Žalm 50

1 Žalm Asafův. Bůh, Bůh Hospodin promluvil a volá zemi od východu slunce až po západ.

• n.: pro Asafa. Dáváme však přednost pochopení „Asafův“ analogicky k „Davidův“. Další Asafovy žalmy viz 73-83. K Asafovi viz i 2Pa 29,30
• LXX, Vul: Bůh bohů 
• Jde o ne-davidovský žalm. Kvalita jiných autorů si s Davidem nezadá – co do krásy i co do hloubky Božího zjevení i závažnosti obsahu.
• Hospodin se chystá promluvit a žádá o pozornost. Kdo je rozumný, pozor skutečně dává.

2 Bůh se zaskvěl ze Sijónu, místa dokonalé krásy.

• Bůh je Bůh – sídli nevíme kde, ale jde o dokonalé místo jako i On je dokonalý.

3 Náš Bůh přichází a nebude mlčet. Před ním stravující oheň, kolem něj to hrozně běsní.

• Hospodin nesedí v koutě. Chce mluvit a vyžaduje pozornost. Nyní ji pouze vyžaduje, jednou si ji od každého vynutí.

4 Povolává nebesa shůry, povolává i zemi, aby soudil svůj lid.

• Bůh povolává svůj lid k soudu – chce si s ním vyříkat věci, chce přednést své stížnosti, svou „kauzu“, svou obžalobu.
• A toto Boží slyšení bude veřejné – všichni lidé a všechny duchovní bytosti budou v soudní síni naslouchat.

5 Shromážděte mi mé věrné, ty, kteří při oběti uzavřeli mou smlouvu.

• Takoví zajisté existují. Existují lidé, kteří Bohu chtějí patřit a svůj vztah s Ním smluvně zpečetili.
• A jsou v tomto vztahu věrní, zůstávají v něm navzdory času a překážkám.
• Smlouvu s Bohem zajisté je možno uzavřít. Jak se to dělá? Při oběti – Bohu patří, kdo uvěří Jeho Synu: Tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho věří nezahynul, ale měl věčný život.
• Věrní Boží se při Božích projevech zajisté shromažďují a chystají se Jeho slovům věnovat pozornost. Budou přítomni i nyní při Božím soudu s Jeho lidem.

6 Nebesa zvěstují jeho spravedlnost, vždyť Bůh je soudce! Sela. 

• Všichni, kdo Boha znají, dobře vědí, že je spravedlivý.
• A také, že je soudcem, tedy tím, kdo z hlediska spravedlnosti hodnotí činy ostatních.

7 Slyš, můj lide, budu mluvit, Izraeli. ⁽Svědčím proti tobě.⁾Jsem Bůh, tvůj Bůh!

• LXX, Vul: Dosvědčuji ti, že…;
• Soud tedy započal. Jde o soud, kde Bůh je žalobcem a obžalovaný je Boží lid.
• Bůh si bere slovo a oslovuje Izrael – nazývá jej svým lidem. Na základě starobylých i novějších smluv Izrael skutečně s Bohem ve smluvním vztahu stojí. Ani jedna strana se zjevně nechystá tuto premisu zpochybňovat.
• Hospodin se na tuto skutečnost odvolává a znovu ji důrazně připomíná: Jsem Bůh, tvůj Bůh!
• Co to znamená, když o někom řeknu, že je „mým bohem“? Jde o smluvní vztah, tzv. vazalskou smlouvu. Já se zavazuji jej jako svého boha uznávat a on se zavazuje se vůči mě jako bůh chovat.
• Z mé strany jde hlavně o poslušnost a uctívání, z jeho strany o péči, ochranu a vůbec o přiznání se ke mně.
• A Bůh se takovéto smlouvy dovolává.

8 Nekárám tě kvůli tvým obětem. I tvé zápaly jsou stále přede mnou. 

• Co tedy Bohu na jeho lidu vadí? Co mu vyčítá?
• O oběti nejde. O těch Bůh ví, bere je vážně a nepodceňuje je.

9 Nevezmu si býčka z tvého domu, kozly ze tvých ohrad.

• LXX, Vul: býčky; 
• Když ale mluvíme o obětech, je třeba, aby si můj lid uvědomil, o co při nich vlastně jde.
• Izrael zjevně nabyl dojmu, že tím, že Bohu přináší oběti, Mu dělá milost nebo ho jimi snad dokonce udržuje při životě.
• Nic není vzdálenějšího pravdě. Bůh naše oběti opravdu v nejmenším nepotřebuje.

10 Vždyť mi patří všechna lesní zvěř i dobytek na tisíci horách.

• [číslovka je zde použita obrazně ve smyslu: na mnoha];
• LXX, Vul: dobytek a býci na horách (h. ’elep_ znamená jednak „býk“, jednak „tisíc“)
• Nedává to totiž vůbec smysl – vždyť Bůh je stvořitelem všeho, všechno Mu patří, všechno je Jeho. Proč by měl v takovém případě potřebovat nějaké zabité zvíře?
• Jde o podobný princip jako v Iz 66,1 Toto praví Hospodin: Nebesa jsou mým trůnem a země podnoží mých nohou. ⁽Kde je ten dům, který mi chcete postavit, a kde místo mého odpočinutí?
• Jinak řečeno: Já jsem tvůrce vesmíru – to si opravdu myslíte, že stojím o „bejvák“ v Jeruzalémě?
• Nebo: Patří mi každý tvor na planetě – opravdu si myslíte, že se třesu na vaše obětní stejky z hovězího?

11 Vím o každém ⁽horském ptáku,⁾ u mě je i ⁽polní havěť.⁾

• LXX, Vul, Pš, Tg: nebeském;
• n.: ptáku na horách;
• h.: se …; dle stejné paralely slov v Jb 15,9 lze chápat: znám (tj. je v mé mysli);
• n.: to, co se hýbe na poli; LXX, Vul: polní krása;
• V Boží mysli je úplně každý živočich na planetě. I od Ježíše víme, že není zapomenut jediný vrabec, ba dokonce ani jediný vlas na naší hlavě.

12 Kdybych měl hlad, neřeknu ti to; vždyť mně patří celý svět a vše, co je na něm.

• I kdyby Bůh něco potřeboval, lidé by opravdu nebyli těmi, kdo by mu v tom mohli pomoci.
• Představa, že by Bůh potřeboval lidskou pomoc, je absurdní.
• Na druhé straně, když na sebe Bůh vzal lidskou podobu, lidskou pomoc potřeboval. To je ale jiná kapitola – zde otázky klade Všemohoucí, Bůh Stvořitel.

13 Což jím maso býků? Což piji krev kozlů?

• Řečnická otázka – zajisté ne. Čím a zda se Hospodin živí, netušíme. Na našich obětech ale určitě závislý není vůbec.
• Znovu a znovu je třeba si připomínat, že cokoliv Bohu obětujeme, neděláme to kvůli tomu, že by to potřeboval nebo že bychom mu tím dělali milost.

14 Obětuj Bohu oběť díků, plň své sliby Nejvyššímu!

• Dobrá, pochopili jsme, co oběť neznamená, o jaké oběti Nejvyšší nestojí.
• Je ale něco, o co stojí? Existuje oběť, která mu udělá radost, kterou opravdu ocení?
• Odpověď zní: ANO! Existuje! Jde o oběť díků. Tím, co Bůh opravdu oceňuje, je vděčnost.
• Existuje ještě něco? ANO! Plnění slibů. Bůh oceňuje, když Jej bereme vážně. Když s Ním jednáme seriózně, nebereme Jej na lehkou váhu.

15 Volej mě v den soužení, vytrhnu tě a ty mě budeš oslavovat. 

• Ne, že my děláme svými oběťmi milost Bohu. Na tohle on kašle. Jemu dělá radost, když k Němu voláme v našich problémech. Když Němu máme vztah.
• Rodič nestojí o dvacetikorunu z kapesného svých dětí. Ale má radost, když k němu dítě přijde se svými problémy a starostmi. Je rád, když mu je může pomoci řešit.
• Radost jeho dítěte je jeho radostí. Když se pak problém podaří vyřešit a dítě má radost a je vděčné, je rodič na vrcholu blaha. I Bůh je rodičem a i On tyto věci prožívá stejně.

16 Ale ničemovi Bůh říká: Proč si odříkáváš má ustanovení? Proč si bereš do úst mou smlouvu, 

• Formální náboženství bez opravdového vztahu je k ničemu. Na mnohem hůř než to – je odporné a Bůh je nenávidí.
• Zde probleskuje Boží vztek podobně jako v první kapitole Izajáše: Proč o Mě vůbec žvaníš? Proč si mě bereš do huby, když ve skutečnosti na mě zvysoka kašleš? Co se sem taháš s těma svýma zvířatama – copak ti o to stojím? Co to tady žvaníš, co se tady oháníš Biblí, když Mě ve skutečnosti máš úplně „u zadku“?

17 když nenávidíš kázeň a když jsi má slova hodil za hlavu?

• h.: sebe;
• Na vše, co jsem ti kdy v životě řekl, jsi zvysoka kašlal. Nenavštívil jsi mě, jak je rok dlouhý. A teď mi tady budeš dělat nějaké divadýlko, jak mě máš rád? Jdi s tím do háje!

18 Když vidíš zloděje, máš v něm zalíbení a svůj podíl máš s cizoložníky.

• LXX: běžíš k němu / Vul, Pš, Tg: s ním. Tohoto znění se drží většina překladů 
• Můžeš se přetrhnout, kde co ukrást. Neřešíš s přáteli nic jiného, jak se obohatit, kde se nejlíp ožrat a s kým si zasouložit.

19 Svá ústa ⁽propůjčuješ zlu⁾ a tvůj jazyk se zaplétá se lstí.

• h.: jsi poslal se zlem; 
• Pomlouváš, kde se dá, škodíš, šíříš zlo, lžeš tak, že už se v tom sám nevyznáš. Rozeštváváš, ubližuješ – drby, pomluvy, stížnosti – to je celý tvůj život.

20 Posadíš se, mluvíš proti svému bratru, haníš syna své matky. 

• [zjevně – se stejně smýšlejícími a jednajícími];
• [to může být obecně spoluobčan anebo i dosl. bratr;
• h.: dáváš poskvrnu;
• Nenecháš na pokoji ani vlastní rodinu, ani vlastního bráchu.

21 Takto jsi jednal a já jsem mlčel. Představoval sis, že jsem jako ty. Kárám tě a předložím ti to před oči. 

• n.: mám mlčet?;
• LXX, Vul, Pš: + neoprávněně;
• tj. svoji při / obžalobu vůči tobě;
• Tím, že jsem proti tobě hned nezasáhl, sis myslel, že je mi tvé jednání lhostejné nebo že o něm nevím. Že na věci kašlu, že mi nevadí nespravedlnost. Nic není vzdálenějšího pravdě. Já takové jednání nenávidím a ty to brzy poznáš.

22 Pochopte to, vy, kdo na Boha zapomínáte, abych vás nerozsápal a nebylo by, kdo by vás vysvobodil.

• [zde je takto vyjádřena lhostejnost k Božím ustanovením]; 
• Kéž by vám to došlo. Kéž byste se vzpamatovali, dokud je čas. Protože pokud ne, bude to váš konec. Já jsem milosrdný ke kajícím, ale přísný soudce k nekajícím.
• Když se rozhodnu s vámi skoncovat, není vám pomoci.

23 Ten, kdo obětuje oběť díků, ten mě ⁽oslaví. Kdo napraví svou cestu, tomu⁾ ukážu Boží spásu.

• Ptáte se, jak tomu předejít? Ptáte se, co mě potěší? Pokání, odvrácení se od špatností, vděčnost. To jsou postoje, na které reaguji – takové lidi zachráním