebes. 

• n.: poníží; 
• Ježíš z dětských vlastností tedy vyzdvihuje pokoru.
• Pokora je vnitřní postoj uznávající vlastní omezenost a nedokonalost, případně závislost zvláště při srovnání s druhými (nebo s Bohem). Je snadnější být pokorným vůči Bohu než vůči lidem, protože Bůh nás přesahuje výrazně.
• Pokora je pro požádání o vstup do Kristova království samozřejmě esenciální – jinak člověk nevidí důvod o vstup žádat. A už vůbec ne o vstup „zdarma“, tedy bez vlastních zásluh.

5 A kdo přijme jedno takové dítě na základě mého jména, mne přijímá.“

• Jde o změnu tématu – sice se nadále mluví o dětech, ale již ne ve smyslu jejich příkladu.
• Ježíš zřejmě využil situace (měli dítě mezi sebou) a sdělil o dětech některé obecné informace. Jaké?
• V židovské kultuře bylo dítě mnohem „nevýznamnější“, než je tomu dnes u nás. (A naopak chlapec byl již od dvanácti let považován za dospělého). Bylo zranitelnější a závislejší.
• Přijmout dítě může znamenat být vstřícný vůči dětem, ale také symbolicky vůči zranitelným a společensky nevýznamným.
• Ježíš se s takovými identifikuje (mne přijímá) ve smyslu: Vy se ujmete opuštěného dítěte (nebo někoho nevýznamného) a já to beru, jako byste se ujali mě osobně.
• Máme to dělat na základě Ježíšova jména – tedy kvůli věci samé, kvůli Ježíši samému; ne kvůli případným odměnám, ocenění nebo z jakéhokoliv jiného důvodu. Zkrátka to děláme, protože to Ježíš chce.
• Křesťan má v každém případě být vstřícný vůči všem, zvláště vůči těm, kdo se nemohou nijak revanšovat.

6 „Kdo by však ⁽svedl k hříchu⁾ jednoho z těchto maličkých, kteří věří ve mne, pro toho by bylo lépe, aby mu na krk pověsili velký mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny.

• n.: pohoršil;
• ř.: oslí (tj. kterým otáčí osel při mletí);
• ř. pelagos; mořská hlubina
• Ježíš dále rozvíjí myšlenky o dětech (či jim podobných „maličkých“ závislých lidech). Je použito řecké slovo „mikron“.
• Je třeba si dávat extrémní pozor, abychom některého z nich nesvedli k hříchu.
• Je použito slovo σκανδαλίζω  [skandalizó] 1. přivést k pádu (přen.), svést ke hříchu; pohoršit, dát pohoršení; vzrušit, pobouřit 2. (pas.) být sváděn ke hříchu / k odpadu, odpadnout; pohoršit se (ἔν τινι nad kým) [29 výskytů]. Od něho pochází naše slovo skandál a skandalizovat.
• Jde zřejmě o jakýkoliv způsob uškození. Pokud se naše životy jakýmkoliv způsobem protnou s někým, kdo je „maličký“ (tedy je zranitelný či vůči nám méně chápavý, důvěřivý až naivní, závislý, slabý, bezelstný, důvěřivý či cokoliv podobného¹), musíme si dávat extrémní pozor, abychom mu nějak neuškodili. Nesmíme mu do cesty položit ani stéblo. Nejhorší je, když využijeme své „velikosti“ k tomu, abychom maličkého přivedli k hříchu nebo dokonce k odpadnutí od Boha. Může ale jít o jakýkoliv způsob uškození. Když se např. sami chováme hříšně, „maličký“ nás může napodobovat, což pro něho může mít ještě horší důsledky než pro nás.
• Můžeme si pomoci přemýšlením o tom, jakými tisíci způsoby můžeme uškodit svým vlastním dětem. Kdybych chtěl, aby z mého dítěte vyrostl neznaboh a hříšník, mám tisíc způsobů, jak mu k tomu napomoci, např. vlastním špatným příkladem.
• Ne každý je maličký – někdo je sebevědomý, někdo je zase „pokročilým“ křesťanem, který se hned tak na něco nenachytá. U takových nebezpečí, že jim uškodíme, není tak velké.
• Paradoxní je, že kdybychom se kteréhokoliv rodiče zeptali, nikdo by neřekl, že chce, aby z jeho dítěte vyrostl hříšník, který skončí v pekle. Přesto pro to mnoho rodičů dělá, co může – kladou svým dětem do cesty jeden svod za druhým.
• Jen na okraj: Na základní škole je typický model, kdy na prvním stupni rodiče své děti hyperprotektivně chrání před jakýmkoliv úsilím či námahou, podporují je v „ulejvání“, v odporu vůči učitelům a ve lhaní (a mnozí rodiče sami lžou). Na druhém stupni se situace zcela „překlopí“ – ze špatně vedených dětí mezitím vyrostou „spratci“, které rodiče přestanou zvládat. Rodiče „obrátí“, začnou učitele podporovat a hledat tu nich zastání. Je už ale pozdě – děti už jsou (téměř nezvratně) zkažené a rodiče už neposlouchají.

• Zpět k verši: Hovoří se maličkých,  kteří věří ve mne, tedy o křesťanech. Tak velký pozor je třeba si dávat na to, abychom jakkoliv uškodili maličkým věřícím. V církvi musíme být k sobě velmi ohleduplní, abychom si navzájem neškodili a nepohoršovali se navzájem. Když hřeším, chovám se lehkovážně vůči hříchu nebo k němu dokonce svádím; když vážnost hříchu zlehčuji – naplňuji podstatu tohoto hrozného jednání.
• Věřící, kteří jsou maličcí ve víře mohou být např. těmi, kdo jsou věřícími krátce nebo nebo jejich víra není pevná z jiného důvodu.
• Přivést slabé křesťany k hříchu nebo dokonce k odpadnutí, je věc, která Boha nesmírně hněvá.
• Pravděpodobně Ježíši jde o stejný princip, jaký zdůrazňuje ap. Pavel v Ř 14 a 1K 8: Láska a ohleduplnost mauí přednost před svobodou (např. v jídle)

• Pro toho by bylo lépe, aby mu na krk pověsili velký mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny – jde o drsnou hrozbu pro ty, kdo by ohledy na „maličké věřící“ neměli.
• Být utopen s kamenem na krku je jistě hrozná smrt, ale Ježíš ji zde dává jako lepší variantu osudu. Než se dostat do rukou Bohu rozhněvanému kvůli pohoršení Jeho maličkých, je smrt utopením mnohem lepším osudem.
• Jde o podobná hrozivá a tajemná slova jako jsou ta týkající se Jidáše (Mt 26,24 Běda však tomu člověku, který Syna člověka zrazuje! Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil.). Osud zrádců a svůdců je z rukou Božích tak hrozný, že by dokonce bylo lépe, kdyby se vůbec nenarodili nebo zemřeli před tím, než se svých skutků dopustili.
• V těchto slovech je ukryto tajemství: Cožpak neplatí pro každého zavrženého hříšníka, který skončil v pekle, že by pro něho bylo lépe, kdyby vůbec nevznikl a nežil? Z těchto dvou míst se zdá, že nikoliv – že pro mnoho hříšníků, kteří neudělali věci tak hrozné jako zrada či svedení maličkých, je pořád lepší, když si své životy prožili (a skončili špatně), než kdyby se vůbec na světě neobjevili nebo kdyby zemřeli předčasně.
• Může ale jít také „pouze“ o srovnání tíže trestu – utopení je smrtí poměrně rychlou a bezbolestnou a je lepším osudem, než se dostat do rukou extrémně „naštvaného“ Boha.

7 Běda světu pro svody! Svody sice musí přijít, avšak běda tomu člověku, skrze kterého svod přichází! 

• n.: pohoršení (3× ve v.) 
• Ježíš rozvíjí „volný tok myšlenek“. Právě mluvil o svádění maličkých věřících, nyní navazuje a hovoří o svodech obecně.
• Svět svody obsahuje a vždy bude. jinak to nejde. Proč? Zřejmě za to může naše hříšná přirozenost a ďábel. Ale, jak víme ze Zj, i kdyby ďábel byl eliminován, naše hříšnost stejně bude fungovat i bez jeho přispění.
• Nebylo i jablko v ráji svodem? Víme z Jk, že Bůh nikdy a nikoho nesvádí ke zlému. Zkoušky ale zjevně dopouští (ne-li vytváří). Jablko v ráji nemělo za cíl způsobit lidský pád, ale jeho přítomnost pád umožňovala.
• Zde Ježíš mluví o tom, že si musíme dávat extrémní pozor, abychom my sami nebyli zdrojem svodů. Nemůžeme a nesmíme se vymlouvat (u Božího soudu nám to nebude uznáno) na to, že i nebýt nás, věc by se stejně stala.
• Výmluvy ve smyslu: „Kdybych mu nenabídl cigaretu² já, nabídl by mu ji někdo jiný“, nebudou uznány.
• Být pod Božím „běda“ nikdo nechce – jde o Boží zlověstnou výhružku: S takovým člověkem si to osobně vyřídím.
• Takže: Všichni si musíme dávat velký pozor, abychom nebyli zdrojem svodů. Nejhorší je to vůči maličkým, ale platí to o každém svodu.

8 Jestliže tě tvá ruka nebo tvá noha ⁽svádí k hříchu⁾, utni ji a odhoď; lépe je pro tebe, abys vešel do života zmrzačený nebo chromý, než abys měl obě ruce nebo obě nohy, a byl uvržen do věčného ohně. 

• n.: pohoršuje;
• Jde o šokující místo. Smysl je nicméně poměrně jednoduchý:
  • Dokonaný hřích má schopnost tě připravit o věčný život. Což je ta největší a nejkatastrofálnější ztráta, která tě v životě může potkat. Jde o totální prohru, jde o ztracený život.
  • Svody tě k takovému hříchu lákají.
  • Proto je nutné proti svodům bojovat se vší myslitelnou intenzitou a nehledě na oběti. Neexistuje nic, co by bylo tak cenně, aby to vyvážilo ztrátu věčného života.
• Takto formulována je věc poměrně jasná a nerozporuplná. Proč nás tedy Ježíšova slova tak dráždí? Snad proto, že se podvědomě bráníme tomu, že bychom se jako křesťané opravu vlastním hříchem mohli o věčný život připravit.
• Je to pochopitelné: Nikdo z křesťanů nežije bezhříšný život, a přesto předpokládáme, že (kvůli naší víře) nás Ježíš do nebe „dostane“. Toto spoléhání je oprávněné.
• Nyní ale zjišťujeme, že existuje hranice, jejíž překročením o spásu přicházíme.
• Kde tato hranice leží?

