Židům – kapitola 6

1 Proto opusťme ⁽počáteční učení o Kristu⁾ a nesme se k zralosti; neklaďme znovu základy z pokání z mrtvých skutků a z víry v Boha,

ř.: slovo počátku Krista
n.: dokonalosti
ř.: od (n.: odvrácení se od …)
ř. epi (theon) – na / k … (pros ton …);
Jsou pravdy, které jsou „bazální“ – bez těch se není možno stát křesťanem. Nejde ale o celou pravdu, o celou Boží radu. Přestože základní pravdy evangelia jsou jednoduché a snadno pochopitelné, je kam postupovat dále.
Křesťanství není okultním náboženstvím, kde „vysoké“ pravdy jsou většině skryty a dosahuje jich pouze hrstka vyvolených (těch nejchytřejších či nejvíce se snažících).
Na druhé straně i v křesťanství „je, kam postupovat“. Pronikání do hloubky Božích pravd je vzrušujícím procesem intelektuálního poznávání i rozvíjení vztahu s Nejvyšším.
Bůh své pravdy odhaluje postupně. Základním zdrojem poznávání je Bible – tu ale Duch Svatý odpečeťuje čtenářům dle svého uvážení a většinou krok za krokem.
Do Bible se není možno „vlámat“ proti vůli Svatého Ducha. A pouze teoretická znalost Bible nemá valného významu.¹
Bez toho, že bych své porozumění Bibli považoval za příliš pokročilé, některé věci po třiceti až čtyřiceti letech svého křesťanství již vím. A vždycky znovu a znovu jsem překvapen, když mi Bůh zjeví něco nového, překvapivého a přitom jasného. Jak je možné, že jsem to doposud neviděl? To, že stále je, kam „stoupat“, je vzrušující.
Často jsou nově zjevené pravdy intelektuálně vzrušující, ale většinou také praktické a vyžadují aplikaci do života. (Bez aplikace Bůh nedovolí člověku se posunout dále).
Základy jsou důležité pro nově narozené, ale „omílat“ základní pravdy dospělejším stále dokola, není správné; je třeba se posouvat dále.
Proto ve sboru organizujeme stále dokola „Základy“ pro nově příchozí a „Biblické hodiny“ pro pookročilejší.
Ročnímu a dvouletému dítěti také sdělujeme jiné pravdy než pěti, deseti a patnáctiletému. Připomínat teenagerovi, že si má před jídlem umýt ruce, je trapné. U pětiletého je to normální.

2 z učení o křtech, o vzkládání rukou, o vzkříšení mrtvých a o věčném soudu.

Jaká učení tedy autor považuje za základní?:
- o pokání z mrtvých skutků
- o víře v Boha
- o učení o křtech
- o vzkládání rukou
- o vzkříšení mrtvých
- o věčném soudu.
Je jich šest. Projděme si je postupně. Že ke spáse je nutná víra a pokání, je vcelku jasné. Že se vše zpečeťuje křtem, rovněž.
Křty jsou v plurálu – známe křest Janův, „běžný křesťanský“ křest a křest v Duch svatém. Každý má své.
Vzkládání rukou² již tak elementární není. Bez této pasáže by zřejmě málokoho napadlo, že jde o křesťanský „bazál“. Více v oddíle Vzkládání rukou v sekci Biblické studie.
Za základní autor považuje i učení o tom, že každý člověk bude vzkříšen Bohem souzen.

3 A to učiníme, jestliže to Bůh dovolí.

var.: učiňme;
Tedy poneseme se ke zralosti, nebudeme zůstávat u základních šesti učení.
Nic přitom není samozřejmostí – ani to, že nám Nejvyšší dovolí postupovat v poznání dále. Dostat se v poznání „nad svou úroveň“ může být problematické.
Dále autor zřejmě hovoří právě o lidech, kteří s Bohem nemají osobní vztah (nebo ho ztratili) a do křesťanského učení se snaží pouze teoreticky pronikat?

4 Neboť ty, kteří byli jednou osvíceni, okusili nebeského daru a stali se účastníky Ducha Svatého, 5 okusili dobrého Božího slova i moci budoucího věku,

n.: sil / mocných věcí (ř. pl.);
O kom mluvíme? O křesťanech, opravdově obrácených věřících. O těch kdo,
- pochopili
- setkali se s Bohem
- byli pokřtěni Duchem
- pochopili mnoho z Božího slova
- zažili s Bohem leccos nadpřirozeného

6 a odpadli, je nemožné znovu obnovovat ku pokání, neboť si opět křižují Syna Božího a vystavují ho veřejnému posměchu.

Odpadnutí je možné. Návrat v pokání je možný.
Ale existují situace, kdy člověk již Boha poznal natolik dobře, že odpadnout od Něho je možné pouze na základě „zralé“ úvahy a rozhodnutí.
V takovém případě již návrat možný není.

Jak jsme již mnohokrát psali, jsme děti z kanálů adoptované do dobré rodiny. Dítě v rodině může zkoušet hranice, být problematické a zlobivé. Otec je vychovává, někdy trestá, ale nevydědí je, nezřekne se ho. 
Pokud ale dítě dospěje, otce a rodinu již dobře zná a přesto po zralé úvaze o zrušení adopce požádá, otec to respektuje a adopční listinu roztrhá.

7 Vždyť zem, která pije déšť, jenž na ni často přichází, a plodí užitečnou bylinu těm, pro něž je také obdělávána, dostává od Boha požehnání.

Určitá míra kladné odezvy a podílení se na chodu rodiny je očekávána. Úplná pasivita a ignorance nejsou dlouhodobě akceptovány.

8 Když však nese trní a bodláky, je neužitečná a blízká prokletí; jejím koncem je spálení.

ř.: neosvědčená
Pokud se člověk podílu na Božím díle urputně brání, případně dělá jen problémy a zmatky, má opravdový problém.
Bůh může nenesení úrody vyhodnotit jako natolik závažné, že takového člověka definitivně odvrhne a odmítne.
Syn, který ani dvacet let po odchodu z kanálů doma nechce hnout prstem, pouze krade a přináší rozvrat, může být z rodiny definitivně vykázán.

9 Co se však týká vás, milovaní, jsme přesvědčeni o lepších věcech, o tom, co náleží k záchraně, přestože tak mluvíme.

To ale nemluvím o vás, moji milovaní. S vámi je tomu jinak, vy jste na dobré cestě. Vy se ovoce nést snažíte.
Mluvím tvrdě, protože je to nutné. Neděste se ale, že tím myslím vás.
Kdo s bázní čte tento text, není tím, komu by hrozilo „spálení“. Stejně jako ten, kdo se děsí, aby se nerouhal Svatému Duchu, není tím, kdo by se mu rouhal. Stejně jako učedníci, kteří se ptali Ježíše: Jsem já, kdo tě zradí?, nebyli těmi, kdo ho zradit měli.

10 Neboť Bůh není nespravedlivý, takže by zapomněl na vaši práci a lásku, kterou jste projevili jeho jménu, když jste posloužili— a ještě sloužíte — svatým.

Bůh není nespravedlivý. On nezapomíná. Nepřehlíží naši práci, ani úsilí, ani snahu. Ani motivy. Žádná sklenice vody podaná trpícímu nikdy „nezapadne“³.
Pomáhat křesťanům, pracovat pro Boží království znamená projevovat lásku Božímu jménu.
Adresáti listu byli aktivní ve službě a v pomoci druhým. Toto konstatování ale platí pro křesťany všech dob a zemí: Lze projevovat lásku Bohu tím, že sloužíme druhým.

11 Toužíme však, aby každý z vás projevoval stejnou horlivost k nabytí plné jistoty naděje, ⁽která vytrvá až do konce⁾,

n.: která směřuje až k cíli;
Na jedné straně tedy autor uklidňuje adresáty, že je rozhodně nepovažuje za ty, kdo svou nečinností a pasivitou byli vyťati z Božího lidu. Že on (a samozřejmě Bůh) ví o jejich službě a úsilí.
Na druhé straně si je vědom, že u některých z nich má horlivost ve službě ještě rezervy.
Horlivost plné jistoty naděje je ne zcela jasný obrat. Být si plně jistý nadějí znamená být si stoprocentně jistý, že věci dobře dopadnou. Mít tuto stoprocentní jistotu není automatické ani snadné. O její dosažení je třeba horlivě usilovat a pak si ji pevně držet až do setkání s Kristem.
Jak se horlivě usiluje o naději? Z kontextu se zdá, že zřejmě usilovnou službou Bohu, potažmo lidem. Když dávám všechny své síly do služby, dělám to důvodu, že věřím, že jsem přesvědčen:
- že má smysl,
- že mě Bůh přijal
- a že s mým životem nakonec vše dobře dopadne.
Má služba z naděje pramení a má služba naopak mou naději zesiluje. Vztah je obousměrný.

12 abyste nezlenivěli, ale napodobili ty, kteří jsou skrze víru a trpělivostdědici zaslíbení.

ř.: (se stali) napodobiteli …
n.: vytrvalost;
Vidíme, že autorovi opravdu jde o horlivost ve službě, neboť jako opak uvádí lenost.
Zdá se, že křesťané zcela reálně mohou zlenivět – tedy přestat se snažit, zpasivnět, přestat vyvíjet úsilí.
V církvi se autor setkal s lidmi, jejichž prvotní nadšení pro službu Bohu vyvanulo: Věci víry jim začaly být lhostejné, přestali být aktivní ve službě ve sboru.
Za příklad k následování dává ty, který se toto zlenivění nestalo. Jak toho dosáhli? Skrze víru a trpělivost.
Za prvé tedy neztratili své pevné přesvědčení o realitě duchovních věcí⁴. Bůh a „ty věci kolem Něho“ jsou neviditelné. Pokud si přestaneme být jisti Jeho existencí, pokud ztratíme Jeho existenci ze zřetele, přestane nám dávat smysl Bohu horlivě sloužit.
Za druhé tohle vše je třeba dělat dlouhodobě. Vydržet v tom až do konce, bez ohledu na obtížné okolnosti či vlekoucí se čas.
Trpělivost, podobně jako vytrvalost jsou zvláštními fenomény hodnými podrobnějšího rozboru – viz zvláštní kapitola v sekci Biblické studie

13 Když Bůh dal zaslíbení Abrahamovi a neměl nikoho vyššího, při kom by učinil přísahu, ‚přísahal při sobě samém‘.

Hospodin chtěl, aby Jeho přísaha byla co nejslavnostnější, co nejlépe zajištěná. Neměl, kam se obrátit, kam sáhnout, protože neexistuji nic nad Ním.
Přísahal proto při tom nejvyšším, co k dispozici je, tedy při sobě samém.
Odehrálo se to při Abrahamově obětování Izáka – tehdy Bůh pronesl tato slova: (Gn 22:16-17) a řekl: Při sobě jsem přísahal, je⁽Hospodinův výrok:⁾ Protože jsi učinil tuto věc a neodepřel jsi mi svého jediného syna, proto tě jistě požehnám a tvé símě velice rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé símě zdědí bránu svých nepřátel.

14 Řekl: ‚Jistě tě ⁽zahrnu požehnáním⁾ a ⁽velmi tě rozmnožím⁾.

ř.: žehnaje požehnám; ř.: rozmnožuje tě rozmnožím
Ano, autor smysl Boží přísahy vystihuje (i když necituje) přesně – Bůh slibuje požehnání a rozmnožení.

15 A tak trpělivě vyčkal a dosáhl toho zaslíbení.

Abraham Boží přísahu vzal vážně a nepřestal se jí držet, ani když se její naplnění „táhlo“.
A nakonec se dočkal.
Jak jsme se zmiňovali o trpělivosti, tak toto je jejích nejzářnějších příkladů.

16 Neboť lidé přísahají při větším, než jsou sami; a přísaha je zárukou, která ukončuje každý jejich spor.

n.: potvrzením, které;
I v lidských diskuzích a sporech je přísaha nástrojem, který často dokáže situaci vyřešit. Jde o prohlášení natolik silné a nadpřirozeně garantované, že je většinou bráno vážně oběma stranami.
Přísahám na svůj život, že jsem to nemyslel zle a nechtěl jsem ti ublížit – Dobře, pokud se nebojíš ani takto vážné přísahy, beru tvá slova vážně, přestávám tě obviňovat a končím spor.
Pro zajímavost: Absurdní, ale ilustrativní je představa, že by se přísahalo při něčem nevýznamném nebo bezcenném: Ať přijdu o dvacet korun, jestli nesplním svůj slib. Přísahám na život našeho křečka. Takováto přísaha by samozřejmě ničemu nepomohla – naopak by ukazovala, že svá slova nemyslíme vážně.
I lidé bez víry z Boha se naopak „zaleknou“ při slovech: Přísahám na život svých dětí. Ať zemřu, jestli svůj slib nesplním, apod. I nevěřící budou mít obavy, že existuje nějaký vyšší síla, která by mohla naplnění těchto slov „vymoci“.

17 Když tedy Bůh chtěl ještě hojněji ukázat dědicům zaslíbení nepohnutelnost svého úmyslu, zaručil jej přísahou,

n.: nezměnitelnost;
Bůh je opravdu ten poslední, kdo má přísahy zapotřebí. On samozřejmě vše, co řekne myslí vážně. Pokud se v tomto případě rozhodl Abrahamovi přísahat, bylo to kvůli němu a kvůli nám jeho dědicům: Abychom si Božím slibem mohli být naprosto a neochvějně jisti.
Bůh ví, že lidské životy jsou dlouhé, těžká období k nepřečkání a pochybnosti silné. Proto nám dává tyto milníky, takováto jasná a silná slova přísahy, abychom se o ně v těžkých dobách a v pochybnostech mohli opřít a čerpat z nich sílu a naději.

18 abychom skrze dvě nepohnutelné skutečnosti, v nichž není možné, aby Bůh lhal, měli mocné povzbuzení my, kteří jsme se utekli k pevnému uchopení předkládané naděje.

Touto nepohnutelnou skutečností je Boží přísaha – proto si ji připomínáme.
Pokud Bůh něco řekne, je to vždy pravda. On nikdy nelže.
Autor ale mluví o dvou skutečnostech – co je tou druhou? Zřejmě požehnání, sliby samé. Ty jsou první nepohnutelnou skutečností; to, že je Bůh potvrdil přísahou, tou druhou.
To, že tyto věci jsou tak jisté a ještě Bohem odpřísáhlé je velmi povzbuzující – na tom se dá stavět
Na tom je možno postavit vlastní budoucnost – mít naději, tedy být si jistý svou budoucností (že to s námi dobře dopadne).

19 Máme ji jako kotvu duše, bezpečnou a pevnou, která vchází až do vnitřku za oponu, kam kvůli nám vešel náš předchůdce Ježíš, který se ⁽na věčnost⁾ stal veleknězem podle řádu Melchisedechova.

Naděje je kotvou duše.
Tato kotva je hozena za oponu.
Pevně tam drží.
Tou skutečností za oponou je budoucnost. Oponou je čas.
Logika věci je následující: Bůh něco řekne a ještě to potvrdí přísahou … v tomto případě řekl, že to s jeho lidem dobře dopade … můžeme si tím být zcela jisti … máme pevnou naději o své budoucnosti.
Tuto naději si udržel v první řadě náš velekněz Ježíš. My Jej v tom můžeme následovat.
Ježíš nejen měl naději, ale on tu budoucnost prožil. Budoucnost, ve kterou On měl naději, se realizovala.

Velekněz podle řádu Melchisedechova – jde o to, že ustanovení o tom, kdo a jak se má stát veleknězem, je starobylého původu.

Existují dvě neviditelné oblasti: duchovní svět a budoucnost.
Do duchovního světa se vztahujeme vírou.
Do budoucnosti se vztahujeme nadějí.

^b ^a Sk 27:29n; Sk 27:40† ^b Žd 9:3; Žd 10:20; Lv 16:2; Mt 27:51p
20

^t20 HL; ř.: ten, který běží vepředu ^aJ 6:51^bŽd 2:17!

Existují „zkoumatelé Bible“, kteří nejsou křesťany a studují Bibli z intelektuálního zájmu. I kdyby znali Bibli nazpaměť „tam i zpátky“, k velkému užitku jim to není. Na druhé straně každý, kdo čte Bibli s nepředpojatým srdcem, jí bude přiveden k Bohu. ↩︎
Vložené „zet“ ukazuje, že jde o speciální křesťanský termín odlišný od „vkládání“. ↩︎
V naší rodině se traduje, že jedna z tet za odsunu Němců vzala hrnec s vodou a podávala ji žíznivým lidem vedeným v transportu hlídaným ozbrojenci. Vyžadovala to značnou dávku odvahy. Nic o této své tetě nevím, jisté ale je, že to, co udělala, není Bohem zapomenuto. ↩︎
To je víra. ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz