Židům – kapitola 8

1 ⁽To podstatné na tom⁾, co je řečeno, je toto: Máme takového velekněze, který usedl po pravici trůnu Majestátu  v nebesích, 

• n.: Souhrn toho;
• Autor shrnuje: Ježíš je veleknězem všech křesťanů
• Nyní se nachází po pravici Božího trůnu

2 je služebníkem svatyně a toho pravého stánku, který postavil Pán, a ne člověk. 

• ř. leiturgos;
• Stánek úmluvy, jeruzalémský chrám i všechny ostatní pozemské svatyně byly či jsou pouhými předobrazy, napodobeninami či modely opravdového Božího příbytku.
• A Ježíš, náš velekněz neslouží v žádném z těch lidských, ale v tom jediném pravém, v tom nebeském Božím

3 Každý velekněz bývá ustanovován k obětování darů a obětí; proto je nutné, aby i on měl něco, co by obětoval.

• Obětování bylo a je jedním ze základních úkolů velekněze. Obětovat je ale třeba něco – nelze obětovat nic.

4 Kdyby tedy byl ještě na zemi, ani by nebyl knězem, protože zde jsou ti, kteří přinášejí dary podle Zákona.

• Kdyby Ježíš nadále byl zde na zemi, nestal by se, „nedopracoval“ by se ani k funkci „obyčejného“ kněze.
• Protože pro takové židovské kněze jsou v Zákoně jasně daná vstupní kritéria – a ty Ježíš nesplňoval (především nebyl ze správného kmene).

5 Ti slouží náznaku a předobrazu nebeských věcí, jak ⁽bylo zjeveno Mojžíšovi⁾, když měl stavět stánek; neboť říká: ‚Hleď, ať uděláš všechno podle vzoru, který ti byl ukázán na této hoře.‘

• n.: příkladu;
• ř.: stínu; 
• Což ale nevadí – tito kněží, jak jsme již řekli, neslouží v tom pravém Božím chrámu, ale v jeho napodobenině.
• Náznak a předobraz: tyto pojmy tento vztah opravdové nebeské svatyně a svatyně udělané lidmi pěkně vystihují.
• A pro napodobeninu platí jiná pravidla než pro originál.

6 ⁽Nyní však⁾ dosáhl význačnější služby, tak jako je i prostředníkem lepší smlouvy, která je založena na lepších zaslíbeních. 

• ř.: uzákoněna;
• Služba v pravém původním nebeském chrámu je ale důležitější a významnější, než služba v chrámu pozemském.
• Souvisí to s tím, že smlouva, kterou ustanovil Ježíš, je lepší než ta Mojžíšova. Ta Ježíšova se vztahuje k samému Bohu, jde po samé podstatě; ta Mojžíšova se pořád „pohybuje na zemi“.
• A také to, co Bůh skrze tuto Ježíšovu smlouvu slibuje, je mnohem lepší, než to, co sliboval skrze smlouvu Mojžíšovu. V Ježíšově smlouvě je zaslíben přímý vztah k samotnému Bohu.

7 Neboť kdyby ona první smlouva byla bez vady, nehledalo by se místo pro druhou. 

• Kdyby Stará smlouva byla schopna zajistit vše potřebné pro spásu lidí, samozřejmě by nebyl důvod cokoliv měnit.
• Stará smlouva ale nebyla ještě onou definitivní dokonalou smlouvou – byla pouze přípravou, ochutnávkou, předstupněm budoucí smlouvy dokonalé.
• Proč nebylo možno nastolit přímo tu smlouvu definitivní? Zřejmě si to vyžadovalo přípravu – především v myslích lidí. Boží plán je natolik přelomový, jde o takový zvrat v paradigmatech myšlení, že bylo třeba ponechat čas na to, aby lidé její prvky postupně vstřebali. Pojmy jako oběť, svatost, hřích, očištění a mnoho jiných potřebovaly být nejprve implementovány ve zjednodušené „předobrazní“ formě – teprve pak byli lidé pochopit podstatu Božího plánu.
• Hledalo se místo pro druhou: Zajímavá a nejasná formulace. Snad ukazuje, že pro Boha „nebylo jednoduché“ lidem principy své smlouvy vysvětlit a vštípit. Musel hledat cesty, jak to udělat.

8 Neboť kárá ⁽svůj lid⁾ a říká: „Hle, přicházejí dny, praví Pán, ⁽kdy uzavřu s domem⁾ Izraele a s domem Judy smlouvu novou;

• ř.: a zřídím / dokončím pro dům … 
• Chápavost lidí (včetně Božího vyvoleného národa) byla ale značně omezená. Dodržování té Staré a příprava na implementaci Nové smlouvy značně „vázly“.
• Bůh z toho nebyl nadšený, očekával větší pokrok.

9 ne podle smlouvy, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; nezůstali totiž v mé smlouvě, a já jsem je zanechal, praví Pán. 

• Stará smlouva Boha s Izraelem bude nahrazena novou – mimo jiné i proto, že tu Starou nechtěli nebo nebyli schopni dodržovat.

10 Protože toto je smlouva, kterou uzavřu s domem Izraele po oněch dnech, praví Pán: Dám jim své zákony do mysli a napíši jim je na srdce; a budu jim Bohem a oni mi budou lidem. 

• ř.: smluvím (od ‚smlouva‘);
• V čem bude ta Nová smlouva tak odlišná? Nepůjde již po povrchu, ale po podstatě. Nebude se již týkat skutků, ale srdce, motivů, vztahu.
• Lidé by tohohle sami nikdy schopní nebyli, proto jim pomůžu nadpřirozeným zásahem do jejich niter, srdcí. Navážu s nimi vztah.
• Podstatou všech smluv je navázání osobního vztahu s Bohem – to je jádro všeho. Nejde o dokonalost, nejde o nějaké konkrétní skutky, jde o vztah synovství a otcovství. O tom je křesťanství.

11 A nikdo už nebude učit svého spoluobčana a nikdo svého bratra slovy: ‚Poznej Pána‘, neboť mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího z nich, 

• var.: bližního;
• ř. eidenai zn. subjektivní (osobní) poznání;
• Tento vztah s Otcem bude všeobecný. Každý jej bude mít navázán sám za sebe. Každý bude vědět, „o čem se hovoří“.
• Kdy toto nastane? V Novém Jeruzalémě jistě, tam to již bude zjevné. Ale již nyní všichni občané Božího království (křesťané) věcí, o co jde. Mají společnou zkušenost setkání s Kristem.
• Tuto společnou zkušenost všech křesťanů na planetě považuji za jeden z důkazů Boží existence. Bez ohledu na zemi původu, bez ohledu na kulturní či jakékoliv jiné pozadí, je zkušenost křesťanů setkání se s Bohem totožná. A je natolik zřetelná, že jsou ochotni za ni pokládat životy.

12 protože se slituji nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy ^[a jejich nezákonnosti^] již nikdy nevzpomenu.“

• Slitování a odpuštění hříchů jsou nutnou podmínkou pro navázání vztahu s Bohem. Jde o další univerzální zkušenost všech křesťanů.
• To, že Bůh je ochoten naše hříchy a vzpoury nejen odpustit, ale je i „zapomenout“, je přemáhající. Bůh říká: Ty hnusné věci, kterými jsi mě zraňoval, už na tebe nikdy „nevytáhnu“.
• Je nesmírně cenné, pokud se takto naučíme chovat i my – nevytahovat staré křivdy. Zapomínat, jak nám kdo ublížil.¹
• (Ženy snad v tomto ohledu mají větší problém, než muži. Muž za hodinu po vyřešené hádce už o ničem neví, žena je schopna věc vytáhnout ještě po letech).

Boží "zapomínání" pěkně ilustruje historka: 

Ke kazateli promluvil během shromáždění Bůh: V tomto sále je někdo, kdo udělal strašlivý hřích - je třeba, aby jej s tím konfrontoval. Kazatel toto slovo řekl z kazatelny. Člověk v sále, kterého se to týkalo, byl dotčen a v duchu v modlitbě svůj hřích Bohu vyznal. Nikdo, ani kazatel o tom, co se odehrává v jeho srdci samozřejmě nevěděl. 

Kazatel se po chvíli zeptal Boha: Jaká je ta hrozná věc, kterou ten člověk udělal?

Bůh mu odpověděl: Už si nepamatuji.

Vyznáním hříchu byla věc vyřešena a Bůh ji "hodil za hlavu".

13 Když mluví o ‚nové smlouvě‘, prohlašuje tu první za zastaralou. Co však zastarává či stárne, je blízko zániku.

•  ř.: zmizení;
• Stará, starozákonní „židovská“ smlouva zastarala – ztratila tedy na aktuálnosti. Neodpovídá již novým okolnostem a potřebám doby.
• Zvolna se tedy blíží doba, kdy bude zcela zrušena – pro křesťany neplatí již nyní, brzy její zastaralost pochopí i židé a přestane platit i pro ně.

.

.

1. Nezapomínejme, že každý hřích je primárně hříchem proti Bohu. Zraňujeme či zlobíme především Jeho. ↩︎