9 A jestliže tě svádí tvé oko, vyjmi je a odhoď; lépe je pro tebe, abys vešel do života jednooký, než abys měl obě oči, a byl uvržen do ohnivé Gehenny.“

• n.: pohoršuje;
• Aby nebylo pochyb, Ježíš opakuje totéž jen v lehce pozměněné podobě – místu údů (výkonných jednotek těla) jmenuje oko, tedy vstupní bránu do naší mysli (srdce).
• Ponechává obě možnosti naší konečné destinace: život (jistě myslí věčný život) na straně jedné a věčný oheň/ohnivou Gehennu na straně druhé.
• Jak jít v v uskutečňování tohoto jednoznačného příkazu daleko? Kromě některých mnichů nebo poustevníků, kteří se ze zoufalství nad bojem se svou sexualitou vyklestili, nevím o žádném případu, kdy by se někdo kvůli boji s hříchem zmrzačil. Zda byl jejich zoufalý krok v Božích očí správný, se neodvažuji hodnotit.
• Některá ponaučení z tohoto místa lze zřejmě zevšeobecnit. Zda je tato aplikace dostatečně radikální, nevím):
  • Radikalita v boji s hříchem nemá mít žádné meze.
    • Např. téměř nikdo ze současných lidí není ochoten žít bez chytrého telefonu nebo tabletu a bez přístupu k internetu. To se může ukázat jako katastrofální chyba – mobil může člověka snadno přivést k nečistotě a „obcování“ se světem³, které může mít na naší spásu ty nejhorší důsledky. Rozbít počítač⁴ nebo žít s tlačítkovým telefonem je proti ztrátě spásy malou cenou.
  • Omezení a nepohodlí, která na sebe bojem s hříchem uvalíme, jsou proti věčnému životu nepodstatné.
    • Žít bez ruky nebo nohy je hodně omezující – podle Ježíše se ale toto nepohodlí bohatě vyplatí. Žít bez internetu nebo bez televize je proti tomu omezující málo, i když se nám svět snaží namluvit opak.
    • Žít bez oka je omezující málo,⁵ nicméně tento příklad nám dává důležitou informaci: Hlídat si vstupy je stejně důležité jako hlídat si výstupy. Pustíme-li si do mysli něco špatného, je pravděpodobnost dokonaného hříchu velká.
• Ježíšova slova korespondují se slovy ze Židům 12,4: Ještě jste v boji proti hříchu nemuseli prolít svou krev. Radikalita je nezbytná a bude od Ježíšových následovníků vyžadována.

10 „Dávejte si pozor, abyste nepohrdli ani jedním z těchto maličkých. Neboť vám pravím, že jejich andělé v nebesích stále hledí na tvář mého Otce, který je v nebesích. 

• ř.: Hleďte; 
• ř.: skrze všechen čas [v protikladu k omezení – celou noc);
• Jde o další radikální Ježíšův příkaz a o překvapující informaci „ze zákulisí“.
• Týká se maličkých. O těch jsme slyšeli před chvílí v souvislosti s varováním před tím, abychom je sváděli k hříchu.
• Nyní se dozvídáme, že je nutné jimi nepohrdat. Tedy nepovažovat je za méněcenné či méně důležité. Naopak – dozvídáme se, že v Božích očích jsou důležití hodně, pravděpodobně více, než lidé v tomto světě „velcí“.
• Co znamená skutečnost, že „jejich andělé v nebesích stále hledí na tvář mého Otce, který je v nebesích“?
  • Každý člověk zřejmě má svého anděla. „Pověsti“ o „andělích strážcích“, které jsou součástí lidové zbožnosti, zřejmě mají pravdu.
  • Co přesně tito andělé dělají, nevíme, ale zjevně je pro takového anděla důležité mít přístup k samotnému Bohu. Čím větší přístup k Bohu, tím větší je dosah jejich působení. Jsem-li u Boha, hledím-li na Jeho tvář permanentně, mohu Jej kdykoliv oslovit s nějakou žádostí týkající se mého „klienta“.
  • Je pravděpodobné, že andělé běžných „velkých“ lidí k Bohu permanentní přístup nemají.
  • Bůh zjevně chce být o záležitostech maličkých „informován“ nepřetržitě a je ochoten je řešit naprosto kdykoliv.
  • To platí zřejmě v kontrastu s lidmi ne-maličkými, jejichž záležitosti se v nebi řeší pouze příležitostně.
• Takže velký pozor na naše chování k jakkoliv hendikepovaným (pokud tento výraz pojem „maličký“ nejlépe vystihuje). Vše, co vůči nim uděláme, dobrého i zlého, se okamžitě dostává na Boží stůl.
• Platí zřejmě i naopak – pokud se k maličkým chováme hezky, k Bohu se to také „donese“ velmi rychle.

11 Vždyť Syn člověka přišel zachránit, co zahynulo.

• Za maličké jsou zjevně považování i ztracení lidé kráčející do záhuby.
• Ježíš nás vyvádí z omylu: Na ztracených lidech mi záleží obzvlášť. Jak uvidíme dále, vlastně více, než na těch, kdo již jsou zachráněni.

12 Co myslíte? Kdyby nějaký člověk měl sto ovcí a jedna z nich by zabloudila, nenechá těch devadesát devět na horách a nevydá se hledat tu, která bloudí? 

• Podobenství dokumentuje Boží zaujetí ztracenými – v kontrastu s těmi, kdo již spásu nalezli.
• Otázka je řečnická – samozřejmě, že každý ovčák se takto zachová.
• A když ovčák, čím spíše Bůh.

13 A stane-li se, že ji nalezne, amen, pravím vám, že se z ní raduje víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. 

• Opravdu více? Je to logické? Není to logické, ale je to lidské. Ovčák, který má k ovcím vztah, nutně řeší více tu ztracenou, než ty, které jsou v pořádku.
• Kdybych měl deset dětí, rozhodně nebudu spokojený s tím, že devíti se daří dobře – budu se trápit kvůli jednomu, které se ocitlo v problémech.

14 Právě tak není vůle ⁽vašeho Otce⁾, který je v nebesích, aby zahynul jediný z těchto maličkých.“ 

• ř.: před vaším (var.: mým) Otcem;
• Ježíš jasně říká, že maličkým je myšlen nespasený člověk směřující do záhuby. Jakkoliv je „nepodstatný“ či opomíjený, Bohu nesmírně záleží na tom, aby nalezl cestu k záchraně.
• V tom je Bůh „podobný“ našemu vztahu k naším dětem (resp. my jsme v tom stvořeni k Jeho obrazu).

15 „Jestliže tvůj bratr ^[proti tobě^] zhřeší, jdi a pokárej ho ⁽mezi čtyřma očima⁾. Poslechne-li tě, získal jsi svého bratra.

• ř.: jen mezi ním a tebou;
• „Proti tobě“ je v hranatých závorkách, takže přesný význam není jasný.
  • Buď tedy jde o hřích, který se tě osobně týká – třeba něco ukradl přímo tobě, nebo svádí přímo tvoji ženu.
  • ale může jít i o hřích, o kterém zkrátka víš: víš, že bratr krade nebo cizoloží, i když nejde o tvoje peníze či ženu.
• Je otázka, který výklad je správný? Oba mají svá i proti:
  • Máme se angažovat pouze ohledně hříchů, do kterých nám něco je a necpat se do jiných? Abychom zabránili tomu, aby v církvi vznikali samozvaní „kontroloři“, kteří strkají nos do kdečeho kolem? Taková protivná a nezvaná mravnostní policie?
  • Nebo je povinností každého křesťana, když vidí něco nepatřičného, zasáhnout? Nenechávat věci vyhnívat? Nedělat mrtvého brouka? Když někdo hřeší a já ho nevaruji, padá, jak víme, jeho krev na moji hlavu.
• Těžko říci, ale je dost možné, že záleží na kontextu. Oba extrémy jsou špatné:
  • Nehasím, co mě nepálí je špatný model. (Když vidím zjevný hřích, je mou zodpovědností jej napomenout).
  • Kontroluji ve sboru všechny kolem, strkám nos do života druhých je rovněž špatný přístup.
  • Navíc musíme rozlišovat mezi zjevnými opravdovými hříchy a našimi názory na to, jak by druzí měli žít a co by měli dělat. To ještě zmíníme dále.

Za zdravou zásadu považuji (držíme ji např. na staršovstvu): Nebavíme se o věcech, u nichž nejsme součástí řešení.

• Připomeňme si důležitou skutečnost: Autor mluví o hříchu. V církvi není cílem lidem mluvit do života více, než je nezbytně nutné. Neřešíme nuance chování, nedáváme nevyžádané rady ohledně životního stylu ani názorů⁶. Nelustrujeme politické názory. Zde mluvíme o jasných hříších jak jsou např. definovány v Desateru nebo v Kázání na hoře.
• Jde o jednoznačné a jasně pojmenovatelné hříchy. Také je důležité podotknout, že neřešíme motivy, ale jasně uchopitelné skutky.

• Jdi a pokárej ho: Povinnost pokárat je jasná.

• Pokárání se má odehrát „mezi čtyřma očima“, tedy v soukromí. V první fázi je nežádoucí, aby se věc provalila na veřejnost. To má více důvodů:
  • Není k tomu důvod. Každý jsme zodpovědní primárně za své životy. Co je ostatním do mého hříchu?
  • I když by tomu tak být nemělo, i v církvi jsou lidé jako všude jinde – se sklonem k drbům a pomluvám. Je žádoucí nedodávat jim k tomu zbytečně „palivo“.
  • S hříšníkem mluví člověk, který je ve věci angažován – buď se jej přímo týká nebo se o ní dozvěděl.
  • Jedním z důležitých důvodů je, že člověk se za svůj hřích stydí. Snadněji se vyznává a opouští hřích soukromý, než ten, který je všeobecně znám.⁷
  • Na druhé straně, jak uvidíme dále, může být při osobním rozhovoru napomenutí poměrně snadno odmítnuto.
  • Důvody pro odmítnutí mohou být různé: zdůvodnit nebo omluvit si svůj hřích je první a jaksi „automatickou“ reakcí každého hříšníka
• Získal jsi svého bratra: V jakém smyslu? Získal pro co? Pro dobré řešení, pro život, pro setrvání v církvi.
• U hřešícího totiž hrozí jeho ztráta: Ztráta z církve, ale hlavně jeho ztráta vztahu k Bohu a věčného života.

16 Jestliže by však neposlechl, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svědků byl potvrzen každý výrok‘.

• Neposlechl: Co měl poslechnout? Radu nebo příkaz ohledně svého hříchu – vyznej svůj hřích, přijmi odpuštění a opusť jej. Vše pak bude zase v pořádku. Tak jednoduché a přitom pro nás padlé lidi tak těžké.
• Přiber jednoho nebo dva, aby bylo naplněno, co ohledně soudních svědectví napsáno v Zákoně (Dt 19,15): Ať nepovstane proti nikomu jediný svědek kvůli žádnému provinění a pro žádný hřích, kvůli jakémukoliv hříchu, kterým zhřeší. Případ ať je potvrzen podle svědectví dvou nebo tří svědků.
• Proč tomu tak je? Proč jeden svědek je málo?  
• Věc, která původně mohla zůstat osobní a soukromou, se „překlápí“ do podoby „soudního⁸“ sporu. Tím, že hříšník odmítl korekci, nedává sborovým autoritám jinou možnost: Situace nemůže zůstat stejná – hřích v církvi nemůže zůstat neřešen. Nemůže zůstat „viset ve vzduchu“.
• Co pak dělá ona dvojice nebo trojice? Hovoří s hříšníkem o jeho hříchu. Vyslechne pohled na situaci z druhé strany. Pokud naznají, že opravdu jde o hřích, společně opět vyzvou hříšníka k pokání a nápravě.
• Pokud jim hříšník důvěřuje a přijme nápravu, je tím věc opět vyřešena a to v poměrně úzkém kruhu. (To, že nikdo hříšníkům problém nevytrubuje po církvi, je samozřejmostí).

17 Jestliže by je neposlechl, pověz to shromáždění, a jestliže by neposlechl ani shromáždění, ať je ti jako pohan a celník.“

• n.: církvi … církev; 
• [tj. nestýkej se s ním];
• Shromáždění znamená všechny příslušníky či členy sboru/církve. Pokud je hřích jasný a hříšník odmítá korekci jednoho i dvou či tří, je dalším krokem veřejné oznámení problému všem členům sboru. Proč?
  • Jistě se předpokládá, že více lidí může na hříšníka vyvinout větší tlak.
  • Ve sboru se také může najít člověk, kterému si je s hříšníkem blízký, mají k sobě vzájemnou důvěru a jemu se třeba může podařit jej pohnout.
  • Může jít i o určité veřejné zahanbení.
  • Za nejdůležitější ale považuji, že je jasně deklarováno, co je ve hře: toto je společenství, toto kterého jsi součástí ; toto jsou lidé, ke kterým patříš – pokud se sebou něco neuděláš, ztratíš je.

• Znovu připomínám, že málokdy bývá postoj křesťanů sudičský – každý si uvědomuje, že sám „taktak“ stojí a nechce Boha provokovat sudičstvím.

• Kdykoliv jsme ve sboru řešili závažné manželské problémy, ti, kdo zrovna měli manželství v pořádku, byli zdrženliví v soudech. Věděli totiž, jak tenká je linie, mezi manželstvím harmonickým a manželstvím v krizi.
• Nezapomínejme, že to, co nyní probíráme, jsou slova samotného Krista – jak víme, on je tím „nejempatičtějším“ soudcem na světě. Přesto zdůrazňuje, že v církvi hřích nemá místo.

Kdysi jsem nějakou dobu pracoval v okresním sdružení České lékařské komory. Mimo jiné se řešila pochybení kolegů a stížnosti na ně. 
Vždy znovu jsem byl mile překvapen zdrženlivostí členů komise, která se možnými prohřešky zabývala: I ti největší "borci", tedy lékaři s velkým sebevědomím byli při hodnocení svých kolegů zdrženliví a pokorní.
Důvodem nebyla nějaká falešná kolegialita, ale vědomí, jak snadné je se sám dostat do potíží. 

• Pochopení a vstřícnost vůči hříšníkovi jsou tedy velké, ne ale nekonečné. To, co se po něm chce, není nic hrozného – uznání, vyznání, pokání a opuštění hříchu „zvládne“ každý.
• Tolerance hříchu v církvi není možná. Standardy církve jsou standardy Božího království. Církev není pro dokonalé, ale pro korigovatelné. Ježíš miluje hříšníka, ale hřích nenávidí
• Pokud hříšník korekci odmítá, je na místě vyloučení z církve a oddělení se od něho.

• Ať je ti jako pohan a celník se dá chápat dvojím způsobem:
  • Distancuj se od něho jako od nejhoršího hříšníka. Jako se nekamarádíš s mafiány, vrahy, estébáky, tak se distancuj od tohoto bývalého bratra.
  • My se ale po Kristově vzoru snažíme ke Kristu přivést právě takovéto hříšníky – Ježíš se s pohany i s celníky stýkal. Dobrá zpráva byla určena i pro ně, možná hlavně pro ně.

18 „Amen, pravím vám, cokoli svážete na zemi, bude již svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude již rozvázáno v nebi.

• Ježíš dále říká: Důsledky rozhodnutí církve hříšníka vyloučit, jsou pro něj fatální.
• Jde o silné a překvapivé tvrzení, Ježíš jej proto podkládá dvojitým „Amen“ – nelze o něm tedy pochybovat.
• To tvrzení zní: Bůh rozhodnutí církve bude respektovat při posledním soudu.
• Formulace nemůže být jasnější: svázání a rozvázání neznamená nic jiného, než přijetí nebo nepřijetí člověka do skupiny spasených.
• Nelze dosti zdůraznit důležitost církve. Mimo církev není spásy.⁹

Známý vtipný bonmot říká: Na Noemově arše to muselo děsně smrdět. Jiná cesta k záchraně před potopou ale neexistovala. S církví je to podobné - nic úžasného, ale co s tím naděláme. 

• Verš také ukazuje na překvapivě velkou důvěru, kterou Bůh církvi svěřuje.
• A nelze dost zdůraznit zodpovědnost, kterou církev má – vůči hříšníkovi je třeba vyvinout veškerou snahu o jeho nápravu (v mnoha krocích). Hřích ale tolerovat ani ignorovat nelze.

19 ^[Amen,^] opět vám pravím: Shodnou-li se dva z vás na zemi v jakékoli věci, o niž požádají, stane se jim od mého Otce, který je v nebesích. 

• Stačí, že se dva křesťané společně za něco modlí, že věc vidí stejně a oba si přejí, aby se stala.
• Vidíme, že modlitba dvou je „silnější“, než modlitba jednoho. Bůh takové modlitbě věnuje větší pozornost. Intuitivně cítíme, že čím více lidí se modlí, tím je dosah modliteb výraznější – zde to máme i černé na bílkém.
• Samozřejmě Bůh slyší i modlitbu jednotlivce, ale společná modlitba v jednotě má v Božích očích další „přidanou hodnotu“.
• Zřejmě lze do určité míry extrapolovat, že čím více lidí se modlí, tím lépe.
• My se modlíme na zemi, naše modlitby dosahují Boha v nebesích a Bůh reaguje opět na zemi.
• Není zde žádné „ale“, žádná další podmínka. Naopak je zde použit absolutní kvantifikátor „jakékoliv“ – jak tomu rozumět? Opravdu stačí, abychom si s kamarádem vymysleli nějakou „hloupost“, společně se za ni pomodlili a máme to od Boha jisté? To těžko. Podle mé životní zkušenosti to tak nefunguje. Modlil jsem se nesčíselněkrát s různými lidmi za různé věci a že by mi/nám bylo vždy vyhověno, nemohu říci. Někdy člověk zapomene, za co se modlil, nějakou dobu jsem si ale své prosby psal a úspěšnost nikdy nebyla dramatická. Jak to tedy je?
• Zřejmě je třeba vzít v úvahu několik aspektů:
  • Když se na něčem shodnou dva, je větší pravděpodobnost, že modlitba bude rozumná. (Když začnu mít pocit, že by mi Hospodin mohl obstarat Marcedes Benz¹⁰, můj partner na modlitbách mi to může rozmluvit nebo přinejmenším nemusí k mé modlitbě přidat své „Amen“.
  • Víme, že nesmíme Boha pokoušet nesmyslnými nebo arogantními modlitbami (skočit z chrámu) nebo jej dráždit tím, že od Něj opakovaně chceme, aby se nám prokazoval.
  • Bůh takové modlitbě věnuje větší pozornost, než modlitbě jednotlivce – což je logické. Když se mé děti na něčem shodnou, je to i pro mě signál ke zpozornění.
  • V zásadě platí, že Bůh svým dětem chce jejich žádosti a prosby splňovat. Je přejícný, dělá Mu to dokonce radost. V tom je nám zřejmě nejlepší představou příklad milujícího otce.
  • Nejběžnějším vysvětlením toho, proč nezažíváme zkušenost vyslyšení všech našich (vč. těch ve dvojici pronesených) modliteb bývá, že být milujícím otcem nerovná se dělat věci podle představ svého dítěte (dokonce ani podle představ svých dětí v plurále)
  • Dobrý otec přání svých dětí zohledňuje, ale to neznamená že je vždy plní – kromě jejich přání zohledňuje ještě vyšší zájmy – ty svoje (někam svět vede podle svého plánu) i vyšší zájmy svých dětí (Moje představy, co je pro mě dobré, se nemusí nutně překrývat s tím, pro ně považuje za dobré Bůh).
  • Toto vysvětlení Ježíšova výroku je poněkud kostrbaté a šroubované (Ježíš mluví příliš jednoduše a jednoznačně) – lepší vysvětlení pro toto místo ale neznám.
  • Ježíš zřejmě říká: Otec všechny modlitby mých následovníků slyší a všechny bere v potaz., Vyslyší ty, které bude považovat za zapadající do Jeho představ o tom, co je správné pro svět a pro modlitebníka samého.
  • Ještě by se pro vysvětlení dal použít známý bonmot: Bůh na modlitby odpovídá vždy – Jeho odpověď je buď ANO, NE nebo ČEKEJ.

20 Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ⁽v mé jméno⁾, tam jsem já uprostřed nich.

• n.: k mému jménu; n~: v mém jménu; 
• srv. talmudský traktát Pirkej ‘Abót Mt 3,2: „Jestliže jsou dva pospolu a chybí mezi nimi slovo Tóry, pak je to shromáždění bezbožných, neboť je řečeno (Ž 1,1): ‚a ve shromáždění bezbožných nesedá‘. Avšak když mezi dvěma, kteří jsou pospolu, jsou slova Tóry, pak je s nimi šchina, …“ ^[Překlad B. Nosek^] 
• Jde o další zcela univerzální slib založený na počtech (předcházející byl o tom, že když se dva shodnou na modlitbě, bude vyslyšena).
• Nyní je pro kvantifikaci použito dva nebo tři. Dva tedy stačí, ale proč „tři“ a proč „nebo“? Jde zřejmě o idiom znamenající dva a více.
• Ježíš opět slibuje více své přítomnosti pro dva a více Jeho učedníků, než pro jednoho.
• Jistě to neznamená, že s jedním křesťanem by Ježíš nebyl. 
• Znamená to ale, že se jako křesťané máme sdružovat a setkávat. Ježíš to oceňuje a odměňuje svou zvláštní přítomností. Bohu se líbí naše scházení.
• Proč je setkávání důležité? Ježíšovi následovníci musí počítat s tím, že křesťanství není individuálním náboženstvím, ale kolektivním.
• Můžeme uvažovat o tom, jaké odlišné by bylo, kdyby Bůh preferoval individualismus.
• Že Bůh je společenským „tvorem“ víme již od stvoření – nenechal Adama samotného, Noeho také zachránil s celou rodinou, atd.

21 Tehdy přistoupil ⁽Petr a řekl mu⁾: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Až sedmkrát?“ 

• var.: k němu Petr a řekl;
• Zřejmě šlo o problém, který v učednících (nebo pouze v Petrovi) již dlouho „bobtnal“: Jaké jsou hranice odpouštění.
• V seriálu Chosen je tento problém velmi pěkně vykreslen jako osobní antipatie Petra vůči jeho učednickému kolegovi – celníku Matoušovi, kterému není ochoten odpustit jeho kolaborantskou minulost.
• Petr přichází s konkrétní otázkou – a chce slyšet číslo.
• Petr jako odpověď očekává číslo – a zkouší hádat.
• Protože Ježíše již trochu zná, předpokládá, že Jeho odpověď bude velkorysá, a proto nabízí jako odpověď číslo velmi vysoké.
• Když si odmyslíme naši znalost Ježíšovy odpovědi, sedmička skutečně velmi velkorysá je. Jde totiž zřejmě o situaci, kdy se vůči nám někdo dopouští opakovaně stejné věci. My uvěříme jeho omluvě a odpustíme mu – a on nás vzápětí podvede nebo nám ublíží stejným způsobem. Uvěřit a odpustit podruhé je již značně těžší, potřetí super-velkorysé, po čtvrté super-velkorysé, popáté bláznivé, posedmé nemožné.

22 Ježíš mu řekl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.

• tzn. 490×; n.: sedmdesátkrát a sedmkrát (tj. 77×);
• Ježíš otázku neshazuje ze stolu a odpovídá skutečně číslem. Nicméně číslem absurdně vysokým (je jedno, jestli měl na mysli 490 nebo 77).
• Asi můžeme pominout význam slova „až“, tedy jestli 490, resp. 77 je horní hranicí, nad kterou se již chodit nemá. O takovýto způsob uvažování se určitě nejedná.
• Ježíš chce pravděpodobně říci, že odpouštět je třeba do nekonečna. Jak je to možné? Jak to může vyžadovat?
• Záleží na tom, ze které strany se na věc díváme – pokud se identifikujeme s věřitelem, jde o nesmyslně a nesplnitelně „vysoké“ zadání. Pokud se ale identifikuji s dlužníkem, zase tak nesmyslné mi to nepřijde, zvláště pokud si s věřitelem identifikuji Boha. Za svůj křesťanský život (život s Bohem) jsem Mu jistě slíbil a nesplnil, zklamal Ho nebo Mu ublížil mnohem více, než sedmkrát či sedmasedmdesátkrát. Zrovna nedávno jsem (po kolikáté už) porušil slib, že nebudu prokrastinovat u nesmyslných videí na internetu.
• Že to takto Ježíš skutečně myslel, dovysvětluje hned vzápětí:

23 „Proto je království Nebes podobnékráli, který chtěl provést vyúčtování se svými otroky. 

• Vždy po nějaké době je třeba dát do pořádku účty. Naši nadřízení s námi neúčtují každý večer, ale po až po nějaké době autonomního fungování.
• S Bohem sice v ideálním případě své věci dáváme do pořádku průběžně či alespoň vždy večer, ale čas od času nastává čas pro hlubší či hloubkovou kontrolu.
• Ježíšovo podobenství je obrazem takovéto Boží kontroly účtů.

24 Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc talentů.

• talent, jednotka váhy, v různých zemích různá, většinou asi 36 kg. Potom peněžní jednotka v hodnotě jednoho talentu stříbra (=6000 drachem). Dluh měl tedy hodnotu mzdy za práci více než 3 333 dlouhých lidských životů (t. č. cca 30-60 miliard Kč); 
• metoda výpočtu hodnoty dluhu může vycházet z hodnoty jednodenní práce nebo z ceny stříbra, pak vychází nižší. V každém případě ale vychází nesmyslně, přímo astronomicky vysoko.
• O přesnou hodnotu samozřejmě nejde – smyslem je ukázat dva aspekty: na nesplatitelnost dluhu vlastními silami a na neporovnatelnost obou dluhů.
• To, že někdo mohl „nasekat“ svému zaměstnavateli tak astronomický dluh zároveň může ukazovat na jeho vysoké postavení, ohromné  kompetence  a nulovou průběžnou kontrolu – a tedy samozřejmě  velkou důvěru.
• Slyšel jsem v podcastu o vysoce postaveném zaměstnanci Francouzské banky.

25 Protože však neměl čím zaplatit, rozkázal ho jeho pán prodat i se ženou a dětmi i se vším, co má, aby tak splatil svůj dluh.

• Je to logické – ale od krále jde spíše o trest, než o snahu částku dostat zpět.
• Důsledky služebníkova jednání dopadají na celou rodinu. Možná se to jeví nespravedlivé, ale je to realistické – jak v tehdejší kultuře, tak v symbolickém smyslu: Selhání mužů vždy fatálně dopadají na jejich rodiny.

26 Onen otrok padl na zem, klaněl se mu a říkal: ‚Měj se mnou trpělivost, ^[pane,^] a všechno ti vrátím!‘ 

• Nešlo o žádné velké pokání ani o omluvu, pouze o nerealistické sliby. I kdyby král měl trpělivost a ponechal jej v jeho vysokém postavení, (kde mohl tak astronomické dluhy „nasekat“), pravděpodobnost, že by zpronevěřené miliardy vydělal zpět, byla mizivá.
• Otrok padl na zem a klaněl se – šlo zřejmě spíše o hrůzu z králova rozsudku, než o opravdovou lítost.

27 I slitoval se pán onoho otroka, propustil ho a dluh mu odpustil.

• Pán se slitoval. Lítost byla jediným důvodem, nic jiného v tom nebylo – žádné polehčující okolnosti, žádné pochopení, proč se to stalo.  Zkrátka lítost – pánovi mu bylo líto.
• Odpuštění bylo neuvěřitelně velkorysé – bylo absolutní, bez podmínek a definitivní.

28 Ale když onen otrok vyšel, nalezl jednoho ze svých spoluotroků, který mu byl dlužen sto denárů; popadl ho a začal ho škrtit, říkaje: ‚Zaplať, co mi dlužíš!‘ 

• Denár, obvyklá denní mzda dělníka  – dluh byl tedy mzda za cca čtyři měsíce; Jde o naprosto nevýznamný zlomek částky, kterou původně dlužil první otrok: Oproti stovkám miliard, zde šlo o pouze „statisícové“ částky.
• Proč to první otrok udělal? Co si myslel? Zřejmě  uvažoval takto: Kdyby takoví lumpové jako je tenhle můj dlužník, mi své dluhy spláceli, nemusel jsem se já tak zadlužit a nemusil jsem prosit  o slitování. Vinu za svůj dluh přičítal druhým.
• Můžeme jít v psychologii ještě o krok dále (domnívám se, že poměrně oprávněně) – první otrok nebyl za královu milost vděčný, ve skutečnosti byl vzteky bez sebe, cítil se poníženě, že dopadl tak, že o milost musel vůbec žádat. Že dopadl, jak dopadl.
• Jednak to určitě nebyla pravda (takových nesplácejících pod-dlužníků by musel mít miliony), hlavně to ale ukazuje na stav jeho srdce.

29 Jeho spoluotrok padl k jeho nohám a prosil ho: ‚Měj se mnou trpělivost, a zaplatím ti.‘

• Spolu-otrok použil (zřejmě spontánně, jsa v podobné nouzi)  stejná slova.
• Důležité je též slovo spolu-otrok, které zdůrazňuje, že oba dlužníci byli sice v navzájem v nerovném postavení, ale ve stejném postavení vůči králi.

30 On však nechtěl, ale šel a uvrhl ho do vězení, dokud nezaplatí dluh.

• Dluh byl menší, takže ve hře nebyl prodej do otroctví, ale vězení, kdy příjmy z vězeňské práce jdou na umoření dluhu. Po několika měsících či letech se pod-dlužník reálně vyplatit mohl.

31 Když jeho spoluotroci uviděli, co se přihodilo, velmi se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všechno, co se stalo. 

• Kolegové prvního mega-dlužníka vše zachytili a „vzalo je to“ – chování bylo opravdu „do nebe volajím“ způsobem sprosté.
• Chování si zasloužilo odsouzení i nahlášení.

32 Tehdy si ho jeho pán zavolal a řekl mu: ‚Otroku zlý, celý ten dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě poprosil. 33 Neměl ses také ty smilovat nad svým spoluotrokem, jako jsem se i já smiloval nad tebou?‘

• Otázka je řečnická – samozřejmě, že měl.
• Každý, kdo příběh slyší, musí dojít k tomuto názoru.

34 A jeho pán se rozhněval a předal ho mučitelům, dokud mu nezaplatí celý dluh.

• Chování hněvu hodné bylo.
• Na druhé straně – co bylo králi do toho, jak se k sobě chovají jeho poddaní?
• Král nicméně vztahy mezi svými poddanými řeší.
• Král měl možnost dát svému vzteku průchod – jeho milosrdný odpouštějící verdikt byl zrušen.
• Zmínka o mučitelích je hrozivá – žádné vězení, dokonce již ani žádné otroctví (tedy původní trest), ale mučitelé. Tedy někdo, kdo se snaží z dlužníka peníze „vymlátit“. Jako vymahači dluhů z řad mafie.
• Je dlužno říci, že při dluhu mnoha miliard toho mučitelé z člověka mnoho nedostanou.
• Zde ale, jak víme, nejde o peníze. Co tedy mučitelé chtějí? Vymlátit z něj odpuštění? Spíše již v této fázi nechtějí nic – pouze jej trestají za tvrdost jeho srdce.

35 Tak i můj nebeský Otec učiní vám, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru jeho přestoupení.“ 

• Ježíš hned podává vysvětlení příběhu. Je jasné.
• Král je Bůh. Dluh jsou naše viny vůči Bohu nebo vůči druhým. Naše viny vůči Bohu jsou astronomicky vysoké, nesplatitelné. Bůh to ví a je ochoten je odpustit.
• Očekává ale, že analogicky naložíme my s vinami druhých lidí vůči nám.
• Pokud k tomu nejsme ochotni, hněvá se, své odpuštění vůči nám stahuje a nás posílá do pekla.
• Protože neexistuje žádná možnost, jak se se svými dluhy vůči Bohu z vlastních sil vypořádat,  je Boží odpuštění naší jedinou nadějí. Neodpuštěním druhým si tuto jedinou možnost uzavíráme.
• Ježíš své následovníky nešetří – musíme nejen odpustit, ale musíme odpustit ze srdce, tedy upřímně.
• Co to znamená? Musíme to myslet vážně. Nestačí odpustit slovy, ale je nutné se vnitřně opravdově rozhodnout: Trest za tuhle věc už nebudu vymáhat, nebudu na něm trvat. Věc považuji za vyřešenou, nebudu ji již nikdy znovu vytahovat na světlo.
• Odpustit není totéž co zapomenout (lidé tyto dvě věci často zaměňují) –  to že odpustím, mi nevymaže špatné vzpomínky z hlavy. Jde o rozhodnutí z mé strany netrvat na potrestání.
• Moje odpuštění nevylučuje, že Bůh za přestoupení vůči mně druhého potrestá. Já na tom ale už netrvám, není to již mojí věcí.

.

.

1. Zranitelnost možná podstatu toho „být maličký“ vystihuje nejlépe. ↩︎
2. Kouření nepovažuji za až tak velký problém, uvádím je jako příklad. ↩︎
3. podle Jakuba ↩︎
4. Srv. scéna z filmu Fireproof, kdy hrdina závislý na pornografii baseballovou pálkou rozbije svůj počítač. ↩︎
5. Sám vidím prakticky jen na jedno oko ↩︎
6. Rady samozřejmě nejsou vyloučeny – zkušení křesťané jistě mají mladším, co předat. Bible řeší mnoho aspektů lidského života. Např. zkušení manželé mají, co poradit nezkušeným. ↩︎
7. To platí, přestože v církvi většinou nebývá přítomnost „sudičství“. Lidé pro sebe mají navzájem pochopení, vědí, že každý může kdykoliv selhat a že vše je Boží milost. Ježíšovo: Kdo jsi bez hříchu, první hoď kamenem je stále přítomno. ↩︎
8. Nejde o soudní proces v pravém slova smyslu, ale některé rysy společné jsou. Řeší se otázka viny a neviny a případné sankce. ↩︎
9. Samozřejmě nejde o jednu konkrétní denominaci (natož o ŘKC), ale o církev jako o místní společenství zachráněných hříšníků na konkrétním místě ↩︎
10. Jak zpívá Janis Joplin: Oh Lord, won’t you buy me a Mercedes Benz? ↩︎