1. Petrova – kapitola 5

1 Starší mezi vámi vybízím, já spolustarší a svědek Kristových utrpení a také účastník (budoucí slávy, která bude zjevena)

Petr se od trpících křesťanů obrací ke starším církví
uvádí sám sebe jako spolu-staršího. Staví se starším na roveň. Jsem jeden z vás, říká, a má pravdu – stejně jako oni má zodpovědnost za církev
je vždycky příjemné, když člověk mluví s někým, kdo je se mnou „na jedné lodi“. Frontový voják si nejlépe popovídá s frontovým vojákem. Voják z první linie si jen těžko si nechá radit od někoho, kdo od psacího stolu uděluje hraběcí rady. To platí obecně – např. pracují ve Sdružení křesťanských zdravotníků, kde se scházíme a sdílíme s kolegy, neboť ne-zdravotník při nejlepší vůli našim problémům nerozumí. Podobně to mají křesťanští učitelé, ale i jakákoliv jiná profese.
a kdo nevedl sbor, při nejlepší vůli nemůže porozumět práci starších
Petr se dále charakterizuje jako svědek Kristových utrpení – jímž bezesporu a prvoplánově byl. Byl „u toho“
a také účastník (budoucí slávy, která bude zjevena) – všechno, co se ohledně Krista, církve a věřících děje ve světě viditelném, je v duchovním světě sledováno s největší pozorností. Vše je všeobecně známo, anděly široce diskutováno, je to slavné. Jednou se tato sláva, která se zatím odehrává v duchovní neviditelné oblasti, „provalí“ do oblasti viditelné
jako v Pánovi prstenů ve slavné scéně na závěr všichni společně a slavně vzdají čest hobitům za vše, co vykonali, podobně po Kristově návratu celé nebe veřejně oslaví dílo Kristovo i dílo nenápadných věrných křesťanů
Petr tedy poukazuje na to, že za prvé: je s vedoucími církví na jedné lodi. Za druhé: že má jako Ježíšův apoštol autoritu do věcí co mluvit. A za třetí na to, že stejně jako ostatní, je na cestě k očekávanému slavnému Kristovu návratu
co tedy chce Petr svým kolegům sdělit?

2 Paste Boží stádo, které je u vás; [dohlížejte na ně] ne z donucení, ale dobrovolně, [podle Boha,] ne z nízké zištnosti, ale ochotně,

v souvislosti se staršími, tedy vedoucími církve používá obraz pastýřů
církev je v tomto obrazu stádem, čili společenstvím ovcí. Kristus je pastýřem a svou pastýřskou funkci vykonává skrze delegované autority
stádo je na pastýři závislé a stav stáda je velmi závislý na kvalitě jeho vedení
pastýři jsou dohlížiteli – jejich úkolem je sledovat stav ovcí, analyzovat jej a dělat vše pro to, aby se jim dařilo co nejlépe
pastýř má nad ovcemi autoritu – jinak by neměl šanci stav stáda nijak ovlivňovat
platí samozřejmě chronicky známá poučka, že autorita se váže se zodpovědností. Jedno od druhého nelze odpojit
důležité jsou motivy, proč se člověk rozhodne práci pastýře či dohlížitele nad ovcemi vykonávat
pokud nejde o práci dobrovolnou, ale vynucenou, pokud ji člověk nevykonává z vnitřního přesvědčení, protože chce, ale protože je k tomu nucen, jsou věci v nepořádku
kdo by mohl člověka nutit, aby dělal vedoucího v církvi? To se přece neděje. Zřejmě jde o to, že vynucovat vstup do této služby může i pocit falešné zodpovědnosti – dělám vedoucího, protože by „se to mělo“, protože „je to třeba“, a to přestože se k tomu necítím povolán. Takovou práci pak člověk vykonává s nechutí. Je možné, že Petr má na mysli tuto situaci?
dalo by se asi parafrázovat: práci vedoucího církvi přijměte pouze, pokud ji dělat chcete a pokud se k ní považujete za povolané. Jinak to bude pouhé trápení pro všechny zúčastněné
dobrovolnost je zásadním a obecným rysem všeho, co se v křesťanských církvích odehrává. Celé křesťanství je postaveno výhradně na dobrovolnosti. Nic jiného nemá smysl.
věci také nejsou v pořádku, pokud je motivem vaší práce vedoucího v církvi zisk
v tomto případě jde o nízký zisk. Jinak řečeno: chtít vydělávat na duchovní službě je nesmírně ubohé. Dělat tuto práci pro peníze je nízkost a ubohost sama.
jak víme, je legitimní, pokud vedoucí mají ze své práce obživu – pokud je jim ale zisk primárním motivem, je to zoufale nízké
existuje i profit ne-finanční povahy – např. prestiž a uznání. Ani takovýto zisk není jako motiv pro práci církevního vedoucího akceptovatelný
práci je třeba dělat ochotně – tedy s přiloženým srdcem, vstřícně a rádi.
ochota je další univerzálním rysem všeho, co se v církvích děje. Kdykoliv bychom cokoliv pro Boha dělali neochotně, ztrácí to smysl. Než neochotně, to raději vůbec. Na neochotnou službu Bůh „kašle„
služba Bohu není snadná a často vyžaduje přemáhání. Přemáhání ale není neochota

2K 9,7 Každý ať dá, jak si předsevzal v srdci, ne se zármutkem nebo z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh. 
Ex 35, 5 Každý, kdo je ochotného srdce, přinese Hospodinův dar: zlato, stříbro a bronz,
Ex 35:22: Muži i ženy, všichni ochotného srdce přišli a přinesli sponky, náušnice, prsteny a řetízky, všelijaké zlaté předměty, každý, kdo zamával zlatem jako mávanou obětí pro Hospodina.
2Pa 29:31 Shromáždění přineslo obětní hody a oběti díků a všichni ochotného srdce i zápalné oběti.

3 ne jako páni nad svým podílem / násilně panujíce, ale jako ti, kteří se svému stádu stávají vzorem.

ne jako páni nad podílem – tedy dostaneš nějakou oblast, nějakou „vesnici“, pole, firmu, něco, co je ti svěřeno a o co se máš starat, nad čím máš autoritu.
takové panování se dá dělat různě, mj. násilně.
dá se ale dělat také mírně na základě osobního příkladu – tj. sám pracuješ více, než tví „zaměstnanci“. Jdeš ostatní příkladem ve všem. Sám na sobě ukazuješ, jak si představuješ, že by se věci dělat měly
taková autorita je pak přirozená a poslušnost dobrovolná
takhle to vůči svým učedníkům dělal Ježíš a takto by to mělo v církvi fungovat vždy. Vedení příkladem by v církvi mělo být standardem. Vynucená, resp. jakákoliv jiná, než přirozená autorita v církvi nemá valného smyslu
je to radost být v církvi, kde pastor takovým opravdu je¹. Naopak je katastrofou, když autority „kážou vodu a pijou víno“
křesťané jsou v církvi i ve světě jsme do značné míry povinni poslouchat i špatné autority, ale je to mnohem obtížnější a méně radostné

4 A když se ukáže nejvyšší pastýř, dostanete nevadnoucí věnec slávy.

nakonec našich životů (nebo při Jeho příchodu) se s Ježíšem setkáme fyzicky
a ti, kdo svou práci či službu dělali poctivě, obdrží odměnu
ukáže se zjevně, že ta karta, na kterou křesťané vsadili, byla správná. Že dělat poctivě svou službu, mělo smysl
nevadnoucí věnec slávy: v dnešním kontextu je myšlena medaile, tedy odměna za dokonaný boj, dokončený závod, za vítězství
každý, kdo doběhne, je vítězem, ale čím více se kdo nasadil, tím je medaile cennější
tato medaile bude nevadnoucí: tedy její cena se časem nebude snižovat. Když dnes někdo získá byť zlatou olympijskou medaili, po pár letech nebo desítkách let, již po ní „neštěkne ani pes“. Skoro nikdo ji nepamatuje, nikoho nezajímá. Toto vyvanutí slávy u Boží medaile nehrozí
když člověk zváží tyto okolnosti, je nelogické nevyvinout veškeré myslitelné úsilí k získání věčné medaile co nejvyšší ceny, vsadit na tuto kartu vše.
sportovci tohoto světa obětují léta svého života zisku medailí vše – životosprávu, jídlo, spánek, tisíce hodin času a dřiny, a jde přitom o medaile, jejichž sláva je velmi dočasná. Chvíle slávy na bedně, hymna a zanedlouho se na medaile i poháry už pouze práší někde na poličce
předání těchto Božích medailí bude veřejné a slavné. Křesťané se světské slávě vyhýbají, netouží být oslavovanými a všeobecně známými (pokud ano, je s nimi něco v nepořádku). Přijetí této věčné slávy od Boha ale bude zcela legitimní. Usilovat o tuto věčnou slávu je v pořádku a není třeba se za ně stydět ani se se svým úsilím skrývat

5 Stejně se vy mladší podřiďte starším. A všichni se oblečte v pokoru jeden vůči druhému, neboť Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.

jak se mají chovat starší, bylo již řečeno (ve smyslu úřadu v církvi, ale platí to i pro věkově starší či zkušenější)
nyní se Petr obrací k mladším – nabádá je, aby se nebáli podřizovat se. Podřízením se je velmi obtížné něco zkazit, jen těžko je možné je přehnat. Pouze kdyby autorita nabádala k vyloženému zlu, je třeba se jí postavit
podřizování se má mnohá zaslíbení: když my se rozhodneme podřídit autoritám, byť se nám jejich rozhodování nezdá, „uvolňujeme ruce“ Bohu, aby mohl jednat on.
zažil jsem to za svůj život vícekráte: i když se mi rozhodování nadřízených nezdálo, snažil jsem se podřídit. Většinou se pak věci vyřešily „samy“ moc pokazit
pokud jde o dobrou a zjevnou autoritu, není podřízení se těžké. Pokud je ale mou autoritou někdo mladší a/nebo nekompetentní, je to obtížné a vyžaduje to sebezápor
oblečte v pokoru jeden vůči druhému, neboť Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost ukazuje jednak na to, že pro pokoru se lze rozhodnout. Cíleně a vědomě lze přijmout rozhodnutí, že budu pokorný.
jako si vybírám, co si obleču, mohu se rozhodnout, jaký postoj zaujmu – zda pokory nebo pýchy
a pokud se rozhodnu pokořit kvůli Bohu, kvůli tomu, že On tomu tak chce, dávám Bohu možnost, aby mi pak „odplatil do klína“
dává milost znamená, že se k pokorným chová vstřícně, nikoliv podle zákona nebo zásluh
platí to jistě i naopak – pokud budeš pyšný, Bůh k tobě bude přistupovat přísněji, zásluhově
v každém případě je mnohem lepší mít Boha na své straně, než v opozici. Proti Bohu v opozici se nelze prosadit, nelze nad Ním vyhrát. Být pokorný je poměrně snadným způsobe, jak „přetáhnout Boha na svoji stranu„

6 Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, aby vás povýšil v příhodný čas.

další verš, který „se dá tesat“, který je vhodné umět nazpaměť
opět se týká pokory. Pokora je vždy žádoucí a univerzálně „fungující„
Boží ruka je mocná – o tom není sporu
co znamená pokořit se pod něčí ruku? Přijímám tě nad sebou jako svého Pána. Dávám ti právo a autoritu, abys se mnou dělal, co uznáš za vhodné. Vydávám se ti všanc. Nechci a nebudu s tebou bojovat ani se přít. Jak rozhodneš, tak to bude apod.
důsledkem pokoření je, že Bohu dáváme „možnost“, aby nás, pokud uzná za vhodné (a kdy uzná za vhodné) povýšil. Když my se nikam netlačíme, dáváme tím možnost Jemu
je to přesně totéž, co říkal Ježíš při pokynech, jak se chovat při příchodu na hostinu: je lépe se primárně pokořit a sednout si dozadu, čímž dávám hostiteli možnost, aby mě, když uzná za vhodné a kdy uzná za vhodné, pozval kupředu. Když to proběhne naopak (tedy jsem z předního místa vykázán), je to ostuda.
pokořovat se je i racionální: jednak tím, že se pokořím sám, předcházím tomu, aby mě pokořovali druzí.
a především: všichni pokoření někdy potřebujeme. Je méně bolestivé si ho „naordinovat“ sám, než ho dostat od druhých
důležitost pokořování pro možnost pozdějšího vyvýšení Ježíš vysvětluje rovněž v odpovědi na žádost matky bratrů Zebedeovců (Mk 10,43) Avšak ne tak je tomu mezi vámi, ale kdo by se chtěl mezi vámi stát velkým, bude vaším služebníkem; a kdo by chtěl být mezi vámi první, bude otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal posloužit, ale aby posloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“
v příhodný čas znamená, že nevíme, kdy to bude. Bude to tehdy, až Bůh uzná za vhodné. Může se to stát na této straně nebe, ale také až po smrti

7 Všechnu svou starost uvrhněte na něho, neboť mu na vás záleží.

uvrhnout na někoho něco znamená hodit, položit. Ř: ἐπιρίπτω [epiriptó]. Jen dva výskyty v NZ
použit ještě v Lk 19,35 A přivedli je k Ježíšovi, hodili na oslátko své pláště a Ježíše na ně posadili.
to je pěkné – jako učedníci házeli své pláště na oslátko, tak my můžeme házet své starosti na Krista
máš starosti? Výborně – vezmi je a hoď je na Ježíše, na Boha. Jemu to nevadí, On je unese, On se nezhroutí. On dokonce chce či vyžaduje, abychom to dělali. A nejen zde Petrovými ústy (Nedělejte si starosti o zítřek, atd.)
takovéto „házení starostí“ vyžaduje nácvik či zvyk. Není to totiž lidské přirozenosti vlastní – přirozené je nastálou starost vzít a začít řešit. Tedy analyzovat, promýšlet, přijímat opatření.
podobný „zvyk“ měl i Mojžíš. Jeho mise (vyvedení z Egypta) byla sledem vlastně „malérů“ či starostí. „Neminul den“, aby nemusel řešit něco nového. Jeho reakce byla vždy stejná: „Zalezl“ do stanu setkávání a přinesl problém Bohu. Hodil ji na Nejvyššího
jak to, že si něco takového můžeme dovolit? Neboť mu na nás záleží – Bohu není jedno, jak se máme, co řešíme, co nás svírá a zaměstnává. Je ochoten se námi zabývat

8 Buďte střízliví a bděte! Váš protivník Ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil.

střízliví znamená při smyslech, ne opilý, ne obluzený, ne rozespalý. Mít jasnou mysl
ale také střízlivý může znamenat střízlivý v myšlení, tedy ne hysterický, ne afektovaný, zachovávající si zdravý rozum, neupadající do extrémů, přemýšlející s rozvahou.
bděte: opakem bdění je spánek či ospalost. Tedy stav, kdy člověk není oslovitelný, kdy má omezené vnímání a schopnost myslet. Než je spící člověk použitelný, musí se nejprve probudit
zde Petr mluví o duchovním spánku či ospalosti. spát fyzicky musíme, ale duchovně nikoliv
to, že spím osm² hodin denně, o mém duchovním stavu nic nevypovídá. Duchovní spánek znamená pasivitu, nezájem, lhostejnost, lenost, netečnost vůči duchovním věcem.

Dobrou kontrolní otázkou, která nám může odpovědět na náš duchovní stav (tedy zda jsme duchovně bdělí), je: Jsi kdykoliv ti někdo zavolá, připraven se zvednout a jít se zapojit do duchovního boje? Nebo se předtím musíš "dát do pořádku? Vyznat nahromaděné hříchy, vystřízlivět z alkoholu či vylačnět z přejezení, vypnout televizi, urovnat pokažené vztahy, odpustit? Oprášit Bibli, navázat spojení se Svatým Duchem? Začít si navlékat Boží zbroj? Hledat Boží spravedlnost? Pokud nejsi schopen se zvednout a jít, nejsi duchovně bdělý

Petr říká: Bratři a sestry, máte protivníka. Nepřítele, který po vás „jde“. A sděluje nám důležité informace ohledně jeho „metody práce“. Nejsme na dovolené, ale v bojové linie, na frontě
tím protivníkem je samozřejmě ďábel, arcinepřítel lidstva, plný nenávisti, hluboce motivovaný a chytrý. Nikdy nepřestane, nikdy si nedá pauzu. Je neúnavný, protože ví, že čas se mu krátí
protivník obchází jako řvoucí lev: jde o velmi vystihující obraz. Stádo buvolů lev nikdy nenapadne přímo (se zlou by pochodil, samci jsou silní a bojovní). Ale obchází kolem stáda a vyhledává, „vytipovává“ si kusy, které: jsou slabé a přitom nepozorné, lehkomyslné, nezkušené, které se stádu vzdalují či podceňují nebezpečí. Ty pak napadá a odvléká
stejně tak nepřátelé hledají vojáky, kteří spí na stráži, jsou opilí, odložili pušku, atd.
co je nepřítelovým cílem? Odvléci a zabít. Víme, že ďábel lidi zabíjet nesmí, ale „zkoušet to na ně“ povoleno (často) má. A když se mu podaří člověka odvést z cesty za Bohem, postaral se nakonec o jeho smrt
a i když se ďáblu nepodaří křesťany odvést od spásy, alespoň Kristovy vojáky oslabí, zraní, eliminuje či jinak vyřadí z boje. Stanou se nepoužitelnými

Ksukol ocasatý (Daubentonia madagascariensis) je druhem lemura žijícím na Madagaskaru - jde o nočního tvora, poklepává na dřevo svým prstem a kde najde dutinu, vyhryže díru a prstem vytáhne hmyz. 
Ďábel podobně obchází a proklepává srdce křesťanů hledajíce dutiny.

9 Postavte se proti němu, pevní ve víře, vědouce, že tatáž utrpení se naplňují / se dokonávají na vašem bratrstvu po celém světě.

situace ale není neřešitelná. To, že ďábel brousí kolem, není žádnou katastrofou. Ať si „čmuchá“, jak chce, reálnou moc nad námi nemá
Petr jeho existenci nepřipomíná, aby nás vyděsil nebo paralyzoval. Jen je třeba si zkrátka dávat pozor.
když své děti varujeme, aby se po nocích samy nepotloukaly v rizikových oblastech, nechceme z nich udělat vystrašené králíky, kteří se budou bát vyjít z domu, ale naučit je aktivnímu životu v nebezpečném světě
takže co je třeba vědět? Na co si dávat pozor? A jak reagovat v ohrožení?
postavit se proti němu: v duchovním světě to funguje tak, že za křesťany stojí autorita Božího království. Mohou si proto dovolit se vzepřít i mnohem silnějšímu ďáblu

Policista může mít 150 cm a být slabý a hubený. Přesto jej musí poslechnout i mnohem silnější dvoumetrový obr - je to proto, že policista (je-li v uniformě³) nevystupuje sám za sebe, ale je za ním celá výkonná moc dané země.

ďáblova síla je ve lhaní, rozeštvávání, v šíření strachu a nejistoty. Když je ale konfrontován, musí se stáhnout. Našimi zbraněmi jsou především pravda a darovaná spravedlnost (srv. Ef 6 o Boží zbroji)
taková konfrontace vyžaduje pevnost ve víře, což je určitá křesťanská sebejistota. Schopnost nenechat zpochybnit svou víru (tedy přesvědčení o Boží existenci, o svém vztahu k Bohu a o darované spravedlnosti)
tento boj, přestože reálný, se odehrává v duchovní oblasti, tedy ve sféře mysli, v našich myšlenkách
vědouce, že tatáž utrpení se naplňují / se dokonávají na vašem bratrstvu po celém světě – vědomí, že nejsme sami, kdo procházejí utrpením a musejí řešit podobné útoky, je povzbuzující. Jde o obecný model – takto zkrátka křesťanův život probíhá vždy a všude. Utrpení i útoky přicházejí a přicházet budou
dá se dokonce říci, že to, že něco podobného člověk prožívá, je známkou jeho křesťanství
logicky pak dokonce můžeme vyvozovat, že pokud se člověk má dlouhodobě⁴ „příliš dobře“, může to vyvolávat otázku, zda s jeho křesťanstvím není něco v nepořádku

10 A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu [Ježíši], vás, když nakrátko snesete utrpení, sám zdokonalí, utvrdí, posílí, postaví na pevný základ.

Petrovy věty věru nemají jednoduchou stavbu, je třeba je znovu a znovu „rozplétat“. My dnes mluvíme mnohem jednodušeji.
na pokyn, že se máme vzepřít ďáblu navazuje začíná mluvit o Bohu veškeré milosti: milost je jednou ze základních Božích vlastností. Bůh ke světu přistupuje pozitivně, kladně, vstřícně. Kdyby ke světu (resp. k tomu, co jsme z něho my lidé udělali), k lidem přistupoval přísně nebo jen neutrálně spravedlivě, již dávno by jej musel zlikvidovat
od Boha pochází veškerá milost. To, že se v tomto světě vůbec nějaká milost vyskytuje, je Jeho zásluhou. On je jejím původcem a zdrojem. Jak moc je Bůh milostivý, nám ukázal na sobě především Ježíš
a tento neobyčejně milostivý Bůh si povolává lidi – tedy osloví je pozve a pozve na cestu za sebou. Povolání ale zřejmě obsahuje více, než pouhé zavolání jménem či oslovení. Zároveň dochází k zásahu do srdce člověka, který mu teprve umožní na oslovení reagovat. Jde o složitou problematiku, částečně řešenou v článku Farao a svobodná vůle v sekci Biblické studie
k čemu nás Bůh při svém povolání zve? K věčné slávě v Kristu [Ježíši]: tedy k něčemu mimořádnému. Pokud „kývneme“ staneme se součástí nejslavnějšího příběhu v historii – přiběhu o záchraně člověka skrze dílo Ježíše Krista. Tento příběh (na rozdíl od všech ostatních) je neuvěřitelně slavný a slavným být nikdy nepřestane. Tenhle příběh nikdy nevybledne, neomrzí, neupadne do zapomenutí⁵. A do tohoto příběhu jsme pozvání
účast v tomto příběhu není snadná a často je provázena utrpením. To nás nesmí od účasti odradit. Pokud ale svou cestu nevzdáme, dočkáme se vítězného konce.
slovo nakrátko ukazuje určitou relativitu času – pro toho, kdo utrpením prochází, se jeho trvání může jevit nekonečné. Petr zde poukazuje na to, že až se na naše utrpení budeme dívat zpětně (z věčnosti u Boha), pochopíme, že zisk z toho, že jsme vytrvali, je nezměrný
až utrpení skončí (na této straně života nebo naší smrtí), Bůh nás sám zdokonalí, utvrdí, posílí, postaví na pevný základ
- zdokonalí: po prodělaném Božím utrpení a po Jeho zásahu budeme lepší, než předtím
- utvrdí: po prodělaném utrpení jsme „vytvrzení“, jistější, tvrdší, odolnější vůči vnějším vlivům. O tom není pochyb- každé utrpení podle Boha nás značně „posunuje“ a vylepšuje
- posílí: budeme duchovně silnější. Náš vnitřní člověk bude posílen, ale dostaneme i booster síly zvenčí
- postaví na pevný základ: tím základem je nepochybně Kristus. Všichni křesťané na tomto základě do určité míry stojí. Je ale co zlepšovat. Utrpení a otřesy ale prověřují, jak pevné naše spoléhání se na Krista je. Nikdo nestojíme na Kristu stoprocentně. Vše, co nestojí na Kristu musí být zkouškami odstraněno, zbouráno (srv. podobenství o rozumném a pošetilém staviteli)
když čteme (případně zrovna utrpením procházejíce), kolik dobrého ovoce utrpení křesťanu přináší, naplňuje nás to novou silou a odhodláním je vydržet.

11 Jemu buď [sláva a] moc na věky [věků]. Amen.

pokud tohle není důvod k oslavování Boha, tak už nevím, co by bylo
tohle je opravdu slavné a my se připojujeme k přání, ať je tato sláva co největší
je třeba Bohu nebo Kristu přát moc? Zajisté není, mají ji v maximální míře bez ohledu na naše přání.
ale naším Amen tomu přidáváme své ano – je to i naším přáním, aby Bůh tu moc měl a co nejvíce ji používal

12 Krátce jsem vám napsal prostřednictvím Silvána, věrného bratra, jak se domnívám. Napomínám vás a dosvědčuji vám, že taková je pravá Boží milost; v ní stůjte.

dopis není úplně krátký a už vůbec ne jednoduchý
Silvánus – věrný bratr, Dá se na něj spolehnout, ve službě stojí dlouho a vytrvale.
o Silvánovi ještě v
- 2K 1:19: Neboť Boží Syn, Ježíš Kristus, který byl mezi vámi skrze nás vyhlášen — mnou, Silvanem a Timoteem …
- 1Te 1:1: Pavel, Silvanus a Timoteus církvi Tesaloničanů v Bohu Otci a Pánu Ježíši Kristu: Milost vám a pokoj. Silvánus byl spoluautorem dopisu do Tesaloniky
- 2Te 1:1: Pavel, Silvanus a Timoteus církvi Tesaloničanů v Bohu, našem Otci, a v Pánu Ježíši Kristu.
Silvánus tedy sloužil i s ap. Pavlem. Možná od něj měl Petr reference o jeho spolehlivosti. A byl spoluautorem dopisu do Tesaloniky
napomínám a dosvědčuji – berte vážně to, co vám píšu. Nepodceňujte Boží věci. Za vším, co jsem napsal, stojím vahou své autority

13 Pozdravuje vás spoluvyvolená v Babylonu a Marek, můj syn.

ČSP [vzhledem k tomu, že v 1. st. byl Babylon malým městem a není známo Petrovo spojení s ním, mnozí považují toto jméno jako symbolické pro Řím (srv. Zj 17:9n), kde Petr podle tradice trávil konec života]
zřejmě tedy psal z Říma a pozdravuje je od místní církve
Řím byl zřejmě metropolí plnou modlářství
spoluvyvolená: tedy místní sbor, církev v Říme. Také ji si Bůh vybral, stejně jako vás
Marka byl tedy Petrovi velmi blízký. Takové až rodinné vztahy se mohou během společné služby (nebo třeba během společné služby v armádě) snadno vytvořit
víme, že Marek napsal jedno z evangelií. Říká se, že do něho promítl „Petrův pohled“

14 Pozdravte se navzájem políbením lásky. Pokoj vám všem, kteří jste v Kristu [Ježíši. Amen].

políbení lásky je dobré. Jde o vřelý pozdrav mezi lidmi, kteří jsou na „jedné lodi“
přát lidem pokoj je vždy dobré. Co lepšího chceš druhému popřát?⁶

když jsme ve sboru měli čtyřicetidenní řetězový půst, my všichni jsme se zapojovali postupně po jednom dvou dnech. Pastor se postil celých čtyřicet dní v kuse ↩︎
nebo jakékoliv jiné množství hodin ↩︎
je-li policista v civilu, dvoumetrový obr se mu vysměje. Proto nesmíme nikdy naši křesťanskou uniformu/identitu odkládat. Sami za sebe jsme bez šance ↩︎
lepší a horší období se střídají, to je běžné ↩︎
tento příběh Božího Syna přešedšího na svět se nikdy nepřestane vyprávět ↩︎
popřát zdraví? Jak říká známý bonmot: na Titaniku byli všichni zdraví ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz