1. Petrova – kapitola 1

1 Petr, apoštol Ježíše Krista, vyvoleným příchozím rozptýleným v Pontu, Galacii, Kappadokii, Asii a Bithynii

jak je zvykem, podpis je na začátku. My se musíme při zjišťování pisatele podívat na obálku nebo na konec dopisu
Petr se představuje jako apoštol, o čemž v jeho případě není pochyb. Pavel také viděl Pána (což je hlavní, ne však jediný znak apoštolství), o svou legitimitu ale muset více „bojovat“. U Petra byla nezpochybnitelná
Petrovo zapření (i jiné kiksy) jsou už dávno pryč – vše bylo odpuštěno. Petr o svém apoštolství nemá pochyby. Netrpí mindráky. Přitom by mohl – když zvážíme, že miliardy lidí na planetě ví o jeho zradě a selháních, nějaké rozpaky by se zdály být na místě. Ale Petr bez pochybností píše autoritativní dopis.
tak je to správné, tak tomu má být. Je to známkou křesťanské zralosti, že se příliš „neňahňáme“ ve svých slabostech a selháních. Příkladem nám v tom může být zvláště král David. Naše postavení totiž není založeno na našem výkonu, ale na našem povolání. A „chození ve světle“ znamená, že se neděláme lepšími, než jsme
všichni máme na „hlavě plno másla“ a mohli bychom se donekonečna (a právem) zabývat svými nehodnostmi a charakterovými vadami. Proč bychom to ale dělali? Nikdy jsme o sobě netvrdili, že jsme dokonalí. A pro svou dokonalost jsme za Kristem povoláni nebyli
Jak autor oslovuje adresáty? Už v tom se odráží nastavení a rozpoložení pisatele. Pro Jana jsou všichni děti nebo miláčci. Kým jsou pro Petra?
vyvolenými: to souvisí s nekončící diskuzí o kalvinismu, ale nyní není třeba věci příliš komplikovat. Křesťané zkrátka jsou vyvolení, jsme vyvolení. Musíme se tím „smířit“.
(ve hře je i lidská svobodná vůle, ale kdyby si nás Bůh nevybral, nevyvolil nás, nikdy bychom nebyli schopni zareagovat. Je v tom to tajemství, ale také přemáhající milost. Že jsem vybrán zrovna já, ten nejméně pravděpodobný kandidát na planetě. Vyvolení je možno pochopit pouze Duchem svatým, náš běžný rozum se tomu vzpírá.)
vyvolený píše vyvoleným: křesťané tvoří „bratrstvo“, bratrstvo zasvěcenců, bratrstvo těch, „kteří vědí“. Bratrstvo těch, kteří prožili stejno zkušenost: byli osloveni Bohem, zažili setkání s Kristem
nejde o „tajné“ bratrstvo, o nic skrytého. Křesťanství je „otevřený kód“ přístupný všem
to, že tato zkušenost je univerzální (stejná u všech křesťanů na planetě), považuji za jeden z důkazů Boží existence
takže vám, kteří víte, „o čem to je“, kteří znáte Krista, vám, já Petr, nyní píšu. Předávám vám to, co vím já, a co vy možná nevíte. Nikdo nevíme všechno.
příchozími: příchozí není domácí, je to imigrant, cizinec. Na této zemi žijeme, ale už se nepatříme. Jsem ve světě, ale nejsme ze světa, svět není náš trvalý domov
v Žd 11,13 je napsáno o hrdinech víry, že „zaslíbení jen zdaleka je zahlédli a pozdravili, a vyznali, že jsou cizinci a příchozí na zemi“
není důvod se na zemi trvale zabydlovat. Vzhledem k absolutní pomíjivosti všeho to ani nedává smysl. Něco tak „pofiderního“ jako je tenhle svět nemůže být tím žádoucím domovem pro Boží vyvolené děti
pro nás, kteří se máme materiálně dobře a žijeme ve svobodě, to není úplně dobře pochopitelné: čím lépe se totiž zde na zemi máme, tím hůře se nám tohle chápe. Otroci na plantážích v tom jistě problém neměli těšit se na domov na druhém břehu. Richard Wurmbrandt v kobce komunistického vězení také ne.
problém pěkně ilustruje příběh:

Přijde návštěva k rabínovi. S údivem zjišťují, že má doma jen postel, stůl, židli a knihy. Ptají se: "Rabi, a kde máte nábytek?". Rabín odpovídá: "A kde ho máte  vy?". "My? My jsme jen na cestě" Rabín: "To já také"

rozptýlenými: křesťané jsou všude, ale všude jsou menšinou. Jsou solí světa
svůj dopis Petr adresuje křesťanům pěti zeměpisných oblastí. Ne tedy jednomu sboru, ale více sborům. Předpokládal, že si jej budou předávat, sdílet, opisovat. To se také stalo – i tahle stránka je toho důkazem

2 podle předzvědění Boha Otce (v posvěcení) Ducha k poslušnosti a pokropení krví Ježíše Krista. Kéž se vám rozhojní milost a pokoj!

srv. ‚které předem poznal‘
n~: posvěcením;
předzvědění Otce: Otec to věděl dopředu, On ví všechno. On ví, co dělá, ví, jak věci dopadnou. Jak se to kloubí s lidskou svobodnou vůlí, je našim rozumem nevyřešitelné tajemství. Ale to, jak má Bůh věci dokonale pod kontrolou, je povzbuzující
(v posvěcení) Ducha k poslušnosti a pokropení krví Ježíše Krista: těžké k rozebrání, ale krásné.
některé verše jsou jako sousto, které tak dlouho „žmouláš na jazyku“, až z něho získáš všechnu chuť,i ten nejmenší závan chuti
Duch nás posvěcuje: tedy očišťuje a odděluje pro Boha.
jako když v kredenci je sto skleniček – a jednu si vyberu pro zvláštní „speciální“ účel, pro zvláštní službu. Umyju ji a oddělím od ostatních. Od té chvíle je svatá – už se nepoužívá k běžným účelům jako ty ostatní. Je to moje osobní speciální sklenička, označená mým jménem a mnou používaná. Třeba k podávání vody žíznivým
očekávám od ní, že mi bude věrně sloužit, bude dělat, co jí řeknu a bude se udržovat v čistotě
my jsme ty skleničky – posvěcené/oddělené Bohem od ostatních, umyté pokropením Kristovou krví a poslušně dělající, co je od nás očekáváno
Milost a pokoj ať se rozhojní: to opravdu potřebujeme, milosti a pokoje není nikdy dost.
věděl to i Petr, také on to potřeboval.
potřebujeme, aby na nás Nejvyšší shlížel milostivě, aby jeho pohled na nás byl nastaven v takovémto „módu“. Na druhé se můžeme dívat buď primárně milostivě nebo primárně negativně. Milostivě se díváme např. na své děti. Kdyby na nás Bůh shlížel primárně kriticky, byl by to náš konec
a pokoj je pro nás také zásadní: vědomí, že všechno je v pořádku. Dokonalé spočinutí dítěte v Otcově náručí. Vše je, jak má být. Jsem tam, kde být mám, a Bůh má můj život dokonale ve svých rukách
Petr ví, že pokoj a milost máme. Ale také ví, že ho „není nikdy dost“, že ho potřebujeme ještě více.

 
3 Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás podle svého velikého milosrdenství znovu zplodil k živé naději vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých

Žehnat Bohu je zvláštní. Ale proč ne: žehnat znamená přát dobré. „Proč Bohu nepřát to nejlepší“, vždyť On sám je ke mně tak laskavý
podle svého milosrdenství: On takový je, taková je Jeho přirozenost. „Má to krvi“ být milosrdný. Někdo je přirozeně přísný, náš Bůh je přirozeně milosrdný
co tedy jsa milosrdný pro nás udělal? Znovu nás zplodil. Petr má zřejmě na mysli nové narození. Byli jsme nereformovatelní, neopravitelně pokažení.
náš vnitřní „program“ byl totálně zavirovaný hříchem. Nejvyšší „programátor“ se proto rozhodl pro radikální řešení: žádné softwarové záplaty, ale úplného zformátování disku a nahrání nového systému. (Zachoval přitom naše já).
čím se náš nový život vyznačuje? Živou nadějí
nejprve si řekněme, co naděje je: Existují dvě neviditelné oblasti – duchovní svět (kam se vztahujeme vírou), a budoucnost, (kam se vztahujeme nadějí). Nadějí se vztahujeme do neviditelné budoucnosti. Naděje znamená věřit, že věci dopadnou dobře.
tato naděje před naším obrácením nebyla možná. Zkrátka proto, že věci dobře dopadnout nemohly. Ale po „novém zplození“ je tato naděje naopak naprosto reálná, naprosto oprávněná
a je stále „živá“, tedy každý den aktuální. Jistotu, že to s námi dobře dopadne, můžeme mít každodenně, tedy tváří tvář novým a novým problémům života.
to, že vůbec o nějaké naději můžeme uvažovat, vychází z toho, že Kristus byl vzkříšen. Ježíš je „předskokanem“ naší naděje. S Ním to dobře nakonec dopadlo (navzdory obtížnosti cesty), proto i s námi to nakonec dobře dopadne.
kdyby zabitý Ježíš zůstal v hrobě, ani my bychom žádnou reálnou naději nemohli mít. Ale když Bůh Ježíše vzkřísil, dopadne to dobře i s námi. Vzkřísí i nás.

