Židům – kapitola 2

1 Proto musíme věnovat mnohem větší pozornost tomu, co jsme slyšeli, abychom nebyli strženi proudem.

Autor navazuje na pojednání o Ježíšově jedinečnosti vůči andělům a o tom, že andělé „asistují“ věřícím
Nyní zdůrazňuje, že je třeba věnovat větší pozornost slyšenému. Buď myslí to, co právě napsal nebo Boží slovo obecně. Zřejmě se mu zdá, že pozornost není dostatečná.
Pozornost slovu vidí jako preventivní opatření před stržením proudem. Jde samozřejmě o obraz přechodu přes řeku, kdy se snažíme udržet přímý směr, přejít na druhý břeh a různě silný proud nám to ztěžuje nebo nás odvádí ze směru.
O jaký proud jde? Jde o svět, o tlaky tohoto světa, případně o tlaky nevěřící majority. My, tedy lidé víry se brodíme světem přímo za Kristem. Tlaky okolí nám tuto cestu činí obtížnější nebo nás z ní vychylují nebo z ní odvádějí. Rozhodně to není tak, že by nám životní okolnosti cestu za Bohem usnadňovaly nebo nás na ní dokonce „popoháněly“. Stejně tak lidé kolem nás nás v naší cestě nepovzbuzují.
Synergicky se směrem naší cesty působí moc Svatého Ducha, případně si pomáháme navzájem s našimi souputníky. Jinak nám nepomáhá nic.
Co může našemu „brodění“ pomoci, je když je náš zrak upřen „na cíl na břehu“, tedy na Krista. Podobně jako v Ježíšových slovech o následování v L 9,62 Ježíš mu řekl: „Nikdo, kdo vloží svou ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro Boží království.“ – pro toho, kdo orá, je důležité, aby si našel bod na obzoru, na který se soustředí a ke kterému míří. Jen tak je schopen vyorat brázdu rovně. Pokud se ohlíží, bude brázda křivá.

2 Neboť jestliže slovo, které bylo řečeno skrze anděly, bylo pevné a každé přestoupení a každá neposlušnost došly spravedlivé odplaty,

o jakém anděly řečeném slovu se hovoří? Zřejmě o starozákonních příkazech, o Zákonu. Zákon byl Mojžíšovi dán na Sinaji Bohem. Zde se zdá, že autora listu Židům nepředpokládá, nepokládá za možné, že by Mojžíš hovořil tváří tvář přímo s Hospodinem. Předpokládá, že musel hovořit nějaký Boží zástupce, anděl. Dle Ashera Intratera Mojžíš hovořil s Kristem (k této variantě se kloním i já).
Autor nicméně jasně postuluje, že starozákonní příkazy, ač měly a mají absolutní platnost, jsou svou závazností a závažností „ničím“ proti tomu, co jsme dostali my, novozákonní věřící.
Starozákonní příkazy byly tvrdě vymáhány a sankcionovány, autor tedy předpokládá, že vymáhání a sankce týkající se novozákonních záležitostí budou ještě striktnější a důslednější
Jde o navýsost logický předpoklad. V novozákonních záležitostech je Hospodin angažován v nejvyšší možné míře – je v nich totiž angažován jeho Syn.
Jsem-li nejvyšší velitel vojska, jistě mě vše, co se týká probíhající války a vedení boje velmi zajímá. Záleží mi na dodržování kázně a rozkazů. Nicméně mám-li v boji nasazeného vlastního syna, veškerý můj zájem se stává mnohem osobnějším

3 Jak unikneme my, zanedbáme-li tak velikou záchranu, která ⁽má svůj původ⁾ v tom, co říkal Pán, a byla nám potvrzena těmi, kteří to slyšeli,

ř.: vzavši počátek;
To, co „mají k dispozici“ NZ křesťané, je ještě nepoměrně významnější – záchrana, která se nám nabízí, ze SZ Písem vychází a je potvrzena aktuálními svědectvími mnoha lidí.

4 za Božího spoludosvědčování znameními a divy, rozmanitými ⁽projevy moci⁾ a udělováním Ducha Svatého podle jeho vůle?

Příběh spásy lidí vychází ale nejen ze SZ Písem a ze svědectví očitých svědků, ale je rovněž dosvědčován přímo Bohem – Jeho nadpřirozenými projevy včetně toho, že věřící dostávají Ducha Svatého.
Jaký je rozdíl mezi znameními, divy a projevy moci, je těžko říci.
Znamení (sign/s, σημειοις) je nadpřirozený projev, jímž o sobě Bůh dává vědět, potvrzuje svou aktuální přítomnost.
Div (wonder/s, τερασιν) je jev, který vede k divení. Je nezvyklý, „divný“ nečekaný, zázračný.
Projev moci (various works of power, ποικιλαις δυναμεσιν) je známkou toho, že daná osoba má nadpřirozenou Boží moc. Případně svou moc prokazuje Bůh sám.
Ježíš sám tyto atributy přinášel ve vrchovaté míře. V prvotní církvi se vyskytovaly také dosti. V průběhu dějin to bylo různé a v soudobé církvi je to také velmi rozličné. Rozhodně se ale v dnešní církvi nevyskytují v míře, jakou bych očekával nebo si přál.
Se křtem v Duchu Svatém je to podobné – v prvotní církvi tento jev o Letnicích začal a v různé míře se vyskytuje doposud.

5 Bůh nepodřídil andělům budoucí svět, o kterém mluvíme.

n.: obydlený svět;
Mluvíme o budoucím světě? Ano, někdy mluvíváme o tom, jak všechny věci jednou dopadnou, jak bude vypadat budoucnost, nebe, Nový Jeruzalém.
Svět budoucnosti bude zajisté podřízen Kristu (vždyť Jeho království už je nastoleno a jednou bude zjeveno v plnosti). Zdá se ale, že i lidé v něm budu mít důležité funkce.

6 Kdosi někde slavnostně dosvědčil: ‚Co je člověk, že na něj pamatuješ, nebo syn člověka, že ⁽jej navštěvuješ⁾? 7 Nakrátko jsi ho postavil níže než anděly, slávou a ctí jsi ho ověnčil a ustanovil jsi ho nad dílem svých rukou.

n.: se jím zabýváš;
je možné, že Petr si nemohl vzpomenout, kde to slyšel? Jde o citát z Žalmu osmého. V tom případě na tom byl podobně jako já – některé žalmy znám, ale přesně říci jejich číslo nedokážu.
Ten někdo byl tedy král David, který, jak víme, často hovořil inspirovaně: jeho verše měly aktuální platnost do jeho aktuální situace, ale zároveň prorocky ukazovaly do buducnosti.
Platí to jistě i v tomto případě.
Citace je přesná: ČSP Ž 8: co je člověk, že na něj pamatuješ, ⁽syn člověka,⁾ že jej navštěvuješ? (přesně) 6 Trochu (nakrátko) jsi jej omezil (postavil níže, než anděly), aby nebyl božskou bytostí, a korunoval (ověnčil) jsi ho slávou a důstojností (ctí). 7 Svěřil jsi mu(ustanovil jsi ho) vládu nad dílem svých rukou, všechno jsi mu položil pod nohy,
Změny jsou nevýznamné, význam neovlivňují vůbec.
O čem tedy David, potažmo autor Židům hovoří?
- za prvé je udivuje, že Bůh se člověkem tak intenzivně zabývá, tedy myslí na něj a navštěvuje jej. Navštěvujeme toho, koho chceme vidět, s kým se chceme setkat.
- za druhé konstatují, že to, že Bůh Ježíše učinil obyčejným člověkem, bylo pouze dočasné. Lidé jsou ve všech směrech na nižším stupni, než andělé. Bůh zase všestranně převyšuje anděly. Při Boží vtělení se na dočasnou dobu Bůh dostal do postavení vůči andělům nižšího.
- za třetí je řečeno, že to, že Ježíš byl tohoto ponížení ochoten, Bůh nesmírně ocenil. Po skončení jeho vtělení jej vyzdvihl na nejvyšší místo vůbec. Neexistuje nic stvořeného, nad čím by Ježíš neměl autoritu.

8 Všechno jsi poddal pod jeho nohy.‘ Tím tedy, že ^[mu^] poddal všechno, neponechal nic, co by mu nebylo poddáno. Nyní však ještě nevidíme, že je mu všechno poddáno.

n.: podřídil (3× ve v.);
Ještě pokračuje citace Žalmu 8. Bůh po Ježíšově vzkříšení „udělal“, že Ježíš má autoritu nade vším.
A když je použit absolutní kvantifikátor „všechno“, autor zdůrazňuje, že je myšleno opravdu všechno. Nezůstalo nic mimo Jeho autoritu.
To ale může nastolovat otázku, proč, když Ježíš má autoritu kompletně nad celým stvořením, svět vypadá tak, jak vypadá. Svět zatím totiž vůbec nevypadá, že by mu vládl dobrý a spravedlivý vládce.

9 Avšak toho, který byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, vidíme ⁽pro utrpení smrti⁾ ověnčeného slávou a ctí; tak ⁽z milosti Boží⁾ za každého okusil smrti.

n.: pro smrt, kterou vytrpěl;
var.: [bez Boha];
n.: ve prospěch;
To již víme – Ježíšovo ponížení do pozice pouhého člověka bylo přechodné. To, že byl během svého pobytu za zemi ochoten za lidi podstoupit zástupnou smrt, bylo natolik mimořádné, že se mu po vzkříšení v odměnu dostalo veškeré myslitelné slávy a cti.

10 Slušelo se totiž na toho, pro něhož je všechno a skrze něhož je všechno, když mnoho synů přivedl do slávy, aby skrze utrpení ⁽učinil dokonalým⁾ původce jejich záchrany.

n.: Bylo vhodné;
n.: přivedl k cíli;
n.: vůdce;
Autor nám porozumění příliš neusnadňuje, věta je opět složitá. Mluví se o někom, pro něhož je všechno a skrze něhož je všechno – což je zajisté Ježíš. Bůh stvořil vesmír, zemi i lidi skrze svého Syna – společně na tvoření spolupracovali. Stvoření bylo rovněž děláno „pro“ Syna – tedy při tvoření měli Otec i Syn na mysli Synův prospěch. Tvořili Mu vesmír „na míru“. Cílem bylo vytvořit pro Syna nevěstu.
Syn stvoření nejen spolu-vyprojektoval a spolu-vytvořil, ale také mnoho synů přivedl do slávy. Tedy svým vlastním úsilím (smrtí) zajistil, že mnozí lidé se skrze víru mohou dostat k Bohu.
Tou cestou záchrany, skrze kterou lidem vybojoval záchranu, byl kříž, tedy utrpení. To, že Ježíš byl ochoten toto utrpení podstoupit, jej zdokonalilo.
Ježíš byl zajisté dokonalým od počátku, nicméně to, co prožil během svého pozemského „pobytu“ jej ještě „posunulo“. Některé věci nelze získat teoreticky, ale pouze osobní zkušeností.
Původcem jejich (naší) záchrany zajisté je myšlen Ježíš.
Dokonalosti ale skrze Ježíšovu oběť dosáhli i jeho následovníci, jak uvidíme dále.

11 Neboť ten, který posvěcuje, i ti, kdo jsou posvěcováni, jsou všichni z jednoho. Z toho důvodu se nestydí nazývat je bratry,

Posvěcující je jistě Ježíš (On nás posvětil, tedy oddělil a očistil svou smrtí na kříži).
Posvěcovaní jsou jistě věřící.
Ti i oni jsou z jednoho – tedy jistě z Boha. Ježíš své učedníky pozvedá. Možná nečekané je, že nepozvedá své následovníky trochu, ale až na svou úroveň. Neustanovuje další úroveň (Otec – Syn – učedníci), ale možná nečekaně je pozdvihuje zcela na svou úroveň (Otec – Syn+učedníci).
Je dost pravděpodobné, že i andělé jsou pak svým postavením „níže“ než učedníci (slouží jím, i když svými schopnostmi je předčí).

12 když říká: ‚Budu zvěstovat tvé jméno svým bratřím, uprostřed shromáždění tě budu opěvovat.‘

kdo říká? Bůh ústy žalmisty Davida (jde o citát z Ž 22,23): Tvé jméno budu zvěstovat svým bratřím, ve shromáždění tě budu chválit.
David mluví k Bohu a mluví jistě o sobě – že On, David bude mluvit s lidmi kolem sebe o Božím jménu, o Bohu samém. A že se bude účastnit bohoslužebných shromáždění, kde se bude o Bohu pochvalně zpívat.
Autor cituje volně, ale obsahově přesně, nicméně chápe verš jinak, prorocky – mluvčím není David, ale Ježíš. Ten mluví také k Bohu a mluví rovněž o nás o lidech – o svém rozhodnutí nám zvěstovat Boží jméno a účastnit se opěvování Boha. Autor svou úvahu o povýšení člověka na Ježíšovu úroveň odvíjí z tohoto verše: Jestliže nás Ježíš nazývá bratry, staví nás sobě na roveň. (Sourozenci jsou si opravdu ve vztahu k otci rovni, takže logiku to má).
Takže autorova úvaha je: Jestliže nás Ježíš nazývá bratry, pozdvihuje nás vůči Otci na svou úroveň.

13 A opět: ‚Já mu budu důvěřovat;‘ a opět: ‚Hle, já a děti, které mi dal Bůh.‘

Jde o citáty tentokrát z Iz 8,17-18: Budu vyčkávat na Hospodina, který skrývá svou tvář před domem Jákobovým; budu očekávat na něho. Hle, já a děti, které mi dal Hospodin, jsme v Izraeli za znamení a divy od Hospodina zástupů, který přebývá na hoře Sijón.
Jak souvisejí s naším tématem? A jaké vlastně naše téma je? Mluvíme o vztahu Krista a věřících k Bohu.
Já mu budu důvěřovat / vyčkávat /očekávat, jinak řečeno: přestože okolnosti jsou nepříznivé, budu stále očekávat, že Hospodin pro nás něco udělá. Kdo bude důvěřovat / vyčkávat? V originálním žalmu jistě Izajáš, který neochvějně důvěřuje Bohu. V NZ kontextu Ježíš, kterého ani utrpení neodvrátilo od naprosté důvěry k Bohu.
Hle já a děti: v originále mluví Izajáš o sobě a o své rodině, která svou neochvějnou vírou uprostřed obtíží udivovala celé okolí. V NZ kontextu zřejmě autor Židům dovozuje, že mluví Ježíš o svých následovnících, o věřících – nazývá je Božími dětmi.
Proč autor tyto citáty používá, úplně nechápu. Co se snaží doložit? Možná uvidíme dále, protože v dalším verši se opět mluví o dětech.
(Nezapomínejme, že autor píše křesťanům ze Židů – maximálně se tedy snaží propojit starý a nový Zákon. Použít co nejvíce SZ citátů pro doložení logiky Kristova díla.)

14 Protože děti mají účast na krvi a těle, podobně i on se jich stal účastným, aby skrze smrt zahladil toho, kdo má vládu nad smrtí, totiž Ďábla,

n.: zbavil účinnosti;
Děti mají účast na krvi a těle – zřejmě: děti patří do rodiny. Jsou tělesnými a pokrevními příbuznými svých rodičů.
Podobně i on se jich stal účastným – on je Kristus. Tím, že se narodil z ženy, patří do rodiny lidí. Je tělesně a pokrevně s lidmi spřízněn.
Aby skrze smrt zahladil toho, kdo má vládu nad smrtí, totiž Ďábla – vidíme důvod, proč se Ježíš stal člověkem: jako tělesný člověk, pokrevně spřízněný se všemi lidmi světa, jako zástupce lidské rasy porazil ďábla.
To nemohl udělat nikdo jiný – nemohl to udělat anděl (protože nemá s lidmi nic společného), nemohl to udělat Bůh, nemohla to udělat žádná jiná bytost (jsou-li jaké). Nemohl to udělat ani žádný člověk. Mohl to udělat pouze pravý Bůh a pravý člověk, boho-člověk Kristus Ježíš.
Tím, že se Ježíš nechal zabít, ďábla definitivně porazil.
To, že ďábel je vládcem smrti, že ovládá smrt, je „zajímavá“ informace. Co to znamená? Co je vlastně smrt je poměrně složitý problém. Podrobněji o smrti viz též kapitola Smrt v sekci Biblické studie

15 a osvobodil ty, kteří byli strachem ze smrti drženi po celý život v otroctví.

Strach ze smrti je základní lidský pocit. Nelze jej odstranit, nelze se ho definitivně zbavit. Lze ho vytěsnit či přechodně ignorovat, nelze ho však vyřešit. Smrt je univerzální a „nemá žádné řešení“.
V jakém smyslu nás strach ze smrti drží v otroctví? Žádný člověk si nemůže definitivně „vydechnout“. Nikdy nelze říci s absolutní platností, že je všechno v pořádku. Každé dobré období je pouze přechodné. Smrt je neodvratná a univerzální. Každému nad hlavou visí vědomí nutné smrti, což zotročující je. Otrok není svobodný, žádný člověk se nedokáže osvobodit od smrti, osvobodit od strachu z ní.
Zde se ale dozvídáme „šokující zvěst“ – řešení bylo nalezeno, smrt byla vyřešena. Ten, kdo smrt „vyřešil“, byl Kristus
Pro ty, kdo se ke Kristu a Bohu „připojili do rodiny“, přestala být smrt Damoklovým mečem, který jim celý život visí nad hlavami a nahání hrůzu¹.
Jak je to možné? Kristus jako náš „předskokan“ smrtí osobně prošel – nezalekl se jí, dal přednost smrti v poslušnosti Boha před životem v neposlušnosti. Bůh se k tomuto postoji přiznal a vzkřísil jej z mrtvých. Tímto přístupem Kristus prokázal, že smrt má řešení – že ti, kdo milují Boha, se smrti nemusejí bát.
Ukázal všem svým následovníkům cestu, jak lze na smrt „vyzrát“, jak nad ní lze zvítězit – zemřít v Boží přízni znamená zajistit si, že smrt není definitivní, že definitivní je život.
Křesťané jsou osvobozeni ze strachu ze smrti. Smrt není pro věřící žádná katastrofa. Jde jen o přechod „z jedné místnosti do druhé“, jak říkávali Moravští bratři.
Takže pro křesťany platí: Když mě zabijí – no a co? Jsou mnohem horší věci – např. neznat Krista.

16 Je přece jasné, že se neujímá andělů, ale ujímá se semene Abrahamova.

Jakkoliv je text listu obtížný, toto asi opravdu jasné je. Ježíš zjevně přišel proto, aby se ujal lidí. Anděly neřešil. Nikoho jiného neřešil. Přišel se ujmout lidí.
Ujmout se někoho je pěkné slovo: znamená, že se někdo angažuje v něčí prospěch. Přebírá jeho problém na sebe. Rodič se ujímá problému svého dítěte, obhájce se ujímá případu svého klienta. Bere ho za svůj.
jde o slovo ἐπιλαμβάνομαι [epilambanomaj] (aor. ἐπελαβόμην) 1. uchopit, chytit (τινός / τινά, τι koho, co; τινός τινος koho zač / při čem; i přen.), chopit se (τινός koho), vzít ¦¦ ἵνα ἐπιλάβωνται αὐτοῦ λόγου (*L 20:20) aby ho chytili za slovo 2. ujmout se (τινός koho) 3. zmocnit se, dosáhnout (τινός čeho), získat (τινός co) [19 výskytů]
výskyty jsou pěkné a dokreslující:

Mt 14,31 Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: „Malověrný, proč jsi zapochyboval?“

Ježíš se ujal Petrova problému s nedostatkem víry a pomohl mu

Mk 8,23 Ježíš uchopil ruku toho slepého, vyvedl ho z vesnice, a když plivl do jeho očí a vložil na něho ruce, tázal se ho: „Vidíš něco?“

Lk 14,4 Oni však mlčeli. I vzal ho, uzdravil jej a propustil.

Sk 9,27 Barnabáš se ho ujal, přivedl ho k apoštolům a vypravoval jim, jak na cestě uviděl Pána a že k němu mluvil a jak v Damašku otevřeně mluvil v Ježíšově jménu.

Žd 8,9 ne podle smlouvy, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; nezůstali totiž v mé smlouvě, a já jsem je zanechal, praví Pán.

Lk 23,26 A když ho odváděli, chytili nějakého Šimona z Kyrény, jdoucího z pole, a vložili na něho kříž, aby ho nesl za Ježíšem.

všechny tyto výskyty hovoří o tomtéž: někdo se ujal problému druhého člověka – Ježíš nemocných, Barnabáš Pavlova, Bůh lidí, Šimon Ježíšova.

Ježíš viděl náš problém se strachem ze smrti a ujal se jeho vyřešení v náš prospěch

17 A tedy musel být ve všem učiněn podobný bratřím, aby se stal milosrdným a věrným veleknězem v Božích věcech, k usmíření hříchů

Ježíš se stal člověkem se vším všudy. Zakusil sám na sobě všechno, co v životech zažíváme my. Dobře ví, co to znamená být člověkem, jaké
Má pro nás tedy maximální možné pochopení – je milosrdný.
Je nesmírně důležité, aby na nás Bůh pohlížel prismatem milosrdenství. Kdyby na nás pohlížel pohledem kritickým, odsuzujícím, byl by to náš konec.
Věrný velekněz je takový, který svou práci dělá vytrvale a nikdy se na ni „nevykašle“.
Velekněz je nejvyšším knězem ze všech. Kněz je prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Institut kněze je institutem v zásadě starozákonním, nicméně i v novozákonní době platí, že Ježíš je nejvyšším prostředníkem mezi Bohem a lidmi.
Úkolem Ježíše / velekněze je zprostředkovat lidem usmíření hříchů. Ježíš přemostil propast hříchu, která odděluje člověka od Boha.

18 Protože sám vytrpěl pokušení, může pomoci těm, kteří jsou pokoušeni.

Když říkáme, že Ježíš byl podobný lidem ve všem, myslí se opravdu ve všem – včetně pokušení.
Ježíš byl pokoušen, takže dobře chápe, o čem pokušení je.
Ale nejen to – pochopení je jedna věc a schopnost pomoci druhá. Velekněz Ježíš vůči nám disponuje obojím.

dle wiki Damoklův meč: Syrakuský vojevůdce Dionýsos I. (4. století př. n. l.) byl označován za despotu a krutovládce, který se opíral zejména o žoldnéřskou armádu a který žil v přepychu, ale i věčném strachu, že bude potrestán, pokud se utlačovaní vzbouří. Obklopen osobní stráží žil jako ve vězení.
Když mu jeho dvořan Damoklés říkal, že jistě nikdo není šťastnější než sám vládce, odvětil mu Dionýsos: „Chceš ochutnat mé štěstí?“ Obklopen skvosty a lahůdkami potom Damoklés užíval štěstí. Uprostřed hostiny a blaženosti dal vládce spustit od stropu na tenké koňské žíni ostrý meč, mířící na hlavu Damokla. Ten, když při pohledu vzhůru uviděl visící hrozbu, už pro strach neviděl krásu, bohatství ani hojnost – a vzdal se svého místa a povýšení. ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz