Židům – kapitola 3

Podrobnou analýzu příčin, které mohou křesťanu zabránit vejít do Božího odpočinutí, na základě 3. a 4. kapitoly listu Žd naleznete v sekci Biblické studie pod názvem Agonidzesthe

1 Proto, svatí bratři, účastníci nebeského povolání, pohleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání,  Ježíše, 

• n.: pozorujte … n.: uvažujte o;
• Svatí bratři: oslovení věřících ve sborech všech míst a časů. Jsme sourozenci skrze společného Nebeského Otce a jsme svatí, tedy oddělení a očištění pro službu Bohu.
• Jsme účastníci nebeského povolání – někdo z nebes nás povolal. Povolat znamená, že nás někdo (Bůh) osloví, promluví k nám, zavolá na nás: Muži, ženo, zvu tě na cestu za sebou. Následuj mého Syna.
• Ježíš je apoštol a velekněz našeho vyznání – my jsme na Boží oslovení / povolání zareagovali tím, že jsme něco vyznali. Vyznali jsme Ježíše jako svého apoštola a velekněze. Řekli jsme: Ježíši, od nynějška tě chci následovat.

2 který je věrný tomu, kdo ho ustanovil, jako i Mojžíš byl věrný v ^[celém^] jeho domě.

• n.: hodnověrný, hodný důvěry;
• ř.: učinil;
• Ježíše Bůh ustanovil do funkce apoštola i velekněze. A Ježíš v těchto pozicích stále stojí, věrně neochvějně je vykonává a bude vykonávat až do svého příchodu.
• Je v tom podobný Mojžíši, který vůči Izraeli byl v podobné pozici jako je Ježíš vůči nám. A jako Mojžíš svou roli nikdy „nezabalil“, nikdy ji nevzdal, nikdy se na Izraelce nevykašlal, naopak se za ně sám nabízel – podobně věrný je ve svých rolích vůči nám i Kristus.

3 Ježíš je však hoden větší slávy než Mojžíš, tak jako stavitel domu má větší čest nežli dům sám. 

• Že Ježíšova role je významnější než ta Mojžíšova, je jasné z více důvodů.
• Že stavitel domu má větší čest než jeho dílo je také nabíledni: dům, byť sebekrásnější, je pouze dům, hoden obdivu je ten, kdo jej vymyslel a vytvořil.
• Jde tedy o podobenství, kde stavitelem je Ježíš a domem je Mojžíš. Zřejmě ve smyslu, že Ježíš stál u vzniku všeho včetně židovského národa. Izrael včetně Mojžíše jsou Ježíšovým „výtvorem“ – proto jejich sláva nemůže být s Ježíšovou srovnatelná.

4 Neboť každý dům někdo staví; a ten, kdo postavil všechno, je Bůh.

• I Izrael, stejně jako vše ostatní, je výtvorem Božím.

5 A Mojžíš byl věrný v celém jeho domě jako služebník, aby dosvědčil to, co mělo být pověděno.

• ř. terapón – pův. být oddán službě, zvl. kultické;
• Mojžíš svou roli (funkci) dělal dobře a věrně. Byl Božím služebníkem, po celý svůj život dělal to, co mu bylo Bohem řečeno.
• Věrně spravoval svůj dům – a tím domem byl židovský národ.
• Touto svou věrnou službou dosvědčil, že Bůh ví, co dělá. Že jeho plán s Izraelem a s lidstvem je dobrý.

6 Ale Kristus jako Syn je nad jeho domem. Jeho domem jsme my, zachováme-li si až do konce pevnou důvěru a chloubu naděje.

• n.: svým 
• n.: podržíme-li;
• n.: otevřenost řeči;
• Jako Mojžíšovým domem byl Izrael, tak Kristovým domem je církev / věřící.
• Církev svým významem Izrael dalece přesahuje.
• Autor jasně říká, že my, tedy věřící jsme Kristovou stavbou. Toto postavení ale není automaticky garantováno jednou provždy. Má své podmínky.
• Tou podmínkou je: zachovat si až do konce pevnou důvěru a chloubu naděje. Dalo by se shrnout jako vydržet až do konce. Neopustit víru, nevykašlat se na Boha, nerozvázat s Ním smlouvu.
• Do jakého konce? Do kdy? Do své smrti či do Jeho návratu (podle toho, co se udělej dříve).
• Co si máme udržet? Pevnou důvěru: Je použito slovo παρρησία, ας, ἡ  [parrésia]1. otevřenost (v ústním projevu); neohroženost; (blíží se někdy k význ.:) pravomoc 2. veřejnost 3. svoboda, volnost; důvěra (před Bohem) 4. (ἐν) παρρησίᾳ svobodně, bez zábran; neohroženě, s důvěrou; veřejně ¦ ἐν παρρησίᾳ εἶναι být veřejně známý ¦ μετὰ παρρησίας otevřeně, s odvahou [31 výskytů]
• Je-li překlad důvěru nejvhodnější, je těžko říci. Zachovat si důvěru znamená nepřestat věřit druhému, že nezradí či nezklame. To jistě je důležitou součástí naší víry. Kdybych přestal věřit, že Bůh mě nakonec „nevyšplouchne“, bylo by logické se na celé křesťanství vykašlat. Na druhé straně Bůh je věrný, i když naše důvěra kolísá.

Když jsem ve svém životě zakusil blízkost smrti, napadaly mě pochybovačné otázky: A když nyní zemřu a probudím se "tam", co když tam Ježíš nebude? Věřím ale, že kdybych tehdy opravdu zemřel, Bůh by mně pro tyto mé chvilkové pochybnosti nezavrhl, že by pro mně nebyly osudové.
Jen pro zajímavost: ve své situaci jsem si tehdy řekl: Budu tak dlouho volat, že On se nakonec zkrátka "musí objevit". A když se ukáže, chytnu se Jej za nohu (proč to mělo být za nohu, neumím vysvětlit) a už ho nepustím. A budu mít vyhráno.

• Nicméně jistě platí, že ztratíme-li v Boha důvěru, dříve nebo později jej opustíme
• Další věcí, kterou si za každou cenu musíme zachovat až do konce je chlouba naděje. Jde o podobný princip jako s důvěrou – přestanu-li mít naději, že to se mnou nakonec díky Bohu dobře dopadne, ztratím motivaci Jej následovat.
• Ale proč bych se touto nadějí měl chlubit? A před kým? Chlubení obecně je většinou zlé, existují ale výjimky – rozpracováno v článku Chlouba v sekci Biblické studie.
  • Mohu se chlubit sám před sebou – povzbuzovat a uklidňovat se touto nadějí (že to se mnou dobře dopadne), jistě dává smysl.
  • Chlubit se před věřícími může být z podobného soudku – navzájem se svou nadějí povzbuzujeme.
  • Chlubit se před nevěřícími jistě ne ve smyslu: Heč, já jdu do nebe, ale ty do pekla. Ale „chlubení se“ ve smyslu: „Dokonce i mě Bůh zachránil, může to dobře dopadnout i s tebou“, smysl jistě dává.
  • Snad se můžeme chlubit ještě před démony, i když je otázkou, proč je provokovat. Tohle je pro ně nejbolestivější skutečnost – že takové ubohé trosky jakou jsme my lidé mohou mít přístup tam, kam oni se nikdy dostat nemohou.

7 Proto, jak praví Duch Svatý: ‚Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas. 8 nezatvrzujte svá srdce jako při onom rozhořčení ve dni pokušení v pustině, 

• n: té provokaci;
• n.: zkoušky;
• Verš začíná „Proto“ – navazujeme na to, že jsme Kristova stavba, pokud si zachováme víru. V tomto kontextu je pochopitelné, že je extrémně důležité věnovat pozornost tomu, co Bůh říká.
• To, že Boha zaslechneme ještě neznamená, že máme vyhráno – je třeba poslechnout. Je třeba řečenému věnovat pozornost.
• Jinak můžeme dopadnout jako Izraelci – ti měli Boha „hned vedle sebe“, přesto, když se objevily problémy, šli okamžitě do vzpoury.
• Boha se takový podraz hodně dotkl a hodně jej rozčílil.

9 kdy ^[mě^] pokoušeli vaši otcové ⁽tím, že mě zkoušeli⁾, a viděli mé skutky 

• n.: jímž (/ jíž);
• n.: zkusili (ř. aor.)^;
• ř.: ve zkoušení; var.: vyzkoušeli mě;
• Problém Izraelců byl v tom, že nic z toho, co s Bohem prožili, jim nezabránilo v tom, aby při každém vyskytnuvším se problému, Boha okamžitě neosočovali z nezájmu, nenávisti, touhy jim ublížit, zahubit a uškodit.
• Neexistovalo nic, čím je Bůh mohl přesvědčit o svých dobrých úmyslech s nimi. Každou potíž okamžitě brali jako důvod k nejhnusnějšímu zpochybňování Božího charakteru a motivů. To každého otráví a naštve
• Lidská ne řídká zkušenost tomu ostatně odpovídá. Všichni jsme zažili, že čím více se lidem věnujeme, čím více času, peněz a úsilí jim obětujeme, tím většího nevděku až nenávisti se můžeme dočkat.

10 po čtyřicet let. Proto jsem se na toto pokolení rozhněval a řekl jsem: Stále bloudí srdcem; oni nepoznali mé cesty. 

• n.: tuto generaci; 
• U Izraelců nešlo o jednorázový úlet, o jednu nezvládnutou krizi. Takto hrozně se chovali konzistentně po celou dobu pobytu na poušti. Bohu se nepodařilo je přesvědčit o své lásce, zájmu a dobrém plánu. Zůstávali nenávistnými a zapšklými.
• Připomíná mi to jeden z případů seriálu ČT Případy prvního oddělení: rodiče si osvojili dceru z dětského domova.. Přes veškerou jejich snahu ji dobře vychovat, odmítala dodržovat jakákoliv pravidla. Nakonec si našla přítele, se kterým posléze své rodiče ubodali.

11 Jak jsem přísahal ve svém hněvu: Jistě nevejdou do mého odpočinutí.

• Hospodin se ale zabít nenechá a ani nesmyslné osočování nebude tolerovat do nekonečna. Izraelci si svým chováním nakonec cestu do Božího odpočinutí definitivně zavřeli.
• Pro ně to bylo odpočinutí dočasné, pozemské. My bychom si event. mohli zavřít i cestu do odpočinutí věčného.

12 Hleďte, bratři, aby snad v někom z vás nebylo zlé a nevěrné srdce, takže by odpadl od živého Boha,

• n.: Dávejte si pozor;
• Když někdo důležitý říká, že si máme dát pozor, je to „zatraceně velký“ důvod ke zpozornění. Nepropásnu něco důležitého? Ve třídě mohu při výkladu podřimovat, ale když učitel zvýší hlas a řekne: A nyní pozor! Zítra píšeme písemku, bylo by bláhové jeho slova ignorovat.
• Případně, když učitel sdělí, že zítra se jede na výlet a kdo nebude mít potřebné vybavení, nepojede nikam, mohlo by se nám stát, že na žádný výlet nepojedeme.
• V lidech tedy může být zlé a nevěrné srdce – o tom asi není pochyb. Naše srdce zlé zkrátka je a věrnost také nebývá lidskou silnou stránkou. Když se zlo v nás projeví tím, že odmítneme následovat Boha, má to pro nás katastrofální věčné důsledky.
• A nevěrnost se může projevit tím, že i když s Bohem podepíšeme smlouvu a na cestu s Ním se vydáme, po nějaké době smlouvu z nějakých důvodů roztrháme a cestu opustíme.

13 a proto se navzájem napomínejte každý den, dokud se říká Dnes, aby nikdo z vás nebyl zatvrzen klamem hříchu. 

• n.: povzbuzujte; 
• Takovémuto scénáři je třeba za každou cenu zabránit. Proto když vidím, že některý z mých bratrů má k podobnému jednání náběh (začíná být vůči Cestě lhostejný, začínají dominovat jeho zlé vlastnosti nebo něco podobného), je mou povinností snažit se ho vzpamatovat. Pokud mi na něm záleží, pokud ho mám rád, pochopitelně o to usiluji – vždyť alternativou je „vypadnutí“ ze spásy.
• Podobně to funguje někdy i v životě – společná cesta bývá náročná, ale v okamžiku, kdy se od ostatních oddělím, podepíšu si rozsudek smrti.
• Dokud se říká dnes znamená, že dokud žijeme, vždycky je čas k pokání, vždycky se dá něco dělat. V okamžiku smrti se toto otevřené okno (šance) zavírá.

14 Vždyť jsme se stali účastníky Krista, pokud ⁽ten původ jistoty⁾ zachováme pevný až do konce. 

• n.: ten počátek podstaty; n.: to počáteční ujištění;
• Největší milostí je uchovat víru až do konce. Tento bonmot je moudrý. Vždyť k čemu je mi, že jsem se trénoval, běžel dlouhý maratónský běh, když sto metrů před cílem závod vzdám? Můj výsledek je stejný (tedy nulový) jako toho, kdo se na závod vůbec nevydal.
• Potřebu vytrvat zdůrazňoval autor již ve verši šestém. Podobně mluví např. Jan v 1J 2,24, aj.
• Stát se Kristovým účastníkem je nezvyklý obrat, ale jistě znamená skončit u Boha, v jeho společnosti.
• Účastníci zájezdu je český film. Množina lidí se stala na dobu dovolené součástí zvláštní skupiny -spojovala je účast na jednom dovolenkovém zájezdu, společná cesta autobusem, společný pobyt u moře. Kdo si dovolenou koupil a nastoupil do autobusu, účastníkem byl, kdo nekoupil, nebyl. Je zjevné, kdo účastníkem byl a kdo ne. My jsme účastníci zájezdu do Kristova království. Jsme stejně různorodou skupinou jako dovolenkáři ve filmu. Ale jen ti, kdo nevystoupí, budou opravdovými účastníky.
• Původ jistoty je dalším nezvyklým obrazem. Máme jistotu, že Bůh s námi počítá, že to s námi myslí dobře a že to s námi dobře dopadne. Co je původem této jistoty? Odkud tato jistota pramení – z víry v Ježíše, v Jeho smrt a vzkříšení¹. To je vstupenka pro „účastníky zájezdu“. Kdo ji neudrží, kdo ji zahodí nebo z autobusu vystoupí, kdo přestane věřit, účastníkem přestává být.
• Tento původ jistoty je ale třeba zachovat pevný až do konce: Nestačí dobře začít, je třeba vytrvat. A nestačí vytrvat nějakou dobu – je třeba vytrvat až do konce (tedy naprostou většinou do smrti). A nestačí věřit trochu, je třeba nepřestat věřit pevně.

15 Když se říká: ‚Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce jako při onom rozhořčení,

• Autor navazuje na varování, že pevnou víru je nutné zachovat až do konce, dalším varováním: Znovu zdůrazňuje, že odpadnout mohou i ti, kdo dobře začali. Za příklad si bere konkrétní událost z dějin Izraele. Mluví o rozhořčení. O co šlo? O tutéž situaci zmiňovanou již ve verši osmém: Izraelci navzdory všemu, co s Bohem již zažil, si nedali říct a stále si stěžovali. Dokonce se chtěli vrátit do Egypta. Tuto provokaci už Bůh neunesl. Byla příliš „do nebe volající“.
• Zatvrdit srdce skutečně znamená nedat si říci – Bůh zjevně měl snahu se s Izraelci domluvit, resp. jim domluvit. Nějak je vzpamatovat. Až poté, co se mu to nepodařilo, nad nimi zlomil hůl.

16 kdo jsou ti, kteří slyšeli a způsobili rozhořčení? Což to nebyli všichni ti, kdo vyšli z Egypta skrze Mojžíše?

• Jan vypichuje, že opravdu šlo o věřící, tedy o lidi, kteří slyšeli a uvěřili. Byli Bohem zachráněni z ďáblova / faraonova otroctví (pomazali o Pesachu dveře krví beránka), byli provedeni mořem (křest) a vstoupili do smlouvy s Hospodinem.
• Právě tito později tak fatálně Boha rozlítili, že je to stálo spásu².
• Jde o poměrně silné místo ukazující, že i opravdoví křesťané „se vším všudy“ mohou od Boha odpadnout. Extrémním kalvinistům „nezbývá“, než tvrdit, že vlastně o žádné opravdové věřící nešlo. Možné vysvětlení to je, ale jeví se mi kostrbaté.

17 Na koho se hněval čtyřicet let? Zdali ne na ty, kteří zhřešili a jejichž mrtvoly padly v pustině?

• Jak jinak? Hněval se až tak, že je opravdu nechal „pomřít“ na poušti.
• Čtyřicet let je dlouho. Kolikrát si za tu dobu museli „trhat vlasy“ a tlouct hlavou o zeď? Litovat svého rozhodnutí (toho ostatně litovali hned poté, co jim Hospodin definitivně zavřel dveře). Nebylo jim to ale už nic platné. Hospodin už svou „stopku“ neodvolal.
• To, co udělali byl hřích. Neposlušnost, reptání, zbabělost jsou fatální hříchy.

18 A komu přísahal, že nevejdou do jeho odpočinutí, ne-li těm, kteří neposlechli?

• Neposlušnost byla v jejich případě osudová. Někdy máme ještě možnost nápravy, někdy nikoliv.
• Je ale lépe si s neposlušností nezahrávat, protože „nikdy nevíš“. Nikdy nevíš, na jaké křižovatce stojíš.

19 I vidíme, že nemohli vejít pro nevěru.

• Zřejmě autor shrnuje, že kořenem jejich fatálního selhání všeho byla nevěra – nevěra smlouvě s Bohem. Pokud bychom přeložili „nevíra“ – šlo o ztrátu důvěry Bohu, tedy ztráta důvěry, že Bůj je schopen to s nimi zvládnout.

.

.

1. Kdyby měla původ v čemkoliv jiném, nikdy bychom si svou spásou nemohli být jisti. My lidé jsme natolik nestálí a nespolehliví, že nejsme schopni garantovat naprosto nic. Víru ale, když chceme, uchovat můžeme. ↩︎
2. V knihách Mojžíšových diskutuji možnost, že reptání Izraelců nevedlo k jejich zatracení, ale „pouze“ k minutí se cílem pro jejich životy. ↩︎