Židům – kapitola 12

1 Proto i my, majíce ⁽kolem sebe⁾ tak veliký oblak svědků, odložme veškerou zátěž a hřích snadno nás ovíjející a s vytrvalostí běžme závod, který je ⁽před námi⁾,

ř.: obklopující nás;
n.: obstupující;
n.: nám určený / předložený;
Veliký oblak svědků: Prošli jsme obsáhlý seznam hrdinů víry. Svědky byli v tom smyslu, že svými životy dosvědčovali, že tímto způsobem žít lze. Dosvědčili svými životy, že jakkoliv je Bůh neviditelný, lze život na této zemi prožít podle Jeho vůle, s ohledem na Něj.
Proč oblak? Oblak se skládá z mnoha drobných částeček, molekul vodní páry. Ty, ač jednotlivě nepatrné, společně výrazně mění okolní prostředí – zvlhčují je a činí vzduch neprůhledným. Být obklopen oblakem znamená nacházet se v jiném prostředí, než ostatní.
Takže to, že křesťané jsou ponořeni do oblaku svědků ukazuje, že toto množství našich předchůdců, kteří to „zvládli“ nám naši situaci usnadňuje. Jak?
- Uvědomujeme si, že nejsme první ani poslední, kdo řeší obtíže života vírou.
- Uvědomujeme si, že jej lze zvládnout.
- Možná platí i to, že každý zvládnutý křesťanský život zvětšuje „kladný náboj“ na této zemi a tím vytváří větší šance pro další. Ve smyslu – tam, kde prošlo sto, snáze projde ten sto prvý. Tam kde projde tisíc, projde tisící prvý. Tam, kde prošel oblak, můžu projít i já.

Co tedy obklopeni tímto oblakem máme dělat?
Odložit veškerou zátěž a hřích snadno nás ovíjející: Jde o obraz dlouhého pochodu (možná vojenského pochodu) či o obraz maratónského běhu. Cílem života každého křesťana je dojít či doběhnout do cíle (a cestou udělat, co je třeba). Zátěž je vždy obtížná – kdo nesl na túře těžký batoh, přesně ví, o čem je řeč. Vytrvalostní běžec je v nakládání s vahou ještě opatrnější – každý gram navíc, který s sebou maratónec musí „vláčet“ je významnou nevýhodou.
Vše, co nám tuto cestu stěžuje, znesnadňuje či komplikuje, je třeba nekompromisně odhodit, zbavit se toho. Odložit znamená dát pryč, přestat to s sebou vláčet.
Nelze něco zároveň odložit a zároveň si to ponechat. Kdo byl na dlouhém pochodu ví, jak postupně člověk postupně odkládá další a další věci, které mu původně připadaly důležité, ale jejich váha nakonec rozhodla.
U každé věci. které se člověk chystá zbavit, proběhne nejprve vnitřní „audit“: stojí mi tahle věc za to, abych ji s sebou tahal? Nezabrání mi nakonec právě ona v tom, abych došel? Je pro mne opravdu podstatná? Je-li prioritou dokončení pochodu (nebo běhu), je člověk vůči věcem nekompromisnější. Jsou-li jeho priority jiné, zbavuje se věcí obtížněji.
Co může touto zátěží být pro křesťana? Vše, co ho zatěžuje, odvádí, rozptyluje, co mu zabírá čas a energii, kterou by jinak věnoval svému křesťanskému životu.
Nemusí jít o takové věci jako je majetek nebo rozkoše života, ale i o nadměrnou práci či zábavu. Z Kázání na hoře víme, že i břemenem může být i nadměrné pečování o zajištění jídla, pití a oděvu; nadměrné starosti o věci tohoto světa. Z podobenství o hřivnách víme, že dusivým břemenem je i trní životních starostí.
Prakticky cokoliv špatně uchopeno, v nadměrné míře nebo jsa v prioritách nadřazeno Božím věcem může být takovouto zátěží

Odložit mámě také veškerý hřích: tedy další věc potenciálně ohrožující naši schopnost pokračovat v chůzi. Jak nám hřích v chůzi či běhu brání? Zneschopňuje nás, vyřazuje ze závodu, z týmu. Bere nám odhodlání a soustředění. Jsme znečištěni, ztrácíme vztah k vrchnímu trenérovi. Ztrácíme motivaci pokračovat v závodu, neboť se nám zdá, že stejně nebudeme přijati a oceněni.
Ten hřích je snadno nás ovíjející: Jde o obraz svízele, ostružin nebo podobné rostliny, která se chodci/běžci omotává kolen nohou. Chůzi ztěžuje či znemožňuje či může přivést člověka k pádu na zem.
Je až trapně snadné se zaplést s hříchem. Hřích se na nás opravdu lepí – čeká na sebemenší příležitost k tomu, aby nás obtěžoval a zneschopňoval.
Jak se proti tomu dá bránit? Cesty jsou dvě a obě poměrně snadné a rychlé:
- Jednak se obloukem vyhýbat místům, kde se vyskytuje, kde číhá.
- Jednak jej okamžitě „průběžně“ vyznávat – tím jsme z jeho „tenat“ okamžitě uvolněni.

S vytrvalostí běžme závod, který je ⁽před námi⁾: Již víme, že jsme účastníky závodu. Život křesťana je závodem. Kdo uvěří, dostává se na jeho start.
Nejde o sprint, ale o závod, který vyžaduje vytrvalost, dlouhý dech, překonávání únavy, kopců, horka, překážek a odporu okolí,

2 upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši, který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou, a sedí po praviciBožího trůnu.

n.: vůdci;
n.: místo radosti; n.: jako radost;
Takže jsme na běžeckém vytrvaleckém závodě či na dálkovém pochodu. Odložili jsme veškerou zbytečnou zátěž a uvolnili si nohy od nízkého porostu.
Nevzdáváme se a běžíme dále.
Nějaké další trenérské pokyny pro závod? Zde jsou:
Upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši: Nesmíme pouštět ze zřetele cíl. Kam běžíme a proč tam běžíme. Běžíme za Ježíšem. Běžíme kvůli Němu. Běžíme závod, který má smysl. Běžíme k cíli, kde si definitivně odpočineme.
Ježíš je původcem naší víry: Nebýt Jeho, nikdy bychom se s Ním nesetkali, nikdy bychom se k Němu neobrátili. On setkání s námi inicioval. On inicioval setkání s každým člověkem.
Jedině tak dává závod smysl.
Ježíš je dokonavatelem naší víry: On naši víru inicioval a On ji udržuje při životě. Citlivými zásahy do našeho života a mysli (k obojímu jsme mu dali dispoziční právo) dbá na to, abychom se u vztahu s Ním udrželi. Udrželi až do konce, až do dokonání. Až i my budeme moci říci: Je dokonáno. Vše, co jsme mohli udělat, jsme udělali. Je to za námi. Mise je skončena, Game is over. Vbíháme do cíle.
Který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou, a sedí po praviciBožího trůnu: Ježíš je iniciátorem i dokonavatelem naší víry. Je také naším Mistrem, vzorem ve víře. Jeho víru následujeme a napodobujeme. Jaká jeho víra byla?
- Upínal se k budoucí naději vzkříšení a setkání s Otcem. To považoval za svou absolutní prioritu, za svou radost.
- Podstoupil kříž: Kvůli budoucí naději neváhal na zemi přijmout těžké věci, utrpení a bolest.
- Pohrdnuv hanbou: K těžkým věcem patřilo i zostuzení. Nad to se Ježíš kvůli budoucí naději také povznesl.
Jaký byl výsledek Ježíšovy víry? Absolutní vyvýšení: Sedí po praviciBožího trůnu. Pokud Krista následujeme ve víře a poslušnosti, budeme Jej následovat i ve vyvýšení do Boží blízkosti.

3 ⁽Pomyslete na⁾ toho, který snesl od hříšníků proti sobě takový odpor, abyste neochabovali, umdlévajíce ve svých duších.

ř. analogizesthai – ‚uvažovat / promyslit‘, HL
Naše duše bezesporu mají tendenci ochabovat a umdlévat – tedy ztrácet odhodlání, silu bojovat, sílu jít dál.
Jako naše nohy nevydrží dlouho běžet, naše ruce mávat mečem a naše hlava bdít, stejně naše duše nevydrží dlouho vzdorovat nepříznivým okolnostem. Tendence ochabovat a umdlévat je přirozená a všem lidem společná.
Věřící v tom nejsou výjimkou – jejich odhodlání poslouchat Boha, následovat Jej není nekonečná a nevyčerpatelná. Autor to chápe a předvídá.
Jako lék nabízí pomyslet na Ježíše jako na toho, který snesl od hříšníků proti sobě takový odpor.
Ježíš byl vystaven extrémnímu tlaku. Stál zcela sám (v nikom z lidí neměl oporu) proti veškerým silám temnoty a zla. Byl opuštěný, nešťastný, vystaven extrémnímu násilí.
Pomyslete na to, že to přesto zvládl, říká autor. To vás povzbudí. Když to zvládl On, můžete to zvládnout i vy.

4 Ještě jste se až do krve nevzepřeli v boji proti hříchu.

A navíc, pokračuje autor, u většiny z vás při cestě za Ježíšem nejde o otázku života a smrti. Většina z vás překonává pouze „běžné obtíže života“ ve smyslu fyzické či psychické únavy, depresí, nemocí, vyhoření, starostí či duchovních útoků, apod.
Pouze menšiny věřících se týká „krvavé“ pronásledování ve smyslu věznění, fyzického utrpení, mučení či smrti. Tito křesťané pak dostávají od Boha sílu „ad hoc“.
Je pravděpodobné, že adresáti dopisu Židům tedy zrovna žádné tvrdé perzekuci vystaveni nebyli.

5 A zapomněli jste na napomenutí, které vám praví jako synům: ‚Můj synu, nepodceňuj Pánovu výchovu, ani neochabuj, když jsi od něho kárán;

n.: povzbuzení;
n.: káznění;
Bůh křesťany, své děti vychovává a kárá.
Opět je se samozřejmostí (dvakrát) předjímáno, že vztah křesťanů vůči Bohu je synovský a „dcerovský“.
Výchova je snaha rodiče vypůsobit ve svých dětech správnou formaci; napomoci jim výchovnými zásahy k tomu, aby z nich vyrostli lidé podle jejich představ.
Výchovné zásahy mohou být kladné (pochvala, povzbuzení) i záporné, kárání je záporné – jde o upozornění na negativní věci, případně o trest za ně.
Nemáme zapomenout na to, že Bůh nás napomíná. A to dvojím způsobem:
- Boží výchovu nemáme podceňovat: Je důležitá a tu důležitost je třeba vést v patrnosti. Je opravdu důležité, abychom byli vychovávání, aby nezůstali stejní, abychom se vyvíjeli. Bůh si nepřeje, abychom stagnovali. My také nechceme, aby naše děti zůstaly zamrzlé ve vývoji, ale aby z nich vyrostli dospělí zralí a charakterní lidé.
- Bonmot: Bůh nás přijímá takové, jací jsme, ale v žádném případě nedopustí, abychom takovými zůstali, je značně moudrý a pravdivý.
- Podceňovat výchovu by znamenalo nepřikládat jí důležitost, snažit se jí vyhnout, ošidit ji.
Dále nemáme při kárání ochabovat: Jsme-li káráni, máme tendenci zeslábnout, ztratit elán a chuť jít dál. Můžeme získat pocit, že jsme „ztracenými případy“, které jsou bez šance na zdárný vývoj. Nic není vzdálenějšího pravdě – jak uvidíme dále, jsou výchova a kárání naopak známkou toho, že Bůh naši výchovu nevzdává.
Bůh nás tedy otcovsky napomíná: To, že tě vychovávám (včetně kárání) je známkou toho, že jsi můj, že tě mám rád a že na tobě pracuji.

6 neboť koho Pán miluje, toho vychovává, a švihá každého, koho přijímá za syna.‘

n.: ukázňuje / neukázňoval;
n.: uznává;
Výchova = láska; láska = výchova. Láska k dítěti bez toho, abych ho vychovával, žádnou láskou není, pouze lhostejností. Výchova bez lásky také nedává smysl.
Zde je jasně řečeno, že podle Boží výchovy se poznají dvě věci:
- že Bůh člověka miluje
- že si ho adoptoval za dítě
A to ne výchovu ledajakou, ale přísnou, spojenou „dokonce“ s tělesnými tresty.
Chceš-li být Bohem adoptován, musíš počítat s tím, že tě bude vychovávat. Je to jeden z nevyhnutelných důsledků adopce. Nelze pouze „lízat smetanu“ synovství, příslušnosti k Boží rodině a nepoddat se Boží výchově.

7 Snášejte to ke své výchově⁾, Bůh s vámi zachází jako se syny. Neboť ^[je^] nějaký syn, jehož by otec nevychovával?

Sloveso „snášejte“ jasně ukazuje, že výchova není nic příjemného. Je třeba si ji protrpět, vydržet ji.
(Kdyby výchova byla radostí, autor by napsal „Užijte si svou výchovu“ 🙂
Vydržte svou výchovu, protože je známkou něčeho důležitého – toho, že patříte do rodiny, vašeho synovství / dcerovství.
Bůh s námi zachází: nějak k nám přistupuje, nějak se k nám chová, jedná s námi. Mohl by nás ignorovat, mohl by na nás „kašlat“. On s námi ale zachází otcovsky – není mu jedno, co děláme a jací jsme.

8 Jste-li však bez výchovy, jíž se stali účastni všichni, potom jste nemanželské děti, a ne synové.

Jednou nám na domácí skupince vyprávěl jeden mladík, že jej vychovávali prarodiče. Jeho výchova byla naprosto volná – prarodiče se nezajímali o jeho školní výsledky, nezajímalo je, kdy večer přijde domů, dávali mu ve všem zcela volnou ruku. Na první pohled by se dalo říci -pro teenagera ideální stav. On ale paradoxně vzpomínal, jak záviděl dětem, které večer musely být v osm doma, nebo těm, které rodičem kárali za špatné známky.
Být bez rodičovské výchovy totiž žádná výhra není. (Podobně je pro dítě destruktivní výchova nedůsledná, „rozbředlá“ či nedůsledná).
Rčení, že děti potřebují hranice je hluboce pravdivé.
Nikdo nechce být bezprizorním nemanželským dítětem, každý touží po otci, který je přítomen, po otci, který se zajímá.

9 Také v našich tělesných otcích jsme měli vychovatele a měli jsme je v úctě. Nebudeme mnohem více poddáni Otci duchů, ⁽abychom žili⁾?

ř.: a budeme žít;
Je to logické – když si vážíme rodičů tělesných, tím více Otce nebeského.
Zajímavé je označení Boha jako Otce duchů – o Bohu jako otci zrovna mluvíme, ale jakých duchů? Zřejmě duchů v nás. Myšlen je duch jako jedna ze tří částí naší bytosti – skládáme se z těla, duše a ducha (1Tes 5,23) .
Obecně se uvádí, že duch je nehmotnou transcendentální věčnou či „božskou“ částí lidské bytosti, jehož funkcí je spojovat nás s Bohem či duchovním světem, poskytovat nám morální kompas, hodnoty, intuici, smysl. V křesťanském pohledu jde o tu část naší bytosti, která nás spojuje s Bohem.
Bůh je otcem všech duchů všech lidí.
Jsme-li Bohu poddání, vede to k tomu, že dosáhneme věčného života.

10 Vždyť oni vskutku na krátký čas vychovávali, jak jim připadalo správné, on však k užitku, abychom dostali podíl na jeho svatosti.

Rodičovská výchova je opravdu „na krátký čas„. Období, po které můžeme naše děti ovlivňovat je překvapivě krátké – zvláště, když se na ně díváme ex post. Pár formativních let uteče jako voda.
Na krátký čas také může znamenat, že rodiče nás vychovávají pouze na období našeho pozemského života (což je opravdu krátká doba, zvláště srovnáme-li ji s věčností). Buď se jim to povede nebo ne – – podle toho náš život potom vypadá.
S Bohem je tomu jinak – Bůh nás vychovává tak, abychom obstáli již napořád.
Naše děti každý opravdu vychováváme, jak nám připadá správné – tedy tak, jak umíme, jak jsme to odkoukali od svých rodičů či známých, případně načetli z knih.
Kolik lidí, tolik druhů výchovy, zvláště v dnešní době, kdy jsou lidé ovlivněni názory z internetu. Vážně či z žertu se rozlišují matky autoritářské, ambiciózní, empatické, permisivní, aj. U otců je to podobné.
Bůh vychovává dokonale – Jeho výchova je opravdu užitečná. Užitečná k čemu?
K podílu na jeho svatosti: Cílem Boží výchovy tedy je, abychom mu byli podobni. Jinak řečeno – aby v nás zůstal otisk Jeho charakteru, Jeho svatosti. Aby se Jeho rysy projevily v nás.
To dává hluboký smysl – o co jiného by nám v životě mělo jít, než abychom se postupně stávali podobnými Kristu? A pokud toho chceme dosáhnout, jiná cesta než skrze Boží výchovu, k tomuto cíli nevede.

11 Každá výchova se ovšem v tu chvíli nezdá být radostná, ale krušná; potom však vydává pokojné ovoce spravedlnosti těm, kteří jsou jí vycvičeni.

n.: káznění;
To opravdu zdá – vždyť co je radostného na domlouvání, zvýšeném hlase nebo pohlavku? Kdo by tohle miloval?
Proč tím procházet? Proč se „necuknout“ a neodejít? Protože výchova vede k nějakému cíli, k ovoci. Není samoúčelná.
Co je tím ovocem? Spravedlnost. Člověk se naučí tomu, co je spravedlivé a podle toho žít.
Zároveň je zde zmíněno, že výchova je výcvikem. Výcvik prodělávají vojáci, sportovci nebo třeba učni, každý, kdo se chce něčemu naučit. Nejen dovednostem, ale také odolnosti.
Chce-li se někdo stát vojákem, musí prodělat tzv. přijímač: intenzivní několikatýdenní období, kdy je na adepty vyvíjen silný tlak. Jsou udržováni v únavě, nedostatku jídla a v nevyspání Cílem je, aby si sáhli sáhli na dno, aby si vyzkoušeli, jaké to je být vyčerpaný a aby se naučili i v takových podmínkách fungovat. Jinak než pod tlakem se takovéto věci zjistit, vyzkoušet a naučit nedají.
Stejně tak každý dobrý rodič vystavuje své děti nerozmazluje, ale vystavuje tlaku – chce aby z nich vyrostly silné, zdravé a odolné osobnosti a ne „sněhové vločky“.

12 Proto napravte umdlené ruce a zchromlá kolena

Boží výchova je tedy náročná a tlak zkoušek velký tak, že nám někdy mohou docházet síly – ruce jsou unavené a kolena se nechtějí ohýbat.
Když si připomeneme, že vše, co prožíváme, je součástí Boží výchovy a má to dobrý cíl a výsledek, povzbudí nás to, abychom se znovu sebrali, nabrali sílu a pokračovali v běhu či boji. Abychom nevzdávali cestu za Bohem.

13 a čiňte přímé stezky pro své nohy, aby se to, co je chromé, nevyvrátilo, ale naopak aby se uzdravilo.

Co dále můžeme a máme tváří tvář obtížím Boží výchovy dělat?
Napřímit své cesty, aby naše životní cesta byla schůdnější, aby si naše nohy mohly odpočinout.
Jak se to dělá? Jak se napřimují cesty? Zřejmě jde o to, že Boží výchova, (tedy tlak a problémy) často bývá reakcí na to, že jdeme špatným směrem, že hřešíme nebo se Bohu vzdalujeme.
Pokud sami svou cestu / život dáme do pořádku, Bůh může v tlaku polevit.
My se pak můžeme nadechnout, odpočinout si a zregenerovat.
Když soudíme sami sebe, nemusí to potom dělat Bůh, jak je napsáno v 1K 11,31 Kdybychom rozsuzovali sami sebe, nebyli bychom souzeni. 32 Když jsme však souzeni od Pána, jsme vychováváni, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.
Cílem Boží výchovy přece není naše zničení, ale uzdravení.
Je nicméně zjevné, že tlak Boží výchovy na nás může být extrémní až téměř zničující. Když jde o naši výchovu, neváhá Bůh jít na hranu únosnosti.
Pro srovnání se podívejme, jak probíhá výcvik Rangers, elitních amerických vojáků. Získat jejich odznak je vysoce prestižní záležitost. Na adepty získání odznaku Rangers je vyvíjen extrémní tlak. Musí postupně absolvovat:

RASP 1: osmitýdenní kurz pro mladší vojáky (E-1 až E-5) zaměřený na fyzickou zdatnost, střeleckou dovednost, taktiku malých jednotek a velitelské dovednosti. 

RASP 2: třítýdenní kurz pro důstojníky, poddůstojníky a vyšší poddůstojníky (E-6 a vyšší), který prověřuje fyzickou odolnost, velitelské a taktické dovednosti. 

Rangerskou školu: Šestapadesátidenní velitelská škola rozdělená do tří fází: Benningova fáze (známá také jako Darbyho fáze): Zaměřuje se na fyzickou zdatnost, pochodování po silnici, navigaci v terénu a operace družstva. Fáze v horách: V horách v Dahlonega v Georgii se klade důraz na horolezecké dovednosti, taktiku malých jednotek a odolnost v náročném terénu. Fáze bažin (fáze Florida): Fyzická a psychická náročnost: probíhá v pobřežních bažinách Floridy a zaměřuje se na vodní operace, navigaci a taktiku malých jednotek v náročném prostředí: 

Ve všech fázích čelí kandidáti intenzivním fyzickým a psychickým výzvám, včetně nedostatku spánku a jídla, aby si ověřili svou odolnost a vůdčí schopnosti v extrémním stresu.

Absolvování a přidělení: Úspěšní kandidáti získají označení Ranger a jsou často přiděleni k 75. pluku Rangerů, kde pokračují ve výcviku a působí jako součást jedné z nejlepších jednotek lehké pěchoty americké armády.

Tento náročný proces zajišťuje, že se rangery stanou pouze ti nejschopnější a nejodolnější vojáci.

Oč cennější je „odznak“, který od svého Velitele získávají křesťané.
Bez řádného a náročného výcviku se výsledky dostavit nemohou v přirozené i Boží výchově.
NO PAIN – NO GAIN platí univerzálně

Pokud své životy nedáme do pořádku (nevyrovnáme své cesty), může se stát, že to námi půjde ještě k horšímu – nyní alespoň klopýtáme, pak už nebudeme vůbec schopni jít (nohy se nám vyvrátí, zřejmě vykloubí).
Naopak, když korekci provedeme, uzdravíme se.

14 Usilujte o pokoj se všemi a o posvěcení, bez něhož nikdo neuvidí Pána.

Na cestě za Bohem nejsme sami. Křesťanství není pouze individuální „sport“. Také Boží výchova se netýká pouze nás samotných.
Jsme částí kolektivu „běžců“ a je důležité, abychom si věci navzájem zbytečně nedělali těžšími.
Co na nás je, máme se maximálně snažit, abychom se všemi vyšli, aby naše vztahy s ostatními byly dobré.
Pokud se o to snažit nebudeme, bude to pro nás mít fatální dopady – do cíle nedoběhneme („neuvidí Pána“ nic jiného než odpadnutí nemůže znamenat).
Jde o silné varování, jehož závažnost nám možná uniká: Křesťané, kteří působí nepokoj, vyvolávají konflikty a rozvracejí vztahy, se k Bohu nedostanou.
Je ještě jedna věc, která nám může zavřít cestu k Bohu: Neochota se posvěcovat – tedy oddělovat pro Boha a očišťovat.

15 Dbejte na to, aby se někdo nepřipravoval o Boží milost, aby vás netrápil nějaký vzhůru rostoucí kořen hořkosti a aby skrze něj nebyli poskvrněni mnozí.

Na některé věci je třeba dbát – např. na to, abychom působili pokoj a abychom se posvěcovali. Na co dále?
Dále na to, aby se někdo nepřipravoval o Boží milost: Připravit se o Boží milost je tedy možné. Člověk dělá něco, co změní Boží přístup k němu: Bůh se vůči němu přestane chovat milostivě a začne se chovat přísně. Jak této katastrofální změny Božího přístupu křesťan dosáhne?
Tím, že nechá vyrůst kořen hořkosti: Hořkost chápu jako přístup k životu, kdy životní okolnosti chápeme negativně a úkorně. Spíše než životní okolnosti možná ty, kdo za nimi stojí – tedy Boha a lidi. Začneme mít pocit, že je nám křivděno, ubližováno a začneme si tyto negativní myšlenky uchovávat v srdci. Začneme si svou ublíženost hýčkat.
Tento přístup je naprosto fatální. Mnohokrát jsem viděl, jak hořkost či ukřivděnost zcela zničila i dobré křesťany.
Začít si „schovávat“ skutečné nebo domnělé křivdy od Boha a od lidí je vždy zničující. Je to proces podobný neodpuštění – a, jak víme, když my neodpustíme, ani Bůh neodpustí nám. Když my začneme žít v hořkosti, Bůh na nás přestane pohlížet milostivě.
Tento zničující přístup je v lidech systematicky pěstován levicovým pohledem na život: Je mi křivděno, někdo mi ubližuje, za mé problémy někdo může. Viník je dosazován dle momentálních okolností: král (je mi křivděno mým původem), buržoazie či kulaci (je mi křivděno mým ekonomickým postavením), Židé (je mi křivděno mou národností), rasisté (je mi křivděno mou barvou pleti). Když už není, kde brát, ďábel uměle vyhledává další a další skupiny, které je možno popouzet k hořkosti a ukřivděnosti. Tento proces nikdy nekončí a vždy je rozkladný a zničující – životy všech dotčených i život celé společnosti zhořkne.
Jedinou správnou reakcí dle tohoto přístupu je vzpoura.
Např. kniha Chaloupka strýčka Toma od Harriet Beecher Stowe je z těchto důvodů objektem vášnivých diskuzí – hlavní hrdina je dobrý křesťan, a ač otrok, hořkostí netrpí. Zlo přemáhá dobrem. To mu „bojovníci za lidská práva“ nemohou odpustit.
Takovýto přístup vždy trápí – ty, kdo jsou jím postiženi i celou společnost.
Hořkost roste vzhůru a mnohé poskvrňuje: Hořkost se šíří a zasahuje další a další – člověk plný hořkosti otráví celý kolektiv, hořký křesťan otráví celý sbor. Komunističtí agitátoři stejně jako moderní agitátoři za práva různých „menšin“ hořkostí vždy otráví celou společnost.
Hořkost bere radost ze života, jde o jeden z nejničivějších přístupů k životu vůbec.

16 Ať nikdo není smilník nebo bezbožný / světský člověk jako Ezau, který prodal své prvorozenství za jediný pokrm.

Své vyvolení, své křesťanství je možno vyměnit „za drobné“.
Ezau je toho exemplárním příkladem – patřil do Božího plánu, ale nestál o to. Bůh jeho nezájem vzal vážně a delegoval prvorozenství na jeho problémového bratra.
Ezau je předobrazem křesťanů, kteří před účastí v Božím plánu dají přednost něčemu jinému, často nesmyslně malému – napadá mě klid v rodině, kariéra, zábava, sex,….
Ezau šel do extrému – on vyměnil své prvorozenství za jediné jídlo. Připadá nám to bláznivé, ale jednáme někdy podobně – za kolik souloží vymění svůj vztah s Bohem člověk, který v šedesáti odejde od rodiny (a z církve) za jinou ženou?

17 Neboť víte, že když později chtěl zdědit požehnání, i když je se slzami usilovně hledal, byl odmítnut, neboť nenalezl místo pro pokání.

Některá rozhodnutí jsou nezvratná. Ezau už své prvorozenství zpět nezískal. Mohl se „postavit na hlavu“ nebo „rozkrájet“, ale cesta zpět už neexistovala.
Mohl získat odpuštění, ne ale zpět své prvorozenství. Tak je tomu často – hříchy jsou nám odpuštěny, ale jejich důsledky zůstávají. Zabývám se tím např. v kapitole o Davidově sčítání lidu v 1Par 21.
Nevíme ani, zda Ezau pokání opravdu učinil, zda opravdu litoval toho, co udělal. Nebo, zda ho pouze štvalo, o co přišel (když viděl, kam to dotáhl Jákob). Nevíme, zda šlo o slzy lítosti nebo pouze hořkosti.
Na druhé straně Ezau dostal, po čem toužil – chtěl nespoutaný život plný ježdění po lesích, lovu, žen a vzrušení. A takový život také prožil. Z průběhu setkání s Jákobem se zdá, že byl se svým osudem celkem spokojený, že zahořklý nebyl. Mohlo se mu to ale později rozležet.

18 Neboť jste nepřistoupili k hmatatelné hoře a k planoucímu ohni a k temnotě a k mrákotě a vichru 19 a k zvuku polnice a takovému hlasu slov, že ti, kdo ho uslyšeli, prosili, aby k nim nebylo ⁽více mluveno⁾,

ř.: odmítli (v. 25) / vymluvili se;
Autor popisuje pobyt Izraelců pod horou Sinaj, kdy k nim Hospodin za velkých světelných a zvukových efektů akusticky mluvil.

20 neboť nemohli snést to, co bylo přikazováno: ‚I kdyby se zvíře dotklo té hory, bude ukamenováno,‘

Svatost hory byla v dané chvíli extrémní.

21 a tak strašná byla ta podívaná, že Mojžíš řekl: ‚Jsem zděšen a třesu se.‘

Bylo to moc i na Mojžíše. Byl opravdu vyděšený. On Boha znal jako nikdo jiný, ale to, co se dělo, vyděsilo i jej.

22 Ale přistoupili jste k hoře Siónu a k městu živého Boha, nebeskému Jeruzalému, a k desetitisícům andělů, k slavnostnímu shromáždění

Autor chce říci, že to, k čemu přistupujeme my, je ve srovnání s horou Sijón slabým odvarem.
My jsme přizváni k největšímu a nejslavnějšímu shromáždění vůbec. Hora Sijón byla místem, které Hospodin navštívil – my přicházím tam, kde Hospodin přebývá.
Izraelci se shromáždili, aby Bohu naslouchali. V nebi se setkají všichni věřící všech dob a zemí.

23 a k církvi prvorozených, kteří jsou zapsáni v nebesích, a k Bohu, soudci všech, a k duchům spravedlivých, kteří jsou učiněni dokonalými,

To shromáždění bude opravdu velké. Kdo všechno tam bude? Ke komu přistoupíme? S kým se setkáme?
- Církev, kterou tvoři prvorození zapsáni v nebesích: Zřejmě tedy církev. Věřící tvořící církev jsou zapsáni v nebeských knihách.
- Proč prvorození? Adresáti dopisu Židům byli prvními křesťany, první generací věřících po Kristově smrti a vzkříšení. My jsme dalšími generacemi. Setkáme se s prvními křesťany i věřícími – budeme v království Nebes stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem, jak říkal Ježíš.
- S Bohem soudcem: Přistoupíme k samotnému Bohu. V tomto případě je zdůrazněn jeho soudcovský statut. Zřejmě proto, že budeme svědky Božích soudů. I když sami se díky Kristu Božím soudům vyhneme.
- S duchy spravedlivých, kteří jsou učiněni dokonalými: Setkáme se spravedlivými, tedy všemi, kdo byli vírou ospravedlněni. Setkání s nimi bude zajímavé a vzrušující, protože oni nestagnují, ale jsou učiněni dokonalými. Mají před námi náskok, budeme se od nich mít, co učit.

24 a k prostředníku nové smlouvy Ježíšovi, a ke krvi pokropení, která mluví lépe než Ábel / Ábelova.

Přistoupíme samozřejmě také k Ježíši, který nám toto vše zprostředkoval. To On nám „zařídil“, že se na nás vztahují Boží smlouvy, že máme osobní smlouvu s Bohem.
Zařídil to svou smrtí na kříži, svou krví – Jeho krví jsme vírou pokropeni a naše hříchy jsou vymazány.
Proč je přidáno srovnání Kristovy krve s krví Ábelovou? Ábela zabil jeho bratr ze žárlivosti na to, že Ábel měl osobní vztah s Bohem. Jeho krev k Bohu „křičela ze země„.
Je zřejmě myšlena skutečnost, že také Kristova prolitá krev křičí k Bohu. Křičí silněji, výrazněji a křičí o usmíření vin věřících lidí.

25 Hleďte, ať neodmítnete toho, kdo mluví. Neboť jestliže neunikli oni, když odmítli toho, který k nim promlouval na zemi, tím spíše neunikneme my, odvrátíme-li se od toho, kdo mluví z nebes.

odkaz na v. 19. verš (‚prosili‘);
Jde o varování před odmítnutím evangelia – srovnání se situací, kdy židé pod horou Sinaj odmítli naslouchat „napřímo“ Božímu hlasu. Autor říká, že odmítnout evangelium o Kristu je ve srovnání s tím závažnějším prohřeškem.
Co znamená neunikli? Zřejmě ve smyslu: Odmítnutí naslouchat Bohu jim nepomohlo – stejně se „nevyvlékli“ z Boží smlouvy. Byla jim pak dána skrze Mojžíše.

26 Jeho hlas tehdy zatřásl zemí, a nyní zaslíbil řka: ‚Já ještě jednou zatřesu‘ nejenom ‚zemí‘, ale i ‚nebem‘.

Jde o odkaz na Ag 2,6: Neboť toto praví Hospodin zástupů: Ještě jednou zakrátko zatřesu nebem i zemí, mořem i souší.
Jde tedy o toto: Bůh při událostech pod horou Sinaj zatřásl zemí (třásla se celá hora a okolí). Šlo pro všechny o extrémně silný zážitek. Ageus ale prorokoval, že zdaleka nešlo o největší událost v dějinách, že přijde ještě nová a větší. Ta se nebude týkat pouze země, ale celého nebe.
Jde jednoznačně o Kristovu oběť na kříži – ta byla oním zatřesením zemí i nebem, mořem i souší. Kristova oběť zcela „přeorala“ veškeré uspořádání věcí na zemi i v duchovním světě. Nastolila zcela nové uspořádání, Změnila naprosto vše.
Při Kristově ukřižování, jak víme, proběhlo zemětřesení – my jsme zachytili to pozemské, ale mnohem větší otřesy se dály v nebi.

27 Ono ‚ještě jednou‘ ukazuje na proměnu těch věcí, ⁽jimiž lze otřást⁾, neboť jsou učiněné, aby zůstaly ty věci, ⁽jež jsou neotřesitelné⁾.

n.: přenesení / přestavění; ř.: které se otřásají; ř.: které se netřesou;
Světodějná událost Kristovy smrti odstranila vše otřesitelné, zůstaly jen věci opravdu trvalé.
Vše týkající se Kristova království je dokonale trvalé a věčné. Celá Stará smlouva je pomíjivá, stejně jako cokoliv pozemského.

28 Projevujme proto vděčnost, že přijímáme neotřesitelné království, ⁽a s ní⁾přinášejme Bohu jemu příjemnou službu s uctivostí a bázní.

Je za co být Bohu vděčný: Dostali jsme s k podílu na věčném a stabilním Božím království. V životě si nelze přát nic lepšího ani většího.
Z toho pramení naše touhu Bohu sloužit.
Naším cílem přitom je, aby se naše služba Bohu líbila (byla mu příjemná).
Službu Bohu nebere na lehkou váhu, ale se vší vážností – sloužit Nejvyššímu Stvořiteli vyžaduje od nás plnou pozornost, respekt, úsilí, snahu, soustředění, nasazení, zkrátka uctivost a bázeň.

29 Neboť náš Bůh je oheň stravující.

Náš Bůh je nesmírně veliký a pobyt v Jeho přítomnosti není maličkost. Nedostatek respektu, přistupování k Němu bez náležité úcty může mít zničující důsledky.
Vzpomeňme na muže bez patřičného oblečení, který se vetřel na královskou svatební hostinu (skončil v pekle). Vzpomeňme na Úzu, který se dotkl schrány.
Nabízí se v této souvislosti mnou používané podobenství o Stanu setkávání jako centru jaderného reaktoru – přiblížení se při podcenění jakéhokoliv technologického opatření má fatální důsledky.

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz