Matouš – kapitola 7

1„Nesuďte, abyste ⁽nebyli souzeni⁾.

• n.: nepřišli na soud (vid dok.) / nebyli odsouzeni;
• Jde o další případ, kdy Nejvyšší jedná podle toho, jak jednáme my. Nejtypičtějším a zcela jasným příkladem je hrozivé vyloučení možnosti odpuštění pro neodpouštějícího (Jestliže vy ne, ani já ne).
• Zde se hovoří o souzení.
• Nikdo netouží být souzen Bohem. Kdyby na nás Nejvyšší měl pohlížet kriticky, nikdo neobstojíme – na to je Bůh příliš „čistý“ a my příliš nečistí.
• Navíc před Bohem jako potenciálním soudcem nelze nic utajit (ani „myšlenečku“, ani skrytý „motivek“). Ani Jej nelze nijak „oblafnout“.
• U každého soudu (a Božího zvláště) jde o čistou spravedlnost – nehraje se na pocity, ale na fakta. V takovém prostředí je každá lidská bytost bez šance.
• Je proto nanejvýš nutné se k takovému soudu vůbec nedostat.
• Ježíš zde zřejmě nemyslí nějaké konkrétní soud (Božích soudů existuje více)., ale poukazuje na princip: Nebuďte vůči druhým sudičtí a kritičtí, jinak bude vůči vám sudičsky a kriticky přistupovat Bůh.

2 Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno.

• Je lepší se soudů zcela vyvarovat.
• Pokud nám to ale nejde a přece jen soudíme, je třeba si dávat velký pozor na to, jak. Neboť Bůh se našim přístupem bude řídit podle zásady:
  • Přísně, kriticky = přísně, kriticky
  • Mírně, shovívavě = mírně, shovívavě
• A o jakém se hovoří měření? Někomu něco odměřujeme – dobrého nebo špatného, odměny nebo pochvaly, trestu nebo odsouzení. Odměny můžeme dát druhému opatrně, po kapkách, poskrovnu nebo velkoryse. Trestu můžeme dát opatrně, zdrženlivě, milosrdně nebo drsně a tvrdě.
• Důležité je, že analogicky bude k lidem přistupovat Hospodin – vstřícně nebo od základů kriticky.
• Všichni známe lidi vstřícné a lidi kritické a odsuzující. S těmi prvními se cítíme dobře, připadáme si přijatí a odcházíme povzbuzení, S těmi kritickými s připadáme jako neschopní a nepřijatí hlupáci.
• Když k nám bude Hospodin přistupovat kriticky, můžeme si být jisti, že odejdeme úplně vyřízení.
• Bůh kritický a odsuzující primárně není, ale když my takovými jsme, s chutí nám dá „ochutnat“, jaké to je.
• Jako příklad mě napadá jedna zdravotní sestra, která se k pacientům chová v zásadě laskavě, ale na druhé straně jim dá „vyžrat“ každou sebemenší chybu. Nad ničím nemávne rukou, nic nepomine, nepřejde a nepřehlédne. Vše zdůrazní, aby to pak mohla přelaskavě „odpustit“. Takový přístup je opravdu nepříjemný a mnohokrát mě napadlo, jak se ona bude jednou cítit, až Bůh takto bude vypichovat každou hloupost a maličkost, kterou ona sama v životě nezvládla.
• Když je někdo naopak velkorysý a nad lecčíms je ochoten mávnout rukou, jistě nad něj Nejvyšší nebude vytahovat každou nezvládnutou drobnost z jeho života.

3 Proč tedy hledíš na třísku v oku svého bratra, ale trámu ve svém oku si nevšímáš?

• Když mluvíme o vzájemném souzení, možná řekneš: Ale já chci jen upozornit svého blízkého na zjevný hřích, kterého se dopouští.
• Boží odpověď je: Vaše vnímání je zkreslené – vidíte mnohem zřetelněji chyby druhých lidí, než ty vlastní.
• Případně: Soudíte mnohem přísněji druhé, než sebe.
• O tom není pochyb – takoví jsme. Pro sebe automaticky hledáme polehčující okolnosti. Při posuzování jednání rozhodně nepoužíváme na druhé a na sebe stejný metr.

4 Anebo jak můžeš říkat svému bratru: ‚Dovol, ať vyjmu třísku z tvého oka‘, a hle, ve tvém oku je trám?

• Souzení a posuzování druhých většinou zdůvodňujeme dobrými motivy – tedy snahou o nápravu či varování. Podle našich představ nám nejde o to na třísku upozornit, ale napomoci jejímu odstranění.
• Zde tedy: Dovol, ať tě upozorním na tvůj problém, abys ho mohl napravit.
• Ježíš věc ale vidí jinak: Upozorňuje, že většinou (možná téměř vždy) jsou naše vlastní chyby a hříchy větší, než těch druhých, než ty, na které se chystáme upozornit.
• Proč to vlastně vadí? Proč nelze kritizovat druhé, když jsme na tom stejně nebo hůře, než oni?
• Odpověď uvidíme v další větě.

5 Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak jasně uvidíš, jak vyjmout třísku z oka svého bratra. 

• Ježíš takový přístup nazývá pokryteckým. Proč? Pokrytec se dělá lepším, než je; skrývá své pravé já; stylizuje se.
• Hřích Bohu vadí méně, než pokrytectví. To Bůh bytostně nesnáší. S hříchem Bůh umí „pracovat“ – člověk jej vyzná a je mu odpuštěno. S pokrytectvím si ale „neporadí“ ani Nejvyšší – nemá jak.
• Dle Ježíše tedy kritický přístup k druhým lidem vždy pokrytectvím přinejmenším zavání – kritika druhých nám dělá dobře, cítíme se morálně nadřazeni. Když vidíme poklesky druhých, máme automaticky pocit, že sami na tom jsme lépe.
• Ježíšovo upozornění zní: Když vidíte chyby u druhých lidí, nejprve se zastavte a uvědomte si, že téměř jistě jste na tom sami ještě hůře, než oni.
• Dejte si do pořádku svoje věci, vyznejte a odstraňte svoje hříchy.
• Pak se můžete znovu zamyslet nad hříchy druhého člověka – pravděpodobně pak uvidíte situaci jinak, než prve. Budete méně kritičtí, budete mít větší empatii a také zkušenosti, jak s hříchy jednat.

6 Nedávejte psům, co je svaté, a neházejte své perly před svině, aby je snad nohama nepošlapaly, neotočily se a neroztrhaly vás.“

• [psi byli jako nečistá zvířata z ulice považováni za něco méněcenného;
• Psi a prasata jistě nečistá zvířata. Dávat jim svátostné předměty jistě nedává smysl – nechápou jejich cennost ani význam, jsou jim úplně jedno, nedokáží je ocenit. Nechovají se k nim s přiměřenou úctou, vůbec si je neváží, zničí je, zašlapou do bláta. Dokážou pouze chrochtat a štěkat, nic jiného, než žrádlo, je nezajímá.
• Zvířata obecně duchovní věci nechápou, ale některá zvířata se přece jen chovají alespoň kultivovaněji, než prase nebo pes.

• O obraz jakých lidí jde? Před kým Ježíš varuje? Lidi, kteří nemají zájem o Boží věci, ale hůře než to – lidi, jejichž bohem je břicho (Fil 3), kteří jsou tak zaměřeni na uspokojení svých okamžitých potřeb, kteří Božími věcmi ostentativně pohrdají, vyjadřují se o nich opovržlivě a urážejí je nebo jsou dokonce vůči křesťanům agresivní.
• Lidi, kteří se o Boží věci nezajímají, je hodně. Většina se ale chová zdrženlivě – ignorují Boha, ale agresivní nejsou.
• Je třeba se dívat, komu zvěstujeme – když jsou Boží svědkové ignorováni, jdou „o dům“ dále. Jsou ale lidé, se kterými mluvit o Božích věcech nedává smysl vůbec.
• Není to tedy tak, že jsme povinni zvěstovat Krista každému a za každou cenu – máme se dívat na reakce lidí a podle nich své jednání modifikovat. Když vidíme, že někdo je hluboce zaujat věcmi tohoto světa a uspokojováním svých potřeb, a nemá nejmenší potřebu přemýšlet o Bohu, zvěstovat mu nemusíme.
• Nejen, že nemusíme, ale ani nemáme. Perly svatých slov o Spasiteli jsou pro ně škoda, nejsou jich hodni. Neocení je, opovrhnou jimi a znovu se poženou „za žrádlem“.
• Jde o vcelku radikální a nekompromisní Kristovo slovo – někdy máme křesťané pocit, že jsme povinni lidem přinášet dobrou zvěst evangelia za každou cenu. Zjevně tomu tak není – kdo jí nevěnuje pozornost, u toho vytřepeme prach ze svých nohou (Mt 10) a jdeme dál k někomu jinému. Kdo zvěstí přímo pohrdá, tomu ji říkat ani nemáme. .
• Nezájem takových lidí se pak může obrátit v agresi, zvláště pokud jim stojíme v cestě, zdržujeme či rozptylujeme je při jejich honbě za „žrádlem“.

7 „Žádejte, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. 8 Neboť každý, kdo žádá, dostává, a kdo hledá, nalézá a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.

• Ježíš vybízí ke třem věcem:
  • k žádostem: Žádost znamená něco chtít. Někdo něco má nebo něco může udělat a my si o to říkáme.
  • k hledání: Něco je skryté, není patrné. My víme, že to existuje, ale nevíme, kde se to nachází. Vyvíjíme úsilí o nalezení.
  • k tlučení: Zjevně jde o obraz dobývání se někam, tlučení na dveře či vrata. Cílem je být vpuštěn dovnitř.
• Všechny tři výrazy se jistě vztahují k Hospodinu – od Něj máme žádat, Jeho hledat, na Něho tlouci. V jakém smyslu?
  • Boha máme žádat: O co? Těžko říci., Ježíš nic nespecifikuje. Zřejmě o cokoliv smysluplného. My lidé máme celou řadu potřeb i přání. Některé věci potřebujeme zoufale, některé méně. Některé věci si přejeme z nutnosti, některé pro radost.
    • Co když žádáme o nesmysl, hloupost nebo špatnou věc? V zásadě se nemůže nic stát – Bůh maximálně řekne „Ne“. Jak uvidíme dále, jde o otcovsko-synovský vztah, a jak víme, naše děti často žádají o nevhodné věci – a my je kvůli tomu netrestáme, pouze je korigujeme nebo odmítneme vyhovět.
    • Domnívám se, že jedním z významů této Ježíšovy výzvy je: Formulujte své žádosti, podávejte je na Boží podatelnu, přinášejte je před Boha.
    • Bůh může vyplnit žádost našeho srdce, kterou jsme ani neformulovali, v zásadě ale chce, abychom Jej oslovovali s jasnými žádostmi. Ježíš se slepého zeptal: Co chceš, abych ti učinil?
    • A jak víme i odjinud (např. příběh o urputné vdově a soudci),
    • Dalo by se říci: Kdo o nic nežádá, nic nedostane.
    • Tento Ježíšův pokyn se poněkud „pere“ s příkazem: Hledejte především Boží království a ostatní vám bude (automaticky, druhotně) přidáno. Smysl tohoto příkazu ale je, abychom se zabývali především věcmi Božími a neutopili se v žádostech týkajících se našeho zabezpečení.
  • Máme hledat Boha: Boží přítomnost nebije do očí. Bůh se nepřeřvává se světem. Víme ale, že si můžeme být naprosto jisti, že tomu, kdo Boha hledá celým srdcem, se dá nalézt.
    • Kdo Jej nehledá nebo Jej hledá pouze polovičatě, Jej nenalezne.
    • Ignorace, nezájem, lhostejnost, vlažnost jsou neléčitelné nemoci. Hospodin svou existenci dosvědčuje nesčetnými způsoby. Na hledání své osoby reaguje vždy a s radostí. Jediným důvodem, proč někdo Boha nenalezne, je, že Jej nehledal.
  • Máme na Boha tlouci: Pokud se k Němu chceme „dostat“, přiblížit, být vpuštění do Jeho domu, do Jeho blízkosti, bez tlučení to nejde. Musíme vyslat signál, že dovnitř chceme.
    • Jak víme např. z podobenství o hostině, Bůh lidi zve, ale nepřemlouvá. Nikoho k Sobě nevtahuje násilím nebo nátlakem. Ježíš lidi od následování dokonce odrazoval či přinejmenším varoval před obtížemi, které následování přináší.
    • Jak víme z podobenství o družičkách, tlouci je třeba včas – tedy dokud žijeme v těle zde na zemi. Začít tlouci po Kristově návratu, již bude fatálně pozdě a otevřeno nebude. Archa byla otevřena všem pouze do chvíle, než začalo pršet.

9 Kdo z vás je takový člověk, který podá svému synu kámen, když ho požádá o chléb? 10 Nebo mu podá hada, když ho požádá o rybu?

• Ježíš o lidech netrpěl žádnými iluzemi – nicméně, že by někdo byl taková „svině“, že by „podrazil“ vlastní hladové dítě, to přece jen nepředpokládá.
• Přes všechnu naši zkaženost a zlo, jsou v lidech přece jen některé elementární morální zábrany, které většinou nepřestupujeme.
• Dětskou důvěru svých dětí většinou nedokážeme napálit. Nikdo nevysadí své dítě na skříň, nenapřáhne náruč a když dítě s důvěrou skočí, uhne.

11 Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše dá dobré věci těm, kteří ho žádají, váš Otec, který je v nebesích! 

• Znovu – ani náznak iluzí o lidské povaze. A žádné mazání „medu kolem úst“. Jsme zlí, zlé plemeno, otřesná rasa.
• Některé dobré věci dokážeme udělat i my.
• Tím spíše ukazuje na nesrovnatelnost charakterů: Boží charakter je dokonale dobrý, náš je téměř dokonale zkažený (je tam to téměř, lidé nejsou absolutně zlí, takový je ďábel).
• Je nesmírně povzbudivé, že Ježíš zde automaticky vychází z toho, že jsme Božími dětmi. Naprosto samozřejmě předpokládá, že náš vztah k Nebeskému Otci je vztahem synovským či „dcerovským“.
• Z toho pak vyplývá, že naše prosby vůči Otci, jakkoliv mohou být naivní nebo „hloupé“ jsou brány vážně.
• Ze svých vztahů k našim dětem víme, že to, že nás naše děti o něco požádají, neznamená, že jim automaticky vyhovíme:
  • Chce-i si můj roční syn o nůž, nejen, že mu ho nedám, ale odstraním ho z jeho dosahu.
  • Chce-li mé dítě v hračkářství všechno, na co mu padne oko, nekoupím mu to (i kdyby se „na hlavu stavělo“, svíjelo se a řvalo na zemi).
• Naopak ale, požádají-li mě děti o něco smysluplného, jistě jim rád vyhovím.
  • A nemusí vůbec jít jen o smysluplné či užitečné věci, stačí, aby jim to udělalo radost.
  • Svým dětem rádi děláme radost. „Rozzářené dětské oči“ (jakkoliv jde o zprofanovanou frázi) , existují a jsou fajn.

12 Všechno, co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim; neboť to je ⁽Zákon a Proroci.“⁾

• Ano, jde o opravdu o geniální zkratku.
• Všichni toužíme po tom, aby se k nám druzí chovali vstřícně, láskyplně, ohleduplně, přátelsky, citlivě, zkrátka po všech stránkách dobře.
• Nikdo netouží po tom být druhými zabíjen, ubližován, přehlížen, šikanován, opovrhován, atd.
• A můžeme si procházet bod po bodu všechna ustanovení Desatera a přikázání Zákona a vždy si ověříme, že pravidlo Všechno, co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim, je pokrývá.
• Vezmeme-li pro příklad ustanovení Desatera týkající se druhých lidí, vidíme, že:
  • každý chce být ctěn svými dětmi
  • nechce být nikým zabit
  • podveden svým partnerem
  • okraden
  • objektem křivého svědectví
  • objektem závisti
• Má to podobně i Bůh? Platí: Všechno, co byste chtěli, aby Bůh činil vám, čiňte i vy Bohu? Nejspíše ano – každý, včetně Hospodina touží být milován, ctěn a mít hluboké osobní vztahy. V tomto jsme také stvořeni k Božímu obrazu.

• Vše, co vůči druhým děláme, by tedy mělo předem projít kontrolní otázkou, testem oprávněnosti: Chtěl bych, aby se druhý ke mně zachoval tímto způsobem? Pokud je odpověď kladná, můžeme věc realizovat.

13 „Vejděte těsnou branou, protože široká je ^[brána^] a prostorná cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kteří jí vcházejí. 14 Jak těsná je brána a zúžená cesta, která vede do života, a málo je těch, kdo ji nalézají!“

• Ježíš zřejmě reaguje na nevyřčený povzdech či námitku posluchačů: Ale toto všechno, co po nás chceš, je strašně těžké! To přece nemůžeme zvládnout.
• Říká jim: Ano, máte pravdu – je to těžké a náročné. Je to pouze pro menšinu. Nikdy jsem vám ale nic snadného nesliboval.
• Většina lidí si volí snadnou cestu – ta ale má špatný konec.
• Volba zní: záhuba nebo život. Jiná možnost nabízena není.
• Cílem je život, kdo by dobrovolně volil záhubu. Jenomže život následuje až po absolvování těžké cesty.
• Cesta se dobrým koncem má několik vlastností:
  • Vchází se na ni těsnou branou: Do těsné brány není snadné se dostat – je třeba se tlačit, je třeba si prorazit cestu vpřed, je třeba překonávat odpor okolí, vyvinout námahu. O vstup do takové brány je třeba opravdu stát. Pokud člověk není dostatečně motivován, snahu o v vstup snadno vzdá.
    • Čím je cíl cennější, tím větší překážky jsem ochoten překonat, abych se k němu dostal. Pokud lidé opravdu touží navštívit koncert oblíbeného zpěváka nebo vysněné sportovní utkání, jsou ochotni překonat nevídané překážky: Čekat u počítače, aby o přesně o půlnoci klikli na objednávku vstupenek, zaplatit za vstupenku desetitisíce, cestovat přes půlku Evropy, tlačit se od rána před vchodem.
    • Na mistrovství světa ve fotbale v Kataru 2022 např. přiletěly tisíce fanoušků z Argentiny – museli si našetřit deseti- až statisíce, vzít si na měsíc dovolenou z práce, letět přes oceán a zajistit ubytování. Na zápasech čekali ve vedru hodiny předem, atd. To opravdu není pro každého.
    • V této souvislosti se můžeme ptát: Jaké překážky jsem ochoten překonat, kolik jsem toho ochoten obětovat pro to, abych se „prodral“ do Božího království? Ježíš varuje, že snadné to rozhodně není.
  • zúžená cesta: Není lehké se na ní udržet, není lehké ji absolvovat. Představuji si cestu ve stylu vysokohorské túry nebo přímo ferraty – tedy do kopce s opravdu těžkými úseky.
  • tuto cestu je třeba nalézt: Nejen že není snadné ji absolvovat, nejen že není snadné se na ni prodrat. Náročné je vůbec ji najít.

15 Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci.

• Z jiného soudku.
• Je třeba si dávat pozor, je nutná obezřetnost, možná až podezřívavost. Bedlivé pozorování okolností s cílem odhalit faleš a nebezpečí.
• Proroci jsou lidé, kteří tvrdí, že mají spojení na Boha, že od něj přinášejí slova.
• Tito pseudo-proroci budou přicházet v ovčím rouchu – budou tedy vypadat jako jedni z nás, jako ostatní věřící, nevinně a ne nebezpečně.
• Ve skutečnosti bude to, co budu přinášet, bude smrtelně nebezpečné. Jejich motivem bude zabíjení ovcí – v obrazném módu odvedení křesťanů od Krista.
• Je tedy třeba počítat s tím, že:
  • V církvích, sborech se budou objevovat lidé, jejichž cílem bude odvádět lidi od Krista.
  • Budou vypadat nevinně, jako „jedni z nás“.
• Je třeba na to být připraven a obezřetný, aby mohli být rozpoznáni a jejich vliv neutralizován.

16 Po jejich ovoci je poznáte. Což se sbírají z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? 

• ř. pl. (n.: plodech /-y;
• Existuje metoda, jak takové falešné proroky – ničitele poznat? Ano, říká Ježíš, poznáte je po ovoci. Co to znamená?
• Poznáte je podle toho, co jejich slova, jejich působení ve sborech vypůsobí, přinesou.
• Pokud výsledkem jejich působení budou spory, hádky, odpadnutí, rozvraty či nepokoj, je zjevné, že oni nejsou zdravými dobrými stromy, ale stromy prohnilými.

17 Tak každý dobrý strom nese dobré ovoce, ale prohnilý strom nese špatné ovoce. 

• Charakter se nakonec vždy navenek projeví. Prohnilý strom, tedy zlý člověk s destruktivními motivy nikdy nebude přinášet ve sboru lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání.
• To bude ve sboru přinášet člověk dobrý.

18 Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce ani prohnilý strom dobré ovoce. 

• Člověk si nepomůže – to, jaký je, se nakonec vždy projeví. Člověk se nedokáže přetvařovat stále a dokonale. Jsi-li dobrý nebo zlý, nakonec to vyplyne.

19 Každý strom, který nenese dobré ovoce, bývá vyťat a hozen do ohně. 

• A usilovat o dobré ovoce (o dobrý charakter) je životně důležité – jinak je člověk v ohrožení zničení.
• V tomto případě vytětí a hození do ohně znamená pravděpodobně odchod ze sboru, z církve. Takoví rozvratníci se ve sboru buď sami neudrží (odejdou do světa nebo někam, kde spásu nelze nalézt) nebo jsou po peripetiích vyloučeni.
• Vytětí z církve má za následek věčnou zkázu. Mimo církev není spásy. Soukromé křesťanství neexistuje nebo je výjimkou. Církev je archou, místem záchrany před potopou Božího soudu. Smrdí to tam, ale jiné místo k záchraně neexistuje (jak říká vtipný a pravdivý bonmot).
• A hozením do ohně je míněno peklo.

20 Poznáte je tedy po jejich ovoci.“

• To je opakování již řečeného, zároveň to ale uvozuje další myšlenku:

21 „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích. 

• Ježíš neříká: Jací lidé ve skutečnosti jsou, nepoznáte „po slovech“, podle toho, co říkají.
• Říká: Poznáte je po ovoci, tedy podle toho, co dělají, jak jednají a podle toho, jaké to působí výsledky.
• Jsou totiž lidé (mohou to být ti draví vlci zmínění výše, ale i mnoho jiných), kteří mají Boha pouze v ústech, ale to, co říkají, se nijak neprojevuje v jejich jednání.
• Jde o zdánlivý rozpor oproti Ř 10,9: Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Zde již o žádných následných skutcích není řeč.
• Jde spíše o „jakubovský“ postoj ve smyslu: Víra bez skutků je mrtvá.
• Tyto situace známe z našich běžných životů: Žvanit nestačí.
• Ježíš zde hovoří o lidech, kteří ho oslovují „Pane“ – Pán je ten, kdo rozhoduje, ten, kdo dává příkazy. Nestačí se k poslušnosti přihlásit, je třeba ji následně praktikovat.
• Nastoupím-li na nové pracoviště, na novou školu, do sportovního oddílu nebo do armády, zavazuji se k poslušnosti místním pravidlům. Pokud je pak následně nedodržuji, ve skutečnosti tam nepatřím.
• Ježíš nestál o učedníky, kteří ho nebudou následovat a dělat, co jim přikáže.
• Je absurdní představa, že by měl učedníka, který by při pokynu: Přesuneme se do Jeruzaléma, odmítl jít. Který by se odmítl nechat vyslat, apod. To by ve skutečnosti žádný učedník nebyl.

22 Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, což jsme tvým jménem neprorokovali a tvým jménem nevyháněli démony a tvým jménem neučinili mnoho ⁽mocných činů⁾?

• ř.: dynameis (pl. od dynamis) = konkrétní projevy účinné moci;
• Oním dnem je jistě myšlen Ježíšův návrat a následný Boží soud.
• Jde o chvíli, kdy bude pro osud člověka zásadní, aby se k nim Ježíš přihlásil jako ke svým.
• Aby toho lidé dosáhli, budou argumentovat „kde čím“. Lidé zde argumentují velmi „poučeně“ – je vidět, že mají zřetelnou představu o tom, co Ježíšovi učedníci dělávají, jak se učednictví projevuje, tedy prorokováním, vyháněním démonů a činěním mocných činů.
• To je pravda, takové křesťanství skutečně je či mělo by být. Dokonce jde o vysokou laťku – zdaleka ne všichni křesťané tyto věci běžně dělají. (Ve skutečnosti spíše malá část).
• Vyvstává otázka: Zmínění lidé tyto mimořádné věci opravdu provozovali nebo se pouze „oháněli frázemi“, které někde pochytili? Možné je obojí:
  • Může jít o lidi, kteří matně tuší, co následovnictví obnáší: mají představu, že křesťan nekouří, nepije a občas zajde do kostela, kde se křižuje. Oni jsou nekuřáci a v kostele párkrát byli, tak v tomto smyslu argumentují.
  • Jde o běžnou věc – ve videu Dobrometr (The Good-O-Meter, ke shlédnutí na https://www.youtube.com/watch?v=ABOG89gxxfM) lidé ve svůj prospěch argumentují nejrůzněji: snažili se své zlé skutky vyvažovat dobrými, byli pokřtěni v kostele, jejich rodiče byli křesťany, kopali studny v Africe a starali se o sirotky. Měli tedy určitou povrchní představu o tom, co to obnáší být křesťan.
  • Nebo je možné, že tito lidé opravdu prorokovali, prováděli exorcismus a činili zázraky. V tom případě šlo o „pouhou vnější shodu“ – vypadalo to stejně, ale nešlo o totéž. Zdroj jejich skutků nebyl u Boha, ale někde jinde.

23 A tehdy jim vyznám: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti / bezzákonnosti.

• Ježíšova odpověď je brutální a nekompromisní: Nikdy jsem vás neznal je drsné. Jak je to možné?
• Odpověď je jednoduchá: Ti lidé, kteří se zde ohánějí svými křesťanskými skutky, vůbec nebyli Ježíšovými učedníky, do Jeho ovčince nepatřili, do Kristova království se zapsat nikdy nenechali.
• Některé rysy křesťanského života okoukali, někdy i vykazovali (dokonce poměrně spektakulární), ale to na věci nic nemění. Není důležitá forma, ale obsah.
• To, že se oblékám, tvářím a chovám jako dopravní pilot ((učitel, lékař), ze mě ještě pilota (učitele nebo lékaře) nedělá (Narážím na film Chyť mě, když to dokážeš, kde hlavní hrdina na sebe tyto role postupně bere). Naopak opravdový pilot nemusí mít uniformu a může se chovat všelijak, pilotem ale zůstává.
• Přestože smysl je jasný, Ježíšova slova zůstávají značně šokující: To, co oni lidé ve svých životech totiž dělali bylo tak „křesťanské“, jak jen si lze vůbec představit. Vyvstává otázka: Jestliže se Ježíšův učedník nepozná podle prorokování, vyhánění démonů a mocných činů, podle čeho se tedy pozná?
• (Z 22. verše víme, že se nepozná ani podle toho, že Ježíše jako pána oslovuje)
• Odpověď zní: Po ovoci Ducha, kterým je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a sebeovládání. 
• Proč Ježíš vybral tak výrazné (řeklo by se spektakulární) a ještě navíc nadpřirozené projevy? Vždyť na prorokování, vyhánění démonů ani na mocné činy nelze bez nadpřirozené moci ani pomyslet.
• Jistě tím chce poukázat na to, že:
  • Ježíšův následovník se nepozná podle vnějších známek, jakkoliv působivé by se jevily být.
  • Ježíšův následovník se nepozná ani podle toho, že disponuje nadpřirozenou mocí.
• Ježíšův následovník je ten kdo Ježíši svěřil svůj život, kdo Jej následuje a poslouchá a jehož život nese známky proměny.
• To co se stalo těmto „křesťanům“, (tedy že byli Ježíšem odmítnuti), je největší katastrofou, která člověka v životě může potkat. Je zhroucením celoživotní stavby, jak o ní budeme číst dále.

24 „Každý, kdo slyší tato má slova a činí je, bude tedy podoben muži prozíravému, který postavil svůj dům na skále. 

• var.: Každého … připodobním;
• Ježíš smysl podobenství vysvětluje hned na začátku. Nemluví o stavitelích, aby pak následně vysvětlil, co tím měl na mysli. Hned z počátku říká, o co mu jde.
• Každý, kdo slyší tato má slova a činí je je Kristův učedník, který slyšel, pochopil a zařídil se podle toho. Začal podle slyšeného žít a jednat.
• To je nazváno prozíravostí – tedy moudrostí do budoucna. Prozíravý člověk zvažuje dlouhodobé důsledky svého jednání. Předvídá, jaké důsledky bude jeho jednání mít.
• Nyní Ježíš přepíná do módu podobenství a přirovnává každého člověka ke staviteli, který buduje svůj život jako stavbu.
• Prozíravý stavitel myslí na budoucnost v tom smyslu, že předpokládá možné budoucí nepříznivé scénáře vývoje. A podle těchto scénářů se zařídí – postaví domu kvalitní základy, které zasahují až na nepohnutelné podloží.

25 A spadl déšť a přihnaly se vody a zaduly větry a udeřily na ten dům — ale nezřítil se, neboť byl založen na skále. 

• Nepříznivé scénáře se skutečně naplnily – déšť, povodně a vichřice jsou obrazem velmi těžkých životních okolností.
• Tyto náročné okolnosti udeřily na dům, tedy přišly do života člověka.
• Z toho plyne první poučení: Je pošetilé, neprozíravé očekávat, že život Kristova učedníka bude bezproblémový. Evangelium prosperity ve smyslu: Uvěř Kristu a žádné problémy již na tebe nepřijdou, je nebiblické.
• Dobře postavený dům to vydržel, nezřítil, nezhroutil se. Příčina je jasně zdůrazněna nebyl postaven na ničem jiném, než na nepohnutelném podloží.
• O tom, co tou skálou je, není pochyb – je jí sám Kristus. Mít život postaven na skále znamená nespoléhat v životě na nic a na nikoho jiného, než na samotného Krista. Jak se to ale dělá?
• Pro lepší ozřejmění si za chvíli řekneme, jak se to nedělá.

26 A každý, kdo slyší tato má slova a nečiní je, bude podoben muži pošetilému, který postavil svůj dům na písku. 

• Postavit dům bez základů, na povrchu, který se zrovna nabízí, je snadnější, rychlejší a levnější. Za dobrého počasí se se to jeví jako moudré řešení.

27 A spadl déšť a přihnaly se vody a zaduly větry a udeřily na ten dům — a zřítil se a jeho pád byl veliký.“ 

• Bohužel trvalé pěkné počasí bez výkyvů nelze očekávat. Očekávat, že bude vždy jen hezky, je naivní a hloupé. Svědčí to buď o naprostém nedostatku zkušeností (člověk je natolik mladý, že nikdy nezažil bouřku) nebo nepoučitelné hlouposti (bouřku jsem sice zažil, ale ta se určitě nebude opakovat).
• Analogicky nelze očekávat „slunečně hladký“ průběh života křesťana. Myslet si, že život Kristova učedníka je pouze a jen prosluněný a bez výkyvů svědčí buď o nedostatku informací a zkušeností nebo o hlouposti.
• Někdy také bývají křesťané takto obelháváni těmi, kdo je ke Kristu zvou – ve smyslu „Když ptáčka lapají, hezky mu zpívají“: Staň se křesťanem a vyřeší se všechny tvé problémy – navždy už budeš zdravý, šťastný a prosperující.
• Je to přitom přímý opak toho, co učil Kristus – ten zájemce o následování na náročnost cesty upozorňoval, spíše před ní varoval a spíše zájemce odrazoval.

• Co pošetilý stavitel udělal špatně? Nepostavil dostatečně hluboké základy. Jeho dům byl postaven na pohnutelných věcech.
• Co to znamená pro nás? Co znamená a neznamená stavět svůj život na Kristu?
  • Nestavět na Kristu znamená spoléhat na cokoliv jiného, než na samotného Krista. Na cokoliv pozemského.
  • Např. na své schopnosti, postavení, na církev, jakékoliv lidi (včetně křesťanů), dokonce i spoléhání na vlastní víru. To vše je otřesitelné – dostatečně velké životní problémy cokoliv z těchto věci rozmetají: naše schopnosti se ukážou nedostatečnými, postavení či peníze k ničemu. Dokonce i církev může selhat, i ti nejlepší z křesťanů padnout. Sebesilnější víra může zeslábnout či vymizet.
  • Jediný, kdo nikdy a za žádných okolností neselže, na koho se lze spolehnout absolutně, je Ježíš.
• K otřesení našich domů přitom stačí až trapně málo: Jeden den jsem „silný věřící“, dobře etablovaný v práci, rodině i v církvi, plný odhodlání a energie. Nemusí ani přijít válka nebo smrtelná nemoc, aby se všechno zhroutilo: stačí úraz, vyhazov z práce či krach firmy, rodinná tragédie či rozpad manželství a ze silného člověka je troska či bezdomovec. Linie mezi silou a slabostí, úspěchem a katastrofou je velmi tenká.
• Je-li pro mě ale Kristus vším – nic z řečeného mnou nemůže otřást: válka, nemoc, úraz, ba ani smrt, krach práce či rodiny mě nemohou odloučit od Krista. Na ničem z toho totiž můj život nestojí.
• Seznam pohnutelných věcí, jejichž krach nás nemůže odloučit od Krista krásně vyjmenovává ap. Pavel v Ř 8:
  • ani smrt
  • ani život,
  • ani andělé
  • ani mocnosti
  • ani přítomnost
  • ani budoucnost
  • ani moci 
  • ani výšina
  • ani hlubina
  • ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.
• Jinak řečeno – neexistuje situace, okolnost, člověk či duchovní bytost, která by mi mohla vzít můj vztah s Ježíšem.
• Ať zemřu nebo budu žít, ať mě potká cokoliv, můj vztah ke Kristu (a Jeho vztah ke mně) je neotřesitelný.
• Nádherně je to pojednáno v Jóbově knize.

28 A stalo se, že když Ježíš dokončil tato slova, byly zástupy ohromeny jeho učením, 

• Kázání na hoře je „masakr“, Ježíš svá slova „hrotí“ do extrému, takže nemohou nikoho nechat chladným.
• Nad takovýmto učením nelze, než stanout v úžasu. Přijmout ho nebo zavrhnout.

29 neboť je učil jako ten, kdo má pravomoc, a ne jako ^[jejich^] učitelé Zákona.

• var.: [+ a farizeové]; 
• Co posluchače šokovalo nejvíce? Autorita, s jakou se Ježíš vyjadřoval. Ta byla ve velkém kontrastu s vyučováními, která slýchávali od svých dosavadních duchovních vůdců. Bylo to něco zcela jiného, nového.
• To ze své církevní praxe známe všichni: Posluchači poznají, když někdo říká Boží pravdu; poznají, když je kazatel inspirován Bohem, plný Ducha Svatého od slov, která jsou pouhou lidskou moudrostí.