Římanům – kapitola 12

1 Vybízím vás tedy, bratři, skrze milosrdenství Boží, abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; to je vaše rozumná služba Bohu.

n.: líbící se / přijatelnou (v. 2);
n.: duchovní / týkající se slova (logikos);
Pavel čtenáře bratry k něčemu vybízí, něco po nich bude chtít – uvidíme, co.
K vykonávání je nabádá skrze milosrdenství Boží. Co to znamená? Co znamená někoho k něčemu vybízet skrze něco? Jde o zdůvodnění, proč to dělám, jaké k tomu mám důvody a autoritu. Např.: Vybízím tě jako tvůj kamarád, aby ses přestal opíjet. Vybízím tě jako tvůj ošetřující lékař, aby ses přestal opíjet. Vybízím tě, jako ten, komu na tobě záleží, abys….
Zde tedy: Protože Bůh vás milostivě přijal za svého a chová se vůči vám vždy milosrdně, mohu vás žádat, abyste podle toho jednali.
Co tedy? K čemu nás Boží milosrdenství má motivovat? Abychom vydali svá těla v oběť. Myslí se samozřejmě oběť Bohu.
Princip oběti známe, jde o jeden z hlavních Bohem používaných principů. Něco dáváme či předáváme Bohu. Vzdáváme se toho v Jeho prospěch.
Důvody pro oběť mohou být různé – např. očištění od hříchů, vděčnost nebo snaha Boha potěšit.
To nejcennější, co máme, jsou naše životy, jsme my sami. My se přitom projevujeme skrze naše těla, nic jiného zde na zemi k dispozici nemáme.
Pavel tedy vybízí, abychom Bohu dali celé naše pozemské lidství. Celý náš pobyt na této planetě, abychom předali, dali k dispozici jemu.
Oběť našeho já, naší pozemské existence má tedy být:
- živá: Obětiny se Bohu předávají tak, že se zlikvidují, spálí. Ohledně nás samých po nás takovýto způsob Hospodin nežádá – chce, abychom se mu dali k dispozici živí. Takové si nás pak používá ke svým záměrům.
- svatá: Tedy oddělená pro Boha a čistá. Než se Bohu dáme k dispozici, musíme se oddělit od světa (obrácením) a očistit křtem. Dále se pak průběžným očišťováním (pokáním) máme v čistotě udržovat.
- Bohu příjemná: Máme se snažit, abychom byli pro Boha obětí, která mu způsobí a bude působit radost.
Pokud se takto Bohu budeme přinášet (obětovat), bude to ten nejlepší způsob Boho-služby, jaký existuje. Nic lepšího nelze vymyslet. Nic lepšího pro Boha nemůžeme udělat. Pokud chceme Bohu sloužit, nelze to vymyslet rozumněji.

2 A nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou ^[své^] mysli, abyste mohli zkoumat, co je ⁽Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé⁾.

n.: rozpoznat;
n.: dobrou, přijatelnou a dokonalou Boží vůlí;
Tento věk znamená to, jak žijí lidé vně církve. Je vcelku jedno, jestli jde o dobu apoštola Pavla nebo o dnešek – vždycky platí, že svět žije způsobem, který křesťanům nemá, co nabídnout. Připodobňovat se mu znamená snažit se žít podobně nebo stejně, jako žije svět.
Křesťané nemají žít jako svět, ale mají se od něho stále více odlišovat. Původně do světa patřili a byli mu podobni. Postupně se ale proměňují a od způsobů světa „divergují“, vzdalují se, více a více se odlišují.
To, co se má proměnit, je naše mysl. Proměněná, od světa odlišená mysl je pak schopna střízlivě uvažovat – je schopna zkoumat, co si myslí a co chce Bůh.
Zjišťovat a promýšlet, co Bůh považuje za přijatelné a dokonalé. Tak má pak křesťan jednat.
Přijatelné znamená, že Bůh takové jednání považuje za správné. A dokonalé znamená, že že se máme snažit dělat vždy to nejlepší; hledat dokonalou Boží vůli, nespokojovat se s polovičatostí ani s kompromisy. Není důvod nedělat to nejlepší.

3 Skrze milost, která mi byla dána, pravím každému, kdo je mezi vámi: Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak, abyste jednali rozumně, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh.

