Matouš – kapitola 27

1 Když nastalo ráno, uradili se všichni velekněží a starší lidu proti Ježíšovi, že ho usmrtí.

• Nekonečná noc – samozřejmě hlavně pro Ježíše. Téměř jistě vůbec nespal, možná si ani nesměl sednout
• Ale ani „vedoucí“ toho moc nenaspali. Ještě nebylo nic rozhodnuto, ale „vlak už se dal do pohybu“. Měli Ježíše ve své moci – to, o co tak dlouho usilovali, se stalo skutečností. Teď jeho likvidaci museli správně „zprocesovat“.
• Konec konců – ještě mohli si mohli říci: Neblázněme, pusťme ho. To, co se chystáme udělat, je vražda, vždyť to není žádný zločinec.
• Ďábel byl sice vypuštěn ze řetězu (a na rozdíl od Jóbova „případu“ mu Bůh nenastavil vůči Ježíši žádné hranice, mohl se na Něm „vyřádit“ nejhorším způsobem, který ho napadl), temnota byla enormní, ale vzepřít se bylo možno. Ďábel může působit duchovní temnotu, ale ruku lidem nezkroutí.
• Nicméně nic nečekaného se nestalo. Velekněží a starší si pouze „zdřímli“ a hned ráno svolali schůzi, kde si potvrdili, že že svůj plán dotáhnou do konce. Tím koncem byla smrt. Jinou možnost nezvažovali.
• Nadcházející den měl být ještě horší. Ježíše čekalo ještě asi devět hodin života.

2 Spoutali ho, odvedli a vydali vladaři Pontiu Pilátovi.

• Pilát byl římským prefektem v Judsku v létech 26-36 po Kr. Za brutální postup proti Samařanům byl r. 36 pohnán k zodpovědnosti do Říma; Pilát byl tedy zřejmě krutý způsobem, který byl moc i na vcelku bezskurpulózní římskou moc. To se ale stalo až po Ježíšově smrti. Je možné, že tato vražda ještě dále zatvrdila Pilátovo svědomí nebo se za ni mstil „celému světu“?
• Nadvláda Říma byla přísná a udělování hrdelních trestů nepatřilo do pravomoci židovských vedoucích.
• Být spoutaný je nesmírně nepříjemný pocit. Na škole jsme si kdysi z legrace zkoušeli svěrací kazajku a hrozný pocit zoufalství a paniky si dodnes pamatuji.
• Ježíš již ztratil veškerou kontrolu nad svým jednáním.

3 Když ⁽jeho zrádce Juda⁾ uviděl, že byl Ježíš odsouzen, pocítil lítost a vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším, 

• n.: Juda, který ho zrazoval;
• Co Jidáš viděl? Zmláceného a spoutaného Ježíše, kterého někam vlečou. Musí být strašný pocit vědět, že je to moje vina, že na tomhle mám svůj podíl.
• Je možné, že Jidáš nevěděl, k jakým koncům jeho zrada povede? Že to nedomyslel nebo podcenil? Častý výklad říká, že Jidášovým cílem bylo Ježíše „vyburcovat z letargie“, tlakem jej „přinutit“, aby se konečně demaskoval, vystoupil jako vojenský vůdce, postavil se do čela vzpoury a Izraelce osvobodil. Že k tomu disponuje nadpřirozenou mocí, bylo zjevné.
• Takovéto byly „klasické“ v židovské historii mnohokrát opakované modely zachránců: Izraelci trpěli útlakem, povstal zachránce disponující nadpřirozenými schopnosti a utlačovatele vyhnal (Mojžíš, Gedeon a desítky dalších). Ježíš nadpřirozenou mocí zjevně disponoval, pouze ne a ne ji použít „správným“ způsobem.
• Pravděpodobné tedy je, že když Jidáš viděl, že Ježíše k ničemu nevyprovokoval, že se nechává pouze pasivně vláčet událostmi, pochopil, že jeho plán byl pomýlený. Mohlo mu Ježíše také zabýt normálně líto.
• Jeho pokání se zdá být opravdové – nezůstal pouze u slov, ale udělal i konkrétní kroky k nápravě. Vyhledat vedoucí a vracet jim peníze muselo být v dané situaci i trochu riskantní – říkal jim tím vlastně, že se mýlil, že Ježíše už za zločince nepovažuje a že i oni sami by měli své soudy znovu přehodnotit.
• Možná Jidáš určitým způsobem volal o pomoc – koneckonců šlo o duchovní autority národa, kde jinde tedy hledat rozhřešení nebo povzbuzení?. Možná očekával povzbuzení ve smyslu: Ale ne, Jidáši, nevzrušuj se, udělal jsi správnou věc, zachránil jsi národ, tenhle člověk byl opravdu nebezpečný, způsobil by, že by nás Římané zlikvidovali. Vždyť vidíš, že my v tom máme naprosto jasno.
• Nebo naopak: Pokud tě to trápí, pojď, pomodlíme se spolu, aby ti Hospodin odpustil. Ničeho takovému se mu nedostalo.
• Hrozivým vykřičníkem na věčné časy je, že Jidášovo pokání nakonec zřejmě nebylo Bohem přijato – srv. Ježíšovo běda u předchozí večer, že by pro něho bylo lépe se vůbec nenarodit. Je možné, že u večeře Jidáš propásl svou poslední šanci?

4 říkaje: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!“ Oni však řekli: „Co je nám po tom? ⁽To je tvoje věc⁾!

• ř.: vydal;
• ř.: Ty uvidíš (= Ty musíš vidět, co s tím);
• Nedočkal se žádné vstřícnosti, sebemenšího pochopení nebo zájmu. Nikdo také nezpozorněl, že by vedoucí dělali něco špatně.
• Řekli mu, že jde o jeho problém, a měli pravdu.
• Když zhřešíme, hledat pomoc u lidí nemá význam – lidé nám opravdu nepomohou, musíme si svůj hřích vyřešit napřímo s Bohem.
• Jidášova formulace je jasně kající: Co může být jasnějšího, než „zhřešil jsem“? A ani svůj hřích nerelativizuje, neeufemizuje (ve smyslu: Jejda, já jsem se mýlil, vyhodnotil jsem špatně situaci; já jsem to tak nemyslel; nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo).
• Proč tedy nebyla pravým pokáním? Proč pravděpodobně nebyla Bohem přijata? Nebo byla?

5 Tu pohodil ty stříbrné ⁽do svatyně⁾ a vzdálil se; pak odešel a oběsil se.

• var.: ve svatyni;
• Další konkrétní krok, který by měl svědčit o opravdovosti pokání a opravdovosti nouze svědomí – Jidáš se vzdává odměny za zradu.¹
• Výraz pohodil svědčí o opovržení vůči získaným penězům. Když se něco pohodí před Hospodina, jde o výraz opovržení – např. když se Akán „ulakotil“ na šineárský plášť a zlatý jazyk (Joz 7) a tím přivedl na Izrael porážku, Jozue tyto věci opovržlivě vysypal před Boha a posléze spálil.
• Jidáš v onu chvíli získanými penězi jistě opovrhoval. Vychutnávat si krvavé peníze (že by třeba šel a peníze „roztočil“ na divokém večírku) vyžaduje míru bezcharakternosti, které Jidáš zřejmě nedosahoval².
• Což znovu nastoluje otázku po Jidášových motivech:
  • Nejčastěji se mluví o již zmíněné snaze Ježíše vyprovokovat k akci, ale motivy mohly být i jiné.
  • Čistá zištnost je jednou z nich – jak víme, Jidáš dělal Dvanácti pokladníka a kradl ze společné pokladny. S penězi tedy nějaký problém měl. Mohl si třeba myslet, že takto přijde k penězům a Ježíš se díky svým nadpřirozeným schopnostem z problémů nakonec vykroutí.³
  • Jaké mohly být Jidášovy další motivy? Žárlivost na Ježíšovy úspěchy? Těžko. Nevíme nic o Jidášových ambicích.
  • Pocit nedoceněnosti mezi Dvanácti? Proč ne – mezi učedníky to někdy dosti „vřelo“. Že by byl Jidáš nějaký otloukánkem a objektem šikany ostatních? Těžko.
  • Nebo zradil pro zlo samo? I to je možné. Ďábel může mysl člověka ovládnout způsobem, že jedná zle bez důvodu. Otevřel své srdce ďáblu? Zřejmě. Proč, ale nevíme
• Ať to bylo jakkoliv, srovnáme-li škody, které nám i ostatním hřích způsobí, ukazují se jakékoliv potenciální zisky zoufale ubohé. Především samozřejmě hříchem ztrácíme vztah s Bohem, spásu a také pokoj v srdci. Neexistuje zisk, který by toto byl schopen vyrovnat.
• Ježíš to formuloval explicitně v Mt 16, 26 Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale uškodí své duši? Anebo co dá člověk výměnou za svou duši? Neexistuje tedy nic, co by ztrátu vztahu s Bohem mohlo vykompenzovat.
• Kde tedy Jidáš udělal chybu? Jsem si téměř jist, že kdyby padl k Ježíšovým, odpuštěno by mu bylo. Vždyť Petrovo zapření bylo také zradou (i když bylo vynucené a ne aktivní a nebylo ve svých důsledcích tak destruktivní). A Petrovi odpuštěno bylo.
• Byla tou zásadní chybou Jidášova sebevražda? Sebevražda je jistě definitivní a uzavírá všechny další cesty k pokání. Kdyby se Petr po trojím zapření zabil, nedočkal by se snídaně s Ježíšem u jezera.
• Je tedy sebevražda tím důvodem? Definitivní stopkou, neodpustitelným hříchem? Domnívám se, že ne nutně:
  • Není totiž sebevražda jako sebevražda – je-li sebevražda vzpourou proti Bohu dotaženou do extrému, jde pravděpodobně o fatální „neodpustitelný“ hřích. Lotr na levici sice nespáchal sebevraždu, ale jeho přístup byl pro tento postoj ilustrativní: Raději „chcípnu“, ale před Bohem se nepokořím. Takovým přístupem člověk Bohu říká: Odmítám život, odmítám tvá řešení, házím ti do tváře vstupenku.
  • Sebevražda ale také může být známkou nejhlubšího zoufalství, kdy člověka přechodně přemohou temné myšlenky a jeho momentální situace se mu jeví neřešitelná. Pravdu většinou nemá, každá situace s Bohem řešitelná je, ale nejde o vzpouru, ale o výraz zoufalství. O chybu, která je bohužel osudnější než chyby jiné, ale stále o chybu.
• Jidášova sebevražda tedy mohla být obojím – vzpourou ve smyslu Pokazil jsem to, ale raději se zabiju, než bych to před Tebou, Bože uznal . Ale také výrazem zoufalství: Udělal jsem hroznou věc a nemůžu to už napravit. Už se ani nemůžu Ježíšovi omluvit, definitivně jsem všechno prohrál.
• „Jakou“ sebevraždu Jidáš ve skutečnosti spáchal, samozřejmě nevíme.

• Kdy Jidáš vrátil peníze a kdy se zabil? Pravděpodobně ihned, ještě v pátek dopoledne? Nebo až za pár dní, až mu všechno došlo? Spíše ihned.
• Možná kdyby vyčkal do neděle, mohl Ježíše vyhledat a „omluvit se“?
• Ani v nejhlubším zoufalství bychom neměli jednat unáhleně a už vůbec nedělat nezvratná rozhodnutí. Po vzkříšení by pokání sice bylo už méně „přesvědčivé“, ale pravděpodobně by bylo přijato.

• Ve Skutcích 1,18 je Jidášova smrt popsána odlišně: Z odměny za nepravost získal pole, a když spadl střemhlav, roztrhl se v půli a všechny jeho vnitřnosti. Skloubit tyto dvě verze není snadné.
• Že by si Jidáš stihl urychleně koupit pole je nepravděpodobné – zřejmě je myšleno hrnčířovo pole, které koupili velekněží. A k nějakému katastrofálnímu pádu snad mohlo dojít při tom, když se Jidáš v zoufalství věšel? Např. že rozhodl oběsit někde na roklí a přitom do ní z velké výšky spadl? Možná chtěl, aby jeho sebevražda byla co nejspektakulárnější, aby z ní bylo možno co nejvíce vyčíst jeho zoufalství? Něco ve smyslu: Půjdu do kanceláře toho, kdo mi ublížil, a před jeho očima si vystřelím mozek z hlavy? Když nic jiného, bude to muset uklízet.

6 Velekněží vzali ty stříbrné a řekli: „Není dovoleno vhodit je do chrámové pokladny, protože je to cena za krev.“

• Velekněží se zachovali odporně – jejich řešení jasně ukazuje, že dobře věděli, že to, co dělají, je špatné. Kdyby si byli jisti tím, že jednají správně, řekli by si něco ve smyslu: Toto jsou svaté peníze, které posloužily dobré věci. To, že je ten chlapík nechtěl, je jeho věc, my je použijeme pro svaté věci.
• Zřejmě považovali Jidášovy peníze za nějakou formu „nevěstčí mzdy“ (5M 23,19).

7 Uradili se a koupili za ně hrnčířovo pole k pohřbívání cizinců.

• To se muselo udát až s odstupem nějakou dobu po Ježíšově smrti.
• Toto řešení se jim jevilo jako nejvhodnější. Maně ale při něm naplnili prorocká slova Písma.

8 Proto je ono pole až dodnes nazýváno Polem krve.

• Toto pole někde leží. Vlastnit bych ho nechtěl ani zadarmo dům bych si tam nepostavil. Nedivil bych se, kdyby tam „strašilo“.
• Ne nadarmo jsou Šibeniční vrchy či jiná místa poprav či sebevražd dodnes vnímána jako problematická.

9 Tehdy se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka Jeremjáše: ‚I vzali třicet stříbrných, cenu Oceněného, který byl oceněn od synů Izraele; 10 a dali je za hrnčířovo pole, jak mi nařídil Pán.‘

• Nejvíce odpovídající se mi zdají spíše slova ze Zach 11,12⁴ Řekl jsem jim: Jestliže se vám to líbí, dejte mi mzdu, jestliže nikoli, upusťte od toho. Odvážili mi mzdu třicet šekelů stříbra. 13 Hospodin mi řekl: Hoď to hrnčířovi, tu ⁽skvělou cenu,⁾ jíž mě ocenili. Vzal jsem těch třicet šekelů stříbra a hodil jsem to v Hospodinově domě hrnčířovi.
• V Jer okrajově v kapitole 19 mluví autor koupi hliněné lahvice vytvořené hrnčířem, která měla být před svědky v údolí Hinómova syna rozbita jako symbolické vyjádření hrozných trestů, které měla Izrael postihnout za jeho modlářství.
• Samozřejmě by mě, na rozdíl od Matouše, nenapadlo tato místa prorocky spojovat s Jidášovým příběhem. Na druhé straně třicet stříbrných⁵ a hrnčíř jsou nápadné indicie.

• Jaká jsou tedy poučení z Jidášová příběhu?
  • Zrada je vždy strašná věc. Jedna z nejhorších.
  • Dle Ježíšových slov u poslední večeře Jidáš bude za svou zradu hrozně potrestán.
  • Když Boha zradíme, není zaručeno, že se nám podaří „dostat se k Bohu zpátky“⁶
  • Výčitky svědomí a lítost nerovná se automaticky pokání, které Bůh přijme.
  • V Božím jednání nemusíme všemu rozumět.
  • Velké dějiny plynou kolem nás – Bůh své záměry dokoná bez ohledu na náš „názor“ a chování.
  • My jsme ale součástí příběhu a není jedno, jak se svým životem naložíme
  • Není jedno, na které straně kříže „stojíme“⁷
  • Snaha manipulovat Bohem nebo Boha vydírat dopadá katastrofálně. Bůh se nenechá manipulovat nikdy a za žádnou cenu.
  • Zapřít Boha pod tlakem není totéž co někoho zradit. Zde, pokud budeme chtít, pravděpodobně nakonec odpuštění dosáhneme.
  • Za každou cenu se vyvarujme unáhlených a nezvratných řešení. Dokud žijeme, naděje trvá.

11 Ježíš byl postaven před vladaře. Vladař se ho otázal: „Ty jsi král Židů?“ Ježíš mu řekl: „Ty to říkáš.“

• Končí Jidášův příběh a pokračujeme v popisu Ježíšových posledních hodin života.
• Přestože je Ježíš je už pouze „vlečen okolnostmi“, je nadále vše, co se odehraje, „nabito významy“. Bůh má vše stále pevně pod kontrolou.
• Přivedli Jej tedy před vladaře. Šlo o nejvyšší autoritu s absolutní pravomocí. Jednoznačně mohl rozhodnout o Ježíšově osudu – kdyby Pilát rozhodl, že mají Ježíše propustit, nikdo by se neodvážil protestovat.
• Ježíš k Pilátovi ale neupínal žádnou naději, neučinil vůbec nic, čím by si jej naklonil. Nevyhrnul na něj všechny oprávněné stížnosti na hrubé a nespravedlivé zacházení. Proč? Nezáleželo mu na spravedlnosti?
• Především Mu záleželo na tom, aby se naplnila Boží vůle. Pokud Ježíš někde hledal zastání, pokud někde chtěl dosáhnout zvratu v rozsudku, bylo to u autority všech autorit při modlitbě v Getsemane předcházejícího večera. S Bohem již věc „prodiskutoval“, podřídil svou vůli Boží a následné „jednotlivosti“ již jeho rozhodnutí nemohly zvrátit.
• Pilát se s Ježíšem baví, doptává se ho. Víme, že měl tendence Ježíše propustit. Víme, že byl varován manželkou. Není jasné, zda Piláta Ježíš opravdu zajímal nebo zda mu byl lhostejný a pouze si s Ním pohrával, případně jeho případem jenom chtěl dráždit Židy v rámci politických her.
• Zabít jednoho nevinného pro něj s největší pravděpodobností nebyl sebemenší problém. Co se Pilátovi honilo hlavou se můžeme pouze dohadovat.
• Otázka: „Ty jsi král Židů“ mi přijde na úvod adekvátní. I když podle intonace mohlo jít o pobavenou ironii nad „podivínem s megalomanskými sklony“, o opravdový zájem nebo o neutrální zjišťovací otázku ve smyslu: Jak věci vidíš ty jako obžalovaný?
• Ježíšova odpověď je naprosto nečekaná: „Ty to říkáš.“ Co to vlastně znamená?
• Pilát to přece neříká, ale ptá se na to. Jak to Ježíš myslí? Odpověď je to v každém případě geniální:
  • Když už jsi to vyslovil, musí to být pravda. To je divné – ne všechno, co řekneme, je pravda. Slova skutečnost nedefinují.
  • Ano jsem králem Židů, ale nejsem tady proto, že bych se tím nějak oháněl; že bych to někde vykřikoval nebo se svého království dožadoval. Mluvím o tom pouze proto, že se mě napřímo ptáš. Nechci ti lhát. Ty nastoluješ toto téma, pro mě není prioritní.
  • Cílem je vyhnout se prohlášení: Ano, já jsem králem Židů, protože ta by byla pro Římana jasná provokace a „legitimní“ důvod k popravě. Pokud mě chcete popravit, udělejte to, ale legitimní důvod vám k tomu neposkytnu.
  • Ježíš skutečně byl králem Židů, ale jiným (nepolitickým) způsobem.
  • Jednoduchá odpověď na Pilátovu otázku nebyla možná: Ježíš nemohl odpovědět „ano“, protože by tím dával Pilátovi „legitimní“ důvod k odsouzení. To odsouzení by přitom legitimní nebylo, protože Ježíš si politické kralování nenárokoval ani je neplánoval.
  • Nemohl ani odpovědět „ne“, neboť králem Židů určitým způsobem byl.
  • Odpovědět by se dalo pouze obšírnou diskuzí a vysvětlováním, ale na to nebyla vhodná chvíle. Ježíšova odpověď byla geniální zkratkou.
• Pilát musel být zaskočen. Určitě čekal něco jiného: Možná „ano“: Hrdé, byť sebezničující trvání na svém povolání. Možná radikální „ne“ s cílem zachránit si krk. Ale tohle?
• Genialita odpovědi ale byla zřejmě „bezděčná“ – Ježíš byl unaven, věděl, že ať udělá cokoliv, na věci to nic nezmění. Nechtěl se zbytečně dohadovat, tak zvolil zkratku. Jediný, kdo mohl jeho osud zvrátit, byl Bůh a s tím už si věci vyříkal předcházejícího večera. Tohle všechno už byly jen „tanečky kolem“.

12 A když ho velekněží a starší obviňovali, nic neodpověděl.

• Rozhovor Piláta s Ježíšem tedy probíhal za přítomnosti další lidí, Pilát si ho nevzal někam stranou.
• Vedoucí jim zřejmě skákali do řeči, překřikovali se a sypali na Ježíše obvinění: Jen se přiznej, lumpe, nezatloukej, vždyť jsi to jasně říkal – jen si vzpomeň, jak jsi vjel do Jeruzaléma za královských poct, aj, aj.
• Ježíš tohle ale ignoroval. Předem rozhodnuté lidi argumenty přesvědčit nelze.
• Velekněží a starší navíc byli zlými úkladnými vrahy, propůjčili se ďáblu, šli po Ježíši bez ohledu na cokoliv – s takovými se bavit cenu nemá. Ať by řekl cokoliv, kdyby mluvil jako ten nejlepší obhájce na světě, stejně by to k ničemu nebylo, neboť jeho žalobci byli rozhodnuti ho zlikvidovat za každou cenu.

13 Tu mu Pilát řekl: „Neslyšíš, co všechno proti tobě vypovídají? 14 Ale on mu neodpověděl ani na jedno ^robvinění, takže se vladař velmi divil.

• ř.: svědčí;
• Piláta Ježíšův přístup udivil. Proč se ten člověk nehájí? Proč něco neřekne? Proč na sebe nechá vylévat ty kýble špíny?
• Velmi udivil ukazuje, že byl opravdu překvapen. Tohle nečekal a neuměl si to vysvětlit. Že by Ježíš nechápal, o co jde? Co mu brání se hájit?

15 O svátcích měl vladař ve zvyku propouštět zástupu jednoho vězně, kterého chtěli. 

• [mimo evangelia není o tomto zvyku nic známo] 
• taková „prezidentská milost“. Bezdůvodná. Vstřícné gesto, které nebylo třeba zdůvodňovat.
• Jde o pěkný příklad ilustrující, co to milost je. K propuštění zločince nebyl žádný důvod. Byli to zločinci a trest si zasloužili.
• Vladař svým právem milosti dokládá jednak svou pravomoc rozhodovat o životech lidí, jednak svou dobrotu. Není k tomu důvod, já se přesto rozhoduji udělat velkodušné gesto.
• Podobně funguje milost u Boha. Není žádný rozumný důvod, proč by Bůh měl lidi jakkoliv šetřit. On jim přesto milost nabízí.

16 Tehdy tam měli významného vězně, který se jmenoval Barabáš. 

• ř. episémos; 
• var.: + Ježíš (/-e);
• Co znamená významný vězeň? Možná politicky významný ve smyslu vedoucího odbojové skupiny⁸. Možná všeobecně známý, slavný⁹
• Pokud by jednom z Barabášových jmen bylo Ježíš, lid by se při své volbě rozhodoval mezi dvěma Ježíši.
• Mezi Ježíšem pravý nepravým, spasitelem duchovním a politickým.

17 Když se tedy lidé shromáždili, řekl jim Pilát: „Koho chcete, abych vám propustil,  Barabáše, nebo Ježíše, zvaného Kristus?“

• Lid se shromáždil spontánně? Zřejmě se rozkřiklo se, že Ježíše v noci zatkli a že jej přivedli k Pilátovi. Byly velké svátky, v Jeruzalémě byly davy poutníků, byla vybičována „eschatologická“ očekávání, čekalo se, co Ježíš udělá. Nenávist k Římanům byla všeobecná.
• Taková situace byla výbušná. Římané by všeobecnou vzpouru milionu lidí ani při vší brutalitě nemuseli zvládnout. Pilát si musel počínat moudře – nechtěl ztratit tvář, nechtěl ustoupit velekněžím ani příliš provokovat dav.
• Použití institutu milosti mu mohlo poskytnou vhodnou únikovou cestu – nemusel by otázku Ježíšovy viny vůbec řešit. Prostě by Ho propustil a bylo by to – spokojený by byl dav a ani velekněží by nemohli nic namítat. A on by neztratil tvář, naopak by ukázal svou dobrotu a velkodušnost.

18 Věděl totiž, že ho vydali ze závisti.

• Načetl situaci dobře – závist opravdu byla jedním z hlavních motivů velekněží a starších. Z pohledu autorit byl Ježíš „nýmand“ a lidé se z Něho „mohli zbláznit“. Oni Ježíše po všech stránkách převyšovali, a o takovém úspěchu si mohli nechat zdát.

19 Když seděl na soudní stolici, ⁽vzkázala mu jeho žena⁾: „Neměj nic s tím spravedlivým, neboť jsem dnes kvůli němu ve snu mnoho vytrpěla.“ 

• [Vyvýšené pódium se schody a obvykle se „stolicí“. Užívali ho vladaři při promluvě ke shromáždění či proslovení úředních prohlášení, často právní povahy;
• ř.: poslala k němu žena jeho řkouc;
• Šlo o oficiální zasedání. Jakoby měl na sobě talár.
• Soudní stolice byla jistě impozantní a budila respekt.
• Seděl na ní jistě i při rozhovoru s Ježíšem, ten musel být někde níže – takže Pilátova otázka, jestli je židovským králem nebyla osobní, ale oficiální veřejná, musela být pronesena nahlas¹⁰.
• Manželčin vstup je nečekaný, jakoby nepatřičný. Odehrává se velká politika, zasedá „parlament“, řeší se budoucnost národa, hrozí vzpoura, bují vášně a najednou předsedovi přijde SMS od manželky o tom, že se špatně vyspala.
• Co si o tom měl Pilát myslet? Přikládal tomu váhu? Bral svou ženu vážně?
• A jaký byl vlastně původ jejího snu?

^a Mt 1:20; Gn 20:6; Gn 31:11

• 20Velekněží a starší přesvědčili zástupy, aby si vyžádaly Barabáše,^a ale Ježíše aby daly zahubit. ^a Sk 3:14
• 21Vladař jim tedy^t13 řekl: „Kterého z těch dvou chcete, abych vám propustil?“ Oni řekli: „Barabáše!“ ^t13 ř.: pak odpověděv
• 22Pilát jim ^hřekl: „Co tedy ⁽mám udělat^)t14 s Ježíšem, zvaným Kristus?“ Všichni mu ^hřekli: „Ať je ukřižován!“ ^t14 n.: ^fučiním
• 23A vládce řekl: „Co tedy udělal zlého?“ Oni však ještě víc křičeli: „Ať je ukřižován!“
• 24^sKdyž Pilát ^suviděl, že to ničemu neprospívá, ale že pozdvižení je čím dál větší, vzal vodu, umyl si před zástupem ruce^a a řekl: „Jsem nevinen ⁽touto krví⁾.^t15 Je to vaše věc.^b“ ^t15 var.: krví tohoto spravedlivého ^a Ž 26:6; Ž 73:13; Dt 21:6 – Dt 21:8 ^b Mt 27:4p
• 25A všechen lid ^sna ^sto řekl: „Jeho krev na nás^a a na naše děti!“ ^a Joz 2:19; Sk 5:28
• 26Pak jim propustil Barabáše. Ježíše dal zbičovat^v16 a vydal ho, aby byl ukřižován. ^v16 [bývalo tak kruté (s velkou ztrátou krve), že některé oběti zemřely již před ukřižováním; lat. se označovalo verberatio]; Iz 53:5
• 27Tehdy^a vladařovi vojáci vzali Ježíše do ⁽vládního paláce^)t17 a shromáždili k^t18 němu celý oddíl^t19 vojska. ^t17 ř.: pretoria; Sk 23:35; Fp 1:13p ^t18 n.: na něho ^t19 ř.: pluk; J 18:3; Sk 10:1p ^a Mk 15:16 – Mk 15:20//
• 28Svlékli ho a oblékli mu šarlatový^a plášť,^v20 v20 v. Mt 27:31†; [vnější plášť řím. vojáků měl rudou královskou barvu a tak připomínal královské roucho] ^a Zj 17:3n
• 29upletli věnec z trní a vložili jej na jeho hlavu a do ^spravé ^sruky mu dali rákosovou hůl.^a sPadali před ním ^sna ^skolena^b a posmívali^t21 se mu: „Buď zdráv, králi Židů!“^c t21 var.: vysmáli ^a Zj 11:1 ^b Mt 17:14! ^c Mt 27:11
• 30A ^skdyž ho ^spoplivali, vzali tu hůl a ^szačali ho ^sbít po hlavě.
• 31Když se mu naposmívali, svlékli mu plášť a oblékli mu jeho šaty. A odvedli ho, aby ho ukřižovali.
• 32^sKdyž^a svycházeli,^t22 potkali^t23 jednoho člověka z Kyrény,^t24 jménem Šimon; toho přinutili, aby vzal^t25 jeho kříž.^v26 t22 tj. ven z města, protože podle řím. a žid. práva se popravy směly vykonávat jen za městem (viz. 1Kr 21:13; Sk 7:58; Žd 13:12). ^t23 n.: nalezli ^t24 ř.: Kyréňana; Sk 2:10p ^t25 n.: zdvihl; [po bičování (v. 26p) nebyl schopen ho nést sám] ^v26 [prav. je míněn příčný trám (lat. patibulum), protože vztyčený kůl zůstával obvykle v zemi na místě popravy] ^a Mk 15:22 – Mk 15:32//; L 23:33 – L 23:43; J 19:17 – J 19:24
• 33^sKdyž ^spřišli na místo zvané Golgota,^t27 což znamená ‚Místo lebky‘,^v28 t27 dle h. gulgólet (srv. 2Kr 9:35) ^v28 lat. Calvaria
• 34dali Ježíšovi^t29 pít víno ^psmíchané se žlučí.^av30 Okusil, ale nechtěl pít. ^t29 ř.: mu ^v30 [Podle tradice jeruz. ženy poskytovaly toto tišící narkotikum vězňům, kteří byli křižováni. Ježíš to odmítl, protože chtěl být plně při vědomí až do své smrti.] ^a Ž 69:22
• 35Ukřižovali ho a rozdělili si jeho šaty házejíce o ně los;^t31 t31 var.: [+ , aby se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka: ‚Rozdělili si mé šaty a losovali o můj oděv‘]; (J 19:24); //Ž 22:19
• 36pak seděli a střežili^a ho tam. ^a Mt 27:54
• 37Nad hlavu mu dali ^(pnápis o jeho provinění⁾:^t32 „Toto je Ježíš, král Židů.“ ^t32 ř.: vinu jeho ^pnapsanou:
• 38Zároveň s ním ^hbyli ukřižováni dva lupiči,^t33 jeden po pravici a druhý po levici. ^t33 Ř. léstés označuje lupiče / banditu, ale také člena povstaleckého hnutí – rebela. Zde jde spíše o zélóty (‚horlivce‘), kteří bojovali proti Římanům.
• 39Kolemjdoucí ho uráželi, potřásali hlavou^t34 t34 ř.: svými hlavami; Ž 22:8; Pl 2:15
• 40a říkali: „Ty, který boříš svatyni a ve třech dnech ji stavíš,^a zachraň se, jsi-li Syn ^cBoží, ^[a^] sestup s kříže!“ ^a Mt 26:61
• 41Podobně se posmívali i velekněží s ^sučiteli ^sZákona a staršími. Říkali:
• 42„Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je^t35 králem Izraele, ať nyní sestoupí s kříže, a my v něho uvěříme. ^t35 var.: Je-li
• 43^pSložil naději v^t36 cBohu, ať ho nyní vysvobodí, ⁽stojí-li o něho⁾.^t37 Vždyť řekl: ‚Jsem Boží Syn!‘“ ^t36 n.: Spolehl se na …; Fp 1:14 ^t37 Ž 22:9; ř.: chce-li ho
• 44Stejně ho tupili i lupiči,^t33 kteří ^sbyli ^sukřižováni ^sspolu s ním. ^t33 Ř. léstés označuje lupiče / banditu, ale také člena povstaleckého hnutí – rebela. Zde jde spíše o zélóty (‚horlivce‘), kteří bojovali proti Římanům.
• 45Od^a šesté hodiny^t38 nastala tma^b po celé zemi až do hodiny deváté.^t39 t38 tj. poledne ^t39 tj. třetí hod. odpoledne ^a Mk 15:33 – Mk 15:41//; L 23:44 – L 23:49 ^b Am 8:9; Zj 8:12
• 46Kolem deváté^t39 hodiny zvolal Ježíš silným hlasem:^a „Eli, Eli, lema sabachthani?“^b To jest: ‚Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?‘ ^t39 tj. třetí hod. odpoledne ^a J 11:43 ^b Ž 22:1//
• 47A když to uslyšeli někteří z těch, kdo tam ^pstáli, říkali: „Ten člověk volá Eliáše.“
• 48Jeden z nich ihned vyběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, připevnil na rákosovou hůl a ^sdával mu ^spít.^a a Ž 69:22
• 49Ostatní však říkali: „Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a ^fzachrání ho!“
• 50Ale Ježíš znovu vykřikl silným hlasem^t40 a vypustil ^cducha. ^t40 ř.: velikým; L 4:33!; Zj 5:2
• 51A hle, opona^t41 svatyně se roztrhla ve dví odshora až dolů a země se zatřásla a skály se roztrhly ^t41 ř. katapetasma: chrámová opona oddělující svatyni od nejsvětější svatyně. (V NS 6×: Mt 27:51; Mk 15:38; L 23:45; Žd 6:19; Žd 9:3; a Žd 10:20†.)
• 52a hroby se otevřely a mnohá ^mtěla ^pzesnulých svatých byla vzkříšena;
• 53^skdyž ^svyšli z hrobů po jeho vzkříšení,^t42 vstoupili do svatého města^a a ukázali se mnohým. ^t42 Iz 26:19; Da 12:2; Ez 37:13; n.: zmrtvýchvstání (srv. Mt 16:21 a Mt 26:32); ř. egersis – ‚vstání‘; HL ^a Mt 4:5
• 54^sKdyž setník^a a ti, kdo s ním střežili Ježíše, ^suviděli zemětřesení a to, co se stalo, velmi se ulekli a řekli: „Opravdu^b to byl Boží Syn!“^c a Mt 8:5 ^b Mt 14:33 ^c Mt 4:3
• 55Bylo tam mnoho žen^a dívajících se zdaleka, které se vydaly za Ježíšem z Galileje a sloužily mu. ^a L 8:2n
• 56Mezi nimi byla Marie Magdalská,^a Marie, matka Jakubova a Josefova, a matka synů Zebedeových.^b a Mt 28:1 ^b Mt 20:20
• 57^sKdyž^a snastal večer, přišel bohatý člověk z Arimatie,^v43 jménem Josef, který se také sám ^sstal Ježíšovým ^sučedníkem. ^v43 [vesnice v efrajimském pohoří, asi 32 km SZ od Jeruzaléma; již Eusebius ji ztotožňoval s Rámou (1S 1:1)] ^a Mk 15:42 – Mk 15:47//; L 23:50 – L 23:56; J 19:38 – J 19:42
• 58Ten přišel k Pilátovi a požádal^a o Ježíšovo ^mtělo.^b Tehdy Pilát rozkázal, ^saby mu to tělo ^svydali. ^a L 23:52p ^b Dt 21:22n
• 59Josef ^mtělo vzal, zavinul je do čistého plátna
• 60a položil ^[je^] do své nové hrobky, kterou vytesal ve skále. Pak ke vchodu^t44 do hrobky přivalil veliký kámen a odešel. ^t44 ř.: dveřím
• 61Byla tam Marie Magdalská a ta druhá Marie a seděly naproti hrobu.
• 62Nazítří, to je po přípravě na svátek,^v45 se u Piláta shromáždili velekněží a farizeové ^v45 [označení pátku jako dne přípravy na sabat]
• 63a řekli: „Pane, vzpomněli jsme si, že onen svůdce^a ještě ^sza svého ^sživota řekl: ‚Po třech dnech vstanu.^t46‘ ^t46 n.: budu vzbuzen / vzkříšen; Mt 16:21 ^a J 7:12; 2K 6:8; 2J 1:7
• 64Rozkaž tedy, ať je do třetího dne hrob zajištěn, aby nepřišli ^[jeho^] učedníci, neukradli ho^t47 a neřekli lidu: ‚Vstal^a z mrtvých.‘ A bude poslední blud^b horší než ten první.“ ^t47 var.: + v noci ^a Mt 27:63 ^b 2P 2:18; Ju 1:11
• 65Pilát jim řekl: „Máte^t48 stráž. Jděte a zabezpečte to, jak umíte.“ ^t48 n.: Tady máte
• 66

Mt 27:66Oni pak šli a zabezpečili hrob ⁽tak, že zapečetili^a kámen a postavili k němu stráž⁾.^t49t49 ř.: zapečetivše kámen se stráží ^aDa 6:17

1. Šlo pravděpodobně o částku v dnešních cenách ve výši nižších desítek tisíc korun. Např. třicet tisíc. Nejde tedy o částku zásadní ani nevýznamnou. Nezradil za stovku, ale ani za sto milionů. ↩︎
2. Mnoho lidí jí ale dosahuje. Jeden můj poměrně chudý známý vzpomíná, jak mu nezaplatil za zakázku bohatý člověk a proháněl se po městě v luxusním autě. To je ještě nic proti např. lidem, kteří získávají krvavé peníze z prodeje drog, z vražd nebo ze zotročování prostitutek. ↩︎
3. Něco podobného jako v jednom westernu, kde dva přátelé, z nichž jeden byl hledaným zločincem, vydělávali peníze tím, že jeden druhého vždy přivedl do vězení, vyinkasloval odměnu a pak jej vždy v poslední chvíli zachránil zpod šibenice ↩︎
4. Vysvětlení nejsou jednoduchá a teorií je více – viz např. https://biblehub.com/commentaries/matthew/27-9.htm ↩︎
5. Podle poznámky ČSP ke třiceti stříbrným v Zach šlo o mnohem větší, „milionovou“ částku. I tak ale symbolizovala směšnou sumu ve srovnání s cenou lidského života ↩︎
6. To platí i pro zradu v mezilidských vztazích: zrada se těžko odpouští. Platí to i pro nevěru. ↩︎
7. Ježíš by svou misi dotáhl do konce bez ohledu na to, jak se Jidáš zachoval ↩︎
8. Třeba jako Mašín nebo Balabán za okupace nebo Havel za komunismu ↩︎
9. Jako Babinský nebo Kájínek. ↩︎
10. Někdy si totiž představuji, že se Pilát Ježíše ptal mezi čtyřma očima, jaksi „mimo záznam“, tak tomu ale zjevně nebylo. ↩︎