Židům – kapitola 10

1 Poněvadž Zákon má pouhý stín budoucího dobra, ne samu podobu těch skutečností, nemůže každoročně stejnými oběťmi, jež jsou stále přinášeny, nikdy učinit dokonalými ty, kdo s nimi přistupují.

• ř. pragma; 
• Zákon ještě není „Ono“ s velkým O, nejde o věc samu, ale o její stín. Stín pouze velmi zhruba vystihuje podobu objektu samého. Ukazuje jen hrubé obrysy. Informace o samotném objektu poskytuje, ale velmi kusé.
• Podobně je na tom Zákon – existuje nějaké „Dobro“, které má v budoucnosti nastat. Zákon nás o něm trošku informuje, ale velká část informací zůstává skryta nebo pouze naznačena.
• Zákon má význam studovat, zabývat se jím. Mnohé o principech budoucího dobra z něho lze vyčíst. Je ale chybou se domnívat, že zkoumáme skutečnost samu.
• Jako stín tedy Zákon není schopen svými oběťmi zajistit očištění všech lidí a napořád. To může udělat pouze skutečnost sama. Princip starozákonních obětí ukazuje směrem opravdové Boží reality. Tak nějak podobně to u Boha funguje.

2 Což by ⁽nepřestali obětovat⁾, kdyby ti, kdo Bohu slouží, již neměli žádné vědomí hříchu, když jsou jednou očištěni?

• Kdyby ti, kdo starozákonní oběti přinášejí, měli jistotu, že to, co dělají je už „ono“, byli by si jisti, že provedená oběť je očistila od hříchu dokonale a jednou provždy.
• Cítili by se čistí, netížilo by je svědomí a další oběti by již necítili potřebu přinášet

3 Ale v těch obětech je každoročně připomínka hříchů, 

• Nejen, že starozákonní oběti člověka od hříchu nemohou očistit a dát tak klid jeho svědomí, ale fungují přesně naopak – hřích obětujícího je jimi pravidelně připomínán a svědomí jitřeno.

4 neboť je nemožné, aby krev býků a kozlů odstraňovala hříchy. 

• Jde o odvážné tvrzení – Mojžíšův Zákon právě toto deklaroval.
• Je ale pravda, že když se nad tím nezaujatě zamyslíme, napadne nás to: Proč a jak by měla krev zabitého zvířete odstranit naše hříchy? To přece je divné.
• Smysl to dává pouze tehdy, uvědomíme-li si, že toto není skutečností samotnou, ale pouze stínem, odkazem ke skutečné oběti, která se odehrála v Kristu.
• Zákon nám odhaluje celou řadu skutečností, jak věci opravdu fungují – nejsou ale těmi skutečnostmi samotnými.

5 Když tedy vchází do světa, praví: ‚Oběť a obětní dar jsi nechtěl, ⁽připravil jsi mi však tělo⁾;

• celý citát je z Ž 40,7-9(LXX); h. text zní: uši jsi mi otevřel;
• dle ČSP: 8 Obětní hod ani přídavnou oběť jsi nechtěl, ale prorazil jsi mi uši. Zápal ani oběť za hřích jsi nežádal. 8 Tu jsem řekl: Hle, přicházím. Ve svitku knihy je o mně psáno. 9 Oblíbil jsem si dělat to, co je ti milé, můj Bože. Tvůj zákon je v mém nitru. 
• Kvůli nedostatečnosti starosmluvních obětí (byly pouze nedokonalým předobrazem) nabízí Ježíš Bohu něco lepšího – sám sebe. Dává se plně k dispozici. Cokoliv bude Bůh chtít, to s ním udělá. Bůh si vyžádal oběť.
• Tuto oběť Bůh uznal jako pravoplatnou, plně dostačující a věčně platnou. Tím byla „věc“ definitivně vyřešena

6 Nelíbily se ti celopaly a oběti za hřích. 7 Tehdy jsem řekl: Hle, tu jsem — v svitku knihy je napsáno o mně —, abych vykonal, Bože, tvou vůli.‘

• Volně citováno celé místo z Žalmu 40. Formulace jsou lehce odlišné a zřejmě podle Septuaginty, což ani nemůže být jinak. Smysl je přesný: Zvířecí oběti Boha neuspokojovaly, tak jsem se nabídl vykonat, cokoliv mi řekneš.