HL; n~: povýšeně;
n.: rozvážně;
Začneme-li od konce, zjišťujeme, že Bůh lidem dává různou míru víry. Naše schopnost nerozhodovat se na základě viděného, ale na základě víry, je tedy rozdílná.
Dle Ef 4,7 vidíme, že kromě různé míry víry dostávají křesťané od Boha také různou míru milosti.
Je ještě něco, co křesťané dostávají v různé míře? Jistě ano – charismata, role v církvi a utrpení (1K10,13).
Lze ale říci obecně, že Bůh se svými dětmi jedná značně individuálně a přiměřeně. Tak totiž jedná dobrý pastýř se svými ovcemi: Krásně je to vyjádřeno v Iz 40,1 Bude pást své stádo jako pastýř, svou paží shromáždí jehňata a v náruči je ponese, březí povede pomalu.
Z této různé míry víry pak vychází to, jak (o sobě) smýšlíme. Pavel věřícím radí na skrze (na základě) milost, která mu byla dána. Pavel sám zakusil Boží milost, která jej nezaslouženě učinila apoštolem. To mu nyní umožňuje radit ostatním.
Co radí každému čtenáři jeho dopisu, potažmo každému křesťanu? Aby Nesmýšleli výš, než je třeba smýšlet. Co tím myslí? Zřejmě jde o nereálný pohled na sebe sama, o přeceňování vlastních schopností ve smyslu: Já bych mohl být také apoštolem, já bych také mohl kázat. Případně o Petrovské: Já Krista v žádném případě nezapřu.
Jde o realistický pohled na sebe sama. Přeceňování svých schopností je poměrně časté. Někdy svou situaci vyhodnocujeme správně (já např. dobře chápu, že při mých hudebních schopnostech by jistě bylo bláznivé chtít zpívat ve chvalách), jindy s tím máme potíže (přeceníme své tělesné schopnosti, vydáme se na neadekvátní túru do hor apod.). Zde jde kromě přeceňování vlastních schopností o přeceňování vlastní duchovnosti či kvality vlastní víry.
A jak tedy smýšlet máme? Tak, abychom jednali rozumně, podle toho, jaká míra víry nám byla udělena. Není každý hrdinou víry, někdo má víru slabou a taktak se drží.
Dá se z toho, že míra víry je nám udělována Bohem, vyvodit, že ji nemůžeme ovlivnit? Ve smyslu: Já mám holt víru slaboučkou, protože Bůh mi jí více nedal? S tím nepohnu, musím se s tím smířit, naučit se s tím žít?
Odpověď nebude jednoduchá ani jednoznačná – platí ano i ne současně. Jde o jedno z tajemství.
Pavel ale tuto informaci nepřináší „teologicky“ s cílem rozproudit teologickou „predestinační“ debatu. Cílem je říci: Nejsme všichni stejní. Povahově ani jinak. Ani víru nemáme všichni stejnou. Všichni věřící ale mají dost víry pro svůj vlastní život. Ať jsme velkými apoštoly, kazateli, mučedníky nebo jen „obyčejnými“ „řádovými“ nenápadnými křesťany, můžeme své životy prožít naplno. Pro okolnosti, ve kterých se nacházíme, máme od Boha víry dost.
Že jde o toto, vidíme i z dalšího pokračování Pavlových myšlenek níže:

4 Jako máme v jednom těle mnoho údů a všechny ty údy nemají stejný úkol,

Pavel přirovnává církev k tělu. Je jasné, že významnost údů je různá (ztráty vlasu si ani nevšimneme, ztráta ruky je pro tělo klíčová) – to však nic nemění na tom, že všechny údy jsou důležité a součástí celku. Vlasu stačí pro svou existenci a pro svůj úkol méně „víry“, než potřebuje ruka, neznamená to ale, že Bůh má vlasy méně rád nebo že je znevýhodňuje.
Nejen údy, ale i orgány mají různé úkoly a jejich důležitost je těžko posuzovat. Některé orgány jsou zbytné nebo zdvojené, jiné naprosto nepostradatelné. Nezáleží přitom na velikosti ani na viditelnosti či nápadnosti – bez takových příštítných tělísek nebo bez nadledvinek (velikosti špendlíkové hlavičky) se žít skoro nedá, a to ani nevíme, že je v těle máme. (I zkušený chirurg příštítná tělíska na krku obtížně hledá). To nemluvím o různých drobných gangliích v mozku, apod. (Z hlediska žláz s vnitřní sekrecí se vymykají varlata, která jsou viditelná a lidé odnepaměti znají jejich funkci).
S významem křesťanů v církvi tomu může být podobné – někdo je nenápadný jako žláza s vnitřní sekrecí a jeho skryté modlitby přitom mohou být pro církev zcela zásadní.
Někdo je ústy (mluvčím), někdo uchem či okem (sleduje situaci),jiný aktivní rukou, apod.

5 tak i my, i když je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu, ale jednotlivě jsme údy jeden druhého.

My křesťané (a křesťanů je mnoho) tvoříme tělo, tedy jeden celek. Spojuje nás příslušnost ke Kristu, to je náš jednotící prvek.
Nebýt Krista, měli bychom málo společného. Kdyby mimozemšťan (neznající člověka) viděl někde ležet ruku a jinde ledvinu, těžko by jej napadlo, že jde o část jednoho celku).
Kristus je tím, kdo dává částem smysl (víme odjinud, že Kristus je hlavou). Bez hlavy (fungujícího mozku) nemá tělo žádný smysl. Lidé s nefunkčním mozkem mohou nějakou dobu přežívat, jejich tělo může být dokonce relativně v pořádku, ale nic smysluplného neudělají.
Zajímavé je, že jednotlivě jsme údy jeden druhého: Zde je zdůrazněno nikoliv propojení s Kristem (hlavou), ale propojení vzájemné. Ruka je rukou pro nohu a noha je pro ruku Oko funguje pro ledvinu a ledvina pro ucho.

6 Máme rozdílné dary podle milosti, která nám byla dána: Má-li někdo proroctví, ať ho užívá v souhlase s vírou.

ř.: charismata;
Přirovnání církve k tělu a křesťanů k údům je geniální. Pavel na různost funkcí údů navazuje pojednáním o různosti duchovních darů, charismat.
Začíná tím, že to, že už to, že člověk nějaké charisma dostane, je milost. Každé charisma je od Boha nezaslouženým projevem přízně. Charismata jsou nenároková.
Odjinud víme, že Bůh charismata rozděluje, „jak chce“, tedy dle vlastního uvážení. A cokoliv nám dá, je to od Něho hezké – vždyť nemusel dávat nic a bylo by to v pořádku.
Jako první charisma Pavel zmiňuje proroctví, tedy schopnost nadpřirozeného vhledu do přirozené reality. Tento dar může, ale nemusí obnášet i vhled do budoucnosti. Prorok od Boha dostává informace přirozeným způsobem nedosažitelné.
Dar proroctví se má užívat v souhlase s vírou – co to znamená? Jde to vůbec jinak? Lze cokoliv užívat v ne-souhlasu s vírou? Snad má Pavel na mysli zneužití? Ve smyslu: Víra mi říká, že bych dar proroctví měl využívat ve prospěch církve. Ale já ho raději využívám při svých sázkách na dostihy?

7 Má-li službu, ⁽ať slouží⁾. Je-li vyučující, ⁽ať učí⁾.

U všech sedmi charismat lze také doplnit ‚svůj dar rozpozná‘ nebo ‚ať svůj dar používá‘. ř.: v té službě;
ř.: v tom vyučování;
Druhým charismatem je služba. Není specifikováno, o jakou službu jde. Napovědět může řecké slovo διακονία, diakonia, které ukazuje k praktické službě ve sboru. Nespecifikované důležité práce je v církvi mnoho. Kdo je jen trochu schopný a ochotný, je ihned zapojen.
Pokud máš schopnosti, zapoj je do služby v církvi.
O lidech schopných učit platí to samé: Ne každý má učitelské obdarování – to vyžaduje nejen znalosti, ale schopnost je předat dál. Pokud toto máš, vyučuj.

8 Má-li dar povzbuzování, ⁽ať povzbuzuje⁾ Kdo rozdává, ať rozdává upřímně. Kdo stojí v čele, ⁽ať je horlivý⁾. Kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí radostně.

n.: napomínání; ř.: je-li povzbuzující, … rozdávající, … stojící … prokazující …
ř.: v tom povzbuzování / napomínání;
ř.: v přímosti / prostotě;
n.: štědře;
ř.: v horlivosti / píli;
ř.: v radosti;
Čtvrté až sedmé charisma:
- Povzbuzování:
  - Je zajímavé, že povzbuzování je samostatný duchovní dar. České chápání slovo by mohlo svádět k představě, že povzbuzovatel vlastně sám nic nedělá, pouze se „přiživuje“ na činnostech druhých lidí. Vidí někoho házet lopatou na stavbě modlitebny, přijde k němu, poklepe muna rameno: Jde ti moc hezky, vydrž! Vidí někoho dávat almužnu, pochválí ho za to. Kazateli pochválí kázání a hudebníkům chvály.
  - Tak to to jistě myšleno není. Vysvětlení lze nalézt v použitém řeckém slovu je παρακαλῶν (parakalōn), odvozené od slovesa παρακαλέω (parakaleō). jeho význam je mnohem širší: povzbuzovat, napomínat, utěšovat nebo nabádat. Nejznámějším příkladem povzbuzovatele je sám Duch Svatý. Povzbuzovatel v církvi tedy dělá to, co Svatý Duch.
  - Obnáší to kromě povzbuzování (Vydrž, nevzdávej to, má to smysl), také stát někomu po boku (jako Sam stál věrně po boku Froda), poskytování podpory, motivace a útěchy. Cílem je posílit víru a pomoci vytrvat v těžkostech.
  - Jsi-li tedy obdarovaný empatií a schopností povzbuzovat, dělej to. Je to důležité!
- Rozdávání:
  - Jde o lidi ochotné a schopné podporovat druhé. Nejde nezbytně o bohaté členy církve – taková byla i Tabita / Dorkas (Sk 9), která „oplývala dobrými skutky a dáváním almužen“, což spočívalo (mimo jiné) v šití košil a plášťů pro chudé vdovy.
  - Jde hlavně o ochotu se rozdělit – znám poměrně chudé lidi, kteří dávají „na všech stranách“.
  - Pavlův pokyn zni: Ať rozdává upřímně. Zjevně tedy lze tedy rozdávat neupřímně. Jak se dává neupřímně? Zřejmě člověk sice dává, ale nerad, se“ skřípěním zubů“, neochotně. Je mu darovaného líto. My víme odjinud (2K 9,7 Každý ať dá, jak si předsevzal v srdci, ne se zármutkem nebo z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh), že Bůh miluje ty, kdo dávají ochotně a radostně.
  - Lze dávat radostně? Určitě ano.
- Charismatem je i stání v čele, tedy vedení či zastupování navenek. V církvi je řada vedoucích pozic. Ujmout se jich není jen tak, není to pro každého. Bůh si do těchto pozic povolává lidi ochotné a schopné a zároveň je pro jejich vykonávání vybavuje.
  - Ten, kdo v čele stojí, má být horlivý – tedy dělat svou práci s nasazením, intenzivně a naplno. Opakem je vlažnost, práce na půl plynu, apod.

Je zajímavé si všimnout, že v tomto výčtu charismat jsou kromě prvního proroctví všechny „přirozené„. Jeden je nadpřirozený a šest přirozených, tedy založených na přirozených schopnostech nebo postavení člověka. Přesto Pavel hovoří o službě, vyučování, povzbuzování, rozdávání a vedení jako o duchovních darech. Jde o trochu jiný přístup, než v ostatních výčtech charismat, kde převažují ty nadpřirozené:
- V 1K 12,8n. je charismat 9 a všechny nadpřirozené
- 1K 12,28n je jich 9, z toho šest nadpřirozených, apod.
Možná jde spíše k vybídnutí, abychom pro církev využívali svých přirozených obdarování.

9 Láska ať je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému.

Láska je svorníkem všeho. Láska je oběhovým systémem našeho duchovního těla, jak řekl nějaký teolog. Bez oběhu krve je tělo mrtvé, bez lásky je mrtvé také křesťanství. Bez lásky nemá křesťanství smysl. Motivem Božího jednání je láska.
Zdá se, že Pavel si uvědomuje, že s láskou to někdy není jednoduché. Že křesťané o lásku usilují, resp. uvědomují si, že o lásku usilovat mají.
Uvědomuje si také, že lásku je možno napodobovat, resp. že je možno ji předstírat. Přetvařovat se, tedy předstírat lásku, kterou ve skutečnosti nemáme.
Pavel vyzývá, abychom usilovali o lásku upřímnou. Když to po nás chce, musí to být možné.
Když my sami nejsme schopni lásku vyprovokovat, vždycky můžeme požádat Boha, aby nám lásku daroval.
Ošklivte si zlo: Máme si zlo hnusit, mít k němu odpor. K dobrému máme naopak lnout.
Jde o aktivní rozhodnutí – je na našem rozhodnutí, k čemu lneme a co si ošklivíme. Můžeme se rozhodnout, jak svůj život žijeme a čím se zabýváme. Pěkně to vystihuje krátký příběh:

Ptali jednoho kazatele, jak to dělá, aby žil dobrý život. Odpověděl jim podobenstvím: 
V mém nitru žijí dva psi - jeden dobrý a jeden zlý. Ti se mezi sebou perou. 
Zeptali se ho: A který z těch psů vítězí? 
Odpověděl: Ten, kterého více krmím.

10 Vroucně se navzájem milujte bratrskou láskou, ⁽v prokazování úcty⁾předcházejte jeden druhého.

ř.: uctivostí;
Již víme, že láska je důležitá a že má být ryzí. Nyní vidíme, že má také být:
- vroucí – tedy je vlažná nebo dokonce chladná
- bratrská – Pavel tedy nehovoří o lásce mezi mužem a ženou, ale o sourozenecké lásce mezi křesťany.
Prokazování úcty má mezi křesťany být běžné a univerzální. Neprokazujeme úctu pouze výše postaveným, muži ženám, mladí starším a podobně. Prokazujeme úctu každý každému.
A máme se v tom předhánět – nečekat tedy na druhé, máme s prokazováním úcty začít sami.

Bratr Tomáš v kázání použil pěknou ilustraci hodnoty člověka: 

Vzal stokorunovou bankovku a nabídl ji zájemcům v publiku. Zájem byl značný. Pak ji hodil na zem a znovu ji nabídl - zájem stále byl, i když trochu menší. Pak ji zmačkal a nakonec ji zmačkanou hodil na zem a pošlapal. O takovou bankovku už byl zájem zřetelně menší. Hodnota bankovky přitom zůstala stále stejná, bez ohledu na to, jak vypadala. 

Podobně je tomu s hodnotou člověka: Bez ohledu na to, jestli jsme "bankovkou" novou nebo pomuchlanou životem a pošlapanou lidmi, jestli jsme oceňovaní nebo pohození na zemi, jestli jsme bezdomovci nebo boháči, jsme stále lidmi s Božím otiskem v nás a s nevyčíslitelnou hodnotou.

11 V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu.

Horlivost nebo pilnost (Pavlík překládá v pilnosti neliknaví), má tedy být univerzální vlastností křesťanů, netýká se pouze těch, kdo stojí v čele.
Je použito slovo řecké slovo „σπουδῇ“ (spúdē) 1. spěch, chvat 2. horlivost, píle [12 výskytů]
Jde o naléhavé, energické a odhodlané vynaložení úsilí . Opakem je lenost nebo liknavost.
Takoví máme být a to setrvale, bez ochabování.
Kromě toho máme být vroucího ducha (řecké slovo „ζέοντες“ , slovo známe z horlivosti zélotů).
Náš duch má tedy být vroucí, vášnivý, nadšený, intenzivně angažovaný.

12 V naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbě vytrvalí.

n.: Z naděje;
n.: vytrvale se věnující / cílevědomí / oddaní m. (stejný výraz;
Další tři pokyny, každý velmi „vydatný“.
V naději se radujte: Máte velmi reálnou naději, že vše ohledně vás dobře dopadne. Bůh má vaše životy pevně v rukách. Z toho je legitimně možno mít radost.
V soužení buďte trpěliví: Obtížné situaci budou nutně nastávat. Je nutné je vydržet a nevzdat se.
V modlitbě vytrvalí: Modlitba je náročná disciplína. Často nestačí se pomodlil jednou nebo dvakrát. Modlitby musí být vytrvalé.

13 Sdílejte se se svatými v jejich potřebách, usilujte o pohostinnost.

Svatí jsou všichni křesťané. Používat pro označení křesťanů slovo „svatí“ je legitimní – samozřejmě nejde o svatost v římsko-katolickém chápání, ale o svatost jako oddělenost a očištěnost pro službu Bohu.
Křesťané / svatí mají potřeby – tak tomu bylo, je a vždycky bude. Je fajn, když člověk není na všechno sám. Sdílení starost je poloviční starost.
Je třeba se o potřeby jedněch druhých zajímat a vzájemně si v nich pomáhat. Kdybych se dnes zeptal ve sboru, jaké má kdo potřeby, bylo by spektrum stejně pestré a široké, jako je život sám.
V tomto je nezastupitelná role domácích skupinek, kde je možnost o svých potřebách hovořit (a také se na ně vyptávat) větší, než na společné bohoslužbě. Je důležité o sobě vědět.
Každý má v životě těžká období, kdy je čistým příjemcem zájmu a pomoci od druhých. Dlouhodobě ale mát být naše přijímání a dávání v rovnováze. Ti, kdo naopak pouze dávají jsou zase v nebezpečí vyhoření a osamělosti. Je třeba si hlídat obě polohy.
Pohostinnost je zanedbávaná křesťanská ctnost. Naše kultura pohostinnosti příliš nepřeje. Více o pohostinnosti píši v Žd 13,2. Mimo jiné se tam dočteme, že v rámci pohostinnosti můžeme nevědomky pohostit i „převlečené“ anděly.

14 Dobrořečte těm, kteří vás pronásledují, dobrořečte a nezlořečte.

Pavel pokračuje v sekci „různé“: Dává další a další pokyny pro křesťanský život.
Nyní se pokyn týká toho, jak se máme chovat vůči tem, kdo nás pronásledují. Máme jim dobrořečit a nemáme jim zlořečit.
Jde tedy o to, jak o našich pronásledovatelích mluvíme a co jim při našem mluvení přejeme.
My v naší zemi jako křesťané žádnému pronásledování vystaveni nejsme, nicméně příležitostně se mohou vyskytnou lidé, kteří nám dělají kvůli naší víře problémy. Je velmi důležité, abychom o nich mluvili hezky, abychom nezklouzli do nadávek a proklínání. Když se Ježíš mohl modlit a vymýšlet polehčující okolnosti pro své mučitele (Odpusť jim, neboť oni nevědí, co dělají), čím spíše bychom neměli vůči našim odpůrcům zahořknout my.
Souvisí to i s tím, jak mluvíme o našich autoritách – o naší české vládě, prezidentovi, ale i o strukturách evropských; také o městských a vesnických starostech a hejtmanech, ale i o našich nadřízených na pracovištích a ve školách.
I kdyby se do ve svých funkcích dopouštěly chyb nebo dokonce jednaly zle, na věci to nic nemění – my máme vždy dobro-řečit a nikdy zlo-řečit.
V Mt 12,36 Ježíš varuje, že budeme souzení z každého neužitečného výroku a že podle svých slov budeme ospravedlněni a podle svých slov odsouzeni. Váha slov je tedy enormní a burcující.
Zvláště velký pozor Je třeba si dávat na mluvení o autoritách v církvi, protože ty jsou Bohem chráněny speciálně (1Tim 5,17 Starší, kteří zastávají dobře svůj úřad, jsou hodni dvojí cti, zvláště ti, kteří se namáhají kázáním a vyučováním. 1Tim 5,19 Žalobu proti staršímu nepřijímej, leda na základě výpovědi dvou nebo tří svědků).

15 Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.

Nemáme v životech „jet svou agendu“ a nebrat ohled na ostatní. Když někdo prožívá období těžké a já zrovna radostné, máme se přizpůsobit.
Naopak (ostatní období radostné, já období těžké) do určité míry také – ale jsme jen lidé a ne stroje. Za každou cenu se přetvařovat, ideálem není
Ježíš se před posledním týdnem svého života také nehýřil optimismem a netvářil se „jakoby nic“.
Nicméně jsme zde především pro druhé, pro jejich potřeby. Profesionál z pomáhající profese také odloží své osobní problémy a plně se věnuje řešení starostí druhých lidí: Hasič zasahuje, i když je smutný, lékař léčí, i když má doma starosti.
My jsme na této zemi pro druhé lidi, tak se podle toho máme chovat.
Empatie, tedy schopnost vcítěni je důležitá. Asi všichni známe lidi, kteří jsou plně zaujati sami sebou, že jim na druhé nezbývá žádný prostor. Ty se zmíníš, co prožíváš, oni mávnou rukou: To nic není, to já jsem prožil to a to … a půl hodiny pokračují o sobě.

16 Mějte jeden k druhému stejný ohled. Nepomýšlejte na vysoké věci, ale nechte se vést k obyčejným. Nebuďte moudří sami podle sebe.

n~: Buďte navzájem v souladu;
ř.: nízkým (věcem / lidem);
Dva zajímavé příkazy:
Mějte jeden k druhému stejný ohled. Jiné překlady:
- NIV, ESV Live in harmony with one another
- ČEP Žijte spolu svorně
- Pavlík: Buďte jedné mysli mezi sebou
- BK: Stejné mysli jedni k druhým buďte
Co je tím myšleno? Jednomyslnost – v jakém smyslu? Harmonické soužití – v jakém smyslu? Máme usilovat o tom, abychom věci viděli stejně. Jde to? A je to žádoucí? Do určité míry ano – rozhodně není cílem vyhledávat za každou cenu rozdíly v názorech nebo se navzájem „rozhádávat“.
Na druhé straně nejde o unifikaci názorů – kdybych se v církvi zeptal, jak se kdo dívá na některé obtížné teologické otázky, jistě bych zjistil celé spektrum názorů. A to je v pořádku, nyní cílem všechny ve všech otázkách „zformovat do pravověří“.
Pavel má zřejmě na mysli, že máme vyvíjet upřímnou snahu o konsenzus. Jednota není nejvyšším cílem, nejvyšší hodnotou – důležitá ale je. Pravda je důležitější než jednota za každou cenu, ale musíme pravdu vyvažovat snahou o jednotu. Kompromisy v méně podstatných záležitostech, jsou možné. To, že mám v něčem pravdu (nebo si to myslím), neznamená, že jí kolem sebe musím sekat hlava nehlava.

Nepomýšlejte na vysoké věci, ale nechte se vést k obyčejným. O co jde? Zřejmě o to, že ne každý musí být apoštolem, evangelistou, divutvůrcem nebo zkrátka vedoucím. Křesťanský život je možno prožít obyčejně a není to nic špatného.
Tento bratr se obrátil v mládí, celý neděli co neděli věrně chodil na bohoslužby do jednoho obyčejného malého sboru. Pracoval celý život na poště, vychoval s manželkou dvě děti. I tak může vypadat křesťanův vítězný život. Tak také většinou životy věřících vypadají. Pronásledování a různé životní turbulence do toho často „hodí vidle“, ale nevzdat cestu za Pánem je vekou hodnotou.
Ani do utrpení se není třeba hnát (Je možno „mít se před ním na pozoru“ Mt 10,17).
Když je třeba při přípravě evangelizace nachystat jídlo a sehnat řečníka, je rozumné přihlásit se spíše o to první. Platí zásada, že když nás Bůh bude chtít povýšit, nic Mu v tom nezabrání. Ale když se nacpu někam, kam nepatřím, zadělávám si na problém (srv. Ježíšovo podobenství o předních a zadních místech na hostinách).

Nebuďte moudří sami podle sebe: „Nebuďte moudří ve svém vlastním úsudku“ nebo „ve svých vlastních očích“. Smyslem zřejmě je vyvarovat se příliš vysokého mínění o vlastní moudrosti nebo chápavosti. Máme být otevření vůči pohledům druhých a především nezapomínat, že plnou pravdu drží pouze Hospodin.

17 Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Přede všemi lidmi mějte na mysli ušlechtilé věci.

Odplácení je vyloučeno, přísně zakázáno. Facka za facku už opravdu neplatí. Lidé se chovat zle mohou, my jim stejnou mincí oplácet nesmíme.
Často řešíme problém, jak moc je křesťan povinen snášet příkoří, jak moc po sobě má nechat „šlapat“. Např. nechat se šikanovat od spolužáků nebo od vedoucího v práci.
Jde o obtížnou otázku a existuje řada svědectví, kdy křesťané přemohli zlo tím, že takové příkoří snášeli, tedy že se nebránili vůbec. (Farmář, kterému zloději kradli úrodu, jim ještě pomohl nakládat).
Jsou ale situace, kdy pravděpodobně je v pořádku se sám za sebe postavit, kdy je možno se bránit násilí nebo vzepřít příkoří. Mé pochopení je zhruba ve smyslu: Když mě někdo chce zbít, nejsem povinen si ti to nechat líbit. Mohu se bránit.
I v zákonech je obsažen institut přiměřenosti obrany: Když mi ale chce dát facku, nemohu jej za to přizabít basebalovou pálkou ani se mu později mstít spřádáním zlomyslných plánů.
Jinak řečeno: S bázní a třesením se přikláním k tomu, že křesťan má právo na sebeobranu (ať už v osobní nebo ve vyšší, např. státní úrovni) – jde ale o složitou teologickou otázku.

18 Je-li možno, pokud to záleží na vás, mějte pokoj se všemi lidmi.

Nádherně realistické přikázání: Je-li možno vystihuje, že žít se všemi lidmi v pokoji nelze. My se o to ale snažit můžeme a musíme.
Za to, jak se k naší snaze postaví druzí, zodpovědnost neneseme.
My nemáme být těmi, kdo konflikty vyvolávají nebo živí. To, co jsme schopni ovlivnit, se máme snažit vést v pokoji.
Všechno neovlivníme a konflikty tedy i v životech věřících nutně nastávají. Ale opět – máme se spíše snažit být těmi, kdo působí pokoj, kdo konflikty žehlí. Ne za každou cenu, ale ano.
Ježíšův přístup ke konfliktům je nám vzorem – měl jich řadu, i když se do nich většinou nehrnul. Konfliktům ale ani neuhýbal, když šlo o podstatné věci. Většina byla s farizei a náboženskými autoritami. Někdy byl „pěkně naštvaný“ a slovy nešetřil, někdy „vyklidil pole“.
V Př 20,3 je napsáno: Pro člověka je ctí upustit od hádky, rozzuří se každý hlupák. Rozzuřit se je opravdu lehké. Hněvivým lidem chybí sebeovládání, což je důležitá schopnost, ovoce Ducha.

19 Nemstěte se sami, milovaní, nýbrž dejte místo Božímu hněvu, neboť je napsáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘

[v NS jako oslovení 29×;]
h.: připravené věci pro něj;
Msta, pomsta či odplata nejsou samy o sobě špatné. Naopak – i lidská spravedlnost je správná a dobrá.
Msta přináší spravedlnost. Msta je spravedlností, která má osobní stránku. Mstím se za něco, co se mě osobně týká.
Soudce se nemstí, ale trestá. V určitém směru, by se ale dalo říci, že se za spáchané zlo mstí jménem společnosti.
Bůh samozřejmě není proti spravedlnosti ani proti mstě – naopak On je ten, kdo oboje prosazuje.
(Koneckonců každý hřích je primárně proti Bohu, takže On je jediný, který má právo se mstít za každý hřích na této planetě).
Pavel cituje Dt 32,25 Mně patří pomsta a odplata, v čase, kdy klopýtne jejich noha, neboť den jejich pohromy je blízko, ⁽to, co na ně má přijít,⁾ si pospíší.
Je řeč o Božím hněvu – Bůh se opravdu hněvá. Má zlost na lidi – jací jsou a co dělají. Není se, co divit. Ani si není třeba pouštět zprávy, natož černou kroniku – stačí se porozhlédnout kolem sebe. Vždyť i v pouhých rodinách, ve vztazích manželů a rodičů a dětí je tolik tolik zla, že z toho jde člověku hlava kolem.
A Bůh svému hněvu dá průchod. A to hrozným způsobem. Každé (opravdu každé) zlo bude potrestáno. Nekajícní lidé budu navždy „odsunuti“ na hrozné místo.
A proč tedy lidé mají soud a mstu předávat Bohu? Důvodem je naše hříšná přirozenost a naše omezené schopnosti: I ten nejlepší lidský soud a soudce je ovlivněn svou vlastní hříšnosti a omezeností svého rozumu. Jeho soud není dokonale objektivní, nikdy nemůže znát dokonale vše: Všechny okolnosti hříchu, osobu pachatele, okolnosti přitěžující a polehčující. A rozsudek je ovlivněn vlastním předporozuměním.
Běžné lidské soudy si na spravedlnost ani nehrají (kromě Ústavního soudu, který také ale netvrdí, že hledá absolutní spravedlnost, pouze věci posuzuje z hlediska Ústavy jako nejvyššího Zákona). Soudí věci z hlediska porušení práva, nikoliv z hlediska vyšší spravedlnosti.

20 Ale: ‚Jestliže má tvůj nepřítel hlad, dávej mu jíst, a má-li žízeň, dávej mu pít; když to budeš činit, nasypeš žhavé uhlí na jeho hlavu.‘

Jde o „šílený“ příkaz, naprosto protiproudní, naprosto proti přirozenému chápání věcí.
Pavel jej ale nevymyslel – jde opět o citát ze SZ. Tohle vymyslel Šalomoun a Bohu se to natolik líbilo, že to nechal zapsat jako inspirovanou radu nebo příkaz.
Př 25,21 Jestliže ten, kdo tě nenávidí, hladoví, nakrm ho chlebem, jestliže žízní, napoj ho vodou, 22 neboť mu nahrneš řeřavé uhlí na hlavu a Hospodin ti odplatí.
Co tedy trojice Šalomoun, Pavel, Bůh doporučují? Nasytit hladového nepřítele či napojit žíznivého. Proč? Jakou to má logiku? Vždyť je v mém zájmu, aby se mému nepříteli dařilo co nejhůře – aby byl paralyzován tělesnými potřebami, v extrémním případě aby zemřel žíní či hladem a já měl o starost méně.
Důvod je uveden: Cílem je nepřítele zahanbit. Nepřítel si uvědomí, že jsi mu zcela nelogicky pomohl a zastydí se za své nepřátelské pocity nebo chování vůči tobě.
Není vzácné, že člověku dojde, že ten, koho nesnáší nebo nemá rád, zase tak špatný není.

Jedna z mých pratet údajně při odsunu Němců vzala vědro s vodou, postavila se na okraj silnice a dávala jim během pochodu napít. Domnívám se, že její chování bylo naplněním tohoto Pavlova příkazu.

21 Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem.

Nepřítel vůči tobě smýšlí a jedná zle. Ty na tento přístup ale nepřistoupíš a odplácíš mu dobrem. Kupodivu dobro může v tomto případě být silnější, než zlo. Dobro může zlo přemoci.
Jakub píše v 1,20 Neboť lidským hněvem se Boží spravedlnost nevypůsobí. Boží spravedlnost se prosadí jedině dobrem.

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz