Matouš – kapitola 8

1 Když sestoupil z hory, vydaly se za ním velké zástupy.

• Ježíšova drsná slova lidi zjevně neodradila. Jejich mimořádnost a a autoritativnost, s jakou byla pronášena, je přitahovala.

2 A hle, přišel malomocný, klaněl se mu a říkal: „Pane, chceš-li, jsi mocen mne očistit.“ 

• Po dlouhém teoretickém vyučování následuje „příběh ze života“.
• V životě se přesně takto střídají různé situace.
• (Navíc často poté, co něco teoreticky „načteme“, nám to Bůh předloží ve formě praktického cvičení).
• Malomocný musel předtím, než se ocitl před Ježíšem, prodělat dlouhou cestu. Musel:
  • O Ježíši uslyšet. Zajímat se, pátrat po dalších informacích a detailech.
  • Uvěřit, že je schopen mu pomoci
  • Opustit svou „komfortní zónu“, vydat se na cestu
  • Porušit tím karanténní předpisy.
  • Ježíše vyhledat a vynutit si setkání, prodrat se k Němu.
• Není toho málo. Setkání mu nikdo na stříbrném podnose nenaservíroval, úsilí, které musel vyvinout, je značné.
• Ježíš jej aktivně nevyhledal – to dělal naprosto výjimečně (ochrnutý u rybníka Bethesda, posedlý v Geraze) v případech, kdy si lidé sami pomoci nemohli a ani neměli nikoho, kdo by za ně orodoval (paralytik spuštěný střechou, rodiče nemocných dětí, setník).
• Nicméně nemocný měl jasno: Pane, chceš-li, jsi mocen mne očistit ukazuje, že byl přesvědčen, že Ježíš jej uzdravit může. Pouze si nebyl jist, zda to učinit bude chtít.
• Co na to Ježíš?

3 On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď očištěn.“ A hned byl očištěn od svého malomocenství.

• hned = ř. eutheós;
• Ježíš neváhá. Nepřemýšlí, jestli náhodou malomocenství není Boží vůli nebo trestem. Jestli Jeho soucit nebude v rozporu s Otcovými plány. Jeho vůle je jednoznačná – Ježíš očištění CHCE.
• Víme s Písma, že nemoc někdy být Božím trestem může – přesto neexistuje jediný případ, kdy by Ježíš uzdravení žadateli odmítl.
• Teologické diskuze o původu nemocí jsou nekonečné a neřešitelné – nedomnívám se, že křesťané musejí být nutně a vždy uzdraveni ze všech nemocí nebo že nemoc nemůže být Boží vůlí (Více viz v článku Pohled naší civilizace na nemoc je pomýlený v sekci Články). Přesto je nepochybné, že Ježíšův přístup byl v těchto případech zcela konzistentní – každého, kdo ho požádal, uzdravil.
• Nevylučuji ani na první pohled absurdní (a teologicky kontroverzní) možnost, že Ježíšova vůle se s Boží vůli „křížila“. Že Ježíšův soucit byl „silnější“, než důvody, proč Bůh nemoc na člověka dopustil. Ve skutečnosti a jinak řečeno: Bůh touží, aby se na zemi našel někdo, kdo se bude za trpící přimlouvat. (Více v komentáři k 1Par21 o Davidově sčítání lidu a Božím hledání angažovaného přímluvce).
• Jestliže Ježíš něco chce, je již hotovo. Není nic, co by Bůh svému Synu odmítl. Očištění nastalo okamžitě.

4 Ježíš mu řekl: „Hleď, abys o tom nikomu neřekl. Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který Mojžíš přikázal, jim na svědectví.“ 

• Proč Ježíš nedovolil uzdravenému malomocnému mluvit o svém uzdravení? (Někdy se tento Ježíšův přístup nazývá „mesiášským tajemstvím“). Nabízí se několik vysvětlení:
  • Nadměrná publicita mu zabraňovala ve službě. Lidí, kteří si po takto spektakulárních uzdraveních šli pro uzdravení bylo příliš mnoho a On jimi byl příliš tísněn.
  • Jeho služba byla tlačena příliš do oblasti uzdravování a ostatní její aspekty byly zatlačovány do pozadí (Nechtěl být vnímán pouze jako zázračný uzdravovatel)
  • Nechtěl předčasnou konfrontaci s autoritami.
  • Vedl lidi spíše k osobní vnitřní víře založené na vztahu k Bohu, než na veřejných zázracích.
• A proč poslal uzdraveného za knězem?
  • Bylo to svědectvím pro autority – uzdravení malomocného bylo jedním z očekávaných mesiášských zázraků (spolu s vyhnáním démona z němého a uzdravení slepého od narození, případně vzkříšení z mrtvých. Všeobecně se věřilo, že tyto zázraky může udělat pouze Mesiáš).
  • Šlo o „lékařské“ oficiální potvrzení úzdravy – uzdravený měl na svou čistotu oficiální potvrzení.
  • Šlo o vyjádření úcty k Zákonu.
  • Šlo o vyjádření vděčnosti Bohu.

• Víme z paralelních míst, že když malomocný neposlechl, mělo to negativní důsledky – Ježíš byl zahlcen davem nemocných a kněžím se nedostalo jasného potvrzení, že proběhl mesiášský zázrak.

5 Když vešel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník ⁽a prosil ho⁾:

• Důstojník římské posádky, který velel skupině 100 vojáků. Byl to pohan, ale nemusel to být nutně Říman.
• Tato scéna je nádherně pojata ve 4. sérii seriálu Chosen, kde k Ježíši přichází setník Gaius.
• Šlo o vysokého důstojníka, velkou šarži, o mocného člověka. Autonomie římských důstojníků byla značná a jejich moc nad mužstvem prakticky neomezená.
• Celá situace je mimořádná z mnoha ohledů – aby setník byl něco takového ochoten a schopen udělat, musel mít:
  • neobyčejně otevřenou mysl
  • velkou pokoru
  • muselo na služebníkovi velmi záležet
• Můžeme se naučit mnoho věcí:
  • Ani vysoké postavení nemusí člověka nutně zaslepit natolik, aby nebyl schopen správně vyhodnocovat věci kolem sebe. Setník Ježíšovu službu musel sledovat, musel vědět o zázracích, které Ježíš udělal a musel pochopit, že něco takového může udělat pouze Bůh.
  • Musel se přitom přenést přes to, že pro Římany byli Židé lidmi nižší kategorie – šlo porobený a značně problémový národ. (Z paralelního místa v L 7 víme, že setník se vůči Židům choval velmi slušně již delší dobu předtím).
  • Bez pokory by toto poznání bylo setníkovi k ničemu – musel být ochoten uznat, že Bůh skrze Židy jedná.
• Tento setník jednou povstane na soudu proti mnohým – proti mnoha vysoce postaveným lidem, kterým jejich postavení brání se o duchovní věci zajímat, nebo, pokud Krista naleznou, se pokořit natolik, aby přišli do církve.

6 „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“

• n.: chlapec; ř. pais – mladý člověk / syn, přenes.: sluha. V LXX tímto slovem (kromě ř. doulos) bývá překl. h. ‘ebed = otrok. 
• Setník byl fascinující osobností dále tím, že takto se pokořit byl ochoten kvůli svému sluhovi. Z paralelních míst víme, že šlo o člověka pozoruhodně přátelského k židovskému národu.
• Na základě paralelního místa v L7 víme, že sluha „byl setníkovi vzácný“; říká se, že možná až v pozici syna, že jej setník miloval jako vlastního. Možné to je, ale jisté to není. Pokud šel setník orodovat za „pouhého“, byť „oblíbeného“ sluhu, je to o to pozoruhodnější.
• Z Lk víme, že chlapec byl nemocný na smrt, zde se dozvídáme, že byl ochrnutý a velmi trpěl. Co mu bylo, těžko říci – úraz, neuro-infekce, např. dětská obrna, vcelku cokoliv, co může způsobit ochrnutí.

7 Ježíš mu řekl: „Já ⁽přijdu a uzdravím ho.⁾

• n.: mám přijít a uzdravit ho?
• Ježíš souhlasí. Nabízí obvyklý „postup“ – osobní kontakt s nemocným, modlitbu, případně spojenou s vložením rukou.

8 Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. 

• Neuvěřitelná setníkova reakce. Jak uvidíme dále, šokovala i samotného Krista.
• Je v ní jednak nezměrná pokora: Židé byli pro Římany podřadnými občany (opovržení bylo ale vzájemné). Říci, že má domácnost je nehodna přijmout Žida, bylo z římanových úst absurdní.
• Těžko se to připodobňuje – snad něco ve smyslu: Moje nádherná vyleštěná vila není hodna přijmout pod svou střechu bezdomovce?
• Setník asi opravdu vnímal, že to, jak to u něho doma vypadá, jak to doma vede, není vhodné pro návštěvu zbožného židovského proroka. Co tam mohl mít tak hrozného?
• Když se mi na dveře zaklepe na nečekanou návštěvu pastor sboru, budu mít problém ho pozvat dál, když mi běží televize, stěny mám polepeny plakáty s nahými ženami nebo satanistickými symboly. Když je mě špína a nepořádek, když manželka chodí polonahá a všude se povalují láhve od alkoholu, budu se stydět.
• U setníka nemuselo jít o nic tak hrozného, ale on již natolik dobře znal židovskou kulturu, že si byl vědom, že návštěva pohanské domácnosti je pro židy problémem.
• Ježíš sice podobná tabu běžně překračoval (navštěvoval „kde koho“), to ale setník nemusel vědět. (Návštěvu pohanů ale zřejmě Ježíš nakonec neuskutečnil žádnou. Zdá se, že kdyby setník neměl takovou víru, alespoň jedna návštěva by se uskutečnila).
• Kromě pokory v jeho jednání tedy rozeznáváme i ohleduplnost a empatii. (Pro vojáka zvyklého zabíjet zcela nečekané vlastnosti).
• Řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven svědčí opravdu o mimořádné víře: Setník nepochybuje, že Ježíšova moc je natolik veliká, že může působit i na dálku. Uvažoval takto: Ten, kdo může dělat takové zázraky, může způsobit, aby se děly i bez osobní účasti.

9 Vždyť i já jsem člověk ⁽postavený pod pravomocí⁾ a mám pod sebou vojáky; a řeknu-li tomuto: ‚Jdi‘, on jde; řeknu-li jinému: ‚Přijď‘, přijde; a řeknu-li svému otroku: ‚Udělej toto‘, pak to udělá.“

• var.: podřízený autoritě;
• Setník vychází z osobní zkušenosti v armádě, kde spolehlivě funguje hierarchie autority – rozkazy se musí poslouchat.
• Setník předpokládá několik věcí:
  • Že existuje duchovní svět, který funguje nějakým způsobem.
  • Že o nemocech či o životě a smrti se primárně rozhoduje v nebi.
  • Že v duchovním světě věci fungují podobně jako ve světě fyzickém – tedy, že i tam existuje hierarchie, kde ti níže postavení musejí poslouchat své nadřízené.
  • Úžasné je, že si setník je jist, že Ježíš je na žebříčku autority v nebi vysoko či nejvýše. Že Ježíšovo slovo má v ponebesí absolutní platnost. (Jak na to mohl přijít? Musel vidět nějaký nezpochybnitelný zázrak, který jej přesvědčil, že Ježíš je Božím Synem).
  • Že v duchovním světě se věci mohou dít distančně, resp. že rozhoduje slovo, nikoliv osobní přítomnost.

10 Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kteří ho následovali: „Amen, pravím vám, takovou víru jsem v Izraeli nenašel u nikoho. 

• Nádherně je tato scéna pojata ve čtvrté sérii seriálu Chosen. Setník si před Ježíše kleká. Ježíš je konsternován.
• Co Ježíše tak udivilo? Co bylo na setníkově přístupu tak mimořádné?
• Neochvějné přesvědčení o existenci a fungování duchovního světa a o Ježíšově autoritě v něm.
• Ježíšovo božství, tedy to, o čem většina židů pochybovala nebo k tomu teprve klopýtavě dospívala, bylo pro setníka jasné a jednoduché.
• Dalo říci, že nábožensky nezatížená „pohanská“ mysl vojáka z povolání uvažovala logicky a jednoduše:
  • Ten člověk o sobě tvrdí, že je Božím Synem
  • Zároveň dělá nezpochybnitelné zázraky – Bůh může udělat cokoliv a Ježíši zjevně „jde na ruku“.
  • Závěr je jasný: Božím Synem tedy opravdu je.
  • Pokud je Božím Synem, je nejvýše postavenou osobou v nebi. Co řekne, to platí.
  • Věci jako je osobní přítomnost nebo vzkládání rukou vtom nemohou hrát zásadní roli.
• Věřící židé takovéto jednoduché úvahy schopni nebyli.
• Tak moc překvapující to bylo proto, že člověk by očekával, že tomu bude naopak – židovský národ byl po tisíciletí na příchod Mesiáše systematicky připravován. Bylo by tedy očekávatelné, že s jeho rozpoznáním takové potíže mít nebudou.

11 Pravím vám, že mnozí přijdou od východu i západu a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království Nebes;

• Ježíš setníkův případ zobecňuje – setníka zjevně  považuje za toho, kdo dosáhne spásy – bude stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království Nebes.
• Již zde jasně vidíme, že víra v Krista je zachraňující sama o sobě, bez potřeby dalších podmínek.
• Jde také o pěkný popis toho, co věřící na druhém břehu čeká: společné jídlo s věřícími všech časů a míst a samozřejmě s Ježíšem.
• V nebi bude zajímavý „mix“ lidí – spojovat je bude vztah k Synu, jinak budu mít společného pramálo. Ochutnávku tohoto stavu vidíme již nyní v křesťanských církvích, kde se schází nesourodá směs lidí všeho věku z různých národů a sociálních skupin.
• Při společném jídle si budou povídat Židé a pohané – budou se ohlížet zpět na své životy na zemi a společně se radovat z toho, čím vším je Ježíš provedl.
• Ježíš setníkovu víru svým učedníkům „předhazuje“: na tohle se podívejte, to je něco mimořádného.
• A přidává informaci, že nebude sám, že pohanů, kteří dosáhnou spásy bude mnoho.

12 avšak synové království ⁽budou vyvrženi⁾ do nejzazší temnoty; tam bude ⁽pláč a skřípění zubů.⁾

• var.: odejdou; n.: vnější;
• Množství pohanů ze všech koutů země bude spaseno – v kontrastu s tím židé (synové království) se na hostinu nedostanou. Jejich destinací bude peklo.
• Opět děsivý popis pekla jako nejvzdálenějšího temného místa plného zoufalství – vyskytuje s v NZ sedmkrát, z toho šestkrát v Mt evangeliu).
• Je to varování do vlastních řad: To, že se někdo narodil Židem, nic neříká ohledně toho, jak to s ním v životě dopadne To, co rozhoduje, není původ, ale víra.
• Jde také o povzdech – přestože můj lid měl všechny potřebné předpoklady a informace, měl za sebou tisíce let přípravy na Mesiášův příchod, v rozhodující chvíli fatálně selhal.

13 I řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a staň se ti, jak jsi uvěřil.“ A v tu hodinu byl ^[jeho^] sluha uzdraven.

• var.: [+ A když se setník vrátil v tu hodinu do svého domu, nalezl svého sluhu zdravého.]
• Stalo se přesně tak, jak setník věřil – chlapec byl uzdraven okamžitě a distančně. Stačilo Ježíšovo slovo.
• Vidíme na tomto příběhu znovu, jak úzce je Boží jednání spjato s naší vírou.
• Ježíš původně měl v plánu navštívit setníkovu domácnost, pak tento plán pod vlivem setníkovy víry modifikoval.
• Všechny zázraky se teoreticky mohly dít na dálku: Ježíšova přítomnost, vzkládání rukou, dotyky, potírání blátem – to vše zřejmě má za účel posílení naší víry.

14 Když Ježíš přišel do Petrova domu, uviděl, že jeho tchyně leží a má horečku.

• V evangeliích jediné místo ukazující na to, že Petr byl ženatý.
• Pokud byl ženatý ještě někdo, nevíme o tom.
• Byl pozván Ježíš, možná i ostatní do Petrovy domácnosti. Jistě byli obsluhováni jeho manželkou.
• Vidíme, že domácnost byla vícegenerační. Zda nemoc byla akutní nebo chronická, nevíme. Snad nějaká akutní infekce?

15 Dotkl se její ruky a horečka ji opustila; i vstala a obsluhovala ho / je.

• Stačilo málo. Pouhý dotyk. Skoro to navozuje představu letmého dotyku.
• Zřejmě ale šlo o modlitbu s dotykem.
• Uzdravila se bez následků, okamžitě a komplexně. Po těžké nemoci i po uzdravení člověk potřebuje čas, aby nabral síly. Bůh dělá zázraky komplexně a organicky – když je někdo ochrnutý nebo slepý, nestačí jen „napojit přerušené nervy“. Zásah do organismu musí být komplexní – kdo léta nechodil třeba kvůli ochrnutí, nezačne chodit, i kdyby se mu nervy uzdravily – má atrofované svaly, zkrácené šlachy a chodit zkrátka neumí. Naučit chodit dospělého i po pouhém delším pobytu na lůžku, je úkolem na týdny.
• Podobně slepý – nestačí obnovit funkci oka, je třeba naučit mozek obrazy vnímat. U tupozrakého člověka mozek v dětství odmítne vnímat signály ze slabšího nebo šilhajícího oka – a v dospělosti to již nelze změnit – nelze mozek přimět, aby začal brát v potaz obraz z obou očí.
• Starší paní po těžké horečce, pokud má být hned schopna pracovat, potřebuje více, než „zabít patogenní bakterie“.
• Poučením pro nás je, že je zásadně důležité, k čemu využijeme dary, které nám Bůh daruje. Pokud jsem uzdraven z nemoci či je mi nějakým způsobem přidáno dnů života, je zásadní, k čemu darovaný čas a zdraví využiji. Pokud ke svým záležitostem nebo dokonce ke službě zlému, bylo mi pomoženo zbytečně.
• S tímto problémem se potýkalo množství lidí, které Ježíš uzdravil a oni se následně nestali jeho učedníky. Setkali se s Bohem na zemi, byl na nich vykonán zázrak, ale k „ničemu“ jim to nebylo; nic smysluplného si ze setkání s Kristem neodnesli.
• Bůh říká faraonovi Mojžíšovými ústy: Propusť můj lid, ať mi slouží! (v originále „otročí“). Jinak řečeno: Propusť můj lid z otroctví zlého pána, aby se stal otrokem Pána dobrého. Pokud Izraelci využívali nabyté svobody ke službě falešným bohům, bylo jejich osvobození k ničemu.
• Petrova tchýně neváhala a darovaného uzdravení nekompromisně využila ke službě Kristu. Budiž v tom příkladem i pro nás.

16 Když nastal večer, přinesli k němu mnoho démonizovaných; i vyhnal duchy slovem a všechny nemocné uzdravil, 

• Jeho pověst se rozkřikla, nešlo to zastavit, zabránit tomu. Když je někdo uzdraven, nemůže si to nechat pro sebe.
• Kde se vzalo mnoho démonizovaných? Kdyby se něco podobného dělo u nás, jistě bychom měli „v zásobě“ nespočet nemocných, kolik bychom ke Kristu ale přivedli démonizovaných? Měli v Izraeli démonizovaných více než my? Možností je více:
  • Ano, v Izraeli opravdu bylo více démonizovaných lidí, než je v současnosti u nás. Mohlo to být větší otevřeností duchovnímu světu, větším sklonem k okultním naukám apod. Např. v Africe nebo na Haiti je v současné době démonizace pravděpodobně opravdu významně častější, než na Západě.
  • Démonizovaných je všude stejně – pouze my „moderní“ lidé Západu démonizace neumíme diagnostikovat a „skrýváme je“ pod diagnózy nemoci.
  • Izraelité v Ježíšově době naopak vzhledem k primitivnosti tehdejší medicíny pod démonizace zahrnovali i „běžné“ nemocné.
• Osobně se domnívám, že jde o mix všech tří příčin.
• Pro Ježíše nicméně toto rozlišení nehrálo roli – alespoň v tom smyslu, že byl schopen pomoci těm i těm, nemocným i démonizovaným.
• Vyhánění démonů vždy přitahuje více pozornosti, je „zajímavější“ a atraktivnější.
• Potřeboval Ježíš vědět, o jaký problém jde (zda o nemoc nebo démonizaci)? Byl jeho postup při uzdravování odlišný nebo se zkrátka modlil a Bůh jednal dle potřeby. Alespoň někdy, jak víme, odlišný byl.

17 aby se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka Izaiáše: ‚On sám naše slabosti vzal a nemoci nesl.‘

• Zde Mt cituje Iz 53,4 podle h. znění. Zatímco ř. bastazein může zn. jak ‚nést‘, tak také ‚odnést‘, h. sábal tento druhý význam nemá.
• Matouš využívá každé příležitosti, aby zasadil Ježíšovu službu do „mesiášského“ starozákonního kontextu.
• Izajáš prorokoval o Mesiáši, který po svém příchodu bude řešit lidské slabosti a nemoci – což bezesporu Ježíš činil vrchovatou měrou. Navíc slovesa vzít a nést navozují dojem, že si je Mesiáš za účelem definitivního odstranění naloží na sebe.

18 Když Ježíš kolem sebe uviděl zástup, rozkázal ⁽přeplavit se⁾ na druhou stranu.

• var.: veliké zástupy; 
• ř.: odejít;
• Zřejmě situace začínala být neúnosná, zřejmě čím více lidem Ježíš pomohl, tím větší byl na něho tlak.
• Vypadá to skutečně jako snaha uniknout – pěšky zástup „setřást“ nešlo, loď mohla být únikovou cestou.

19 Tu přišel jeden učitel Zákona a řekl mu: „Učiteli, budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ 

• [oslovení Ježíše, které zaznamenávají všichni evangelisté – Mk 10×; L 11×);
• Zřejmě se mu podařilo Ježíše oslovit těsně před odplutím, „prodrat“ se k Němu na poslední chvíli.
• Šlo o jasného kandidáta na učednictví – jeden z mála učitelů Zákona, který situaci „okolo“ Ježíše vyhodnotil správně.
• Oslovuje Jej Učiteli, čímž vyjadřuje otevřenost se od Ježíše nechat učit. Nabízí následování bez podmínek. Jaká byla Ježíšova reakce? Očekával bych nadšenou ve smyslu: Konečně někdo kompetentní se zdravým úsudkem.

20 A Ježíš mu řekl: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ 

• [tj. volně žijící, v protikladu k domácím] 
• Výraz ‚Syn člověka‘ (hyios tú anthrópú) je bezpochyby h. (@ Nu 23,19; Ez 2,1p) nebo aram. (Da 7,13) původu; ve světské řečtině vůbec není doložen. V evangeliích se vyskytuje 80× (Mt 29×).
• Jinak řečeno: Dobrá, proč ne, ale musím tě varovat – bude to náročnější, než si dovedeš představit.
• Následovat mě totiž znamená chodit od města k městu, od vesnice k vesnici. Nemám trvalý domov, spím tam, kde mě pozvou.
• Z tohoto hlediska jsou na tom lépe i zvířata a ptáci.
• Vyplývají z toho ponaučení pro všechny Ježíšovy následovníky všech míst a časů:
  • Ježíš nikdy nic nelakoval na růžovo. Neopomněl zájemcům zdůrazňovat, že učednictví je úzkou cestou, že je třeba spočítat náklady.
  • K učednictví málokdy aktivně vybízel, spíše lidi od něho zrazoval.
  • Ne každý Ježíšův následovník se musí stát kazatelem bez domova, nicméně s oběťmi, např. ve smyslu ztráty pohodlí, je třeba počítat.
• Jde o jedinou zmínku, ze které vidíme, že Ježíš tento nepohodlný rys své služby vnímal. Nemít domov, být odkázán na pohostinnost nebo na kempování venku je náročné. Ježíš tak prožil tři roky svého života, předtím domov měl.

21 Jiný z ^[jeho^] učedníků mu řekl: „Pane, dovol mi nejprve odejít a pohřbít svého otce.“

• Jde o druhý podobný případ – objevuje se opět potenciální následovník. Žádá Ježíše o čas k vyřízení nedokladné záležitosti.
• Jde o pohřeb otce – těžko si představit legitimnější důvod k žádosti o odklad „nástupu“
• Pohřeb příbuzného prvního stupně je důvodem k uvolnění z práce i v dnešní době (V případě úmrtí vašeho rodiče a sourozence, rodiče a sourozence vašeho manžela, jakož i manžela dítěte nebo manžela sourozence vás zaměstnavatel musí omluvit na 1 den. V případě, že zařizujete pohřeb některé z těchto osob, vám pak přísluší 1 den pracovního volna navíc).

22 Ježíš mu však řekl: „Následuj mě a nech mrtvé, ať pohřbí své mrtvé.“ 

• Proč se tedy Ježíš chová tak nepochopitelně tvrdě? Život je dlouhý, co na tom záleží, jestli se k týmu učedníků někdo přidá o den či týden později?
• Pravděpodobně šlo o to, že učedníkovo odhodlání nebylo dostatečně pevné. Několikadenní pobyt s rodinou by jeho rozhodnutí nahlodal, rodina by mu jeho rozhodnutí rozmluvila a on by se za Ježíšem už nevypravil.
• V této chvíli mu hořelo srdce, byl rozhodnut pevně – po příchodu domů, ale věci vypadají jinak. Ježíš opakovaně upozorňoval, že největším nepřítelem následování nejsou nepřátelé, ale vlastní rodina.
• Jedna věc je jít dopředu na výzvu na křesťanské konferenci, druhá věc je v neděli ráno vstát a vypravit se na bohoslužbu čelíc nesouhlasu nebo posměškům rodičů nebo partnera.
• Učedník potřeboval ve svém rozhodnutí utvrzení – několik týdnů strávených s Ježíšem a ostatními by jeho rozhodnutí zřejmě dostatečně upevnilo. V této chvíli ale ještě čelit setkání s rodinou připraven nebyl.
• Extrémní případ pohřbu vlastního táty ukazuje, jak je tato věc důležitá. Máloco v životě je důležitější, než se postarat o pohřeb otce – Ježíš ale jasně říká: Existují ještě důležitější věci: Následování mě je tak prioritní, že i ty nejdůležitější věci života jsou proti tomu ničím.
• Je možno ještě zmínit několik myšlenek:
  • Někdy míváme pocit falešné odpovědnosti – i když učedník domů zařizovat pohřeb nešel, otec nepohřben nezůstal – pouze se postaral z rodiny někdo jiný. Jistě to v rodině způsobilo četná pnutí, ale svět se nezbořil. A rozhodnutí následovat Krista by pnutí vypůsobilo tak jako tak.
  • Šlo jistě o velkou neúctu k otci – lze se ale domnívat, že otec (již na druhé břehu zřetelně vidící duchovní realitu) by synovi jeho rozhodnutí schválil. Že by se neurazil.
• Poučení z tohoto příběhu jsou jasná:
  • Nic není důležitější, než následovat Krista.
  • I ty nejdůležitější věci života proti tomu nejsou ničím.
  • Zvláště v počátcích učednictví může mít rodina na nově zrozenou víru destruktivní vliv.
  • Následování Krista působí v rodině problémy.
  • Problémy, které naše učednictví vypůsobí, nebývají nakonec tak horké, jak vypadají.
• Jak to s potenciálním učedníkem dopadlo, nevíme. Poslechl nebo šel domů organizovat pohřeb? Vrátil se pak k Ježíši? Je jasné, že Ježíš ho mezi svými učedníky chtěl, Jeho „Následuj mě“ bylo jednoznačné.
• A co znamená: Nech mrtvé, ať pohřbí své mrtvé? Lidé, kteří neznají Krista, jsou duchovně mrtví. Zabývají se věcmi tohoto světa a ty věci jim nejsou schopny zajistit život. Záležitosti Božího království jsou svou důležitostí na zcela jiné úrovni – ty opravdu život přinášejí. Sebelepší věci světa jsou ničím proti věcem Božího království.

23 Pak vstoupil do lodi a jeho učedníci ho následovali. 

• Potenciální učedník Ježíše zachytil „na poslední chvíli“, zřejmě již na cestě k lodi.
• My si někdy představujeme jednotlivé situace oddělené a přehledné, ve skutečnosti musel být kolem Ježíše pěkný zmatek – nyní se přesunoval k přístavišti, davy jej zřejmě následovaly a tísnily. Každý s Ním chtěl promluvit, každý měl svou potřebu, každý jej chtěl zahlédnout nebo zaslechnout.
• Pro nás „poletniční“ křesťany je velkou úlevou a výhodou, že máme Svatého Ducha k dispozici kdykoliv a individuálně. Nepotřebujeme se tlačit ve frontě ani hodiny čekat, abychom mohli promluvit s Bohem.

24 A hle, na moři se strhla veliká bouře, takže vlny zakrývaly loď; on však spal.

• ř.: v moři nastalo … třesení;
• Ježíš dělal vždy a všechno správně, byl vždy dokonale v linii Boží vůle. Očekávali  bychom tedy, že věci půjdou hladce, že Bůh Mu „vymete“ cestu a odstraní překážky.
• Vidíme, že tomu tak nebylo – Jeho služba byla nutně plná zmatků, komplikací, neklidu, dohadování a překřikování. Plná emocí.
• Ježíš na loď přichází zjevně vyčerpán – dá se předpokládat, že se k lodi dopotácel z posledních sil. Loď pro něho musela být útočištěm, kde si mohl chvíli odpočinout od tlaku potřeb lidé okolo.
• Něco jako když za člověkem po hektickém dni zapadnou dveře vlaku, naposledy zamává a má chvíli jen pro sebe. V kupé okamžitě vyčerpán usíná. Nebo jako lékař, který opouští nemocnici po víkendové službě, kdy toho několik nocí mnoho nenaspal, řešil jeden případ za druhým, ležela na něm zodpovědnost za celé oddělení.
• Jedním z důvodů, proč Ježíše bouře nevzbudila, bylo jistě Jeho vyčerpání. Je ale ještě další důvod – Ježíš věděl, že se mu nemůže „nic stát“. Ježíš ani Jeho učedníci se nemohli utopit ani je nemohl zabít blesk, neboť (Lk 13,33) není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém.
• Utopit se je jistě mnohem „lepší“ smrt, než být ukřižován, Ježíši to ale dopřáno nebylo – Boží vůli byla Kristova smrt na kříži.
• Bouře byla, jak uvidíme dále, ďáblovým dílem (a musela být mimořádně silná a hrozivá – s běžnou bouří by učedníci jako zkušení rybáři Ježíše jistě neobtěžovali).
• Ať už chtěl ďábel Ježíše utopit nebo mu pouze zabránit v cestě na druhou stranu (zřejmě, aby Mu zabránil zasahovat vůči gadarenským posedlým), Ježíše to nechávalo klidným. Věděl, že ďáblova snaha je marná, že jde o pouhé strašení.
• To je nesmírně zajímavé – ďábel má moc rozpoutat „pekelnou“ noční bouři, ve skutečnosti ale nemá žádnou reálnou moc k překřížení Božích plánů.
• Celá ta hrůza kolem byla pouhým ďáblovým „Bububu“, pouhým strašením, spektakulárním divadlem, kterému informovaný člověk nemusí věnovat pozornost.
• To má jistě přesahy i pro nás: Někdy máme pocit, že bouře rozpoutané v našich životech budou nevyhnutelně smrtelné – ve skutečnosti jde pouze o ďáblovo divadlo bez skutečné nebezpečnosti.
• Z knihy Jób víme, že ďábel si bez Božího svolení na věřícího nemůže dovolit vůbec nic. Ďábel v tomto případě tedy zjevně měl „permission“ k rozpoutání zastrašující bouře, určitě však ne k tomu, aby Ježíše a učedníky utopil.

25 I přišli jeho učedníci, vzbudili ho a řekli: „Pane, zachraň ^[nás^], hyneme!“ 

• Učedníci zjevně nebyli ohledně zkoušek a ďáblových pravomocí tak informováni (a možná ani tak unavení) jako Ježíš na hrozivou bouří reagovali instinktivně a logicky – strachem o život a hledáním pomoci.
• Těžko by jim to někdo chtěl vyčítat – noční bouře na lodi by zastrašila každého.
• Učedníci reagují v zásadě správně – o pomoc se obracejí na toho pravého, na toho, o kom věcí, že disponuje Boží mocí. Vědí, že okolnosti našich životů a životy samy má v rukou Hospodin, resp. jejich Mistr.

26 Řekl jim: „Proč jste ustrašení, vy malověrní?“ Pak vstal, pohrozil větrům i moři; a nastal úplný klid.

• ř. galéné zn. tichou, lesknoucí se vodní hladinu. 
• Ježíšova reakce nebyla nadšená ani pochvalná. Zčásti to jistě lze přičítat Jeho rozespalosti a únavě.
• Nicméně je jasné, že očekával od učedníků více, větší zralost, větší výdrž.
• Co jim konkrétně vyčítal? Ustrašenost a malověrnost. Co to znamená?
  • Očekával, že takováto komplikace by je neměla vyděsit
  • Očekával, že jejich víra v Boží ochranu by měla být dostatečná, aby věděli, že tento útok nemůže ve skutečnosti být ohrožující.
• Víme, jakou reakci Ježíš NEočekával. V tomto směru je odpověď jasná – očekával, že ho kvůli takové věci nebudou budit. Ale co dále? Jakou od učedníků vlastně reakci očekával?
• Měli vylévat vodu a trpělivě čekat, až se bouře utiší? Měli dělat to nejlepší, co jako námořníci uměli a očekávat, že to bude dostačující?
• Nebo se měli sami ujmout modlitebního boje? Měli sami bouří přikázat? Nebo se alespoň obyčejně pomodlit? A poslechla by je bouře?
• A modlili se vůbec učedníci? Nebo byli zcela ve vleku svých námořnických zkušeností a jednali pouze „profesionálně“?
• To nastoluje obecnější otázku – jak to měli učedníci s modlitbou? Jak se vlastně modlit, když mám vedle sebe Božího Syna, se který mohu mluvit „napřímo“? Jejich rozhovory s Ježíšem byly samy o sobě modlitbou. Víme, že se modlili, dokonce je Ježíš naučil „Otčenáš“ – jejich vztah s nebeským Otcem tedy nebyl zprostředkován pouze Ježíšem.

Podobně lze uvažovat o vztahu křesťanů k Bibli. Jednou na biblické hodině si někdo posteskl - škoda, že tady s námi nesedí Ježíš, ten by nám ta obtížná místa vysvětlil. Možná sice ano, ale spíše bychom v Ježíšově přítomnosti po Bibli ani "nevzdechli" - proč taky, když bychom mezi sebou měli samého Boha.  Proč se zabývat dopisem od milé, když ji mám vedle sebe. 

• Zpět k příběhu – učedníci tedy měli buď vytrvat a počkat, než bouře odezní, nebo se sami pomodlit k Otci o její uklidnění. V každém případě Ježíš očekával, že situaci zvládnou bez Jeho pomoci.

27 Lidé užasli a říkali: „Kdo to asi je, že ho i větry a moře poslouchají?“ 

• Slovo „lidé“ ukazuje, že na lodi kromě Ježíše a učedníků byl ještě někdo další – mohlo jít o loď pronajatou, pasažérskou – s posádkou a možná ještě dalšími cestujícími.
• Otázka „Kdo to asi je„, je zcela na místě – ten, kdo dokáže poroučet bouři, disponuje mimořádnou nadpřirozenou mocí. Je na místě se zamyslet, o koho jde a odkud ji má.
• My to víme, učedníci to postupně zjišťovali. Kdo s nezaujatou myslí zvažuje všechna možná vysvětlení Jeho mimořádné moci, dojde k závěru, že Ježíš je Bohem.

28 A když se dostal na druhou stranu do krajiny Gadarenských, setkali se s ním dva démonizovaní, kteří vyšli z hrobů. Byli velmi nebezpeční, takže tou cestou nemohl nikdo projít. 

• var.: Gergesenů / Gerasenů (Území města Gadara při JV břehu jezera u výtoku Jordánu);
• ř.: těžcí / působící těžkosti / těžké s nimi jednat;
• Šlo o těžké „případy“, se kterými si nikdo nevěděl rady. Běžnými metodami byli „neřešitelní“, nikdo si na ně netroufal. Blokovali dokonce veřejnou cestu.
• Mnozí tvrdí, že Ježíšova výprava přes jezero měla za cíl právě je, že se na druhou stranu vypravil, aby jim pomohl. Je to dost možné, nasvědčovala by tomu i úporná ďáblova snaha mu v přeplavení zabránit.
• Je to dost možné – že by se Ježíš přeplavil přes moře, tam se „náhodou“ setkal s démonizovanými a zase odjel je nepravděpodobné.
• Oni dva démonizovaní muži zřejmě v ďáblově říši tvořili silné „opěrné body“, byli pro něj důležitá.
• Tito muži byli jedněmi z mála, kterým Ježíš přišel na pomoc, aniž byl explicitně pozván (napadá mě jinak už pouze ochrnutý muž u rybníka Bethesda). Domnívám se ale, že ve skutečnosti zbytky svého jasného vědomí tito muži o pomoc k Bohu v modlitbách volali. Pouze neměli schopnosti a kapacitu tuto svou prosbu o pomoc Ježíši osobně přinést.

29 A hle, zakřičeli: „⁽Co je ti po nás⁾, Ježíši, Synu Boží? Přišel jsi sem, abys nás trýznil před  ustanoveným časem?“

• Tato věta démonizovaných mužů (ve skutečnosti jistě hovořili démoni v nich přebývající) je nesmírně zajímavá a přináší nám velké množství unikátních informací o fungování duchovního světa.
  • To, že skrze ústa démonizovaných promlouvají „jejich“ démoni, je všeobecně známo a přijímáno.
  • Démoni Ježíše znali (oslovují Jej Ježíši, Synu Boží?) – nepotřebovali, aby se jim představoval, aby zdůrazňoval,, kým je a jakou má autoritu. Dá se předpokládat, že v duchovním světě to tak funguje – Ježíše jistě znají všichni, ale i křesťané jsou tam známi nebo nebo alespoň dobře rozpoznatelní. Démoni mají „receptory“ na rozpoznání Božích dětí.
  • Co je ti po nás? ukazuje, že:
    • Démoni by byli rádi, kdyby je Ježíš nechal na pokoji. Vyhovoval jim status quo a přáli si jej zachovat. Věděli, že setkání s Ním pro ně nebude příjemné, že Ježíš je nenechá nepovšimnuté.
    • Apeluje na Ježíšův „soucit“ ve smyslu: Hele, Ježíši, proč se námi chceš zabývat? My si tě nevšímáme, ty si nás taky nevšímej. Možná až: Přece by ti nestálo za to zabývat se někým tak nevýznamným, jako jsme my. My si tady tak v nenápadně žijeme, vlastně nikomu neškodíme, tak s námi neztrácej čas.
    • Lze vůbec hovořit o soucitu v souvislosti s démony?
    • Jasně je z formulace vidět to, že démoni měli strach a že věděli, že Ježíš je mnohem silnější, než oni. Že proti Němu nemají šanci.
  • Přišel jsi sem, abys nás trýznil před  ustanoveným časem?
    • Démoni věděli, že jejich čas je omezen, že v určitý čas budou trýznivě potrestáni za to, co dělají. Ďábel i jeho služebníci vědí, že budu potrestáni – proč tedy pokračují v nastoupené cestě? Pravděpodobně jim již není otevřena cesta pokání a změny a tak se snaží alespoň v nenávisti před svým koncem co nejvíce uškodit.
    • Čas jejich soudu je pevně dopředu stanoven a doba Ježíšově pobytu na zemi časem konečného zúčtování ještě nebyla.
    • Zřejmě se odvolávají na jakousi dohodu ve smyslu, že vědí, že nakonec budou potrestáni, ale do té doby je jim ponechána volná působnost. A Ježíš má tuto dohodu narušovat.

30 Daleko od nich se páslo stádo mnoha vepřů. 31 Démoni ho prosili: „Jestliže nás vyháníš, ⁽pošli nás⁾ do toho stáda vepřů!“ 

• var.: dovol nám odejít;
• Jde o smlouvání – Jestliže nás vyháníš ukazuje, že démoni již pochopili, že jejich vyhnání je Ježíšovým cílem a že oni budou muset poslechnout.
• Snaží se tedy alespoň usmlouvat „podmínky kapitulace“.
• Proč chtěli vejít do stáda vepřů a proč jim to Ježíš dovolil, je zajímavou otázkou. Jako nejpravděpodobnější se mi jeví následující vysvětlení:
  • To nejhorší, co může démony potkat, je zůstat bez hostitele.
  • Množství démonů (legie) v postižené dvojici bylo extrémní a mimořádné.
  • Vyhnat „nižší jednotky“ démonů lze i zcela proti jejich vůli, hrubým násilím a bez toho, aby hostitel zahynul nebo byl trvale „poškozen“.
  • Vyhnat celou legii démonů, kteří by se svému vyhnání vší silou bránili, by hostitele zahubilo.
  • Proto Ježíš přistoupil na kompromis – nabídl legii démonů „náhradní ubytování“ (které si oni v zoufalé snaze neskončit bez hostitele rychle vyhlédli).
  • Oni tak při svém odchodu nekladli tak urputný odpor a hostitelé z celého procesu vyšli nezraněni.
• Jde rozhodně o další extrémně zajímavý vhled do fungování duchovního světa. Nikdy by mě nic takového nenapadlo ani bych nic takového nevymyslel.

32 Řekl jim: „Jděte!“ Oni vyšli a odešli do vepřů; a hle, celé stádo vepřů se zřítilo po svahu do moře a zahynulo ve vodách.

• Ježíš na jejich požadavek přistoupil.
• Proč následně celé stádo spáchalo sebevraždu je další záhadou – vždyť démoni se velmi rychle znovu ocitli bez hostitele. Proč?
  • Démonizaci zvířata vnímají velmi negativně – projevuje se jejich šílenstvím, iracionálním děsem, panikou, ztrátou pudu sebezáchovy.
  • Démoni sebezničení stáda neplánovali, pouze se jim nepodařilo masu vyděšených zvířat „ukočírovat“.
  • Démonů bylo více než prasat (římská legie měla 5-6 tisíc mužů, vepřů byly tisíce dva) a démoni se o hostitele „poprali“, což způsobilo mezi zvířaty paniku.
  • Nebo sebevraždu zvířat démoni chtěli a plánovali ji – důvodem by mohlo být, že v satanově říši je bezdůvodné opuštění či ztráta hostitele přísně trestána. Když už démon svého hostitele ztratí, musí pro to mít pro své nadřízené dobrý argument – např., že svého hostitele dohnal k sebevraždě.

33 Pasáci utekli, a když přišli do města, vyprávěli všechno, i to o těch démonizovaných.

• Šok z událostí i vzniklá škoda musely být veliké.

34 A hle, celé město vyšlo naproti Ježíšovi; a když ho spatřili, poprosili ho, aby odešel z jejich území. 

• Opět ne zcela jasné jednání zúčastněných.
• To, že pasáci vše „s očima na vrch hlavy“ vylíčili svým spoluobčanům, je pochopitelné.
• To, že se město vyšlo na „divotvůrce“ Ježíše podívat, rovněž.
• Proč jej ale poprosili ho, aby odešel z jejich území, je vlastně divné:
  • Neměli by být rádi, že se vyřešil jejich problém s neprůchodnou nebezpečnou cestou? Problém, se kterým si nevěděli rady a na jehož řešení opakovaně ztroskotali?
  • Nebo ekonomická ztráta byla příliš veliká? Dva tisíce prasat je velká „farma“, velké živočišné hospodářství. Dost možná šlo o společné stádo celého města (což je pravděpodobnější, než že šlo o majetek jednoho místního velkofarmáře). Hodnota stáda mohla být v dnešních cenách kolem deseti milionů korun?
• Nabízí se další otázka: Jak to, že Ježíši nevadila záhuba takového množství zvířat? Nemohl situaci vyřešit nějak „elegantněji“ s menšími „kolaterálními“ škodami?
  • Pravděpodobně nemohl – bezbolestné řešení neexistovalo – kdyby ano, Ježíš by ho použil.
  • Což je zajímavé – ani všemohoucí Bůh při jednání s bytostmi nadanými svobodnou vůlí (lidmi a démony) nemůže vše. (Typickým příkladem je nevynutitelnost lásky¹).
  • Víme, že lidský život je cennější, než životy zvířat (Ježíš říkal: Jste cennější, než mnoho vrabců). V tomto případě smrti dvou tisíc prasat vyvážila životy dvou lidí. Ježíš tuto “ výměnu“ akceptoval.
• Zpět tedy k otázce, proč místní obyvatelé Ježíše v oblasti nechtěli (řekli mu to zřejmě slušně a s úctou – „poprosili“, nicméně vyjádřili se jasně). Napadá mě:
  • Báli se setkání s velkou mocí, kterou Ježíš disponoval.
  • Nebyli si jisti původem této moci
  • Báli se dalších zmatků a/nebo ekonomických škod.
  • Celá krajina byla pod vlivem dalších démonů a ti si nepřáli další přítomnost Božího Syna. To se Ježíšovým zásahem na klíčové lidi mohlo změnit a je možné, že od této události se lidem v Gerase „volněji dýchalo“.

• Otázek souvisejících s příběhem je více, souvisejí s démonizací obecně. O démonizaci toho víme i nevíme mnoho. Co víme je, že
  • Lidé se za některých okolností mohou stát hostiteli zlých duchovních bytostí. (Lidé mají vůči duchovním silám přirozenou imunitu, která ale může být narušena. Pro démony existují vstupní brány).
  • Tyt zlé bytosti člověka určitým způsobem částečně opanují – převezmou kontrolu nad některými oblastmi jejich jednání. Škodí jim.
  • Pomoc démonizovaným byla jednou z důležitých „běžných“ součástí Ježíšovy služby na zemi. Většina našich informací pochází od Ježíše.
  • Jak se dvěma „obyčejným“ lidem stalo, že se stali útočištěm tak extrémního množství démonů, nevíme. (Římská legie měla pět až šest tisíc vojáků). Běžně zřejmě v člověku přebývá démon jeden nebo snad nižší jednotky jedinců.
  • Mohli být původně okultisty či satanisty, mohli pocházet z okultně zatížené rodiny, být používáni jako médium či být jiným způsobem vystaveni zlu již od dětství, apod.

1. Vzpomeňme scénu z filmu Božský Bruce, kde „Bůh“ v podání Morgana Friemana vede rozhovor s Brucem. Bruce se „Boha“ ptá: Jak to mám udělat, aby mě milovali. Bůh odpovídá: Až na to přijdeš, dej mi vědět. ↩︎