Zjevení – kapitola 3

1 Andělu sboru v Sardách napiš: ‚Toto praví ten, který má sedm duchů Božích a sedm hvězd: Znám tvé skutky; máš jméno, že žiješ, ale jsi mrtvý.

• [bohaté a slavné město, metropol starověkého království Lydie; prav. totožné se Sefaradem v Abd 1,20; v blízkosti dnešní vesnice Sart];
• Ježíš píše do dalšího sboru, opět velkoměstského.
• Ježíš píše lidem v sardském sboru, ale možná také sborovému strážnému andělu.
• Situace sboru nebyla dobrá.
• Jak Ježíš sám sebe představuje? Jako toho, který má sedm duchů Božích a sedm hvězd: Ježíš říká, že s naprostou autoritou disponuje církvemi a jejich strážnými anděly.
• Co říká? Nejprve „Znám tvé skutky„: Opět zdůrazňuje, že se situaci v sardském sboru dokonale obeznámen.
• Následuje těžká výčitka: máš jméno, že žiješ, ale jsi mrtvý. Sardský sbor existoval, byl na svém místě, nějak „fungoval“ – ve skutečnosti ale v Božích očích už byl mrtvý. Jako by nebyl. Formálně existoval, ale svou funkci Boží církve nevykonával.
• Zjišťujeme (s překvapením), že něco takového je možné – že některé sbory nebo církve, přestože formálně existují, v Božích očích už nikoliv – jsou mrtvé.
• Jak je to možné? Jak to v takovém sboru vypadalo? Jak to tam chodilo? Co bylo problémem sardských křesťanů? Jak bychom se tam cítili? Šlo o malý skomírající sboreček nebo o „normálně vypadající církev? Jak vypadaly bohoslužby? Byly formální a suché? Poznal člověk na první pohled, že něco není v pořádku?
• Pravděpodobně nebo spíše jistě takové sbory existují i nyní. Které to jsou? Není to zrovna ten náš?
• Jak se to pozná? Některé sbory se mohou „v komatu“ jevit na první pohled – málo lidí, dusivá atmosféra, mrtvá kázání. Naopak existují sbory, kde to zdánlivě „frčí“, duchovně ale přitom jde o bídu.
• První pohled ale nemusí být vypovídající – jsou sbory, které jsou malé a přesto věrné. Navíc každý sbor prochází různými obdobími – obdobími poklesů a vzestupů, krizemi i vzepětími, duchovními útoky a tlaky.

2 Buď bdělý a upevni to, co ještě zbývá ⁽a je⁾ na umření, neboť jsem nenalezl tvé skutky úplné před mým Bohem. 

• ř.: co bylo;
• ř.: naplněné;
• Možná v předcházejícím verši Ježíš trochu „přeháněl“ s cílem křesťany ve Smyrně probrat z letargie – sbor ještě není úplně mrtvý, pouze v „posledním tažení“ či v komatu. Smrt, tedy zánik mu ale rozhodně každou chvíli hrozí.
• Ježíš nad sborem neláme hůl, nenechává ho zmizet z povrchu zemského i fakticky, když už duchovně mrtvý skoro byl.
• Naopak – nabízí řešení, východisko z nouze. Jaké?
• Bdělost: Tedy, aby se věřící probrali z letargie, uvědomili si svou situaci a začali něco dělat. Jako cestující na lodi, kteří klidně spí nebo dřímou, když vtom jsou vzbuzeni informací, že loď se potápí. Najednou je ospalost pryč, všichni vyskočí a začnou se záchrannými pracemi – ucpávají díry, vylévají vodu, apod.
• Upevnění toho, co ještě zbývá ⁽a je⁾ na umření: Ježíš doporučuje začít stavět na tom, co je ve sboru ještě úplně nezaniklo; co ještě jakžtakž funguje.
• Jde o pokyn podobný teorii tzv. „přirozeného růstu církve“ (Natural Church Development, NCD) od Christiana A. Schwarze. Ten identifikuje osm základních kvalitativních charakteristik zdravé a rostoucí církve. Tyto oblasti jsou hodnoceny na základě principu, že církev roste přirozeně, pokud se všechny její aspekty vyvíjejí vyváženě a nejslabší oblast není brzdou celkového růstu.
• Teorie přirozeného růstu církve (Natural Church Development, NCD) od Christiana A. Schwarze identifikuje osm základních kvalitativních charakteristik zdravé a rostoucí církve. Tyto oblasti jsou hodnoceny na základě principu, že církev roste přirozeně, pokud se všechny její aspekty vyvíjejí vyváženě a nejslabší oblast není brzdou celkového růstu. Klíčovým principem je práce na nejslabším článku (tzv. „minimální faktor“), protože právě ten brání dalšímu přirozenému růstu.
  • Těchto osm oblastí obnáší:
    • Posilující vedení (Empowering Leadership) – Vedoucí církve nemají jen řídit, ale spíše vybavovat a povzbuzovat ostatní k tomu, aby využívali své duchovní dary.
    • Nadšená spiritualita (Passionate Spirituality) – Živá víra a osobní vztah s Bohem, který se projevuje nadšením a angažovaností.
    • Funkční struktury (Effective Structures) – Struktury a organizace církve by měly být pružné a efektivní, aby podporovaly růst, nikoli jej brzdily.
    • Inspirující bohoslužby (Inspiring Worship Service) – Bohoslužby by měly být živé, smysluplné a oslovující, aby věřící i návštěvníci zakoušeli Boží přítomnost.
    • Celostní malá společenství (Holistic Small Groups) – Malé skupinky, které podporují duchovní růst a vzájemné vztahy mezi věřícími.
    • Evangelizace zaměřené na potřeby služba (Need-Oriented Evangelism) – Evangelizace zaměřená na skutečné potřeby lidí
    • Láskyplné vztahy (Loving Relationships) – Autentické, srdečné a podpůrné vztahy mezi členy církve, které vytvářejí atmosféru přijetí a jednoty.
    • Zapojení podle duchovních darů (Gift-Based Ministry) – Každý věřící by měl sloužit podle svých duchovních darů.
• Neboť jsem nenalezl tvé skutky úplné před mým Bohem: Ježíš zjevně očekával, že skutky Smyrňanských před Bohem úplné (kompletní) budou. Co to znamená mít před Bohem úplné skutky? Naše skutky jsou úplné, pokud to, co děláme, Bůh hodnotí jako „odpovídající“ naší situaci. To, že děláme to, co za dané situace dělat můžeme a máme.
• O co jde konkrétně, je samozřejmě individuální. Bůh navíc vždy velmi dbá na přiměřenost – je-li lidí ve sboru pár, neočekává od nich, že budou dělat totéž, co sbor se stovkami členů.
• Jde o obecný princip aplikovatelný i individuálně na každého jednotlivého křesťana – každý jednotlivec má věci, které od něho Bůh žádá, aby zlepšil. Ať je to nemohoucí senior na lůžku nebo mládenec na vrcholu sil, každý má ve svém životě oblasti lepší, horší i oblasti skomírající, které potřebuje zlepšit.

3 Připomínej si jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a učiň pokání. ⁽Neprobudíš-li se⁾, přijdu jako zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu. 

• n.: Pamatuj;
• n.: Nestaneš-li se bdělým;
• Jak to udělat, aby byl člověk motivován k takové změně? Resp. jak postupovat, když je některá oblast v mém životě z Božího pohledu na „odúmrť“?
• Za prvé: připomínat si, jak jsme Ježíšovo slovo přijali a slyšeli. Jinými slovy vrátit se k „základům“, připomenout si, jak jsme se s evangeliem setkali a přijali ho. Jak to může pomoci? K čemu je dobré vracet se zpátky? Ve chvílích krizí a útlumů je to velmi povzbuzující. Když se díváme na naše životy zpětně, vidíme nad sebou zřetelněji Boží otcovskou ruku, připomeneme si, z čeho jsme vyšli, apod.
• To, že jsme Slovo Boží slyšeli a přijali, nestačí – je třeba je také zachovávat. Teoretická znalost, dokonce ani přitakání nestačí – to ještě není křesťanství.
• A pokud jsme zachovávání Božího slova zanedbali, je třeba z toho učinit pokání – tedy přiznat to, přijmout odpuštění a věc změnit.
• Neprobudíš-li se: Pokud se sbor po Ježíšově varování neprobudí, nevzpamatuje, nebude se kát, nezmění svůj přístup, přijdou důsledky. Jaké budou?
• Ježíš přijde jako zloděj, bez toho, aby křesťany dopředu upozornil a dopředu varoval. Jasné je, že Ježíš v tom případě přijde nečekaně a bez varování. Lidé ve sboru si budou spokojeně žít – a najednou se něco stane. Co ale Ježíš bude dělat?
• To není upřesněno – Ježíš se do situace ve sboru razantně vloží, nějak zasáhne. Na nekajícné křesťany dopadne Boží ruka. V čem spočíval jejich hřích a v čem bude spočívat trest, není uvedeno – může ale „klidně“ jít o konec sboru. Ježíš pohne svícnem a je hotovo.

4 Máš však v Sardách několik osob, které neposkvrnily svá roucha; ti budou se mnou chodit v bílých  šatech, protože jsou toho hodni.

• ř.: jmen; Ježíš je tedy samozřejmě zná jménem.
• Ve sboru existovalo několik lidí, kteří se „vymykali“. Kolik jich bylo? Více, než jeden jistě. Tři? Čtyři neb pět? To jsou číslovky, které mě napadnou, když se řekne „několik“ (oliga onomata) . Deset už je na „několik“ moc. Pokud by ale sbor byl velký, mnohasetčlený, mohlo by jít i o nižší desítky lidí?
• (V medicíně se oligos používá spíše, když je něčeho málo. Běžně se také používá slovo oligarcha).
• Tyto osoby se lišily od zbytku sboru tím, že neposkvrnily svá roucha – neúčastnily se tedy něčeho znečišťujícího, zatímco ostatní ano. O co mohlo jít? Mohli se znečistit venku (mimo sbor), ale spíše šlo o něco, co se dělo uvnitř.
  • Sbor se mohl zapojovat do modlářských hostin. Např. někdo pozval křesťany na nějaký festival spojený s obětováním modlám, a sexuální rozvolněností – všichni křesťané ze Sard až na pár výjimek se ochotně zúčastnili. (Sardy byly údajně známé uctíváním pohanských božstev, zejména bohyně Kybelé).
  • Sexuální nebo jiná nečistota se ale mohla provozovat i ve sboru samotném. Město bylo údajně bohaté, rozmařilé a dekadentní. Křesťané mohli ztratit rozlišení a sílu vzdorovat okolí – a začít žít promiskuitně, tolerovat nevěru, homosexualitu nebo jinou zvrácenost.
  • Vzhledem k tomu, že sbor je nazván „mrtvým“ mohla se většina sboru provinit duchovní laxností nebo pouze formální vírou, kdy zbylo pouze pár lidí, kteří Boží věci brali opravdu vážně.
• Ježíš jejich pevný a „protiproudní“ postoj velmi oceňuje: tito lidé jsou hodni Jeho odměny. Pokud většina páchá zlo, jsme povinni se vzepřít (Ex 23,2 „Nenásleduj většinu, páchá-li zlo, a při svědectví v soudu se nepřikláněj k většině na úkor práva.“)
• Jaká jejich odměna bude?  Budou s Ježíšem chodit v bílých  šatech: Možná doslova, ale jistě i symbolicky – jde o duchovní roucho symbolizující čistotu od hříchu: budou (jako Ježíš) započteni mezi ty, kdo se neposkvrnili hříchem, resp. (v případě lidí, Ježíš nezhřešil) k těm, jimž jsou hříchy odpuštěny¹.

5 Kdo vítězí, takto se bude oblékat do bílých šatů a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž vyznám je před svým Otcem a před jeho anděly. 

• Tato menšina, která v Sardách obstála, je dána za příklad všem ostatním sardským křesťanům, ale i nám. Pouze ti, kdo vítězně dojdou až do konce, kdo vítězně vybojují všechny své boje a svou cestu za Kristem nevzdají – pouze ti budou žít s Ježíšem v nebi očištěni od všech hříchů.
• Dostávají ještě další dva sliby:
  • Ježíš jejich jména nevymaže z knihy života. O nebeských knihách více ve studii Nebeské knihy v sekci Biblické studie. Jde o explicitní informaci, že spása nemusí být definitivní – ti lidé tam bezesporu zapsáni byli, ale pak byli vymazáni. Těm, kdo zvítězí, Ježíš slibuje, že oni vymazání nebudou.
  • Představa, že jsem „vydeletován“ ze seznamu, že na závěrečném check-pointu nebudu nalezen v seznamech a budu poslán pryč, je hrůzná. Musíme udělat cokoliv, aby se nám tohle nestalo.
  • Dalším slibem (daným do kontrastu s vymazáním z knihy života) je být Ježíšem vyznán před svým Otcem a před jeho anděly. Až tedy budeme stát před Bohem, Ježíš řekne: „Ano, toho znám, ten je můj“. A od soudu nás vezme k sobě.
  • Znovu je nesmírně hrozivé, že toto Ježíš udělá jen pro ty, kdo Jej neopustili ani nezapřeli až do své samé smrti.

6 Kdo má ⁽uši, slyš⁾, co Duch praví sborům.‘ 

• Opět připomínka na závěr, že to, co Ježíš církvím říká, je třeba brát s největší vážností – nestačí to slyšet, ale je třeba to pochopit a aplikovat.

7 Andělu sboru ve Filadelfii napiš: ‚Toto praví ten Svatý, ten Pravý, který má klíč Davidův; když on otevírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře: 

• [město v úrodné části rovinaté země, s čilým obchodem, ale často postižené zemětřeseními; jméno („bratrská láska“) připomíná lásku jeho zakladatele, krále Attala II. (220-130 př. Kr.), k jeho bratru; dnešní Alasehir] 
• Adresátem je další velkoměstský sbor.
• Ježíš se představuje jako:
  • Svatý: poměrně „běžné“ označení pro Boha. Pro Ježíše je časté méně:
    • J 17,19 „A já sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě.“
    • Mk 1,24; Lk 4,34 „Vím, kdo jsi: Svatý Boží.
    • Sk 3,14 „Ale vy jste zapřeli Svatého a Spravedlivého a žádali jste, aby vám byl omilostněn vrah.“
    • Žd 7,26 „Právě takového velekněze jsme potřebovali: svatého (ὅσιος, hósios), nevinného, neposkvrněného, odděleného od hříšníků a vyvýšeného nad nebesa.“
    • Ve SZ Mesiáš jako svatý:
    • Ž 16, 10 (citován ve Sk 2,27 a 13,35) „Nenecháš svého Svatého (chasid) spatřit porušení.“
  • Dále se představuje jako pravý (ἀληθινός neznamená jen „pravdivý“, ale především skutečný, autentický, oproti falešným).
    • J 6,32 „Amen, amen, pravím vám, ne Mojžíš vám dal chléb z nebe, ale můj Otec vám dává pravý (ἀληθινόν) chléb z nebe.“
    • J 15,1 „Já jsem pravý (ἀληθινός) vinný kmen a můj Otec je vinař.“
    • 1J 5,20 „Víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost poznat toho Pravého (τὸν ἀληθινόν); a my jsme v tom Pravém (ἐν τῷ ἀληθινῷ), v jeho Synu Ježíši Kristu.“
    • J 1,9 „Bylo tu pravé (ἀληθινόν) světlo, které osvěcuje každého člověka.“
  • Dále se představuje jako ten, který má klíč Davidův; když on otevírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře: 
    • Davidovým klíčem se myslí dědičná autorita židovského krále. Jde o potomka židovských králů.
    • Klíč se schopností nezavřetelně otevřít a neotevřetelně zavřít je autorita vydávat a prosazovat příkazy, rozhodovat o domě. Kdo má klíč, rozhoduje, má autoritu nad domem. Rozhoduje, které místnosti budou zavřené a které otevřené. A hlavně rozhoduje, kdo do domu smí a nesmí vstoupit.
      • „Moc klíčů“ pěkně vyjadřuje starý vtip: Jaký je rozdíl mezi psychiatrem a jeho pacientem? Psychiatr má klíče.

8 Znám tvé skutky. Hle, postavil jsem před tebou otevřené dveře, které nemůže nikdo zavřít. Neboť máš malou moc, a přece jsi zachoval mé slovo a nezapřel jsi mé jméno. 

• Ježíš je opět dokonale obeznámen s místní situací.
• A pochvala je veliká (a kritika nebude žádná): Přestože sbor ve Filadelfii je ve městě bez vlivu a nevýznamný (možná i malý), nezabránilo mu to, aby jednal správně a pevně se držel Krista (zachoval Ježíšovo slovo a nezapřel Jeho jméno).
• To je velkým povzbuzením pro všechny „sborečky“ v naší zemi (a na celé planetě) – nezáleží na významnosti a na vlivu. Nevadí, že lidé neberou sbory vážně, nezajímají se o ně nebo jimi opovrhují. I v takovýchto podmínkách je možné si vysloužit velkou Ježíšovu pochvalu, pokud se Jej pevně držíme a děláme, co je správné.
• Odměnou jsou otevřené dveře: Otevřené dveře vnímáme obvykle jako otevřenou příležitost. Můžeš vstoupit někam, kam bys jinak nemohl. Věci se dají do pohybu a jdou snadno. Dříve se namáhal a věci nešly, nyní jdou samy.
• Pravděpodobně jde o určité probuzení – Bůh začne do sboru přidávat lidi, evangelizace a misijní práce sboru budou přinášet ovoce spasených duší. Lidé budou houfně vyznávat Krista a zapojovat se do sboru.
• Pavel říká v 1K 16,9 : „Otevřely se mi zde veliké dveře k účinné práci.“
• Je důležité rozpoznat, kde jsou dveře otevřené a kde nikoliv: Jeden pastor popisoval misijní úsilí jejich sboru v jednom městečku na severní Moravě – namáhali se několik let a věci se nehýbaly, nikdo se neobracel. Pak je někdo pozval do městečka sousedního a když tam přijeli, šly věci naopak snadno: Lidé je k sobě sami zvali, toužili po setkání a po modlitbách. V prvním městě byly dveře zavřené, v druhém otevřené. Oni se dlouho vlamovali do dveří zavřených a přehlíželi dveře otevřené.
• Jde o poměrně běžnou chybu: Úporně se tlačíme někam, kde to nejde, místo abychom se věnovali věcem, které jdou.
• Otevřené dveře zažíváme při práci ve Spolku pro Jižní Súdán (viz odkaz na domácí stránce tohoto webu) – otevřené dveře ke službě tam jsou do očí bijící. Věci tam jdou „samy“ – málo úsilí přináší velké ovoce. Naopak ve sboru doma tomu je někdy naopak – mnoho úsilí přináší chudé ovoce.
• Mohly by otevřené dveře znamenat ještě něco jiného?
  • Otevřené dveře do nebe, k Bohu. Mimořádně otevřený přístup k Božímu trůnu. Věřící ve Filadelfii dobře znali Boha a měli Jeho mimořádnou přízeň: „Za co se pomodlili, to dostali“.
  • Mohlo by jít o jistotu spasení: Ježíš Filadelfské ujišťuje, že přes všechen odpor je jejich místo v nebi jisté a pevné (na rozdíl např. od židů v synagoze).
• Spíše ale půjde o prouzení ve sboru.
• Ony otevřené dveře nemůže nikdo zavřít: Ďáblu i některým lidem se samozřejmě takový vývoj situace ve městě nebude líbit. Budou dělat maximum pro to, aby lidé zachraňováni nebyli. Budou na sbor útočit všemi možnými způsoby, přijde pronásledování, tlaky zvenčí i zevnitř. Nic z toho ale probuzení nezastaví.

9 Hle, dávám ti ze synagogy Satanovy ty, kdo o sobě říkají, že jsou Židé, a nejsou, ale lžou. Hle, způsobím, že přijdou a pokloní se před tvýma nohama; a poznají, že já jsem si tě zamiloval.

• Dle Ježíšova pohledu byli židé ve Filadelfii (kvůli svému odmítnutí Ježíše jako Krista) ďáblovými služebníky.
• Oni sami se považovali za služebníky Hospodinovy, ale Ježíš je vyvádí z omylu. Tvrdit o sobě, že mají vztah k Hospodinu bylo lží. Ne iluzí, ne omylem, ale lží.
• Lež většinou bývá vědomá – židé tedy ve svých srdcích zřejmě dobře věděli, jak na tom jsou.
• Ježíšova reakce na židovské nepřátelství vůči křesťanům je nečekaná – způsobí u nich změnu. Jak ji způsobí? Zřejmě se dotkne jejich srdcí a oni pochopí, že Ježíš Mesiášem opravdu je. Když jim to dojde, přijdou a pokloní se před nohama filadelfské církve. Jinak řečeno uznají svou chybu, pokoří se před křesťany a vyznají Ježíše jako Mesiáše.

10 Protože jsi zachoval ⁽slovo mé vytrvalosti⁾, i já zachovám tebe v hodině zkoušky, která má přijít na celý obydlený svět, aby vyzkoušela obyvatele země.

• n.: mé slovo o vytrvalosti; ř.: slovo vytrvalosti mé; Obrat ⁽slovo mé vytrvalosti⁾ není příliš srozumitelný. Zřejmě opravdu jde o slovo o vytrvalosti – Ježíš filadelfským (i všem ostatním) křesťanům říká, že je třeba ho následovat vytrvale. A oni to dělali – neodpadli od víry, přestože kvůli ní měli značné obtíže.
• Ježíš to oceňuje a hovoří o tom, že se chystá na celý svět náročná zkouška – šlo tehdy zřejmě o varování před některým z římských pronásledování křesťanů, pravděpodobně za císaře Domitiana (81–96). Ten se jako první císař, nechával oslovovat jako „Dominus et Deus“ („Pán a Bůh“), což křesťané odmítali. Jeho vláda je spojována s prvním systematickým a plošným pronásledováním křesťanů. (oikoumenē – bylo běžně užívané pro římskou říši).
  • Císař Nero (54–68) vládl dříve a jeho pronásledování probíhalo převážně v Římě.
• Ježíšova slova ale jistě mají i eschatologický rozměr a upozorňují křesťany i na pronásledování, která přijdou později, včetně těch, která přijdou na sklonku časů.
• V každém případě je třeba počítat s tím, že zkoušky na obyvatele země budou přicházet a že je během nich třeba mít na paměti Ježíšova slova o potřebě vytrvalosti.
• A je třeba mít na paměti, že jde o zkoušky naší víry.
• Zkoušeni jsou zřejmě nejen křesťané, ale všichni lidé – v souženích mají možnost obrátit se k Nejvyššímu nebo hledat pomoc někde jinde.

11 ⁽Přijdu brzy⁾. Drž pevně, co máš, aby ti nikdo nevzal věnec vítěze. 

• ř.: přicházím (…) rychle; 
• Jak Ježíš myslí své Přijdu brzy? Jeho návrat se pro Filadelfany brzy nekonal – nyní jsme o dva tisíce let dále a Ježíš stále nepřišel. Vysvětlení může být více:
  • Boží zacházení s časem je, jak víme, velmi volné a odlišné od našeho. Tisíc let je pro něho jako nic (jako „jeden den“).
    • V tom případě by šlo ale o vyjadřování vůči nám poněkud „bezohledné“ – to, co je pro Něho „brzy“, může pro nás být k nepřečkání dlouhé, může to dokonce obnášet celý náš život. Šlo by o podobné vyjadřování, jako když silák řekne dítěti: To je lehké, to uzvednu jako nic, přičemž pro dítě jde o břemeno obrovské a zcela mimo jeho možnosti.
    • Přijdu brzy nemusí nutně znamenat Kristův druhý příchod – může jít o Jeho navštívení sboru a nějaký druh Boží intervence. Bůh ve sboru nějakým způsobem zasáhne – možná potrestá vzpurné, možná nastolí pořádek, zkrátka něco udělá. Bůh říká Filadelfským: Vydržte do té doby, dokud nepřijdu a problémy na místě nevyřeším. A nebude to už za dlouho. To je možné – žádná zkouška, žádné těžké období netrvají věčně.
    • Pro naprostou většinu křesťanů všech dob platilo a i po dvou tisících letech stále platí², že je mnohem pravděpodobnější, že se s Kristem setkají při své smrti, než při Jeho návratu na planetu. Přijdu brzy pro většinu z nás tedy může znamenat- již brzy zemřeš, již brzy si tě vezmu k sobě. Do té doby je třeba vydržet.
• Co filadelfští křesťané měli a co měli pevně držet? Co Ježíš u nich oceňuje, co považuje za to nejdůležitější, co je třeba neztratit? Samozřejmě víru – když člověk odpadne od víry, ztrácí naprosto vše včetně věčného života s Bohem a zásluh za vše, co doposud udělal.
• V tomto případě ale může jít o věci, které filadelfský sbor zkrátka dělal správně, např. to, že se scházeli, modlili, vyučovali, společně jedli a pomáhali.
• Smysl Ježíšových slov může být: Nepřestávejte dělat to, co děláte. Děláte to správně – a pokud v tom budete pokračovat, sbor nezanikne a vy dojdete do cíle.
• Aby ti nikdo nevzal věnec vítěze: Zatím postupovali správně, žili své křesťanské životy a sborový život způsobem, který byl v Božích očích v pořádku. Pokud v tom budou pokračovat, Bůh jejich snahu odmění.
• Odmění je věncem vítěze, což je z dnešního pohledu medaile, pohár nebo diplom pro nejlepší účastníky závodu. Případně pro všechny účastníky závodu, kteří doběhli do cíle.
• Ježíš křesťanských a sborový život přirovnává ke sportovnímu závodu. Jaký druh sportu měl asi Ježíš na mysli? Římané údajně provozovali tyto sporty: gladiátorské zápasy, závody vozů, zápas (kombinace boxu a zápasu, asi jako dnešní MMA), box (ruce byly omotané řemínky spíše k zhoršení důsledku úderů, než k tlumení), atletika (běh, skok do dálky, hod diskem, hod oštěpem), plavání, jízda na koni a vojenské cvičení (např. hod kopím), lov, koule a míčové hry (harpastum podobná ragby nebo fotbalu, trigon – házení míčem ve třech lidech), gymnastika a cvičení (v tělocvičnách se cvičilo na sílu a vytrvalost – kliky, dřepy, běh, zvedání závaží).
• Jaký vztah ke sportu měli Židé?
  • Sport pro ně nebyl tak důležitý jako pro Římany, museli ale být schopni vojenské služby, takže vojenský výcvik absolvovat museli.
  • Pastevectví a zemědělství jsou poměrně náročné fyzické činnosti. Nomádi bývají fyzicky zdatnější, než lidé usedlí.
  • Nahota byla pro židy (na rozdíl od Římanů) tabu.
  • Římský způsob života židé vnímali negativně (1 Makabejská 1,14–15 Zřídili si tedy tělocvičnu podle pohanských zvyků v Jeruzalémě. Zakrývali předkožku, odpadli od svaté smlouvy, spojili se s pohany a zaprodali se, aby dělali, co je zlé).
  • Ani dnes stát Izrael ve sportu nijak zásadně neexceluje: doposud získat 13 olympijských medailí, což jej řadí na 80.-90. místo v pořadí z dvou set národů účastnících se OH.
    • Pro srovnání: USA: přes 2 900 medailí, Čína přes 700 medailí, ale i srovnatelné Česko kolem 90 medailí.
    • Izraelci údajně jsou dobří v judu, gymnastice, taekwondo a windusrfingu.
    • Zimních OH se doposud nezúčastnili.
• Na druhé straně v počtu Nobelových cen jsou židé naprosto bez konkurence, a to nejen relativně, ale i absolutně.
  • Zdá se tedy, že Hospodin svůj lid obdařil mimořádnými schopnostmi spíše duševního rázu? Těžko říci – kdyby sport považovali za důležitý, možná by židé bezkonkurenčně excelovali i v něm.
• Zpět k textu – Ježíš zde, ani apoštol Pavel v listech nemají problém obrazů ze sportu používat – museli si tedy být jisti, že čtenáři a posluchači jim porozumí; že budou vědět, co věnec vítěze znamená a kdo ho dostává:
  • 1K 9,24 „Nevíte, že ti, kdo běží na závodišti, běží sice všichni, ale jen jeden získá cenu? Běžte tak, abyste ji získali!“ Židé tedy zjevně věděli, jak to při závodech v běhu chodí.
  • 1K 9, 26„Já tedy běžím, ne jako bez cíle; zápasím pěstmi, ne jako bych bil do prázdna.“
  • 2 Tim 4,7 „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven věnec spravedlnosti…“
  • 1 Z Tim 6,12 „Bojuj dobrý boj víry, chop se věčného života…“ (Slovo „boj“ je v řečtině agón, což může označovat i sportovní utkání nebo závod.)
  • Fil 3,12 „Ne že bych již toho dosáhl…, ale běžím, abych se ho zmocnil…“
  • 1K 9,25 „Každý, kdo závodí, se ve všem ovládá…“
  • Lk 13,24 „Snažte se vejít úzkými dveřmi…“ Slovo „snažte se“ (agonízesthe – doslova „bojujte, zápaste“ – stejný kořen jako agón) má sportovní/bojový podtext. Viz podrobněji v článku Agonidzesthe – bojujte jako o život v sekci Biblické studie.

12 Kdo vítězí, toho učiním sloupem ve svatyni svého Boha a již nikdy nevyjde ven. Napíšu na něj jméno svého Boha a jméno města svého Boha, nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe od mého Boha, i své nové jméno.

• Jako je zaslíbení pro toho, kdo dobojuje svůj boj až do konce?
• Ježíš ho učiní sloupem ve svatyni svého Boha: Jde o symbolické vyjádření – křesťan jistě nezkamení. Sloup je ve stavbě opěrným, případně zdobným prvkem. Pokud je podpůrný, je pro budovu naprosto zásadní – bez něj by zkolabovala. Sloup je trvale na místě, jde o stabilní a pevný prvek stavby. Co z toho chce Ježíš vyjádřit?
• Boží svatyně asi nebude lidmi podpíraná ani na nich nebude v žádném směru závislá. Ježíš zřejmě chce srovnáním se sloupem vyjádřit trvalou přítomnost, pevné ukotvení, případně určitou ozdobnou funkci. Svou věrností a vítězným bojem si křesťan v Boží svatyni vydobude trvalé místo – bude se tam s ním počítat, bude tam patřit.
• Je nebo bude v nebi opravdu Svatyně? Některé zmínky:
  • Žd 8,1–2 Kristus slouží v „pravé svatyni, kterou postavil Pán, a ne člověk.“
  • Zj 11,19: „I otevřel se chrám Boží v nebi, a ukázala se archa jeho smlouvy…“
  • Zj 15,5: „…otevřen byl chrám stánku svědectví v nebi.“
• Zřejmě tedy ano – v nebi existuje opravdová (prapůvodní, Stan setkávání nebo Chrám byly jen napodobeninou) Svatyně, kde je přítomen Bůh.
• Může ale jít pouze o Svatyni duchovní, o samotnou Boží přítomnost: Zj 21,22 totiž říká: „Chrám jsem v něm neviděl; neboť jeho chrámem je Pán Bůh Všemohoucí a Beránek.“
• Sloup ve svatyni by v tom případě znamenal pevné, bezpečné a definitivní zakotvení v samé Boží přítomnosti.
• Bezpečnou trvalost tohoto stavu vyjadřuje i „a již nikdy nevyjde ven“. Můžeme se spolehnout na to, že dobro Boží přítomnosti již nikdy neskončí a nebude ničím narušeno.
• Napíšu na něj jméno svého Boha a jméno města svého Boha, nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe od mého Boha: myslí se na ten sloup. Ježíš na sloup napíše tři jména:
  • jméno svého Boha: tedy zřejmě Boží jméno JHV, Hospodin
  • jméno města svého Boha, nového Jeruzaléma
  • i své nové jméno: gramatika ukazuje, že Ježíš opravdu hovoří o sobě, že půjde o nové jméno Ježíšovo, nikoliv o nové jméno věřícího. O novém Ježíšově jménu se hovoří ještě v Zj 19,12:
    „Jeho oči byly jako plamen ohně a na hlavě měl mnoho diadémů; měl napsané jméno, které nezná nikdo kromě něho.“ Jde o( popis Ježíše jako nebeského Jezdce.)
• Jde jistě o symboliku – vítězný věřící bude navěky v Boží přítomnosti a bude naprosto (a veřejně jasné, že navždy patří Hospodinu a Kristu a že pevně patří na toto místo.
• To, že bude použito Kristovo nové jméno, je zajímavá informace. Nové jméno dostanou všichni věřící (dostal ho Abraham, Petr i Pavel) – bude vyjadřovat jejich novou identitu.
  • Dostane ho i sám Ježíš – možná nebude tak lidské a „obyčejné“, ale bude lépe vyjadřovat Kristovu velikost a Jeho mesiášství.

13 Kdo má ⁽uši, slyš⁾, co Duch praví sborům.‘

• Jednoduché to není a porozumění jistě vyžaduje snahu a Boží „asistenci“.

14 Andělu sboru v Laodiceji napiš: ‚Toto praví Amen, svědek věrný a pravý, původ Božího stvoření:

• [díky strategické poloze nejbohatší město ve Frygii, známé bankovnictvím, očním lékařstvím a textilní výrobou (z přepychové černé vlny); do města se však musela přivádět voda z horkých pramenů v Hierapoli, (která se zřejmě mezitím stala vlažnou)]; 
• (zde č. ‚pravý‘ = h. ámén);
• ř. arché zn. počátek;, ale také: původ / prazáklad / princip;
• Ježíš se představuje jako:
  • Amen. Toto slovo má údajně významy: pevnost, věrnost, spolehlivost, být si jistý, potvrdit, být věrný. Z tohoto kořene pochází i další známá slova, např.: víra, věrnost, věrný.
    • Při modlitbě se amen používá jako potvrzení ve smyslu „ano, tak je to“, „je to pravda“, případně „ať se tak stane“, „souhlasím s řečeným“.
    • Např. v Dt 27,15–26 lidé odpovídají „Amen“ na každé prokletí, které pronese levita.
    • Ježíš svá slova často zdůrazňoval některá svá slova „Amen, amen, říkám vám…“ V židovské liturgii je „amen“ údajně součástí tzv. responsoriálních modliteb (lid odpovídá „amen“ na kněžská požehnání).
    • Význam je vcelku jasný: Ježíš je zosobněním jistoty, přitakání a věrnosti. Je naprosto spolehlivý.
  • Svědek věrný a pravý: vyjadřuje podobný význam – na Ježíše se dá spolehnout. Vše, co říká, je pravda.
  • Původ Božího stvoření: Ježíš byl u počátku stvoření i při všem, co se během dějin spásy dělo dále. Je „klíčovým hráčem“ všeho.

15 Znám tvé skutky; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký!

• [jako občerstvující voda;] 
• [jako léčivé prameny];
• Ježíš opět adresáty nenechává na pochybách, že je o jejich situaci dokonale informován.
• Co mu na Laodicejských vadí? Jejich vlažnost. Snad bychom mohli říci „neslanost, nemastnost“. Jak to Ježíš myslí? Studená voda je občerstvující, horká voda je léčivá – vlažná není k ničemu: pít se nedá a nemocné tělo nikomu neprohřeje.
• Laodikea údajně neměla vlastní zdroj vody – voda se přiváděla akvaduktem z horkých pramenů z Hierapole (dnešní Pamukkale). Na cestě zchladla a ztratila „léčivou“ teplotu. Když pak dorazila do města, byla vlažná, tedy k ničemu – ani osvěžující, ani léčivá.
• Obraz je ale pravděpodobně myšlen jinak: studená voda není příjemně osvěžující, ale označuje studenou vychladlou mrtvou víru. (tímto směrem ukazují další verš, kde je sbor nazýván ubohým, slepým, nahým aj.) Když je víra horká, je vše v pořádku. Když je víra vychladlá, je to sice špatné, ale věc je alespoň uchopitelná a jasná – je třeba činit pokání, vzpamatovat se a víru znovu „ohřát“.

16 Takto však, že jsi vlažný, a nejsi studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst. 

• HL; [vlažná voda se používala jako dávidlo];
• ř.: vyzvracím; HL;
• Vlažná voda je bezesporu nechutná.
• Vlažnost může být i symbolem situace, kdy lidé sice Krista neodmítají, ale ani pro něj „nehoří“. Jde o víru bez zápalu, bez ochoty nést kříž a bojovat s hříchem.
• Možná bychom očekávali, že být vlažný bude hodnoceno jako lepší stav, než být duchovně studený. Ve smyslu: horký je na tom dobře, studený špatně; vlažný na tom není ideálně, ale aspoň něco.
• Ježíš to ale říká jinak: Z vlažnosti je mu „na blití“ – dával by před ní přednost oběma teplotním extrémům. Proč? Zřejmě proto, že když je člověk studený, nežije v iluzi – ví o svém stavu, ví, že je na tom špatně a může činit pokání. Když je člověk vlažný, svůj špatný stav si neuvědomuje – myslí si o sobě, že je vše v pořádku a potřebu pokání nevidí.
• Známý je obraz „uvařené žáby“ – když hodíme žábu do horké vody, vyskočí. Když ji dáme do studené vody a tu pomalu ohříváme, žába se uvaří, protože pomalý nárůst teploty nezaregistruje.
• U víry to funguje analogicky, byť naopak – když je člověk od Boha daleko, může mu jeho situace dojít a může se vrátit. Když si myslí, že je na tom dobře, postupně odpadá dále a dále, až skončí v pekle.
• Nejde o nic neobvyklého, setkat se s vlažnými apatickými křesťany je poměrně běžné – myslí si o sobě, že jsou v pořádku, ale ve skutečnosti je jejich duchovní stav k uzoufání bídný.
• Vyvržení z úst jistě znamená odvrhnutí – Kristus takovou církev a takové křesťany odvrhne, odmítne se k nim přihlásit, nazvat je svými. To je nesmírně hrozivé.

7 Neboť říkáš: Jsem bohatý, zbohatl jsem, nic nepotřebuji. A nevíš, že jsi ubohý, politováníhodný a chudý, slepý a nahý.

• Sebehodnocení Laodicejských bylo zoufale špatné. Měli o svém stavu naprosto zkreslené představy, nadhodnocovali jej: Domnívali se, že jsou na tom duchovně dobře, že jejich sbor je před Bohem v pořádku; dokonce, že nemají, co zlepšovat.
• Skutečnost, jak sbor vidí Ježíš, je diametrálně odlišná. Ježíš situaci sboru hodnotí jako:
  • ubohou: jde o řecké slovo ταλαίπωρος (talaipōros), ubohý, bědný, v bídném stavu – které se kromě tohoto místa vyskytuje už pouze v Ř 7,24 „Já ubohý člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“. Zřejmě jde o stav zbídačelosti, ne pouze o chudobu. Něco ve smyslu nemocného zbídačelého bezdomovce, který si o sobě ale myslí, že je „mistrem světa“.
  • politováníhodnou: Slovo ἐλεεινός (heleeinós) má kořen ἔλεος – milosrdenství, soucit. Význam je hodný slitování, politováníhodný, ve stavu, kdy vzbuzuješ soucit. Důraz není na bídě, ale na soucitu, který stav vyvolává u druhých.
    • Slovo má také pouze jeden další výskyt, a to v 1K 15,19 „Máme-li naději v Kristu jen v tomto životě, jsme nejvíce ze všech lidí politováníhodní.“(ἐλεεινότεροι = politováníhodnější“, doslova: nejvíce politováníhodní).
  • chudý: Ježíš jistě nemyslí chudobu materiální, ale duchovní. Co to znamená být duchovně chudý nebo bohatý?
    • V blahoslavenství (Blahoslavení chudí duchem) je použito stejné slovo πτωχός v pozitivním slova smyslu, ve smyslu pokory. Zde je význam slova ptochos jasně negativní. Zřejmě jde o stav vnitřní duchovní prázdnoty, kdy člověku chybí živý vztah s Bohem. Ve sboru chybí pravda (špatné učení), víra (formalismus), naděje (výhled do budoucnosti) nebo láska (bez ní je všechno prázdné), dostavuje se nezájem o duchovní věci, případně vztah s Bohem je pouze formální.
  • jako slepotu: Neschopnost se orientovat ve světě, chybějící nebo zkreslené představy o realitě.
  • jako nahotu: Nahý člověk vypadá trapně. Nejtrapněji, když si své nahoty není vědom a (jako král v pohádce) se ve své nahotě naparuje před ostatními. Sbor, který si myslí, bůhvíjak v dobré duchovní kondici není, a přitom je na tom špatně – ba více, než to, ještě naparuje se před ostatními, je podobně trapný.

18 Radím ti, abys ode mne koupil zlato v ohni pročištěné, a tak zbohatl, bílé šaty, aby ses oblékl a neukázala se hanba tvé nahoty, a mast k pomazání svých očí, abys viděl. 

• ř.: kollyrium;
• Ježíš nabízí léky (opatření) na tři laodicejské neduhy – na chudobu, nahotu a slepotu. Ubohost a politováníhodnost z těchto tří vyplývají a zmizí pak druhotně samy.
• Ježíš laodicejské církvi radí, co mají udělat, jaká opatření by jim v jejich tristní situaci mohla pomoci³.
• Jak Ježíšovy léky či opatření vypadají?
• Na chudobu radí nákup v ohni pročištěného zlata. Nakupuje se u Ježíše a výsledkem je zbohatnutí. Jak již víme, nejde o bohatství materiální, ale duchovní. Jak se takové bohatství dá od Ježíše „nakoupit“? A co vůbec tím pročištěným zlatem vlastně je?
  • Nemluví se o darování, ale o nákupu. Zřejmě nestačí přijít a požádat nebo poprosit: Ježíši, jsem duchovně na dně, prosím obohať mě. Je třeba zaplatit – čím? Prací, námahou, snahou, touhou, poslušností, ochotou dělat, co je správné, dělat, dělat, co Ježíš přikáže. Ochotou přinášet oběti.
    • My nemáme nic, co by Ježíš neměl nebo co by potřeboval. Ale některé věci oceňuje. Za duchovní bohatství něčím platíme, něco nás to stojí, něčeho se musíme vzdát. Nemůžeme žít stejně, nemůžeme si ponechat vše, co máme, a zároveň získat Ježíšovo zlato.
  • Co je zlatem? Duchovní poklad v nebi; něco, co má trvalou hodnotu; něco, co Bůh oceňuje, co s námi půjde na věčnost. Pokud laodicejští křesťané chtějí, aby po nich něco trvalého zůstalo, aby v nebi od Ježíše uslyšeli pochvalu (Dobře, služebníku dobrý a věrný), musí začít něco dělat, něco změnit. Musejí začít platit.
    • Především si musejí přiznat svou chudobu, svou potřebu. Kdo necítí potřebu, kdo netouží, tomu ani sám Ježíš nepomůže.
    • Chudobou mohlo být např. spoléhání na struktury, budovy, finance, historii či programy – které ale Boha ve skutečnosti nezajímají.
  • Co znamená, že zlato je pročištěné? Pročištěné zlato prošlo žárem, bylo v tavícím tyglíku roztaveno – tím se z něho vysrážely a byly odstraněny všechny příměsi, všechna struska. Co Ježíš myslí tímto obrazem? Změny a rozhodnutí, které laodicejská církev přijme, musejí projít ohněm zkoušek. Jednou věcí je pochopit svoji situaci, činit z ní pokání a přijmout změny. Druhou je v těchto rozhodnutích vytrvat navzdory obtížím a času.
• Lékem na nahotu je zakoupení bílých šatů. Tím dojde k zakrytí nahoty a tím k odstranění hanby. Jde opět o vysoce symbolické vyjádření.
  • Laodicejský sbor byl duchovně v bídném stavu. politováníhodně nahý v Božích očích. Když se na ně Bůh díval, viděl ostudu – lidé, kteří se nazývali Jeho jménem, se chovali, jako by Jej neznali. Jejich víra se nijak neprojevovala, případně dělali ostudu flagrantním hřešením.
  • V takovém případě je jedinou pomocí pokání, odstranění hříchu a změna života. To je nakoupením bílých šatů – Bůh vyznaný hřích odpustí a lidé mohou začít znovu a lépe.
• Lékem na slepotu je mast k pomazání očí – výsledkem pak návrat zraku.
  • Jde o slepotu duchovní, tedy ztrátu orientace a reálného pohledu na situaci. Lékem může být modlitba, aby Ježíš tuto slepotu odstranil a duchovní zrak se vrátil: člověk začne chápat duchovní skutečnosti, přestane žít v omylech nebo iluzích.
• Pokud bychom situaci laodicejského sboru shrnuli: Sbor na tom byl špatně: křesťané hřešili a byli líní a pasivní, nedělali to, co měli. Navíc o svém stavu neměli ani ponětí – domnívali se, že je všechno v pořádku, že věci dělají dobře.
• Ježíš je na realitu upozorňuje a dává návod na řešení: přijmout Jeho korekci, činit ze svého stavu pokání, začít žít správně. Konkrétně: opustit hříchy a pasivitu a po pokání začít pro Ježíše žít naplno, začít žít namáhavý křesťanský život, což znamená žít pro Boha a pro druhé.

19 Já usvědčuji a kárám ty, které miluji; buď tedy horlivý a učiň pokání.

• To, že s vámi takto hovořím, je známkou toho, že mi na vás záleží. Že jste moji a že vás mám rád.
• Pokud nám Ježíš ukazuje naše chyby, je to známkou lásky a zájmu – vlastní děti vychováváme, cizí necháváme být.
• Když na pískovišti vznikne konflikt mezi dětmi, jako dospělý se do něho vložím pouze, pokud je v něm zapojeno i moje dítě – okřiknu ho, že tohle se nedělá nebo naopak dělá. Své dítě koriguju, cizí nikoliv.

Kdysi nám na skupince vykládal o svém životě jeden mladý muž: vyrůstal u prarodičů, kteří mu dávali naprostou volnost - nezajímalo je, jak se mu daří ve škole, co dělá odpoledne, ani kdy večer přijde domů. Pro mladého člověka život snů, řeklo by se na první pohled. On nám ale říkal, že svým spolužákům, kteří byli za špatné známky trestání, byli nuceni se učit a večer museli být do osmi doma ve skutečnosti záviděl.

• Buď tedy horlivý ukazuje, že součástí špatného stavu Laodicejských byla pasivita, lhostejnost, sebespokojenost a absence skutků lásky k Bohu a člověku.
• Učinit pokání je univerzální lék na všechny neduhy.
• Pokání je nástroj, který nám Bůh dal pro každodenní použití. Vždy, když si uvědomíme nebo jsme upozorněni, že je v našich životech něco špatně, jedinou rozumnou reakcí je uznat to, vyznat to a změnit to. Tím je věc vyřešena.
• Výmluvy, hledání polehčujících okolností⁴ ani uhýbání ničemu nepomohou.

20 Hle, stojím u dveří a tluču; kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou. 

• n.: jíst;
• Tento verš je jedním z nejslavnějších v Bibli. Chápe se obvykle obecně, což není na závadu: Bůh se nikdy nevnucuje, nevlamuje se do dveří, ale klepe na srdce a čeká na lidskou reakci. Bůh se nabízí dává o sobě vědět. Lidkou svobodnou vůli ale neznásilňuje.
• Zde jde spíše o konkrétní slovo k laodicejskému sboru: Hle, nabízím vám objektivní analýzu vašeho stavu a řešení – berte nebo neberte, reagujte nebo nechte být. Pokud reagovat budete, budete mým sborem – budu mezi vámi vámi přebývat. Pokud ne, zůstanu mimo váš sbor, nechám vás, ať si věci děláte podle svého.
• Zajímavý je obrat ohledně společného jídla: Budeme jíst společně – já s ním a on se mnou. Snad z lze vyčíst, že vztah s Ježíšem je oboustranný – nejde pouze o to, že On se k nám sklání a umožňuje nám, abychom mohli být s Ním. Jde i o to, že Ježíš stojí o společenství s námi: I pro Božího Syna má hodnotu, že může čas strávit s námi . je to pro Něj příjemný čas, baví ho to, je s námi rád.

21 Kdo vítězí, tomu dám usednout se mnou na můj trůn, jako i já jsem zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůn. 

• Jde o nečekané sdělení – víme, že pro Ježíše je vyhrazen nejvyšší trůn v nebi, po boku Otce. Víme také, že v nebo bude existovat hierarchie postavení.
• Formulace ukazuje dokonce, že že by si věřící mohli na Kristův nebeský trůn „přisednout“. Snad ve smyslu jako si děti krále mohou přisednout na jeho trůn. Že by Ježíš sdílel nejvyšší autoritu a rozhodování s lidmi (byť spasenými učedníky) je asi méně pravděpodobné, i když ne nemožné.
• Místa, kde se hovoří i sezení křesťanů na trůnech:
  • Zj 20,4 „Viděl jsem trůny – a ti, kdo se na nich posadili, jim bylo dáno soudit…“ Zde jde o Milénium.
  • Lk 22 a Mt 19: „…budete sedět na dvanácti trůnech a soudit dvanáct kmenů Izraele.“
  • Kralování bez zmínky o trůnu: 2 Tim 2,12 „…budeme také kralovat s ním.“
  • Zj 5,1% a 1,6 „…učinils je králi a kněžími… budou kralovat na zemi.“
  • 1K 6,2-3 „Což nevíte, že svatí budou soudit svět? … že budeme soudit anděly?“
• Trůny jsou obrazem autority, vlivu, vládnutí, přijímání rozhodnutí, souzení. Lze mít za jisté, že Bůh nějakým způsobem část své autority křesťanům „přepustí“, resp. ji na ně deleguje.
• Tyto věci nejsou pro každého, ale pouze pro vítěze. Co znamená zvítězit, Ježíš vysvětluje na svém osobním příkladu: Až do konce života neochvějně sloužit Bohu a necouvnout ani tváří tvář těžkostem. Nic menšího Bůh neakceptuje.

22 Kdo má ⁽uši, slyš⁾, co Duch praví sborům.‘“ 

• Opět, jako u všech dopisů platí, že porozumění vzkazům není samozřejmé a pro každého. Vyžaduje zájem a ochotu řečenému rozumět.

.

.

1. I když v tomto případě tito lidé obstáli a nezhřešili, zcela bez hříchů jistě nebyli. ↩︎
2. I když s přibývajícím časem, akcelerací dějin a s množícími se znameními Jeho blížícího se návratu se šance postupně srovnávají. Je možně, že dnešní mladí lidé se již Kristova návratu opravdu dočkají. ↩︎
3. Připomíná mi to soubor doporučení, která církev obdrží po vyplnění dotazníku Přirozeného růstu církve, srv. knihu Přirozený růst církve, Christian A. Schwarz. V našem sboru tento nástroj (dotazníkové šetření) používáme pravidelně. ↩︎
4. Hledání polehčujících okolností nám nepřísluší – pokud existují, Bůh o nich ví. ↩︎