8 Když napřed říká: ‚Oběti a obětní dary‘ a ‚celopaly a oběti za hřích jsi nechtěl ani se ti nelíbily‘ — tedy ty, které se obětují podle Zákona —, 

• Mluvíme samozřejmě o starozákonních obětech, tedy ty, které zavedl Mojžíšův Zákon,
• Mojžíšovi Zákon nadiktoval Bůh – jak tedy může žalmista říkat: že je Bůh nechtěl ani se mu nelíbily? Když je sám vymyslel a přikázal?
• Nenapadá mě jiné vysvětlení, než že došlo k tomu, že lidé smysl Zákona nepochopili, deformovali či překroutili. V jakém smyslu?
• Zřejmě v tom, že Zákon byl od samého počátku zamýšlen jako směrník, ukazatel, předobraz. Lidé to měli pochopit a měli k Zákonu takto přistupovat. Zákon měl být cestou a ne cílem.
• Lidé ale od samého počátku k Zákonu přistupovali jako k cíli samému.
• Snad by si šlo pomoci analogií ve smyslu:

Mobil  slouží k  vzájemnému spojení. Sám o sobě žádný smysl nemá. Telefonování samo o sobě není žádnou hodnotou; tu má až spojení, rozhovor s volaným. Telefonování není cílem, ale prostředkem (i když pro některé lidi může být hodnotou i být viděn s telefonem u ucha).
Oběti měly sloužit k navázání spojení s Nejvyšším.
Židům se ale hned od počátku stalo telefonování/oběti smyslem samo o sobě. Soustředili se zcela na techniku telefonování: na správné držení telefonu, na vytáčení čísla. To vše dovedli k naprosté dokonalosti. 
Uniklo jim hned od počátku, že důležitá není dokonalost techniky, ale spojení s Bohem. 

• Není divu, že Boha toto „nebavilo“. Tak to nechtěl – sebeelegantnější „čarování“ s telefonem/oběťmi bez toho, aby byl použit ke svému účelu, na Něho nedělá žádný dojem.

9 Potom řekl: ‚Hle, tu jsem, abych vykonal , Bože, tvou vůli.‘ To první ruší, aby ustanovil to druhé. 

• Ježíš do toho vstupuje a Bohu nabízí, že tento deformovaný stav napraví. Zruší nefunkční a deformovaný systém (telefonování) a nahradí jej osobním spojením.

10 V této vůli jsme posvěceni skrze oběť těla Ježíše Krista jednou provždy.

• Cílem systému je očištění člověka, jeho posvěcení, které umožní navázání vztahu s Bohem.
• V tomto se starý systém ukázal jako nefunkční, neboť lidé zaměnili prostředek za cíl.
• Nový systém (Ježíšova oběť) naproti tomu funguje dokonale a napořád

11 Každý kněz stojí a koná denně službu a častokrát přináší stejné oběti, které nemohou nikdy odstranit hříchy. 

• Stejné, stále opakované SZ oběti člověka k dokonalému očištění od hříchu nikdy přivést nemohou.

12 On však ⁽přinesl jedinou oběť za hříchy a navždy usedl⁾ po pravici Boží 

• Ježíš dokončil svou misi – obětoval sám sebe – a tím problém hříchu vyřešil jednou provždy.
• Po jejím dokončení se vrátil k Otci. Žádná další podobná mise již Jej nečeká, již nebude zapotřebí.

13 a nadále jen čeká, až jeho nepřátelé budou položeni za podnož jeho nohou.

• Zbytek je již na Otci -On dotáhne dějiny do vítězného konce.
• Ne všem se Boží plány líbí – ty ale budou prosazeny silou.

14 Neboť jedinou obětí učinil navždy dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni.

• Ježíšova oběť byla dokonalá a pro ty, kdo ji přijmou, je věčně platná – jejich očištění od hříchu je věčně platné.
• (Nejde o dokonalost ve smyslu bezhříšnosti, ale o dokonalost ve smyslu trvalého vztahu s Bohem a průběžného očišťování).

15 Dosvědčuje nám to i Duch Svatý, neboť po slovech:  16 ‚Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po těch dnech, praví Pán: budu dávat své zákony do jejich srdce a napíši je do jejich mysli,‘ 

• ř.: na;
• Že tato Kristova oběť dokáže věci, které starozákonní oběti dokázat nemohly, autor dokládá další citátem: Jer 31,33 ale toto je ta smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po těchto dnech, je Hospodinův výrok: Svůj zákon dám do jejich nitra a zapíšu jej na jejich srdce. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.
• Lidé pochopí a přijmou, že nejde o vnější dodržování zákonů, ale o vztah s Bohem, který má za následek jejich dobrovolné plnění z lásky k Bohu.
• Na tom je založena nová smlouva (Stará stála na dodržování Zákona).
• Po těch dnech: jistě znamená po dovršení Ježíšova díla.

17 dodává: ‚a na jejich hříchy a jejich nepravosti již nikdy nevzpomenu.‘

• To je uvedeno v další části verše – Jer 31,34
• V nové smlouvě jsou definitivně vyřešeny i lidské hříchy: Bůh je hází „za hlavu“. Už se k nim nehodlá nikdy vracet.

18 Kde je odpuštění hříchů, tam už není oběti za hřích. 

• Hříchy jsou vyřešeny, tak jaképak další obětování. To zcela pozbývá smyslu

19 Když tedy, bratři, máme smělou důvěru, ⁽že smíme vstoupit⁾ do svatyně Ježíšovou krví, 

• ř.: ke vstupu 
• Již víme, že vstup do velesvatyně byl vysoce rizikovou, mimořádnou a vysoce specializovanou činností. Nemohl se ho odvážit hned tak někdo a hned tak nějakým způsobem. Velekněz musel mít s sebou krev – jinak mu hrozila smrt.
• Krev, kterou prolil Ježíš, je natolik „silným platidlem“, že se s ní před Boha můžeme odvážit vstoupit dokonce i my.

20 cestou novou a živou, kterou nám otevřel skrze oponu, to jest skrze své tělo,

• Cesta do velesvatyně vedla skrze oponu – kněz ji musel odhrnout a vejít dovnitř.
• Po Kristově smrti na Golgotě se opona roztrhla – čímž otevřela přístup do samotné Boží přítomnosti, a to mnohem šířeji, než tomu bylo za staré smlouvy.
• Bez Kristovy oběti by bylo přiblížení se k Bohu smrtelnou záležitostí.

21 a když máme velikého kněze nad domem Božím, 22 přistupujme s opravdovým srdcem v plnosti víry, se ⁽srdcem očištěným⁾ od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou. 

• n.: plné jistotě; 
• ř.: srdci (pl.) očištěnými kropením;
• Kristovo postavení nejvyššího kněze pro lidi je nesmírně pevné.
• Když si uvědomíme, jak velký vliv a jak vysoké postavení náš Ježíš velekněz má, můžeme odhodit obavy a směle se odvážit vejít do Boží přítomnosti.
• Jak toto přistoupení k Bohu může a má probíhat?
  • s opravdovým srdcem: Vše ohledně vztahu s Bohem musí být opravdové – jakákoliv přetvářka, formalismus či polovičatost vztah s Bohem ruší – o takový vztah Bůh nestojí.
  • v plnosti víry: Věříme v neviditelného Boha, věříme v Kristovu smrt a vzkříšení. Těmito skutečnostmi jsme si jisti. Tuto jistotu je třeba si držet a zachovat.
  • se ⁽srdcem očištěným⁾ od zlého svědomí: Kristova oběť nám přinesla odpuštění hříchů. Na této skutečnosti lze stavět a na jejím podkladě lze mít čisté svědomí. Nejsme dokonalí, ale máme jistotu odpuštění hříchů skrze Kristovu krev. Naše hříšnost a nedokonalost nás už nemusejí trápit – Bůh o nich ví a Ježíš je definitivně vyřešil.
  • a s tělem obmytým čistou vodou: Myslí se křest. Křest je viditelným zpečetěním toho, že vše výše řečené se na nás vztahuje.
  • Může také být míněno průběžné vyznávání hříchů ve smyslu „umývání nohou“ – viz Ježíšova slova od poslední večeře: Kdo je okoupán, nepotřebuje, než nohy umýt.
  • Křesťan je jednou pro vždy „osprchován“ od svých hříchů křtem. Pak si svou čistotu udržuje tím, že průběžně vyznává Bohu své „běžné“ denní hříchy (tím, že žijeme v padlém světě, se průběžně „lehce“ znečišťujeme). Chceme-li tedy přijít do Boží přítomnosti, musíme být pokřtěni a mít s Bohem vyřešené všechny své hříchy.
  • Zcela bych ale nevylučoval ještě ten význam tohoto verše, že do shromáždění Božího lidu máme chodit fyzicky čistí – tedy osprchovaní a čistě oblečení.

23 Neochvějně držme své vyznání naděje, neboť ten, který dal slib, je věrný;

• n.: Neochvějné (ř. ‚nenakloněné‘);
• Neochvějně se držet znamená neměnit názor bez ohledu na okolnosti.
• Máme se držet naděje, přesněji vyznání naděje: Držíme se tedy toho, že to s námi dobře dopadne. A nejen, že se toho držíme, ale klidně to i veřejně deklarujeme před ostatními, tedy vyznáváme.
• Jinak řečeno – to, že se někdy dostáváme do obtížných situací, že to s námi vypadá bledě na celkovém vyznění našich životů nic nemění. Jak je to možné?
• Existuje jen jedno vysvětlení – Bůh nám to (kvůli Kristu) slíbil a na Jeho slovo se lze spolehnout. Žádný jiný důvod k naději nemáme. Jakékoliv spoléhání na cokoliv jiného (třeba na sebe) by bylo bláhové.

24 a buďme pozorní jedni k druhým, ⁽abychom se rozněcovali v⁾ lásce a dobrých skutcích.

• n~: všímejme si jedni druhých / mysleme …
• ř.: k rozněcování;
• Při naší cestě za Bohem, cokoliv děláme a zažíváme, je důležité brát ohled na druhé. Za Pánem nejdeme jako individualisté, ale společně, ruku v ruce.
• Individuální křesťanství až na výjimky neexistuje.
• Domnívat se, že já dojdu, když ostatní popadají po cestě je naivní. Tak to Nejvyšší nezamýšlel a tak to nefunguje.
• V armádě se říká: Osamělý voják je mrtvý voják. Totéž platí i pro křesťanství: Osamělý křesťan je mrtvý křesťan.

25 Nezanedbávejme své společné shromažďování, jak mají někteří ve zvyku, nýbrž povzbuzujme se, a to  tím více, čím více vidíte, že se ten den přibližuje. 

• n.: Nezanechávejme (ř.: zanechávajíce) 
• ř.: povzbuzujíce se; 
• Účast na bohoslužbách aj. křesťanských „akcích“ je důležitá. Důvodů je celá řad: . Jak jsme již řekli, křesťanství není individuální záležitostí (i když spasení je osobní, dojít ke spáse je záležitostí kolektivní).
• Někteří lidé si to již tenkrát zjevně nemysleli. Nechodit, neúčastnit se bylo jejich zvykem. Tito lidé tím samozřejmě škodí především sami sobě – připravují se o možnost zapojení do Božího díla, nemají možnost duchovně růst, nasávat. Jejich místo v církvi je prázdné, jejich úkoly musí převzít někdo jiný. Jsou náchylní ke kolísání. Připravují se vzájemnou podporu a mnoho dalšího.
• Autor zmiňuje jeden aspekt, který v církvi probíhá a o který se „nechodiči“ připravují – vzájemné povzbuzování. Každý člověk má silnější a slabší chvíle.
• Pokud si vezmeme za obraz křesťanského života maratónský běh (což náročností i potřebou vytrvalosti dosti odpovídá), je jasné, že žádný maratonec nezaběhne maraton „jako nic“. 42 km je dlouhá vzdálenost a na každého přicházejí krize. V takových chvílích je velmi důležité, aby měl podporu okolí – jednak diváků, jednak kolegů z realizačního týmu, jednak se vzájemně podporují sami běžci.
• Stejně tak každý křesťan prožije chvíle, kdy má pocit, že věci nemají smysl, že Bůh mlčí, že křesťanský život je příliš náročný. Je zásadní, aby v takové chvíli měl někoho, kdo mu řekne: Vydrž, nevzdávej to, zase bude líp. Po chvíli přijde krize zase na někoho jiného a tak se závodníci za vzájemného povzbuzování zvolna posouvají k cíli.
• Když se člověk ve chvíli krize nemá o koho opřít, může závod i vzdát.
• A nezapomínejme, že cílem „nebeského závodu“, není abych já doběhl jako první, ale abychom doběhli všichni společně.

26 Neboť jestliže dobrovolně hřešíme poté, co jsme přijali jasné poznání pravdy, nezůstává již více oběť za hříchy, 

• Mluví se o dobrovolném hřešení – každý křesťan hřeší a selhává. Většinou ale nedobrovolně – prohrává své boje, své bitvy, přechodně klesá pod ranami osudu či se zastavuje na cestě. Může také být oklamán či zmaten. Nic z toho není až takový problém – s tímto Bůh „umí pracovat“. Na takovéto situace „funguje“ běžný postup: Hřích vyznat, přijmout odpuštění, zkorigovat směr, zvednout se ze země a pokračovat v cestě (a boji).
• Dobrovolné hřešení je něčím zcela jiným: Křesťan se vědomě, s plným pochopením toho, co dělá, rozhoduje pro neposlušnost. Vědomě volí špatnou cestu. Zná pravdu, ale schválně se rozhoduje pro lež. Jedná vůči Bohu arogantně a pohrdavě.
• Jde o kvalitativně zcela jinou situaci – a na ni se odpuštění hříchů nevztahuje. Samozřejmě i po takovém vědomém rozhodnutí je možná sebereflexe – člověku může dojít, jak arogantně se vůči Bohu choval – a v tom případě očištění možné je.
• Většinou ale v takovém případě Bůh již tuto milost k pokání člověku nedá – respektuje jeho rozhodnutí Jej opustit a odtáhne se.
• A když se Bůh od člověka odtáhne, je to konec. Člověk nastoupí na kluzký svah odpadnutí od Boha, jehož koncem je peklo. Pro člověka neexistuje větší katastrofa, než když jej Hospodin ponechá samotnému sobě.
• Naštěstí víme z Písma, že než se Bůh definitivně odtáhne, trvá to dlouho. Bůh se svého lidu znovu a znovu ptá: Opravdu chcete, abych od vás odešel a nechal vás samotné sobě? Oddaluje odchod, jak jen to lze, věda, že výsledkem je definitivní zkáza.

27 nýbrž jakési hrozné očekávání soudu a žár ohně, který bude stravovat odpůrce.

• Jedinou alternativou k pokání a odpuštění je Boží soud a odsouzení. Jinak nekajícná duše dopadnout nemůže. Neexistuje jiná cesta k záchraně, než přijetí odpuštění skrze Kristovu krev. Kdo tímto pohrdne, nemá šanci.

28 Kdo pohrdl Mojžíšovým zákonem, umírá bez slitování na základě svědectví dvou nebo tří svědků.

• Ano v Pentateuchu je to takto opravdu napsáno – arogantní pohrdnutí Zákonem je trestáno smrtí a slitování je zakázáno (Dt 19,13 Ať se nad ním tvé oko neslituje. Tak vyhlaď z Izraele krev nevinného a bude ti dobře).
• (O potřebě dvou a více svědků je psáno v Dt 19,15)

29 Uvažte, oč horšího trestu bude hoden ten, kdo pošlapal Syna Božího, a krev smlouvy, jíž byl posvěcen, měl za nečistou, a Ducha milosti potupil?

• ř. ‚obecnou‘, tzn. nesvatou;
• A co je Zákon proti Kristově oběti! Již ve Staré smlouvě se Bůh velmi osobně angažoval, ale ve Smlouvě nové Bůh obětoval svého jediného Syna – takže není divu, že si tyto věci bere velmi osobně.
• Kdyby se můj syn (např. na frontě) za někoho obětoval, zachránil mu život a ten člověk by si toho nevážil, pohrdl by tím, taky by mě to hodně naštvalo.
• Použité výrazy jsou silné a emotivní, ukazují osobní Boží emocionální zaangažovanost:
  • pošlapal Syna Božího: Někdo dal vše, co měl; vzdal se toho nejcennějšího, aby mě mohl zachránit. Já to mám za nic. Opovrhnout Kristovým křížem je čirá hrůza.
  • krev smlouvy, jíž byl posvěcen, měl za nečistou: Kristu vylil svoji krev. Jde o tu nejdražší tekutinu ve vesmíru. Hodit ji do bláta, vyjadřovat se o ní pohrdavě, je čirá hrůza.
  • Ducha milosti potupil: Ano, Bůh si to bere velmi osobně. Duch Svatý působí na srdce lidí, každého se snaží přivést k pokání a záchraně. Mít z Jeho působení „srandu“, poslat ho s výsměchem „do háje“ je čirá hrůza.

30 Neboť známe toho, kdo řekl: ‚Mně náleží pomsta, já odplatím.‘ A opět: ‚Pán bude soudit svůj lid.‘

• Takový arogantní přístup nás, zvláště od křesťanů, může popouzet. Nicméně je třeba si připomenout, že to nejsme my, kdo soudíme a odplácíme.
• Tím, že jsme Božím lidem, na nás platí přísnější kritéria, než na lidi vně – co dělají venku cizí děti, mě nevzrušuje, co tam ale vyvádí můj syn, to mě zajímá velmi a povedu ho za to k odpovědnosti.

31 Je hrozné upadnout do rukou živého Boha. 

• Hrozivý verš. Téměř jako by nebyl novozákonní – takováto prohlášení bychom čekali ve Starém zákoně, „novozákonní Bůh“ by měl být milostivý a netrestající.
• Hospodin není pouze odpouštějící laskavý vše tolerující, ale také hrozivý a přísný soudce.
• Být terčem Božího hněvu je nejhorší, co může člověka potkat.

Četl jsem, že Wilhelm Bush tento verš použil při rozhovoru s člověkem, který říkal, že čte pouze Nový zákon, neboť ten Starý je příliš drsný. Pastor Bush mu ocitoval tento hrozivý verš z Nové smlouvy a verš o Boží milosti ze Staré.  

Něco podobného jsem zažil při rozhovoru s jedním hostem ve shromáždění po kázání o Davidově útěku z Jeruzaléma. Zeptal se mě: Jak můžete tvrdit, že Abšalomova vzpoura byla Božím trestem? Protože je to v Bibli explicitně napsáno, odpověděl jsem. Muž mi řekl: V takového Boha nevěřím, můj Bůh nikoho netrestá.

32 Připomínejte si dřívější dny, v nichž ⁽jste byli osvíceni a⁾ přestáli jste mnohý zápas s utrpením. 

• ř.: byvše osvíceni;
• ř. athlésis; HL;
• To může pomoci. Připomínáme si naše staré životy i to, jak nás z nich Hospodin vyvedl, stejně jako si Izraelci připomínali své otroctví a Boží intervenci v Egyptě.
• Osvícení je vystihující pojem: Když člověk pochopí, co pro něj Kristus udělal, jde opravdu o nadpřirozenou zkušenost, o prozření.
• Ale připomínáme si nejen okolnosti našeho obrácení, ale také těžkosti, které jsme jako křesťané následně prožili. A to, že jsme všemi problémy úspěšně prošli.
• Zápas s utrpením: Tak totiž skutečně vypadají křesťanské životy – křesťané nemají životy snadnější, než nevěřící, naopak – mají je těžší. Kromě běžných těžkostí života v padlém světe jsou pro svou víru ještě pronásledováni, či přinejmenším neoblíbení.
• Tyto zápasy a tato vítězství se počítají a také s k nim dá vracet jako k záchytným bodům pro posílení naší víry.

33 Buď jste byli veřejně vystavováni urážkám a soužením, nebo jste se stali společníky těch, s nimiž se takto nakládalo. 

• ř. theatrizó; Jistě od slova divadlo, vystavováni jako na divadle.
• n.: potupě / pohaně; 
• n.: účastníky;
• Většina křesťanů pronásledování osobně zažila nebo znala někoho, kdo mu byl vystaven.
• Je zjevné, že k pronásledovaným byli loajální a nepřestali jim stát po boku.
• Mluvíme stále o tom, co si mají křesťané připomínat, když mají krizi nebo jim hrozí odpadnutí.

34 Vždyť jste měli soucit s vězni a uloupení svého majetku jste přijali s radostí, vědouce, že máte v nebi vlastnictví lepší a trvalé.

• Pronásledování zvládli nejlepším možným způsobem:
  • Měli soucit s vězni: Tedy navštěvovali je a podporovali.
  • Nebyli zahořklí ani ukřivdění, když se jim děla nespravedlivá škoda. (Zjevně byl křesťanům zabavován majetek)
• Je možno takovou věc přijmout s radostí? Zjevně ano: Podobně jako Petr a Jan šli z velerady a radovali se, že byli uznáni za hodné, aby byli potupeni pro to jméno. (Sk 5). Trpět pro Krista není pro každého. Je to milost.

35 Neodhazujte tedy svou smělou důvěru, která má velikou odplatu.

• Takovéto radostné jednání během pronásledování opravdu vyžaduje smělou důvěru.
• Důvěru, že Bůh má věci pod kontrolou, že vše, co se děje, má smysl, že nás nepotká zkouška nad naše síly, apod.
• Tato důvěra je smělá, tedy odvážná – v jakém smyslu může důvěra být odvážná? Důvěra vyžaduje odvahu, jestliže okolnosti jsou zvláště nepříznivé. Čím jsou okolnosti horší, tím těžší je důvěřovat, že je vše, jak má být; že věci se Bohu nevymkly z kontroly.
• Pokud si tuto odvážnou důvěru přes nepříznivé okolnosti udržíme, Bůh to oceňuje a výrazně odměňuje (má velikou odplatu).

36 Je vám totiž třeba vytrvalosti, abyste vykonali Boží vůli a obdrželi zaslíbení.

• Bez vytrvalosti to nepůjde: Kdo svou cestu za Bohem vzdá, Jeho vůli nevykonal a žádné sliby se na něho vztahovat nebudou.

37 ‚Neboť ještě velmi, velmi krátký čas, a ⁽ten, který má přijít⁾, přijde a nebude otálet; 

• ř.: ten přicházející;
• Mluvíme o potřebě trpělivosti – a je to pravda. Na druhé straně naše čekání nebude nekonečné. Ve skutečnosti Pánův příchod nastane dříve, než si myslíme. Bude tady, než se nadějeme.
• Zde je třeba připomenout, že naše setkání s Pánem nastane jedním ze dvou způsobů:
  • Jeho návratem v moci
  • Naší smrtí.
• Pro naprostou většinu lidí bude platit druhý způsob. Pravděpodobnost, že dříve zemřu, než dojde ke Kristovu návratu, je mnohem větší.
• I když předpokládáme, že žijeme v posledních časech, stále je zvláště pro seniory pravděpodobnější jejich smrt než návrat Krále.
• Nebude otálet je zvláštní obrat: Bůh otálí již tisíce let, přinejmenším od Kristova vzkříšení. Víme, že důvodů k otálení má celou řadu, namátkou:
  • čeká, až se obrátí plný počet vyvolených
  • čeká, až se naplní míra lidské nepravosti
  • čeká na příchod Antikrista
  • čeká, až bude na církvi doplněna míra Kristova utrpení lidí;
  • a mnoho dalších.
• Zřejmě jde o to, že když už čas příchodu opravdu nastane, když doba definitivně nazraje (což bychom měli poznat), bude Ježíšův návrat neodvratný a drtivý.

38 ^[můj^] spravedlivý bude žít z víry, ale kdyby ustoupil, nebude v něm mít moje duše zalíbení.‘

• To, co nás zachrání, je naše víra. Nic jiného. Není toho vlastně až tak moc, co je vyžadováno. „Stačí“ udržet víru, a „máme to“.
• Od víry ale je možno ustoupit – je možno svou víru opustit, „vykašlat se na ni“, vzít si ji zpátky.
• Kdo toto ale udělá, bez ohledu na to, jakou víru měl předtím, nebude oceněn.
• Je třeba dojít až do cíle, nic jiného se nepočítá. Uběhnout 41 km nestačí – kdo maraton vzdá před cílem, namáhal se nadarmo.
• K zalíbení Boží duše: Bůh má velké zalíbení ve svých dětech, ve věřících. V těch, kdo předčasně odpadají, ale žádné zalíbení nemá.
• Evokuje mi to příklad Ónana, který sice s Támar souložil, ale před naplněním milostného aktu ustoupil, stáhl se zpět. (1M 38,9n). V posledku to nebylo k ničemu – To, co páchal, bylo v Hospodinových očích zlé. Proto jej usmrtil.

39 My však nejsme ⁽ti, kdo ustupují⁾ k záhubě, nýbrž lidé víry k zachování duše.

• ř.: (lidé) ustoupení;
• Takovéto varování jistě zní hrozivě – čtenář se neubrání myšlence: A zvládnu to vůbec? Podaří se mu udržet víru? Neodpadnu také já?
• Autor tuto pochybnost předjímá a čtenáře uklidňuje: To nemluvím o vás, kteří toto čtete a, znajíce svou slabost, třesete se bázní.
• Takovým se odpadnutí nikdy nestane (to hrozí arogantním příliš sebevědomým křesťanům).
• (Podobně se nikdy nebudou rouhat Duchu Svatému³ ti, kdo se toho děsí).

.

.

1. Bez záruky ↩︎
2. Nevím už který, ale je jich tam spousta. ↩︎
3. Což je neodpustitelný hřích ↩︎