Matouš – kapitola 5

1 Když spatřil zástupy, vystoupil na horu. A když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci.

• n.: kopec ^v2 [žid. rabíni učili v sedě ), na rozdíl od čtení Písma ve stoje.
• Naposledy jsme se dozvěděli, že Ježíše následovaly zástupy ze široka daleka.
• Ježíšovou reakcí bylo vystoupení na horu. Zřejmě kvůli nutnosti situaci nějak zorganizovat a zástupy hlasově obsáhnout.
• Podle The Chosen se Ježíš na Kázání na hoře pečlivě připravoval jako na své vrcholné vystoupení a dopředu je organizoval (včetně např. pozvánek či pódia) – podle zdejšího kontextu se spíše zdá, že šlo o reakci na situaci „obklíčení“ davy.
• Učedníci stále tvořili jeho úzký okruh či ochranku. Nebyl davům vystaven „v první linii“¹.
• Nicméně text by šlo chápat i tak, že adresáty jeho kázání byli primárně učedníci.

2 Otevřel ústa a učil je: 

• ČSP: [Vv. Mt 5:3 – Mt 5:7,29 jsou první z pěti velkých J. promluv v Mt (srv. kp. 10; 13; 18; 24-25)] 
• Zřejmě svá slova „křičel“ na všechny, nemluvil pouze k učedníkům. Případně mohli (jako v The Chosen) jeho slova učedníci předávat dál do davu.
• Jaká sláva: Bůh opět promlouvá. Bůh opět mluví z hory. Okolnosti jsou nyní hodně jiné, než na Sinaji, kdy byla hora zahalena kouřem a ohněm a Boží hlas děsil Izraelce na úpatí.
• Sám Bůh se stal člověkem a nyní otvírá ústa a začíná promlouvat. Je možno Jeho slovům věnovat dostatečnou pozornost?
• Ježíš „dovysvětluje“ či rozvádí Desatero a jiné pokyny předané Izraeli na Sinaji. Jsem přesvědčen, že Ježíš mluvil již ze Sinaje², pouze nyní jeho řeč není nadpřirozeně zesilována a podložena „efekty“.
• Boží Ducha ale jistě Ježíšova slova dostatečně „podkládal“ svou přítomností v srdcích posluchačů. Jde o zřejmě nejzásadnější projev všech dob. Pojďme mu nyní věnovat pozornost.

3 „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království Nebes.

• ČSP: [ř. výraz evidentně obsahově navazuje na h. výraz ašré  – v Ž1 je tato poznámka: n.: Šťastný; h.: Blaženosti; [Klíčový pojem (v Ž 24×) nevyjadřuje chvilkové štěstí, nýbrž trvalý stav hluboké spokojenosti, bezpečí a požehnání těch, jimž bylo odpuštěno, kteří žijí v bázni před Bohem, důvěřují mu a činí jeho vůli
• Takoví lidé jsou nejen šťastní, ale také „obdivovaní“, slavení, je o nich blaze mluveno – slovo v sobě obnáší i určitou slávu, kteří takoví lidé mají. Kde tuto slávu zakoušejí? V nebesích: Bůh i andělé o takových lidech hovoří kladně a s obdivem. V nebi jsou to slavné celebrity.
• Chudí duchem / v duchu: Zjistit, o jakou skupinu lidí se jedná, není vůbec jednoduché. Teorií je nezměrné množství:
  • Jde o lidi, kteří si uvědomují svou duchovní chudobu ohledně své spásy: Jsou pokorní uvědomujíce si, že pro dosažení smíření a navázání vztahu s Bohem jsou závislí na Boží milosti.
  • Malé sebevědomí ohledně vlastní duchovní zralosti: Lidé nepovažující sebe sama za příliš duchovně „pokročilé“ a zralé.
  • Může jít o chudé v duchu, jak toto spojení obvykle chápeme dnes, tedy ve smyslu nepříliš bystří, nepříliš chytří a chápaví, s nižší inteligencí. Víme, že Bůh má pro takové lidi (stejně jako pro děti) zvláštní srdce a že jsou Jeho srdci zvlášť blízko.
  • Materiální chudoba: Chudí jsou závislejší na Bohu, než bohatí, kteří mají, na co spoléhat.
  • Kajícnost a pokání: Lidé zkroušení svou hříšností a neschopností se „polepšit“. Uznávající svou hříšnost a hledající u Boha odpuštění a milosrdenství.
  • V kontextu teologie osvobození a hnutí za sociální spravedlnost se „chudí v duchu“ vykládají jako výzva k solidaritě s utlačovanými a marginalizovanými. (Ježíš jistě měl o znevýhodněné skupiny mimořádný zájem – ale zcela jiným způsobem, než k problému přistupují tato pomýlená hnutí.)
• Nejpravděpodobnějšími (a také „nejhezčími“ shledávám první dvě možnosti.

• Každé z blahoslavenství má zaslíbení.
• Co je slibováno chudým v duchu? Že království Nebes bude (nebo již je) jejich. Jde nepochybně o Kristovo království. Ježíš jasně deklaruje, že tato skupina chudých v duchu jsou těmi, koho ve svém království chce, kdo se tam dostanou, kdo tam budou přijati a vítáni. Pro takové bylo ostatně zřízeno.

4 Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.

• I druhé blahoslavenství jde proti všem běžným lidským měřítkům: My za šťastné a hodné oslav plačící určitě nepovažujeme.
• Pláč je nežádoucí stav vyjadřující vnitřní pocit neštěstí.
• Příčin pláče může být nezměrné množství, každý má v životě mnoho důvodů a příležitostí k pláči.
• Pláč je jeden, příčin může být mnoho. Pláč je univerzální. Nemáme různé druhy pláče pro různé situace. Plačící dítě dává svým pláčem najevo, že něco je v nepořádku – co to ale je, musí odhalit matka.
• Pláč vymizí až v nebi – teprve tam budou všechny jeho možné příčiny Bohem ošetřeny a slzy setřeny: (Zj 7:17) neboť Beránek, který je uprostřed trůnu, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu z očí.“ (Zj 21:4) A Bůh setře každou slzu z jejich očí. A smrti již nebude, ani žalu ani křiku ani bolesti již nebude, [neboť] první věci pominuly.“
• Bůh ale pláč vnímá a ví o něm. Jeho touhou a cílem je pláč utišovat. A také jej jednou utiší.
• Již nyní, kdy příčiny k pláči stále jsou nesčetné, se plačící člověk může na toto zaslíbení spolehnout.

5 Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi do dědictví.

• n.: mírní / pokorní;
• I třetí blahoslavenství jde zcela proti proudu tohoto světa: Tichost / mírnost / pokora rozhodně nejsou vlastnosti, jejich nositelé by byli považováni za šťastné a hodné obdivu.
• Opakem jsou hlučnost, hlasitost, sebeprosazování se, agresivita, pýcha.
• Tichost neznamená nedostatek sebevědomí či zakřiknutost.
• Nejlepším příkladem žádoucí tichosti je sám náš Mistr: Neměl problémy se sebevědomím, pronášel hlasitá a výrazná kázání, často konfrontoval své odpůrce. Přitom se s nikým „nepřeřvával“ v divokých hádkách a při soudech se nehájil plamennými projevy.
• Do určité míry může být tichost otázkou osobnostního založení (introverti či lidé „zelené a modré barvy“ bývají tišší, než extroverti a lidé žlutí a červení.³) V tom případě jde pro lidi těchto typů i o určité uklidnění – to, že jste klidní a tiší, neznamená, že jste horší, někdy naopak.
• Zároveň jde o uklidnění pro lidi pokorné: To, že se neprosazujete a nemáte velké ego, je dobře – a jednou vám to bude Bohem vykompenzováno.
• Jaké mají tito ne-egoisté zaslíbení? Dostanou zemi do dědictví.
• Jakou zemi?
  • Boží království jako chudí duchem?
  • Nový Jeruzalém? Zřejmě.
  • Dost možná ale také budou spravovat planetu v době Tisíciletého království. Je totiž velkým požehnáním, pokud moc je svěřena někomu, kde neprosazuje své ego. A lidé, kteří se v tomto směru osvědčili zde na zemi, budou dobře použitelní v administrativě mileniální Boží správy.

6 Blahoslavení ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.

• Touha po spravedlnosti se Bohu líbí.
• Spravedlnost jednou Bohem bude nastolena.
• Přirovnání k žízni a hladu vždy ukazuje na intenzivní vnitřní pocit nedostatku a touhy. Vyprahlý člověk má pocit žízně spalující a přesahující cokoliv jiného. Tak hluboce je v lidech zakořeněna touha po spravedlnosti.
• Již malé děti s jistotou rozpoznávají nespravedlnost⁴
• Jsem přesvědčen, že toto hluboké rozlišování spravedlnosti a nespravedlnosti je jedním z Božích rysů v nás – že jde o typickou oblast, v níž jsme stvořeni k Božímu obrazu.
• Člověk mnohem intenzivněji rozpoznává a vnímá nespravedlnost vůči vlastní osobě, než vůči druhým. Když dítě (nebo pes) dostane menší kousek zákusku, než ostatní, cítí se ukřivděně. Když větší, je mu to jedno.
• To, že Bůh dříve nebo později naprosto nekompromisně prosadí spravedlnost úplně ve všem, je uklidňující (pokud jsme „oběťmi“), ale i velmi znepokojující, pokud jsme my těmi, kdo nespravedlnost páchají.
• U každého z nás jde ve větší nebo menší míře o mix obojího – při nejlepší vůli každý nějakou nespravedlnost spáchal. Každý také nějaké byl obětí.
• Přítomnost nespravedlnosti ve světě je všeobecná – padlý svět není spravedlivý. Spravedlivé nejsou startovací podmínky lidí (do jaké země a situace se člověk narodí), natož další životní okolnosti.
• Typicky se to projevuje při snaze o spravedlivou distribuci vzdělání nebo zdravotní péče. Zúčastnil jsem se konference Spravedlnost v medicíně⁵, kde jasně vyplynulo, že jde o otázku komplexní, složitou a dokonale neřešitelnou.
• Podobně neřešitelné je dosažení absolutně spravedlivé distribuce vzdělání.
• Na druhé straně deformovaný boj o absolutní „spravedlnost“ se může stát škodlivým nástrojem v rukou progresivistů, apod.
• Že svět není spravedlivým místem, si stěžuje např. žalmista David v žalmech 37 a 73⁶ – někdo se má celý život dobře a pak spokojeně zemře ve stáří. Někdo celý život trpí. Co s tím, Bože uděláš? Odpovědí se mu dostává.
• Jak bude Bůh spravedlnost nastolovat, zůstává do značné míry tajemstvím. Něco málo je odhaleno např. v příběhu o boháči a Lazarovi či knize Jób – které ale i tak zůstávají dost tajuplnými texty.
• Co nicméně můžeme na základě tohoto blahoslavenství o spravedlnosti říci s jistotou je:
  • Touha po spravedlnosti je správná a Bohem oceňovaná
  • Palčivost této touhy bude uhašena – veškeré spravedlnosti Bůh jednou učiní zadost.

7 Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. 

• Není neobvyklé, že Bůh s lidmi nakládá podle toho, jak se chovají oni.
• Takových příkladů je mnoho, typicky:
  • Vyznáš mě – přiznám se k tobě
  • Ne/odpustíš – ne/odpustím
  • Jakou měrou měříš – takovou budu měřit já.
• Milosrdný přístup k ostatním zakládá člověku šanci na milosrdný přístup Boha vůči němu.
• Milosrdný znamená vstřícný, se snahou dívat se na druhého ne-odsuzujícím způsobem. Hledat spíše polehčující, než přitěžující okolnosti.
• Vůči sobě takový přístup máme jaksi automaticky, vůči druhým ale často máme přístup kritický až sudičský.
• Automaticky také očekáváme, že milosrdný bude i Boží pohled na nás. Proč by ale vlastně měl být? Co na nás k tomu Bohu dává důvod? Ani to, že my jsme byli milosrdní k druhým, není žádnou zárukou milosrdného jednání, ale je to „alespoň něco“.
• Podobenství o nemilosrdném služebníku je (Ježíšovým) extrémním příkladem toho, jak náš přístup nemá vypadat.
• Arogance se nevyplácí.

Když stojím před soudem za to, že jsem svou agresivní jízdou v opilosti způsobil nehodu, soudce vcelku nezajímá, že jsem jinak poměrně hodný člověk.
Přitížit mi ale může, pokud jsem zároveň čelným bojovníkem proti alkoholu za volantem, který o tomto problému hřímá v televizi a již více lidí dostal za podobný přestupek do vězení.  

8 Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha

• Vidět Boha je úběžníkem lidského života. K tomu vše směřuje, to je smyslem všeho.
• Jak víme, Boha nikdy nemůže vidět nikdo jakkoliv poskvrněný hříchem.
• Jak tedy dosáhnout čistého srdce? O kom Ježíš mluví? Co je to za skupinu, která je šťastná a obdivovaná pro čistotu svého srdce?

Známá je historka o Juriji Gagarinovi - říká se, že když se vrátil z oběžné dráhy, prohlásil: Ve vesmíru jsem byl a Boha jsem tam neviděl. Americká školačka prý mu poslal dopis se slovy: Pane Gagarine, a máte čisté srdce?

• Opakem čistého je špinavé, tedy v našem případě znečištěné hříchem. Očistit lidské srdce dokáže pouze víra v Kristovu krev. Mluví se tedy o věřících, o křesťanech. Oni jsou těmi blahoslavenými.
• Vždy, když toto místo čtu mi ale vyvstane ještě jiná skupina lidí – lidé dětského přímého uvažování. Lidé, v jejichž srdci není lsti ani záludnosti. Kteří věci říkají tak, ak si je myslí, jsou určitým způsobem naivní. Takové lidi znám a nemusejí být nutně křesťany.
• Do kontrastu naopak znám lidi, jejichž myšlení je deformované, pokroucené. Kteří nedokáží myslet ani mluvit přímo. Kteří ve všem hledají háčky, podtexty, skryté významy, podrazy, narážky či zradu⁸. Mluvit s takovými lidmi je přinejmenším únavné.

9 Blahoslavení ti, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni Božími syny.

• Bůh oceňuje lidi, kteří působí pokoj.
• O co jde, si lze dobře přiblížit přemýšlením nad lidmi, kteří činí opak – tedy působí nepokoj, rozbroje, zmatky, chaos, rozdělení. Kam přijdou, tam vnášejí neklid. Problémy přinášejí, nikoliv řeší.
• Slova, ba i přítomnost některých lidí působí hojivě, uklidňujícím dojmem. Jsou vstřícní, přátelští. Někteří lidé mají schopnost vnést i do vyostřených situací zklidňující pokojný prvek, „deeskalovat“ konflikt.
• Bůh se k takovým lidem hlásí – taková jednání je „Jeho stylem“, tak se chovají děti Jeho rodiny. O takovýchto lidech rád prohlašuje: „Toto je moje dítě“.

Misionář, jehož jméno si již nepamatuji napsal: Lidé si nás budou pamatovat jedním ze dvou způsobů - buď jako ty, kdo problémy působí nebo jako ty, kdo problémy pomáhají řešit.

10 Blahoslavení ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království Nebes.

• O spravedlnosti Ježíš již hovořil – oceňoval ty, kdo po ní touží a sliboval jim, že jejich touha dojde naplnění. Nyní vidíme, že usilování o spravedlnost „není jen tak“ – přináší svým nositelům pronásledování.
• Nejde o nic, co by tento svět oceňoval – naopak ty, kdo se snaží spravedlnost prosadit, pronásleduje. Tedy snaží se je eliminovat.
• Nyní se co divit: Svět ve zlém leží, a není důvod, proč by měl vládce tohoto světa toužit po tom, aby se mu v jeho vládě někdo „vrtal“. Jestliže někde vládne mafie nebo jiný gangsterský režim, je každý, kdo se snaží prosadit spravedlnost, velmi ohrožen.
• Zaslíbení neříká, že tito pronásledovaní budou ochráněni nebo zachráněni – slibuje „pouze“, že takové chování je hodno občanů Božího království.
• Království nebes bylo zaslibováno již první skupině, tedy chudým v duchu. S pronásledovanými se tam tedy setkají.
• Setkání v Božím království budou nečekaná a radostná. Jé, ty jsi tady taky? No to je fajn.
• A leckdo se pak podiví, koho to taky v nebi nevidí, jak se zpívá v jedné písničce.

11 Když vás budou tupit a pronásledovat a mluvit proti vám lživě všecko zlé kvůli mně, jste blahoslavení. 

• Jakákoliv forma nepřátelství vyvolaná naším následováním Krista, je oceňována.
• Může jít o nadávky či opovržení i o pronásledování.

12 Radujte se a jásejte, neboť hojná je vaše odplata v nebesích; vždyť takto pronásledovali proroky, kteří byli před vámi.

• n.: odměna;
• Pronásledování kvůli Kristu či kvůli spravedlnosti se „vyplácí“ – pronásledování na zem je vykompenzováno odměnou v nebesích. Ta je velká, nepoměrně větší, než pronásledování samo.¹⁰
• Tím, že je člověk pronásledován pro Krista, se řadí po bok všem, kteří v dějinách kvůli prosazování Boží agendy prošli podobnými problémy. Jde o velmi prestižní skupinu, pravděpodobně nejprestižnější „klub“ vůbec. Je čest být do něj počítán. Blaze těm, komu se to „poštěstí“.

13 „Vy jste sůl země. Jestliže sůl ztratí chuť, čím bude osolena? Nehodí se již k ničemu, než aby ji vyhodili a lidé po ní šlapali. 

• Jde o klasické Ježíšovo podobenství. Křesťané jsou připodobněni k soli. Vlastnosti soli jsou všeobecně známé, namátkou pro účely tohoto podobenství:
  • Zlepšuje chuť pokrmu. Bez soli je jídlo prakticky nepoživatelné.
  • Existuje překvapující nepoměr mezi malým množstvím substance a jejím velkým efektem
  • Žádné jiné využití kromě ochucování pokrmů sůl nemá.
• Co z toho vyplývá? Co chce Ježíš říci? Řadu věci:
  • Křesťané jsou v tomto světě „těžkou“ minoritou.
  • A je to tak v pořádku – není cílem ani nelze očekávat, že by křesťané byli většinou a v tomto světě vládli
  • Přestože jsou menšinou, mají pro onu většinu zásadní význam. Jaký?
  • Křesťané ochucují svět. Svět je padlý a je dost možné, že bez přítomnosti křesťanů by byl pro Boha „nepoživatelný“, snad i netolerovatelný. Křesťané svou přítomností, svými dobrými skutky, svými modlitbami drží svět nad propastí zničení. Ukazují ke Kristu a činí život na zemi snesitelnější.
  • Tato funkce přítomnosti křesťanů je důležitá a je od nich očekávána. Být slaný je křesťanskou povinností.
  • Pokud křesťané tuto roli „slanosti“ neplní (neliší se od okolního světa, nepřinášejí dobro, nemodlí se), jsou k ničemu.
  • Jsou jako sůl bez chuti. Sůl, která by neměla žádnou chuť, by byla bezcenná – jako krystal i jako prášek by se nedala použít k ničemu smysluplnému.
  • Každý rozumný člověk by takovou sůl zahodil, nebyl by důvod ji uchovávat a jakkoliv se jí zabývat.
  • Stejně naloží Bůh s křesťany, kteří v tomto světě nečiní to, co je od nich očekáváno.
• Znovu si připomeňme, co je onou slaností křesťanů, tedy co od nás Nejvyšší očekává. Souhrnně lze říci, že jde o:
  • dobré skutky
  • o modlitby
  • o svědectví druhým.
• Ale můžeme k tomu využít i předcházejících devíti blahoslavenství. Co Bůh blahoslaví, co oceňuje, o čem se v nebi mluví:
  • prostotu ducha
  • pláč
  • tichost
  • touhu po spravedlnosti
  • milosrdenství
  • čistotu srdce,
  • působení pokoje
  • pronásledování pro Krista a pro spravedlnost 
• Nevykazujeme-li žádnou z těchto vlastností, lze se s poměrně velkou pravděpodobností domnívat, že jsme neslaní. Jestliže tedy:
  • nečiníme dobré skutky
  • nemodlíme se za druhé a za svět
  • nesvědčíme o Kristu
  • nejsme prostého ducha
  • jsme pořád vysmátí
  • nejsme tiší
  • spravedlnost je nám jedno
  • nejsme milosrdní
  • nemáme čisté srdce
  • působíme nepokoj
  • nikdo nás nepronásleduje
• Je na místě se zamyslet, činit pokání a něco změnit

14 Vy jste světlo světa. Nemůže být ukryto město ležící na hoře.

• Další důležitá informace pro křesťany – poté, co se dozvěděli, že jejich úkolem je jako menšina ochucovat svět.
• Vy jste světlo světa: Zjevně je tedy svět považován za tmu, za temné místo. Čím se temnota vyznačuje?
  • Nepřítomností světla. Temnota neexistuje, tma jako „věc“ neexistuje – jde pouze o nepřítomnost světla
  • V temnotě se člověk neorientuje – neví, kde je, neví, jaká je kolem něho situace. Jeho pohyb je nejistý, šátravý a nebezpečný.
  • Nehledě na to, jak je temnota velká (hluboká), k jejímu „přemožení“ stačí sebemenší světlo.
  • Příchodem světla do temnoty se zcela mění situace – člověk rychle pochopí, kde se nachází, pochopí kontext svého života a začne se pohybovat s jistotou.
• Tmou je tento svět. Co je světlem? Evangelium Ježíše Krista, dobrá zpráva o jeho příchodu na světm smrti a vzkříšení.
• Jaká je tedy aplikace?
  • Lidem ve světě naprosto chybí informace o Kristu. Jde v tomto smyslu o naprostou temnotu.
  • Lidé se proto neorientují: nechápou smysl a cíl svých životů. Vytvářejí si matné a chybné představy o tom, kým jsou, kde se nacházejí a a kam směřují. Jsou snadno obelháváni a sváděni na scestí. Bloudí, zraňují se a nedosahují cíle svých životů.
  • Zpráva o Bohu a Jeho Synu situaci radikálně mění. Po jejím obdržení člověk rychle pochopí svou situaci, opustí bloudění a vydá se správným směrem – tedy za Bohem, ke spáse své duše.
• Čím se vyznačuje Město ležící na hoře?
  • Je vidět zdaleka. Nedá se přehlédnout. Jeho světla jsou v temné noci dobrým orientačním bodem.
• Co je tím městem: Křesťané a jejich dobrá zpráva. Jsou v tomto světě nepřehlédnutelným orientačním bodem.
• Nemůže být ukryto – takové město není možno ukrýt, někam schovat. Nelze způsobit, aby nebylo vidět. Stejně tak není možné v tomto světe utajit, že zde existují křesťané a „jejich“ evangelium. Není to ani cílem. Tato zvěst je a má být veřejná, všeobecně patrná a dostupná.

15 A když rozsvítí lampu, nekladou ji pod nádobu, ale na stojan; a svítí všem, kteří jsou v domě. 

• Totéž řečeno jinak a přitom podobně. Křesťané a evangelium jsou světlem v temném domě. Umožňují obyvatelům orientaci. Tak to je a tak to má být. Bylo by absurdní světlo skrývat, ztrácela by se tím sama jeho podstata. Když zapaluji lampu, dělám to proto, že chci světlo.
• Dělat tajnosti s evangeliem, neříkat lidem, že Bůh navštívil tento svět, by bylo stejně absurdní.
• Když se nám světla dostalo, máme ho posílat zase dále.

16 Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích.“ 

• n.: zazáří (ř. aorist);
• Vidíme, že tím světlem není jen evangelium, ale křesťané sami. To, jak žijí, jejich dobrota, jejich dobré skutky. Dobré životy křesťanů tuto zemi „osolují“ a osvětlují.
• Lidé si životního stylu křesťanů všímají a líbí se jim. Říkají si: Jak je to možné, že tito lidé žijí tak dobře? A dochází jim, že je to proto, že křesťané znají Boha a Jeho lásku k lidem. Říkají si – jestli Boží služebníci žijí takto dobře, jestliže Bůh po nich chce tak dobré životy – jak dobrý teprve musí být Bůh sám.
• Na dobrém životě křesťanů poznávají charakter Otce. A nacházejí tak k Němu vztah.
• Vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích – lidé poznávají, jak dobrý je Bůh ke svým dětem. A ocení to. Sami dokonce po tomto vztahu mohou zatoužit.

17 Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit.

• Pokud by se vám zdálo, že to, co tady učím, je v nějakém rozporu s tím, co říká Mojžíšův Zákon, naprosto se mýlíte.
• Jak víme z listu Židům, Zákon je předobrazem či stínem nebeských skutečností. Nevystihuje ji dokonale, ale některé rysy odhaluje. Stín nemůže být v rozporu s objektem, který jej vrhá.
• To, co v Kázání na hoře Ježíš deklaruje, není zrušením, ale dovysvětlením Zákona – takto je to myšleno.
• To, že Ježíšovo učení je se Starým Zákonem v souladu, je do očí bijící.

18 Neboť ⁽amen, pravím vám:⁾ Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné ⁽nejmenší písmenko⁾  ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. 

• první použití vazby, která je zaznamenána z Ježíšových úst 67×; Srv. také článek Dávejte si pozor v sekci Biblické studie
• ř. iota (= h. jod) 
• čárka jako část písmene; 
• Explicitněji to říci nelze – Celá Bible včetně Starého Zákona je do posledního detailu inspirována Bohem. Ježíš to tak viděl, Ježíš tomu tam věřil.
• Je těžko zpochybňovat inspirovanost Písma bez toho, aby člověk arogantně ignoroval toto Ježíšovo jasné sdělení.
• Pokud člověk nevěří ani jednoznačným Ježíšovým slovům, nastoupí cestu postupného rozmělnění až posléze opuštění křesťanství. Nepodkročitelnou hranicí je Kristovo vzkříšení – kdo v ně nevěří, není křesťan. Existují i další hranice – pro mě např. je těžko nevěřit v potopu nebo Jonášův pobyt v rybě, když Ježíš o nich nepochyboval.
• Za podobně flagrantní považuji ignoraci Ježíšova příkazu nikoho kromě Hospodina nenazývat otcem (což je běžné v ŘKC).

19 Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království Nebes nazván nejmenším. Kdo by je však ⁽činil a učil⁾, ten bude v království Nebes nazván velkým. 

• n.: by vyučil 
• n.: naplnil (ř. učinil) a vyučil;
• Jde o vážné varování pro všechny, kdo jakýmkoliv způsobem rozebírají či vyučují Bibli.
• Není řečeno, že takoví lidé nebudou spaseni, ale že to, jaký postoj měli k Písmu, zásadně ovlivní jejich pozici v Božím království.
• Respekt k Písmu je nesmírně důležitý. Písmo je místy složité, ne všechno v něm je jasné – my nemusíme všemu rozumět, můžeme se i mýlit, ale za žádnou cenu nesmíme být arogantní. Arogance je při zacházení s Biblí zásadním problémem s těžkými dopady na náš časný i věčný osud.
• Mávnout rukou nad některými (např. nepohodlnými nebo nejasnými) místy Písma zkrátka nelze.

20 Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do království Nebes určitě nevstoupíte.“

• Další zásadní varování: Možná by se vám z mých slov mohlo zdát, že Starý Zákon je již překonán (a on je, ale nevyplývá z toho tento závěr). Že tím pádem není třeba Boží věci brát příliš vážně – že nad mnohým lze mávnout rukou nebo to ignorovat.
• Ježíšův přístup by tímto směrem ukazovat skutečně mohl: „Neprožíval tak dramaticky“ sobotu, neodděloval se důsledně od hříšníků, aj. Mohlo by se zdát, že Zákon nebral příliš vážně; ne tak vážně, jako třeba farizeové. Opak je ale pravdou – Ježíš dodržoval Zákon více a důsledněji, než kdokoliv jiný. Pouze, na rozdíl of farizeů, při jeho dodržování šel po podstatě, ne po povrchu.
• Ježíš Zákon dovysvětlil, nikoliv změnil či zlehčil.
• Jde tedy o vážné varování pro křesťany: Nemylte se – to, že jste spaseni vírou bez skutků Zákona neznamená, že můžete svou spásu brát na lehkou váhu. Křesťanství není „easy“, „lážo plážo“ náboženství, kde se člověk moc nepředře. Kde vlastně nic nemusí.
• Farizeové a zákoníci byli dříči, kteří dodržování Zákona podřídili ve svých životech naprosto vše. Byli to vrcholoví sportovci Zákona. To, že nemusíme přejmout jejich rigidní systém tréninku, neznamená, že naše cesta bude snadná.

21 „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: ‚^fNezavraždíš.‘ Kdo by zavraždil, propadne soudu. 

• ř.: dávným / počátečním (archaioi);
• Toto přikázání všeobecně známé bezesporu je. Vražda je zapovězena a nesmí zůstat nepotrestána.

22 Já vám však pravím, že soudu propadne každý, kdo se ^[bez příčiny^] hněvá na svého bratra. Kdo by svému bratru řekl: ‚Raka, propadne veleradě. Kdo by mu řekl: ‚Blázne‘, propadne ohnivé Gehenně.

• Výraz pochází prav. z aram. a zn. „prázdný“; 
• ř. synedrion, h. sanhedrin. Počátky tohoto nejvyššího židovského samosprávného shromáždění sahají do 2. stol. př. Kr. V době Ježíšově se skládalo ze 71 členů, k nimž patřil i předsedající velekněz. Porážkou židovské vzpoury v r. 70 po Kr. sanhedrin zanikl. 
• Místo věčného trestu bezbožných. Název pochází z označení (h. gé hinnóm) údolí ležícího jižně od Jeruzaléma. Za vlády modlářských judských králů se zde konaly modloslužebné obět a proto bylo prokleto.
• Ježíš dále dovysvětluje Zákon: princip je podobný – nejde o formální dodržení zákazu vraždy, ale už o sám postoj srdce. Již hněv je problémem.
• Nikdo si tedy nemůže říci – já jsem nikoho nezavraždil, já jsem před Bohem v pohodě. Bůh se dívá k sdci.
• Jde o hněv obecně nebo pouze o hněv bez příčiny? Těžko říci. Spíše bych myslel, že bez příčiny. Lidé dokáží legitimně naštvat. Hněvat se na někoho, kdo mě okrade nebo mi nějak ublíží, je spravedlivé, to není hodno soudu.
• Jde spíše o držení si hněvu, aniž k tomu je důvod.
• O jakém soudu se mluví? Nutně o Božím, k lidskému soudu se hněv nedostane. Bůh jednou bude s námi probírat naše hněvy vůči lidem.
• Raka je zjevně nějaká nehezká urážlivá nadávka, ale zřejmě ne tak hrozná jako Blázne. Možná „Dutá hlavo“? Tupče? Hlupáku? Trest je horší než za hněv – velerada je nejvyšší soud, který řešil náboženské, civilní, kriminální i politické případy. Takováto nadávka se dostane v k vyšší instanci.
• a nadávat někomu do ‚Bláznů‘ je už úplnou katastrofou končící peklem. Přitom blázen mi tak hrozný nepřipadá. Blázen je člověk bez zdravého rozumu, neschopný rozumného uvažování. Není samozřejmě příjemné být za někoho takového považován, ale zase tak hrozné mi to nepřijde. Nadávky týkající se charakteru mi přijdou horší, než nadávky týkající se inteligence („hajzl“ či „svině“ je horší než „blbec“ či hlupák).
• (Blázen se snad liší od hlupáka v tom, že hlupák má rozumu málo, kdežto blázen ho má popletený – což mi až tak velký rozdíl nepřijde).
• Tresty jsou tedy stupňovány:
  • Hněv =soud
  • Hlupáku = sanhedrin
  • Blázne = peklo
• Zdá se, že Bůh bere nadávky (a naše slova vůbec) velmi vážně a vyvozuje z nich závažné důsledky. Budeme souzení z každého prázdného slova (Mt 12,36-7 Pravím vám, že z každého neužitečného výroku, který lidé promluví, vydají počet v den soudu. Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen.“). To mi přijde děsivé.
• Domnívám se, že Kristova krev a vztah s Bohem nás osvobozují od úzkostlivého hlídání si každého slůvka a od nutnosti pečlivé formulovat, aby mě snad Bůh za nějaké slovo nemohl „popotahovat“. Na druhé straně hlavně při mluvení o druhých lidech je třeba být velmi obezřetný.
• Mluví se o bratru – ale byl bych obezřetný i přimluvení o lidech obecně

23 Jestliže tedy přinášíš svůj dar na oltář a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě,

• n.: oběť; navazuje na h. výraz qorbán;
• Chystáš se přinést oběť Bohu (vertikálně), přitom ti dojde, že něco není v pořádku „horizontálně“ – v tvých vztazích.
• Zajímavá je formulace: tvůj bratr má něco proti tobě. Člověk by řekl, že nemusím řešit, co si o mě myslí druzí lidé, že jsem zodpovědný za to, co si myslím nebo dělám já. To, že můj bratr proti mě něco má, je jeho problém, že se mě to netýká a nemohu to ovlivnit.
• Ježíš zřejmě předpokládá, že bratr se mnou nemá problém bez příčiny: Že jsem vzniku problému svým jednáním nějak napomohl. A nemusí jít nutně o to, že jsem se proti němu nějak prohřešil; může jít i o nedorozumění.
• Jak uvidíme dále, bratrův problém s námi je oprávněný, že náš prohřešek vůči němu byl závažného rázu. Pouhé nedorozumění zřejmě problémem není.

24 zanech tam před oltářem svůj dar a odejdi; nejprve se usmiř se svým bratrem, a pak přijď a obětuj svůj dar.

• Horizontální mezilidské problémy tedy zjevně nějak brání vertikálnímu vztahu s Bohem.
• Jak? Je to dobře pochopitelné na příkladu rodiny:

Dítě se chce přitulit, pomazlit s rodičem. Ten ale ví, že chvíli předtím se škaredě "poštěkalo" se svým sourozencem, chovalo se k němu hnusně. Dobrý rodič si dítě nepřitulí, dokud si věci se sourozencem nedá do pořádku. 

• Variant, jak to mezi sourozenci může neklapat, jsou tisíce. Většinu lze vyřešit omluvou či pouhým vyjasněním.
• Rodiče trápí, když jsou vztahy mezi jejich dětmi v nepořádku. Pokud mohou, snaží se dosáhnout smíření.

25 Dohodni se⁾ se svým odpůrcem rychle, dokud jsi s ním na cestě, aby tě snad odpůrce nevydal soudci a soudce strážci, a byl bys uvržen do vězení. 

• ř.: Buď dobře smýšlející (isthi eunoón). Sloveso eunoein je HL (hapax legomenon, tj. jen jednou se vyskytující). 
• Zdá se tedy, že to, že tvůj bratr s tebou měl problém, bylo oprávněné – něco jsi mu provedl. Nešlo o pouhé nedorozumění, ale z tvé strany, ale o špatné jednání, které je dokonce stíhatelné, je kriminálního rázu. Např. mu něco dlužíš, podvedl jsi nebo zranil, apod.
• To nastoluje otázku, jestli nám v přístupu k Bohu brání každé inter-personální „nedorozumění“ nebo jen závažnější prohřešky. Zdá se, že spíše to druhé. Pokud je na nás, máme usilovat o to, žít se všemi pokoji (Ř 12,18), ale nemusíme se kvůli tomu, „zbláznit“.
• Když je problém na naší straně, je ale jasné, že jsme povinni nejprve věc dát do pořádku (omluva, vyrovnání škody apod.) a až pak jít k Bohu.

26 ⁽Amen, pravím⁾ tobě: Jistě odtamtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš poslední haléř.

• [tento způsob ujištění o pravdivosti výroku je zaznamenán u všech evangelistů, celkem 76× (Mt 27×);] . Výroky, které Ježíš zdůrazňuje viz též článek Dávejte si pozor v sekci Biblické studie tohoto webu
• ř. kodrantés; z latinského quadrans = čtvrtina (assu).
• Co Ježíš myslí vězením?
  • Opravdové vězení – pokud tedy předpokládáme, že jsme se vůči bratru dopustili něčeho s trestně právními důsledky. Že nás tedy požene k soudu a ten se s námi nebude „mazat“. Šlo o běžný občanský spor, který se při troše naší pokory a snahy mohl vyřešit smírně, ale my to nechali dojít příliš daleko.
  • Jde o obraz pekla? Peklo jistě je místem nedobrovolného pobytu. Takovýto náboženský člověk bez sebereflexe a ochoty řešit své resty nakonec nebude vůbec vyhodnocen jako věřící a skončí v pekle. Ale co potom znamená nevyjdeš, dokud nezaplatíš poslední haléř?
  • Jakýsi očistec? Proti jeho existenci hovoří mnoho míst Písma. Toto by jej ale mohlo podporovat.
  • Jde o nějaký způsob duchovního znevolnění? Démoni dostanou právo člověka spoutat, ovládat či trápit? Tato varianta se mi zdá nejpravděpodobnější – neřešení našich provinění vůči druhými lidem, případně spojené s urputným pokračováním v „náboženských“ aktivitách by mohlo být vstupní bránou pro démony.

Udělejme odbočku: Komu dle Ježíše hrozí, že skončí na místě, kde je pláč a skřípění zubů?

Mt 8:12:	synům království
Mt 13:42:	plevel na poli; všechna pohoršení a ty, kdo činí nepravost
Mt 13:50:	zlí zprostředka spravedlivých
Mt 22:13:	člověk na svatbě bez svatebního šatu
Mt 24:51:	zlý otrok
Mt 25:30:	služebník zakopavší hřivnu
L 13:28:	ti, kdo nezachytili Pánův příchod a zavření dveří

27 „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: ‚Nezcizoložíš.‘

• Ano, to všichni známe. V Zákoně je sex regulován poměrně přísně a výlučně.
• Bůh sex vymyslel („dal si práci“ např. s vymýšlením pohlavních orgánů, vč. např. nervových zakončení v klitorisu), ale ohraničil pravidly.

28 Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu tak, ⁽že po ní zatouží⁾, již s ní zcizoložil ve svém srdci. 

• n.: aby po ní zatoužil;
• Ježíš opět přetahuje Zákon „zvnějšku dovnitř“, z oblasti skutků do oblasti srdce.
• Jako Bůh sám autoritativně dovysvětluje smysl jednotlivých přikázání: Mojžíšovi na Sinaji je nastínil, nyní je dovysvětluje a komentuje:
• Božím cílem (cílem Zákona) není, aby ses se skřípěním zubů, ze strachu z trestu a neochotně nakonec nevyspal se svou sousedkou (sousedem – platí stejně pro muže i ženy). V duchu si přitom přehrával scénáře, jaké by to s ní bylo.
• Boží vůlí je, abychom Jej poslouchali ochotně a dobrovolně. Aby i naše motivy a myšlenky byly čisté. Boha neuspokojí, že jsme nakonec během života nikoho „nezamordovali“, když náš život jinak byl samá nenávist. Boha neuspokojí, že jsme nakonec s nikým nesouložili, když jsme pohledem svlékali každou „sukni“ a na pornu viseli den co den. Atd., atp.
• Ježíš zde dělá to, co Hospodin zdůrazňuje již v Jer 31,33: ale toto je ta smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po těchto dnech, je Hospodinův výrok: Svůj zákon dám do jejich nitra a zapíšu jej na jejich srdce. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.
• Jde o to, aby Zákon byl zapsán v našem srdci, ne aby srdce zůstalo hříšné a my jen vylepšili zevnějšek. Boha až tak nezajímá zevnějšek, Jej zajímá srdce.
• Jde o další věc, kterou se křesťanství liší od všech ostatních náboženství. Lidé dokážou mnoho věcí, dokážou zlepšit své chování, ale nedokáží změnit srdce. A srdce je to, co Hospodina zajímá na prvním místě.
• Pokud chceme vylepšit sama sebe, můžeme. Na Boha tím ale dojem neuděláme. Pokud chceme změnu srdce, musíme požádat Boha. Uvěřit v Jeho Syna. To je obrácení a pouze toto vede k záchraně.

29 Jestliže tě tvé pravé oko svádí, vyjmi je a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo vrženo do Gehenny. 30 A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo odešlo / bylo vrženo  do Gehenny.“

• ř. skandalizein je odvozeno od skandalon = „smyčka / léčka, svod (k hříchu)“;
• Člověka nemůže nenapadnou: A jde to vůbec? Je vůbec možné nikoho ne-nenávidět a nedívat se chtivě na osoby opačného pohlaví?
• Ježíš tuto naši otázku předvídá a dává nám odpověď.
• Jednak na svém příkladu nám ukazuje, že to možné je. Ježíš měl hladinu testosteronu jako my, přesto dokázal se ženami jednat uvolněně a čistě. (Se starší jako s matkou, se stejně starou jako se sestrou, s mladší jako s dcerou 1Tim 5,1-2).
• Jednak ale tento verš zdůrazňuje, že jde o priority a o vědomí si závažnosti problému. Měl-li by člověk schopen udělat něco takového, musel by být v situaci, kdy by věděl, že jde o jedinou šanci záchraně.
• Ve filmu 127 hodin si mladý sportovec nakonec uřízl ruku zaklíněnou ve skále. Po 127 hodinách dospěl k jistotě že nemá jinou volbu – buď smrt nebo auto-amputaci. Přesně o tomto Ježíš mluví. Pokud nejsi schopen nad hříchem zvítězit, raději vol nějaké radikální, byť mutilující řešení. Jinou volbu nemáš – hřích tě jinak přivede do pekla. Jedno čidlo, jeden smysl bude příčinou záhuby celého organismu.
• A příklady radikality jsou brutální – vyloupnutí oka, amputace ruky.
• Počet naskakujících souvisejících otázek je enormní:
  • Jak člověka svádí oko? Naposledy jsme hovořili o sexuálně chtivých pohledech, takže určitě jde o tento problém. Jestliže nejsi schopen ovládnout svůj zrak, aby ses na ženy díval jako na sexuální objekt, „svlékal je očima“,….
  • V dnešní době se nabízí pornografie, což je jistě oprávněné.
  • Ve filmu Fire proof hlavní hrdina basebalovou pálkou rozbije počítač, protože není schopen přestat sledovat pornografii. To podle mě problematiku vystihuje velmi dobře. Pornografie je naprosto zhoubná a podobně jako třeba drogy svého zajatce nakonec zničí tělesně, duševně, společensky i duchovně. Být bez mobilu nebo počítače se dnešním lidem zdá být nemožné, ale je to jen proto, že neznají skutečnou závažnost svých závislostí. Co je počítač proti oku nebo ruce.
  • Proč jenom jedno oko? Proč Ježíš neříká, že se máme oslepit úplně? Jistě by to bylo účinnější – koneckonců s jedním okem člověk vidí skoro stejně dobře jako s oběma a jeho schopnost sledovat pornografii to nesníží vůbec. Jde jistě o obraz: smyslem slov není dát návod, jak „závislost na pornografii“ řešit, ale ukázat na závažnost problému.
  • Vyloupnout si oko je nepředstavitelně bolestivá procedura, prakticky zřejmě neproveditelná. Nikdy jsem neslyšel o člověku, který by si úmyslně vypíchl oko (úmyslná auto-kastrace možná je a v dějinách se dála).
  • Jde o zdůraznění myšlenky: To, že tě tvůj nečistý zrak přivede do pekla, je tak závažné, že neexistují žádné hranice v radikalitě řešení. Udělej COKOLIV pro to, abys tomu zabránil.
• Vyplývá také jednoznačně, že člověk je schopen své pohledy ovládnout – výmluvy typu: Já jsem svůj zrak nebyl schopen ovládnout, před Bohem neobstojí. Jde o priority. Kdyby člověk věděl, co riskuje, ovládl by se hravě.
• Jak člověka svádí ruka? Nejde o čidlo jako u oka – ale stejně jako oko můžeme zavřít nebo ovlivnit, kam se díváme, u ruky máme v moci, co bude ruka dělat. Kam sáhne, co uchopí, co přemístí. Pokud zůstaneme u sexu, máme v moci ruce „zakázat“, aby se dotkla cizí ženy nebo zapnula počítač.
• Skrze ruce se děje mnoho špatného v mnoha oblastech (ještě více skrze ústa) – máme v moci, aby naše ruka někoho nezbila nebo aby nekradla.
• Opět nejde o výzvu k automutilaci, ale o poukázání na nutnost radikality, neboť rizika takového jednání jsou enormní.
• Když tvůj syn bezhlavě běží k okraji propasti, je naprosto oprávněné mu ve snaze o záchranu prostřelit nohu.
• Že svá jednání můžeme mít pod kontrolou dobře ilustruje tento příběh (nevím, zda je pravdivý):

Jeden muž měl problémy s promiskuitou: Stále znovu a znovu chodil za svým pastorem a s pláčem vyznával, že se nedokáže ovládnout, že znovu a znovu podvádí svou ženu s jinými. S pláčem na kolenou svůj hřích vyznal, slíbil nápravu, ale za týden přišel znovu. Byl ze sebe nešťastný, naříkal, že pokušení jsou příliš silná.
Jednou přišel do sboru na návštěvu prorok. Po shromáždění přišel za oním mužem a řekl mu: "Mám pro tebe slovo od Hospodina: Věz, že pokud ještě jednou podvedeš svou ženu, určitě zemřeš."
Od té doby již muž svou ženu nikdy nepodvedl. 

• Smysl příběhu je jasný – svá jednání máme ve své moci. Když říkáme, že hřích nejsme schopni ovládnout, lžeme a vymlouváme se – ve skutečnosti jen naše motivace není dost silná. Ježíš se svými slovy se nám silnou motivaci snaží poskytnout.
• Peklo je definitivní nezvratná prohra všeho. Jde o místo definitivní ztráty naděje. Je třeba udělat naprosto, ale naprosto cokoliv, abychom se mu vyhnuli. Výměnou za záchranu z pekla je třeba nabídnout naprosto cokoliv.

31 „Také bylo řečeno: ‚Kdo propustí svou ženu, ať jí dá rozlukový list.‘ –

• tzn. se rozvede … 
• Ano, ve Staré smlouvě byl rozvod povolen. Měl svá pravidla, např. žena nesměla zůstat nezaopatřená. Možný ale byl.

32 Ale já vám pravím, že každý, kdo propouští svou ženu, kromě případu smilstva, uvádí ji do  cizoložství, a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží.“

• n.: nutí (ř.: činí) ji k;
• Autoritativnost, s jakou Ježíš zachází se Zákonem je zdrcující. Není pochyb o tom, že je Bohem; že je tím, kdo k tomu má autoritu. Od kohokoliv menšího by šlo o rouhání.
• Ježíš je Bůh – byl u vydání Zákona¹¹ a nyní jej dovysvětluje či zpřesňuje.
• Co tedy říká? Že si je vědom, že v Zákoně byl rozvod povolen, ale to že nyní končí. Jak víme odjinud, šlo o Boží ústupek tvrdosti lidského srdce – jeho platnost ale byla časově omezená.
• Od Ježíšova příchodu jsme vstoupili do Nové smlouvy, kdy platnost výjimky skončila. Křesťané se již rozvádět nemohou. Jejich smlouva a vztah s Bohem je natolik lepší, než za Staré smlouvy, že již mají vše potřebné pro to, aby manželství zvládli.
• Propustit svou ženu: Nepochybně znamená rozvod. Co jiného by to mohlo být? Propustit znamená – běž si, kam chceš. Se mnou už nemáš nic společného. Už k sobě nepatříme, už nejsme jedno tělo, už nestojíme ve smlouvě.
• Uvádí ji do  cizoložství: Proč takováto formulace? Nepochybně proto, že žena po rozvodu v Božích očích není právně „volná“. Kdyby rozvod manželskou smlouvu opravdu legitimně zrušil, o cizoložství by nemělo smysl mluvit. Rozvod ve skutečnosti nic nevyřešil – žena zůstala v Božích očích vázána ke svému manželovi a ani to, že on ji „nechce“ či jí chce dát svobodu na tom nedokázalo nic změnit. Zdá se, že manželskou smlouvu zkrátka zrušit nelze žádnými prostředky. Bůh svůj ústupek na další „křesťanské“ období dějin stahuje zpět.
• Žena po rozvodu tehdy nutně potřebovala nového manžela, aby se o ni někdo postaral. V Božích očích bohužel byl její počin vnímán jako nevěra.
• Nevěra samozřejmě je velkým problémem, ale Ježíšova formulace (uvádí/nutí ji) jasně ukazuje, že se na věc nedívá z pohledu ženy, že nejde o její problém – žena k tomu přišla „jako slepý k houslím“ (co měla jiného dělat?) Jde o problém muže, který tím, že trval na rozvodu, ženu do této nezáviděníhodné situace „nahnal“.
• Jinak řečeno: Rozvod není možný, protože neexistuje žádná možnost, jak zrušit již uzavřenou manželskou smlouvu.
• Kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží: Ježíš připomíná i to, že v neřešitelné situaci je i potenciální nový manžel propuštěné ženy – i jeho styk se ženou je vnímán jako nelegitimní. Spí vlastně s vdanou, což je naprosto nepřípustné.
• Otázky kolem rozvodu jsou v křesťanských kruzích jedny z nejčastěji řešených a nejobtížnějších. Rozvodovost mezi křesťany není o mnoho menší, než ve světě (a tam je přes padesát procent).
• Manželství je geniální Boží vynález umožňující dvěma lidským bytostem naprosto mimořádnou blízkost (nejde jen o sex). Ne nadarmo je manželství obrazem Božího vztahu k lidem.
• Což s sebou ale zároveň přináší velká rizika – nikde jinde si lidé nedokáží tak ublížit jako v manželství.
• Někdy jsou situace v manželstvích tak zamotané, že nemožnost úniku se mi jeví jako Boží „chyba“. Naložil lidem příliš „velký krajíc“, břemeno k neunešení.
• Samozřejmě se nutně mýlím, Bůh chyby nedělá. Každé manželství tedy musí být zachránitelné. To, že realita, se kterou se běžně mezi křesťany¹² setkávám, bohužel tuto tezi příliš nepodporuje, ukazuje na hloubku našeho problému a hloubku zvrácenosti našich srdcí.
• Manželství je tématem tisíců knih, jistě je nelze obsáhnout zde. Zůstaňme nyní u toho, že Ježíš jednoznačně prohlásil manželství za nerozlučitelné.
• Jen okrajově se zmíním ještě o jednom problému: Je rozvod hříchem jako „každý jiný“? Tedy odpustitelným? Víme, že každý vyznaný hřích je Bůh ochoten skrze krev Syna odpustit. Platí to i pro rozvod křesťanů? Domnívám se, že ano, ale je třeba být velmi obezřetný: na Boha nelze „vyzrát¹³„. Při mnoha zvažovaných rozvodech je přítomen kalkul: Já se nyní rozvedu, pak to vyznám jako hřích a budu volný při nové manželství. Na takovýto přístup Nejvyšší podle mého názoru přistoupí jen stěží. A domnívám se, že je u rozvádějících se křesťanů častý, ne-li pravidlem.
• Opravdové pokání, kdy člověku opravdu dojde, jakou katastrofou rozvod byl, nepochybně možné je – dle mých zkušeností ale je spíše výjimkou.

• A co znamená: kromě případu smilstva? Nepochybně jde o výjimku – když je důvodem rozvodu smilstvo, rozvod je legitimní a původní manželská smlouva je zrušena.
• Nevěra je natolik závažná, že ruší a pošlapává původní „věčnou“ manželskou krevní smlouvu.
• Jde ale o nesmírně široce diskutované místo s mnoha různými výklady – včetně těch, které tvrdí, že o výjimku nejde.
• Proč se mluví o smilstvu a ne o cizoložstvu? Nejobecnější termín pro sexuální hřích byl použit jistě záměrně. Možná např. proto, aby zahrnoval i dnešní pornografii či jiné „nekoitální“ formy nevěry. Pornografie striktně vzato cizoložstvím není, smilstvem ale bez pochyby ano.
• Napadá mě: Pokud křesťan uvažuje o rozvodu, nebylo by pro něho lepší se s někým vyspat? Získá tím legitimní důvod pro rozvod, pak hřích vyzná a je volný pro další sňatek.
• Když se rozvede bez předcházející nevěry, celý život pak už jen v novém manželství „chronicky cizoloží“. Jde samozřejmě o absurditu – jak jsme řekli: Bůh není prosťáček, kterého lze přechytračit.

33 „Dále jste slyšeli, že bylo řečeno předkům:‚⁽Nebudeš křivě přísahat⁾, ale splníš Pánu své přísahy.‘

• n.: Nezrušíš přísahu;
• Zrušit přísahu je něco jiného než křivě přísahat:
  • Při křivé přísaze člověk od začátku ví, že ji nehodlá dodržet, popřípadě potvrzuje přísahou vědomou nepravdu.
  • Při zrušení přísahy člověk odstoupí od přísahy, kterou původně mohl myslet upřímně.
• V Lv 19,12 je napsáno Nepřísahejte lživě v mém jménu, ať neznesvětíš jméno svého Boha. Já jsem  Hospodin. Zde se zdá, že půjde o křivou přísahu.
• Nicméně druhá polovina verše: splníš Pánu své přísahy. ukazuje spíše na druhou možnost.
• V každém případě platí, že vše ohledně přísah bere Nejvyšší velmi vážně. Přísaha je nejvyšším existujícím způsobem, jakým můžeme podpořit svá slova. Odvoláváme se do nebeské sféry, vtahujeme do svých slov Nejvyššího. Voláme si Boha za garanta.
• Zjevně to je možné, zjevně Hospodin na takovéto odvolávání reaguje a bere je vážně.
• Přísaha tedy funguje takto:
  • Chci si od kolegy půjčit peníze, on váhá a já potřebuji, aby mi uvěřil, že mu je vrátím.
  • Pouhému slibu či smlouvě on má problém uvěřit – proto se uchýlím k přísaze: Přísahám, že ti je vrátím.
  • Tím říkám: Beru si Boha za svědka a za soudce, že ti ty peníze vrátím. Jestliže ne, ať mě On potrestá.
  • Lze dokonce přísahat „při něčem“: Ať mi upadne ruka, jestli ti ty peníze nevrátím. Upadnutí ruky samozřejmě může způsobit pouze Bůh. Člověk mu k tomu svými slovy dává právo.
• Bůh očividně je ochoten podobné garance převzít.
• Celá „záležitost“ ohledně přísahy ukazuje na velkou moc vyřčeného slova. Slova mají váhu – nejde pouze o vlnění vzduchu bez dopadu na realitu. Jak víme z Jakubova listu, slova dokáží velmi dobré i velmi zlé věci a je třeba s nimi zacházet navýsost opatrně.
• Tato závažnost (a závaznost) slov mě vede k tomu, že věřím na modlitbu spasení; tedy věřím, že při ní opravdu dochází k odpuštění hříchů a ke znovuzrození.

34 Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože je to trůn Boží; 35 ani při zemi, protože je to podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého Krále. 36 Nepřísahej ani při své hlavě, protože ani jediný vlas nemůžeš učinit bílým nebo černým.

• Ježíš dále autoritativně dovysvětluje Zákon. „Jde po smyslu“, vysvětluje, jak byly jednotlivé příkazy myšleny, o co v nich jde, jaká je jejich podstata.
• Vše ohledně přísahy se týká závažnosti lidských vyřčených slov.
• Důvody, proč nyní přísahu zakazuje, jsou dva: Za prvé „není při čem přísahat“. Přísaha se musí vždy vztahovat k něčemu vyššímu, než je sám přísahající. Ježíš vyjmenovává a zavrhuje možnosti:
  • ani při nebi: Nebe je oblast, kde sídlí Bůh a další duchovní bytosti. Zdůvodněním je, že jde o trůn Boží: Tedy odtamtud vládne Nejvyšší. Vše v nebi je Mu tedy absolutně podřízeno. My jsme jen lidé, žijeme ve světě a naše kontakty s nebem jsou velmi omezené a náš vliv na nebe je minimální. Není tedy žádný rozumný důvod, abychom se nebem nějakým způsobem „oháněli“ při našich přísahách.
  • ani při zemi: Nabízelo by se tedy, že budeme přísahat při něčem, co je nám bližší a co jsme částečně schopni ovlivnit – tedy při fyzickém pozemském světě. Ani to ale nejde, zdůvodnění zní: protože je to podnož jeho nohou: Země je sice dána lidem, což ale neznamená, že bychom si tady mohli dělat, co chceme; případně že bychom věci na zemi měli pevně pod kontrolou. Ve skutečnosti i zemi má pod kontrolou Hospodin.
  • ani při Jeruzalému: Jeruzalém je místo, kde se na zemi vlamuje Boží přítomnost. Jde o město velikého Krále – místo, které se rozhodl Bůh poctít svou přítomností. Jde opět o tak nás přesahující věci, že není důvod se Jeruzalémem v přísahách ohánět. Ani v Jeruzalémě (přestože jej můžeme navštívit, jde o „naše“ hlavní město), nemáme žádný významný vliv.
  • ani při své hlavě: Ježíš postupně snižuje laťku – nejprve lidé chtěli přísahat při nebi, což zcela přesahuje jejich záběr. Nyní, když zjistili, že nemohou přísahat při ničem je výrazně přesahujícím, rozhodli se, že budou přísahat při něčem, co je jim nejbližší – při sobě samých, při svých životech. Ježíš ale jasně ukazuje, že ani tato přísaha není legitimní: Náš život nám sice „patří“, ale pod kontrolou jej rovněž nemáme vůbec – protože ani jediný vlas nemůžeš učinit bílým nebo černým. Jak mám přísahat při svém životě či smrti, když délku ani okolnosti svého života nejsem vůbec schopen ovlivnit?
• Země je podnož jeho nohou: Informace, že země je podnoží Boží, je zajímavá. Podnož je podložka pod nohy. Nejde o příliš čestnou část nábytku. Tím, že si na něco položím nohy, dávám jasně najevo svou nadřazenost. Bůh je natolik velký, že být jeho podnoží, není nic ponižujícího. Nicméně dává nám to význam země do kontextu – nemůžeme si myslet, že země je středem všehomíra. Ano, je důležitá, Bůh ji má pod svou autoritou, ale existují i mnohem podstatnější a vznešenější věci, než je země. V kontextu přísahy jde o to, že země, ačkoliv není středem všeho, je pevně pod Boží kontrolou – nemůžeme tedy přísahat při něčem, co vůbec nemáme ve své moci a pod kontrolou.

37 Ať je tedy vaše slovo ‚ano, ano‘ — ‚ne, ne‘; co je nad to, je ze Zlého.

• Přísaha je tedy nově zakázána. Jak to tedy máme dělat? Máme rezignovat na závažnost svých slov? Máme s nimi zacházet lehkovážně, vypouštět je bez rozmyslu? Právě naopak – kritéria v Nové smlouvě se posouvají k mnohem větší závažnosti slov, k obezřetnějšímu zacházení s nimi.
• Křesťané přísahu nepotřebují, protože pro ně prázdné mluvení vůbec nepřichází v úvahu. Když něco řeknou, myslí to vážně a stojí si za tím. Jakápak tedy přísaha?
• Dokonce vše nad tento rámec (vyřčená slova jsou závazná a platí) je od Zlého – jde tedy o ďáblův konstrukt. Snaha přivést křesťany k tomu, aby svá slova vypouštěli lehkovážně, nebo naopak, aby jejich vážnost ještě podporovali něčím dalším (přísahou), není neutrální, ale přímo ďábelská.
• V 5M23,22-23 je o závažnosti slibů napsáno: Když učiníš slib Hospodinu, svému Bohu, neváhej ho splnit, neboť Hospodin, tvůj Bůh, ho od tebe jistě vyžádá a byl by na tobě hřích. Jestliže se však vyhneš/zdržíš slibování, nebude na tobě hřích. Podobně jako u přísahy je očividné, že je mnohem lepší nic neslibovat, než slib později nedodržet.

38 „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘

• Ano, slyšeli a jde o spravedlivý princip. Přiměřenost odplaty je správná. Odplata je spravedlivá a nemá být ani malá ani velká, ale odpovídající.

39 Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když tě někdo udeří do ^[tvé^] pravé tváře, nastav mu i druhou tvář. 

• ř.: bije. Sloveso rapizein (od rapis = hůl) znamenalo pův. „bít holí“, potom i obecně: uhodit / udeřit (i rukou, jak je tomu zde). 
• Ježíš do tohoto spravedlivého a logického přístupu neuvěřitelným způsobem „háže vidle“.
• Přikazuje neodporování zlému, nastoluje novou éru, kdy se za zlo neodplácí přiměřeně, ale vůbec.
• Proboha, proč? Vždyť to bylo spravedlivé a do značné míry to fungovalo dobře.
• Návod na život křesťanů se tímto dostává na naprosto novou, nečekanou a „neuvěřitelnou“ úroveň. Co tímto příkazem Hospodin sleduje? Chce z křesťanů udělat „onuce“, se kterými každý zamete, jak se mu to bude líbit a hodit? Proč? Napadají mě některé možné odpovědi:
  • Bůh nás chce naučit spoléhání na Něj. Spravedlivá odplata za zlé chování existuje a bude vykonána – ne ale námi, ale Bohem. Tím, že delegujeme odplatu výše, dáváme Bohu prostor pro to, aby situaci vyřešil podle svého uvážení. On je spravedlivý soudce a Jeho vyhodnocení může být jiné, než naše – může odplatu řešit mávnutím ruky, napomenutím, trestem přiměřeným nebo tvrdším.
  • Stejně postupoval Ježíš: 1Pt 2,23 Když mu spílali, neodplácel spíláním, když trpěl, nehrozil, ale předával vše tomu, jenž soudí spravedlivě.
  • Kristus měl „sakra velký důvod“ se mstít (za svůj kříž, za všechny ústrky a ignoranci), větší než kdokoliv z nás – přesto se rozhodl tak nečinit, ale postoupit záležitost do rukou Otce. Dokonce se ještě přimlouval za Otcovu shovívavost (Odpusť jim, neboť nevědí, co dělají).
  • Hospodin pro křesťany nastoluje nesrovnatelně vyšší standardy, než má tento svět. I tento svět dokáže být někdy spravedlivý a přiměřeně odplácet za zlo. Pokud chceme, aby tento svět zpozorněl, aby si všiml, že u křesťanů (v Kristově království) je něco jinak, musí být naše standardy ne na úrovni světa, na o trochu lepší, ale diametrálně, řádově, nesrovnatelně na vyšší úrovni.
  • Pokud zmlátíme toho, kdo nás napadl, je to v pořádku a spravedlivé, ale není na tom nic, co by někoho zarazilo. Pokud ale pomstu delegujeme na Boha, je to něco, co lidi zaujme.¹⁴
• Takže zatím mě napadly dva možné důvody pro takovouto šokující modifikaci pravidla „oko za oko“:
  • Jednak tím, že odplatu nevykonám sám, ale deleguji ji na Boha, mu dávám možnost řešit ji nejlepším možným způsobem.
  • Za druhé: Takového jednání je natolik „proti proudu“, že dokáže svět „zpozornět“.
  • Za třetí: Takovéto jednání může změnit způsob myšlení našeho odpůrce. Může se zarazit a říci si – můj nepřítel možná zase není až tak zlý, jak jsem si myslel. Možná je to dokonce fajn člověk. Možná bych se mohl na věc zkusit podívat jeho očima. Možná bych se s ním mohl zkusit normálně dohodnout, atd.
  • Za čtvrté: Jde o stejný princip, jaký „použil“ Ježíš při své oběti na kříži – ta šla daleko, nesmírně daleko za všechny hranice spravedlnosti či přiměřenosti. Byla naprosto neadekvátní lidské hříšnosti a lidským postojům arogance a odmítání Boha.
  • Pravdu lze prosadit silou, ale lásku lze násilím vypůsobit nelze. Bohu nejde jen o to, aby nastolil spravedlnost – On chce, aby Jej lidé milovali. A proto jim tímto šokujícím způsobem (křížem) ukazuje sám sebe, ukazuje, jaký je, s nadějí, že Jeho vzkaz lidé pochopí a začnou Jej milovat.
  • Nastavením druhé tváře máme možnost udělat to samé, postupovat vůči lidem stejně, jako postupoval Bůh vůči nám.
• Jak to dělat prakticky: Nastavením druhé tváře. To jako opravdu? Někdo mi dá facku a já ho nezkopu do bezvědomí? Já se nejen nebráním, ale řeknu si o druhou z druhé strany? To snad ani Ježíš nemůže myslet vážně.
• Dobře – že se nebráním to ještě dokážu pochopit: Nějaký „debil“ mě vybrzdí, pak mě napadne. Dovedu si (sice s obtížemi, ale dovedu) představit, že se ovládnu, neeskaluji konflikt, nejdu do rvačky. Vykryju ránu, nevrátím ji. Řeknu: Hele, pojďme se domluvit, v čem máš problém? Tohle je ale jiné: Ani ty ruce nemám zvednout, ale jen stát jako fackovací panák.
• Je ale fakt, že náš Mistr to tak dělal¹⁵. Víme, že Ježíš měl při křižování k dispozici neomezenou vojenskou moc (legie andělů připravených zasáhnout). Přesto ji nevyužil. Jeho cílem totiž bylo přinést oběť – Jeho smrt byla totálně, stoprocentně nespravedlivá. On ke svému ukřižování nezadal žádný, ale opravdu žádný (nula procent!) důvod. A tuto dokonalou „čistotu“ své oběti nechtěl narušit žádnou svou protiakcí. Nebránil se dokonce ani slovně.
• Třetím důvodem, proč po nás Ježíš takovýto přístup vyžaduje, je, že jde o oběť, kterou přinášíme Bohu. Nespravedlivé utrpení je obětí, kterou Nejvyšší z naší ruky přijímá. Ke Kristově oběti sice nelze ani není nutno cokoliv přidávat, přesto i oběti Božích dcer a synů význam mají.

40 A tomu, kdo se s tebou chce soudit a vzít ti košili, nech i plášť.

• [n.: tuniku / spodní oděv; ř. chitón vyjadřovalo dlouhý oděv nošený přímo na těle pod pláštěm; 
• [svrchní oděv]; 
• Stejný princip – člověk nejen, že se nebrání, nejen že netrvá na své spravedlnosti, ale dokonce je vůči svému odpůrci přehnaně nepřiměřeně ústupný.
• Člověk se chová „proaktivně“ vstřícně.
• Odpůrce trvá z nějakého důvodu na tom, že má právo po tobě chtít tvoji košili. Ty nejenže to nerozporuješ, ale dáš mu i plášť, o který vůbec nežádal.
• Jaký může být důvod, motiv takovéhoto nepochopitelného chování, jsme probírali u „fackování“ o několik veršů výše – mj. to pro odpůrce může být natolik šokující, že se ve zarazí a změní svoje smýšlení. Změnit lidské smýšlení je nesmírně těžké – běžnými prostředky prakticky nemožné. Dokáže to jen opravdový otřes, opravdu silný vjem.
• Pěkným příkladem podobného přístupu projevil byl David, když byl pronásledován Saulem. Podvakrát Saula nezabil, ačkoliv k tomu měl příležitost. To se Saulem dokázalo (alespoň na nějakou dobu) otřást.

Četl jsem příběh o člověku, kterému v dětství nepřátelé zabili rodiče. On vrahy svých rodičů znal a celý život čekal na příležitost, kdy se jim bude moci pomstít. Vystudoval mezitím medicínu a stal se chirurgem. Pak uvěřil a stal se křesťanem. 

Jednou mu přivezli k operaci muže, ve kterém poznal vraha svých rodičů. Nic mu neřekl, úspěšně jej odoperoval a když onen vrah měl být propuštěn z nemocnice, lékař za ním přišel na pokoj a svou identitu mu odhalil. 

Řekl mu, že ho mohl při operaci nepozorovaně zabít, a tak pomstít své rodiče, ale jako křesťan to neudělal. Uzdravený muž  byl tak šokován, že také uvěřil.


Podobný příběh vypráví o křesťanském farmáři, kterému zloději pravidelně kradli úrodu. On si na zloděje počíhal a když je v noci přistihl, začal jim pomáhat s nakládáním (své vlastní úrody na jejich auto). Tento postoj byl pro zloděje tak nepochopitelný, šokující a zahanbující, že vydali své životy Kristu.


Ještě jeden příběh (je z některé knihy Richarda Wurmbrandta): V rumunských komunistických věznicích bylo zavřeno mnoho křesťanů a podmínky byly otřesné. Krutost některých dozorců byla neuvěřitelná. Občas se stávalo (komunisté často "požírají sami sebe"), že komunisté některého svého kolegu bachaře z něčeho obvinili a odsoudili jej do vězení. Tak se bývalý dozorce ocitl mezi těmi, které ještě před krátkou dobou týral. Logické a spravedlivý by bylo mu všechny krutosti vrátit, což také většina vězňů měla v úmyslu. 
Křesťanští vězňové ale dělali pravý opak - bývalé dozorce chránili před ostatními vězni vlastními těly. Někteří komunisté tak měli možnost uvidět Boží lásku v praxi.
 

• Jde o podobný příklad jednání „proti proudu“ jako je nastavení druhé tváře nebo vzdání se pláště.

41 A když tě někdo bude nutit k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.

• Další příklad téhož, vycházející ze stejného principu: Ačkoliv nemusíš, uděláš více, než je tvá povinnost.
• Podkladem bylo údajně nařízení, podle něhož římští vojáci měli právo zastavit kteréhokoliv Žida a přinutit ho, aby jim na vzdálenost jedné míle nesl zbroj.

42 Tomu, kdo tě žádá, dej a od toho, kdo si od tebe chce vypůjčit, se neodvrať.“

• Ochota a vstřícnost mají být součástí jednání Kristových učedníků. Naše nastavení má být takovéto.
• Bůh je totiž vůči nám také takový, Kristus byl také takový – primárně vstřícný.
• Neznamená to, že by Nejvyšší každou naši žádost automaticky „odkýval“, ale Boží postoj k nám takový opravdu je – neodvrací se a dává.
• Může nám pomoci představit si opak: Kdyby Bůh na naše modlitby reagoval znechuceným odvrácením (Zase mě s něčím otravuje; pořád něco chce). Kdyby Boží postoj k dávání byl všeobecně záporný (Nedám a nedám! Nic si nezasloužíš, nic nedostaneš. Lidem na jejich modlitby zásadně říkám „Ne“).
• Hospodin samozřejmě není automat na splněná přání (jak si Jej někteří lidé představují) – ve smyslu: Vhodím modlitbu, vypadne splněné přání. Nevyslýchá naše modlitby „bezhlavě“, ale zvažuje je. Nic to ale nemění na tom, že je vůči nám vstřícný a ochotný dávat.
• Zvážím-li v tomto kontextu své postoje, je nutno říci, že vůči některým lidem takovýto vstřícný přístup nemám. Nerad se např. nechávám využívat či manipulovat. Do určité míry to může být v pořádku – ani jako křesťan zřejmě nejsem povinen splnit lidem každé jejich vznesené přání; na druhé straně je zde jasně řečeno, že mé nastavení má být mnohem vstřícnější, než je spravedlivé a přiměřené.

43 „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Budeš milovat svého bližního‘ a nenávidět svého nepřítele.

• ř. ho plésion zn. „ten, kdo je blízko, vedle mne“;
• První část prohlášení samozřejmě čerpá z Lv 19,18, ale kdy a kým bylo řečeno, že máme nenávidět své nepřátele? V Písmu to takto doslova a explicitně napsáno není.
• Příkaz lásky se vztahuje na bližní, tedy s starozákonním slova smyslu „soukmenovce“.
• Dále se mluví o nepřátelích, tedy lidech, kteří ke kmeni nepatří a kteří se chovají hostilně. Mohou to být např. vůči původní obyvatelé zaslíbené země – vůči těm byly Zákonem veškeré ohledy (dokonce samo milosrdenství) zakázány.
• Existuje zřejmě ještě další (velká) skupina lidí „neutrálních“ – tedy těch, kdo nepatří do mé skupiny a přitom nejsou nepřátelští nebo odsouzení k záhubě. Ty nyní neřešíme.
• Takže: Ano, Ježíš vystihl smysl přikázání Zákona -Bůh to takto nepochybně přikázal.

44 Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, ^[žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí,^] a modlete se za ty, kteří vás ^[urážejí a^] pronásledují,

• Ježíš opět naprosto nepokrytě konfrontuje Zákon – tak je to tam napsáno, ale můj příkaz zní jinak. To muselo být pro učedníky a pro židy vůbec nesmírně provokující.
• Ježíš takovými prohlášeními jako obvykle nenechává žádný prostor pro neutrální postoj: Něco takového (Bible to říká takto, ale já vám říkám, že je to jinak) může říci jen „Bůh nebo blázen“.
• Co tedy přikazuje Ježíš přikazuje? Je toho celá řada a začíná „zostra“:
  • Milujte své nepřátele: Takovýto příkaz jde absolutně „proti proudu“, dokonale proti veškerému našemu přirozenému smýšlení. Láska tak, jak ji chápeme, vůči nepříteli nedává smysl. Nepřítele milovat nelze. Láska je kladný vztah a ten potřebuje, aby jeho subjekt kladný vztah umožňoval.
  • Jak je tedy možné něco takového vyžadovat? Souvisí to s tím, co láska (agapé) v Kristově pojetí znamená. Je jisté, že nejde (pouze) o cit – ani Ježíš se nerozplýval kladnými emocemi vůči útočným fazizeům nebo ubližujícím vojákům. Přesto je miloval a prosil za ně. Agapé v Ježíšově pojetí znamená chtít a usilovat pro druhého o dobro, a to bez ohledu na city.
  • Toho schopni jsme, toto je otázka vůle a nikoliv námi neovlivnitelných emocí.
  • Takže: Na nenávist odpovědět láskou – to je, oč tu běží.
  • Žehnejte těm, kdo vás proklínají: Je z podobného soudku – na negaci odpovídáme dobrem. Proklínat znamená, že druhý mi přeje zlo. Já na to odpovídám tím, že mu přeji dobro.
  • Dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí: Stejný princip – na nenávist reagujeme činěním dobra. Ježíš říká dobře čiňte, ne milujte – což potvrzuje provázanost lásky a dobrých činů. Láska agapé znamená usilovat o dobro druhého (bez ohledu na emoce).
  • A modlete se za ty, kteří vás ^[urážejí a^] pronásledují: Ze strany druhých lidí opět (stejně jako nepřátelství, proklínání, nenávist) čistá negace – urážky a pronásledování. Reakcí je nikoliv touha, aby tyto lidi Bůh zničil, ale aby jim pomohl, dal prohlédnout, aby je „vzpamatoval“. Nechceme pro ně peklo, ale spásu¹⁶

45 abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích; neboť on nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. 

• Jaké je zdůvodnění toho „absurdního“ Ježíšova požadavku? Nebeský Otec to tak dělá – a my jako Jeho děti Jej máme napodobovat.
• Otec totiž nerozlišuje a nechává na této planetě žít i ty, kteří Jej nehledají, neuznávají či přímo nenávidí. Poskytuje i svým zlým odpůrcům podmínky pro život.
• Slunce a déšť zajisté jsou základními podmínkami pro přežití. Kdyby Nejvyšší chtěl, mohl by slunce i déšť (či cokoliv jiného) poskytovat selektivně, což by rychle vedlo k eliminaci všech odpůrců.
• Důvod k tomu přitom (kromě Božího milosrdenství) není žádný – proč bych měl poskytovat zaopatření někomu, kdo mě odmítá či nenávidí, kdo je zlý a nespravedlivý? Jistě by bylo logické a také spravedlivé takového člověka přestat podporovat.
• Jestli mě vlastní dítě odmítne, jestliže je zlé a nespravedlivé, mám jako rodič plné právo mu „odstřihnout zdroje“ – přestat ho finančně podporovat (Stejně všechny mé peníze promění za drogy a chlast).
• Bůh tak ale nepostupuje – ani zlým lidem neodnímá zdroje. Kdyby Bůh „instantně“ trestal zlo, Země by do půl hodiny zůstala bez obyvatel.

46 Jestliže si zamilujete ty, kteří vás milují, jakou máte odměnu? Což i celníci nečiní totéž?  

• ČSP n.: výběrčí daně (z prodeje zboží); [Výběr daní pro řím. vládu fungoval prostřednictvím daňového správce (lat. publicanus), který většinou nepocházel z patřičné provincie a najímal podřízené výběrčí (lat. portitores) z místních obyvatel. Židé se na tyto celníky dívali s opovržením z několika důvodů. Systém poskytoval mnoho příležitostí k nepoctivosti a vydírání. Jako na spolupracovníky Říma na ně bylo hleděno jako na zrádce svého lidu. Z náb. hlediska byli považováni za nečisté – udržovali stálý kontakt s pohany a museli pracovat i o sabatu. Výsledkem bylo hodnocení vyjádřené ve spojení: celníci a hříšníci / prostitutky / pohan a protikladu vůči farizeovi
• Ježíš pokračuje ve zdůvodňování svého „absurdního“ požadavku na milování nepřátel. Jeho vývod je naprosto logický – poskytování lásky či přízně recipročně je naprosto obvyklé. Takto se chovají i zlí a nespravedliví lidé. Na takovém chování není nic hodného Božího ocenění.
• Celníci jsou zde uvedeni jako prototyp zlých či opovrženíhodných lidí.
• Zajímavá je zmínka o odměně: Jde o Boží odměnu, Bůh odměňuje. Za co? Co Nejvyšší oceňuje? Nejprve si řekněme, co Hospodin NEodměňuje:
  • Samozřejmosti
  • Věci, které již byly odměněny (např. recipročně) – např. milování milujících.
• Co naopak odměňuje?
  • Věci, které svou kvalitou výrazně přesahují běžné jednání lidí
  • Věci, které ve světě oceněny nejsou – např. milování nepřátel.
• Ježíšův dotaz je naprosto oprávněný a slovo „což“ ukazuje, že pouze řečnický – to, co Ježíš říká je zcela elementární a mimo diskuzi. Opravdu: i ti nejhorší z lidí se tak chovají – lásku odplácejí láskou. Takové chování tedy není ničím, ale naprosto ničím zvláštní.
• Existují zajisté extrémní případy zlých lidí, kteří „nectí“ ani toto pravidlo a za lásku odplácejí zlem. Srovnávat se s takovými ve smyslu -já tohle nedělám, to nikdo nechce.

47 A pozdravíte-li jen své bratry / přátele, co činíte navíc? Nečiní totéž i pohané / výběrčí daní?

• Zajisté činí – i ti nejhorší estébáci se zdraví navzájem nebo mezi přáteli. Na to také není nic obdivuhodného.

48 Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“

• V pozadí ř. teleios je h. tám, které znamená „úplnost / celost / integritu“. Ve v. však zaznívá také obvyklý citát z Lv 19,2 (srv. 1P 1,15)
• Kritéria pro Boží děti jsou na zcela jiné kvalitativní úrovni. Bůh je dokonalý a my se snažíme Mu přiblížit. Tak tomu má být. My se nepoměřujeme s tím nejhorším, co tento svět ukazuje, ani s tím průměrný a běžným. Boží děti, křesťané se poměřují Boží dokonalostí. Ta je naší metou.

.

.

1. Všichni známe, jak vypadá např. příjezd celebrity na koncert – nejprve vystoupí ochranka, teprve pak se otevřou dveře limuzíny a vystoupí celebrita. Ta pak jde do budovy obklopená svými ochránci. Ježíšova situace zřejmě nebyla příliš odlišná – bylo třeba jej chránit před ušlapáním „fanoušky“ a dav organizovat. ↩︎
2. Převzal jsem učení Ashera Intratera ↩︎
3. Barevná typologie osobnosti ↩︎
4. Nespravedlivé chování rozpoznají i zvířata. ↩︎
5. viz též kniha se stejným názvem, např. https://www.kosmas.cz/knihy/523510/spravedlnost-v-medicine/) ↩︎
6. Tato jen přehozená čísla se dobře pamatují ↩︎
7. Nevím, zda je pravdivá, ale ilustrativní a pěkná je ↩︎
8. U „puberťáků“ je typické, že za vším vidí sexuální narážku. Učitel řekne „ruka“ a třída se rozchechtá. V pubertě je to asi pochopitelné, ale někteří lidé podobně pokrouceně uvažují i v dospělosti. ↩︎
9. Působil mezi sociálně slabými dětmi v New Yorku. Napsal knížku. ↩︎
10. Otázku Božích „kompenzací“ budeme ještě probírat na více místech ↩︎
11. Jak jsem již vícekráte psal, jsem přesvědčen, že Ježíš byl tím, kdo s Mojžíšem rokoval na hoře Sinaj. ↩︎
12. Ve světě je rozvod běžný, to ale neřešíme – Ježíš mluví ke svým učedníkům ↩︎
13. Na Ostravsku se používá expresivní a trefný, bohužel sprostý výraz. Řeklo by se, že s Bohem nelze vy…at ↩︎
14. Podotýkám, že nejsem pacifista, jsem pro přiměřenou obranu. Mám rád bojové sporty. ↩︎
15. Dokonce i známý zabiják král David z podobných důvodů nedovolil, aby proklínajícímu Šimeimu jeho ochranka srazila hlavu (2S 16,10). ↩︎
16. S tímto přístupem měl problém Jonáš, který krutým Ninivanům záchranu v žádném případě nepřál. ↩︎