Matouš – kapitola 26

1 I stalo se, že když dokončil všechna tato slova, řekl Ježíš svým učedníkům: 

• Bylo toho hodně, co jim stihl říci – znamení svého návratu a na více příkladech důležitost sloužit Bohu až do konce.
• Jistě by Ježíš mohl mluvit a mluvit – vždyť je toho tolik, co Ježíšovi učedníci potřebují slyšet. Množství informací je ale ohraničené. Bible není nekonečná (i když tím, že je každému čtenáři oživována Duche Svatým, je možno ji číst stále).

2 „Víte, že za dva dny bude ⁽Hod beránka⁾ a Syn člověka bude vydán, aby byl ukřižován.“ 

• V ř. je aramejský tvar pascha (h. pesach) znamená ‚překročení / pominutí‘. [Svátek se nazývá podle pominutí domů označených krví beránka při poslední ráně egyptské.
• Dva dny před svou smrtí Ježíš odložil všechny „jinotaje“ a promluvil zcela otevřeně – jasněji se vyjádřit již nelze.
• Jestliže učedníci přesto ještě něco nechápali, bylo to proto, že tahle informace pochopit nešla – byla zcela mimo jejich představu. Proč by Ježíš něco takového dopustil? Proč by se smrti nevyhnul, když o ni věděl předem?
• Náznaky o „položení života za ovce“ (J 10,11) Ježíš jistě učinil vícekráte – ale spojit s nimi slova o ukřižování bylo prakticky nemožné. Ve skutečnosti spíše než o náznacích by bylo správné mluvit o „systematické přípravě“ učedníků.
• Je to obtížní i pro nás, kdo známe celý kontext a máme k dobru dva tisíce let teologického „bádání“.

Zde je přehled některých míst, kde Ježíš mluví o své smrti. Mnoho zazní ještě o dva dny později u poslední večeře (zaznamenává je zvláště Jan).

• Matouš:
  • První předpověď utrpení zazněla poměrně brzy – po Petrově vyznání Ježíšova Synovství v Mt 16,21:
    „Od té chvíle začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma, mnoho trpět… být zabit a třetího dne vzkříšen.“
  • O kapitolu později po proměnění na hoře, když mluvil o Janu Křtiteli spojuje Janovu mučednickou smrt se svojí: Mt 17,12 „tak bude od nich trpět i Syn člověka“.
  • V Galileji o kousek dále říká explicitně: Mt 17,22: „Syn člověka bude vydán do rukou lidí, zabijí ho, ale třetího dne bude vzkříšen.“ (tzv. druhá předpověď)
  • Při výstupu do Jeruzaléma opět jasně: Mt 20,17n. „Když Ježíš vystupoval do Jeruzaléma, vzal si stranou dvanáct učedníků a cestou jim řekl: „Hle, vystupujeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a učitelům Zákona. Odsoudí ho k smrti a vydají pohanům, aby se mu vysmáli, zbičovali ho a ukřižovali; a třetího dne bude vzkříšen.“ (třetí předpověď)
  • Za dva dny při poslední večeři bude Ježíš mluvit zase jasně: Mt 26,11.29 „Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“ „Nebudu již pít z tohoto plodu vinné révy až do dne, kdy jej s vámi budu pít nový ve království svého Otce.“
• U Marka je to podobné, jen (jako vždy), stručnější.
• U Lukáše rovněž.
  • U poslední večeře (Lk 22) používá formulace: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět.“ „Neboť vám pravím, že se musí splnit… byl započten mezi zločince.“
• Nejpodrobnější je Jan – uvádí při poslední večeři celou Ježíšovu (pětikapitolovou) „rozlučkovou řeč“.
  • J 13,33 „Děti, ještě krátký čas jsem s vámi. Budete mě hledat, ale kam já jdu, tam vy nyní jít nemůžete.“
  • J 14,1-3 „Odcházím, abych vám připravil místo… přijdu opět a vezmu vás k sobě…“
  • J 14,18-19 „Nenechám vás jako sirotky, přijdu k vám… svět mě už neuvidí… vy mne však uvidíte.“
  • J 14,28 „Kdybyste mě měli rádi, radovali byste se, že jdu k Otci…“
  • J 16,5-7 „Nyní odcházím k tomu, který mě poslal… prospěje vám, abych odešel.“
  • J 16,16-22 „Ještě malou chvíli a neuvidíte mě… a opět malou chvíli a uvidíte mě…“
  • J 17 modlitba za učedníky
  • Další místa z Jana: 7,33-34 „Ještě krátký čas jsem s vámi, pak odejdu k tomu, který mě poslal.“
  • J 12,23-36 „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka…“

• Vyvstává otázka, jakou měli učedníci představu o své a Ježíšově budoucnosti: Jistě měli svou budoucnost pevně spjatou s Ježíšem, ale jak?
• Těžko mohla být po všem slyšeném jejich představa stále „jednoduše triumfalistická“ ve smyslu: „Vletíme“ do Jeruzaléma, Ježíš svou nadpřirozenou mocí zlikviduje Římany a převezme vládu. Ježíš bude král a my Jeho rádci.
• Když ne taková, tak jaká? Nejtěžší muselo být si představit, že by je Ježíš mohl opustit. Nějaké instrukce průběžně dostávali (pokořovat se, sloužit si navzájem), ale nic příliš konkrétního to nebylo.

• Atmosféra již musela být značně stísněná – Ježíšova tíseň se nutně přenášela na ostatní. Žádné uvolněné žertování, všichni byli nervózní a napjatí.
• Někdy taková období zkrátka nastávají a nejde s tím nic dělat. V našem běžném životě jsou období, kdy nás nic bezprostředně netíží, spíše vzácná a je třeba si jich vážit.
• Na druhé straně období tísně nejsou věčná – po každé poušti následuje oáza a po každém náročném výstupu následuje sestup do údolí.

3 Tehdy se shromáždili velekněží a starší lidu ve dvoře velekněze, který se jmenoval Kaifáš,

• var.: [+ , učitelé Zákona];
• ř.: do … dvora;
• Kaifáš byl veleknězem v letech 18-36 po Kr.;
• Kaifáš k sobě pozval všechny zainteresované autority. Problém byl jasný: Blíží se Svátky a přijel Ježíš. Lidé Ježíše „berou“ – je přítomen milion poutníků s napjatým očekáváním Mesiáše. Římané jsou nervózní. Něco s tím musíme udělat.
• Je třeba říci, že situace pro opravdu politicky obtížná byla. „Kličkování“ pod římskou nadvládou bylo pro židovské autority obtížné, frustrující a plné kompromisů
  • Mám ještě v živé paměti všechny kompromisy, kterých jsme se dopouštěli pod vládou komunistů – ustupovali jsme prakticky ve všem. Dilemata byla všudypřítomná, kompromisy nepřetržité. Nenáviděl jsem to, ale přišlo mi to normální. Nic jiného jsem neznal.
  • Např. to, že jsem vystudoval vysokou školu, vyžadovalo si nesčetněkrát „ušpinit ruce“- členstvím v Pionýru, Socialistickém svazu mládeže, účastí na prvomájových průvodech, skládáním zkoušek z politických předmětů, aj., aj.
  • Za toto všechno se stydím a vyznal jsem to Bohu jako hřích. Mnoho lidí bylo statečnějších – ti pak vystudovat nemohli nebo měli i závažnější problémy (i když v sedmdesátých a osmdesátých letech se už běžně nezavíralo).
  • Mnohem horší byla situace českých autorit ponechaných v úřadech pod nadvládou Němců během Protektorátu – kompromisy, které musel přijímat prezident Hácha a ostatní, byly drtivé a hrozby mnohem horší (běžně se popravovalo, zvláště po heydrychiádě).
  • Římská okupační vláda se s Židy také „nemazala“ – měli sice zájem, aby život v jejich „kolonii“ plynul poklidně, případnou neposlušnost ale trestali krutě.

4 a společně se poradili, jak by se lstí Ježíše zmocnili a zabili ho. 

• Náboženské autority vymyslely a zvolily řešení, které jim připadalo nejlepší – měly pocit, že „tichou likvidací“ Ježíše by všechny problémy mohly být vyřešeny.
• Morálně byl plán naprosto odsouzeníhodný, nicméně s opovržením vůči nim je třeba jednat opatrně – vedoucí stáli před Sofiinou volbou: Věděli, že když davy Ježíše provolají za mesiášského krále, Pilát nebude mít problém povstání utopit v krvi.
• Židovské autority navíc vyhodnotily, že Ježíš pravým Mesiášem není – což samozřejmě bylo chybné hodnocení, oni z něho ale vycházeli.
• Jejich volba stála takto: Mají kvůli jednomu „falešnému“ mesiáši, kterému se podařilo „pobláznit“ lid, riskovat zkázu celého národa? Situace z jejich pohledu neměla žádné dobré řešení – volili ze dvou zel: nespravedlivé odstranění jednoho člověka nebo hrozící zkáza národa.
• Jejich zodpovědnost byla širší, než pouze vlastní bezpečnost.
  • Když za války někdo ukryl před Němci Žida nebo parašutistu, neriskoval mučení a smrt pouze svou, ale celé rodiny. Takové rozhodování je mnohem mnohem těžší, než když dávám v sázku život pouze svůj vlastní.
  • Např. po heydrychiádě byl tlak na český národ extrémní – probíhalo masové zatýkání a popravy; Němci hrozili, že když jim Češi neudají atentátníky, celý národ zdecimují nebo vysídlí na Sibiř.
  • Za komunismu se režim naprosto běžně za odpor mstil na dětech – nespolupracovals s komunisty? Z tvých dětí se stali občasné druhé kategorie.
• Každý z nás může být šťastný, pokud před nás osud takovéto Sofiiny volby doposud nepostavil. A pokud někdy postaví, musí nám být vzdálena „Petrova“ sebejistota, že situaci určitě správně zvládneme.
• S Boží milostí ji zvládnout můžeme, ale garantováno nemáme nic.

• Věděl Kaifáš a ostatní, že jednají zle?
  • Alespoň někteří si jistě byli vědomi, že se Ježíš žádného hrdelního zločinu neodpustil (museli si např. „poshánět“ falešné svědky).
  • Někteří si ale opravdu mohli myslet, že Ježíšovo „rouhání“ (prohlašoval se za Boha) kritéria hrdelního rouhání podle Zákona dosáhlo. (Mojžíšův Zákon rouhání smrtí opravdu trestal).

• Teoreticky se můžeme ptát, zda se Kaifáš a ostatní mohli rozhodnout jinak.
  • Bůh dějiny tajemně řídí, aniž by přitom přestával respektovat lidskou svobodnou vůli. Bůh by nepochybně spásu lidstva „zařídil“ jinak, i kdyby se židovské autority tehdejšího rána rozhodly situaci řešit méně odpudivým způsobem (nezačaly připravovat justiční vraždu) – třeba jen chtěly Ježíše nechat zatknout nebo odvézt z Jeruzaléma.

5 Říkali však: „Ne ve svátek, aby nenastalo pobouření mezi lidem.“

• Cestu už zvolili, kostky byly vrženy – nyní zbývalo vyřešit „technické problémy“: Jak zatčení provést bez nežádoucí pozornosti lidu.

6 Když byl Ježíš v Betanii v domě Šimona Malomocného,

• [jeho jméno může naznačovat, že byl dobře známou obětí malomocenství a Ježíš ho uzdravil];
• Ze světa „velké politiky“ Matouš přepíná pozornost jinam – na místo, kde Ježíš tráví své poslední dny.
• O Šimonovi Malomocném se toho moc neví. Těžko mohl trpět malomocenstvím aktuálně – pravděpodobně mu přezdívka Malomocný zůstala po dřívějším Ježíšově uzdravení. Někteří zvažují, že mohlo jít o příbuzného, např. otce rodiny Lazarů (Marie, Marta, Lazar) – jak uvidíme dále.
• Pojďme si nejprve „udělat pořádek“ v Ježíšových pomazáních – zdá se, že proběhla nejméně dvě pomazání.
  • Lk 7,36-50 odehrálo se na počátku Ježíšovy služby, na nespecifikovaném místě v Galileji, hostitelem byl také Šimon, ale s přízviskem „farizeus“. Autorkou byla „hříšná žena“, pomazala Ježíšovy nohy, farizeus se pohoršil. Jde téměř jistě o jinou událost, než v dalších evangeliích.
  • Mt zde, Mk 14,3-9 popisují téměř jistě stejnou událost: Odehrává se před Velikonocemi, hostitelem je Šimon Malomocný v Betanii, žena není specifikována, pomazána je hlava, učedníci reptají nad plýtváním. Ježíš to chápe jako pomazání k pohřbu.
  • J 12,1–8 má lehké odlišnosti: odehrává u „Lazarů“ šest dní před Velikonocemi, pomazává Marie a to nohy. Kritizuje Jidáš. Ježíš chápe jako pomazání k pohřbu. Může a nemusí jít o stejný případ jako v Mt a Mk. (Shodují se Betanie, drahý olej, pohoršení, Ježíš to chápe jako pomazání k pohřbu. Neshoduje se hlava a nohy, dům a možná autorka).
  • Ježíš tedy byl pomazán dvakrát nebo třikrát – jednou na počátku služby, jednou nebo dvakrát krátce před smrtí.
  • Jak lze harmonizovat rozpory v Janovu podání?
    • Lazarova rodina mohla být na návštěvě u Šimona, mohlo jít např. o jejich příbuzného, klidně i otce. Platilo by tedy obojí – hlavními protagonisty byla Lazarova rodina, hostitelským domem dům Šimonův.
    • Hlava vs. nohy: žena pomazala více než jednu část těla, což není nepředstavitelné.
  • Jen pro zajímavost – rozdíly mezi Mt a Mk jsou minimální: Marek charakterizuje olej jako nardový, Matouš mluví o rozhořčení učedníků, kdežto Marek o „některých přítomných“. Mk odhaduje cenu oleje v denárech. Zdá se tedy, že Marek měl lepší představu o druzích a ceně olejů a že eufemisticky nechce očerňovat za reptání přímo učedníky (což by mohlo odpovídat jeho mládí).

7 přistoupila k němu žena, která měla alabastrovou nádobku drahocenného oleje, a když byl u stolu,  vylila mu ji na hlavu.

• [nádobka s dlouhým hrdlem byla zapečetěna a pro použití obsahu se musela rozbít];
• [hodnota představovala cca roční mzdu dělníka]; Při cenách 2025 a minimální mzdě by šlo o asi čtvrt milionu korun.
  • Tak drahé parfémy existují asi i v dnešní době, běžné to ale není. Jde již o extrémní luxus (už parfém za pět nebo deset tisíc je velmi luxusní).
• Žena zde není dále představena. Jisté je pouze, že musela být hodně bohatá.
• O ženu hříšnici zřejmě nešlo – ta pomazala Ježíšovy nohy na počátku služby, šlo o jinou situaci. ¹
• Mohlo jít o některou z bohatých Ježíšových příznivkyň (dle Lk 8,1–3: „Potom procházel městy a vesnicemi, kázal a zvěstoval radostnou zvěst o Božím království. Bylo s ním dvanáct učedníků a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie zvaná Magdaléna, z níž vyšlo sedm démonů, Jana, manželka Heroda Antipy, správce Chuzy, Zuzana a mnoho jiných; tyto ženy jej doprovázely a ze svého majetku ho podporovaly.“)
• Co ji k jejímu činu vedlo? Věděla o blížící se Ježíšově smrti? Zřejmě šlo o puzení Svatého Ducha spojené s hlubokým vnitřním zármutkem.
• Ženy jsou většinou citlivější a empatičtější, než muži. Žena mohla cítit, že Ježíš je smutný a rozrušený, že se něco děje, něco hrozného se chystá. A dala svému smutku průchod.
• Lásku nelze „přehnat“, láskou nelze „nic pokazit“.
• Co se mohlo stát? Riskovala Ježíšovo odmítnutí a kritiku okolí: prvního se jí nedostalo, druhého v hojné míře.

8 Když to jeho učedníci uviděli, rozhořčili se a řekli: „K čemu tato ztráta? 9 Vždyť se to mohlo draze prodat a peníze dát chudým.“

• ř.: zmar / zahynutí;
• var.: [tento olej];
• Extrémní finanční „ztráta“ musel být do očí bijící a urážející: Něco jako když si boháč v přítomnosti žebráka ostentativně zapálí cigaretu pětitisícovkou.
• „Vyhodit oknem čtvrt mega“, když po ulicích chodí lidé, kteří nemají, co jíst, vnímá jako nesprávné prakticky každý.
• Je možné, že protestoval Jidáš (a Matouš ho pouze ohleduplně nejmenuje), spíše ale problém měli i ostatní.²
  • Jidáš, jak víme, měl problémy s penězi (kradl ze společné pokladny) a celkově i s Ježíšovým přístupem ke svému „mesiášstv퓳, nicméně zde se jeho názor asi od ostatních příliš nelišil.
• Ruku na srdce – koho by takovéto flagrantní „plýtvání“ nerozhodilo?
• To, jak se všichni „ohánějí“ ohledy na chudé je (alespoň částečně) pokrytecké: „Proč jste ty peníze raději nevěnovali mi?“ (i když si to myslí) neřekne nikdo – chudými se ohánět naopak dokáže každý.
• Ježíš na toto pokrytectví ostatně za chvíli poukáže.

10 Ježíš to poznal a řekl jim: „Proč působíte té ženě těžkosti? Vykonala na mně dobrý skutek.

• Odhaduji, že k tomu, aby odhalil, co se mezi učedníky děje, tentokrát Ježíš nepotřeboval nadpřirozené zjevení.
• Stěžovat si Jemu se nikdo neodvážil, mezi učedníky to ale zjevně vřelo – nakláněli se k sobě, šeptali si, gestikulovali.
• Ježíš se ženy zastal – učedníky „okřikl“ či napomenul: „Nechte ji na pokoji – to, co udělala, není důvod k tomu působit jí těžkosti„.
• Jak toto své hodnocení ženina skutku Ježíš zdůvodňuje? Jak to, že Jej nezneklidňuje tak nehorázné plýtvání?

11 Vždyť chudé máte stále s sebou, mne však nemáte stále.

• Nejprve Ježíš „smetá ze stolu“ argument o chudých: Jak to, že vám najednou tak záleží na chudých lidech? Zatím jsem si nevšiml, že byste se o ně nějak horlivě starali. Kdo vám doposud bránil, abyste se uskrovnili a dávali jim své majetky? Atd.
• Notabene – pokud se bude chudým chtít věnovat v budoucnu, nic vám nebrání.
• Mne však nemáte stále: Ježíš poukazuje na mimořádnost situace a také na svůj blížící se odchod.
• O své blížící se smrti již Ježíš s učedníky vícekráte mluvil, připravoval je na to. Myšlenka to ale byla natolik „šílená“, že ji učedníci nedokázali v plném rozsahu přijmout.
• Také to, že Ježíš s učedníky nebude napořád, již muselo učedníkům zvolna „probleskovat“ – určitě jim to ale nedocházelo plně a už vůbec nevěděli, co budou po Ježíšově odchodu dělat.
• Takováto věta nutně musela učedníky uvést do zmatku a neklidu – jak to, že Ježíše „nemají stále„? Vždyť doposud ho „stále“ měli.

12 Když ona vylila tento olej na mé tělo, učinila to k mému pohřbu.

• Ježíš pokračuje ve vysvětlování, proč je ženin čin v pořádku – nejde o „obyčejné“ projevení přízně nebo úcty, nejde o běžný dar.
• Žena vykonala mimořádný prorocký úkon.
• Zemře-li někdo milovaný, někdo, koho jsme ctili, kdo miloval nás, někdo, komu jsme byli zavázáni, chceme svůj mimořádný vztah vyjádřit i na jeho pohřbu. V našich poměrech např. mimořádně velkou pohřební kyticí.
• V Ježíšově době bylo zvykem tělo zemřelého člověka potřít vonnými oleji. Ježíš říká, že toto pomazání vonnými oleji se ženinýma rukama odehrálo již nyní, tedy dopředu, několik dní před pohřbem skutečným.
• Ježíšův pohřeb na velký pátek se odehrával improvizovaně, v časové tísni před blížícím se šabatem. Ježíšovo tělo sice pomazáno bylo, ale „provizorně“.
• Zde pomazání proběhlo „v klidu“, nerušeně, láskyplně, beze spěchu a „se vším všudy“.
• Žena chtěla v pohnutí mysli pro svého Mistra udělat to nejlepší – proto sáhla ve své domácnosti po tom nejcennějším, co měla.
  • Můžem se zamyslet – po čem bychom sáhli my? Kdybych chtěli někomu „akutně“ vyjádřit svůj nejhlubší vztah – co bych mu daroval? Po čem bych sáhl? Co je to nejcennější, čeho bych se chtěl kvůli někomu vzdát? Co bych byl ochoten pro vyjádření lásky obětovat?

Naši přátelé z Jižního Súdánu (hlavně biskup Bernard Oringa s manželkou Suzy) několikrát navštívili Českou republiku. Navštěvovali jsme s nimi různé sbory, pořádali přednášky na různých místech. Naši jihosúdánští bratři pak návštěvníkům povídali o situaci u nich doma - ta byla většinou v jejich válkami zmítané zemi tristní. 
Kdo chtěl, měl na závěr možnost naše bratry v Jižním Súdánu podpořit. 
Jednou jsme měli přednášku na půdě římskokatolického kláštera. Po přednášce za mnou přišel jeden z řeholníků - byl to drobný bratr kolem čtyřiceti let, pracoval jako ošetřovatel v nemocnici. Jak vyplynulo, jeho koníčkem byl běh - absolvoval řadu dálkových běhů včetně maratónů. Ve svém pokoji (či cele) měl jako nejcennější majetek medaile, které za absolvované maratóny dostal - jinak, jako všichni řeholníci, nevlastnil žádné peníze ani žádný osobní majetek. 
Povídání jihosúdánských bratří se ho tak dotklo, že je chtěl podpořit - neměl ale z čeho. Tak mi přinesl to nejcennější, co měl - svoje medaile, jestli bych je neprodal a peníze bratrům pak nedal. 
Tento člověk se zachoval jako žena v našem příběhu - obětoval pro své bratry to nejcennější.

13 Amen, pravím vám, kdekoli po celém světě bude hlásáno toto evangelium, bude se na její památku mluvit také o tom, co ona učinila.“ 

• Ženě se za její čin od Boha dostalo zvláštní odměny – její čin „vešel do dějin“.
• Bůh pozoruhodně „spřáhl“ její příběh s hlásáním evangelia.
• A vzhledem k tomu, že evangelium o smrti a vzkříšení Božího Syna je nejznámějším příběhem dějin, stal se i příběh ženiny marnotratné lásky jedním z nejznámějších příběhů vůbec.
• Stane se to na ženinu památku – Bůh si přeje (a postaral se o to), aby ženin čin nikdy nezapadl, aby nikdy neupadl v zapomnění.

14 Potom jeden ze Dvanácti, který se jmenoval Juda Iškariotský, šel k velekněžím 

• Bezův kodex a lat. rkpp: Skariótés; 
• Jde o těžko uvěřitelnou věc – o možných Jidášových motivech byly popsány stohy papíru.
• Teorie o Jidášově snaze Ježíše vyprovokovat Ježíše k činu je poměrně uvěřitelná – vždyť Jidáš byl svědkem tolika Ježíšových nadpřirozených zázraků, že si o Něm nemohl myslet např., že jde o zavrženíhodného podvodníka.
• Vyloučit ale nelze ani prosté „nekomplikované“ lidské zlo – snahu uškodit, snahu se obohatit, závist, žárlivost, pýchu, nenávist.
• Jidáš se někdy během své učednické „kariéry“ nějakým způsobem otevřel ďáblu (Lk 22,3, J 13,27) – Kdy jak se to stalo, co bylo vstupní branou, se můžeme jen dohadovat (chamtivost? žárlivost? silné politické přesvědčení?)
• Ať to bylo cokoliv, navěky platí nejvyšší varování: Zrada přítele je strašná věc. Neexistují okolnosti, které by dobrovolnou zradu ospravedlnily.
• Ještě uvidíme, že Ježíš Jidášovu zradu „bral vážně“ – jako dýku do zad od dosavadního přítele. Nemávl nad ní rukou a ani se nezdá, že by pro Jidáše hledal polehčující okolnosti.
• Dost pravděpodobně měl i Jidáš otevřenou cestu k pokání (alespoň po vzkříšení) – ale nevyužil ji.

15 a řekl: „Co jste ochotni mi dát, když vám ho vydám?“ A oni mu odvážili třicet stříbrných

• ř.: a já;
• n.: zradím;
• Zde je užito stejné sloveso (estésan, aorist od histanai = ustanovit, odvážit / vyplatit ^[peněžitou částku^]) jako v  Za 11,12;
• [tj. odpovídá hodnotě 120 denárů]; 
• Pokud se zamýšlíme nad reálnou hodnotou Jidášových třiceti stříbrných z dnešního hlediska, narazíme na rozpor: daný tím, že stříbrný denár tehdy měl vyšší nominální hodnotu, než hodnotu danou pouze vahou stříbra.
  • Počítáno jako 120 denárů, znamená to 120 denních mezd dělníka – což v dnešních penězích může být kolem dvou set tisíc korun.
  • Počítáno ve stříbře, jde o necelého půl kilogramu, což má dnes cenu do deseti tisíc korun.
• Velekněží vyhodnotili, že takovouto příležitost si nemohou nechat ujít, a vyměřili zrádci částku poměrně významnou – kdyby nabídli „urážlivě málo“, mohl by si to Jidáš ještě rozmyslet.
• Jidášova nabídka přišla „jako na zavolanou“, přesně tohle velekněží potřebovali – aby se našel někdo, kdo zná Ježíšovy zvyky a kdo bude schopen vymyslet Jeho zatčení bez publicity a bez zbytečného povyku.
• Možná v tom mohli vidět i Boží ruku: Sám Nejvyšší nám posílá vhodného člověka, abychom svůj problém už konečně elegantně a definitivně vyřešili.
• Vše také skutečně bylo součástí Božího plánu – což ale nic neubírá na tom, že domluva velekněží se zrádcem byla hnusná a nemorální. Proč? Protože, ať už si o Ježíši velekněží i Jidáš mysleli cokoliv, obě strany dobře věděly, že zatčení ani smrt si Ježíš rozhodně nezaslouží.

16 Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby jim ho vydal.

• n.: čas; 
• n.: zradil; ř. paradidonai = vydat / zradit;
• Tím, že Jidáš peníze přijal, byl velekněžím dopředu zavázaný.
• Obecně platí, že je extrémně rizikové přijímat cokoliv, jakýkoliv dar nebo úplatek dopředu – náš závazek už nám nikdo neodpáře.
  • Jidáš se lapil do sítě – již téměř nemohl změnit názor.
  • Odpovídá to naléhavé radě z knihy Přísloví 6,1–5: Můj synu, jestliže ses zaručil za svého bližního,
    jestliže jsi dal ruku za cizince, jestliže jsi se osidlem stal ústy svými, jestliže jsi se chytil řečí svých úst, učiň toto, můj synu, a vypros se, neboť jsi padl do rukou svého bližního: jdi, pokoř se, dorážej na svého bližního, nedopřej spánku svým očím, nedřímej svými víčky, vypros se jako gazela z ruky lovce, jako pták z ruky ptáčníka.
  • Když už se ti to stane, udělej maximum pro to, aby ses ze svých závazků vyvázal.
  • Jidáš v této chvíli ještě mohl couvnout (peníze vrátit, Ježíše neudat, případně se Ježíši přiznat).
  • Nicméně neudělal to a dotáhl zradu do konce. Jeho pokus o vrácení peněz byl pak již marný.
• Celý Pesach už Jidáš prožíval prizmatem přemýšlení, kdy už nastane vhodná chvíle pro zradu? Na promýšlení významu svátku nebo na přemýšlení o Ježíši mu již nezbývala žádná kapacita.
• Jak je úžasné mít před Bohem čistě svědomí, vyznané hříchy!
• Jak nesmírně by se Jidášovi ulevilo, kdyby padl Ježíši k nohám a řekl mu vše o svých pochybnostech, vnitřních bojích, o své chamtivosti i o své úmluvě s farizei. Svět by se mu najednou rozzářil. Neexistuje nic, co by stálo za výměnu za vztah s Bohem.
• Ježíš by mu odpustil, objal ho a řekl by mu, co má udělat. Co jsou proti tomu nějaké politické úvahy nebo bohatství.

Ve filmu Kawasakiho růže má hlavní postava po Sametové revoluci dostat vyznamenání. Jen on přitom ví, že si je nezaslouží, protože kdysi podepsal spolupráci s StB. Při slavnostním projevu před přijetím ceny na sebe vše řekne. Katarze je obrovská. Najednou nehrozí prozrazení ani hanba. 

• Kdyby Jidáš přiznal svou domluvu s velekněžími, třeba ještě i při poslední večeři zachránil by se.
• Petr by se na něho možná nějakou dobu „kasal“, ale Ježíš (a život) by jej z toho brzy „vyléčil“.

17 Prvního dne svátku nekvašených chlebů přistoupili učedníci k Ježíšovi a řekli: „Kde chceš, abychom ti připravili k jídlu ⁽velikonočního beránka⁾?“

• ř.: pascha;
• Ač se to nezdá (podle našich představ a kalendáře se večeře odehrála zkrátka ve čtvrtek a ukřižování v pátek), není vůbec elementární zjistit, kdy se Ježíšova poslední večeře s učedníky vlastně odehrála.
• Podle Jana 19,14 totiž ukřižování proběhlo o den dříve, „v den přípravy svátku„, tam, kde se nyní v Matouši nacházíme my (J 19,14 Byl den přípravy velikonočního svátku, kolem poledne. Pilát řekl Židům: „Hle, váš král!“).
  • Mezi synoptiky a Janem jsou rozdíly i v čase ukřižování.
• Pesach probíhal tak, že Židé 15. nisanu přivedli do Chrámu beránka a kněží jej obětovali, Židé si jej odnesli domů a večer po západu slunce upekli a snědli.
• Pokud by Ježíš visel a umíral na kříži ve stejnou dobu, kdy Židé v Chrámu beránky obětovali (což by samozřejmě dávalo velký symbolický smysl), nemohl Ježíš při poslední večeři (den přes svou smrtí) s učedníky jednoho z těchto obětovaných beránků jíst.
• Jak to harmonizovat?
  • Buď večeře s učedníky nebyla pravou pesachovou večeří (odehrávala se o den dříve a konzumovaný beránek nebyl beránkem obětovaným v Chrámě). Potom by Ježíš mohl zemřít „současně“ s ostatními obětovanými beránky. Toto je pravděpodobnější vysvětlení.
  • Nebo Ježíš zemřel o den později, než beránci obětovaní v chrámě. Poslední večeře potom byla pesachovou večeří se vším všudy (Ježíš s učedníky snědli beránka obětovaného v chrámu), ale Jeho ukřižování se odehrálo až další den (kterým mohl být pátek).
  • Podle Poola se v Janovi paschou, „svátkem“ míní nikoliv Pesachová večeře, ale oslava, která připadala na patnáctý den nisanu. 
  • Také podle Gilla: „Pokud se má na mysli příprava na velikonoční svátky, musí to znamenat buď přípravu na „Chagigah“, což byl velký svátek, který se obvykle slavil patnáctého dne a který se někdy nazýval velikonoční svátky, nebo přípravu na celý svátek po všechny zbývající dny“.
• Učedníci se ptají na místo večeře, nikoliv na čas. Ježíš se s nimi tedy musel již předem domluvit, že budou svou velikonoční večeři jíst o den dříve, než ostatní.

18 On pak řekl: „Jděte do města k jistému člověku a řekněte mu: ‚Učitel říká: Můj čas je blízko. Budu u tebe se svými učedníky slavit velikonočního beránka.‘“ 

• n.: k jednomu / k tomu a tomu …; ř. ho deina (‚kdosi / někdo‘); HL
• Ostatní dva synoptici se navíc zmiňují o tom, že učedníci měli stopovat muže nesoucího džbán vody.
• Matoušova formulace ukazuje buď na to, že Ježíš muže jmenoval, ale Matouš jméno nechtěl zaznamenat (možná z konspiračních důvodů); nebo si jméno nezapamatoval.
• Spíše ale Matouš celou záležitost se stopováním nepovažoval za zásadní.
• Důležité je, že ve městě existoval člověk, připravený a ochotný poslechnout; člověk, jemuž stačilo dát pokyn a on bez řečí všechno kompletně připravil.
• Co příprava obnášela? Prostření slavnostní tabule pro třináct osob, nakoupení jídla a vína, upečení chleba a beránka. Zajištění obsluhy.
• Dům byl zřejmě v Jeruzalémě (neměli pak daleko na Olivovou horu), ale kdo mohl být tím člověkem? Tradičně se uvažuje o Josefovi z Arimatie nebo o matce Jana Marka, ale v zásadě mohlo jít o kohokoliv, kdo:
  • Ježíše znal
  • Považoval Jej za autoritu (učitele)
  • Věděl, že přijde čas na večeři s učedníky
  • Měl technické možnosti se přípravy zhostit.
• Pokyny pro zajištění místnosti byly podobně nadpřirozené, jako když učedníci Ježíši v Betfage nebo Betanii opatřovali oslátko pro vjezd do města.

19 A učedníci učinili, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka. 

• Všechno šlo hladce. Jak je všechno jednoduché, když jsou věci v Boží režii!

20 Když nastal večer, stoloval s Dvanácti učedníky. 

• Poslední normální chvíle v Ježíšově životě. Poslední „kladný“ zážitek, poslední jídlo, poslední přátelské prostředí. Dokonce trochu vína.

21 A když jedli, řekl: „Amen, pravím vám, že jeden z vás mě zradí.

• n.: zradil; ř. paradidonai = vydat / zradit;
• Ježíš v této věci zjevně nebyl „nad věcí“. Jak uvidíme dále, Jidášova zrada nemohla na běhu věcí nic změnit, přesto si ji Ježíš „bral osobně“ a dotýkala se ho.
• Proč to učedníkům vlastně říkal?
  • Zřejmě šlo o poslední varování pro Jidáše – ještě si to mohl rozmyslet, přehodnotit své rozhodnutí. Šlo o poslední šanci k pokání. Jak uvidíme v příští kapitole, Jidášova lítost a vrácení peněz již zřejmě Bohem jako pokání akceptovány zřejmě nebyly.
  • Potřebovali to vědět i ostatní učedníci? Varování před zradou zřejmě není nikdy dost. Zrada je jedna z nejhnusnějších věcí. Že se zrádce našel i v nejužším kruhu, je varující pro věčné časy.

22 Velmi se rmoutili a jeden každý z nich ^[mu^] začal říkat: „Jsem to snad já, Pane?“

• Jde o přirozenou reakci. Jednak je vyděsila představa, že i v tak úzkém kruhu přátel by se mohl najít někdo takový.
• Jednak si žádný normální člověk není jist sám sebou – vždyť kdo může s jistotou tvrdit: Já všechno zvládnu, já všechno vydržím? Nevíme, co nás život uchystá a jsme příliš slabí, abychom se sami na sebe mohli spolehnout.
• Petr se svou věrností „kasal⁷“ a víme, jak to s ním pak dopadlo (verš 75).
• Přímá otázka: „Jsem to snad já, Pane?“ je velmi zvláštní, ale jak uvidíme, asi nakonec ta nejrozumnější a hluboká.
• Učedníci určitě odpovídali intuitivně, jistě nešlo žádnou hlubokou promyšlenou teologickou odpověď. Byli zmateni a vyděšeni.
• Co tato otázka vlastně znamená?
  • Na první pohled by se mohla jevit jako nesmyslnou: Každý o sobě přece dobře ví, jestli nějakou zradu plánuje nebo ne.
  • Každý učedník (kromě Jidáše) mohl Ježíši s jistotou a klidným svědomím odpovědět: Ježíši, v mém případě je to nesmysl, já žádnou zradu neplánuju. Co to tedy učedníci říkají?
  • Cožpak neplatí, že každý zná sám sebe nejlépe – že nikdo mě nezná lépe, než já sám? Cožpak neznám své vlastní myšlenky?
  • Do určité míry ano, zcela pravdivé toto tvrzení není: Vždyť i moje manželka, která je jen obyčejným člověkem bez jakýchkoliv nadpřirozených schopností, mě někdy zná lépe, než já sám sebe. Příležitostně jsem schopen sám sebe obelhávat nebo o sobě žít v iluzi.
  • A což teprve Bůh! Ne nadarmo je o tom psáno na více místech v Písmu:
    • Jer 17,9-10 „Nejzáludnější ze všeho je srdce, je nevyléčitelné. Kdo mu rozumí? Já, Hospodin, zpytuji srdce, zkoumám ledví, abych každému odplatil podle jeho cest, podle ovoce jeho činů.“
    • 1S 16,7 „Člověk totiž hledí na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.“
    • Ž 139,1.23-24 „ Hospodine, tys mě vyzpytoval a znáš mě. Víš o mně, ať sedím či vstanu, z dálky znáš mé myšlenky. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všímáš si všech mých cest.
      Ještě nemám slovo na jazyku – hle, ty je znáš celé, Hospodine. […] Zpytuj mě, Bože, a poznej mé srdce, zkoumej mě a poznej moje myšlenky. Pohleď, zda jsem na cestě trápení, a veď mě cestou věčnosti!“
    • Př 21,2 „Každá cesta člověka je přímá v jeho očích, ale Hospodin zpytuje srdce.“
    • Lk 16,15 „Vy se před lidmi děláte spravedlivými, ale Bůh zná vaše srdce.„
    • 1Kr 8,39 „Ty sám poznáváš srdce všech lidských synů, ty jediný znáš srdce všech lidí.“
    • Žd 4,12-13 „Boží slovo je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč: proniká až na rozhraní duše a ducha, kloubů a morku a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce.
      Není tvora, který by se mohl před ním skrýt. Všechno je nahé a odkryté očím toho, jemuž se budeme zodpovídat.“,
• Toto měli učedníci na srdci, když se ptali: Jsem to snad já? Ptali si: Je v mém srdci něco, o čem nevím? Žiju o sobě v iluzi? Hraji si na učedníka a ve skutečnosti jsem hnusný zrádce?
• To vše je možné, takoví my lidé jsme, takoví dokážeme být.
• To, že se učedníci takto ptali, velmi svědčí v jejich prospěch. Ukazuje to na jejich pokoru a určitou zralost. (Možná i na znalost uvedených biblických míst). Byli již natolik moudří, že se ve svých sebehodnoceních a výrocích drželi zpátky. Nebyli těmi, kdo by první „hodili kamenem“, ale těmi, kdo se „vytráceli nejprve“.
• Takže učedníci plni nejistoty a zmatení chtějí od od svého Mistra ujištění, že když mluví o zrádci, nemá na mysli zrovna je.
• O Ježíš jim toto ujištění dává. To, co jsem napsal o „hloubkové psychologii“ zkaženosti a nespolehlivost lidského já, je sice do určité míry pravdivé, ale pouze do určité míry. Má to své hranice. Zároveň platí jednoduché: Když zradu neplánuji, tak ji neplánuji. Když opravdu chci být věrný a loajální, Bůh mé rozhodnutí bere vážně.
• Mimochodem: O chvíli dále uvidíme, že i Jidáš se, stejně jako ostatní „na oko“ ptal: Jsem to snad já? Musel přitom vidět a cítit, že Ježíš o jeho plánu ví, že mu „vidí až do žaludku“. Možná mu Ježíš dával poslední šanci vycouvat (Po tomto okamžiku do něj vstoupil satan).⁸

23 On odpověděl: „Kdo se mnou namočil ruku v míse, ten mě zradí.

• [Tehdy běžný způsob stolování. Společné jídlo v tehdejší kultuře vyjadřovalo: „Jsem tvůj přítel, nezradím tě“.] 
• n.: zradil; ř. paradidonai = vydat / zradit;
• Ježíš tuto chvíli zmatku a pochybnosti „rozetíná“ (ukončuje) jasnou odpovědí: Ukážu vám jasně, kdo to je. Žádné jinotaje, žádné hádanky, žádná psychologie.
• Ne ale zcela – proč namáčení chleba? Proč Ježíš na Jidáše prostě neukáže? Proč neřekne: Zrádcem je náš milý Jidáš?
• Jan popisuje situaci poněkud podrobněji a lehce odlišně (J 13,21n.) Ježíš byl hluboce pohnut a řekl: „Amen, amen, pravím vám, že jeden z vás mě zradí.“ Učedníci se dívali jeden na druhého, v rozpacích, o kom to mluví.
  Jeden z učedníků – ten, kterého Ježíš miloval – spočíval u Ježíšovy hrudi. Šimon Petr na něj kývl, ať se zeptá, o kom mluví. Ten se naklonil blíž a zeptal se: „Pane, kdo je to?“ Ježíš odpověděl: „Ten, komu podám namočené sousto.“ Namočil sousto, podal ho Jidáši, synu Šimona Iškariotského. A po tom soustu vstoupil do něj Satan. Ježíš mu řekl: „Co činíš, učiň rychle.“ Ostatní nerozuměli, proč mu to říká.
• To je výborná a hluboká otázka. Proč Ježíš – který jindy mluvil velmi přímo – v tuto klíčovou chvíli nezvolil přímou konfrontaci, ale použil symbolické gesto s namočením chleba?
  Zde je několik možných důvodů:
  
  1. Ochrana před předčasným zásahem učedníků
  Ježíš věděl, že učedníci by pravděpodobně Jidáše zastavili nebo napadli, kdyby bylo vše zjevné. Když později řekl: „Co činíš, učiň rychle,“ učedníci ani tehdy nerozuměli, co se děje (Jan 13,28–29).
  👉 Jeho slova i gesto byla záměrně nejednoznačná – pouze Jidáš chápal plně.
  
  2. Respekt k Jidášově svobodné volbě
  Ježíš opakovaně Jidáše varoval, naznačoval, že ho zná, že ho miluje – ale nenechal ho zostudit před ostatními. V určitém smyslu mu do poslední chvíle dává prostor ke změně, možnost uvidět, co dělá, a obrátit se.
  👉 Je to podobné jako u bohatého mládence – Ježíš miluje i toho, kdo ho zradí.
  
  3. Naplnění proroctví v jemnosti a milosrdenství
  V Janovi 13,18 Ježíš říká:
  „Ten, který jí chléb se mnou, zvedl proti mně patu.“
  (narážka na Žalm 41,10 – prorocký verš o zradě od blízkého přítele)
  Chléb podaný ze stejné mísy byl ve starověku gestem přátelství a úcty. Paradoxně tedy Ježíš nabízí Jidášovi chléb jako poslední výzvu k pokání – nebo poslední projev lásky.
  👉 Ježíš zjevuje zrádce ne tím, že ukáže prstem, ale že nabídne chléb.
  
  4. Ježíšova kontrola nad dějem
  Ježíš nebyl obětí situace – on sám určuje tempo událostí. Když řekne „jeden z vás mě zradí“, spustí tichou konfrontaci. Ale nechce vyvolat drama – protože jeho hodina ještě nenadešla (v Janově evangeliu se opakovaně říká, že všechno má svůj čas).
  👉 Ježíš panuje i nad svou vlastní zradou – klidně, s autoritou a vědomím, co činí.
  
  Shrnutí:
  Ježíš neukazuje na Jidáše, protože:
  chrání tok událostí a dává zradě prostor naplnit roli v plánu spásy,
  nabízí Jidášovi poslední výzvu milosti,
  neponižuje ho veřejně,
  dává signál jen těm, kdo opravdu chtějí slyšet (Jan to chápe – ostatní ne),
  zachovává klid, vlídnost i ve chvíli zrady.
  
  Chceš se podívat i na výklad konkrétních paralelních evangelií (Mt, Mk, Lk, J)?

• 24Syn člověka sice odchází, jak je o něm ^pnapsáno,^a ale běda tomu člověku,^b skrze něhož bude Syn člověka zrazen. ⁽Pro toho by bylo lépe, kdyby se^)t20 nenarodil!“ ^t20 ř.: Jemu by bylo lépe, kdyby se ten člověk … ^a Mt 26:31; Mt 2:5p ^b Mt 18:7
• 25Juda, který ho zrazoval,^a (na to^)b řekl: „Jsem to snad já, Rabbi?“^t21 Ježíš mu odpověděl:^t22 „Tys to řekl.“^c t21 v. Mt 26:49; Mk 9:5p; J 1:38 ^t22 ř.: říká ^a Mt 26:16p ^b Mt 4:4 ^c Mt 26:64
• 26^sKdyž ^sjedli, vzal Ježíš chléb, požehnal,^t23 rozlomil^a ho, dal^t24 učedníkům a řekl: „Vezměte, jezte. Toto je mé ^mtělo.“ ^t23 var.: [vzdal díky]; Mt 14:19 ^t24 var.: [dával] ^a L 24:30; Sk 2:46; Sk 20:7; 1K 10:16
• 27Pak vzal kalich,^a svzdal ^sdíky a dal jim ho ⁽se slovy⁾:^t25 „Napijte^b se z něho všichni. ^t25 ř.: říkaje ^a Ž 116:13 ^b Iz 55:1; 1K 10:4
• 28Neboť toto je má krev nové smlouvy,^a která se vylévá^t26 za mnohé^b na odpuštění^c hříchů. ^t26 ř.: je vylévána ^a Ex 24:8; Za 9:11; Žd 9:20; Jr 31:31~ ^b Mt 20:28; Ř 5:15 ^c Ef 1:7; Ko 1:14; Žd 9:22; Zj 7:14
• 29Pravím vám, že od ^stéto ^schvíle již nebudu pít z tohoto plodu ^svinné ^srévy až do toho dne, kdy jej budu pít s vámi nový v království svého Otce.“^a a Mt 13:13
• 30A ^szazpívali ^schvalozpěv^v27 a vyšli na Olivovou^a horu. ^v27 [zpívaly se Ž 115-118] ^a Mt 21:1
• 31Tehdy^a jim Ježíš ^hřekl: „Vy všichni ode mne této noci odpadnete,^t28 neboť je ^pnapsáno: ‚Budu bít pastýře a ovce stáda se rozptýlí.‘^b t28 n.: budete nade mnou … pohoršeni ^a Mk 14:27 – Mk 14:31//; L 22:31 – L 22:34 ^b Za 13:7//; J 16:32
• 32Ale po svém vzkříšení^a vás předejdu do Galileje.“^b a Mt 16:21 ^b Mt 28:7
• 33^(sNa ^sto^)a mu Petr řekl: „Kdyby všichni od tebe odpadli,^b já nikdy neodpadnu!“^c a Mt 4:4 ^b Mt 26:31 ^c J 13:36 – J 13:38~
• 34Ježíš mu řekl: „Amen, pravím tobě, že mě této noci, dřív než kohout zakokrhá,^t29 třikrát zapřeš.“ ^t29 n.: se ozve; všude v evangeliích je sloveso zakokrhat překladem ř. fónésai (= ‚zavolat‘); v. Mt 26:75.
• 35Petr mu ^hřekl: „I kdybych měl s tebou zemřít, určitě tě nezapřu.“ Podobně mluvili i ostatní učedníci.
• 36Tehdy^a s nimi Ježíš ^hpřišel na místo zvané Getsemane^v30 a ^hřekl učedníkům: „Posaďte se zde, zatímco se tamhle odejdu pomodlit.“ ^v30 Getsemane (‚lis na olej‘) – zahrada ležící na vých. úbočí Kidrónu. ^a Mk 14:32 – Mk 14:42//; L 22:40 – L 22:46
• 37^sVzal ^ss ^ssebou Petra a oba Zebedeovy syny;^a tu se začal rmoutit a znepokojovat. ^a Mt 17:1; Mk 5:37
• 38Pak jim ^hřekl: „Má duše je smutná^a až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou.“ ^a Ž 42:6; J 12:27
• 39A trochu poodešel, padl na tvář, modlil^a se a říkal: „Můj Otče, je-li to možné, ať mne mine tento kalich.^b Avšak ne jak já chci, ale jak chceš ty.“^c a L 3:21! ^b Mt 20:22; J 18:11 ^c J 6:38~
• 40Potom ^hpřišel k učedníkům a ^hnalezl je spící,^a i ^hřekl Petrovi: „To jste se mnou nemohli bdít jedinou hodinu? ^a L 9:32
• 41Bděte^a a modlete se, abyste nevešli do pokušení.^bc cDuch je sice ochotný, ale ^xtělo slabé.“ ^a Mt 24:42! ^b L 22:40 ^c 1P 5:8
• 42Opět podruhé odešel a pomodlil se, říkaje: „Můj Otče, není-li možné, ^saby mne tento kalich ^sminul, musím-li^a ho vypít, staň se tvá vůle.“ ^a Mt 16:21
• 43Pak šel a nalezl je opět spící, protože měli ^svelmi ^pstěžká víčka.^a a Mk 14:40
• 44I nechal je, znovu odešel a pomodlil se potřetí, říkaje ^[opět^] stejnou ^cprosbu.^t31 t31 ř. logos = věc / slovo
• 45Tehdy ^hpřišel ke svým učedníkům a ^hřekl jim: „⁽Ještě spíte a odpočíváte?^)t32 Hle, ^ppřiblížila se ta hodina a Syn člověka je vydáván do rukou^a hříšníků. ^t32 n.: Spěte dál a odpočívejte. ^a Mt 17:22
• 46Vstávejte, pojďme! Hle, ^ppřiblížil se ten, který mne zrazuje.^a“ ^a Mt 26:16
• 47^sKdyž^a ještě ^smluvil, hle, přišel Juda, jeden z Dvanácti, a s ním veliký zástup od velekněží a starších lidu s meči a holemi. ^a Mk 14:43 – Mk 14:50//; L 22:47 – L 22:53; J 18:3 – J 18:11
• 48Ten, který ho zrazoval, ⁽s nimi domluvil znamení⁾:^t33 „Je to ten, kterého políbím; toho se zmocněte.“ ^t33 ř.: jim dal zn. řka
• 49A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: „Buď zdráv, Rabbi,“^a a ^svroucně ho ^spolíbil.^b a Mt 26:25 ^b L 7:38
• 50Ježíš mu řekl: „Příteli,^a proč jsi přišel?“^t34 Tu přistoupili, vztáhli na Ježíše ruce a zmocnili se ho. ^t34 n.: „Příteli, učiň, k čemu jsi zde.“ ^a Mt 20:13
• 51A hle, jeden z těch, kteří byli s Ježíšem, natáhl ruku, vytasil meč, udeřil veleknězova otroka a uťal mu ucho.
• 52Tehdy mu Ježíš ^hřekl: „Vrať svůj meč na místo. Neboť všichni, kdo se chápou meče, mečem ^fzahynou.^a a Gn 9:6
• 53Či myslíš, že nemohu poprosit svého Otce, a on mi hned pošle víc než dvanáct legií^a andělů?^b a Mk 5:9p ^b Mt 4:11; 2K 6:17~
• 54Jak by se však naplnila^a Písma, že se tak musí stát?“ ^a Mt 1:22p
• 55V onu hodinu řekl Ježíš zástupům: „Jako na lupiče jste vyšli s meči a holemi, ^sabyste mě ^szatkli.^t35 Den co den jsem^t36 sedával^a v chrámě^b a učil,^c a nezmocnili jste se mne. ^t35 n.: ? (otázka) ^t36 var.: [+ s vámi] ^a Mt 5:1p ^b Mk 12:35; J 7:14 ^c Mt 4:23!; Mt 21:23
• 56Toto všechno se však ^pstalo, aby se naplnila Písma proroků.“ A ^sv ^sté ^schvíli ho všichni učedníci opustili a utekli.
• 57Ti,^a kdo se Ježíše zmocnili, ho odvedli k veleknězi Kaifášovi,^b kde se shromáždili ^sučitelé ^sZákona a starší. ^a Mk 14:53 – Mk 14:65//; J 18:12nn ^b Mt 26:3p
• 58Petr šel zpovzdálí za ním až k veleknězovu dvoru; vešel dovnitř a seděl se služebníky,^a saby ^suviděl konec. ^a Sk 5:22
• 59Velekněží, starší a celá velerada^a hledali proti Ježíšovi křivé svědectví,^b aby ho mohli ^sodsoudit ^sk ^ssmrti, ^a Mt 5:22p ^b Mt 15:19; Mt 19:18; Ž 27:12; Sk 6:11
• 60ale nenašli, ^sačkoli ^spředstoupilo mnoho křivých svědků. Nakonec předstoupili dva^a křiví svědkové ^a Dt 19:15
• 61a řekli: „Tento člověk říkal: Mohu zbořit ^cBoží svatyni^a a ve třech dnech ji vybudovat.“ ^a Mt 27:40; J 2:19
• 62Tu velekněz povstal a řekl mu: „Nic neodpovídáš?^a Co tito lidé svědčí proti tobě?“ ^a Mt 27:12 – Mt 27:14; J 19:9 – J 19:11
• 63Ježíš však mlčel. Velekněz mu řekl: „Zapřísahám^v37 tě při živém ^cBohu,^a abys nám řekl, zda jsi Mesiáš,^b Syn ^cBoží!“^c v37 [na zapřísahání byl Ježíš zákonně povinnen odpovědět; srv. Lv 5:1] ^a Mt 16:16 ^b Mt 2:4p ^c Mt 4:3!; L 22:70
• 64Ježíš mu říká: „Tys to řekl.^a Avšak pravím vám, od nynějška ^fspatříte Syna člověka sedícího po pravici^b Moci^c a přicházejícího na nebeských oblacích.^d“ ^a Mt 26:25; Mt 27:11 ^b Mk 16:19!; Žd 1:3 ^c Ž 110:1// ^d Ž 110:1; Ž 24:30//; Da 7:13//
• 65Tu velekněz roztrhl svá roucha^a a řekl: „Rouhal se!^b Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání. ^a Lv 10:6; Lv 21:10; Nu 14:6; Sk 14:14 ^b Mt 9:3; J 10:33; J 10:36
• 66Co si o tom myslíte?“ Oni odpověděli: „Je hoden^t38 smrti.“^a t38 n.: propadlý ^a Lv 24:16; J 19:7
• 67Pak mu naplivali^a do tváře a ^sztloukli ho ^spěstmi; někteří ho uhodili^b a Mt 27:30; L 22:63 – L 22:65 ^b Mt 16:21
• 68a říkali: „Prorokuj nám, Mesiáši,^a kdo je ten, který tě udeřil?“ ^a Mt 2:4
• 69Petr^a seděl venku na dvoře. Přistoupila k němu jedna služka^b a řekla: „Také ty jsi byl s^c Ježíšem Galilejským!“^t39 t39 takové označení Ježíše je ještě v L 23:6 ^a Mk 14:66 – Mk 14:72//; L 22:55 – L 22:62; J 18:16 – J 18:18 ^b Sk 16:16p ^c Mk 3:14!
• 70Ale on to přede všemi zapřel, říkaje: „Nevím, o čem mluvíš.“^a a Př 29:25~
• 71A ^skdyž on ^svyšel k bráně, spatřila ho jiná a ^hřekla těm, kdo tam byli: „^[I^] tenhle byl s Ježíšem Nazaretským.“
• 72A on opět zapřel s přísahou:^a „Neznám toho člověka.“ ^a Mt 5:34
• 73Za chvilku přistoupili ti, kteří tam ^pstáli, a řekli Petrovi: „Skutečně i ty jsi z nich, vždyť i tvá řeč^v40 tě prozrazuje!“ ^v40 [Galilejský přízvuk, který byl v Jeruzalémě nápadný]
• 74Tehdy se začal zaklínat a zapřísahat: „Neznám toho člověka!“ A hned nato zakokrhal^a kohout. ^a Mt 26:34
• 75Tu si Petr vzpomněl na Ježíšovo ^rslovo, ^psjak ^sřekl: ‚Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš.‘ I vyšel ven a hořce se rozplakal.

1. I tato žena hříšnice použila alabastrovou nádobku, což snad může ukazovat na to, že šlo také o drahý olej, explicitně to u ní ale zdůrazněno není. ↩︎
2. Jan píše, že žehral Jidáš, a ostatní učedníky nezmiňuje: Buď tedy Matouš Jidáše ohleduplně nezmiňuje nebo naopak chce Jan Jidášovi „přitopit“ a jeho roli vypichuje. ↩︎
3. Tradičně (i když to nelze biblicky doložit) se tak zdůvodňuje nepochopitelná Jidášova zrada – že Jidáše dráždilo, že Ježíš se stále nemá k tomu, aby konečně „spustil očekávanou revoluci“ proti Římu. ↩︎
4. Nedávno v červenci 2025 zemřela. ↩︎
5. Více viz na stránkách Spolku pro Jižní Súdán. ↩︎
6. Myslím, že šlo o Klášter milosrdných bratří v Brně – někteří řeholníci pracovali v nemocnici. ↩︎
7. Chlubil. ↩︎
8. A co Petr? Ptal se také? Nebo už v této chvíli „holedbal“?
   Lze i uvažovat, že Petr pod vlivem Ježíšových slov provedl svou „hloubkovou introspekci“ „důkladněji“, než ostatní a dospěl k názoru, že žádnou zradu opravdu v úmyslu nemá. ↩︎