1. Petrova – kapitola 4

1 Když tedy Kristus [za nás] trpěl v těle, i vy se vyzbrojte týmž smýšlením, (totiž že) ten, kdo trpěl v těle, skoncoval s hříchem,

Kristus trpěl v těle: tedy jako člověk byl mučen a zabit (a ani předtím mu život na zemi nebyl nijak ulehčován – byl poddán hladu, žízni, horku, únavě, slabosti, potřebě spánku, atd.)
na základě této informace by nám mělo něco dojít. Ale více než to – měli bychom se tímto vědomím či smýšlením vyzbrojit, tedy měli bychom si tuto skutečnost připomínat a používat ji jako zbraň k boji proti pochybnostem nebo ďáblovým útokům
jak souvisí tělesné utrpení se skoncováním s hříchem? Když pro víru trpíš, musíš vědět, proč. Jsi motivován, stojí ti to za to. Motivovaný člověk pak je motivován také se hříchu nepoddat
dále tělo oslabené utrpením má méně síly se za hříchem hnát
je také možné, že se mluví o Kristově smrti – kdy, jak víme, smrtí hříchu definitivně umíráme, neboť mrtvola je vůči hříchu inertní
naše smrt může být také skutečná, ale může se mluvit o smrti virtuální, tedy o křtu. Ve smyslu: obrácení se a křest nám dávají nadpřirozenou schopnost se hříchu vzepřít.
víme sice že i obrácení a pokřtění křesťané jsou hříchem pokoušeni, ale oni, na rozdíl od nevěřících již mohou, (když chtějí) vítězit (kdežto nevěřící nejsou vítězství schopni za žádných okolností)
křesťané, když nechtějí, hřešit nemusejí

2 abyste po zbývající čas života v těle již nežili podle lidských žádostí, nýbrž podle Boží vůle.

mluvilo se o tom, že kdo trpěl v těle, skoncoval s hříchem
skoncování s hříchem je možné – nic tedy nebrání tomu, abychom zbytek život¹a prožili podle vůle Boží a nikoliv podle svých žádostí
lidé mají nejrůznější žádosti, tělesné i duševní². Snaha jim vyhovět zaměstnává devadesát devět procent lidstva po devadesát devět procent životního času. Křesťané do určité míry musí svému tělu a duši vyhovovat také, ale není to pro ně prioritou. Tou je žít podle Boží vůle
křesťané rozhodně nehodlají zbytek života „promarnit hřešením“

3 Dost již zajisté na tom, že jste v uplynulém čase života vykonávali vůli pohanů, když jste žili v bezuzdnostech, v žádostech, v opilství, v hýření, v pitkách a v nedovoleném uctívání model

ono toho promarněného času totiž už bylo více než dost.
vykonávali vůli pohanů: nevěřící dělají to, co je ve světě (tedy mezi nevěřícími) všeobecně přijímáno jako správné
a co pohané za správné považují?
bezuzdnosti: tedy život bez uzdy, tedy ničím nezkrocené jednání – vyhovování žádostem těla a duše „ad libitum“³
křesťané také mají tělo a duši a také jim nemohou odepřít uspokojení všech potřeb – jinak tělo i duše strádají a posléze zemřou
ale rozhodně tělu a duši nenechávají „volnou ruku“, nedovolují jim bez hranic „diktovat agendu“. Primární je plnění Boží vůle, ostatní je druhotné⁴
žádosti: tělo a duše si něco přejí – ve světě je všeobecně přijímáno, že je třeba jim vyhovět
opilství, hýření a pitky: nadměrné přijímání alkoholu se ztrátou sebekontroly či nadměrné množství oslav je také mezi nevěřícími běžné. Oslavy či zábava nejsou samy o sobě hříšné, ale ale honba za neustálou zábavou je zhoubná (v kolika rodinách nepřetržitě běží TV)
nedovolené uctívání model: jednak náboženských, ale modlou se stává všechno, co pro nás zaujímá místo, které patří Bohu. Modlou může být zmíněný alkohol, zábava, koníčky, sport, majetek nebo cokoliv jiného

4 Proto se diví, že s nimi neběháte do téhož proudu prostopášnosti, a urážejí vás.

Petr tyto věci shrnuje pod pojem prostopášnost, tedy hýřivost, rozmařilost, zhýralost, marnotratnost, uvolněnost mravů
nemusí jít jen o sexuální nevázanost nebo třeba obžerství -ale i o neustálou snahu „udělat tělu dobře“. Pokud se život stane jen sledem gastronomických, wellness a adrenalinových zážitků, jde o prostopášnost
jde o míru – křesťané nejsou nutně askety, ale takhle žít nechtějí a nemusejí
mluví o proudu prostopášnost: podobně jako proud řeky společně unáší kousky dřeva či listí (nebo možná ryb). Evokuje obraz hejna ryb společně unášených proudem
světem „běží“ nepřetržitý proud zábavy a potěšení – ďáblu dělá jen radost, pokud se jím lidé nechávají nést
v okamžiku, když některé z ryb přestanou plout s ostatními, dojde ke všeobecnému rozruchu. Toto vybočení nikdy nezůstane bez povšimnutí a vždy vyvolá nevoli
jakmile přestanete dělat to, co ostatní, jsou překvapeni a zahanbeni
způsobené zahanbení způsobuje nevoli či nepřátelství
důsledkem jsou urážky – protože svět změnu chování nedokáže pochopit, snaží se ji urážkami zlehčit

5 Ti vydají počet tomu, kdo je připraven soudit živé i mrtvé.

mluví se o pohanech žijících v prostopášnostech a osočujících křesťany, kteří s nimi už takto žít nechtějí
o bývalých „kamarádech z mokré čtvrti“
za to, že křesťany napadají za to, že už s nimi nejedou v proudu prostopášnosti, budou volání k zodpovědnosti
nic v životě nebude zapomenuto, nic nezapadne – viz též studie Boží knihy v sekci Biblické studie

6 Vždyť proto bylo evangelium zvěstováno i mrtvým, aby žili podle Boha v Duchu, ačkoli byli (podle lidí /jako všichni lidé) v těle odsouzeni.

Petr se oklikou vrací k obtížné otázce Ježíšova zvěstování mrtvým. Moc nám ale nepomohl
že Ježíš starozákonním (nebo předpotopním) zemřelým přišel něco vyřídit, to už víme. Nyní je explicitně řečeno, že jim šel zvěstovat evangelium (tedy zprávu o své smrti a vzkříšení)
a zdá se, že na základě této informace zemřelí mohou změnit svůj úděl – začít žít v Duchu pode Boha. Mohou zareagovat kladně
pokud tomu tak skutečně je, jde o zásadní informaci – zemřelí před Kristem dostanou druhou šanci
jak už bylo řečeno, tahle „teorie“ dává smysl i v tom smyslu, že oni svou smrtí (ať už při potopě nebo jakoukoliv jinou) za své hříchy zaplatili. Smrt je odplatou za hříchy a člověk nemůže být za své hříchy trestán dvakrát
jednoduché to ale není – spíše tato „teorie“ více otázek nastoluje⁵, než řeší. Snad se ale dá postulovat, že žádný člověk, který kdy žil, „neunikne“ konfrontaci s křížem
může zde hrát roli i nějaký prvek z jejich života – zda v hloubi duše po Bohu toužili nebo s Ním navázali podle svých možností a podle svého poznání nějaký vztah
opravdu je ale obtížné tento verš interpretovat jinak, než že zemřelí před Kristem byli v těle odsouzeni k smrti a trest byl vykonán. Po smrti ale jejich duše (zřejmě i s těly) nebyly anihilovány ani odsunuty do věčného pekla, ale po uplynutí času do Kristova příchodu a po dokonání Kristova díla dostaly „duše“ v Duch svatém šanci se rozhodnout pro Boha
je také velmi pravděpodobné, že některým lidem z předkristovské doby se podařilo již během života s Bohem navázat vztah jaksi „na dluh“; že uvěřili Bohu spoléhajíce na Kristovu oběť „dopředu“, tedy ještě předtím, než se skutečně udála (Enoch, Noe, Abrahám, Jákob, Mojžíš, Elíjáš, David, aj., aj. Bylo jich mnoho). Ti zřejmě v šeolu Kristova příchodu nevyčkávali, ale byli po smrti vzati k Bohu
osobně se domnívám, že každý člověk, který „prošel touto planetou“, dostal nebo nějakým způsobem dostane stejnou šanci k rozhodnutí se pro nebo proti Kristu. Tedy, že přes analogickým rozhodnutím stáli Adam s Evou, lidé před i po potopě, před i po Abrahamovi, Ježíšovi současníci i všichni žijící v poježíšovské době

7 Konec všeho se přiblížil. Staňte se tedy rozvážnými a střízlivými k modlitbám.

s blížícím se Kristovým příchodem vše nabývá na naléhavosti
je možné, že Petr očekával Kristův návrat v řádu let nebo desetiletí, že tedy konec všeho myslel doslova (v tom případě by bylo třeba připustit, že se mýlil)
druhou možností je, že Petr (i Pavel) mysleli „poslední časy“ ve smyslu, jak je chápeme my – tedy že od Kristovy smrti a ukřižování nastala poslední fáze dějin
ať je to jakkoliv, povzbuzování k bdělosti „není nikdy dost“ – když víme, že se blíží konec dlouhého běhu, přes veškeré vyčerpání zrychlíme a vydáme ze sebe všechno
vnímal-li to tak Petr před dvěma tisíci lety, čím spíše to tak můžeme vnímat my, kdy známky druhého příchodu se stávají četnějšími (Izrael je shromážděn ve své zemi)
v zásadě je to ale jedno – bez ohledu na to, jak významné jsou známky blížícího se Kristova druhého příchodu, je pro většinu křesťanů (určitě přinejmenším pro ty starší věkem) pravděpodobnější, že se s Kristem setkají při vlastní smrti, než při Jeho návratu.
Petr by se mohl stejně modlit: Bratři a sestry, všichni stárneme a naše setkání s Pánem se blíží – staňte se tedy rozvážnými…
protože času ubývá, je naléhavě třeba se zbývajícím časem nakládat s co největší rozvážností⁶: když je nám dvacet, můžeme mít pocit, že času máme před sebou neomezené množství a můžeme si dovolit jím plýtvat
s přibývajícím věkem je portfolio času stále omezenější a uvědomujeme si, že si již nelze dovolit ztratit čas vůbec žádný
to znamená rozvážnost: tedy pečlivé rozvažování, jak se svým časem naložím.
jak nakládat se svým časem je jedna z nejobtížnějších věcí, kterou se musíme naučit. Příležitostí pro službu je mnoho, všechny jsou důležité a vybrat si tu nejdůležitější z důležitých (resp. tu, kterou po nás chce Bůh), je velmi obtížné. Jde ale o základ všeho, jinak člověk rozmělní svůj život „v drobných“
Petr tedy zřejmě má na mysli rozvážnost v nakládání s časem
co má Petr na mysli střízlivostí k modlitbám? Možná to, že když si uvolním ruce rozvážným nakládáním s časem, můžu ho věnovat modlitbám?
jaké jsou NEstřízlivé modlitby? Přehnané? Nepřiměřené? Exaltované? Modlíš se za věci, které jsou nesmyslné? Jsou mimo realitu? Jsou vypjaté, horečnaté, hysterické, bláznivé? Modlíš se celosvětové probuzení, když střízlivé by bylo se modlit za jednoho obráceného? Modlíš se za dokonalé zdraví, když by bylo střízlivé se modlit za pokojnou smrt? Modlíš se veřejně, když by bylo na místě modlit se v komůrce? Křičíš a modlíš se v jazyku, když by ses měl modlit tiše? Můžeme se modlit v klidu, s rozvahou. Bůh všechno řídí, On není ve stresu, všechny věci a veškerá načasování jsou pevně v jeho ruce.

ještě poznámka: „neustálé“ připomínání naléhavosti posledních časů může být určitým způsobem kontraproduktivní. Nelze stále „jet“ na nejvyšší stupeň. Někdy jsou časy „běžné“, někdy časy vyžadující nejvyšší nasazení. I vojáci mají stupně pohotovosti nejvyšší a běžná období. Petr ale není tím, kdo by „bičoval atmosféru“ – on tváří tvář posledním časům vyzývá k rozvaze a střízlivosti

8 Především k sobě mějte vroucí / vytrvalou lásku, neboť láska přikrývá množství hříchů.

to je krásně „janovské“. Čekal bych že tuto větu napíše Jan, zde ale mluví Petr
láska je „vyšší cestou“, cestou převyšující všechny cesty
ta má být vroucí, tedy ne „obyčejná“, ne vlažná. Máme se navzájem milovat a to ne běžně, ale opravdu hodně a intenzivně
lásku ve smyslu, jak ji chápeme my (tedy citovou), vybičovat nelze. Lásku agapé, jak ji chápe Písmo (tedy láska jako akt rozhodnutí chtít pro druhého to nejlepší), si přikázat lze
pokud by byl správný překlad vytrvalou, znamenalo by to, že naše vzájemná láska má vydržet navzdory okolnostem, nesmí se nechat odradit tím, jak jsou objekty naší lásky zoufale „marné“ a lásky nehodné
Ježíš takovou lásku měl – kdyby jeho láska k lidem nebyla láskou agapé a kdyby nebyla vroucí a vytrvalá, musel by svou misi vzdát jako marnou (zrovna jsem četl o tom, jak si lid pro milost u Piláta místo Ježíše vyžádal Barabáše)
co znamená, že láska přikrývá množství hříchů? Přikrytá věc není vidět. Zmizí z očí, přestane bít do očí, přestane na sebe upozorňovat. Zvláště když něco provedu, stojím o to, aby to zmizelo ze zorného pole lidí i Boha, aby to nebylo připomínáno. Z detektivek víme, jak důležité je dobře „uklidit“ mrtvé tělo, neboť „kde není tělo, není zločin“.
kdo zde přikrývá hříchy? Láska. Mám-li někoho rád, nechci upozorňovat na jeho hříchy, snažím se je naopak „uklidit“. Nejhezčím příkladem takového přístupu je Josef – přestože musel být Marií velmi zklamán, jeho láska k ní mu nedovolila ji veřejně zostudit. Chtěl její (domnělý) hřích přikrýt tím, že ji propustí potají
podobně se vůči nám chová Bůh – nijak netouží nás skandalizovat. Pokud je to jen trochu možné, naše hříchy „nerozmazává“
Petr zjevně očekává podobný přístup i od nás. Když bratr ve sboru zhřeší, není projevem lásky věc co nejvíce rozmáznout a rozhlásit, ale naopak snažit se věc „utlumit“

9 Buďte jedni k druhým pohostinní, a to bez reptání.

Petr načíná další „soudek“ – mluví o pohostinnosti. Jde o ochotu ostatním otvírat svůj domov, být otevřený hostům co do ubytování i co do občerstvení
to není vůbec lehké a zmínka o reptání je zcela na místě: rodina, která je otevřená pro hosty, je zatížena značně více, než ta, která žije jen pro sebe. Zvláště ženy, na které péče o hosty padá
pro muže je snadnější někoho pozvat na návštěvu či nocleh; vše konkrétně obstarat následně ale „dopadne“ na manželku.
snadnější je pohostinnost pro extrovertní povahy, které rády komunikují a mezi lidmi si odpočinou. Pro introverty jde o značnou zátěž a stres. Dnešní doba nukleárních rodin a bydlení v bytech pohostinnosti také příliš nenahrává⁷, nicméně toto vše nic nemění na tom, že pohostinnost důležitá je a že o ni máme usilovat.
jak rozdílné bylo kulturní pozadí dříve a dnes si můžeme představit na tom, jak by v dnešní době „dopadli“ Ježíš s těhotnou Marií přišedší do našeho města
ještě další výskyty slova pohostinnost v NZ. Potvrzují důležitost pohostinnosti a ukazují další zajímavé aspekty:
- Ř 12:13 Sdílejte se se svatými v jejich potřebách, usilujte o pohostinnost.
- 1Tm 3:2 Biskup tedy má být bezúhonný, muž jedné ženy, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit,
- 1Tm 5:10 je známá dobrými skutky, jestliže vychovala děti, byla pohostinná, umývala nohy svatým, pomáhala lidem v tísni, jestliže šla za každým dobrým skutkem.
- Tit 1:8: ale pohostinný, milující dobro, rozvážný, spravedlivý, zbožný, ukázněný,
- Žd 13:2 Nezanedbávejte pohostinnost; vždyť skrze ni někteří nevědomky pohostili anděly.

10 Dary milosti, podle toho, jak jej každý přijal, si služte navzájem jako dobří správci rozličné Boží milosti.

Petr mluví o pohostinnosti. Zřejmě mu pohostinnost asociovala dary milosti, charismata. Pohostinnost mezi nimi explicitně uvedena není, nejblíže je mu zřejmě dávání, služba, skutky milosrdenství.
charismata se týkají vzájemných vztahů
Petr bere přijetí charismat křesťany jako samozřejmou věc (každý přijal)
jde o dar milosti – tedy dar nezasloužený. Bůh dary dává nezaslouženě, pouze proto, že je vůči nám dobrý
Petr dále zdůrazňuje, že když už je (všichni) přijímají, mají je používat
používat k vzájemné službě
protože když dostanu dar a nepoužívám jej, nejsem dobrým správcem tohoto daru – což nechci
všechna charismata (kromě modlitby v jazyku) slouží ku společnému prospěchu – nepoužívat je znamená zakopávat hřivnu (což, jak víme je extrémně rizikové)

11 Mluví-li někdo, ať mluví jakožto Boží výroky. Slouží-li někdo, ať slouží ze síly, kterou poskytuje Bůh, aby byl ve všem oslavován Bůh skrze Ježíše Krista, jemuž patří sláv a moc na věky věků. Amen.

Petr navazuje na charismata: zmiňuje charismata projevující se mluvením a službou⁸ – některá charismata jsou spíše otázkou mluvení (moudrost, poznání, proroctví, výklad jazyků, vyučování, evangelizace), jiná spíše otázkou praktické činnosti (uzdravování, zázraky, služba, vymítání, dávání, prokazování milosrdenství)
slova je třeba neklást planě, tedy říkat pouze to, o čem si člověk myslí, že to má závažnost, že skutečně jde o Boží slovo
pokud je člověk o závažnosti svých slov přesvědčen, měl by si za nimi stát
jinou variantou charismat než „verbální“ je „praktická“ služba – Petra napadlo, že když někdo slouží tímto způsobem, je v ohrožení vyčerpání nebo vyhoření. Pokud nebude síly k této službě čerpat od Boha, jednak mu hrozí vyčerpání, jednak jeho službou nemusí být oslaven Bůh, ale sloužící sám
Petr chce předejít tomu, aby sláva ze služby zůstala sloužícímu, což není žádoucí

12 Milovaní, nedivte se té výhni (zkoušek mezi vámi) (ř. ‚k vyzkoušení‘), která vám nastává, jako by se vám dálo něco divného / cizího ve vás

milovaní: láskyplné oslovení, které bychom možná očekávali spíše od Jana⁹
to, že do života křesťanů přicházejí zkoušky (tedy problémy, které fungují jako testy či „vyzkoušení„) by nikoho nemělo překvapit
je to normální, není to překvapující nebo divné. Jinak řečeno: Problémy jsou v životech křesťanů normou
problémy či zkoušky nejsou ničím snadným – jde o výheň, tedy vedro, které se nedá vydržet. Jako když přikládáte do velkého ohně a musíte odvrátit tvář, nebo ubíjející vedro v poušti, kdy člověk má mžitky před očima a je mu na omdlení. Takové jsou zkoušky
a nezapomínejme, že jde o testy ve smyslu knihy Jóbovy – prokazuje se v nich opravdovost naší víry. Ryzost zlata nelze ověřit jinak než přetavením. Pravost víry nelze ověřit jinak než utrpením

13 ale když máte podíl na Kristových utrpeních, radujte se, abyste se stejně radovali a jásali i při zjevení jeho slávy.

vidíme tedy, že když v životě křesťana nastanou problémy, nejde o důvod k divení se.
ale vidíme rovněž, že když procházíme problémy (utrpeními), je to důvod k radosti
jde totiž o podíl na Kristovu utrpení
co to znamená, že když křesťan trpí, má tím podíl na utrpeních Kristových? Zcela jasné to není – Kristovo utrpení je „uzavřené“ a odebrat z něho jistě nedokážeme. Zdá se ale, že každé utrpení věřících má nějaký vyšší či věčný význam. Že Bůh je nějak oceňuje. Z jiných míst Písma¹⁰ nelze ani vyloučit, že existuje určité portfolio utrpení, ze kterého si věřící „ukrajují“
abyste se radovali a jásali i při zjevení jeho slávy – je třeba počítat s tím, že odměna za nynější utrpení bude „předána“ až při Kristově návratu

14 Jste-li tupeni pro jméno Kristovo, jste blahoslavení, neboť na vás spočívá Duch slávy a moci, Duch Boží., var.: + Jimi je urážen, ale vámi oslavován.

jeden z možných „způsobů“ utrpení křesťanů je tupení pro Kristovo jméno, tedy je nám nadáváno, protože se hlásíme ke Kristu
pokud se to děje, staví nás to automaticky pod blahoslavenství (srv. blahoslavenství v Kázání na hoře)
to se za mého života málokdy reálně dělo – občas¹¹ byl někdo komunisty ponižován za to, že je věřící, ale bylo to takové ubohé a průhledné. Ve skutečnosti všichni věděli, že komunisté ve všem lžou, takže efekt byl spíše opačný – a kreditu křesťanů to spíše prospívalo
v současné době se (opět¹²) stává reálně představitelným, že křesťané budou považování za zlé lidi či škůdce¹³. Být křesťanem se brzy může stát společensky nepřijatelným, nekorektním a neoblíbeným
neboť na vás spočívá Duch slávy a moci, Duch Boží – pokud jsou tupeni křesťané, je spolu s nimi tupen i Bůh (Duch Svatý), který v nich přebývá
+ Jimi je urážen, ale vámi oslavován: takové urážky od nevěřících, ale Duchu Svatému „škodu nedělají“. Naopak – o co více je Duch Svatý (v křesťanech) urážen, o to více je křesťany oslavován
(a nezapomeňme, že On je Duchem moci)

15 Ať nikdo z vás netrpí jako vrah nebo zloděj nebo zločinec nebo jako pletichář / ten, kdo se vměšuje do cizích věcí;

to již bylo zdůrazněno: utrpení, které je odplatou za páchané zlo, žádnou slávu nepřináší – a to jeho nositeli ani Duchu Svatému
naopak, je-li křesťan vrahem či zlodějem, dělá tím Bohu hanbu
domnívám se, že slávu nepřináší ani „utrpení pro utrpení“ – tedy když si člověk utrpení způsobuje cíleně sám – např. přehnanou askezí, flagelantstvím, řezáním se apod.
nezlehčuji tím ale poustevníky, přísné řeholní řády nebo např. stylity¹⁴
že křesťan nemá být vrah nebo zloděj, je vcelku samozřejmé. Zajímavý jsou ale další potenciální hřích, který Petra napadl, tedy pletichář či ten, kdo se vměšuje do cizích záležitostí. To se v jednom výčtu s vraždou jeví nepřiměřené. Nehledě k tomu, že pleticháři ne vždy bývají trestání, jde o poměrně běžnou věc. A pokud bychom zvažovali překlad „ten, kdo se plete do cizích věcí“, jsme již téměř na běžné „normě“
kdo je vlastně pletichář? Ten, kdo kuje či osnovuje plány, se skrytým cílem organizuje okolnosti, manipuluje ostatní. Představuji si něco jako dělají tajné služby. Jde opravdu o takový problém, že na to Petr musel speciálně upozornit? Dost možná – křesťané mají žít „přímočaře“, na rovinu mluvit i jednat. Bůh je takový a my máme takovými být rovněž. Manipulace s druhými lidmi se Bohu hnusí
příliš se druhým plést do života také není žádoucí. Křesťané mají značnou míru autonomie a mají ji poskytovat i ostatním¹⁵.

16 Jestliže však trpí jako křesťan, ať se nestydí, ale slaví Boha (v tomto jménu) /za tento úděl

opět konstatováno, že trpět pro Krista je výsadou, které je ne každý hoden
důvod ke studu to není v žádném případě

17 Neboť je čas, aby soud začal od domu Božího. Tedy jestliže nejprve od nás, jaký bude konec těch, kteří jsou neposlušni Božího evangelia?

o jakém soudu se hovoří? Zřejmě Bůh již v nynějším čase vynáší na světlo a trestá chyby, které nalézá v církvi. Používá k tomu často pronásledování a jiná utrpení
tím svůj lid pročišťuje a chyb zbavuje
jestliže je Nejvyšší takto přísný na svoje, co mohou očekávat ti, kdo Jej neznají a neslouží Mu?
časné soudy jsou Boží milostí – pokud nás Bůh vychovává zde, dává nám možnost se očistit a vyhnout se tak věčným soudům po smrti¹⁶
na „svoje“ a na „cizí“ má Bůh naprosto odlišné požadavky. Což je přirozené – po svých dětech vyžaduji mnoho, řeším i drobnosti – u cizích mi stačí, když se chovají „elementárně slušně“ a mé děti nemlátí po hlavě¹⁷
z pohledu člověka, který si chce dělat, co chce, být Božím dítětem není žádná „výhra“
ale být podroben Boží výchově (jakkoliv náročná se jeví), velkou životní výhrou je

18 A ‚jestliže je stěží zachráněn spravedlivý, kde se ukáže bezbožník a hříšník?‘

jde o velmi zajímavý, až šokující verš.
pokud je křesťan skrze víru zachráněn, neděje se tak s „velkou rezervou“. Udržet víru po celý život, dojít až do cíle, neodpadnout, nezapřít Boha, nezakopat hřivny – nic z toho není samozřejmé ani snadné.
ne nadarmo považuje Pavel za svůj největší životní úspěch, že „víru zachoval„¹⁸
Všichni to dáváme jen „taktak“. Nedokončujeme naše životní křesťanské „běhy“ s cigaretou v ústech, s „prstem v nose“, s přehledem, ale dobíháme jako do cíle maratónu vyčerpáni a z posledních sil podepíráni a povzbuzováni Svatým Duchem

19 Proto i ti, kteří trpí podle vůle Boží, ať v konání dobra svěří své duše věrnému Stvořiteli

trpí podle vůle Boží – ať už z důvodu pronásledování nebo časného Božího soudu, to je jedno. Někdy zkrátka je Boží vůlí utrpení křesťanů
děje-li se to, je třeba vytrvat s konání dobra
a svěřit duši Spasiteli: odevzdej Mu svůj osud. Přenechej Mu za svůj život zodpovědnost a spočiň v tom. Kdo toto učiní, nikdy nebude zahanben – Bůh se o něho postará
Spasitel je věrný: tedy na svěřenou duši se po nějaké době „nevykašle“, nenechá ji tak.

který nám ještě zbývá ↩︎
tělo chce jíst, pít, spát, odpočívat, sex. Duše má celou „Maslowovu“ pyramidu potřeb ↩︎
dle libosti, do sytosti ↩︎
první „přikázání“ satanského devatera zní: Satan znamená ukájení choutek, nikoli odříkání! ↩︎
např. zda je podobný osud lidí žijících v novozákonní době, ke kterým se evangelium nedostalo. Zda je druhé rozhodování stejně snadné/obtížné jako rozhodování tváří v tvář evangeliu aj. ↩︎
píši to v 63 letech svého věku, což je jistě „nejvyšší čas“ pro dobré zvažování, jak se zbývajícím časem naložit ↩︎
při srovnání s dřívějšími dobami ↩︎
kompletní seznam charismat je všeobecně znám – podrobněji bude pojednán v listech Ř, 1K a Ef ↩︎
téma (zkoušek) bychom asi zase očekávali spíše od Jakuba ↩︎
Ko 1,24 Nyní se raduji v utrpeních pro vás a ve svém těle doplňuji, co zbývá ze soužení Kristových pro jeho tělo, jímž jest církev. ↩︎
typicky tupí učitelé ponižovali děti ve škole nebo lampasáci vojáky na vojně ↩︎
v dějinách se to dělo již nesčetněkrát ↩︎
např. homofoby či něco podobného ↩︎
srv. film Luise Buñuela: Šimon na poušti,1965 ↩︎
s oblibou čtu knihy Dity Štěříkové o Moravských bratřích. Ti byli v mnoha věcech hodni následování, ale domnívám se, že to, jak se navzájem „pletli“ do životů, bylo již za „hranou“ ↩︎
soudů po smrti je více druhů: jednak soud k věčné záchraně nebo zavržení, jednak a pro věřící, kteří na tomto soudu obstáli (nebo jej díky Kristu minuli), dále soud hodnotící jak naložili se svým pozemským životem. V tomto verši jsou zřejmě míněny oba. Rozbor by byl nyní příliš složitý – zřejmě i křesťané, kteří kvůli víře minuli první soud, mohou ze spásy vypadnout, pokud svůj křesťanský život úplně promarnili (zakopali hřivny) ↩︎
možná to byl Benjamin Kuras, který se pozastavoval nad propastným rozdílem mezi Božím přístupem k Izraeli a okolním pohanským národům – zatímco u Izraele Bůh řeší každou „prkotinu“ typu „Nevezmeš ptačí matku od mláďat“, pohanům „procházejí“ i zhovadilosti typu obětování dětí. ↩︎
2Tm 4,7 ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz