3. Mojžíšova – kapitola 2

1Když někdo chce přinést Hospodinu jako obětní dar přídavnou oběť, jeho obětním darem bude jemná  mouka. Vyleje na ni olej a dá na ni kadidlo.

• [Tato nejjemnější mouka (pouze z vnitřku zrna) byla drahá a byla považována za luxusní zboží. Používala se pro důležité hosty (Gn 18,6). Kněžím a Lévijcům připomínala jejich vysoké povolání a kvalitu jejich služby Bohu.] 
• Jako druhou obětí se Mojžíš věnuje oběti Minchah, přídavné. Český název má zřejmě vyjadřovat, že byla fakultativní. Tomu nasvědčuje i spojení: Když chce.
• Bez zápalné oběti to nešlo, bez ní by se člověk před Bohem vůbec nemohl ukázat. Ale proč se někdo rozhodl Bohu přinést něco navíc?
• Proč si dárky navzájem kupujeme my lidé? Ze vztahu, z lásky. Protože se chceme potěšit. Protože se máme rádi. Někdy možná kupujeme dárky svým autoritám, abychom vyjádřili svou poddanost a abychom získali jejich přízeň. Dárek vždy potěší, je málo situací, kdy dárek není přivítán nebo dokonce je odmítnut.
• Motivy, proč přinášet minchah Bohu, asi nebudou od těch běžných lidských příliš odlišné.
• Přináší se tedy kvalitní mouka ochucená olejem a politá kadidlem.
• I když mělo jít o kvalitní a drahou mouku, cena oběti byla ve srovnání s dobytčaty zlomková, šlo o „levnou“ oběť. Na dnešní ceny by se cena kilogramu takové mouky pohybovala zřejmě v nižších jednotkách stokorun. Záleželo samozřejmě, kolik se člověk rozhodl obětovat – zda „stačilo“ kilo nebo se předpokládalo kil řekněme pět nebo deset. Pak už byla cena v tisícikorunách. Olej také zřejmě nemohl být obyčejný.
• Nespaluje se pouze mouka, ale mouka s olejem, tedy „těsto“. Možná proto, že se sypkým materiálem by se špatně pracovalo?
• Možnost, že by se mouka na oltář vysypala a olejem jen polila, je asi méně pravděpodobná.
• Kadidlo se buď také přimísilo nebo se jím těsto polilo, „ovonělo“. Kadidla se používá málo, jde o silně vonící látku – možná jen pár zrnek nakonec?
• A proč kadidlo? Kadidlo symbolizuje modlitby, tedy obětující říká: Touto obětí ti chci Bože poslat vzkaz vděčnosti a vztahu.
• Případně je kadidlo „adresním lístkem“: Tato oběť budiž předána Hospodinu.
• Kadidlo jistě poskytli kněží ze svých zásob, to si obětující s sebou nenosili.

2 Přinese ji synům Áronovým, kněžím. Kněz z toho vezme plnou hrst jemné mouky a oleje se vším kadidlem a bude to obětovat na oltáři jako pamětní dar, ohnivou oběť, příjemnou vůni Hospodinu. 

• Jako u všeho týkajícího se obětí musí vše zprocesovat kněz. Je vyloučeno, aby člověk něco posílal Bohu svépomocí.
• Příčin je více: centralizace všech obětí na jedno místo, kněží se na svou práci připravují neustálým posvěcováním, dokonale dodržují postupy, jsou prostředníky mezi Bohem a lidmi.
• Těsto se neobětuje celé – kněz z něho odebere část. Je určeno, že musí jít o plnou hrst – zřejmě proto, aby kněz na Bohu nešetřil. Aby nespálil pouze špetku s cílem, aby mu více zbylo pro sebe.
• Kadidlem se posypává pouze spalovaná část, ta určená pro Boha. Těsto určené k jídlu by jím bylo chuťové znehodnoceno.
• Oběť je opět „předána nahoru“ tím, že je anihilována spálením.
• Oheň navíc vydává kouř a ten stoupá vzhůru, čímže je symbolicky vyjádřeno, kam se oběť předává. (Bůh je intuitivně vždy nahoře. Nikoho by nenapadlo hledat Boha někde jinde, než směrem nahoru).
• Opět je ke spálení použit oltář – byl jen jeden používaný na všechny druhy obětí. Jak víme z pokynů k jeho stavbě (Ex 27,1-2), byl přenosný o rozměrech 2,3 x 2,3 metrů a měl výšku 1,4 metrů.
• Oltář v pozdějším chrámu byl obrovský: 9,1 x 9,1 metrů o výšce 4,6 metrů. Ten měl přístupovou rampu.
• Předpokládám, že na oltáři se mohla spalovat vždy jen jedna oběť? Oheň na spálení dobytka musel být obrovský a musel se nutně nachystat předem – přikládat do velkého ohně zblízka není bez azbestových obleků možné. (Pochybuji, že by kněží přihazovali polena z pěti metrů).
• Naproti tomu spálit hrst těsta problém není – k tomu stačí malá hranička. Nebo že by kněží kousek těsta „přihodili“ do již hořícího velkého ohně s jinou obětí?
• Jinak řečeno: Museli každou oběť nechat zcela dohořet a až pak po smetení popela a zbytků (na východní stranu) připravovat dřevo pro oběť další? To by trvalo dlouho – odhaduji dvě hodiny na velkou oběť zvířete. Nebylo by možné stihnout obrátit v popel stovky nebo tisíce zvířat Nebo přece jen na oltáři udržovali přikládáním velkou hranici, na kterou průběžně oběti přihazovali? Pokud to bylo technicky možné, určitě by to bylo efektivnější.
• A co když Minchah měli za jeden den stovky? Udělali větší oheň a tam je dali najednou?
• Zásobování dřevem zajišťovali levité – muselo jít o těžkou dřevorubeckou práci (a transport) pro desítky či stovky mužů. A musely být v dostupné vzdálenosti lesy.
• Co znamená pamětní dar (memorial portion)? Zřejmě tento malý zlomek z celkového množství těsta má Bohu připomenout, že je celá oběť zamýšlena pro Něho. Přestože se k Němu spálením dostane jen zlomek, je pro Něho určena celá. Bůh převezme kousek a „připomene“ Mu to, že mu bylo obětováno mnohem více.
• Jde zřejmě o princip podobný všem obětím – my nikdy neobětujeme vše, co máme, tedy celý majetek či celé stádo. Dáváme v naprosté většíně „pars pro toto“ (část pro celek): Obětováním části symbolicky vyjadřujeme, že se Bohu dáváme celí se vším, co nám patří.
• Pouze Kristus se obětoval skutečně totálně.

3 To, co z přídavné oběti zbude, patří Áronovi a jeho synům jako nejsvětější věc z ⁽Hospodinových ohnivých obětí.⁾

• Zbylo vše kromě spálené hrsti – tedy podle štědrosti obětujícího několik jednotek či desítek kilogramů těsta či mouky a oleje.
• Z toho si kněží a jejich rodiny mohli pak upéct pro sebe chleba nebo co uznali za vhodné. Jestli si tuto výslužku mohli vzít domů nebo ji museli konzumovat společně někde odděleně, ještě uvidíme.
• Snad by se to dalo přirovnat ke knězi, který ve svém kostele udělá svatbu nebo pohřeb a odnese si pak domů na faru výslužku v podobě koláčů nebo zbytků jídla.
• Těsto stále zůstává nejsvětější věcí. Tím, že je konzumují kněží, není jejich svatost kompromitována. Ani tak obyčejná věc, jako je jídlo, nemusí svatou věc znečistit.
• Bůh při zavádění obětí myslel na kněží a zařídil, aby ze své služby měli obživu. Vyhradil jim z některých obětí (např. z Minchah) dokonce většinu, sám se spokojil se symbolickým „vzorkem“, ochutnávkou.
• Nechtěl také, aby kněží byli odkázáni pouze na masitou stravu.
• Pro obětující to nemělo být ničím urážlivým ve smyslu: Já jsem přinesl Bohu deset kilo nejlepší mouky a většinu mi toho „sežerou“ kněží.
• Odpovídá to principu, že dělník je hoden své mzdy a dobytče meloucí obilí má právo si z něho „zobnout“.
• Nevedlo tento způsob rozdělení přídavné oběti (trocha pro Hospodina, většina pro kněží) k tomu, že lidé se při jejich zvažování více ohlíželi na svůj vztah s kněžími, než na Boha.? Vždyť Hospodin dostal pouze ochutnávku, zbytek snědli Áronovci. Ve smyslu – chci být s kněžími zadobře, tak budu nosit přídavnou oběť velkou a často. Nebo naopak – Naše kněze nesnáším, tak přinesu mouky jen trochu. Nebo naopak: Nemohlo to vést kněze k postoji – Z tohoto člověka nikdy nic pořádného nekápne, tak jeho oběť trochu odbudeme a v komunitě ho pomluvíme? Asi mohlo. My lidé jsme už takoví.
• Pro ohnivou oběť je (pokud jsem schopen laicky posoudit) použito zase další slovo išeh, אִשֶּׁה.

