Židům – kapitola 9

1 ^[Také^] první smlouva měla ustanovení služby Bohu a pozemskou svatyni.

• ř.: světskou;
• První, „stará“ smlouva již měla některé rysy smlouvy budoucí – již v ní byla obsažena služba Bohu ve svatyni.
• Samozřejmě ve zjednodušené pozemské formě. Opravdová služba Bohu v opravdové svatyni se odehrává v nebi. To, co se děje na zemi je odrazem či napodobeninou té nebeské.
• Snad si lze pomoci příkladem, kdy si dítě hraje na řidiče. Může mít postavené pěkné autíčko z krabic, ve kterém má i svůj volant, ale opravdové auto řídí jeho otec.

2 Neboť byl zřízen první stánek, ve kterém byl svícen, stůl a předložení chlebů; tomu se říká svatyně.  3 Za druhou oponou byl stánek, kterému se říká nejsvětější svatyně. 4 ⁽V něm byl⁾ zlatý kadidlový oltář a schrána smlouvy, ze všech stran obložená zlatem, v níž byl zlatý džbán obsahující manu, Áronova hůl,  která rozkvetla, a desky smlouvy.

• Pozemská napodobeni nebeské svatyně řadu atributů odkazujících k jejímu nebeskému vzoru
• ČSP: Ve schráně byly jen desky smlouvy; ostatní předměty byly vedle ní. 
• Každý z vyjmenovaných předmětů odkazuje k něčemu skutečnému a důležitému v nebi.
• Autor popisuje rozložení svatyně včetně vybavení zřejmě pro nezasvěcené čtenáře.
• V jeho době ještě chrám stál (i když už ne ten původní), vše ale bylo zničeno v r. 70 Římany.
• Jít se podívat, jak to tam vypadá, ale pro běžného Žida možné nebylo.

5 Nad ní byli cherubové Slávy, zastiňující slitovnici. O těchto věcech teď není třeba jednotlivě mluvit. 

• ř. ‚prostředek / místo usmíření‘, název víka schrány; 
• Pro pochopení principu je dosavadní popis dostačující. Do dalších detailů není třeba zabíhat.

6 Když jsou tedy tyto věci takto připraveny, do prvního stánku vcházejí kněží stále a konají  bohoslužebné  úkony; 

• Svatyně není cílem, ale pouze prostředkem, místem, kde se bohoslužba odehrává.
• Cílem všeho je setkání se s Bohem.

7 avšak do druhého jen jednou za rok vchází sám velekněz, a to ne bez krve, kterou obětuje za sebe i za ⁽nevědomosti lidu⁾.

• [tj. v Den smíření (jom kippur), desátý den sedmého měsíce;
• tzn. hříchy lidu spáchané v nevědomosti;
• Svatyně svatých je ještě na zcela jiné úrovni svatosti, než „pouhá“ svatyně.
• Tam se může odvážit za přísně definovaných podmínek jen zcela výjimečně dokonale od hříchu „vysterilizovaný“ velekněz.
• A nemůže se tam objevit bez univerzálního očistného (od hříchu) prostředku – bez krve. Potřebuje, aby krev odstranila hřích jeho vlastní – a pak může žádat (doufat) i v o odstranění hříchu lidu.

Představuji si, jak se velekněz jednou za rok chystá k "ponoru" do útrob velesvatyně. Jako hloubkovému potápěči, jako astronautovi vystupujícímu na oběžnou dráhu či pracovníkovi vstupujícímu do nitra reaktoru mu asistuje řada spolupracovníků. Oblékají mu krok za krokem všechny části jeho "skafandru". Nic nesmí zůstat opomenuto. Každý detail může být osudový, chyby se neodpouštějí. Všichni jsou rozechvělí a nervózní. Vrátí se živ a zdráv nebo jej Bůh (tlak vody, vakuum, radiace) zahubí? 

8 Tím Duch Svatý ukazuje, že ještě není zjevná cesta do svatyně, dokud stojí první stánek, 9 který  je  obrazem přítomného času. Podle něho se přinášejí dary a oběti, které nemohou v  jeho  svědomí přivést k dokonalosti toho, kdo Bohu slouží; 

• ř.: podobenstvím;
• První stánek ještě není „ono“.
• Pozemská existence stánku (jde o napodobeninu či obraz stánku nebeského, toho opravdového) na jedné straně lidem pomáhá si udělat představu, jak nebeské věci fungují (ukazují některé rysy pravé nebeské bohoslužby, ukazují např. na potřebu darů a obětí).
• Na druhé straně svou přítomností a nedokonalostí pozemský stále připomíná, že ještě žijeme zde na zemi, kde věci nejsou dokonalé. I bohoslužba, která zde v pozemském stánku probíhá, je jen odleskem či napodobeninou bohoslužby skutečné – a nemá tudíž schopnost ty, kdo ji provozují opravdu dokonale očistit.
• Pozemský stánek tak sám není schopen dokonalé očištění nabídnout a naopak cestu k nebeskému místu (kde toto dokonalé očištění nalézt lze) může zakrývat či blokovat.
• Lidé (židé) si totiž řeknou: My už stánek máme a bohoslužbu děláme správně. Nemáme tudíž potřebu hledat něco dalšího či lepšího. Což je malér – jejich bohoslužba je totiž ve skutečnosti od hříchu neočistí, jen jim zablokuje cestu k hledání opravdového očištění.
• A to se skutečně stalo: židé¹ si byli svým náboženstvím příliš jisti, byli s ním příliš spokojení – a přehlédli tudíž Mesiáše, který byl směrníkem ke svatyni skutečné. To, co mělo být cestou, se jim stalo cílem.

10 týkají se pouze pokrmů, nápojů a různých omývání, což jsou jen tělesná ustanovení, uložená do času nápravy.

• ř. baptismos
• tzn. vnější;
• Židé ustrnuli na vnějších nepodstatných věcech – nepochopili, že vše, co jim bylo ohledně stánku a bohoslužby přikázáno, má pouze odkazovat k bohoslužbě nebeské a k přicházejícímu Mesiáši.
• Utopili se v detailech a pominuli podstatu.
• Vždycky mi při čtení Zákona přišlo „divné“, že by Bohu opravdu tak záleželo na detailech typu co jíme a kolik toho ujdeme v sobotu. Zdálo se mi vždy zřejmé, že toto všechno nám pouze „v odraze“ ukazuje na některé aspekty Božího charakteru a Jeho jednání. Zákon nás směřuje k podstatě, není podstatou samou.
• Pokud se židé opravdu domnívají, že dodržování Zákona je podstatou vztahu k Hospodinu, přehlédli nebo pominuli něco zcela zásadního. Zákon je jen odleskem podstaty a směrovkou k Bohu.

11 Ale když přišel Kristus jako velekněz ⁽budoucího dobra⁾ skrze větší a dokonalejší stánek,  ne rukama udělaný, to jest ne z tohoto stvoření, 

• ř.: budoucích (var.: nastalých) „dober“ (pl.)
• Příchod Krista, pravého velekněze obrátil veškerou pozornost k podstatě Zákona, k Bohu samému, k navázání vztahu s Ním.
• Obrátil pozornost k nebi, k bohoslužbě tak, jak probíhá v nebi. K opravdovému stánku nebeskému.
• Stánek, který je k dispozici zde na zemi, je již na první pohled chatrný – vždyť je vyrobený lidmi a ti nikdy dokonalosti v ničem nedosáhnou.

12 vešel ne skrze krev kozlů a telat, ale skrze svou vlastní krev jednou provždy do svatyně,  když  získal  věčné vykoupení.

• ř.: nalezl;
• Kristova bohoslužba se v pozemském, lidmi vyhotoveném stánku vůbec neodehrává. Do něho Ježíš vůbec nevchází. Jeho služba není „upachtěnou“ lidskou napodobeninou – vždyť Kristus vchází opravdu „tam“, do opravdové Svatyně svatých, do samé Boží přítomnosti.
• A to, s čím přichází, není krev zvířecí, ale Jeho vlastní, na kříži prolitá krev.
• Tato pravá bohoslužba je oproti té lidské na zcela jiné úrovni, což se projevuje např. tím, že není třeba ji opakovat. Dosah Kristovy oběti je věčný.

13 Jestliže totiž krev kozlů a býků a popel z jalovice kropením posvěcuje znečištěné k čistotě těla,

• ř.: ty, kteří se stali ‚obecnými‘ (= ztratili posvěcení);
• Ne, že by ona původní starosmluvní bohoslužba „nefungovala“ – Bůh pozemskou bohoslužbu nastavil tak, že oběť zvířecí krve opravdu dokáže hříchy lidí do určité míry očistit. (Nejde ale o očištění dokonalé).

14 čím více krev Krista, který skrze věčného Ducha sebe samého obětoval neposkvrněného  Bohu,  očistí  naše  svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu?

• Jestliže pozemská napodobenina pravé bohoslužby používající zvířecí krev do značné míry fungovala, čím spíše bohoslužba opravdová „operující“ krví Kristovou.
• Kristus:
  • vše co dělal, dělal skrze Svatého Ducha
  • obětoval sebe sama
  • byl neposkvrněný, nebylo na Něm nic hříšného
  • obětoval sebe sama Bohu a pouze Jemu
• Co tato Kristova oběť přinesla? Očistila  naše  svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu.
• Přestali jsme usilovat o to, abychom si zasloužili Boží spásu a přijetí svými skutky. Pochopili jsme, že tudy spásy dosáhnout nelze.
• Tím se nám „uvolnily“ ruce a mohli jsme své úsilí napřít smysluplnějším směrem – ke službě Bohu. Ne již kvůli tomu, abychom si zasloužili či vysloužili spásu, ale z vděčnosti za to, že se nám spásy dostalo.

15 Proto je prostředníkem nové smlouvy, aby po jeho smrti, která nastala pro vykoupení z přestoupení  spáchaných za první smlouvy, přijali zaslíbení věčného dědictví ti, kdo jsou povoláni

• n.: pozváni; 
• Verš opět nabitý informacemi až příliš. Hlavní myšlenková linie je jasná – Kristu je prostředníkem nové smlouvy. Na tuto myšlenku jsou ale „navěšeny“ další „pobočné“ informace.
• Kristus je prostředníkem nové smlouvy – Bůh ustanovuje novou lepší smlouvu a Ježíše ustanovil jejím prostředníkem. Kdo je prostředník? Zprostředkovatel. Jedná s oběma smluvními stranami s snaží se mezi nimi dohodu zajistit.
• Kristus přesně to dělá: přichází k oběma smluvním stranám.
  • Přichází k Bohu a říká: Jak sis přál, zemřel jsem na kříži za hříchy lidí. Prosím odpusť jim na to konto hříchy a přijmi je do svého království.
  • Přichází k lidem a říká: Zemřel jsem na kříži za vaše hříchy a otevřel jsem vám cestu k Bohu. Využijte toho a nechte se s Bohem smířit.
• Jeho smrt nastala s cílem / kvůli vykoupení z přestoupení  spáchaných za první smlouvy: První smlouva nefungovala dokonale, protože nebyla schopna vyřešit (vykoupit) všechna aktuální přestoupení těch, kdo v ní stáli. Ježíš přišel tuto její nedostatečnost vyřešit.
• Jak to Ježíšova smrt vyřešila? Přijali zaslíbení věčného dědictví  – těm, kdo v Krista uvěřili Bůh slíbil věčné dědictví. Jaké dědictví? Věčný život. Zdědili věčný život od Boha. Bůh sám věčný život má a svým dětem ho odkazuje. Proč vlastně dědictví? Jak se dědí po Bohu? Autor se tím bude zabývat dále.
• Koho se to týká? Těch, kdo uvěřili. Sám od sebe nikdo uvěřit nedokáže – k tomu, potřebuje, aby se ho Bůh dotkl, aby ho povolal.

16 Neboť kde je závěť, je nutné, aby byla prokázána smrt toho, kdo ji ustanovil, 17 neboť závěť je  platná jen po mrtvých, protože nikdy nemá platnost, dokud žije ten, kdo ji ustanovil.

• ř. diathéké znamená ‚smlouva‘, ale také ‚závěť‘ 
• ř.: přinesena;
• O tom není sporu. V případě, že odkazujícím je věčný Bůh nemůže být řešení jednoduché.
• Když chce Nejvyšší svým dětem něco předat, proč vlastně volí řešení skrze závěť? Nebyl byl dar jednodušší? I za svého života mohu některé věci převést na své děti. Nemusím čekat, až zemřu a oni je zdědí. Snad uvidíme dále.

18 Proto ani první smlouva nebyla uzavřena bez krve. 19 Neboť když Mojžíš pověděl všemu lidu každé nařízení podle Zákona, vzal krev telat ^[a kozlů^] s vodou a se šarlatovou vlnou a s yzopem, pokropil samu knihu Zákona i všechen lid 20 se slovy: Toto je ‚krev smlouvy, kterou vám přikázal Bůh‘. 21 Také stánek a všechno nářadí pro službu Bohu pokropil krví stejným způsobem.

• Tak tomu bylo – je to popsáno v Ex 24. Jak to souvisí s dědictvím? Pravděpodobně se k dědictví již nevrátíme, autorovy myšlenky se již odvíjejí jinam.
• Otázka, proč Bůh volí při převádění něčeho na své děti formu dědictví, zatím zůstane nevyřešena. Jen nadhozeno: Dědictví vyjadřuje lépe než dar příslušnost do rodiny. Dar můžu převést na kohokoliv.
• A jak je to s děděním po nesmrtelném Bohu, ještě uvidíme.

22 A téměř všechno se podle Zákona očišťuje krví a bez vylití krve není odpuštění. 

• ř.: v krvi;
• Je to pravda a rozhodně je to zajímavé. To, že Bůh v první i v druhé smlouvě ustanovil či použil krev jako prostředek k očištění hříchu, je zajímavé. Proč tomu tak je? Nejde o nějakou její magickou moc (i když, jak víme, krev není obyčejná kapalina). Boží koncept je následující:
  • Trestem za hřích je smrt, poprava toho, kdo se hříchu dopustil
  • Smrtí hříšníka je hřích vyřešen, smířen.
  • Spravedlivý Bůh nenechá žádný hřích nepotrestán – všichni hříšníci musejí zemřít.
  • (Hříšní jsou všichni, takže zemřít musejí všichni)
  • Násilná smrt je většinou provázena vylitím krve.
  • Bůh ve své milosti dovolil zástupnost – tedy ne nutně musí zemřít přímo hříšník. Pokud svého hříchu lituje, je pro Boha přijatelné, aby hříšník místo sebe zabil někoho jiného, např. zvíře.
  • To zvíře musí mít „kapacitu“ hřích druhého převzít – v tom smyslu, že musí být nevinné.
  • Bůh potom je ochoten akceptovat smrt zvířete jako zástupnou, tedy na místě hříšníka.
  • Smrt se prokazuje krví. Před Boha se přináší krev zabitého jako důkaz toho, že hřích byl potrestán.

23 Bylo tedy nutné, aby obrazy těch věcí, které jsou v nebesích, byly takto očišťovány, avšak samy nebeské věci jsou očišťovány oběťmi lepšími, než jsou tyto.

• Jak víme, pozemská bohoslužba je jen před-obrazem oné skutečné odehrávající se „nahoře“. A v tomto obraze se odehrává očišťování za pomocí zvířecí krve.
• Z toho samozřejmě nelze vyvodit, že by tato zvířecí krev něco očišťovala i nahoře. Na to je příliš slabá a ubohá. Je pouze symbolem něčeho lepšího.
• K něčemu ale ukazuje, něco symbolizuje. Nahoře se odehrává něco, co s očišťováním zvířecí krví koresponduje.
• Jako vše nebeské, je to kvalitnější, jde o originál – dole vždy jen o neumělou kopii.

24 Neboť Kristus nevešel do ⁽svatyně udělané lidskýma rukama, která je předobrazem té pravé⁾, nýbrž do samého nebe, aby se nyní za nás ukázal před Boží tváří.

• n.: svatých míst udělaných … jsou předobrazy těch pravých (ř. pl.)
• V nebi, v nebeské svatyni se také operuje s krví, ale ne již s krví zvířat – zde se věci dějí doopravdy. A krev je „opravdovou“ krví lidskou (a krví Boží).
• Kristus vnáší svou krev před samotného Boha.

25 Nepřišel ani proto, aby častokrát obětoval sám sebe, jako velekněz každoročně vchází do svatyně  s cizí krví, 

• Kristus vůbec nemusel řešit sám sebe. On žádné hříchy neudělal a nemusel proto za žádné umírat. Pokud přesto zemřel, bylo zcela a pouze kvůli hříchu nás lidí.
• „Sto procent“ jeho oběti „šlo“ na očištění hříchů lidí, nula procent na očištění Jeho samého.

26 neboť by musel od založení světa častokrát trpět; nyní však je zjeven jednou při dokonání věků ke zrušení hříchu skrze svou oběť.

• Protože Kristus nepotřeboval očišťovat sám sebe, uznal Bůh Jeho oběť jako navždy platnou.
• Šlo o určitý vrchol dějin – Kristus se obětoval při dokonání věků, tedy ve vhodnou chvíli, když k tomu nazrál čas. Posunul tak dějiny do zcela nové závěrečné fáze.
• A hřích tak vyřešil jednou provždy – zrušil jej. Definitivně zlomil jeho moc nad těmi, kdo hledají odpuštění.

27 A jako je lidem uloženo jednou zemřít a potom bude soud,

• Známý a důležitý verš:
  • Žádná reinkarnace nepřichází v úvahu.
  • Máme jeden život, jednu šanci.
  • A nás život bude vyhodnocen. Není jedno, jak žijeme. Soud je soud.

28 tak i Kristus, když byl jednou obětován, aby vynesl hříchy mnohých, podruhé se bez hříchu ukáže k záchraně těm, kteří ho očekávají.

• (‚vynesl na dřevo kříže‘); ř. anaferein je mj. technický termín pro přinášení oběti; 
• n.: bez (souvislosti s) hříchem 
• Jeho oběť byla jednorázová a navždy platná. Už se nebude opakovat. Kristu přijde ještě jednou, ale již ze zcela jiných důvodů – přijde si vyzvednout ty své.

.

.

1. Ve smyslu náboženském, ne národnostním ↩︎