Židům – kapitola 4

1 ⁽Stále platí⁾ zaslíbení pro vstup do jeho odpočinutí, bojme se tedy, ⁽aby se snad neukázalo, že někdo z vás⁾ je promeškal.

• ř.: Je ponecháváno;
• n.: aby si snad někdo z vás nemyslil, že;
• Izraelité na poušti svou šanci „prošvihli“. My tak daleko ještě nejsme.
• To, že se promeškání může někomu přihodit, budí obrovský respekt. Bázeň je zcela na místě – když se to mohlo stát jim, proč ne nám. Znám tolik dobrých křesťanů, lepších, než já, kteří klopýtli nebo sešli z cesty. Otázka: Jak je možné, že takoví dobří lidé to nezvládli, je naprosto oprávněná.
• Bůh nabízí odpočinutí, nabízí vstupenky pro vstup do něj. Slíbil, že vstup otevře (srv. článek Mít ten správný pas v sekci Články)
• Slovo promeškal ukazuje na okno příležitosti, které je otevřené, ale ne do nekonečna. Je třeba je využít, dokud otevřené je.

2 Vždyť také nám byla oznámena radostná zvěst, stejně jako i jim. Slovo zvěsti jim však neprospělo,  protože  ⁽nebyli spojeni vírou s těmi⁾, kteří slyšeli. 

• var.: nebylo spojeno (ř. ‚promíseno‘) s vírou v těch;
• Evangelium je hlásáno všem stejně. Pokud na ně člověk nezareaguje, je celé předcházející slyšení k ničemu. Nepřinese žádný prospěch či užitek.
• To, co činí rozdíl mezi těmi, komu je oznámení radostné zvěsti k užitku, a těmi, komu k užitku není, je víra. Slovo musí být promíseno či spojeno s vírou. Posluchač tedy řečenému musí uvěřit a adekvátně zareagovat. Etiopský dvořan slyšel a zareagoval (nechal se pokřtít)..

3 Neboť do odpočinutí vcházíme my, kteří jsme uvěřili, jak řekl: ‚Jak jsem přísahal ve svém hněvu:  Nevejdou do mého odpočinutí,‘ ačkoliv to dílo bylo od založení světa hotovo. 

• Těm, kdo neuvěřili, je slyšené slovo k ničemu – o takových Bůh prohlásil, že nevejdou.
• Vše je pro ně připraveno, ale oni se tam pro svou nevíru nedostanou. Přesně jako v podobenství o hostině (Mt 22): Hostina je připravena, oni byli pozváni (slyšeli), ale odmítnutím přijít, se z oslavy sami vyloučili.
• A proč v hněvu, je v podobenství jasně vysvětleno – krále, který hostinu chystal, odmítnutí urazilo.
• A „dílo bylo od založení světa hotovo! znamená, že Boží plán spásy je připraven odedávna.

4 Neboť kdesi řekl o sedmém dni takto: ‚I odpočinul Bůh sedmého dne od ⁽všeho svého díla⁾.‘

• n.: spočinul 
• „Kdesi“ znamená v tomto případě v 1M 2,2
• Autor již dále nerozebírá otázku pozvaných a odmítnuvších, víry a nevíry, ale zabývá se dnem odpočinutí: Přirovnává nebe k sedmému dni. Pobyt zde na zemi je potom šesti dny lopocení a věčný život s Bohem je odpočinutím.

5 A zde zase: ‚Nevejdou do mého odpočinutí.‘

• Zde odkaz na Ž 95,11. Autor toto místo citoval již ve 3. kapitole, 11. verši, kde dával za špatný příklad Izrael, který „zatvrzoval srdce“ a Boha pokoušel tak dlouho, až mu byly dveře do zaslíbené země zabouchnuty před nosem.

6 Protože tedy zůstává možnost, aby někteří do něho vešli, a protože ti, kterým to bylo dříve zvěstováno, nevešli pro neposlušnost,

• Autor připomíná provázanost osudu Izraele a osudu novozákonních věřících: Nám křesťanům se šance na vejití skrze víru otevřela proto, že ti, kterým bylo vejití nabídnuto původně, je odmítli či promeškali.

7 opět určuje jeden den, Dnes, když v Davidovi po tak dlouhém čase říká, jak je předpověděno: ‚Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.‘

• ,Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.‘ je opět citát z 95. žalmu. Jeho autorem je David, který v něm pronáší tuto výzvu ke svým posluchačům asi tisíc let před Kristem.
• Autor listu Židům tedy propojuje události z Exodu s obdobím Davidova kralování a s obdobím prvního století, kdy text dopisu psal.
• Máme tedy tři, resp. čtyři události:
  • Pozvání do zaslíbené země odmítnuté Izraelci po vyjití z Egypta (13. století před Kr.)
  • Davidovu výzvu svým posluchačům asi 1000 let před Kr.
  • Období poloviny 1. století po Kr., kdy autor psal dopis Židům
  • Současnost nás, čtenářů listu Židům 2000 let po Kristu
• Všechna tato období propojuje ono ‚Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.‘
• David používá slovo „Dnes“, čímž aktualizuje událost z období před vstupem do zaslíbené země pro své současníky o tři sta let později. Říká: To, že na Boží pozvání je třeba kladně reagovat, neplatilo pouze za Mojžíše, platí to i dnes.
• A autor Židům platnost Davidova „dnes“ rozšiřuje na dobu jeho i na dobu všech čtenářů jeho dopisu v budoucnosti. Jde tedy o provždy platné varování: Když k vám Bůh nabídne pozvání, neodmítejte – – jinak se vám může stát, že se k Bohu nedostanete!
• Obrat: Jak je předpovězeno ukazuje na časovou provázanost všeho, co Bůh dělá.

8 Kdyby je totiž Jozue uvedl do odpočinutí, nemluvil by o jiném, pozdějším dni.

• h. Ješua i ř. Iésús jsou stejná jména dle kontextu a zažitého přepisu odlišená pro Jozueho a Ježíše;
• Myšlenka je následující: Kdyby to, co udělal Jozue (tedy uvedení Izraele do zaslíbené země), bylo již oním dokonalým odpočinkem, o čem by potom mluvil David v 95. žalmu? Na co by se vztahovala Davidova slova: nevejdou do mého odpočinutí, kdyby tam Izraelci už dávno byli?
• Myšlenková konstrukce je asi pochopitelná: David dával za odstrašující příklad Izraelce, kteří odmítli vejít a vymřeli následně na poušti. Říká svým současníkům: Ať se vám to také nestane, až vy zaslechnete Boží pozvání. Autor Židům toto varování extenduje do své, potažmo do naší současnosti.
• Kdyby vejití Izraelců do zaslíbené země bylo již oním definitivním odpočinutím, ke kterému všichni směřujeme, nemělo by Davidovo varování smysl – už by nebylo kam vcházet.

9 A tak zůstává sobotní odpočinutí Božímu lidu.

• h. ‚sobota‘ = sedmý den
• My všichni ale ještě kam směřovat máme. Definitivní „sobota“ je ještě před námi.
• To odpovídá realitě – všichni (i křesťané) vnímáme, že to, co prožíváme, ještě definitivním odpočinutím není.

10 Kdo totiž vešel do jeho odpočinutí, ten také odpočinul od svého díla, tak jako Bůh od svého. 

• n.: svých skutků, … 
• Tak daleko ještě nejsme. Spaseni jsme z milosti a víry, takže odpočinout od svých skutků si určitým způsobem můžeme. Na druhé straně i věřící jsou stále na cestě a tam se ještě může leccos přihodit.
• Opravdu „za vodou“ budeme až u Boha.
• Zajímavá je myšlenka, že pro Boha mohlo být tvoření vesmíru stresující a únavnou záležitostí. Že si opravdu oddechl, když bylo hotovo.

11 Pospěšme si tedy vejít do onoho odpočinutí, aby nikdo nepadl podle stejného příkladu neposlušnosti.

• n.: Vynasnažme se; 
• Shrnutím všeho tedy je, abychom na své cestě byli obezřetní a dávali si pozor; abychom vyvíjeli veškeré úsilí k tomu, abychom se nikdy nezachovali jako Izraelci. Život / Bůh před nás staví nejrůznější výzvy a je velmi důležité, abychom v nich obstáli a svou cestu za Bohem nevzdali.
• Izraelci jsou pro všechny věřící odstrašujícím příkladem fatální neposlušnosti.
• Odpadnutí a nevejití jsou reálnou možností

12 Neboť Boží slovo je živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce. 

• n.: záměry;
• Možná autora nadchla provázanost Písma, logika myšlenkového konstruktu, který vytvořil. Mění tedy téma a začíná mluvit o Písmu:

• Především jde o Boží slovo. Není pochyb, že Bible je do posledního detailu inspirovaným textem. Kdyby tomu tak nebylo, podobné úvahy (jako právě autor předvedl) by neměly smysl – když jsou premisy chatrné, nelze na nich stavět smysluplné myšlenkové konstrukty. Kdyby si člověk nemohl být jist přesností textu Davidova žalmu, nemělo by význam o něj opírat jakýkoliv argument.

• Za druhé Boží slovo je živé: co to znamená? Jak může být slovo živé? Mluvené slovo živé je, protože jej vypouští z úst živá bytost. Ale psané? Psaný text je fixován, je neměnný. Aby tento výrok byl pravdivý doslova, musela by Bible být odstupná pouze „elektronicky“ (ve čtečkách, v mobilech, atd.) a text by se pro každého individuálně měnil. Kdybych je otevřel já, četl bych jiný text než někdo druhý – Bůh by text operativně měnil podle potřeb naší komunikace s Ním.
• Takto se to samozřejmě neděje – Bible je po tisíciletí neměnná¹. Jak je to tedy s tou „živostí“? Nepochybně má autor na mysli, že při čtení Bible je při díle Duch Svatý, který čtené texty čtenáři otvírá, vysvětluje a aktualizuje pro jeho situaci.
• Vždy, když otvíráme Písmo, můžeme si být jisti, že přichází Svatý Duch, aby pro nás čtený text aktualizoval, dovysvětloval a pomáhal aplikovat.

• Za třetí Boží slovo je činné: tedy aktivní, jednající. Opět samozřejmě skrze jednajícího Ducha Svatého, který je s každým čtenářem Bible. Boží slovo tedy nezůstává pro čtenáře mrtvým textem, ale aktivně se „zavrtává“ do jeho mysli, kde vhodným způsobem působí.

Snad by se Boží slovo dalo připodobnit k ikoně na ploše (s příponou .exe), která jsouce rozkliknuta začíná v systému provádět žádoucí změny - "záplatovat" chyby a slabá místa a celkově systém vylepšovat.
Bůh samozřejmě (jako vždy) respektuje lidskou svobodu a před rozbalením exe programu se opakovaně ptá, zda o rozbalení opravdu stojíme a zda jej chceme nechat, aby se nám "hrabal v závitech". Pokud opravdu souhlasíme, Boží slovo v nás svou práci bezpochyby udělá.

• Za čtvrté Boží slovo je ostřejší než jakýkoli dvousečný meč: Jak uvidíme dále, jde o ostrost ve smyslu schopnosti hladce pronikat do hloubi naší mysli.

• Za páté Boží slovo proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku: Jako ostrý meč bez problému rozetne lebku nebo odsekne končetinu v kloubu, podobně Bible snadno „vjede“ až do nejhlubších částí naší mysli, našeho já.

• Za šesté je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce: A když už do naší mysli a srdce Boží slovo pronikne, udělá tam svou práci. Tou prací je rozsuzování myšlenek a postojů. Boha zajímají naše myšlenky i skryté motivy. A On naše nitro pouze pasivně „nesnímá“, ale také to, co se děje v našich hlavách i srdcích hodnotí. Něco se mu líbí, něco ne. A upozorňuje nás na to, abychom mohli své postoje upravit podle Jeho preferencí

13 A žádné stvoření není před ním skryté; před očima toho, jemuž ⁽se budeme zodpovídat⁾, je vše nahé a odkryté.

• může zn.: Slovem Božím (v ř. muž. rodu);
• ř.: jest nám skládat účty (ho logos);
• Při čtení Bible není nikdo „v bezpečí“. Nikdo si nemůže být jist, že se ho Boži slovo nedotkne a nezačne v něm působit.
• „Spoléhat“ na to, že moje myšlenky jsou před Bohem dobře chráněny v hloubi mé mysli a mého srdce, je bláhové.
• To je ale samozřejmě dobře – Bůh je tím, komu se budeme zodpovídat – a ignorovat názory našeho budoucího soudce by bylo velmi bláhové.
• A to tím spíše, že Bůh je soudcem, který nás má přečtené do morku kostí, zná i naše neskrytější myšlenky a motivy.

14 Když tedy máme velikého velekněze, který prošel nebesy, Ježíše, Syna Božího, držme pevně to vyznání.

• Změna tématu – Ježíš je naším veleknězem. Tedy tím, kdo má přístup k Bohu, kam vnáší náš „případ“.
• A náš velekněz je mimořádný, mimořádně významný a respektovaný. On má k Bohu nejen přístup, on do Božího prostředí organicky patří.
• Takového velekněze je moudré se pevně držet. Nikdo nechce, aby jeho záležitosti řešil někdo nekompetentní, někdo, s kým se v nebi nebude nikdo bavit, kdo není respektován nebo koho tam dokonce vůbec nepustí

15 Neboť nemáme takového velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, nýbrž  takového, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu.

• ř. sympatheó; 
• n.: nemocech;
• Situace s naším veleknězem, tedy zástupcem na nejvyšších místech, je ještě lepší: Nejen, že je v nejvyšších kruzích velmi respektován, On navíc není ani nafoukaný a odtržený od naší reality.
• Protože sám byl v naší kůži, má pro nás pochopení. A nejen pochopení, ale i sympatie, soucit. Je vnitřně na naší straně. Protože ví, jaké to je být člověkem, jeho vnitřní nastavení je chápavé a vstřícné.

Uklízeč v obrovské firmě rozbil superdrahou vázu. Generální ředitel je vzteky bez sebe - uklízeč má za to být vyhozen z práce a jít do vězení. Ředitelův syn ale kdysi práci uklízeče dělal a tak se jej zastává. Ví, jaké to je ve dvě v noci "pobíhat" s hadrem a koštětem, ospalý a slabý.  

16 Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom přijali milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v pravý čas.

• ř.: vhodně načasované;
• To, že máme takto respektovaného a přitom soucitného velekněze nám umožňuje přistupovat k Božímu trůnu s důvěrou. Přistupovat k Božímu trůnu je nesmírně riziková činnost – na trůnu sedí přísný soudce. Pro přistupujícího je jedinou šancí, že vůči němu bude Soudce milostivý a milosrdný. Tedy že jeho pohled na nás bude vstřícný a soucitný. A že jeho pohled takový bude nám může zajistit ten, kdo naši kauzu před soudce přináší, kdo nás před něj doprovází. Jedině díky němu můžeme od Soudce takovýto přístup očekávat.
• Jedině a pouze díky tomuto veleknězi můžeme k trůnu přistoupit s důvěrou a ne se strachem.
• V pravý čas – který čas je tím pravým pro to, abychom se odvážili k trůnu přistoupit? Pravděpodobně je to kterýkoliv čas, kdy se rozhodneme obrátit k Bohu, dát mu svůj život. Každý čas je vhodný pro to, abychom se obrátili od svých cest, požádali Boha o milost a nastoupili novou cestu života.

.

.

.

1. Naprostá přesnost opisů Bible je naopak jedním ze silných argumentů pro její inspirovanost. Svitek Izajáše nalezený u Mrtvého moře je přesně stejný jako ten, který si čteme v Bibli my i lidé na celém světě ↩︎