4 Když přineseš jako obětní dar přídavnou oběť z něčeho upečeného v peci, bude to z jemné mouky: bochníky nekvašených chlebů namísené s olejem či placky nekvašených chlebů pomazané olejem. 

• Jako minchah není nutné přinášet pouze suroviny, ale i hotové, již upečené pokrmy – chléb různých forem.
• Vždy nekvašený (kvas je vždy symbolem hříchu).
• Vždy pomazaný olejem – tedy ochucený, lépe poživatelný. (V „nóbl“ restauracích se někdy jako předkrm dává dobrý chléb s kvalitním máslem a/nebo miskami s kvalitním olivovým olejem. Hosti si kousky chleba odlamuje a namáčí).
• Pokud se chvíli zdržíme u kvasu jako symbolu hříchu: Jde o velmi trefné podobenství. Bůh na něm ukazuje, že hřích má bez ohledu na svou velikost silnou schopnost ovlivňovat celek. I „trocha“ hříchu nevyhnutelně znečistí celého člověka.

5 Bude-li tvým obětním darem přídavná oběť pečená na pánvi, bude z jemné mouky namísená s olejem, nekvašená. 6 Rozdrobíš ji na kousky a vyleješ na ni olej. To je přídavná oběť.

• Postupně zjišťujeme, co všechno může být přídavnou obětí. Zde jde zřejmě o pečivo „osmahnuté“ na pánvi. Něco jako osmahnuté kousky chleba, jaké se servírují k česnekové polévce?

7 Bude-li tvým obětním darem přídavná oběť připravená v pánvi s víkem, připraví se z jemné mouky s olejem.

• Zde se zřejmě mluví o dušení. Opět pouze z pečiva? Pečivo se obvykle nedusí? Bylo povoleno k těmto pokrmům přidávat zeleninu nebo je jinak ochucovat? Nebo snad dokonce maso, vejce? Měl obětující zkrátka pro Hospodina (a kněží) připravit chutné pečené nebo dušené jídlo a to pak přinést ke Stanu?
• Ve smyslu: Dneska se mi oběd povedl, vezmi z něho a zanes ochutnat Bohu a kněžím. Nebo: Dneska udělám oběd z dvojnásobného množství, abychom mohli část zanést k oběti.
• Motivy k přinášení přídavné oběti mohly být (jako u lidí vždy) různé:
  • Od: Srdce mi přetéká vděčností, jak dobře se máme, tak chci za to poděkovat Bohu a podělit s těmi chudáky kněžími, kteří jsou na to odkázaní.
  • Až po: Dnes se mi jídlo moc nepovedlo, tak to zanes těm vyžírkům kněžím, ať to máme pro letošek z krku.
• Oběť nebyla povinná, nikdo k ní nebyl nucen, ale mohlo jít o veřejné mínění: Co řeknou lidé, když už jsme tak dlouho žádnou přídavnou nepřinesli?

8 Potom přídavnou oběť, která byla připravena z těchto věcí, přineseš Hospodinu. Přineseš ji knězi a on ji předloží na oltář. 9 Kněz odebere z přídavné oběti pamětní dar a bude ji obětovat na oltáři jako ohnivou oběť, příjemnou vůni Hospodinu. 10 To, co z přídavné oběti zbude, patří Áronovi a jeho synům jako nejsvětější věc z Hospodinových ohnivých obětí.

• Principy jsou u přídavné oběti vždy stejné – malá část (pamětní dar išah) se spálí pro Boha, zbytek pro Áronovce.

11 Žádná přídavná oběť, kterou přinesete Hospodinu, nebude připravena z kvašeného; neboť nic z kvasu ani nic z medu nebudete obětovat jako ohnivou oběť Hospodinu.

• Otázku kvasu jsme již okrajově zmínili ve čtvrtém verši.
• To, že se Bohu nesmí obětovat nic s medem, je nová informace. Proč? Jde o něco podobného jako u kvasu nebo je důvod jiný? Med není živý a na rozdíl od kvasinek nemá schopnost aktivně prokvasit celé jídlo. Jeho chuť je ale výrazná a prostupující. Má Bůh něco proti včelám a medu?
• Co mě napadá:
  • Oběť měla být svatá, čistá, prostá všech příměsí.
  • Sladké pečivo se k mnoha jídlům nehodí. Nebudu přikusovat vánočku nebo koláčky k dušené zelenině.
  • Bůh nechtěl kněží přivykat na sladké. 🙂
  • Mezi teology je zvykem, že když nevědí, řeknou, že šlo o to odlišit se od pohanských rituálů okolích národů. Zda pohanské národy při svých obětech používali med, nevím. Proč ne.
  • Pálený med prý nevoní příjemně. Nevím, zda je to pravda. O moc horší, než pálené obilí s olejem to asi nebude.
  • Někteří vykladači se údajně domnívají, že sladký med by mohl symbolizovat požitkářství a sebeuspokojení z pozemského života. Jeho vyloučení by pak mohlo při oběti symbolizovat potřebu sebezapření a odmítnutí pozemských požitků. Moc se mi to nezdá – Židé takový přístup většinou nemívali. A požitkářsky si lze užít i pánev plnou grilované zeleniny s dobrým chlebem.
  • Ještě jsem četl, že kvas a med symbolizují dočasnost, pomíjivost, kdežto obilí věčnost, čistotu a duchovnost. Těžko říci.
• V dalším dvanáctém verši vidíme, že med a kvas se mohly obětovat při jiné oběti (z prvotin), která se ale nespalovala. Takže snad opravdu med sám o sobě je v pořádku, ale při jeho pálení vzniká něco nežádoucího?

12 Můžete je přinést Hospodinu jako obětní dar z prvotin, ale nepřijdou na oltář jako příjemná vůně.

• O tomto obětním daru se ještě dozvíme později.
• Je vidět, že příkazy ohledně obětí jsou promyšlené. Bůh ví moc dobře, proč nechce med na oltáři v oběti přídavné, když jinak mu nevadí.
• Na nás je, abychom se na příčinu snažili přijít a mohli se na tom poučit. To, že něčemu nerozumíme, nás má stimulovat k hlubšímu studiu a přemýšlení.
• Bůh rozhodně „nesype z rukávu“ změť nesmyslných a vzájemně si protiřečících pokynů a příkazů.
• Velmi se tím liší od duchovních knih některých východních guru, kdy někdy jde o pouhou změť více či méně vzletných myšlenek.

13 Každý obětní dar své přídavné oběti osolíš solí. Nenecháš svou přídavnou oběť bez soli smlouvy svého Boha. S každým svým obětním darem přineseš sůl.

• Neosolené jídlo je nechutné až nepoživatelné. Bůh takové jídlo nechce ani pro sebe ani pro kněží.
• Někdy se tato věta pojímá volněji ve smyslu: Když chceme Bohu něco dát, udělejme to s radostí a oběť ať je co nejpřijatelnější, co „nejchutnější“.
• Když obětujeme, něčeho se vzdáváme. Vyvarujme se přitom postoje: Sice ti to se skřípěním zubů dám, ale postarám se, aby to bylo co nejnechutnější – Když z toho nic nemůžu mít já, ať nemáš ani ty.
• Osolením oběti dáváme najevo, že nám záleží, aby Bůh dostal to nejlepší. Oběť nelze odfláknout ani uspěchat.

14 Přineseš-li Hospodinu přídavnou oběť z prvotin, přineseš jako přídavnou oběť ze svých prvotin klasy pražené na ohni a drcené zrní z čerstvého obilí.

• [tj. zralé, ale ještě měkké zrno, které se jedlo pražené; podle h. výrazu ’abíb byl pojmenován „měsíc klasů“, později též zvaný nísan;
• Šlo tedy o variantu dobrovolné oběti přídavné michsah, která se přinášela v období sklizně. Zřejmě o vyjádření vděčnosti za to, že úroda dozrála – vždyť je za co být Bohu vděčný: ve hře je tolik faktorů, které mohou úspěšnou sklizeň zhatit. A žádný z nich nemáme ve svých rukách.
• To, že úroda dozraje je zázrak (stejně např. jako to, že se narodí dítě). Zrnka se multiplikují v podstatě sama. Jejich růst člověk neovlivní, pouze se snaží zajistit potřebné podmínky. A ani toho není schopen řádně – jestli bude teplo nebo zima, sucho nebo déšť ve svých rukách nemá.
• vděčnost za živobytí je důležitou součástí křesťanského života. Každá výplata, každá zakázka jsou důvodem k vděčnosti.
• Přinášelo se zřejmě opět jednak již hotové jídlo: pražené klasy se normálně jedly – a drcené zrní je mouka. Bohu se tedy přinášejí buď hotová jídla nebo polotovary, suroviny většinou ne.

15 Dáš na ni olej a položíš na ni kadidlo. To je přídavná oběť.

• Olej ochucuje a kadidlo dělá z jídla oběť.

16 Kněz z ní bude obětovat pamětní dar — část z jejího drceného zrní a z jejího oleje se vším kadidlem — jako ohnivou oběť Hospodinu.

• Kněz opět odebere vzorek a s kadidlem jej spálí. Zbytek mu zůstane