4 k dědictví nezničitelnému, neposkvrněnému a nevadnoucímu, uchovávanému v nebesích pro vás,

vypadá to tedy, že nás zplodil nejen k živé naději, ale i k dědictví. Zdědit znamená přijít k něčemu pouze na základě příbuzenství, bez „vlastního přičinění“. Od koho dědíme? Od Boha – jiná možnost se nenabízí. Na základě adoptivního synovství, kterého se nám dostalo se stáváme dědici (získáváme podíl) některých Božích věcí. Jakých? To není hned řečeno, ale dozvídáme se, jaké to naše dědictví bude mít vlastnosti:
bude nezničitelné: tedy trvanlivé. Na rozdíl od všeho na této planetě – zde je všechno pomíjivé, skutečně nezničitelné není na zemi nic
neposkvrněné: tedy čisté, bez stopy jakéhokoliv znečištění
tu ryzost Bůh hlídá, bdí nad tím dědictvím, aby zůstalo naprosto neušpiněné
nevadnoucí: asi podobné nezničitelnému. Časem neztrácí na kvalitě, nevyvane, nerozloží se, neodezní. I ty nejlepší věci světa časem ztratí atraktivitu a lesk. Vyplývá z toho mimo jiné, že není třeba spěchat s „vyzvednutím“
uchovávanému v nebesích pro vás: to dědictví je v nebi deponováno na naše jméno
už víme, jaké má dědictví vlastnosti, ale o jaké dědictví konkrétně jde, to pořád nevíme.
níže jsou výskyty slova „dědictví“ v NZ: tiší dostanou za dědictví zemi (Mt 5,5), Kristus dědí spolu s námi (Ř 8,17), dědíme záchranu (Žd 1,14), zaslíbení (Žd 6,12), milost života (1P 3,7), požehnání (1P 3, 9),
„nejlepší“ je Zj 21,7: Kdo vítězí, dostane toto jako dědictví; budu mu Bohem a on mi bude synem.
vidíme tedy, že tím trvalým nezničitelný, pro nás deponovaným dědictvím jsou: záchrana, země, Boží sliby, život, požehnání a synovství Boží
to vůbec nezní špatně

5 kteří jste mocí Boží střeženi skrze víru k záchraně, ⁽která je připravena⁾, aby byla zjevena v posledním čase.

ř.: připravené
mluvili jsme o dědictví. Nyní Petr adresátům připomíná, že jde o záchranu
záchranu od pekla k životu věčnému
tato záchrana je připravena. Připravena Bohem. Je „předpřipravena“: příbytky v nebesích, které nám Ježíš chystá, nová země, nová těla. Vše je připraveno jako prostřená hostina. Jen k ní dojít.
má být zjevena v posledním čase – je tedy zjevné, že to, co prožíváme, není ještě záchrana v plnosti. Jsme zachráněni už nyní, jsme občany Božího království – to je ale zatím neviditelné. Ale po Kristově příchodu (případně po naší smrti) se tato záchrana stane zjevnou
dále se dozvídáme, že znovuzrozením jsme se dostali pod vliv Boží moci. Všichni křesťané se dostali do sféry vlivu Boží moci. Ta na ně působí.
a působí v jakém směru? Co Boží moc dělá? K čemu Všemocný svou enormní nekonečnou moc používá?
střeží nás k záchraně: tedy ta nezměrná Boží moc nás hlídám střeží. Bdí nad námi, dohlíží, monitoruje nás a v případě potřeby zasahuje.
a proč nás střeží? Kvůli záchraně. Ten monitoring a Boží zásahy mají za cíl, abychom nesešli z cesty záchrany. Abychom došli až do konce (a byli tedy nakonec zachráněni)
říká se, že největší ze všech milostí, je milost dojít až do konce
Bůh dohlíží, pomáhá nám, abychom došli do naší závěrečné destinace, tedy do věčného života s Ním
a jak to Bůh dělá? Jak toho dosahuje? Skrze víru – tedy tím, že udržuje, posiluje naši víru. Dokud neztratíme víru, je „všechno v pořádku“. Jsme na té cestě za Ním.
nebo naopak: pouze ztrátou víry lze z Boží milosti vypadnout.
víme, že víra = vztahování se do neviditelné duchovní oblasti. Věříme, že je Bůh (i když Ho nevidíme) a chováme se podle toho.
chováme se jako Mojžíš, který (Žd 11:27)“Vírou opustil Egypt a nebál se králova hněvu; odolal, jako by viděl Neviditelného“.
to není samozřejmost. Andělé a démoni to dělat nemohou (protože Boha vidí), mnoho lidí to nedělá. My křesťané to děláme.
navíc k Neviditelnému máme osobní vztah – vztah důvěry, tedy jsme si jisti (podle definice víry), že to s námi myslí dobře a vede nás k dobré budoucnosti (naděje). Tedy mít víru znamená neztratit vztah důvěry s neviditelným Bohem.
je zajímavé, že Bohu tak jde o naši záchranu. Ukazuje to, jak je záchrana důležitá
ostatně: o co jiného, o co menšího by mělo jít? Abychom se měli dobře? Proč? Všechno v našich životech je nesrovnatelně méně důležité, než naše záchrana. Bůh to ví a všechno proto podřizuje tomuto jednomu cíli
Bohu záleží i na ostatních věcech našeho života, ale ten hlavní cíl neztrácí ze zřetele a když jsou naše časné a věčné zájmy v konfliktu, je jeho volba jasná
je to podobné jaké náš vztah k vlastním dětem: Chci, aby se moje děti „měly dobře“, ale kdybych věděl, že mým dětem hrozí smrtelné nebezpečí, podřídil bych vše jejich záchraně.
kdy už to bude? Kdy se záchrana stane zjevnou? Kdy ji uvidíme na vlastní oči? Kdy bude stržena opona, která nám stíní?
V posledním čase: tedy až úplně na konci dějin. Tohle všechno, k čemu se vztahujeme vírou a nadějí, se „překlopí“ do viditelného až na konci dějin při druhém Kristově příchodu (nebo při naší smrti)
zdá se to být za dlouho? Zřejmě ne, až tak: vzhledem k pozorovatelné akceleraci dějin lze usuzovat, že Kristův návrat se blíží.
při mém věku přes všechna znamení blížícího se Ježíšova návratu, zůstává mnohem pravděpodobnější, že se s Kristem setkám při své smrti, než při Jeho druhém příchodu

6 Proto jásáte, i když jste nyní nakrátko, je-li to nutné, zarmouceni rozličnými zkouškami,

n.: jásejte
n.: trochu;
zatím nám „galilejský rybář“ sděloval samé povzbuzující informace. Po této „přípravě“ nás může začít zvolna seznamovat s realitou každodenního křesťanského života. Verš rozebereme odzadu:
rozličné zkoušky: zkoušky, tedy testy jsou častým tématem Bible (a nejen v Jóbově knize). Kdo je testující a kdo testovaný? Bůh testuje nás lidi.
o Božích zkouškách toho víme z Písma mnoho: víme např. že Bůh hlídá jejich přiměřenost (1K 10,13), že Bůh nikdy nepokouší ke zlému (Jk 1,13) a mnoho jiného
je-li to nutné: Bůh nezkouší lidi samoúčelně, „jen tak“. Zkoušky vždy mají nějaký účel. Jaký? Hlavní jsou dva: za prvé naše výchova a růst charakteru (pokud bychom dítě nechali do dospělosti v polstrované postýlce a krmili je z láhve, nic pořádného z něho nevyroste¹). Jde také o prořezávání koruny stromu, odstraňování balastu.
za druhé: když se Nejvyšší námi „chce blýsknout“ či když je nutno otestovat opravdovost a upřímnost naší víry
křesťanství je úzkou cestou. Evangelium prosperity, tedy představa, že věřící nečekají v křesťanském životě žádné problémy, je blud
zarmoucení: přestože jsme opakovaně vyzýváni, abychom se ze zkoušek radovali (či dokonce jásali), je iluzí se domnívat, že procházet zkouškou je něco příjemného. Zkouška je těžká z principu věci – kdyby byla lehká, o zkoušku by nešlo
a nejsme masochisté – problémy nás zarmucují. Tvářit se, že ne, je nesmysl. Tzv. koncept pozitivního myšlení nemá s křesťanstvím nic společného – jde o nesmyslnou psychologickou či náboženskou konstrukci²
to, že mi těžké okolnosti nemohou vzít Boží pokoj, je věc jiná, která s „pozitivním myšlením³“ nemá nic společného
nakrátko: zkoušky jsou přechodné. (Z pohledu věčnosti je všechno „nakrátko“, ale tak to Petr nemyslí). To je útěšné. Žádné utrpení netrvá věčně (i když vždycky je delší, než bychom očekávali a přáli si)
(variantou překladu je „trochu“, což tak dobrý smysl nedává)
jásáte/jásejte: možná spíše jásejte, leda by adresáty dopisu Petr znal už jako tak zralé křesťany, že by věděl, že každou zkoušku vítají
co je na zkouškách vlastně „k jásání“, se dozvíme dále
občas si vzpomínám na jednoho bratra, který, když se mu delší dobu dařilo dobře (neřešil nic kritického v práci, doma ani ve sboru), znervózněl. Někdy se mě i ptal: Nedělám něco špatně, že mě už tak dlouhou dobu nepotkávají zkoušky? Zcela ho chápu. Jeho případ to nebyl (všichni prožíváme období bojů a období klidová), ale obecně opravdu platí, že absence zkoušek může být známkou toho, že Bůh už člověka nevychovává, že nad ním „zlomil hůl“, „nechal ho jít po svých“. Nic horšího nás v životě potkat nemůže
ač se to nezdá, Petrovu radu můžeme brát vážně a každý problém v životě brát jako příležitost k růstu

7 aby osvědčenost vaší víry, vzácnější než pomíjející zlato, jež je zkoušeno ohněm, byla nalezena k chvále, slávě a cti při zjevení Ježíše Krista.

v ř. osv. jako výsledek přezkoušení;
dozvídáme se důvod, proč by křesťané měli jásat nad zkouškami – jde o osvědčenost jejich víry
osvědčit se znamená obstát a prokázat svou kvalitu. V časopise D test jsou zkouškám podrobovány nejrůznější výrobky – postup je vždy stejný: výrobek si musí zachovat funkci, i když je vystaven nepříznivým podmínkám. Mobil je např. desetkrát upuštěn na tvrdou podlahu. Obstojí teprve, když i po pádech funguje. Nepromokavá bunda obstojí teprve, když její vnitřek zůstane suchý i po dlouhém pobytu ve sprše, apod. .
těmto testům se nelze vyhnout. Mobily i bundy v běžných podmínkách vypadají všechny stejně dobře, a teprve náročné podmínky testu odhalí, jaké jsou ve skutečnosti
vidíme, že i víra je takovým „výrobkem“: nesmí přestat fungovat ani poté, co je vystavena špatnému zacházení. Víra, která ve zhoršených podmínkách přestává fungovat (ztrácí se), není kvalitní
víra je cennější než zlato: mluvíme o ceně v Božích očích. Bůh si zlata příliš necení, ale člověka, který ani pod tlakem neztratí svůj vztah s Ním, si cení velmi
zlato je stejně jako všechno na této zemi pomíjející – to znamená, že jednou zmizí nebo bude bezcenné. Cena víry nebude zrušena nikdy
zlato je zkoušeno ohněm: chceme-li zjistit, zda zlato je ryzí, tedy bez příměsí, nemáme jinou cestu, než vystavit je žáru. Teprve roztavení zlata způsobí, že se odhalí jeho kvalita, tedy ukážou se nečistoty a příměsi. S vírou je to analogické: dokud není víra vystavena problémům, nelze zjistit její kvalitu
v klidových podmínkách vypadá každý zlatý kov jako zlato a víra každého křesťana jako kvalitní
žár zkoušky ověří, jak je tomu ve skutečnosti
pokud víra ve zkoušce obstojí, je to důvod k chvále, slávě a cti: tedy nositel této víry je pochválen, příběh jeho víry se stává slavným a dostává se mu od Boha a od ostatních cti
toto ocenění se ale nedostavuje ihned, ale až v okamžiku, kdy se skryté duchovní věci stanou zjevnými, tedy při druhém příchodu Kristově nebo při smrti nositele – při zjevení Ježíše Krista
typickými příklady nositelů víry, která obstála ve zkouškách, jsou kromě Ježíše např. Jób či křesťanští mučedníci
co to vlastně znamená neztratit víru, uvidíme dále

8 Ač jste ho neviděli, milujete ho; ačkoli ho ani nyní nevidíte, věříte v něho a jásáte nevýslovnou radostí, plnou slávy⁾

var: nepoznali
n.: impv. (milujte … jásejte)
ř.: oslavenou
věřit znamená jednat, jako bychom Neviditelného viděli (Žd 11,27 Vírou opustil Egypt a nebál se králova hněvu; odolal, jako by viděl Neviditelného.)
v Neviditelného Boha věříme, milujeme ho a jásáme nad tím
radost ze vztahu s Bohem je velmi silná a těžce popsatelná, běžná slova ji těžko pojímají. Lidé se o její popis pokoušejí mj. v umění
mezi anděly je tato naše radost z Neviditelného Boha dobře známa a je jimi obdivována (je mezi nimi slavná

Když člověk prožije silný duchovní nebo umělecký zážitek, chce s ním být sám. Snaha vyjádřit ho slovy nevystihuje podstatu, může být vnímána až jako svatokrádežná

9 docházejíce cíle [své] víry, záchrany duší

n.: konce / smyslu
k čemu to všechno? K čemu víra? Proč víra? Co je cílem víry? Jde o záchranu člověka.
víra je cestou k záchraně, k věčnému životu s Bohem

10 Tuto záchranu horlivě hledali a po ní pátrali proroci, kteří prorokovali o milosti pro vás připravené

cestu ke spáse hledali lidé od pradávna
slovesa horlivě hledali a pátrali ukazují, že jim na tom velmi záleželo a jejich snaha byla intenzivní
Bůh vždy některým lidem (prorokům) chystanou cestu spásy skrze víru odhaloval. Tito lidé se stávali Božími posly a o svých zjištěních podávali zprávu ostatním
lidé odjakživa hledali cestu k Bohu, zkoušeli „všechno možné“ i nemožné. Stále jim ale něco „nesedělo“, něco chybělo. K Bohu se stále nemohli „probojovat“. Měli indicie, byli blízko, ale až do Kristova příchodu jejich obraz nebyl nikdy kompletní. Šlo vždy jen o náznaky.
to, že se lidé nakonec spásy dočkali je ryzí milost (tedy nezasloužená Boží přízeň). Bůh nemusel, nic ho nenutilo , svého Syna jako Spasitele na zem posílat
proroci tušili, měli indicie, že spása lidí se uskuteční nečekaným způsobem – nikoliv skrze skutky, ale skrze víru

Problém spásy člověka dobře vystihuje známý obrázek: člověk je od svatého Boha oddělen propastí svého hříchu. Neexistuje způsob, jak tuto propast překlenout, dokud nepřichází Kristův kříž. Po kříži je potom vírou možno k Bohu dojít

11 zkoumali, na který nebo na jaký čas ukazoval Duch Kristův v nich, když předem svědčil o utrpeních určených Kristu a o ⁽velké slávě, která přijde po nich⁾

ř.: slávách po nich (/ za nimi)
SZ proroci v sobě měli téhož Svatého Ducha⁴, jakého máme my
tento Duch je informoval o budoucnosti: o „plánovaném“ příchodu Mesiáše na svět i o jeho utrpení
a také o tom, že tyto věci budou nesmírně slavné
je pro nás obtížné se vmyslet do pozice proroků (přemýšlet „ex ante“), když žijeme už po Mesiášově příchodu. „Odmyslet“ si všechno, co o Ježíši víme, a přemýšlet o Něm se starozákonních pozic. Z tohoto hlediska musí být zajímavé rozhovory se Židy, kteří se stále v pozici očekávání mesiášova příchodu nacházejí⁵

Problematiku pohledu ex post a ex ante dobře vysvětluje příklad "stížnosti na lékaře". Představme si, že lékaři během noční služby zemře pacient.  Rodina podá stížnost. Případ se dostane k rukám znalce, který má posoudit, zda lékař pochybil. Znalec si musí dát velký pozor, aby lékařovo jednání nehodnotil ex post, tedy při kávě, "od stolu", při znalosti výsledku pitvy a všech okolností. Musí se na případ dívat ex ante, tedy představit si situaci, ve které lékař rozhodoval (dvě hodiny ráno, pacient zmatený nebo opilý, výsledky laboratoře a rentgenu nejednoznačné, atd.)⁶

starozákonní proroci o Mesiáši věděli – věděli o jeho budoucím příchodu a o jeho utrpení. V tomto kontextu se snažili zjistit co nejvíce dalších informací, především dobu, kdy Mesiáš přijde
židovské duchovní autority byly zodpovědné za to, aby Mesiášův příchod rozpoznaly – na to se systematicky připravovaly, byly na to „trénovány“
bohužel, když pak Mesiáš doopravdy přišel, když židovské autority svou přípravu měly použít „naostro“, v praxi – fatálně selhaly: nejen že Mesiáše nerozpoznaly (přestože flagrantně naplňoval všechna mesiánská znamení), ale hůře než to – daly Mesiáše zlikvidovat.
nepovyšuji se nad ně (nejsem si vůbec jist, jestli bych svou roli na jejich místě zvládl lépe) a ani se jim vlastně příliš nedivím: Ježíš jim jejich práci neulehčoval a navíc „dlouhým čekáním obezřetnost upadá“. Oni čekali po staletí, během kterých falešných mesiášů „vyskakovalo“ jako máku.⁷ Je mi spíše líto těch, kteří se k tomu zásadnímu rozhodování „namanuli“. Nerozpoznat vtěleného Syna je katastrofa a ostuda
mimochodem: nevědět není hřích. Gamalileův postoj (Sk 5,34) „počkáme a uvidíme“ je opravdu moudrý
mimochodem: židovské duchovní autority si na problém zadělaly ještě před Kristovým příchodem, již za Jana Křtitele. Jejich pýcha jim tehdy zabránila uznat, že sami patří mezi hříšníky. Když potom přišel Zachránce, jejich srdce Jej nerozpoznala. Kdo si myslí, že nepotřebuje zachránit, příchod Zachránce neocení. Kdo neví, že v lodi je díra, odmítne i záchrannou vestu
že po Mesiášově příchodu a utrpení následovala velká sláva, my dnes již také víme lépe než oni. I když na tu největší slávu Kristova převzetí moci spolu se starozákonními věřícími stále ještě čekáme

12 Jim bylo zjeveno, že ne sami sobě, nýbrž vám sloužili těmi věcmi, které vám nyní byly oznámeny skrze ty, kteří vám přinesli evangelium v Duchu Svatém, poslaném z nebe, věcmi, do nichž andělé touží nahlédnout.

co tedy ještě (kromě Mesiášova příchodu a utrpení) bylo prorokům dáno na vědomí? (Formulace je na naše dnešní poměry „kostrbatá“)
za prvé: tím, že lidem předávají informace od Boha, slouží nejen svým současníkům, ale i věřícím v budoucnosti
když někdo v Petrově době⁸ přinášel dobrou zprávu (o příchodu, smrti a vzkříšení Mesiáše) naplňovalo se to, na co starozákonní proroci lidi připravovali
současníci do této zvěsti už pouze „vklouzli“ – „terén“ jejich srdcí připravený proroky novou zprávu ochotně přijal. V srdcích současných věřících do sebe staré i nové „zapadlo“⁹
staří proroci tedy mají svůj podíl na obrácení Petrových současníků i na obrácení našem
přinesli evangelium v Duchu Svatém, poslaném z nebe,: ona dobrá zpráva, ono evangelium je nebeskou zprávou – jde o unikátní depeši z „nejvyšších míst“. Nejde tedy o běžnou „každodenní“ informaci
andělé do těch věcí touží nahlédnout: Boží plán spasení je tak „zajímavý“, tak zvláštní nečekaný, tak těžko pochopitelný. Tohle andělům „hlava nebere“. Boží plán na záchranu lidstva přesahuje jejich chápání.
andělé to mají o to těžší, že na vlastní oči vidí nezměrnou propast mezi Božím a lidským. Nám se těžko chápe, jak hluboký propad bylo pro Boha vtělení – nevidíme naši vlastní ubohost, ani „biologickou“ ani morální (protože nic jiného neznáme)
představa misionáře, která dobrovolně odchází z civilizace do Amazonie mezi nejprimitivnější kmeny vystihuje hloubku propadu jen částečně. Domnívám se, že nejhorší pro Boha nebyly otázky tělesných omezení (z nesmrtelného dokonalého těla do křehkosti, zranitelnosti a přízemnosti těl lidských, ale lidský morální marasmus. Pokud bychom přijali tezi, že hřích Bohu smrdí, mohli bychom si představit vtělení jako přemístění z čistého voňavého domova do stoky
Boží plán spásy je pozoruhodný z mnoha hledisek: vymyslet plán, kterak svobodné bytosti se sklonem ke zlému přivést pod Boží vládu, do jednoty s Bohem, jak vymýtit zlo, je prakticky nemožné. Svobodná vůle totiž všechno hatí. Láska a dobrovolnost jsou nevynutitelné.
stvořit vesmír, galaxie, DNA, atomové jádro, planetu takovou nebo onakou je naprostá „maličkost“ ve srovnání s jednáním s bytostmi nadanými svobodnou vůlí
že se Bohu přesto „podařilo“ vymyslel plán, na jehož konci Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všechno podřídil a tak bude Bůh všecko ve všem¹⁰ je naprosto neuvěřitelné
všichni včetně svobodných lidských bytostí (s původním sklonem ke zlu) budou dobrovolně a rádi v jednotě se svatým Bohem – to je opravdový „majstrštyk“. Není divu, že genialita (a osobní angažovanost Boží) tohoto plánu anděly nenechává v klidu.

13 Proto přepásejte bedra své mysli, buďte střízliví, dokonale upněte svou naději k milosti, která je vám přinášena ve zjevení Ježíše Krista.

na pozadí všeho řečeného, tedy při vědomí, jak cenné a věky prověřené informace jste obdrželi od křesťanů – je nejvyšší čas se podle toho „začít chovat“. Jak?
přepásáním beder své mysli. Kdy si člověk přepásává bedra? Než vyrazí ven do světa, případně do boje. Držící kalhoty jsou nezbytné, aby člověk mohl fungovat, ať už se věnuje čemukoliv.
opasek navíc může nést meč a dýku nebo potřebné vybavení – mobil, čutoru apod. Jde o to být připraven na střetnutí se s realitou venku.
Petr tedy říká: Připravte se na to, že budete čelit světu se všemi jeho problémy, nebezpečími a úskalími. A připravte se ne fyzicky, tedy funkčním vybavením nebo ozbrojením se, ale duševně. Vaše mysl, ať je bdělá, připravená reagovat, v plné pohotovosti.
jako voják při poplachu nemůže začít přemýšlet, kde má boty, kalhoty a pušku, také my, když vyvstane potřeba, se nemůžeme teprve začínat probouzet ze spánku, střízlivět z opilosti, vypínat televizi, vyznávat hříchy začínat si číst Bibli a začít se „shánět“ po Duchu Svatém
musíme být schopni o půlnoci vstát, hodit na sebe Boží zbroj a „jít vymítat“.
dokonale upněte svou naději k milosti: naše doufání, naše naděje se upíná k tomu, že Bůh se mnou jedná a bude jednat milostivě. To mi umožňuje nezabývat se přespříliš sám sebou, „nimrat se“ ve svých nedokonalostech a chybách. Když jsem si jist, že to se mnou dobře dopadne, uvolní mi to ruce pro Boha a službu Jemu. Mohu si být jist, že jsa pln Ducha Svatého mohu být Bohem použit
slovo dokonale ukazuje, že toto upnutí se k milosti musí být stoprocentní
milosti, která je vám přinášena ve zjevení Ježíše Krista: nebýt Krista o žádné Boží milosti vůči nám by vůbec nemohlo být řeči. Naděje na náš dobrý konec není od nás, ale o Něm.
tato změna paradigmatu je osvobozující: nemusíme se stále znovu zabývat sami sebou, stále znovu selhávat a znovu vstávat.
velcí Boží služebníci to uměli – David, Petr, Pavel nepochybovali o tom, že si je Bůh použije, přestože o sobě neměli žádné iluze.

14 Jako ⁽poslušné děti⁾ se nepřizpůsobujte dřívějším žádostem, ⁽jako když jste byli v nevědomosti⁾,

ř.: děti poslušnosti
ř.: ve své
jsou zde dávány za příklad poslušné děti. Čím se vyznačují? Samozřejmě poslušností rodičům – a to poslušností nevynucenou, ale přirozenou. Pokud musíš dítě „bít jako žito“, aby sis poslušnost vynutil, hodno pochvaly to není. Jako vždy ve vztahu nejde o dokonalost, ale o vztah. Děti svým rodičům přirozeně důvěřují, a přestože někdy zlobí, v zásadě věci dělají, jak je jim řečeno¹¹
,co křesťanům tedy nebeský Otec radí a co Petr doporučuje poslouchat?: nepřizpůsobovat se dřívějším žádostem. Dříve, tedy před svým obrácením, než poznali Krista, měli žádosti. Jaké asi? Zřejmě běžné, „jako každý“ – mít se dobře, málo pracovat a hodně vydělávat, být slavný, bohatý, úspěšný, krásný, obdivovaný, silný. Vlastnit věci z reklam, Jezdit na dovolenou. Vypadat jako lidé na plakátech.
v Otcových očích tyhle věci mají jen omezený význam. Stejně jako my se svým dětem snažíme vysvětlit (máme-li tedy všech pět pohromadě), že není cílem života vypadat jako muži a ženy v časopisech, tak nebeský Otec se snaží korigovat nás a ukazovat nám, že žádosti tohoto světa nejsou v pořádku
např. v blahoslavenstvích nám Ježíš ukazuje, jaký žebříček hodnot platí v Božím království (být chudý v duchu, plakat, usilovat o spravedlnost, působit pokoj, aj.)
usilovat o takové věci může ten, kdo je v nevědomosti, tedy neví, „jak se věci mají“; nemá informace o tom, jak věci vidí Bůh, co je opravdu důležité a co ne
poté, co tyto informace dostaneme, nedává smysl o tyto nedůležité věci nadále usilovat. Logické je „jít po tom nejlepším“
my ohledně toho, co je důležité a co ne, v nevědomosti nejsme. Informace ale není všechno. Jedna věc je vědět, druhá věc je po nich netoužit a neusilovat. Všechny tyto žádosti jsou totiž příjemné a žádoucí (podobně jako jablko v ráji).
v rozhodování proti starým žádostem nám pomáhá rozum¹², ale tělo i duše se brání. Starý člověk nikdy nepřestane žádat, toužit, žadonit po věcech tohoto světa. Je třeba proti němu bojovat rozumem (vědomí toho, že Boží věci nám za to stojí), ale nejen rozumem – je nutné také přemáhat tělo Duchem
slovo přizpůsobovat je zvláštní: vyskytuje se kromě zde již pouze v Ř12,2 (A nepřipodobňujte se tomuto věku). Řecky συσχηματίζομαι [syschématizomaj], znamená připodobnit se podle schématu. Máme přes sebou tento věk a jeho žádosti – cílem je nezapadnout do jejich schématu.
dříve jsme podle schémat světa žili, protože jsme nevěděli, že existuje alternativa¹³
jen podotýkám, že křesťanský život neznamená nutně a pouze askezi – všechny věci tohoto světa nejsou nutně zlé, lze jich s moudrostí užívat. Nesmí se nám ale stát modlami a musíme je mít pod kontrolou.¹⁴

15 ale podle toho Svatého, který vás povolal, se i vy staňte svatými v celém svém způsobu života.

nepřizpůsobovat se světu se svatostí souvisí. Ten, který nás povolal, tedy Bůh, je svatý – dokonale oddělený od nečistot světa, oddělen sám pro sebe. Naším cílem je být v tom jako On – oddělit se od světa a dát se k dispozici pro službu Jemu
toto oddělení a dání se k dispozici se musí projevovat v celém našem způsobu života.
ostatně nic jiného, jak bychom naši oddělenost dali najevo, než způsob života, nemáme. Život obecně se projevuje pohybem, aktivitou, interakcí s prostředím. Naše křesťanství, svatost či nesvatost, se mohou projevovat pouze „způsobem života“
(asi existují i případy pouze „vnitřního“ křesťanství: tedy uvnitř jsem věřící, ale neprojevuje se to. Jsem-li ochrnutý a afazický (nemůžu mluvit), žádné akce schopen nejsem. Přesto to, co se odehrává v mém nitru, je zásadního významu.)
kdysi jsem četl knihu,¹⁵ kde otec hlavní hrdinky byl vyhlášeným jogínským guru. Po celé týdny seděl v transu, bez jídla a pití a komunikace. Všichni tuto jeho „zbožnost“ obdivovali, ale jí jako dceru to příliš „nebralo“ – dávala by přednost normálnímu „funkčnímu“ otci
to nastoluje otázku, jak se naše svatost projevuje v běžném životě. Jak se naše životy liší od života nevěřících. Za běžných okolností se naše křesťanství téměř nemusí poznat. Když celý den „pracuji u pásu“, není mezi mnou a nevěřícím kolegou vedle žádný patrný rozdíl.
Navíc jsme od Ježíše vyučení nedělat věci ostentativně – takže, i když se nám dostane příležitosti své křesťanství projevit (jsme spolehliví, pracovití, pomáhající, povzbuzující, nekonfliktní, spokojení, atd.), děláme to nenápadně
ani před jídlem se nemodlíme ostentativně, chozením do sboru se většinou nechlubíme, že se při práci modlíme, vidět není
to všechno je v pořádku, nicméně pravděpodobně to s naší křesťanskou „nenápadností“ často přeháníme. Hranice mezi snahou nebýt ostentativní a styděním se za Krista je tenká.
Bible čtená při svačině, nezapojování se do hloupých debat, modlitba vkleče, modlitba nahlas, vynechání jídla, odmítnutí nedělní směny jsou všechno věci, za které se stydět není třeba
otázkou je např. nošení křížku: Osobně jej nenosím, protože si říkám, že pokud mé křesťanství není patrné bez něho, křížek to „nezachrání“
ze stejných důvodů neobdivuji ani speciální oblečení (hábity) nebo život v komunitě (klášteře)

16 Vždyť je napsáno: ‚Buďte svatí, neboť já jsem svatý.

var.: Budete
zadání je tedy jasné. Je to reálný cíl, protože, jak víme, svatost neznamená dokonalost, ale oddělenost a udržování v čistotě za účelem služby Nejvyššímu
je to napsáno v 5M 11:44 Neboť já Hospodin jsem váš Bůh. Posvěťte se a buďte svatí, neboť já jsem svatý. Neposkvrňujte sami sebe žádnou havětí plazící se po zemi.
vždyť :jedno slovo s velkým dosahem. Petr vlastně tímto slovem říká: Proč vám to vlastně povídám, je to přece napsáno v Levitiku, tak předpokládám, že to všichni znáte a podle toho žijete
nepřeceňuje nás Petr? Opravdu nás napadlo, jak klíčová je tato jedna větička ukrytá mezi mnoha rituálními příkazy třetí knihy Mojžíšovy?
(navíc je napsána v souvislosti s „havětí“, takže jde hlavně o dodržování dietologických příkazů)
mělo by, tedy, pokud čteme Písmo v celém rozsahu – koncept svatosti vystupuje z Písma velmi jasně
když mluvíme o starozákonních dietologických příkazech a zákazech – Židé měli jasně definovaný soubor dietních opatření, kterými se odlišovali od ostatních. Tím se projevovala navenek jejich „svatost“, oddělenost, tím se lišili od okolí. My křesťané nic takového nemáme – nic uchopitelného, co bychom dodržovali, co by bylo vidět a upozorňovalo by to naše okolí na naši odlišnost. V tom máme svá svědectví těžší – to, že patříme Kristu musí prosakovat do celých našich životů. Žid může „nejíst vepřové“ a být pěkná „potvora“; křesťan může jíst všechno, ale musí svítit dobrotou, (což je těžší)
hranice mezi tím nedělat věci na odiv a styděním se za Krista někdy může souviset s naší upřímností: pokud se modlím před jídlem, aby to viděli ostatní, je to pokrytectví. Pokud jsem za jídlo hluboce vděčný a chci za něj vzdát Bohu chválu nahlas, je to v pořádku a názor okolí mi může být lhostejný. Jestli má modlitba poslouží jako svědectví pro okolí, je to pouze „vedlejší produkt“
ve Staré smlouvě jsou vnější znaky zbožnosti velmi důležité. V Nové smlouvě Ježíš, skoro žádné nevyžaduje¹⁶. Naše novozákonní zbožnost je primárně vnitřní¹⁷. Ta se projevuje na venek druhotně. V tom žijeme a tak je to správně

17 Jestliže vzýváte jako Otce toho, kdo nestranně soudí každého podle jeho skutků, prožijte v bázni čas svého přebývání v cizině.

jestliže vzýváte jako Otce: jestliže se považujete za křesťany, za členy Boží rodiny, něco z toho pro vás vyplývá (srv. Jak jsme přišli na to, že je křesťanství lehké v rubrice Články). Uvidíme, co
slovo vzýváte obvykle nepoužíváme. Je v něm obsaženo „odvolávání se na“, „dovolávání se“ i „uctívání“ a „vyvyšování“
možná má Petr na mysli nějaké „přepálené“ duchovní projevy. Říká něco ve smyslu: Když se tak divoce projevujete při chvalách a při modlitbách, když procítěně zpíváte o tom, jak je Bůh úžasný a jak ho milujete, tak bych od vás také očekával, že se to nějak bude projevovat ve vašich životech. Možná byl svědkem rozporu mezi náboženskými projevy a reálným životem
Petr poukazuje na jeden Boží rys či vlastnost: že soudí podle skutků. Nezapomínejme, že přestože jsme spaseni vírou bez skutků, na tom, jak jako křesťané žijeme, velmi záleží.
nestranně znamená, že „nepřijímá osoby“. Můžeme si být jisti, že „sází každému naprosto stejně“, ať jsi „pán nebo kmán“, císař nebo žebrák, bílý nebo Rom, ať jsi u Boha měsíc nebo padesát let. Ať jsou tvé životní okolnosti jakékoliv – hodnocen budeš spravedlivě
uklidňuje mě to nebo znervózňuje? Možná spíše znervózňuje, protože člověk nějak vnitřně očekává, že s ním bude jednáno jemněji, než s ostatními. Že Bůh bude mít více ohledů a více pochopení pro to, jak jsem to „měl těžké“. Asi se dá říci, že ohledy a pochopení Bůh mít jistě bude, ale ne ve smyslu nadržování nebo omlouvání např. lenosti
v této souvislosti je zajímavou zkušeností návštěva ve vězení – jde o svět sám pro sebe, kde platí naprosto jasná pravidla, jejichž dodržování je důsledně vymáháno. Neexistují žádné ohledy, žádné úlevy, žádné přimhouření očí. Balík má mít pět kilo – když má více, je vrácen. Tečka. Bachaři s návštěvníky jednají korektně, ale naprosto striktně. Jde o zvláštní pocit.
my jsme z běžného života zvyklí na jiný přístup: s policisty se dá domluvit, úředníci jsou empatičtí a mají ohledy, atd.
při závěrečném Božím hodnocení svého života tedy zřejmě podvědomě očekávám pochopení, nadstandardní přístup. Že budu mít možnost věci dovysvětlit, „okecat“. Když se mě Bůh zeptá třeba: Postil ses? (křesťané se postí, to je běžná součást jejich životů) Že bude Hospodin mít pochopení pro to, že mi do toho často něco přišlo nebo jsem půst „obzvlášť“ špatně snášel. Ne tedy, že si pouze odškrtne kolonku ANO/NE nebo dosadí počty mých postů do „rovnice“¹⁸
soudit podle skutků: stále samozřejmě mluvíme o hodnocení křesťanova života ve smyslu 1K 3,12-15: Jestliže někdo na tomto základě staví ze zlata, stříbra, drahých kamenů, dřeva, sena nebo slámy, dílo každého se stane zjevným. Ten den je ukáže, neboť se zjeví v ohni, a oheň vyzkouší dílo každého, jaké je. Jestliže někdo na tomto základě vystaví dílo a ono mu zůstane, dostane odměnu, jestliže mu jeho dílo shoří, utrpí škodu; sám se sice zachrání, ale jako skrze oheň.
křesťanu se může stát, že svůj křesťanský život promarní, že bude stát před Bohem s holýma rukama (znovu a znovu musíme zdůrazňovat, že všichni budeme stát před Bohem s holýma rukama, když On se nás zeptá: Proč bych si tě tady měl nechat?. Zde mluvíme o jiném soudu – o hodnocení života křesťanů spasených vírou. Vírou se dostaneme do nebe, podle našich křesťanských skutků pak bude posuzován náš život)¹⁹
Petr nás zřejmě chce především varovat před postojem: Jsem spasen z milosti, všechno je úžasné, své spasení si „užívám“ – a hlavně, abych nemusel hnout prstem²⁰
na tom, jak jako křesťané žijeme, „really matter“.
Bůh říká: Jsi sice můj z milosti adoptovaný syn. To ale neznamená, že se můžeš flákat. Naopak – na své děti mám vysoké požadavky
ve své výchově a ve svých požadavcích na nás Bůh neustoupí, nenechá se ošálit ani zmanipulovat.
rodiče se u pokladny v supermarketu často nechají svými dětmi dotlačit k tomu, aby jim to „kindrvajíčko“ koupili. Bůh nikdy – a to bez ohledu na to, jak moc řveme a kopeme na zemi „nožičkama“
rodiče, kteří svým dětem nakonec ustoupí a vajíčko jim koupí, místo, aby jim „dali na zadek“ se ostatně na svých dětech proviňují a škodí jim
pro zajímavost popis některých mnichů podle Benediktovy řehole:

Třetím pak, velmi nízkým, druhem jsou sarabaité. Nejsou vytříbeni jako zlato v ohni žádnou řeholí ani školou zkušenosti, nýbrž jsou měkcí jako olovo. Svými skutky dosud věrně slouží světu a svou tonsurou zjevně obelhávají Boha. Po dvou, po třech či jednotlivě se bez pastýře uzavírají ne do ovčinců Páně, nýbrž do svých vlastních, kde je jim zákonem jen uspokojování vlastních choutek. Cokoliv si usmyslí nebo vyberou, to prohlašují za svaté, a co nechtějí, to pokládají za nedovolené.  Čtvrtým druhem jsou mniši zvaní gyrovagové. Tráví celý svůj čas přecházením z jednoho kraje do druhého a nechávají se tam v celách po tři, čtyři dny hostit. Věční, nikde neustálení tuláci, otroci svévole a lákadel hrdla, ve všem daleko horší než sarabaité. O přeubohých mravech všech těchto mnichů je lépe mlčet než mluvit. Nechme je tedy a s pomocí Páně přistupme k uspořádání všeho pro statečné cenobity.

prožijte v bázni čas svého přebývaní v cizině – myslí se samozřejmě náš život zde na zemi. Jsme zde jako v cizině – jako cizinci. Čím se vyznačuje takový pobyt? Přechodností, nezabydlováním se, dočasnost, očekáváním něčeho lepšího doma. Nezakotveností, netvořením trvalých vazeb. Neupínáním se na nemovitosti a jiné věci světa. Nelpěním na pohodlí
tento přechodný pobyt máme prožít s respektem k Bohu – s obavou, abychom tento pobyt nepromarnili nebo nepokazili
náš domov je u Boha, jsme ve světě, ale ne ze světa.

18 Víte, že ze svého marného způsobu života, zděděného po otcích, jste byli vykoupeni ne pomíjejícími věcmi, stříbrem nebo zlatem,

dříve byl náš způsob života marný: nebyl k ničemu „kloudnému“, nebyl užitečný, nikam nevedl
není to přílišná paušalizace? Nevěřící lidé se přece věnují tolika věcem, tolika aktivitám. Některé se jeví jako dobré a správné. Opravdu lze všechny životy všech nevěřících označit jako marné?
obávám se, že ano. Život jiný, než pro Krista, nepřináší nic smysluplného.
jde do značné míry o věc definice. Jestliže smysluplnost (jako opak marnosti) definujeme jako něco, co oceňuje Bůh, věci jsou jasné
Bůh tedy neoceňuje nic, co lidé udělají bez Něho? Všechny neuvěřitelné výkony, kterých jsou lidé a lidstvo schopno? U některých věcí je to nabíledni: babylónská věž, pyramidy v Gíze ani jiné architektonické majstrštyky na Boha dojem nedělají. Neuvěřitelné výkony sportovců či akrobatů, nekonečné množství šikovných lidí TikToku zřejmě také ne.
na Boha dojem nedělají ale mohly by: je totiž rozdíl, jestli je můj sportovní výkon poctou Stvořiteli mého těla nebo oslavou sebe sama. Jestli dobytí horského vrcholku vede k ocenění Božího stvoření nebo oslavě sebe sama. Jestli architektonická stavba je poctou Bohu nebo architektovi. To platí pro každý talent, každou schopnost, každou věc, kterou člověk dělá
vidíme tedy, že jedna věc nebo činnost může být i nebýt marností podle přístupu toho, kdo ji dělá
i ty nejlepší věci dělané bez Boha jsou marností
zděděného po otcích: takhle to na světě chodí. My jsme se do takového situace narodili, karty nám byly rozdány zvenčí. Dědičný hřích ve světě působí odpradávna
to ale neznamená, že tato situace je bezvýchodná. Bůh nás z tohoto marasmu vykoupil. Kdo chce, může se vymanit – jeho život smysl začít mít může
vykoupení znamená, že to nebylo to zadarmo. Kristus musel za nás zaplatit – na jeho „kreditku“ my se potom můžeme, (když uvěříme, tedy když chceme), z marného života vymanit
komu Ježíš platil výkupné? Ďáblu nikoliv (jde o rozšířený omyl). Syn přinesl za lidi výkupné Otci, spravedlivému soudci (viz též výskyty slova Výkupné v sekci Biblické studie)
čím za nás Ježíš zaplatil, uvidíme dále. Již nyní je ale jasné, že penězi to nebylo

19 nýbrž drahou krví Krista jako beránka bez vady a bez poskvrny.

tím „platidlem“ za naše vykoupení byla Kristova krev
Petr se odvolává na princip starozákonních zástupných oběti – aby nemusel být za své hříchy zabit ten, kdo je spáchal, otvírá Bůh možnost obětovat náhradníka, zástupce
aby mohl být zástupce či náhradník akceptován musel být „prvotřídní“, sám bezchybný. To je logické: kdyby náhradník sám „měl máslo na hlavě“, kdyby měl sám svoje viny, neměl by prostor nést vinu někoho jiného – platil by za svou vlastní
takovým bezchybným beránkem nabídnutým místo nás se stal Boží Syn

20 On byl předem poznán (předzvěděn?) před založením světa a byl na konci časů zjeven pro vás,

ř.: předzvěděného
tenhle geniální plán spásy měl Nejvyšší promyšlený a připravený odpradávna. Věděl, že se stvořením bytostí nadaných svobodnou vůlí věci „nepůjdou snadno“
je třeba zdůraznit, že nešlo o „záložní“ či nouzový plán pro případ, „že by to s Adamem nevyšlo“. Ve smyslu: Stvořím Adama a Evu a budeme si spolu v ráji spokojeně žít. Jejda, to se mi to pokazilo, to jsem tedy nečekal – oni si to jablko vzali! Co s tím teď? Jak to nyní zachránit? Atd.
kdy se tento odvěký plán záchrany lidstva začne realizovat, bylo předmětem očekávání celého stvoření od samého počátku. Lidé i andělé tušili, že se „něco chystá“
že se Petr a jeho současníci stali očitými svědky realizace tohoto odvěkého plánu, byla pro ně neuvěřitelná „shoda okolností“. A také výsada. Málo lidí v dějinách se s vtěleným Bohem setkalo osobně
na druhé straně nějakou formou „osobně“ s Kristem setká za svého života každý
my, kdo žijeme dva tisíce let po Kristu, nejsme o nic ukráceni
možná se dokonce zdá, že zvláštní výsadou je žít právě v posledních časech, jako to zažíváme my (domnívám se, že v posledních časech žijeme)
Petr mluví o konci časů, což má dva aspekty: jednak je zjevné, že Kristovo vtělení zahájilo poslední fázi dějin. Nic dalšího převratného už nebude. Až druhý Kristův druhý příchod dějiny ukončí
druhým aspektem je, že pokud Petr mluví o své době jako o konci časů, což teprve my žijící o dva tisíce let později. Kristův druhý příchod se nezadržitelně blíží.
doba, kterou žijeme, je napínavá a je poctou, že jsme byli uznáni za hodna se narodit do tak důležitého období
někdy si říkám, že by mě „více bavilo“ mávat mečem s Jozuem nebo Davidem proti fyzickým nepřátelům, než bojovat duchovní boj proti neviditelným nepřátelům duchovním ²¹, ²²
tyto úvahy jsou ale zcestné, ve skutečnosti vím, že věci jsou dobře tak, jak jsou. Notabene žít v posledních časech zřejmě opravdu je mimořádnou výsadou. Kdo ví, možná by s námi rád „měnil“ i apoštol Petr

21 kteří skrze něho věříte v Boha, jenž ho probudil z mrtvých a dal mu slávu, takže vaše víra (i naděje se upíná k Bohu).

Petr navazuje na „na konci časů zjeven pro vás“: tedy, pro jaké „vás“? Pro věřící, pro ty, kdo věří v Boha
věřit v Boha lze mnoha způsoby (i ďábel a démoni v Boha věří – Jk 2,19 Ty věříš, že je jeden Bůh. Dobře činíš. Také démoni tomu věří, avšak chvějí se.), ale Bůh hledá ty, kdo věří ve vzkříšení Jeho Syna. Jiný způsob víry Bůh neakceptuje.
pokud to myslíme s vírou v Boha vážně, věříme v Kristovo vzkříšení. Na přítomnosti nebo absenci této víry „se všechno láme“
Bůh nejenže Krista vzkřísil (probudil z mrtvých), ale dal mu také slávu. Neprobudil Jej k nějakému živoření na okraji společnosti či k reinkarnaci. Ježíš byl vzkříšen k tomu, aby převzal vládu nad veškerým vesmírem. Aby se stal nejvyšším a neslavnějším ze všech, kdo kdy žili, žijí a žít budou.
naše víra i naděje se upíná k Bohu: vírou i nadějí se vztahujeme do neviditelných oblastí – vírou do duchovního světa, nadějí do budoucnosti. My jsme přesvědčeni o existenci neviditelného Boha (máme víru) i o tom, že dějiny světa „dobře dopadnou“ (máme naději)
ve všem skrze Krista spoléháme na Boha

22 Když jste poslušností pravdy [skrze Ducha] očistili své duše k bratrské lásce (filadelfia) bez přetvářky, vroucně se navzájem milujte (agapesate) z [čistého] srdce.

n: vytrvale
Petr mluví složitě: souvětí i myšlenkové konstrukce jsou komplikované. Rozebereme je postupně
poslušnost pravdy: věřící jsou ti, kdo v určité chvíli svého života uslyšeli pravdu. Pravdu o Kristu a o Jeho vzkříšení. Slyšet ale nestačí – oni této pravdě uvěřili (tedy uvěřili, že to tak „opravdu je“, že jde o realitu), tuto pravdu přijali za svou. A podle toho se následně zachovali, zařídili, začali podle této pravdy jednat
slyšet nestačí, dokonce ani uvěřit nestačí. Je třeba podle pravdy začít jednat
skrze Ducha: člověk sám uvěřit není schopen. Naštěstí Duch Svatý nám pomáhá, působí v našich srdcích, působí na nás, k víře nás vede
poslušností pravdy jsme očistili své duše: první věc, ke které nás Duch Svatý vede je přijmout odpuštění hříchů. Naše duše očištění nutně potřebují. Ježíš na kříži za naše hříchy zaplatil, aby nám odpuštěno být mohlo
a když posléze odpuštění hříchů přijmeme, jaký je další krok? K čemu si přijetím odpuštění „uvolníme ruce“? K bratrské lásce (řecky filadelfii). Tedy láskyplnému vztahu k druhým křesťanům (potažmo lidem vůbec). Neočištěná duše bratrské lásky schopná není, očištěná by to zvládnout měla
láska bez přetvářky: proč to Petr zmiňuje? Není to jasné? Zřejmě ne zcela – slušné přátelské chování nestačí, to ještě není bratrská láska. Cílem je upřímná láska ze srdce.
cílem křesťanského života není slušný život a hezké chování k ostatním – to zvládneme i bez Krista. Ale upřímně ze srdce milovat – to bez Boha nedokážeme
vroucně se navzájem milujte (agapesate) z [čistého] srdce: Petr „tlačí na pilu“. Nestačí bratrská láska, ale musí být bez přetvářky. Ale více, než to musí být také vroucí – tedy intenzivní, horoucí. Máme druhé milovat intenzivně a naplno. Každého sourozence v Kristu, každého člověka máme milovat, jako by byl naším nejbližším, jako by byl jediným člověkem na planetě
to je hodně vysoko nastavená laťka
pokud by byl správný překlad vytrvale, bylo by to snad o něco méně „neřešitelné“. Poručit si vroucnost je obtížnější, než snažit se v lásce vytrvat

Říká se, že Kristus mě (každého) osobně tak miluje, že by za mě šel na kříž, i kdybych byl jediným člověkem na planetě.

tato laťka je tak vysoká, že se zdá nesplnitelná – nemůžu přece každého (i když je to bratr) vroucně milovat. Řešením může být, že jde o agapé – což je láska rozhodnutí, láska rozumová, nezávislá na citech, projevující se činy. V citové lásce si moc poručit neumíme, ale rozhodnout se milovat možné je
aby těch požadavků na naši bratrskou lásku nebylo málo, má být ještě z čistého srdce. Myšleno asi upřímně, nezáludně, dětsky. Naše myšlení má být jednoduché a přímé, naše láska také. Prostě jsem se rozhodl toho člověka milovat, tak ho miluji.

23 Vždyť jste se znovu narodili ne z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a [na věčnost] zůstávající slovo Boží.

Petr možná předjímá námitku čtenářů, že jeho očekávání jsou nesplnitelně obtížná, lidsky nezvládnutelná (podobně jako si povzdechli učedníci: „Kdo tedy může být spasen?“, když jim Ježíš řekl, spíše projde velbloud uchem jehly, než bohatí do Božího království nebo když po nich žádal odpouštění bez hranic: „Přidej nám víry“)
Petr argumentuje tím, že už nejsou těmi starými bytostmi, ale bytostmi novými, které by to zvládnout měly
narodit se lze totiž různě: jednak klasicky ze spermatu. Což sice je narození, ale zároveň je to začátek cesty k nevyhnutelnému zániku. Od okamžiku početí každý z nás nezvratně směřuje ke smrti²³
existuje ale ještě jiné narození: ze semene nepomíjitelného, skrze živé a [na věčnost] zůstávající slovo Boží. Jsme-li „oplodněni“ (je do nás zaseto) Boží slovo. Pokud se ujme, zrodí v nás také nový život. Tento život ale je již trvalý; nepomíjí, ale trvá napořád
to do nás zaseté slovo je živé: podobně jako spermie tedy aktivní, po implantaci působící změny, které vedou k novému životu.
ten, kdo působí změny k věčnému životu, je Duch Svatý – ten potvrzuje Boží slovo a pomáhá jeho usídlení v člověku

24 Neboť ‚každé tělo je jako tráva a všecka jeho sláva jako květ trávy. Uschne tráva, květ opadne,

když mluvíme o pomíjivosti lidského života, jde o opravdu depresivní záležitost: rychlost, náhlost, s jakou lidský život může pominout, je extrémní. Připodobnění k trávě, která po utrhnutí okamžitě usychá nebo ke květu, který rychle odkvétá, je zcela na místě
sláva těla: stejně jako rostlina může být krásná a působivá, dokonce slavná²⁴, podobně je tomu s našimi životy, Ani sebevětší sláva či nádhera života kohokoliv tuto pomíjivost není schopna odstranit

25 ale Pánovo slovo zůstává na věčnost — to je to slovo, které vám bylo zvěstováno

kontrast pomíjivosti čehokoliv lidského a trvanlivosti Božího slova je absolutní
je povzbudivé, že pokud se kterýkoliv člověk nechá „oplodnit“ Božím slovem (přijme ho, uvěří mu), jeho život se „přesmykne“ z oblasti absolutní pomíjivost do absolutní trvanlivosti
a to je to, o čem tady mluvíme. To je to, co prožívá každý člověk, když uvěří Kristu – adresáti Petrova dopisu i my, křesťané dneška
živé Boží slovo kráčející dějinami a vykonávající, co je třeba – „zachycující“ ty, kdo jsou vyvoleni k záchraně.

srv. některé generace křehkých dětí (sněhové vločky). Pamatuji si, když dcery udělaly řidičák, že pro mě nebylo lehké vypustit je samostatně do ostrého provozu. Ale nebylo jiné cesty. Bůh rozhodně není „helikoptérový rodič“, který by stále stál svým dětem „za zadkem“ a nenechal je žít. ↩︎
vzpomínám na sestru, která procházela těžkým životním obdobím – úmrtím v rodině plus partnerskými a rodičovskými problémy. Ve sboru se přitom snažila stále tvářit šťastně, že se „nic neděje“. Bylo pro ni úlevou, když jí pak někdo řekl, že přece „může plakat„, že není povinna „být šťastná“ ↩︎
pěkný byl v tomto směru film (a divadelní hra) Kurz negativního myšlení: https://www.csfd.cz/film/232435-kurz-negativniho-mysleni/prehled/ ↩︎
ve SZ době byl Duch svatý novozákonním způsobem přítomen v prorocích, králích, event. kněžích. Od Letnic je „dostupný“ všem věřícím ↩︎
Já jsem hlubší rozhovor s žádným rabínem ani jiným Židem neměl ↩︎
tato problematika je pěkně vystižena ve filmu Zázrak na řece Hudson, kdy komise hodnotí ex post jednání pilota při vysazení motorů letadla ↩︎
sám Ježíš říkal, že kdyby majitel věděl, kdy přijde zloděj, dal by si pozor ↩︎
ale platí i pro dnešek ↩︎
Mt 13,52 On jim řekl: „Proto se každý učitel Zákona, který se stal učedníkem království Nebes, podobá člověku hospodáři, který ze svého pokladu vynáší nové i staré.“ ↩︎
1 K 15,24 ↩︎
moje vnoučata už jako malá štípala dřevo. Vždy u toho stojí vzorně rozkročená, jak jim otec poradil. To, že jim otec svěřil tak rizikovou činnost, svědčí o značné vzájemné důvěře ↩︎
na TWR byla reportáž z Monte Carla, kde jsou přístavy přeplněné jachtami superboháčů. Jeden takový pozval na svou jachtu toho českého křesťana. Mj,. mu řekl: Já mám jachtu, ale není mi to nic platné. Nemám nic z toho, co máš ty ↩︎
lidé tohoto světa často o alternativě nevědí. Ani já jsem, dokud jsem byl nevěřící, nevěděl, že je možno žít jinak ↩︎
askeze v životě křesťana své místo má ↩︎
snad Zakázané město? Vycházela na pokračování v Životě víry ↩︎
kromě křtu a večeře Páně, což jsou nanejvýš „obyčejné úkony“ ↩︎
projevuje se navenek, ale až sekundárně ↩︎
jejímž výsledkem bude moje „postavení v nebi“ ↩︎
ale pozor: Podobenství o hřivnách je vážným varováním pro věřící, že zcela neplodný a promarněny život může způsobit i úplné vypadnutí ze spásy ↩︎
stejně Jakub ve své epištole ↩︎
Ef 6,12 Neboť náš zápas není proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech ↩︎
bojovat s Aragornem a Legolasem než se plahočit s Frodem a Samem ↩︎
podobně jako dovolená nebo prázdniny – když začnou, už začínají nezadržitelně ubývat. ↩︎
existují slavné odrůdy květin, tulipány, orchideje za tisíce dolarů apod. Typicky černý tulipán. Kdo si na ně ale vzpomene za pár týdnů nebo let? ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz