Matouš – kapitola 6

1 Dávejte si pozor,abyste nekonali ⁽svou spravedlnost⁾ před lidmi, ⁽jim na odiv⁾; jinak nemáte odměnu u svého Otce, který je v nebesích.“

var.: své skutky milosrdenství;
ř.: abyste od nich byli viděni;
Poslední slova páté kapitoly mluvila o tom, že máme být dokonalí jako je dokonalý náš Otec. Jen tím, že naše jednání bude jednání světa převyšovat o stovky „řádů“, můžeme tento svět zaujmout (zpozornět) a vysloužit si Boží ocenění. Našim cílem skutečně je tento svět „zaujmout“, dosáhnout toho, aby se zarazil a začal za naším jednáním vidět Boží lásku.
Ježíš si zároveň „uvědomil“, že snaha o napodobování Boží dokonalosti se svou výrazností snadno může stát pastí – místo upozornění na Boha odvede pozornost lidí k nám.
Konat svou spravedlnost je zvláštní obrat. My konáme svou spravedlnost? Kdy? Když jednáme podle Boha. On nás milostí ospravedlnil a my se podle toho chováme. To je správné a to nám Bůh „počítá“.
Jak již víme, o odměnu jde – Bůh odměňuje. Ale odměna je jen jedna – buďto od lidí nebo od Boha. Když si odměnu vyčerpáme od lidí, od Boha už nám žádná nezůstane. Není to tak, že člověk dostane odměnu od lidí a pak ještě od Boha.
Musíme se rozhodnout – Bůh odměňuje věci, o který nikdo neví a nemůže je tedy ocenit.
Ne všechnu spravedlnost musíme konat v absolutní konspiraci – jde o motiv: Jde-li nám o to, aby lidé naši spravedlnost viděli a ocenili, o Boží odměnu se skutečně připravujeme. Pokud nám o to nejde, to že naši spravedlnost náhodou někdo „zahlédne“, nemusí až tak vadit¹.
Ještě si znovu zdůrazněme, že odměna není sprosté slovo. O odměnu jde a není na tom nic špatného. Být odměněn za své úsilí je v pořádku. Být odměněn Bohem je ještě lepší, vlastně nejlepší. Jde o nejvyšší metu vůbec. O odměně, mzdě a pokladech v nebi více v sekci Biblické studie pod názvem Boží odměna

2 „Když tedy ⁽dáváš almužnu⁾, nevytrubuj to před sebou, jak to činí pokrytci v synagogách a na ulicích, aby je lidé pochválili. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu.

ř.: činíš milosrdenství; Slovo „almužna“ pochází od právě zde uvedeného ř. eleémosyné, které prvotně znamenalo lítost / slitování nad někým, potom dobrodiní prokázané potřebnému (jako např. ubytování pocestných, výchova sirotků, navštěvování nemocných apod.).
Nevíme, zda to bylo míněno doslovně, či v přeneseném smyslu.
Ř. hypokrités označovalo původně herce vystupujícího pod maskou. Později toto slovo získalo přenesený hanlivý význam. V r. 1931 L. Waterman odkryl v městě Sepforis, které leželo nedaleko Nazaretu, amfiteátr pro 5000 lidí. Je možné, že zde měl Ježíš na mysli zmíněný původní význam slova hypokrités, protože herec je člověk, který při volbě svých gest, svého úsměvu apod. myslí také na jejich účinek na veřejnost.
Vytrubovat před sebou znamená dávat veřejně najevo, zdůrazňovat to, co právě dělám nebo se chystám udělat. Tedy ve smyslu: Pozor, pozor! Všichni nyní sledujte, že jdu udělat dobrý skutek!
Pokrytci v synagogách a na ulicích – proč pokrytci? Pokrytec je někdo, kdo se dělá jiným, než ve skutečnosti je. Samozřejmě lepším (nikdo se cíleně nedělá horším). O pokrytcích více v poznámce ČSP (ČSP vždy kurzívou) – šlo původně o hereckou masku, atd.
Proč Ježíš automaticky předpokládá, že každý, kdo v synagoze nebo na ulici dává almužnu, je pokrytec? Jistě na základě toho, že kolem toho dělá rozruch: „Aby je lidé pochválili“ je jejich motivem.
To, že máš potřebu, aby se o tvém dobrém skutku dozvěděli lidé, je jednoznačným signálem, že s tebou něco není v pořádku. Nedáváš almužnu kvůli ní samé (kvůli lítosti s chudým nebo něco podobného), ale abys dal najevo svou dobrotivost. Cílem je dosáhnout ocenění a pochvaly.
Těch sice od lidí tímto způsobem dosáhneš, ale další odměnu již za tento skutek nedostaneš. Jednou a dost. Chtěl jsi pochvalu od lidí a dostal jsi ji. Pro Boha jde o vyřízenou záležitost.
Kdyby o tvém dobrém skutku nikdo nevěděl, byla by situace jiná. Bůh, který chce, aby dobro bylo odměněno (a zlo potrestáno), by se případu ujal a odměnu pro tebe nachystal. Odložil, deponoval by ji pro tebe v nebi s poznámkou: „Pro pana XY. K vyzvednutí při posledním soudu“.
Jak víme, ani číše vody podaná potřebnému, nezůstane neodměněna.

Moje prateta údajně v létě pětačtyřicátého roku, když kolem jejich domu v letním vedru procházel zástup odsunovaných Němců - vzala vědro s vodou a dávala procházejícím vězňům pít. Vyžadovalo to odvahu, protože v té chvíli byli Němci všemi nenávidění. Věřím, že jde o typický příklad činu, který nezůstane Bohem neodměněn.

3 Ale když ty ⁽dáváš almužnu⁾, ať tvá levice nepozná, co činí pravice,

ČSP Nevíme, zda to bylo míněno doslovně, či v přeneseném smyslu.
Již jsme se tedy dozvěděli, jak se dobré skutky konat nemají (ostentativně), nyní Ježíš říká, jak se dělat mají. Jak tedy?
Ať tvá levice nepozná, co činí pravice: Co to znamená? Doslova vzato je to nemožný či nesmyslný požadavek. Jednak ruce nic nevědí, nejednají autonomně. Jednak mozek samozřejmě ví, co udělal – jaký příkaz vydal pravé ruce a jaký levé. Chtít po něm, aby nevěděl, co dělá, je nesmysl.
Smysl je nicméně zřejmý – Ježíš posouvá svůj příkaz ještě dále: Nestačí se vystříhat ostentativnosti (nevytrubovat), je třeba se v maximální (rozumné) míře snažit naše dobré skutky „konspirovat“.
A pointa tohoto „podobenství“ je ještě více „šokující“: Je třeba dobré skutky konspirovat (utajovat) nejen před okolím, ale dokonce i sami před sebou. To ale, jak víme, není možné. Takže v jakém smyslu? Člověk se nemá svými dobrý skutky příliš zaobírat ani ve své vlastní mysli. Je totiž možné se vnitřně „kochat“ svou dobrotou, přehrávat si svůj dobrý skutek v mysli. (Říkat si v duchu: Ach, jak já jsem dobrý člověk, že dělám takové dobré skutky).
Toto má zřejmě Ježíš na mysli. A tomu do určité míry zabránit lze – své myšlenky alespoň částečně pod kontrolou máme.

4 aby tvá almužna zůstala skrytá. A tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí zjevně.“

ř .: skutek milosrdenství;
Toto je smyslem či cílem „utajování“ našich almužen: Mají zůstat skryté před lidmi a do možné míry i před námi samými.
Bůh ale samozřejmě skryté věci zná a dosud neoceněné dobré skutky odměňuje.
Slovo zjevně je v ČSP psáno kurzívou a v některých řeckých rukopisech se tedy nevyskytuje (v některých ano). Slovo nedává příliš smysl – „zjevně“ v kontextu řečeného by znamenalo, že Bůh odplatí dárci tak, že to budou všichni lidé vidět. Možné to je: Člověk skrytě dává a Bůh se mu odměňuje tím, že se mu daří. Lidé nevědí, proč se mu tak dobře daří, ale Bůh to ví. Je tedy možné, že prosperita některých lidí je Boží odpovědí na jejich skrytou obětavost.
Na druhé straně v novozákonním kontextu Bůh ne vždy za dobro odplácí zjevnou prosperitou. Být dobrým křesťanem nerovná se automaticky být zdravý a bohatý. Bůh nechává mnoho odměn na druhý břeh a ukládá je pro své dítě jako poklad v nebi, který obdrží až při setkání s Ním.

5 „A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci; neboť ti se rádi modlí, stojíce v synagogách a na rozích ulic, aby je viděli lidé. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu.

Židé se modlili ráno před východem slunce, kolem třetí hodiny po poledni a večer po západu slunce;
Jde o podobný princip jako s almužnami – modlitba je (stejně jako almužna) Bohem oceňovaná činnost, kterou odměňuje.
Pokud si ale ocenění za modlitbu odneseme „odněkud odjinud“, resp. pokud si o ocenění někde jinde řekneme, Bůh již má věc za vyřízenou.
Znovu a analogicky: Nejde nutně o to se s každou pronesenou modlitbou konspirovat. Pokud ale naším postojem pro modlitby je obdiv lidí, platí řečené bezvýhradně.
Modlící se lidé jsou nazývání pokrytci proto, že jim primárně nešlo o modlitbu samu, ale o obdiv, který za ni sklízejí.
Proto se stavěli na rohu ulic – měli jistotu, že jejich modlitební úsilí neunikne chodcům ani na jedné z křižujících se ulic. Kdyby stáli mimo křižovatku, byli by viděni pouze polovinou chodců, což by pro ně byla „škoda“.
Situace kolem modlitby nejsou vždy jednoznačné, zvláště v dnešní době, kdy modlitba není věcí, kterou by někdo příliš oceňoval: Tím, že by mě někdo viděl modlícího se, u něho žádné body nezískám.
Příkladem složitosti problému může být modlitba před jídlem:
- Pokud mi jde primárně o to, abych Bohu vyjádřil vděčnost za přijímaná pokrm, mohu se před jídlem pomodlit v duchu, aniž to někdo zpozoruje.
- Důležité ale může být i veřejné vyjádření vděčnosti – to, že lidé u stolu vidí, že nepovažuji jídlo za samozřejmost, ale za Boží dar, má svou hodnotu.
- Ve hře je v dnešní době i prvek vyznavačský – nestydím se, že věřím v Boha, nestydím se za evangelium, nestydím se vyjádřit svou vděčnost za jídlo.
Mnohé křesťanské rodiny mají zvyk se před jídlem chytit za ruce a poděkovat: Není důvod, proč by tento zvyk měly na veřejnosti opustit.
Podobně řeším otázku modlitby na kolenou: Než se začnu modlit na kolenou na veřejnosti (např. ve sboru na bohoslužbách nebo večer u postele, je-li nás na pokoji více), zeptám se sám sebe, jestli bych se takto modlil, i kdybych byl o samotě. Pokud odpověď zní „Ano“, můžu se směle na názor okolí neohlížet – ať si lidé myslí, co chtějí.
Jen znovu připomínám, že je vidět, že o Boží odměnu „jde až v poslední řadě“. Boží odměna je žádoucí a není nic špatného na tom o ni usilovat.

6 Když ty se modlíš, vejdi do svého pokoje, zavři za sebou dveře a pomodli se k svému Otci, který je v skrytu, a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí zjevně.

Nejprve, jak to nedělat, nyní jak modlitbu provozovat: V soukromí, v ústraní. Za zavřenými dveřmi. Proč? Protože je vyloučena veškerá ostentativnost, je vyloučen veškerý vliv „veřejného mínění“ a okolí vůbec.
Co si s Otcem povídáte, je a zůstane vaší soukromou věcí.
Ne každý je schopen skryté modlitby (někteří lidé zase nejsou schopni veřejné modlitby).
Bůh je nazván Otcem. Mít Hospodina za Otce je nejvyšší metou lidského života.
Skrytá modlitba může naznačovat, že člověk takto Boha vnímá, že s Ním má synovský vztah – mj. si si před Ním nepotřebuje na nic hrát.
O Otci je řečeno, že je skrytý, v skrytu. Bůh takový samozřejmě je, to víme všichni (Proč tomu tak je, diskutuji např. v kázání „Proč je Bůh neviditelný“). To, že je skrytý, nic nevypovídá o Jeho reálnosti a také o jeho schopnostech. Jednou z Božích schopností je to, že vidí skryté věci (vševědoucnost).
Osobní modlitba je Bohem oceňovaná – což dobře chápeme např. jako rodiče: Osobní rozhovory s našimi dětmi, otevření jejich srdcí, ochota se svěřit či o něco požádat, jsou pro rodiče vzácné a ceněné.
Snad ještě stojí za zmínku, že tento příkaz neznamená, že nemá smysl se modlit veřejně, ve dvojici, ve skupině, v církvi apod. Společná modlitba je v pořádku a žádoucí (Shodnou-li se dva neb tři v prosbě,…). Jen je stále třeba si hlídat motivy – pokud jsme na modlitebním setkání s cílem ukázat svou duchovnost, další odměnu od Boha již nemůžeme očekávat.

7 Když se modlíte, ⁽neopakujte naprázdno slova⁾ jako pohané, neboť ti se domnívají, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.

ČSP O přesném významu slova battalogein není mezi badateli shoda. HL; ani v LXX se nevyskytuje.
Bez ohledu na to, co je psáno v poznámce překladatelů, je dost pravděpodobné, že o nějakou formu formální opakované modlitby jde. Nejen kvůli spornému výrazu, zde přeloženému jako neopakujte naprázdno slova, ale i kvůli obratu „pro množství svých slov„.
Ježíš tedy jasně deklaruje, že kvantita nerozhoduje. Množství slov na Boha dojem nedělá. Co tedy? Upřímnost, vztah, případně naléhavost.
To opět všichni dobře chápeme z rozhovorů s našimi dětmi: Jsme schopni dokonale rozlišit, kdy děti mluví upřímně od srdce a kdy, se nás jen snaží „umluvit“. (A dobrý rodič se nikdy umluvit nenechá).
A představa, že by vůči nám naše děti stále dokola opakovaly nějakou frázi, je již naprosto nesmyslná.
Pohané, tedy lidé Hospodina neznající, se domnívají, že kvantita funguje – Ježíš ale zcela jasně říká, že se mýlí.
Modlitby růžence nebo některé druhy modliteb východních náboženství (modlitební mlýnky) jsou tedy zjevně neúčinné a proti smyslu Ježíšových slov. Opakování modliteb bez vnitřního ztotožnění se je znakem pohanství. Pro křesťany, kde jde o vztah s Bohem, nemají žádné místo.
Což neznamená, že je nutné se vždy modlit vlastními slovy. Že není možno se modlit modlitbu naučenou, např. Žalmy. Ježíš se tak také příležitostně modlil.
A když učedníci Ježíše žádali, ať je naučí se modlit, neprotestoval, ale „nadiktoval“ jim Otčenáš. (Jistě ale ne za účelem mnohočetného bezduchého opakování).

8 Nebuďte proto jako oni; vždyť Bůh, váš Otec ví, co potřebujete, dříve, než jej poprosíte.

v ř. je vyjadřováno (v NS 40×) sloveso ‚potřebovat‘ jako ‚mít potřebu‘;
Ježíš jasně říká, jak se modlit nemáme:
- jako pohané
- ne prázdná slova
- ne mnohomluvně).
Nyní opakuje: Nebuďte jako oni. Je třeba se odlišit, je třeba to dělat jinak.
Již také víme, jak to dělat máme: ve skrytosti svých pokojů.
Co ale znamená: vždyť Bůh, váš Otec ví, co potřebujete, dříve, než jej poprosíte? Že vůbec nemá cenu se modlit? Proč se vlastně modlit, když Bůh stejně všechno ví? Jaký má smysl rozhovor s někým, kdo stejně zná všechny okolnosti mého života a všechny moje myšlenky dříve, než je vyslovím?
Tyto otázky jsou logické a legitimní. Jasné odpovědi nemáme, jsou zahaleny tajemstvím. Smyslem Ježíšových slov nicméně jistě není, abychom přemýšleli, zda má vůbec smysl se modlit.
Některé skutečnosti ohledně modlitby jsou jisté a dá se na nich stavět:
- Za prvé: Modlitba smysl má. Přestože Nejvyšší ví všechno včetně našich myšlenek, z nějakých důvodů si přeje, abychom s Ním hovořili.
- Za druhé: Z nějakého důvodu je důležité, abychom své myšlenky a prosby formulovali. Ježíš se slepého člověka ptal, co po Něm vlastně žádá.
- Za třetí: Je také důležité, abychom své myšlenky a prosby vyslovili. Modlit se sice můžeme i v duchu (bez zapojení mluvidel), ale i tak platí, že vyslovené (nebo v duchu jasně formulované) slovo má moc.
Ježíš tuto větu říká v kontextu varování před prázdným mluvením či přílišným žvaněním. Tedy ve smyslu: Je zbytečné Bohu věci nadbytečně vysvětlovat či zdůvodňovat nebo říkat stále dokola.

9 Vy se modlete takto: Otče náš, který jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno.

ČSP Oslovení Boha jako Otce jednotlivcem se objevuje až v apokryfním (resp. deuterokanonickém) spise Sírachovec z 2. stol. př. Kr. Je však doloženo pro židovstvo doby těsně před NS. Dnes známe minimálně jeden text z Kumránu, v němž jednotlivec oslovuje Boha jako svého Otce. Jde o fragment ze 4. kumránské jeskyně, který hovoří o Josefovi Egyptském a kde se Josef obrací na Boha slovy: „můj Otče a můj Bože, neponechávej mě v rukou pohanů“ (4Q 372 frg.).
Získat k Bohu synovský vztah je vrcholem lidského bytí, je tou nejvyšší metou, které může lidská bytost dosáhnout.
Ježíš tímto oslovením svou doporučenou „modelovou“ modlitbu začíná. Jde o základ, ze kterého se vše ostatní odvíjí. Již to, jak k Bohu přistupuji, jak se na Něho dívám, jaký mám k Němu vztah předurčuje vše, co s ním následně v modlitbě probírám.
Jinak hovořím se svým tátou, jinak se svým šéfem v práci, jinak se soudcem v soudní síni, jinak s policistou. Hospodin má mnoho rolí, nám lidem se ale chce primárně představit jako Otec.
Ježíš přišel na svět, aby lidem Boha jako Otce představil.

Posvěť / buď posvěceno se jméno tvé – porozumění tomuto obratu není elementární. Posvětit znamená:
- Oddělit od profánního
- Očistit od všeho znečišťujícího
Bůh svatý je z principu věci, je svatostí samou, On je tím, kdo svatost definuje. Tam není, co „vylepšovat“.
Zdá se ale, že s Božím jménem je tomu jinak – tam co vylepšovat, je.
Myšleno je zřejmě posvěcování Božího jména na zemi (v nebi je Boží jméno zřejmě svaté „dostatečně“).
Smysl modlitby tedy může být: Ať je na zemi co nejvíce uváděno ve známost Tvé, Boží jméno. Ať jej lidé znají, mají v úctě, nezneužívají a nepošpiňují.
Jedním z Božích jmen je i jméno Ježíš – i o posvěcení tohoto jména tedy jde.

10 Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.

Boží království bylo ústředním tématem Ježíšova vyučování na této zemi. Božím cílem je nastolení Božího království na zemi. Tento proces začal Ježíšovým vtělením – od té doby byl do Božího království zahájen „zápis“. Křesťané jsou již nyní občany Božího království.
Toto království zatím zůstává skryté, nenápadné – do viditelné podoby se „překlopí“ při Ježíšově návratu.
Přijď tvé království vyjadřuje zřejmě více přání modlícího:
- Aby se Kristovo království šířilo na zemi již nyní. Aby do něho vstupovalo co nejvíce lidí, aby tedy co nejvíce lidí poznalo Krista a uvěřilo
- Aby Ježíš co nejdříve přišel v moci a Boží království nastolil viditelně.
Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. Prosazení Boží vůle není samozřejmostí? Zjevně nikoliv, resp. ano i ne. Tím, že Nejvyšší dal lidem a dalším bytostem svobodnou vůli, svou vůli omezil. Na světě bez lidí by byla Boží vůle prosazena dokonale.
Přítomnost lidí (a andělů a démonů, ďábla) situaci komplikuje – dochází ke střetům svobodných vůli lidí a Boha. Bůh zatím svou vůli neprosazuje násilím, ale touží, aby lidé Jeho vůli přijali dobrovolně.
Přitakáním Boží vůli, podřízením vlastní vůli té Boží člověk napomáhá šíření „dobra“ v tomto světě. Boží vůle je totiž vždy dobrá a správná.
Křesťané dobrovolně a rádi svou vůli upozaďují a dávají prostor Bohu. To vyjadřuje tato část „Otřčenáše“.

11 Náš denní chlébdej nám dnes.

Od samého počátku způsobovalo slovo epiúsios překladatelům problémy. Vulgáta má v Mt: „nadpodstatný“, avšak v L 11,3 „každodenní“. Podle Jeronýma tzv. Hebrejské evangelium četlo máchár (zítřek). Zřejmě je tu třeba mít na zřeteli obojí význam, duchovní a tělesný. Pokud se „zítřek“ chápe eschatologicky, pak by mohlo jít o „chléb budoucího věku“.
Dle Elicotta: Slovo překládané jako „každodenní“ se nikde jinde nevyskytuje, s jedinou výjimkou paralelní pasáže v Lk 11,3, a pokud můžeme soudit, muselo být pro tento účel vytvořeno jako nejlepší ekvivalent neznámého aramejského slova, které náš Pán skutečně použil. Jsme proto odkázáni částečně na jeho možnou odvozenost, částečně na to, co se zdá být (v souladu s jeho odvozeností) nejvíce v souladu s duchem učení našeho Pána.
Dle komentářů forma tohoto slova připouští významy:
- (1) chléb dostačující pro den, který právě přichází;
- (2) dostačující pro zítřek;
- (3) dostačující pro existenci;
- (4) nad hmotnou podstatu – nebo, jak to vykládá Vulgáta, panis super substantialis.
Výklad verše je tedy v zásadě dvojí: pouze fyzický a duchovně obrazný.
Chleba je základní potravina. Když je chleba, není hlad, říkalo se ve vězení (Četl jsem v nějakém románu).
Člověk potřebuje jíst víceméně denně. „Bohužel“ nejsme schopni se najíst na delší dobu do zásoby (toho člověk nejvíce lituje, když má k dispozici švédské stoly :-))
Denně se ale také potřebujeme přibližovat k Bohu, hledat Jeho tvář.
„Fyzický“ výklad tohoto místa by tedy znamenal: Bože, postarej se nám o každodenní přísun jídla (a jiných potřeb) nezbytných k životu.
Zvážíme-li ale, kolikrát Ježíš chléb používá obrazně k vyjádření našich duchovních potřeb, ani duchovní výklad není beze smyslu.
Místo by pak znamenalo: Postarej se o nás prosím po stránce tělesných, ale i duchovních potřeb. Nasyť naše tělo a duši, ale také ducha.
Příklady:
- „Nejen chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst“
- „Mám k jídlu pokrm, o němž nevíte“
- Nedělejte si starosti o jídlo a pití,…
- Já jsem ten chléb života…
- Kdo jí mé tělo a pije mou krev,…

12 A odpusť nám naše viny, jako jsme i my odpustili ⁽těm, kdo se provinili proti nám⁾.

ř.: dluhy. Pojem „vina“ ve smyslu „dluh“ i „hřích“ je vlastní aramejštině (chóbá‘).
ř.: našim dlužníkům – použito v přenes. významu, ř. ‚odpouštíme každému, kdo je nám dlužen‘;
Víme, že naše odpuštění druhým je nezbytnou podmínkou pro Boží odpuštění nám (Jak budeme číst o pár veršů dále: Když vy neodpustíte, ani já neodpustím).
Není tomu ale tak, že když my odpustíme, Nejvyšší automaticky odpustí nám – nikoliv: Naše odpuštění pouze otvírá dveře, pro jednání o odpuštění vůbec připravuje půdu. Bez toho žádná jednání o našich hříšíš ani nemohou začít.
Dalo by se říci – dokud my si držíme rukojmí (naše viníky), jednání o míru (o odpuštění nám) vůbec nemohou začít.
Píši to v 7/2024, kdy v zajetí Hámasu stále zůstává řada izraelských rukojmí. Mnozí politici volají po jednáních o míru. Jakápak ale jednání o míru s někým, kdo si drž rukojmí? Izraeli možná nic jiného nezbývá nebo nezbude, ale Hospodin se vydírat nenechá nikdy.
Když si totiž držíme neodpuštění, držíme si vůči Hospodinu vlastně rukojmí, říkáme Bohu: Já sice chápu, že vůči Tobě mám dluhy, ale já na Tebe a na ostatní taky něco mám – tihle lidé mi ublížili, takže jsem to měl v životě těžké, a na to konto by byla spravedlivé, abys mi taky z mých dluhů něco umazal.
Odpuštění „naše“ a „nám“ je úzce spjato.
Zde modlící se Kristův učedník říká: Pohleď, Bože, já jsem již všem svým viníkům „poodpouštěl“. Shlédni prosím na tento můj vstřícný postoj a odpusť i Ty mi.
Boží odpuštění nezbytně potřebujeme – kdyby Bůh nebyl ochoten odpouštět, byli bychom všichni ztraceni. Musíme udělat cokoliv, naprosto cokoliv, abychom jej od Nejvyššího dosáhli.
Stanout před Bohem s neodpuštěnými hříchy znamená peklo – tedy prohru celého života.
Odpuštění není nikdy automatické – o odpuštění je Boha třeba vždy požádat. (My ale s naším odpuštění na prosbu druhých čekat nemusíme – můžeme či musíme odpouštět jednostranně i těm, kdo svých provinění vůči nám nelitují).
A požadovat o odpuštění je nutné znovu a znovu – v souladu s tím, jak v našich životech nejsme schopni udržet „čistý štít“. Proto naše hříchy vyznáváme průběžně – čímž si podle Kristova příkazu od poslední večeře „umýváme nohy“ (Kdo je vykoupán, nepotřebuje, než umýt nohy)
Naše hříšnost pro nás nemusí být „konečnou vstupenkou do pekla“. Kristus naše hříchy „vyřešil“ a Bůh s naším hříchem umí „pracovat“: Vyznaný hřích je ochoten „na Kristovo konto“ odpustit.
Pěkně je to vyjádřen v liturgii Večeře Páně, jak ji používáme v Křesťanských společenstvích:
Dále se vás ptám, zda věříte, že Pán Ježíš Kristus všechny naše hříchy vnesl na kříž, aby nás smířil s nebeským Otcem. On zemřel za všechny hříchy:
- za ten, ve kterém jsme se narodili,
- za ty, které jsme spáchali dříve, než jsme Jej poznali,
- i za ty, jichž jsme se dopustili v tom novém životě, které jsme od Něho přijali.

13 A neuveď nás do pokušení, ale vysvoboď nás od ⁽toho Zlého / zlého^{) [}, neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Amen^].

n.: zkoušky;
Otázka zkoušek a pokušení je poměrně složitá z lingvistického i teologického hlediska
U slova πειρασμός [pejrazmos] je možný překlad zkouška i pokušení (aktivní i pasivní) [21]
- temptation, 15 výskytů (Mt 6:13; Mt 26:41; Mk 14:38; L 4:13; L 8:13; L 11:4; L 22:40; L 22:46; 1K 10:13(2); Ga 4:14; 1Tm 6:9; Žd 3:8; Jk 1:12; Zj 3:10)
- temptations, 4 (L 22:28; Jk 1:2; 1P 1:6; 2P 2:9)
- trials, 1 (Sk 20:19)
- try, 1 (1P 4:12)
V češtině je to ještě složitější: Zkouška může spočívat v pokušení, pokušení může být zkouškou.
Víme, že Bůh nikdy nepokouší ke zlému (to je explicitně řečeno v Jakubově listu). Nicméně zkoušky na své děti přinejmenším dopouští, ne-li sesílá (to víme např. z Jóba). Víme také Z 1K, že velikost zkoušek Bůh reguluje, má pod kontrolou (nedopustí, aby byly nad naše možnosti).
Žádost v „otčenáši“ říká neuvěď do pokušení/zkoušky – asi ve smyslu: zabraň tomu, aby na nás pokušení/zkoušky vůbec přišly. Z Jakuba aj. míst ale víme, že zkoušky jsou důvodem k vděčnosti, neboť v nich roste náš charakter a osvědčenost.
Jak to tedy je? Zkoušky ano nebo ne?
Zkouška i pokušení znamenají problémy a po problémech nikdo netouží, nikdo se do nich „nehrne“. Život v tomto světe přitom nezměrné množství potenciálních problémů přináší ze své podstaty. Kdyby Bůh dopustil, aby se na nás „vysypaly“ nekontrolovaně ve velkém množství, zničilo by to každého. Bůh ale má naše životní okolnosti pod kontrolou.
Možná modlitbu Ježíš myslí nějak takto: Otče, je-li to možné, zabraň tomu, aby se na mě hrnuly zbytečné problémy. Odstiňuj mě od těžkostí, jak to jen lze. Prosit takto Boha je naprosto v pořádku. Nestavíme svoji vůli nad Boží, ale netoužit po problémech je normální. Ani Ježíš po kříži netoužil.

Vysvoboď nás od ⁽toho Zlého / zlého⁾ je zřejmě ze stejného soudku. Ať už jde o zlo obecné (vysvoboď mě od zlých věcí) nebo o zlo personifikované (od ďábla), jistě před ním potřebujeme Boží ochranu. Bez Boží ochrany by náš ďábel nebo zlo obecně zničily „jako nic“.

Neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Amen.² Slovo neboť má v tomto případě svou logiku (někdy se neboť vyskytuje, přestože vazba na předchozí text není zřetelná). Prosit o tolik věcí někoho, kdo nemá možnost je zajistit, by nedávalo smysl. Někdo, kdo disponuje veškerou autoritou, mocí i slávou, ale naše potřeby schopen zajistit je.

14 Neboť jestliže odpustíte lidem jejich provinění, odpustí váš nebeský Otec i vám; 15 jestliže však lidem ^[jejich provinění^] neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše provinění.“

O vazbě odpuštění našeho a nám již bylo mluveno v „Otčenáši“. Zde Ježíš myšlenku opakuje a rozvíjí: Vazba mezi naším odpuštěním a Otcovou ochotou odpustit je absolutní.
Jestliže ANO, pak ANO, jestliže NE, pak zkrátka NE. Přes toto „nejede vlak“.
Je naprosto zbytečné žádat Boha o odpuštění, jestliže sami odpustit nejsme ochotni.
Naše odpuštění je pro odpuštění Boží „Conditio sine qua non“³.
Jak jsme již zmínili – nejde o automatické odpuštění, ale o podmínku k tomu, aby se o našich hříších vůbec mohlo začít jednat.
V římsko-katolickém pojetí zprostředkovává kajícníkovi odpuštění hříchů kněz. Tento přístup je starozákonní, nebiblický a pomýlený, zvláště když odpuštění podmiňuje opakovaným odříkáváním modliteb. Smysl by prostředník měl, kdyby zpovídajícímu připomínal nutnost odpuštění druhým. Něco ve smyslu: Příteli, klečíš tady zbytečně. Dokud neodpustíš druhým, nemá cenu se o tvých hříších vůbec bavit.

16 „Když se postíte, nebývejte zasmušilí jako pokrytci; ⁽ti se totiž tváří ztrápeně⁾, aby lidem ukázali, že se postí. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu.

ř.: ti totiž činí své tváře nevzhledné;
Po vsuvce tvořené „Otčenášem“ a zmínce o odpuštění se vracíme k problematice ostentativnosti, dělání věcí na odiv.
Kromě modliteb a almužen si na ostentativnost máme dát pozor i u postů.
Půst znamená odřeknutí se jídla s cílem ukázat Bohu, že nám na něčem záleží.
Příležitostně je možno se odříkat i jiných věcí, než jídla, v zásadě ale jde o dobrovolné hladovění s duchovními pohnutkami.
Ten, na koho se v postu obracíme, je vždy Bůh. Pokud našií hladověním chceme zapůsobit na lidi, jde o hladovku.
Půst může mít řadu motivů, jak ještě v Písmu uvidíme.
Zde je diskutována otázka Boží odměny za půst. Postící se člověk očekává, že Bůh jeho postu bude věnovat pozornost, resp. ještě zvýšenou pozornost, než „pouhé“ modlitbě. Ježíš zde na tento předpoklad odpovídá: Ano, půst je mocným nástrojem pro získání Boží pozornosti. Pokud ale půst je konán s motivem (byť paralelním) získání lidského obdivu, Bůh už mu pozornost věnovat nebude.
Takový půst je z Božího hlediska zbytečný.

17 Ale ty, když se postíš, potři svou hlavu olejem a svou tvář umyj, 18 abys neukázal lidem, že se postíš, ale svému Otci, který je v skrytu. A tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí.“

Princip je naprosto analogický jako u ostentativní a skryté modlitby.
Pokud si lidé řeknou: Ten Vít, to je ale kabrňák, že se zase postí, máme „vymalováno“: Právě jsme si sklidili svou odměnu. Další už nebude.
Máme se tedy tvářit jakoby nic. Nejlepší je, když se nám podaří náš půst zcela utajit.
Asi podobně jako u modlitby platí, že to není třeba přehánět do extrémů – rozhodují motivy. Když řeknu spolupracovníkům, že dnes nepůjdu na oběd, není to nic proti ničemu. Když se zeptají, proč (což asi stejně neudělají), je možná lepší říci pravdu, než si vymýšlet výmluvy nebo lhát.
Není tedy třeba jídlo u oběda tajně házet do igelitového sáčku 🙂
Snad je ještě vhodné podotknout, že naše konspirace při půstu by měla spočívat i v tom, že se snažíme k okolí chovat příjemně – dát svůj půst „vyžrat“ celému okolí tím, že jsem nesnesitelně nerudný a vznětlivý je kontraproduktivní. Hovoří o tom 58. kapitola Izajáše.
Pomazání olejem již nepraktikujeme, nicméně zabránit tomu, abychom páchli se snažit zřejmě máme. Při vícedenním půstu člověk nepříjemně páchne acetonem – jeho dech i pot. Mýt se a navonět je zřejmě žádoucí.

19 „Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde se zloději prokopávají a kradou.

Brósis zn. vlastně „jedení“, pokrm. Podle některých se v tomto v. jedná o hmyzí škůdce (např. červotoč), podle jiných o rez, kde je však užito slovo ios.)
Co je těmi pozemskými poklady, je jasné: bohatství a majetek ve všech podobách.
U peněz je to jasné a nejde jen o inflaci, která systematicky z našich peněz „užírá“. Týká se to veškerého majetku. Říká se, že mít na účtu sto tisíc je starost, ale mít sto milionů je velká starost. Není vůbec samozřejmé, jak investovat své peníze, aby v čase neztrácely hodnotu: spořící účet? dluhopisy? stavební spoření? investice? drahé kovy? nemovitosti? půda? lesy? Všechno má svá pro a proti.
Nejsme schopni se řádně „zajistit“ ani na krátkou dobu svých životů: přijde válka, nemoc, ekonomické zvraty, inflace – a kde jsou naše miliony?
A když se podíváme na věc z dlouhodobého hlediska (nemusí jít o tisíciletí, stačí jen jedna dvě generace nebo třeba sto let) – je situace ještě depresivnější. Kde budou naše peníze, náš dům nebo naše firma po naší smrti? Nebudou pouze důvodem k rozepřím mezi našimi potomky?
A i kdyby náhodou naše „dynastie“ fungovala dobře, co z toho?
Kde je dnes zlatý jazyk a šineárský plášť, na který se „ulakotil“ Akán (Joz 7) (a stálo ho to život i s celou rodinou?). Kde jsou a kdo si na ně vzpomene?
Ale nejen to – jak víme z Ježíšova podobenství o boháči a stodolách⁴, Bůh snahu se ekonomicky zajistit, být „za vodou“ považuje za aroganci a může na ni reagovat tvrdě a nekompromisně: (L 12:20) Bůh mu však řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si od tebe vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi připravil?‘
Závěr je naprosto jasný: Snaha nashromáždit poklady zde na zemi je bláhová – jednak to nejde (není to technicky možné), jednak to Bůh považuje za aroganci. Jde tedy o jasnou ztrátu času a úsilí.

20 Shromažďujte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde se zloději neprokopávají ani nekradou.

Shromažďovat si poklady není špatné z principu – jde o logickou snahu. Snaha zajistit se do budoucnosti je v pořádku, proti té Ježíš nejen, že nic nenamítá, ale doporučuje ji.
Myslet dopředu je prozíravé. Kdo žije pouze přítomnou chvíli a budoucnost zcela ignoruje je krátkozraký a hloupý⁵.
Ježíš nám myšlení na budoucnost doporučuje – jen Mu záleží na tom, abychom to dělali správně. Abychom neplýtvali silami na něco, co nemá žádný význam.
O jakou budoucnost tedy jde? O věčnost. Lidský život není omezen svými lety trvání na zemi. Myslet si to, je dle mého názoru neracionální – proč by tomu tak mělo být? Tolik věcí jasně ukazuje k tomu, že lidský život má přesah. Pěkně je to vyjádřené v rozhovoru dvou dětí v děloze, který lze nalézt v sekci Články.
Ježíš jasně ukazuje: Na tom, jak strávíte svou věčnost, záleží a můžete to ovlivnit.
Zajišťovat se pouze na časný život je krátkozraké (jde i u nejdelších životů jen o desítky let) a navíc to ani technicky není možné – vše na této zemi je na to příliš pomíjivé.
Na věčnost je třeba myslet a je třeba se na ni připravit. Jak tedy?
Krokem číslo jedna je zajistit si, aby člověk strávil svou budoucnost (věčnost) na správném místě, tedy u Boha. Toho je možno dosáhnout navázáním vztahu s Hospodinem. Ten nás potom vede ke svému Synu a vírou v Něho si následně „zajistíme vstupenku“ do Božího království.
Zde Ježíš mluví k těm, kdo tento krok číslo jedna již „absolvovali“, vstupenky mají (věří v Syna), tedy ke svým učedníkům a následovníkům.
A říká jim: Tím, že jste si zajistili vstupenku „do nebe“, vaše úsilí nekončí. Je třeba se ještě starat o to, abyste v nebi nebyl s prázdnýma rukama.
Zde se zastavme: Tato myšlenka je pro většinu lidí nezvyklá – automaticky očekáváme, že dostat se do nebe (Božího království po Kristově návratu, do Nového Jeruzaléma) je konečným cílem života každého člověka, ke kterému již není, co přidat. To je pravda, ale není to pravda celá.
Očekáváme, že v nebi je situace všech nivelizovaná. Že hlavní je být uvnitř a nic dalšího už nehraje roli. Že v nebi už bude vše dokonalé a pro všechny stejné.
Mnoho informací o tom, jak to v nebi bude vypadat, nemáme, nějaké ale ano. Zdá se nepochybné, že situace všech tam stejná nebude – i životy věřících, jejich skutky budou Bohem hodnoceny (nepůjde o soud k zavržení nebo přijetí – tomu se křesťané díky Kristu vyhnou. Nepůjde o to, že by skutky mohly někoho zachránit).
Když se Zebedeovci snažili zamluvit si v nebi vysoké pozice (Mk 10) , Ježíš jim to nevyčítal. Pouze je varoval, že jejich dosažení se řídí jinými kritérii, než si představují.
A zde Ježíš explicitně říká, že snažit se „zajistit“ na pobyt v nebi je rozumné a žádoucí, mnohem rozumnější, než usilovat o to zde na zemi.
Mimo jiné proto, že tam nejsou nijak ohroženy chátráním ani ničím jiným.
Jde také o to, že naše životy zde na zemi můžeme (a jsme povinni) smysluplně využít. I křesťan může svůj pozemský život „proflinkat“ – do nebe se sice dostane, ale s prázdnýma rukama. Jeho účet v nebeské „bance“ bude prázdný.
Příklady toho, jak se poklady v nebi získávají, jsme viděli před chvílí:
- Bůh např. oceňuje skrytou modlitbu, skryté almužny, skrytý půst. Způsobů je ale více:
- Získávají se také pokořováním se, službou ostatním: (Mk 10,43n) Avšak ne tak je tomu mezi vámi, ale kdo by se chtěl mezi vámi stát velkým, bude vaším služebníkem; a kdo by chtěl být mezi vámi první, bude otrokem všech.
- Systematicky si nebeské poklady shromažďoval např. apoštol Pavel (tím, že si nebral plat, na který měl nárok)

21 Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“

Ježíš dále upozorňuje na nezvratné pravidlo – k čemu se upínáme, na čem nám záleží, tomu se budeme věnovat.
Pokud našim cílem bude zajištění zde na zemi, budeme u toho mít své srdce: stane se to středobodem našeho myšlení a jednání. Na to se budeme soustředit, Nad tím budeme přemýšlet, tomu budeme věnovat svůj čas a energii.
To je ale škoda, jde, jak víme, o promrhané úsilí. Poklady na zemi totiž smysluplně nashromáždit není možné.
Když naopak bude našim životním cílem založit si poklady v nebi, bude to po všech stránkách mnohem smysluplnější a „efektivnější“. Svůj život nepromrháme honbou za větrem.

22 „Lampou těla je oko. Je-li tvé oko čisté / jednoduché / prosté, celé tvé tělo bude ⁽plné světla⁾ / zářící .

Jiné téma a opět obrazně a náročně vyjádřené.
Oko je čidlem (receptorem) jednoho z pěti smyslů, kterými si dovnitř naší bytosti pouštíme informace o vnějším světě.
Ježíš je ale nečekaně nazývá lampou – lampa není čidlem, ale zdrojem světla. Oko tedy v Ježíšově pohledu vnější podněty (světlo) pouze pasivně neregistruje, ale také nějakým způsobem ovlivňuje či modifikuje. Oko je v Jeho pohledu určitým způsobem zodpovědné za to, co do člověka vpouští.
Oko si samozřejmě nedělá, co chce – je kontrolování naší myslí.
Oko také má (na rozdíl od čichu či sluchu) schopnost se zavřít, tedy přívod vnějších vjemů utnout.
A oko samozřejmě nefunguje pouze v módu otevřené/zavřené, ale mysl má schopnost oko nasměrovat.
Ježíš říká, že to, na co se díváme, , co si pouštíme skrze oko do mysli, zásadním způsobem ovlivňuje náš vnitřní stav. V kladném i záporném smyslu slova.
Oko je majákem, oko je ukazatelem cesty.
Pokud oko dává vjemy čisté, my celí jsme „plní světla“.
Světlo znamená také otevřenost, průzračnost, čitelnost. Nemáme-li, co skrývat, světlo nám nevadí.
Dalo by se tedy parafrázovat: Pokud si hlídáme zrak, jako náš hlavní vstup, a nedovolíme, aby do naší mysli vnikaly věci zlé a škodlivé, zůstává naše nitro čisté, bílé, zářivé.

23 Ale je-li tvé oko špatné, celé tvé tělo bude temné. Je-li tedy i světlo v tobě tmou, jak velká je pak temnota!“

srv. h. idiom: zlé oko = lakomství / závist
A naopak: Pouštíme-li do sebe špatné věci, ovlivní a zašpiní to celého našeho člověka.
Může jít i o způsob, jak se na věci díváme – jestli zpříma nebo pokrouceně. Jsou lidé, kteří nerozumí dvojsmyslům, jsou určitým způsobem naivní, věci berou tak, jak jsou řečeny. A jsou lidé, jejichž pohled na svět je pokroucený, za vším vidí něco negativního, třeba dvojsmysl nebo zradu.
Snad něco ve smyslu – soused si pořídil nové auto:
- Člověk s čistým, prostým okem si řekne: To je ale krásné auto. Přeju sousedovi hodně šťastných kilometrů.
- Člověk se zlým okem si řekne: Ten toho ale musel nakrást, aby si takový vůz mohl pořídit. Snad se mu brzo pokazí nebo mu ho někdo odře.
Podobně:
- Člověk s čistým zrakem, když vidí krásnou ženu, raduje se z krásy Božího stvoření; vidí svou dceru, sestru či matku.
- Člověk s okem deformovaným vidí jen sexuální objekt svých temných fantazií.

Co znamená: Je-li tedy i světlo v tobě tmou, jak velká je pak temnota? Zřejmě – pokud se na svět díváš takovýmto zlým nečistým temným deformovaným pohledem, temnota a zlo v tobě se postupně zvětšuje, až nabývá nepředstavitelných rozměrů.
Oko má sloužit k tomu, aby bylo světlem. Je-li již ono samo tmou, stává se temnota tvého nitra nezměrnou. Jestliže filtr, který má vpouštět čistou vodu, vodu znečišťuje, špína uvnitř se stále zahušťuje.

24 „Nikdo nemůže být otrokem dvou pánů; buď bude totiž jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se k jednomu upne a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“

ř.: být otrokem (douleuein) stejně jako výše;
Chápu, že nezvládnu sloužit dvěma pánům – že to dříve nebo později vede k problémům:
- Oba pánové si na mě budou dělat nároky, kterým z kapacitních důvodů nebudu schopen dostát.
- Dojde ke konfliktu zájmů, kdy příkazy ze dvou stran budou v rozporu.
- Budu přetížený a frustrovaný.
Proč ale hned nenávidět a pohrdat? Je to opravdu nutné? Opravdu to musí být tak vyhrocené? Proč hned nenávidět? Proč nemůžu milovat dva pány?
Ježíš ví, co říká. Frustrace z dvojí služby, z rozporných zadání a přetížení k tomu dříve nebo později opravdu povedou.
Ježíš hovoří o dvou konkrétních pánech – o Bohu a mamonu.
Mamon: Strong: G3126, μαμωνᾶς, ᾶ, ὁ [mamónás] (dat. -ᾷ) vlastnictví, majetek, mamon [4 výskyty], riches. Zřejmě mamon v řečtině nemusel mít nutně negativní konotace jako v češtině, kde majetek je neutrální a mamon má negativní přídech.
To je ale jedno – i kdyby nešlo o hamižné hamounění majetku, ale o prosté zabývání se majetkem, Ježíšova slova platí. Zabývání se majetkem je náročné na čas a energii a na Boha nám již zkrátka obojího bude chybět.
A naopak – služba Bohu je náročná na čas a energii a kapacit pro shromažďování majetku se nám nutně nebude dostávat.
Konflikt nutně nastane – služba Bohu se dostane do rozporu s mými pracovními či obchodními zájmy; Mé pracovní zájmy se dostanou do rozporu se službou Bohu.
Ježíš přitom ví, že pracovat musíme – nepracovat je hřích a Bible říká, že kdo nepracuje, ať nejí. Pracovat k uživení se (a k dávání potřebným) je naší povinností.
Ostatně Ježíš sám pracoval, stejně jako apoštol Pavel a další.
Jde tedy o vnitřní nastavení a o přiměřenost. Pracovat k uživení se správné je, pracovat nadmíru, správné není. Kde je hranice? Zřejmě problém nastává v okamžiku, kdy nám práce či zabývání se majetkem začne bránit ve službě Bohu. Kdy vezme tolik našich myšlenek, zájmu, úsilí a času, že se jich začne nedostávat pro Boha.
Co je službou Bohu? Jistě se tím u naprosté většiny křesťanů nemyslí práce pro církev na plný úvazek nebo něco podobného. Službou Bohu je žít jako křesťan – chodit životem s Bohem po boku, vstupovat do připravených dobrých skutků. Chození do církve a účast na sborovém životě je toho běžnou součástí.
Dalo by se říci: Když ti zabývání se majetkem brání v následování Boha, je něco v nepořádku, a je třeba přijmout korekci. Jinak se ti chození s Bohem stane nenáviděnou a opovrhovanou povinností.
A naopak: Když budeš chodit s Bohem a sloužit Mu, důležitost majetku pro tebe bude klesat.

25 „Proto vám pravím: Nedělejte si starosti o svůj život, o to, co budete jíst ^[a co budete pít^], ani o své tělo, o to, co si obléknete. Není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?

ř.: svou duši … Není duše …
Slovo proto zde má plné oprávnění, protože Ježíš reaguje na nevyřčenou, ale logicky se vynouřující otázku? Když budu sloužit Bohu a opovrhovat majetkem, jak se uživím? Jak vůbec přežiju?
Ježíš vlastně říká: Ano, vaše otázka je oprávněná – jídlo, pití a oblékání jsou pro váš život opravdu nezbytné.
V Božím království to ale nefunguje tak, jak si myslíte: Váš primární zájem se nemá soustředit na zajištění těchto základních potřeb. V životě jsou důležitější věci. Vy lidé jste především duchovní, nejen fyzické bytosti.
Primárním cílem vašich životů není zajištění fyzického přežití, ale vztah s Bohem, služba Jemu. A pokud tohle děláte, o vaše tělesné potřeby se Bůh postará sám.
Je to jednoduché a do očí bijící – ukážu vám to na příkladech:

26 Pohleďte na nebeské ptáky: nesejí, nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Což vy nejste o mnoho cennější než oni?

Ptáci nemají žádný sofistikovaný systém dlouhodobého sebezajištění. Neřeší své životy daleko dopředu.
Ne, že by se nesnažili. Ne, že by seděli na větvi a čekali, až jim přilétnou mouchy samy do zobáků.
Dělají, co umějí, dělají, co je třeba, ale přemýšlením o budoucnosti se nadměrně netrápí. Instinktivně spoléhají, že Bůh se jim postará o vše, co potřebují k životu. (Jsem přesvědčen, že zvířata mají instinktivní povědomí o Bohu).
Ve smyslu: Když nás Nejvyšší stvořil, tak ví, co potřebujeme a zajistí nám to.
V tomto jsou pro nás příkladem hodným následování: Máme dělat co je třeba (na naší úrovni, která je samozřejmě značně vyšší, než u ptáků), a spoléhat se přitom na Boží zabezpečení.

27 Kdo z vás dokáže svou starostlivostí přidat ⁽k délce svého věku⁾ jediný loket?

n.: ke své výšce;
Ať už Ježíš má na mysli tělesnou výšku nebo délku života, dává to smysl. Obojí nejsme schopni ovlivnit, i kdybychom se „postavili na hlavu“.
Všechno úsilí o „longevity“ a antiageing je pouhou marností a honbou za větrem. Miliardy utracené každoročně v lékárnách za vitamíny a doplňky jsou vyhozenými penězi (dosáhneme tím pouze toho, že máme „drahou moč). Vždyť o našich životech rozhoduje Hospodin – on dává i odnímá dech každého stvoření.
Je tedy nanejvýš racionální zaměřit se primárně na Hospodina a délku našich životů nechat na Něm.
Není samozřejmě myšleno, že bychom měli svá těla zanedbávat nebo dokonce „huntovat“. Máme být dobrými správci toho, co nám Hospodin svěřil.
Je to jako se semenem, které, když nezapadne do země a nezanikne, bude k ničemu, mine se smyslem své existence. J 12,24 Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.
Starat se o semeno, aby bylo stále lesklé a jako nové, nedává smysl. Smysl má starat se o něj do té míry, aby mohlo být použito k zasetí.

Věčným varováním je Ježíšovo podobenství o hřivnách (talentech) - naše těla jsou našimi hřivnami. 

Dostali jsme při narození od Nejvyššího přidělené auto (naše tělo). Je na nás, abychom se o ně starali - dolévali olej aj. kapaliny, občas ho umyli a vysáli.  Nejdůležitější ale není vrátit je na konci života majiteli "jako nové", nepoužité, vyleštěné a s nájezdem pár kilometrů. Za to nikdo pochvalu nedostane.

Důležitější je, zda jsme auto používali ke správným věcem - je lépe auto opotřebovat "do dna" ve službě Nejvyššímu⁶, než je nepoužívat nebo je opotřebovat při honbě za zlem.

28 A proč si děláte starosti o oděv? Podívejte se pozorně na polní lilie, jak rostou. Nenamáhají se ani nepředou, 29 a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich.

Oděv, oblékání je ze stejného soudku: Je pro život nezbytný a lidé mu věnují velkou pozornost.
A to nejenom funkčnosti, ale i vzhledu, neboť významně dotváří naši osobnost, způsob, jakým se prezentujeme světu.
Na tom opět nic není, pokud pozornost věnovaná oblékání není přehnaná a hlavně, pokud nás zaměstnává nadmíru, pokud si o ně děláme starosti.
Pokud nám starost o oděv ubírá příliš velkou kapacitu našeho myšlení, pokud se v žebříčku našich hodnot posunuje příliš nahoru, stává se problémem.
Pro srovnání nyní Ježíš používá krásu květin, kterou srovnává s nejvychytanější módou největší celebrity tehdejší doby. Ve smyslu: Květiny jsou krásnější, než cokoliv, co dokáží vymyslet lidé. A jak jejich krása vznikla?

30 Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která dnes je a kterou zítra hodí do pece, nebude tím spíše oblékat vás, malověrní?

Výrazy oligopistos (Mt 6:30; Mt 8:26; Mt 14:31; Mt 16:8; L 12:28†), oligopistia (Mt 17:20†) se vyskytují jen v kř. literatuře. Jde o semitismus (h.: „malé víry“). Rabínské výklady tak označovaly ty, kdo sbírali manu do zásoby;
Krása květin vznikla, protože se o ni postaral Bůh – květiny „nadizajnoval“, stvořil a vymyslel mechanismy, jakými rostou. Květiny samy tomu vůbec nerozumí, nevědí nic o fotosyntéze, o DNA nebo kořenovém systému. Naprosto se svým vzhledem nezabývají, pouze sklízejí obdiv své krásy.
Trvanlivost této krásy rostlin, trávy je přitom krátká, jednosezónní nebo ani to ne, pokud je posečena a spálena.
Lidé oproti tomu žijí podstatně déle, (jde o věčné bytosti) – není logické, že i o jejich vzhled se Bůh postará, aniž by se tím oni sami museli zabývat?

31 Nepropadněte tedy starostem a neříkejte: ‚Co budeme jíst?‘ nebo: ‚Co budeme pít?‘ nebo: ‚Co si oblečeme?‘

K čemu tedy svá slova Ježíš směřuje? Na co se celou dobu snaží poukázat, před čím varovat?
Před propadnutím starostem: Starosti o živobytí nad námi nemají mít nadměrnou moc, nemají nám zabírat nadměrnou část našich uvažování, nemají se v žebříčku našich priorit posunovat příliš nahoru.
Jak toho docílit?

32 Neboť o to všechno horlivě usilují pohané. Vždyť váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete.

n.: … vyhledávají / si přejí;
Ještě další dvě zdůvodnění:
O to všechno horlivě usilují pohané: Kdo vlastně jsou pohané? Lidé tohoto světa. Lidé, kteří neznají Ježíše či mu nepatří.
Ti se těmito věcmi intenzivně zabývají, ti tyto věci za priority skutečně mají. Ale co má jejich způsob jednání společného s námi?
Zjevně se máme v tomto od pohanů lišit. My o jídlo a oblečení horlivě usilovat nemáme. Jak toho máme dosáhnout, když jíst, pít a oblékat se musíme?
Zdůvodnění zní, že nebeský Otec ví, že to všechno potřebujeme. Tedy: jestliže náš Stvořitel naše životní potřeby dobře zná a stará se o ně, jaká má smysl, abychom jeho úsilí dublovali? Proč se mám zabývat něčím, o co se stará někdo jiný, mnohem kompetentnější?
Proč se mám amatérsky zabývat tím, jak se operuje žlučník, když jsem v rukou nejzkušenějšího chirurga? Proč mám nespat starostmi o své auto, když se o něj stará sám pan Ford? Jeho tvůrce a nezkušenější mechanik?
Znovu si připomeňme, že nejde o to, aby se křesťané nestarali vůbec o nic – určitá míra přemýšlení nad naší obživou, oblečením a dalším zajištěním je nutná a správná. Zvláště v krajích, kde jídlo „neroste na stromech“, kde se střídají roční období, kde je nutné uskladňování potravin na zimu a zajištění bydlení a teplého oblečení. Nezodpovědnost ctností není.

33 Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno.

Zde je uveden „správný postup“. Správně se to má dělat takto: Jako prioritu číslo jedna máme mít věci Božího království, a dále se můžeme a máme spolehnout, že Bůh se postará o to ostatní.
Co znamená hledat Boží království a jeho spravedlnost? My jsme občany Kristova království a to má svou agendu. Král ji řeší a k tomu s používá nás. My máme mít volné ruce k tomu, abychom byli k dispozici.

34 Nedělejte si tedy starost kvůli zítřku, neboť zítřek ⁽bude mít své vlastní starosti⁾.

Každý den má dost vlastního trápení.“
n.: se bude starat o sebe;
Pro mě jde o zcela zásadní verš. Když mi došel jeho význam, významně to ovlivnilo můj život.
Člověk není stvořen k tomu, aby nesl tíhu životních starostí příliš daleko dopředu. Jsme schopni unést starosti, které přinese každý jednotlivý den.
Když se ale podíváme příliš daleko dopředu, např. měsíc nebo rok a snažíme se zpracovat starosti či trápení, které nás v tomto období mohou potkat, je to k neunesení. Tíhu celé budoucnosti schopni unést nejsme. Trápit se nad tím, co mě může potkat v delší budoucnosti, je destruktivní.
Když jsem kdysi prožíval období kumulovaných starostí ve více oblastech života, zdálo se mi být k neunesení. Když jsem se podíval několik měsíců dopředu, přemáhala mě panika nad všemi povinnostmi, kterým musím dostát, a potenciálními problémy, které mohou nastat. Připadalo mi, že to nemůžu zvládnout, že se zhroutím.
Pod vlivem tohoto verše jsem si pak zkrátil perspektivu: Zakázal jsem si dívat se příliš daleko do budoucnosti. Na začátku každého týdne jsem si prošel povinnosti, kterým musím během týdne dostát – a zdály se mí být zvládnutelné. Tak jsem den po dni a týden po týdnu „odvinul“ těžké období. Po nějaké době jsem zjistil, že těžké období zvládám, že se situace zvolna vyvíjí a zlepšuje.
Domnívám se, že tohle nám chce Ježíš říci: Nést tíhu celého světa nemůžete, k tomu ani nejste stvořeni. Nezvládnete dokonce ani tíhu celých vašich životů. Unést tíhu dne ale schopni jste.
Dělat si starosti o vzdálenou budoucnost nemá smysl – budoucnost neznáte ani ji neovlivníte. Soustřeďte se na přítomný den – to zvládnete dobře, k tomu jste vybaveni.

Máme ve sboru nesmírně obětavou sestru. Nicméně tato sestra si zároveň dává velký pozor, aby nic z jejich obětavých skutků nezůstalo nepovšimnuto. Nikdy své činy nezapomene zdůraznit, zmínit či připomenout. Pravděpodobně se tím o Boží odměnu systematicky připravuje. ↩︎
Víme, že ŘKC tuto větu v Otčenáši nepoužívá. Důvod nevím a ani jsem ho nedohledával. ↩︎
Nezbytnou podmínkou. Podmínkou, bez které to nejde ↩︎
16 Řekl jim podobenství: „Jednomu bohatému člověku přinesla země hojnou úrodu. A on v sobě o tom rozvažoval a říkal: ‚Co budu dělat? Vždyť nemám, kam bych svou úrodu shromáždil.‘ Pak řekl: ‚ Udělám toto: Zbořím své stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí a zásoby. A řeknu své duši: Duše, máš hodně zásob na mnoho let; odpočívej, jez, pij, raduj se.‘ Bůh mu však řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si od tebe vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi připravil?‘ 21 Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady, a není bohatý v Bohu.“ ↩︎
A nejde jen o utracení celé výplaty hned po jejím obdržení ↩︎
Tak to udělal Ježíš i apoštol Pavel – dali svá těla Bohu plně k dispozici. Na to konto dostala jejich těla řádně“ zabrat“ a nakonec byla zničena. ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz