Skutky – kapitola 18

1 Po těchto událostech odešel ^[Pavel^] z Athén a přišel do Korintu.

• [asi 88 km záp. od Athén, hl. město senátorské provincie Achaje (v. 27!), sídlo římského místodržitele (v. 12), v té době největší město Řecka;
• Po jakých „těchto“ událostech? Po pobytu v Aténách, městě intelektuálů a duchovních badatelů: Pavel jim při svém proslovu řekl, že Bůh bude skrze Ježíše soudit svět a že o to všem poskytl důkaz že jej vzkřísil z mrtvých. Reakce byla příznačná: Jakmile uslyšeli o vzkříšení mrtvých, jedni se mu posmívali a druzí řekli: „Poslechneme si tě o tom ještě jindy.“. Tak ⁽od nich⁾ Pavel odešel.  Ale někteří se k němu připojili a uvěřili; mezi nimi i Dionysios Areopagita, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní. (zřejmě významný muž a pozdější místní biskup).
• Jak by člověk takovýto svůj misijní výjezd ohodnotil? Jako úspěch nebo jako fiasko?
• Pavla a jeho tým to určitě nerozhodilo – tak to zkrátka ve světě chodí. Málokdy a málokde je reakce na evangelium masová a jednoznačná. Ale téměř vždy se najdou duše připravené přijmout spásu.

2 Tam nalezl nějakého Žida jménem Akvila, ⁽který pocházel⁾z Pontu, a jeho ženu Priscillu. Ten nedávno  přišel z Itálie, protože Klaudius nařídil, aby všichni Židé odešli z Říma. Pavel k nim přišel, 

• zdrobnělina od Prisca;
• [v r. 49 (viz Suetonius, Claudius];
• Neexistují náhody. Nejvyšší má vše pod kontrolou. Směřuje okolnosti k tomu, abychom se setkali se správnými lidmi.
• Svět je drsné místo k životu – kdyby starosta rozkázal, že v Ostravě od příštího měsíce už nechce vidět žádné křesťany, nešlo by o jednoduchou situaci. Kam bychom šli? Máte někde příbuzné? Šli bychom do Prahy, Olomouce nebo do Aše? A co kdybychom museli opustit Česko? Našli bychom tam práci alespoň nekvalifikovanou?
• V dnešní době si tuto situaci můžeme představit snáze, protože všichni známe nějakého ukrajinského uprchlíka nebo rodinu (2024).
• Akvila byl Žid. Jako hosté v cizí zemi si k sobě našli cestu snadno – když v zahraniční uslyšíme češtinu, okamžitě reagujeme. V Jižním Súdánu se člověk dá do řeči s každým bělochem, kterého potká (jenomže tam žádného nepotká).
• Někdy se diskutuje o roli žen v církvi¹ – zde Priscilla není vůbec opominuta, byla stejně důležitá jako její manžel.

3 a protože měl stejné řemeslo, zůstával u nich a pracoval; byli totiž výrobci stanů.

• Jak si tyto manžele představujeme? Jako padesátníky, kterým už děti vylétly z hnízda? Nebo měli děti s sebou? Děti měli u prarodičů? Byli bezdětní?
• Společně založili firmu.
• Vyráběli „outdoorové“ vybavení. Ušít dobrý stan není maličkost. A kvalita se časem prosadí.
• Židé měli po tisíciletí pravidlo, že své syny sice učili obchodu nebo bankovnictví, ale vždy zároveň trvali na tom, aby se syn vyučil nějakému řemeslu. Svět je nejisté místo k životu, ale dobrý instalatér nebo zedník bude žádaný vždy.
• Kromě obživy se Pavel pohyboval v běžném světě, což je užitečné. Na jedné straně je skvělé, že máme v církvi dobrou komunitu, na druhé straně zůstává důležité, abychom jako sůl této země byli rozeseti po našich pracovištích.
• Křesťanství není záležitostí nedělních bohoslužeb – příchodem pondělka naše křesťanství nekončí, ale začíná.
• Naše práce je naší bohoslužbou. V žádném případě tomu není tak, že práce pastora je duchovnější, než práce v úklidu nebo kdekoliv jinde. Křesťan dokáže vytvořit chrám i z „popelářského vozu“.
• Dobré to mají třeba kadeřnice – ne, že by musely každou svou klientku evangelizovat, ale jsou nablízku lidem, znají je a jejich potřeby.
• Pavel si, jak víme, zakládal na tom, že jako misionář pracoval a nespoléhal výhradně na dárce. Bral to jako nadstandard, který odvádí Bohu.

4 Každou sobotu rozmlouval v synagoze a přesvědčoval Židy i Řeky.

• Takže po nějakou dobu, možná několika měsíců byl Pavlův program následující: od neděle do pátku šil stany a v sobotu šel do synagogy, kde lidem vykládal, že Ježíš byl vzkříšen a že on, Pavel se s ním setkal.
• Jak se k tomu dostali Řekové, těžko říci – možná se z nedostatku jiné zábavy chodili v sobotu podívat do synagogy? Asi těžko, nicméně v mnoha zemích stále platí, že nabídka nedělní zábavy není tak široká jako na Západě² a návštěva bohoslužby je pro lidi jedinou možností společenského setkání a „zábavy“.

5 A když Silas a Timoteus sestoupili z Makedonie, věnoval se Pavel zcela hlásání slova a dosvědčoval  Židům, že Ježíš je Mesiáš.

• Silas je v Pavlových listech zmíněn třikrát, pokaždé spolu s Timoteem. Zmiňuje ho ve svém prvním dopise jako Silvana i ap. Petr.
• Jejich příchod musel být pro Pavla povzbuzením. Dokážeme si představit, jaké je povzbuzení, když v cizině člověk má spřízněné duše.
• Zároveň mu jejich příchodu uvolnil ruce – zřejmě převzali starosti o firmu a Pavel měl větší prostor pro rozhovory s lidmi.
• Vidíme tedy princip, že takováto dělba práce je možná a žádoucí: Pavel byl v rozhovorech s lidmi z týmu jasně nejlepší, bylo tedy logické, že se mu ostatní snažili pro ni vytvořit prostor. Bylo to jistě efektivnější, než kdyby všichni dělali na stanech a odpoledne se všichni společně věnovali rozhovorům.
• My máme dobrého pastora, takže je nanejvýše správné, když mu svými finančními příspěvky děláme prostor, aby se mohl věnovat tomu, v čem je opravdu dobrý.
• Neznamená to ale, že tím, že jsme odevzdali desátek, máme „hotovo“; že pastor je nyní námi placenou „službou“, která udělá vše za nás. Jak jsme již řekli, naše pracoviště zůstává naším chrámem.

6 Když se vzpírali a rouhali, vytřásl svůj šat a řekl jim: „Vaše krev na vaši hlavu. Já jsem od ní čistý. Od nynějška půjdu k pohanům / národům.

• Situace nakonec uvízla na mrtvém bodě – Židé v synagoze se nechtěli nechat přesvědčit (vzpírali se Pavlovým argumentům) a byli agresivní.
• Rouhali se – zřejmě tedy mluvili o Kristu nevybíravě.
• S tím se nedá nic dělat. Když člověk nechce, nechce. Existují hranice, kdy již další diskuze nedává smysl.
• Vytřásl šat: jde o symbolický akt, který vyjadřuje – nechci s vámi už mít nic společného. Ani ten prach z vaší synagogy už mi vás nebude připomínat. Končím s vámi.
• V dnešní době bychom možná řekli: Mažu si vás z telefonu.
• Vaše krev na vaši hlavu. Já jsem od ní čistý: Jestliže dopadnete špatně, jestliže promarníte své životy a skončíte v pekle, je to váš problém. Já jsem vám cestu k záchraně nezatajil. Snažil jsem se vám ji ukázat tak jasně, jak jsem jen dokázal.
• My nejsme zodpovědní za spásu lidí kolem nás. Jsme zodpovědní za to, abychom jim ukázali cestu k záchraně, ale jak s touto informací naloží, již ovlivnit nemůžeme. Bůh nás nebude volat k zodpovědnosti za to, že se někdo neobrátil. Za to, že jsme mu o možnosti záchrany neřekli, ale ano.
• Naši službu máme pravidelně vyhodnocovat – když vidíme, že se někde vlamujeme do zavřených dveří, je legitimní se přesunout jinam.
• V jaké situaci se nacházíme v naší zemi a v Ostravě?
  • Na jedné straně jsme v Pavlově situaci v tom smyslu, že je zde řada lidí, kteří o Kristu nikdy neslyšeli.
  • Na druhé straně sytíme přejezené. Lidé se mají dobře a nevědí, že „loď se potápí“. Neoceňují proto naši zvěst o Zachránci.

Titanik tohoto světa má má díru a dříve nebo později půjde ke dnu. My to víme a známe cestu k záchrannému člunu. Nechat si ji pro sebe je velký hřích - zodpovědnost za utopené pak neseme my. Ale když jim cestu ukážeme a oni záchranný člun nevyužijí, jde o jejich zodpovědnost. Nahnat je do člunu násilím nelze. 

 

• Od nynějška půjdu k pohanům / národům: Snažit se vlomit do zavřených dveří v určité chvíli přestane dávat smysl. Začne jít o ztrátu času a energie.
• Je důležité tuto chvíli rozpoznat a přesměrovat své úsilí jinam. Proč se dobývat do dveří, které někdo zevnitř drží zavřené, když u sousedů jsou dveře otevřené a jsme vítaní a zvaní?
• Na druhé straně víme, že vytrvalost je důležitá. Někdy se za někoho modlíme po desetiletí, než se něco stane.
• Rozpoznat, kdy to máme úporně znovu a znovu zkoušet a kdy je třeba jít dál, nemusí být vždy jednoduché. Většinou nám ale Bůh rozpoznání dá.

7 Přešel odtamtud a vstoupil do domu jednoho muže jménem ^[Titus^] Justus, který ctil Boha; jeho dům sousedil se synagogou.

• Kde je vůle, najde se i cesta. Bůh nenechává své děti dlouho tápat.
• Titus zjevně nebyl Žid, což mu ale nebránilo, aby ctil Boha. Aby s Bohem ve svém životě počítal, měl k Němu respekt a snažil se jej poslouchat a následovat.
• Připravená srdce (někteří používají termín „kandidáti spasení„) lze nalézt všude. Jde o lidi, jejichž srdce Svatý Duch připravil, takže, když se pak setkají s evangeliem, přijmou ho.
• Titus byl takovým člověkem. Nejen, že přijal dobrou zprávu, ale hned Pavla pozval do svého domu, který nabídl jako vhodné shromaždiště věřících.
• Uvěřivší Židé to neměli daleko.

8 Představený synagogy Krispus s celým svým domem uvěřil Pánu; také mnozí Korinťané,  kteří  poslouchali, ⁽přistupovali k víře a dávali se křtít⁾.

• Vidíme, že situace nebyla jednoznačná: na jedné straně už dohadování se židy Pavla přestalo bavit, na druhé straně to nebylo tak, že by jej odmítli všichni.
• Obrátil se dokonce představený synagogy.
• Také mnozí ne-židé reagovali. To, co Pavel říkal, je zajímalo a připravené duše to přijaly.
• Vyjádřením uvěření byl jako vždy křest.
• V každém případě šlo o dynamickou, vyvíjející se a do značné míry chaotickou situaci. Tak to s evangeliem bývá, tak tomu dokonce musí a má být.

9 V noci řekl Pán skrze vidění Pavlovi: „Neboj se, ale mluv a nemlč, 

• Pavel zřejmě prožíval nějakou krizi – situace v Korintu houstla, přibývalo nepřátelských projevů nebylo se nějakou dobu nic „nedělo, lidé se neobraceli, služba byla v nějakém mrtvém bodě.
• Pavel potřeboval povzbuzení – o nic jiného, než o povzbuzení totiž nejde.
• Pavlovi se dostalo povzbuzení v noci a ve vidění: Kdyby šlo o sen, bylo by to zřejmě explicitně řečeno, takže ne ve snu, ale ve vidění. Pavlovi bylo něco „promítnuto“. Nevíme vlastně, co, protože je řeč pouze o slovech, která slyšel. Slovo „slyšení“ s v tomto smyslu nepoužívá, takže možná Pavel v noci slyšel Boží hlas. (Možná mu slova mohla být ukázána napsaná).
• Co mu Bůh chtěl sdělit? Neboj se, ale mluv a nemlč: Pavel tedy musel mít strach. Okolnosti mu ukazovaly, že když bude pokračovat stejně, jako doposud, dostane se „do maléru“. Zřejmě zvažoval, že si „dá pauzu“, že nebude o Kristu mluvit tak moc a tak naléhavě, že utlumí diskuze s odpůrci.
• Různých těžkých „malérů“ měl za sebou v tuto chvíli již více, než dost; připomeňme si např., že byl před časem téměř ukamenován k smrti v Lystře. Nelze se mu tedy divit, že své další kroky bedlivě zvažoval.
• Nicméně Boží pokyn byl jasný – je třeba strach potlačit a ve službě pokračovat jako doposud, tedy mluvit o Kristu a diskutovat s odpůrci.

10 protože já jsem s tebou, a nikdo se tě nedotkne, aby ti ublížil. Neboť mám mnoho lidu v tomto městě.“

• Bůh Pavlovi slibuje nadpřirozenou ochranu, „beztrestnost“. Bůh je mocen věci ve městě „zorganizovat“ způsobem, který zajistí, že Pavlovi nikdo nezkřiví ani vlásek.
• Jak to dokáže? Nevíme – okolností je tolik a jsou natolik složité, že zdaleka netušíme, jak to Nejvyšší dělá. Bůh v pozadí „tahá za nitky“, k dosažení svých cílů „naklání srdce vladařů jako potůčky vod“ (Př 21,1 Královo srdce je v Hospodinově ruce jako proudy vody, nakloní ho, kamkoli se mu zalíbí.)
• Zdůvodnění Pavlovy ochrany je úžasné: Bůh má v Korintu mnoho lidu / lidí
• Jakých lidí? Kandidátů spasení, lidí v duchovní nouzi, se srdci připravenými přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Lidí, kteří, když Pavla uslyší, srdce se jim rozbuší a řeknou si: To je ono! Na tohle jsme čekali. Konečně odpověď! Teď už vím, proč žiji.
• A nejsou dva, není jich pár, je jich mnoho – určitě dost na založení církve / sboru.
• Korintskému sboru můžeme nakouknout pod pokličku díky dvěma Pavlovým dopisům – nebylo to tam jednoduché, ale tepalo to tam životem.

11 Usadil se tam na rok a šest měsíců a vyučoval mezi nimi slovo Boží.

• Jaká byla Pavlova reakce? Nekompromisní – usadil se tam. Zůstal tam.
• Založil církev / sbor a mluvil o tom, jak mají křesťané žít.
• To se v církvi učíme také. Je to jedna z funkcí církve.
• A mimochodem: Takovouto flexibilitu mají svobodní lidé. Kdyby byl Pavel ženatý, měl ženu a děti, takto volně by se svým časem a životem nakládat nemohl.

12 Když byl Gallio místodržitelem v Achaji, Židé svorně povstali proti Pavlovi, přivedli jej na soud

• [bratr filozofa Seneky, obdivovaný pro svou výjimečnou laskavost] 
• [r. 51-52 (dle nápisu nalezeného v Delfách)];
• ř.: jednomyslně;
• ř.: k soudní stolici; 
• Boží ochrana přestala fungovat? Uvidíme, že ještě nikoliv.
• Vidíme, že latentní napětí proti Pavlovi a církvi bylo přítomno po celou dobu – a když to politická situace umožnila, vyplulo okamžitě napovrch.
• Kdo se z židů měl obrátit, se obrátil. Ostatní židé zůstali striktně proti.
• Dotáhli Pavla k soudu. Z tohoto hlediska je dobrá státní správa včetně nezávislých soudů dobrou věcí. Kdyby v Korintu existoval židovský náboženský soud, s Pavlem by to nedopadlo dobře. Takto byl přiveden před soud římský.
• V Jižním Súdánu jsem byl svědkem jak si neoblíbený představitel chtěl vyřizovat účty a jiným církevním představitelem prostřednictvím světských orgánů, tedy policie. Ta naštěstí, podobně jako v Korintu, měla dost rozumu a odmítla se takovýmito kauzami zabývat, s tím, že takové věci si církev má vyřídit sama mezi sebou.

13 a říkali: „Tento člověk přemlouvá lidi, aby ctili Boha v rozporu se Zákonem.“

• Takto tedy zněla obžaloba? Římské právo do určité míry náboženské věci řešilo.
• Do určité míry to byla snad i pravda.
• Za chvíli uvidíme, jak zásadní je nezávislé a spravedlivé soudnictví.

14 Zatímco se Pavel chystal promluvit, řekl Gallio Židům: „Kdyby to byla nějaká křivda nebo zločin, Židé, náležitě bych se vámi zabýval. 15 Když však to jsou spory týkající se učení a jmen a vašeho Zákona, ⁽vyřiďte si⁾ to sami mezi sebou. V tom já soudcem být nechci.“ 16 A od soudu je odehnal.

• ř.: otevřít ústa;
• Soud byl rychlý – v okamžiku, kdy Gallo zjistil, že jde o spor náboženský, který mají Židé mezi sebou, okamžitě soud ukončil.
• Slovo odehnal ukazuje, že ho toto zjištění zřejmě naštvalo nebo znechutilo.
• Byl to dobrý soudce.
• To, že Židé chtěli svůj náboženský spor s Pavlem (je Ježíš Mesiášem nebo ne?) přivést ke světskému soudu, je trapné.
• Později něco podobného potkalo i samotné korintské křesťany: Pavel později ve svém prvním dopise do Korintu píše: 6,1n  Proč se někdo z vás odvažuje, když má nějakou věc proti druhému, soudit se před nevěřícími místo před svatými? Nevíte, že svatí budou soudit svět? A soudíte-li svět, nejste hodni soudit maličkosti? Nevíte, že budeme  soudit anděly? Oč spíše záležitosti tohoto života! 
• Gallio byl zjevně dobrý soudce. Více takových.

17 Tu se všichni ^[Řekové^] chopili představeného synagogy Sosthena a bili ho před soudem, ale Gallio si toho vůbec nevšímal. 

• Toto se zřejmě odehrálo v rámci toho „odehnávání“ od soudu. Řekové Galliův pokyn pochopili po svém a dali průchod svému „antisemitismu“.
• Taková anarchie u soudu jistě správná nebyla, ale Gallio jí přesto nechal volný průběh. To by právě mohlo ukazovat na to, že byl postupem židovských představených , kteří mu tam přivlekli Pavla, znechucen.
• Mimochodem Sosthenes ve vedení synagogy nahradil Krispa, který uvěřil.
• Vidíme, že Boží slib ochrany stále „fungoval“.

18 Když tam Pavel pobyl ještě ⁽nějaký čas⁾, rozloučil se s bratřími a vyplul do Sýrie a s ním i Priscilla a Akvila. V Kenchrejích si dal ostříhat hlavu, neboť učinil slib. 

• ř.: mnoho dní;
• [přístav na vých. části poloostrova, 11 km od Korintu];
• Pavel cítil, že jeho mise v Korintu skončila a že je čas posunout se dále. Věděl, že jeho posláním stále zůstává zakládání sborů, nikoliv „pastorování“ sborů již založených.
• V určité chvíli je třeba dítě „nechat jít“, dovolit mu, ať se postaví na vlastní nohy, ať dělá své vlastní chyby (a že jich v Korintu dělali dosti).
• Nějaký čas může znamenat leccos. Při celkové délce pobytu v Korintu v délce osmnácti měsíců, mohlo jít o týdny či měsíce.
• Pravděpodobně ale již došlo k „vyčerpání portfolia kandidátů spasení“: Ti, kdo chtěli, jejichž srdce byla připravena, měli možnost uvěřit.
• A byla založena církev, tedy další lidé již Pavla „nepotřebovali“ – měli, kam jít.
• Jeli s ním naši již známí manželé.
• Mířil do Jeruzaléma, i když se zastávkami. Co ho tam táhlo, se spíše neví:
  • Chtěl tam donést almužny, jak se s Jeruzalémskými dříve dohodli
  • Slib, který složil, vyžadoval návštěvu chrámu
  • Chtěl jeruzalémské církvi přinést čerstvé informace o výsledcích své služby, apod.
• To, že Pavel³ učinil slib, je zajímavé. O jaký slib šlo? Nabízí se slib nazírský, jak o něm čteme ve 4M 6. Šlo o období intenzivního hledání Boží tváře. Období, kdy se člověk chtěl přiblížit Bohu více, než obvykle.
• Zevní znamení nazíra byly tři:
  • Nestříhal si vlasy – zřejmě proto se Pavel nechal ostříhat (možná dohola), aby bylo jasné, že vše, co mu od nynějška naroste, už je „nazírské“.
  • Nazír nepil po dobu svého slibu žádný alkohol (víno)
  • Nesměl se přiblížit k mrtvole
  • Na závěr svého slibu nazír vlasy narostlé během období nazírství spálil s obětí v chrámu
• Proč Pavel („šampión“ spasení z milosti) skládal nazírský slib?
• Obvyklé vysvětlení bývá, že tím chtěl vyjít vstříc křesťanům ze židů – dát jim co nejvíce najevo, že křesťanství je vyvrcholením židovského Zákona, nikoliv jeho opuštěním.
• Podobné vstřícné kroky vůči svým posluchačům totiž Pavel dělával často (1K9,19n Neboť ačkoliv jsem ode všech svoboden, učinil jsem se otrokem všech, abych jich co nejvíce získal.  A stal jsem se Židům jako Žid, abych Židy získal. Těm, kteří jsou pod Zákonem, byl jsem jakoby pod Zákonem — i když sám nejsem pod Zákonem — abych získal ty, kteří jsou pod Zákonem. Těm, kteří jsou bez Zákona, byl jsem jakoby bez Zákona, abych získal ty, kteří jsou bez Zákona, i když nejsem bez zákona Božího, nýbrž jsem podroben zákonu Kristovu. Pro slabé jsem se stal jakoby slabý, abych získal slabé; všem jsem vším, abych zachránil aspoň některé. Všechno činím kvůli evangeliu, abych se stal jeho spoluúčastníkem.
• Pavel nechtěl být nikomu kamenem úrazu (1K 10,32 Nebuďte kamenem úrazu Židům ani Řekům ani církvi Boží)
• Nevylučoval bych ale ani to, že nazírský slib složit chtěl kvůli věci samé (ne tedy kvůli lidem okolo) – možná cítil, že se potřebuje více soustředit na hledání Boží tváře, na hledání dalšího směru pro svou službu nebo něco podobného.
• Vyčlenit si zvláštní období, kdy člověk v půstu nebo jiném sebezáporu hledá Boha, bylo užitečné nejen pro starozákonní věřící, ale je užitečné i pro křesťany.

19 Přišli do Efesu a tam je zanechal; sám pak vešel do synagogy a rozmlouval se Židy. 

• [vlivné pobřežní město Malé Asie, cca 400 km lodí od Korintu];
• V místní synagoze si možná řekli: Hle přišel k nám nazír, zbožný a zjevně vzdělaný horlivý žid. Poslechneme si, co nám přináší.

20 Ačkoli ho žádali, aby zůstal delší dobu, nesvolil k tomu, 

• Zjevně tedy židy v místní synagoze nenaštval, ale zaujal.

21 ale rozloučil se a řekl: „Zcela jistě musím nastávající svátek strávit v Jeruzalémě. Znovu se k vám vrátím, bude-li Bůh chtít.“ Pak odplul z Efesu.

• Tentokrát ale Pavel tak flexibilní nebyl – tentokrát měl jasnou představu o svém dalším programu.
• Proč chtěl svátek strávit v Jeruzalémě, přesně nevíme – možná chtěl opět informovat „vedení“ o svých aktivitách, možná návštěva souvisela s jeho nazírským slibem (ten se ukončoval obětováním v chrámu, které bylo spojeno se spálením během slibu narostlých vlasů).
• Opětovnou návštěvu nevylučoval, ale dobře věděl, že ve hře je tolik okolností, že jeho návrat je zcela závislý na Bohu.

22 A přišel do Cesareje, odtud vystoupil do Jeruzaléma, pozdravil církev a sestoupil dolů do Antiochie.

• tj. ve smyslu krátké návštěvy;
• Další Pavlův program byl nabitý a je popsán pouze v bodech.

23 Když tam nějaký čas pobyl, odešel odtamtud. Postupně procházel galatskou krajinou a Frygií a posiloval všechny učedníky. 

• ř.: vyšel 
• [stejnými městy jako na počátku druhé cesty, ale v opačném pořadí];
•  Sk 16:6 ^b Sk 15:41; Ř 1:11

• 24Do Efesu přišel Žid jménem Apollos,^a původem z Alexandrie,^v23 muž výmluvný,^t24 zběhlý^t25 v Písmech. ^v23 Sk 6:9; [druhé nejdůležitější město řím. říše s velkým počtem Židů] ^t24 n.: vzdělaný; HL ^t25 ř.: mocný; srv. Sk 7:22; L 24:19 ^a Sk 19:1; 1K 1:12; Tit 3:13
• 25Ten byl ^pvyučen Pánově cestě,^a mluvil s vroucím ^cduchem a učil přesně^b o Ježíšovi, ale znal jenom křest Janův.^c a Sk 18:26; Sk 9:2 ^b Sk 22:3; Mt 2:8srv; L 1:3 ^c L 7:29; L 19:3
• 26Začal ^ssměle^t26 smluvit v synagoze. Uslyšeli jej Priscilla a Akvila, ^svzali ho ^sk ^ssobě a ještě přesněji mu vyložili^a cBoží cestu. ^t26 n.: otevřeně; Sk 9:27n ^a Sk 8:31
• 27A ^skdyž ^schtěl projít do Achaje,^a bratři ho v tom povzbudili^b a napsali učedníkům, ^saby ho ^spřijali.^c Když tam přišel, velmi prospěl^d těm, ^pkteří uvěřili skrze milost Boží, ^a Sk 18:1p; Sk 18:12; Sk 19:21; Ř 15:26; 1K 16:15; 2K 1:1; 2K 9:2; 2K 11:10; 1Te 1:7n ^b Sk 11:23 ^c Sk 15:4; Sk 21:17; Sk 28:30; J 13:20v; Ko 4:10; 3J 1:9 ^d 1K 3:6~
• 28neboť rázně^a na veřejnosti vyvracel argumenty Židů a ukazoval z Písma,^b sže Ježíš ^sje Mesiáš.^c a L 23:10 ^b Sk 8:35 ^c Sk 17:3

1. Můj názor na ustanovování žen v církvi je takový, že ženy nemají mít autoritu nad muži. Pokud je toto dodrženo, neměly by být ve službě .nijak omezovány. ↩︎
2. Jít do kina, divadla, na festival, na fotbal, na výlet, na kola, k vodě, na lyže, do kavárny, na nákupy. Nabídka je nekonečná. ↩︎
3. Čistě gramaticky se údajně slib mohl týkat i Akvily, fakticky to ale asi není pravděpodobné ↩︎